neděle 8. září 2019

Das ist nicht normal, das ist zupa!

Přijede Němec na benzínku. Vytáhne z kastlíku pistoli, strčí si hlaveň do zadku a začne se v něm šťourat. 
Obsluha pumpy vyjde ven, čumí na něj a povídá: "Je tohle normální?" 
A Němec na to: 
"Das ist nicht normal, das ist zupa!"

...vypráví Pavel M. cestou do Plas. Tlemíme se tomu oba jako hovada. Je kolem desátý v noci. V době, kdy se obvykle chystáme leda tak do postele, míříme do Plas u Plzně, abychom o půlnoci spolu s pár desítkami dalších cvoků místo spánku běhali po okolních lesích, dokud nás trasa po zdolání sta kilometrů nezavede zpátky na Velkou louku.
Baroko je láska, kecka pod ním praská - místní maraton byl v roce 2013 můj první trailový, o dva roky později jsem se ještě jednou vrátila a pak už to nějak ne a ne vyjít. Jednou jsem dala přednost B7, vloni to bylo příliš blízko UTW, navíc na stejnou dobu připadá u mamky posvícení a pouť a děti jsou (želbohu) v tom věku, kdy jsou labutě, twister a horská dráha považovány za absolutní highlighty roku a kolotočárům rodiče pár set naházet prostě MUSÍ! 
Zároveň jsou (dvakrát bohužel) v tom věku, kdy na ty kraviny nemůžou většinou ještě samotné, takže musí mít dvouhlavý doprovod (a vy, ačkoliv se vám dělá blbě pomalu i v houpacím křesle, se musíte svézt taky, třikrát hurá). A protože život je otázkou priorit, chodila jsem na pouť a nejezdila do Plas. 
Po nezdařeném GGUTu jsem doma dostala nabídku, která se prostě neodmítá. "Tak si vyber něco jinýho, ať tu formu prodáš, když už jsi tak trénovala. Co ty Brdy, cos v září běhávala?" "Myslíš Baroko?" "Jo, Baroko!" (Pozn. Víte, tohle je u nás zhruba na stejný úrovni, jako kdyby manželka přinesla po třiceti letech manželovi poukázku do bordelu nebo muž odevzdal zlatou kreditku na víkendový shoppingspree - ať jsem v těch příkladech hezky stereotypní.) Tak jsem se samozřejmě okamžitě přihlásila.
"Tak jsem se přihlásila na tu stovku na Baroko!" hlásím. "Jak stovku?" "No stovku, říkals', že se mám přihlásit, tak jsem se přihlásila." "Ale já myslel, že je to maraton." "Ahá, no jo, ten se tam běhá, ale letos je už potřetí stovka!" "---" 
A tak nastalo krátké období přípravy, kdy jsem v rámci letního soustředění na Chateau Veverka běhala po brdských kopečkách a ronila pot a slzy v Polabí, abych se s příchodem nového školního roku dočkala ochlazení a tím i návratu jakés takés energie.

