V červnu 2010 jsem na popud svojí sestry založila první blog. Kdesi v hlubinách internetu tehdy vyštrachala výzvu 100 věcí za 1000 dní, v níž si měl každý nadšený tvůrce a odškrtávač seznamů vytvořit soupis toho, co chce v následujících bezmála třech letech stihnout.
Ze seznamu jsem toho stihla minimum. Zato jsem stihla jiný věci.
Třeba přivést na svět Madlenku.
A začít s ní běhat.
Během pár měsíců se ze mě stala máma v běhu. V době, kdy to dělal málokdo, jsem běhala hodně a navrch ještě s kočárem.
A protože najednou původní primárně cestovatelský blog začalo plnit víc a víc článků o běhání a já se rozhodla, že si splním sen a pokusím se pokořit maratonskou metu, založila jsem si blogovou běžeckou odnož.
Psal se leden 2013 a já měla před sebou pětiměsíční přípravu pod vedením Pavla Nováka. Jo, tak velký respekt jsem z těch dvaačtyřiceti kilometrů měla.
A tak jsem si zapisovala tréninkové plány a to, jak se mi je (ne)daří plnit. A propadala se norou v zoufalé snaze dohonit bílého králíka v běžeckých keckách hloub a hloub.
Roky plynuly. A s nimi mizel v minulosti první maraton, první ultra, na svět přišla Kačenka a já dál běhala a psala.
Situace v běžeckém světě se změnila. Běžecký velký třesk vedl k neskutečně rychlému rozpínání, běhal najednou skoro každý, vznikly desítky, možná stovky nových závodů, maraton se změnil v must-do a samozřejmě se rozrostly i řady běhajících matek. A já se skřípěním zubů sledovala, jak je najednou "v běhu" naprosto všechno. Víte, když jsem blog zakládala, google mi na řetězec "v běhu" vyplivl akorát tak výsledky závodů v běhu do vrchu. Jenže ohánějte se pořád tím, že jste tu byli první...
Každému je to fuk a navíc je to zoufale malicherný.
Takže jsem přešla druhou "mámu v běhu" – který nebylo trapný pojmenovat si blog úplně stejně, jen u jiného poskytovatele, a vystupovat pod stejným jménem na sociálních sítích – a pomalu přestala sledovat, kdo, co a kde píše. Potom už byla v běhu i těhu a do kin přišly ženy v běhu a vloni na Kladně, když mě mistr jedi představil jako "mámu v běhu", jsem se poprvý v duchu zkroutila studem.
Ale nechala jsem to být. Hezky česky rebranding je vážně těžká věc, obzvlášť, když žádný brand vlastně nemáte.
A tak jsem to celé nechala plavat.
Možná by to celé dál spokojeně hnilo, kdyby mi po letošním GGUTu nenapsal Kuba. S Kubou se osobně neznáme a jeho první připomínka byla čistě věcná. Druhá mi pak potvrdila to, co jsem dlouho tušila: že si názvem blogu vlastně sama barikáduju cestu k potenciálním čtenářům. Kuba mi tehdy napsal, že název blogu už dřív zaznamenal, ale nikdy by ho nenapadlo ho rozkliknout, dokud nenarazil na můj instagramový příspěvek o závodu.
Protože proč by si měl číst něco o nějaký matce?
No jasně. Proč by měl?
V době, kdy blog vznikal, mě to, že jsem měla malý dítě, do značný míry definovalo. Byla jsem na mateřský, ano, pracovala jsem, snažila jsem se nějak plácat doktorát, ale v prvý řadě se všechno, absolutně všechno točilo kolem Madlenky. Byla jsem prostě běhající máma. A to jsem byla ještě další roky. Jenže od doby, kdy Káťa odrostla (běžeckýmu) kočáru a i ona vykročila vstříc institucionálnímu vzdělání, se epicentrum pohnulo. Přesunulo. Přetvořilo.
Přetvořil se částečně i obsah blogu. Už nepíšu jen o běhání. Píšu i o knížkách, protože co taky pořád psát o tom, že běhám jako pako kolem přehrady? Na závody se dostanu dvakrát třikrát do roka a témata nevyhnutelně dojdou každému, kdo víc píše.
A proto jsme teď tady. Jasně, běhající máma pořád jsem a už vždycky budu (dokud budou nohy sloužit), ale děti už to, jak a kam běhám, nijak zvlášť neovlivňují. Je na čase změnit prostředí. Pálení mostů ovšem není moje oblíbená volnočasová aktivita, takže kompletní blog zůstal tak, jak byl, a tak, jak byl, bude taky pokračovat. Jen v trochu jiné podobě.
Děkuju všem, kdo jste mě celý roky četli (vám, co jste psali hnusný anonymní komentáře, neděkuju), kdo jste mi fandili, povzbuzovali mě, radili mi. S řadou z vás jsem měla možnost se poznat osobně, s mnohými se pořád vídáme, potkáváme se po hospodách a na závodech a na společných výbězích. A je to bezva.
