sobota 8. června 2019

Zabardast

Zabardast je celovečerní dokument o partičce freeriderů, kteří se vypravili do Pákistánu, aby si sjeli jakousi horu, na které ještě nikdy nikdo v dějinách lidstva (nejspíš) nelyžoval. (Ten film je parádní a doporučuju na něj kouknout:
)
Kromě toho znamená zabardast paštsky super, vynikající, parádní, nejlepší.
Ne nadarmo se říká, že si člověk váží nejvíc toho, co ztratil nebo co ztratit mohl. Já nejsem výjimka a výjimkou není ani běhání. To, co je obyčejně úmorné a ubíjející a nechce se mi do toho a zhusta mě to ani nebaví, je najednou skvělý už jen proto, že můžu. Pateticky se vezu na vlně nesmírnýho vděku.
Na vlně zabardast.
Zabardast je květnová kilometráž bolavý noze navzdory.
Zabardast je být zase na cestě.
Zabardast je ledový stout ve vymrzlý hospodě na břehu moře v Loch Lomondu.
Zabardast je, když prší ("To je blbý, že máte hnusný počasí," psala mi kamarádka. Blbý? Proč blbý? A že je zima a fouká? A co si pomůžu, když se tím nechám naštvat?)
Zabardast je vylézt v dešti po rozbahněné kozí stezce na první kopec, který máte po ruce, prostě proto, že můžete.
Zabardast je běhat ráno u moře...
...a dojet konečně na místo...
..a mít aspoň na chvíli dům s výhledem.
Zabardast je vidět jezero Loch Ness a Urquhart Castle na vlastní oči...
...a stejně tak i Eilean Donan...
...a cestou k němu projet přes Highlands a vědět, že sem, sem se prostě musíte vrátit.
Zabardast je běhat, jak říká kamarád Bubo, v tekutém slunci a vracet se domů promáčená na kost a s bahnem až mezi lopatkama.
Zabardast je nákup hromady lokálních whisky (když už jsme teda v kraji jí zaslíbeném hned vedle městečka, které se pyšní přídomkem "hlavní město single malt whisky") a jejich vysoce sofistikovaná degustace.
Zabardast je zažít věci, o nichž byste nikdy nevěřili, že se vám přihodí.

Intenzita kontaktu během rodinné dovolené už tak velký zabardast pořád není, co si budeme povídat či nalhávat, ale zdá se, že jsme to všichni (až na jedny Kateřininy elasťáky) ve zdraví přežili a další místo na mapě, na němž ještě před pár dny klidně mohli vegetit lvi, je naše. A je to tady krásný!

(A běhá se tu CapeWrathUltra. To jen tak, mimochodem...)

#31
Imbolo Mbue
TOUHY DŽENDEHO DŽONGY
Veselý přebal ukrývající neveselý obsah podaný tak inertně a tendenčně, že touhou Jitky J. bylo zhruba od poloviny dostat se co nejrychleji na konec - aneb jak praví manžel mé kamarádky: "Ty psací stroje jsme jim do Afriky fakt neměli vozit." 
Pochopím, proč dílko kamerunské emigrantky vydají ve Státech, ale proč proboha něco tak nezajímavého vyjde v překladu do češtiny, mi zůstává záhadou. 
Džende Džonga je - a teď překvapení - Kameruňan, který přijíždí do Států splnit si svůj americký sen. Nemá vzdělání, nemá peníze, nemá co nabídnout, ale to nevadí. Po čase, kdy tvrdě pracuje a chová se - tak jako všichni Afričani v knize - naprosto čestně a slušně, hotový Mirek Dušín, za ním přijíždí manželka Neni a syn Liomi. Doma v Kamerunu se neměli nijak zvlášť dobře, ale ani nijak špatně, nicméně kdo by nechtěl jíst u mekáče a nakupovat v supermarketu? Džende získává místo řidiče u boháče z Wall Streetu - tak a teď otázka pro vnímavé, jaký ten člověk asi bude? Jaká bude jeho žena? Jaký bude jejich život? 
Samozřejmě! Jsou povrchní, nemyslí na rodinu, ona pije a bere léky, on je furt v práci a jezdí za děvkama, starší syn se vzbouří a jede meditovat do Indie, mladší je furt s chůvou a ANO, u Neni a Džendeho mu je nejlíp, protože ONI jsou ti hodní, ti skromní, ti čistí, ti se správnými hodnotami. Bože. 
Zápletka je v zásadě nulová, postavy reagují ploše a toporně, to, že někteří Afričané mluví jako masabob, byť ve Státech žijí desítky let a jiní (ano, naše ústřední dvojice) jsou jak Oxford Dictionary (byť angličtina není jejich rodná řeč), to je další věc... 
Takže ne, je to sice miloučké jako prd jednorožce, špatní lidé dojedou na svou špatnost a napraví se, hodní lidé dopadnou dobře (a jejich špatnosti jsou vlastně omluvitelné), ale je to obalené úmorným blebleble a usmažené totálně do mrtva.