Pátek
Jedeme s Pavlem M. Kdysi jsem mu dělala slečnu Daisy na cestě na Brdskou, tak si dáváme po letech repete. A je to sranda. Pavel nemá dálniční známku ("Věčná škoda trávit čas v autě, když si tam můžu doběhnout!" pravil úřadující mistr republiky v běhu na 24 hodin.) a tak si dáváme tour de okreska. Potkáváme lišky ("Hele! Živou lišku jsem ještě neviděla!" P: "No, vzhledem k tomu, jak rychle jelo to auto v protisměru, už moc dlouho živá nebude...") a srnky, taky spoustu netrpělivých řidičů a smíláme páté přes deváté, abychom o půl jedenácté parkovali na Velké louce, odkud se vybíhá.
Prostory startu jsou luxusně dřevní, většina lidí se vzájemně zná, je tu zima a pije se tu pivo, záchody jsou otevřený jen pánsky, což ve mně evokuje vlnu nostalgického smutku po dřívější Brdský, kde bývaly v místní škole koedukovaný sprchy (tj. odemykaly se jen jedny) a ještě v nich tekla jen studená voda (jeden rok, jeden teplá a jednou byly otevřený dokonce i pánský sprchy) - poprvé mě to dost šokovalo, podruhé už mi to bylo fuk... Tady jsem narazila na chlapíka, který byl konsternován, že je na pánech dáma a ani trochu ho má přítomnost netěšila ("A kam mám jako jít, když jsou dámský zamčený?!"). 
Hlavní organizátor Kosťa Wiesner a aktuální mistr republiky ve čtyřiadvacetihodinovce Pavel Marek; oba dokázali doběhnout z Athén do Sparty a poklonit se králi Leonidasovi... žádný béčka, tihle kluci 
Je kosa. Jako fakt. Nechce se mi se převlíkat, nechce se mi nikam běžet, chce se mi spát. Probíhají debaty o počasí, které se tváří lehce uslzeně. To bude, panečku, mejdan! Ionťák poteče proudem, nažereme se gelů tak, až se poblijeme a ještě budeme moct volit miss(áka) mokrý funkční tričko. Hurá!
Zdravíme se s Ivetou a Pavlem, nálada je dobrá, srandy je pořád kopec. Objevuje se i Roman a Pavel Z. Známých tváří je nakonec dost, to je vždycky fajn, vidět tyhle cvoky (láskyplně myšleno!) pohromadě. Převlíct, dodatečně se namazat, protože na to jsem, chytře, při převlíkání zapomněla a protože dvanáctá pomalu odbila a lampa ještě svítila, je čas řadit se do prostoru startu. 
--
vsuvka: fotografický doprovod tentokrát neexistuje. Za množství následujícího textu se omlouvám - kromě pár fotek před startem, mám už jen strom s tabulkou 80 km - ten vám sem, samozřejmě, dám, ale jinak nic, nada, ničevo, je mi líto; třeba se ještě objevím na nějaký fotce od organizátorů, jinak si to holt budete muset snažit představit
--
Značení trati vypadá takhle (vizuální demonstrace fáborku), první občerstvovačka je zhruba na dvacátým kilometru ("Jak na dvacátým? Psali 18,6!" děsí se paní/slečna vedle mě, ta samá, co předtím řešila, že: "Tady je fakt těžký poznat ženskou od chlapa!"), a pak už to jen někdo odpočítal, mužský sbor do toho békal "Kdybys tak náááhodou měl pocit, že jsi sám..." a my se dali do pohybu.