Ne.
Je to skvělý.
Tak jo.
Pojďme na to.
Jak píše jeden z mých nejoblíbenějších autorů: něco končí, něco začíná.
Ze seznamu jsem toho stihla minimum. Zato jsem stihla jiný věci.
Třeba přivést na svět Madlenku.
A začít s ní běhat.
Během pár měsíců se ze mě stala máma v běhu. V době, kdy to dělal málokdo, jsem běhala hodně a navrch ještě s kočárem.
A protože najednou původní primárně cestovatelský blog začalo plnit víc a víc článků o běhání a já se rozhodla, že si splním sen a pokusím se pokořit maratonskou metu, založila jsem si blogovou běžeckou odnož.
Psal se leden 2013 a já měla před sebou pětiměsíční přípravu pod vedením Pavla Nováka. Jo, tak velký respekt jsem z těch dvaačtyřiceti kilometrů měla.
A tak jsem si zapisovala tréninkové plány a to, jak se mi je (ne)daří plnit. A propadala se norou v zoufalé snaze dohonit bílého králíka v běžeckých keckách hloub a hloub.
Roky plynuly. A s nimi mizel v minulosti první maraton, první ultra, na svět přišla Kačenka a já dál běhala a psala.
Situace v běžeckém světě se změnila. Běžecký velký třesk vedl k neskutečně rychlému rozpínání, běhal najednou skoro každý, vznikly desítky, možná stovky nových závodů, maraton se změnil v must-do a samozřejmě se rozrostly i řady běhajících matek. A já se skřípěním zubů sledovala, jak je najednou "v běhu" naprosto všechno. Víte, když jsem blog zakládala, google mi na řetězec "v běhu" vyplivl akorát tak výsledky závodů v běhu do vrchu. Jenže ohánějte se pořád tím, že jste tu byli první...
Každému je to fuk a navíc je to zoufale malicherný.
Takže jsem přešla druhou "mámu v běhu" – který nebylo trapný pojmenovat si blog úplně stejně, jen u jiného poskytovatele, a vystupovat pod stejným jménem na sociálních sítích – a pomalu přestala sledovat, kdo, co a kde píše. Potom už byla v běhu i těhu a do kin přišly ženy v běhu a vloni na Kladně, když mě mistr jedi představil jako "mámu v běhu", jsem se poprvý v duchu zkroutila studem.
Ale nechala jsem to být. Hezky česky rebranding je vážně těžká věc, obzvlášť, když žádný brand vlastně nemáte.
A tak jsem to celé nechala plavat.
Možná by to celé dál spokojeně hnilo, kdyby mi po letošním GGUTu nenapsal Kuba. S Kubou se osobně neznáme a jeho první připomínka byla čistě věcná. Druhá mi pak potvrdila to, co jsem dlouho tušila: že si názvem blogu vlastně sama barikáduju cestu k potenciálním čtenářům. Kuba mi tehdy napsal, že název blogu už dřív zaznamenal, ale nikdy by ho nenapadlo ho rozkliknout, dokud nenarazil na můj instagramový příspěvek o závodu.
Protože proč by si měl číst něco o nějaký matce?
No jasně. Proč by měl?
V době, kdy blog vznikal, mě to, že jsem měla malý dítě, do značný míry definovalo. Byla jsem na mateřský, ano, pracovala jsem, snažila jsem se nějak plácat doktorát, ale v prvý řadě se všechno, absolutně všechno točilo kolem Madlenky. Byla jsem prostě běhající máma. A to jsem byla ještě další roky. Jenže od doby, kdy Káťa odrostla (běžeckýmu) kočáru a i ona vykročila vstříc institucionálnímu vzdělání, se epicentrum pohnulo. Přesunulo. Přetvořilo.
Přetvořil se částečně i obsah blogu. Už nepíšu jen o běhání. Píšu i o knížkách, protože co taky pořád psát o tom, že běhám jako pako kolem přehrady? Na závody se dostanu dvakrát třikrát do roka a témata nevyhnutelně dojdou každému, kdo víc píše.
A proto jsme teď tady. Jasně, běhající máma pořád jsem a už vždycky budu (dokud budou nohy sloužit), ale děti už to, jak a kam běhám, nijak zvlášť neovlivňují. Je na čase změnit prostředí. Pálení mostů ovšem není moje oblíbená volnočasová aktivita, takže kompletní blog zůstal tak, jak byl, a tak, jak byl, bude taky pokračovat. Jen v trochu jiné podobě.
Děkuju všem, kdo jste mě celý roky četli (vám, co jste psali hnusný anonymní komentáře, neděkuju), kdo jste mi fandili, povzbuzovali mě, radili mi. S řadou z vás jsem měla možnost se poznat osobně, s mnohými se pořád vídáme, potkáváme se po hospodách a na závodech a na společných výbězích. A je to bezva.
Ne.
Je to skvělý.
Tak jo.
Pojďme na to.
Jak píše jeden z mých nejoblíbenějších autorů: něco končí, něco začíná.