#32
Alena Mornštajnová
TICHÉ ROKY
Tahle kniha bude úspěšná, bude se líbit a bude velmi čtená. Tvoří ji totiž na první pohled mix dokonalých ingrediencí, je to rodinný příběh rozkročený přes téměř sto let, jsou tu narušené vazby a silné a zároveň křehké vztahy, nechybí ani osudové momenty, nezvratné chyby, smíření a odpuštění.
Tak co se může pokazit? Nic a všechno. 
Tiché roky se čtou (až na občasné moravismy, které by žádný rodilý Pražák z pusy nevypustil) skvěle, protože Alena Mornštajnová umí vyprávět a umí vyprávět krásně a poutavě. V Haně jsem s postavami jejich osudy prožívala velice intenzívně. O to větší zklamání pro mě Tiché roky jsou - postavy mi šustily do ucha papírem a připadaly mi nesmírně účelově modelované - jako figurky na šachovnici, které se hýbou tak předvídatelně, že i mizerný šachista (jako já) by tuhle partii nejspíš vyhrál. Nebudu psát proč a co konkrétně mi vadilo, věřím, že spousta z vás se knížku teprve chystá číst a nehodlám být za spoilerující slepičí prdel. Shrnuto a podtrženo: Tiché roky rozhodně inteligenci neuráží, jen z nich mám stejný pocit, jako z posledního románu R. Backmana - že by si zasloužily trochu víc a dýl odležet, a pak by mohly patřit ke špičce, takhle je to prostě jen hezký příběh, který neurazí, ale nadchnout nedokáže.

A teď pozor - na začátku roku jsem řekla, že letos zdolám své dva knižní "summits of my life" - možná si na to vzpomínáte a možná si i vzpomenete, že jedním z nich byl...
#33
James Joyce
ODYSSEUS
"Četba Odyssea nemá být atletický výkon, z něhož si člověk odnáší kýženou trofej. Odysseus je jako město: městem se neprochází v jedné dlouhé lince, ale křížem krážem - a znát nějaké město dobře je cosi jiného než znát všechny jeho ulice. 
Tak jděte, a nebojte se. Nikdo vás nesleduje." 
Píše v závěru krásného doslovu (jenž bohužel - neb nabízí jistý návod ke čtení - není předmluvou) Martin Pokorný, jenž poslední vydání revidoval. 
Skoumalův překlad Odyssea v Pokorného redakci je... je spoustu věcí a věřím, že každý si v něm najde něco jiného (a mnozí nenajdou nic a odejdou znechuceni, zklamáni a budou přesvědčení, že císař je nahý), pro mě byl především absolutní jazykovou slastí, protože každé jedno slovo se nachází přesně tam, kde má, nikde - na jediném místečku - není nic špatně, nic nedrhne, nic nepřečnívá, nic nechybí. Imaginace, um, novátorství, boření starých pořádků a rozmanitost, ta nesmírná rozmanitost! To všechno pro mě je teď Odysseus (s absolutním vrcholem ve čtrnácté, patnácté a sedmnácté epizodě).

#34
Charles Baudelaire
KVĚTY ZLA
"18. února 1866, půldruhého roku před svou smrtí, napsal Baudelaire notáři Ancellovi... : 'Mám vám vykládat, vám, který jste to neuhodl o nic více než druzí, že jsem do té hrozné knihy vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství (v travestované podobě), celou svou nenávist? Jistě, budu tvrdit pravý opak, budu přísahat na bibli, že je to kniha čistého umění, pouhé opičení a kejklířství; a budu lhát, jako když tiskne.'" cituje básníka v úvodu (skvělého) doslovu Jiří Pelán. Květy zla nejsou sbírka básniček, které by se četly hezky, libě a "samy". Jsou to básně mnohdy nepříjemné, plné svíravých obrazů a motivů, jež v rámci zachování (zbytků) zdravého rozumu raději běžně odsouváme na/za okraj zorného pole. Nesmírně zajímavý je pak Pelánův rozbor českých překladů - až bude mít (zase) někdo (vydavatelé!!) pocit, že překládat může vlastně každý, prosím, aby si vzal do ruky tento útlý svazek a věnoval pár minut četbě doslovu... 