Sobota
Kilometrové kolečko kolem louky, jež jsem překřtila na "Kosťovu pomstu", závod otevírá i uzavírá. To běžíme všichni v hloučku, držím se vzadu, abych nepřekážela vlčákům a snažím se to podle pokynů mistra J. ani nepřepálit, ani se moc nešetřit. 
Záhy se vláček natahuje, mizí lampy, zapínám čelovku a svět se na dalších pět, šest hodin smrskne ve výseč jí vrhaného světla a sem tam odrazku značící trať. Značení je, mimochodem, skvělé a musela bych se asi hodně ponořit do myšlenek, abych se ztratila. Prvních dvacet kilometrů je trať společná s tou maratonskou. Jednotlivé úseky poznávám. Trať není žádná rovinka, ale zároveň je až na pár úseků nemilosrdně běhatelná, takže se žádných dlouhých odpočinkových úseků nedočkám. Delších pár je, ale opravdu jen pár. Jinak to tu na člověka furt řve: makej, makej, co jdeš? Tohle je BEŽECKÝ závod, beruško, tak hophop! Proto tu přeci jsi!! 
Taháme se s pár lidmi, ale není se kam hnát. Ne v mým případě a ne teď. Vyndávám si sluchátka, protože na mě jde fest spaní. "A to se sama v noci v lese nebojíš? Já bych se teda bála," prohlašují občas kamarádky, když dojde řeč na ultra. No, nebojím. Čeho taky? Jak říkává Veverka Sudetský - to se víc bojím v noci ve městě! V lese se není čeho bát - snad jen divokých prasat a ožralých vesničanů (nezaměňovat zaměnitelné). 
Z okolí toho moc nevidím a rekonstruovat trasu je takhle brzy po závodě dost těžké, plete se mi, kdy se stalo co a kde jsem potkala koho. Na první občerstvovačku dobíhám nadšená, jsem sice durch propocená tak, že mi pot teče (ano, teče) z rukávů do dlaně a je to jednak strašně nepříjemný a druhak strašně nechutný, mám úplně mokrý tříčtvrťáky a je mi kosa, ale zatím to jde hezky. Hodně piju, něco málo pojím, doliju si láhve, děkuju a vyrážím do tmy. 
Teď jsem doopravdy sama. 
Začíná poprchávat.
Běžím úzkou cestičkou vysoko nad Střelou, tenhle úsek si pamatuju, patřil k těm nejkrásnějším z celýho maratonu. Ten den ho ale minimálně jeden suverénně strčí do kapsy. V noci to je místo kochačky výzva "kdo nezakopne a nespadne po hubě dolů, vyhrává!" - plním ji zdárně. 
Cestičku střídá les, v lese jsou cesty zpevněné nebo jsou tam kusy po jehličí a mezi kořeny, hopkám jako zajíc (brdská škola se hned pozná) a pořád ještě se dobře bavím. Však je to teprve 30k B2B 1/2!
Po dvaceti kilometrech se odpojujeme od maratonské trasy. Mizí kilometrovníky á 1000 metrů, které dosud trasu hezky kouskovaly, a pro mě teď začíná nový závod.
Občerstvovačky jsou zhruba co deset kilometrů. Přestává kapat a začíná mrholit. Pak přestává mrholit a začíná pršet, aby už nepřestalo. 
Co byl předtím pot, je teď dešťová voda. Ale tak co, no. Mám sice v batohu nepromokavou bundičku, ale představa, že bych si měla batoh sundavat a něco v něm hrabat, abych si ji pak stejně připlácla na propocený triko, mě natolik odrazuje, že bundu ani nevyndám.
Obrazy noci: 
Kapky deště mi tancují před očima ve světle čelovky. 
Čas plyne. 
Probíhám krajinou, kterou kolem sebe jen tuším. 
Jsem na louce, běžím po pruhu slehlé trávy, kterou k zemi zatlačily kola nějakého auta. Cesta se mírně svažuje a mně ve sluchátkách hraje nejspíš jediný intelektuální kousek playlistu - příznačná Nessun dorma (Nikdo nebude spát), když se Pavarotti dostane k velkému finále, rozpřahuji ruce, letím prostorem a plna optimismu zpívám (doufám, že jen potichu a pro sebe, jestli ne, všem v případném okolí se omlouvám za neomluvitelné zprznění Pucciniho) "All'alba vincerò! Vincerò, vincerò!" (Za úsvitu zvítězím! Zvítězím, zvítězím!").
Milosrdný asfalt. Prý to některým lidem vadilo a já bych nikdy nevěřila, že to opravdu připustím nahlas, ale jak já byla za ten kus kulturního povrchu vděčná! Kilometry začaly naskakovat a já konečně zase opravdu běžela.
Občerstvovačky. Zmrzlí dobrovolníci. Ohně. Unavené tváře. Unavené hlasy. Aspoň jeden se ale vždycky snaží pomáhat a povzbuzovat.
Svítání. "To je ale krásný počasí!" hlaholím při doběhu na, podle hodinek, 46. kilometru. Bláhově si myslím, jak nejsem originální. "To už jste dneska snad třetí ženská, co to říká! Ženský jsou takový optimistky!" "No, tak taky bych mohla nadávat, že je hnusně, prší, je mi zima, chce se mi spát a bolí mě nohy. A co bych si pomohla?" směju se. Ale do smíchu mi není.
Bolí mě žaludek. Mám hlad, ale nemůžu nic sníst. 
To není dobře. 
Ne. Jinak: To je špatně. Sakra špatně. Vím to. Vím to a taky vím, že když s tím nic neudělám, moc dlouho nevydržím.
A pak přijde svítání. Tráva se v sílícím světle podpořeném čelovkovou výsečí magicky leskne. Les voní. Cesta pod nohama ubíhá. Vypínám světýlko. Už se nemůžu dočkat, až ho z hlavy sundám a uklidím ho do batohu. 
Nad lesy se zvedají oblaka páry, celá krajina kolem je tak nádherná, tak nesmírně nádherná, že si nemůžu pomoct a chvíli dojatě fňukám. Některý okamžiky jsou prostě větší než vy a je těžké je udržet v sobě.
Dobíhám na další stanici. Nad ohněm si dva kluci pečou buřty. Uklízím čelovku. Snažím se vtipkovat, ale obávám se, že jsem byla spíš trapná. Než to překročí únosnou mez, balím se a pokračuju. Hlavně si nesedat, hlavně se nenechat zlákat písní sirén a nepřijmout nabízené křesílko. Už bych se nezvedla.
Porovnáváme si varhánky nebo ukazuji Benymu, jak se správně modlit k běžeckým bohům? To už zůstane navždy nezodpovězenou ultrazáhadou, jednou z otázek, ježto drásají šedou kůru mozkovou lidstva, kam jen paměť sahá... 
Chvíli se bavím tím, že v písničkách v playlistu vyměňuju klíčový slova za run a running. Třeba takový Ed Sheeran a jeho Photograph pak dostává úplně jiný grády. Uznejte, že kdyby zpíval:

"Loving  Running can hurt, loving  running can hurt sometimes
But it's the only thing that I know
When it gets hard, you know it can get hard sometimes
It is the only thing makes us feel alive
We keep this love  run/race in a photograph
We made these memories for ourselves..."

mělo by to hned jiný rozměr. Zkouším to i s jinými songy ("I run all night to get to you is that allright?...") a je to docela sranda.
Pak už mě i písničky otravují a sluchátka vyndávám. Z tlustých v tenkých už nějakou dobu jsem. Teď nastává fáze z tenkých do zatni zuby a šlapej.
Těším se na každý kousek asfaltu. Bolí mě chodidla a běžím jako malá mořská víla. Začínám si stěžovat všem, kdo se objeví na doslech, abych si nestěžovala dovnitř.
Ale - ALE - ani jednou si neslibuju, že budu pálit kecky, ani jednou se nezapřísahám, že tohle už nikdy nebudu dělat, ani jednou si nenadávám, co tam dělám. Průběžně mi chodí smsky - od mamky, sestry, Toma, holek, jedie - dojímají mě, pomáhají mi, těší mě.
Občerstvovačka na 63. km, fotka z galerie od mé jmenovkyně, která se tam o běžce krásně starala - nejlepší čaj!!
Od úsvitu jsem si hlídala hodinky a soustředila se na start maratonu - na desátou hodinu dopolední. Doufala jsem, že bych se na trase mohla potkat s VP, který běžel maraton, že bychom prohodili pár slov a já se namotivovala zabrat. Cílem bylo dostat se na posledních dvacet kilometrů v čase, aby tohle bylo možné.
Do šedesátýho kilometru to bylo v pohodě. Od sedmdesátýho to ale začalo být fakt krušný.
A tehdy jsme se vrátili zpátky ke Střele. Na cestičku přes kameny a pod kmeny stromů, mezi srázy, kde uhání přes kameny voda. Měkká zem pod nohama, déšť, esence bytí.
Nemůžu běžet, musím jít. Ještě na stanici před údolím jsem doběhla Romana a dokonce i viděla Pavla Z., dlouho jsem kluky měla před sebou, ale stáhnout jsem je nedokázala. Naopak. Tehdy jsem začala fest zpomalovat.
Na konci údolí se drápeme do kopečku, je prudký a jeden krok vedle by stejně jako v následujících pasážích znamenal pád dost hluboko a z dost strmého svahu, aby se člověk nehezky potloukl. Jsem unavená. Brnkám nohama. Bolí mě žaludek. Za poslední hodiny jsem do něj zvládla dostat kromě koly, vody a ionťáku jen tři gely a cliff bar tyčku, která mě hodně zvedla. Jinak nic. To je zlýzlýzlý.
Najednou se objevují kilometrovníky maratonu. Kdy? Jak?
 A pak je tady.
V tu chvíli se mi vypíná telefon. Kleju tak, že slyšet to Malý medvěd, okamžitě se se mnou přestane kamarádit. V dešti lovím v batohu pytlík s externím zdrojem a kabel. Napojuju telefon a naštvaně volám Tomovi, ať je cca na druhou hodinu v Plasích, že prší, vybíjí se mi mobil a podle hodinek bych tam měla být ve 14:05 a budu chtít jet asap domů.
Rvu telefon s kabelem a zdrojem do pytlíku a do batohu. Jde to fakt blbě. Nesnáším, když moje technika nefunguje tak, jak by měla a když mě neposlouchá. Jako fakt hodně. Víc už nesnáším jen nevychovaný psy na volno, idiotský řidiče a samozvaný internetový odborníky na všechno. (Necelých deset kilometrů před cílem se mi proto vybijou i hodinky. Karma je zdarma, přátelé!)
Potkávám lidi, co běží půlmaraton. Teda spíš jdou. Já se snažím běžet, co se do mě vejde. Jít bych mohla - šestnáctihodinový limit, kterého jsem se vážně bála, stíhám v pohodě, jenže pak by to vůbec, ale vůbec neutíkalo. Snažím se držet pokynů: do kopce choď, rovinky a z kopce běž!
Na stanici hrajou na kytaru a zpívají. "Tak abyste to věděla, tak já vám vyznám láááásku...!"
Mně hraje v hlavě už nějakou dobu dokola jeden verš z Aviciiho tucárny Without you, kterýmu pořádně nerozumím, ale přísahala bych, že se tam zpívá "guacamoli eat without you". I můj unavený mozek ví, že je to blbost, ale sakra! Dyť to tam je! Ať to jde pryč! Já-už-to-nechci-poslouchat!!
Předposlední stanice v lese. Parta holek. "To si vůbec neumím představit, být takhle dlouho někde sama!" říká jedna druhé, když se loučím. Nějakou dobu pak přemýšlím, jestli je to mor dnešní doby, nebo jestli jsme obecně nastavení na existenci ve skupině a samota nás děsí...
Tahám se s klukem v zeleným s modrým batohem. Vždycky mě někde doběhne, pak mu pouteču. A zase.
Od poslední občerstvovačky běžíme spolu. Čeká na mě, když už nemůžu. Začíná mě hrozně bolet levý koleno, ve kterým mi při prudkým seběhu před nějakými třiceti kilometry ruplo. Hlásím zbývající kilometry. Snažím se povídat, ale pak na to kašlu. Stojí mě to příliš sil, který už nemám.
Tři kilometry.
Mlčky běžím za svým novým parťákem.
Loukou.
Lesem.
Dva kilometry.
Po asfaltu.
Do parku.
"Stovkaři! Respekt! Fakt respekt!" huláká na nás kluk s maratonským číslem. "Jste hustý!" Směju se. "Vidíš, jsme hustý! Tak to máme dobrý!" říkám parťákovi.
Kosťova pomsta.
Kilometr.
Leje.
Tráva pod nohama je udusaná a samý bahno.
"Stovka! Kluci, jste frajeři!! Fakt velký frajeři!!" volá na nás další míjející maratonec. "Hele, to je dobrý, jsem dokonce i kluk!" sděluju parťákovi.
V rámci chabých možností a omezené hybnosti všech svalů včetně těch obličejových se smějeme.
A pak je to tady.
Oblouk. Pípnutí. "Jaký máš číslo?" "Šedesát jedna!" hlásím ten den naposledy své magické numero, které dává dohromady co? No jasně, tu zatracenou sedmičku!

14:13:07

Neuvěřitelný. Neskutečný. Nekonečný. Nesmazatelný.
Přesně takový to bylo.
Podáváme si s parťákem ruce, objetí, rozloučení.
Ani nevím, jak se jmenuje.
(Teď už teda z výsledkovky vím - ahoj Pavle! Kdybys to třeba náhodou četl, tak mě moc těšilo, nebýt tvé společnosti, byl by ten konec mnohem těžší.)

Motám se v prostoru za cílem. Paní, co mi odštípává čip mě chválí, stejně jako další lidi, který potkáváme. Stovka? Gratuluju! - Respekt - Super! Kdybych mohla, brečím dojetím. Jenže jsem tak vyčerpaná, že jsem ráda, že s omezenou hybností a ne zrovna stoprocentně fungujícími smysly zaostřím Toma (ale přehlídnu VP, který dorazil do cíle minutu po nás). "Co chceš? Co pro tebe můžu udělat?" ptá se. "Vypadáš líp, než když jsme tě tu vyzvedávali posledně po tom maratonu," dodává. Beru si koláček a jdu se do stanu převlíct. Potkávám Pavla, zdravíme se, gratuluju mu a Ivet ke skvělýmu času.
Ve stanu s hekáním zuju boty, chvilku mi trvá, než mi docvakne, že ty jasně bílý fleky na palcích jsou... palce. Protrhly se mi moje absurdně drahý goretexový ponožky a teď mi z nich trčí konečky absolutně vymáchaných palců. Sloupávám ponožky a zděšeně koukám na bílý, svrasklý chodidla. Tohle teda neznám - snad z dokumentů, fotek a vyprávění jiných, ale mně se to teda povedlo poprvý.
Zmateně řeším, co a kam položit. Sloupávám věci, který jsou nasáklý vodou.
Na nohy komplikovaně nasazuju žabky a potácím ze stanu.
Je mi strašná zima. Cestou potkávám ještě Pavla Z. a pak i Romana. Suneme se s Tomem, který má od pondělí z fotbalu zničený koleno, jako dva zombíci k autu. Usínám.
Budím se v Praze.
Je mi brutálně zle.
T. staví a já bosa vedle výpadovky na letiště bliju jak šakal.
Taky poprvý. Dneska jsem zjevně pod svoje možnosti neběhala. ("Blití patří k ultra jako mládí k socialismus!" konstatuje 12HH.)
Doma po sprše okamžitě usínám, budím se na polívku a na dalších jedenáct hodin odpadávám.
Neděle
Koleno, který jsem včera neohnula, dneska jen lehce pobolívá. Chodím normálně. Paradoxně mě kromě kolena nejvíc bolí pravá ruka - od ramene po zápěstí. A to jako proč?! A jsem unavená, tyhle propařený noci mi dávají nějak zabrat.