"Albatros 

Často těm z posádky postačí k taškařici 
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch 
za lodí, po hořkých propastech klouzající, 
té pouti lhostejný a vytrvalý druh. 

Na prkna paluby ho složí a té chvíle 
je z krále azuru jen neohrabanec, 
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé, 
svěšeny po boku jako cizí těžkou věc. 

Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby! 
On, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný! 
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí 
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny! 

Básník má stejný los jak tento kníže mračen, 
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout; 
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen, 
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout." 

(s. 89 v překladu Františka Hrubína)

#35
Nuria Amat
AŤ NA MĚ PRŠÍ ŽIVOT
"NEMŮŽU bez ní žít. 
Avšak celou dobu žiju." 

Jak je možné, že brak nebo polobrak má tisíce čtenářů a kniha, která disponuje tak obrovskou silou, zůstává ve stínu a navíc, jak se zdá, zoufale nepochopená? Nuria Amat skutečně je mistryní aforismů a bonmotů, silných, úderný, nádherných a tak živých. Je i mistryní budování atmosféry, stavitelkou obrazů a předestírání osudů jiných i toho svého. Splétá příběhy z ničeho a z mála a nechává čtenáře tápat – stalo se to, o čem píše nebo je to jen fantazie? Do jaké míry je to dílo autobiografické? Jako by sama mnohdy ani nevěděla, kde přesně ta hranice leží a rozhodně neměla v plánu ji hledat. 
Chtěla bych umět psát jako ona. 
Jaká škoda, že žádné další její dílo česky nevyšlo – překlad Marie Jungmannové je to totiž symfonickým koncertem češtiny. 

(Mimochodem, momentálně tak populární Tiché roky od A. Mornštajnové operují s naprosto stejným a poměrně neobvyklým motivem, který zpracovává N. A., že by zvláštní náhoda?)

8 komentářů:

  1. Jitko,moc prijemny zapisek:)
    Me best kolene a doporuceni snizeni zateze z ortopedie na vyssi kilometraz nepusti,tak pobiham jak to jde(bezi:)).
    Tvuj kamarad Bubo Bubo,ktereho mas na ruce,krasne definoval Zabardast:)
    Dik za prijemne sobotni ranni vstavani.
    Sylva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) S kolenem mě to mrzí, kdybys byla z Prahy a chtěla zkusit alternativní pohled od jiného ortopeda, napiš mail, pošlu ti kontakt na svoji doktorku, ke který mě odkázal mistr jedi, jehož k ní odkázal Radek Brunner a která se postarala o to, že můj muž nemusel pod nůž - místo toho koleno "jen" pár týdnů cvičil a už zase chodí normálně kopat... (mně dala tu nohu taky dohromady rychle)!

      Vymazat
    2. Dekuju,to je mile. Jsem jihocech:) Zatim posloucham 2lekare a cekam jak se to bude vyvijet. Je to nastridacku- kdyz neboli okolo zevne kolene,tak kycel..takze se jeden den raduju z 20-ti km ke konci s bolesti,druhy nedobehnu 10..proste zatim jak to jde,nejlepe nebehat:)..ale uz je to vyrazne lepsi..takze zabardast:)

      Vymazat
    3. Ok, tak držím všechny palce, ať je to brzy 100% v pohodě!

      Vymazat
  2. :). Nabehat po nekolika navstevach ortopeda s bolavou nohou 318 km, to neni zabardas, ale masox:), jak se rikalo u nas na vesnici.. Cisty vyvar a ryzi esence bezeckeho usili! :)
    Podobne tricko si BS casto bral do hospody:). To jeho melo trochu jine motto..."Run steep, get high", ale jak te vidim s tim pivem, tak to asi funguje stejne:)!
    At se dari! At to beha.. a at uz ta noha neboli... ani trosku! At je to cisty zabardas!
    MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale prd - abych parafrázovala věhlasného BS: Nepodceňuj běžce s chromou nohou! :-) ;-) A Run Steep triko jsem zaznamenala, když jsem si teď BS po delší době znovu pouštěla, abych se dostatečně namotivovala :-) Jen je na palici, že člověk za clo zaplatí víc, než za merch samotný, jinak bych toho od Jamila měla mnohem víc, to, co dělá, se mi fakt líbí :-)

      Vymazat
  3. Zabardas je, když si život užíváme plnými doušky :-) a vaše dovolená byla podle tvého popisu i fotek parádní :-)

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!