Baroko 100 je nádherný. Je nesmírně rozmanitý a náročný, ale zároveň běhatelný a už z podstaty rychlý. Je to komorní akce se zázemím počítajícím se stovkami lidí, kteří další den vybíhají na kratší trasy. Je to s láskou a nesmírnou pečlivostí chystaná akce, která si zaslouží pozornost a místo v běžeckých kalendářích.
Díky, Kosťo, byl to nezapomenutelný den.
Prostě zupa! 

38 komentářů:

  1. Baroko je srdcovka :-) Moc gratuluju, užasný výkon! Dřina zuročena!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Přesně tak, mám ze sebe radost - což zní hrozně, takhle napsaný, ale fakt mám :-)

      Vymazat
  2. Nekdy mi to Vincero musis zazpivat! A taky ukazat ty palce - ty fotky by to fakt chtelo :D
    Ale jinak husty jak cyp! Zase!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Whenever wherever, ale byla jsi varována! :-) :-) Palce už jsou v pohodě - dotykový telefony jsou mor, jakmile jsou mokrý, pomalu ani nevytočíš hovor, natož abys otevřela aplikace nebo něco vyfotila... :-/ A děkuju děkuju :-)

      Vymazat
  3. Jo, pekny! Maucta! Tyhle dlouhy behy, v noci. No ja nevim, to prece neni zdravy. :D
    A uz vubec ne normalni ;) Ze radsi neprekladas po nocich nejakou tu knihy z arabstiny (teda anglictiny, jsem chtel napsat).
    Co tam mas dal, co jeste pobezis?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To teda rozhodně ne - a víš, jak si přitom člověk oddělává kolena? V padesáti budu na vozíku!! To je jako jasný :-D
      Přesně, že radši nesedím doma a nesjíždím Prostřeno :-P
      Dál - když budou běžečtí bohové nakloněni, tak v prosinci Pražskou stovku, po Rakousku se mistr jedi nabídl, že si ji dáme spolu a že mě dokope do cíle (v jeho případě je zapotřebí to nebrat jen jako nadsázku, obávám se, že kdyby na to došlo, neváhal by použít donucovací prostředky, abych dokončila :-D) - a to tyhle nabídky se prostě neodmítají :-)

      Vymazat
  4. Ještě jednou gratulace, máš můj neskonaly obdiv! Mne na Baroku zmahal i pulcik🤭

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc!! No jo, ale to jsi taky kolik měsíců nespala a byla v háji se železem a vůbec...

      Vymazat
  5. Klobouk dolů! Supr práce! A skvělé čtení

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za pochvalu, ještě za druhým uchem! ;-)

      Vymazat
  6. Ty jsou opravdu neskutečná !!! Krásně se to četlo, úplně mě z toho mrazilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takový chvály, to si vůbec nezasloužím - moc děkuju, to se krásně čte :-)

      Vymazat
  7. Takže za druhým uchem tě drbe liška. Parádní výkon! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Nazdar ségra!
    Celou dobu jsem si říkal, kde je ta máma v běhu a tos byla ty. Nejdelší tři kilometry v životě. :) Cíl na další ročník je jasný. Zase někde příště.

    Kluk v zeleným s modrým batohem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne ne :-) :-) Já padnu, tak tohle bych nevymyslela, ani kdybych chtěla! Já si včera říkala, no jo a ten fotoeditor, ten se ke mně taky nehlásil, tak čert ví, jestli tam byl... BYL! :-D
      Děkuju moc - fakt, dlouhý ty tři byly, ale měla jsem skvělou společnost, takže si nestěžuju ;-) Navíc jsme frajeři a jsme hustý, takže co víc chtít? :-D
      Příští rok uvidíme - mě čeká, doufám, jedna hodně veliká věc, tak když mě nezabije, třeba se pod těch 14 porveme společně znovu :-)
      Ať to běhá!

      Vymazat
    2. Tys mě fakt nepoznal? :-D To jsem musela být teda hodně rozbitá... jsem si naivně myslela, že vypadám v zásadě pořád stejně :-D

      Vymazat
    3. Tak nepoznal. Vyhlížel jsem hnusného, cynického, závistivého trpaslíka. Díky za motivaci do posledních 15 kilometrů. Říkal jsem si, že zdrhnout ti tři kilometry před cílem by bylo dost podlé. Akorát jsem si vypral věci z víkendu, ale asi zbytečně, prali se 12 hodin v sobotu, že. Co máš ještě v plánu? A co velkého na příští rok?

      Vymazat
    4. A já přitom byla jen hnusný utahaný ukňouraný trpaslík :-D :-D Podlý by to určitě nebylo a vážně bych ti to neměla za zlý, protože v tu chvíli byl ten konec mýho provazu už opravdu velmi, velmi krátký a hodně roztřepený :-) V plánu je určitě celá Pražská stovka v doprovodu mistra jedie, to bude veliký, na to se už teď moc těším, protože to zas budou desítky kilometrů strávených volání: "Utíkáš mi!" případně ve variaci "Odcházíš mi!", kdy budu dělat nasupenou saúdskou manželku deset až dvacet kroků vzad a příští rok - to si musím sepsat zvlášť, taková drzost si zaslouží vlastní článek :-) Co ty? Znovu GGUT, ale to je až v létě, co mezitím?

      Vymazat
    5. Tak v září to budou asi kratší věci - Inov8 kros Kokořínským údolí a Natur Vielfalt marathon v Tännesbergu. V říjnu českoněmecký půlmaraton a Berounka Run. Na Berounka Runu jsem přesvědčil organizátory ať otevřou jednotlivce. Zatím jsme tam dva, tak šance na bednu :), stačí dokončit - 130 km :(, hugh. Listopad nic a pak asi zkusím tu Pražskou stovku. Na jaře určitě Borecký půlmaraton a pak nevím. V červnu už je to tam nasázený - Lamer Winkel trail, atd. Na GGUT chci taky znovu, ale furt nevím jestli nemám radši dát ten mezistupeň 75km. Těch 100km v Plasích bylo hoodně dlouhý a když to má být ještě o 10km víc a 6,5km převýšení... no tvl. No a ten TransAlpine, ale možná až ten další rok.

      Vymazat
    6. Tak to máš slušně našlapaný program! Termín P100 už je známý, i předběžná délka trasy (130-140 km) a převýšení (4200-4400 m) - bude to krajně výživné (tam se přidává i fakt, že je většinu času tma jako v řiti, snad nebude moc velká kosa). Uvidíme se tím pádem na startu, ať ho Olaf píchne kam zrovna uzná za vhodný :-).
      GGUT je jiný druh závodu, Baroko vnímám jako hodně náročný právě v tý běhatelnosti. Mě odrazuje to počasí, když si můžu vybrat jeden veliký závod do roka, chci mí jistotu, že když ho nedokončím, tak jedině kvůli sobě.
      TransAlpine je hodně hustej, to by se mi líbilo, ale ta cena...

      Vymazat
  9. Vypadala jsi moc dobře :-) Já jsem vás potkala asi 200 m před cílem a i když jsem nevěděla, že běžíš a viděla Tě naživo asi jen jednou, hned jsem Tě poznala!! a říkala si, že vypadáš docela čerstvě :-)
    PS: Jen poznámka: Plasák nikdy neřekne do Plasů, vždycky jen do Plas :-) ! (i když obojí je správně)
    Marcela Z Plas

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj! :-) Děkuju moc, jakožto rodilá Nymburačka, která ví, že správně je jen a jedině v Nymburce, nikoli v Nymburku (ač to gramatika dovoluje) ti naprosto upřímně a vážně děkuju za info! :-) Hned jsem to všude opravila a už to mám - doufám - správně :-) A děkuju moc i pochvalu, to mě těší, že jsem takhle zvládla mást tělem ;-).

      Vymazat
  10. ... a uvědomuješ si, že Barokem jsi definitivně roztočila takovou tu spirálu, u které nikdy není jistý, kde se "to" zastaví? :-) Přepychová "běžba" to byla :-) gratuluju ještě jednou a těším se na P100! :-) tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ...asi možná teď už tak trochu jo?! :-) Taky se těším, fakt moc, to bude teprve běžba se vším všudy! Jestli mě do cíle nedostrkáš ty, tak už nikdo ;-)

      Vymazat
  11. Gratulka, moc pěkný - běh i článeček! Jaké bylo, prosím Tě, celkové převýšení? Příští rok bych to chtěl prubnout. Díky.
    JiříkK

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Prosím tě, garmin mi říká bez čtyř metrů dva tisíce. Určitě vyraz, budeš nadšený, je to nádhera - čím víc se mi to rozkládá v hlavě, tím víc se mi to líbilo :-)

      Vymazat
  12. Gratulace! Prvni stovka, poprve jsi diky pobihani ukazovala, co dobreho bylo na obcerstvovackach:)... Dobre ty!
    Jak ti rikal Mistr Jedi ... ted jsi to roztocila a Veverkovci by jen dodali.. kde se to jen zastavi?? :)
    At te to porad tesi, at nam to beha! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nebyla první stovka ;-) Ale blinkala jsem poprvé, to je pravda, doteď jsem měla za to, že mám žaludek plechový a něco takového je mimo mé dovednosti.
      A zastavovat? Houby, zakupte lístky, jede se další prodloužená jízda!!

      Vymazat
    2. Asi mysleno prvni dokoncena stovka jak tu tak ctu Vas blog.
      Gratuluju a piste:)
      Milan

      Vymazat
    3. Jenže to není :-) První byla Lazovka 2018 - a Honza tam byl dokonce se mnou :-)
      (http://mamavbehu.blogspot.com/2018/04/jvs-lazova-stovka-2018-ii.html)
      Díky, budu ;-)

      Vymazat
    4. Jejda,tak to jsem prehlidl..prectu:)

      Vymazat
  13. Kosťova pomsta - to je přesný... živě si pamatuju, jak jsem si (jo, v roce 2013) na konci maratonu, když mě na ni nasměrovali, říkal :co ti ku*** je? :D
    No a jak se mi po ní letos stýskalo...
    Gratuluju moc! Stovka v Plasích (mám ženu z vedlejší vsi, tak to skloňovat umím) je super, hlavně stezku z Rabštejna kaňonem Střely mám vyrytou v paměti docela hluboko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) Byla to nádhera, škoda, že jsi nebyl! Je to vážně veliká krása, tušila jsem to, ale popravdě nečekala ;-)

      Vymazat
  14. gratuluji, super výkon...
    malá poznámka k úvodnímu vtipu - tak, jak je prezentovaný, nedává vůbec smysl (tedy vtip)...jedná se o vtip s hraním si se slovy (německými) - v to je ten vtip.
    „Přijede Němec k pumpě, strčí si do zadku čerpací pistoli (ne bouchačku) od superu (německy mimo jiné název druhu PHM), na to vyleze obsluha a křičí ...das ist nicht normal (německy mimo jiné název druhu PHM) a Němec odpovídá -ja, das ist Super (zupa) "

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji.
      Výklad, myslím, není třeba. Nicméně jsem tedy bouchačku změnila za (tankovací) pistoli - pak už je to jen na čtenářově ochotě (ne)chápat.

      Vymazat
  15. Že jseš hustá vím dávno! Takže gratuluju k další stovce, ačkoliv jsem měla pocit, že už je to pro tebe celkem normální :-)
    A poznávám sebe: "Že se nebojíš běhat v noci sama po lese!" Já jsem ovšem typ, co se bojí sám v lese i přes den, vlastně i ve městě přes den o noci ani nemluvě. Když jsem šla tuhle domů před půlnocí, tak jsem dokonce BĚŽELA! (dodávám pro úplnost, že to bylo 500 metrů a z kopce, abych si nepošramotila svoji neběžeckou pověst :-) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) No vidíš, to je ale krásný - ta radost ze sebe sama! ;-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!