sobota 9. března 2019

Se nevytahuj!

Od malinka nám vtloukali do hlavy, že se nesmíme chlubit, že to je špatný, že lidi, kteří se vytahují a chlubí a prsí a machrují nemá nikdo rád. Už na výzvě: "No tak se pochlub!" je cosi zlověstného.  Pamatuju si, jak mi už jako dospělý spolužačka z vejšky poté, co jsem se chtěla podělit o radost z jedné knihy, kterou jsem si tehdy dovezla ze Španělska, později se smíchem řekla: "Podívej, vydali ji česky, už ji mám taky a ty ses s ní tak vytahovala!" Bodlo to stejně jako ve školce, jako kdybych něco provedla, něco, co jsem neměla, co se nedělá (ale north remembers a nikdy jsem jí, mrše závistivý, nezapomněla, to jen mezi námi). Došlo to tak daleko, že se málokdo umí přihlásit ke svým úspěchům, většinou na pochvalu reagujeme skepsí a snižováním vlastních zásluh.
A přitom mezi hrdostí a pýchou, kterou společnost považuje za správnou a na místě a tou, před níž nás od malinka varovali, vede velice nejasná hranice.
Na tom "správném" konci jsou věci, na něž člověk pyšný a hrdý být má a pod diktátem konvencí být vlastně i musí: na děti a jejich úspěchy, na rodinu a její úspěchy, na svou zemi (ach, jak těžké to v dnešních dnech je) a na vznešené ideály. 
Na věci hmotné naopak pyšný člověk moc být nemá, protože to z něj činí materialistu a ostatní můžou mít pocit, že se na ně vytahuje. A stejně tak je velice snadné překročit tuhle hranici u výkonů a úspěchů - studijních, pracovních, sportovních... A tak se radši shazujeme, zmenšujeme naše výkony před ostatními, aby si náhodou, nedejbože, někdo nepomyslel, že se vytahujeme! Jenže není občas na místě se trochu vytáhnout? Pořád se po nás chce, abychom mířili ke hvězdám, abychom se snažili dosáhnout výš a dál. A každý malý dítě ví, že vysoký člověk dosáhne výš - a když se trochu vytáhneme, nedostane se o něco blíž k těm vysněným hvězdným cílům?
Teď mi jedna kamarádka psala, že ona si vůbec nepřijde jako běžec, že měla chuť se pochlubit svými osmi kilometry, a pak si uvědomila, že já běžně běhám patnáct a víc, a mně okamžitě naskočily souběžně dvě reakce: "ale houby, jakých patnáct, to je prd, kluci běhají běžně třicet?"a "ty JSI běžec, samozřejmě, že jsi běžec a tvých osm je skvělých! Jen tak dál!"
Takže co z toho plyne? Proč se nedokážeme pochválit? Proč dokážeme zcela upřímně chválit ostatní, ale u sebe s tím máme problém? Proč místo toho, abychom viděli, jak vysoko jsme se už na kopci dostali, neustále zakláníme hlavu a říkáme si, že ale na vrchol ještě pořád pár set metrů zbývá, co sejde na těch ušlých kilometrech odzdola?
A tak vás tu všechny chválím, za každý uběhnutý kilometr a každý splněný cíl. Je fuk, jak vysoko je špička hory, jsme dobří už jen proto, že jsme na cestě.
A chválím i sebe - navzdory riziku, že se budu vytahovat - za svoje papírové dítě. Knížka welšského autora Rhyse Thomase se pro mě stala nesmírně osobním projektem. V prosinci 2017 jsem ji dostala z Arga na posudek - překládat? Nepřekládat? Co já na ni? A já se do Sama zamilovala, ne klasicky jako se to člověku s některými literárními postavami stává. Spíš jsem se v něm viděla tak moc, až mě to děsilo a zároveň hřálo - je krásné, když ve vás knihy vyvolají pocit, že nejste na světě jediní, že je tu někdo, kdo vám skutečně rozumí a kdo vás chápe a co na tom, že je jen papírový.
Když mi pak moje odpovědná redaktorka M. na jaře 2018 psala, že koupili práva a knihu můžu dělat, měla jsem velikou radost. V překladovým procesu navazujete s textem hodně intimní vztah - každé jedno slovo musíte vzít do ruky a obrátit ho, přetočit a najít mu nové, dokonalé místo v rámci vašeho jazyka. Pokud s textem v nějaké rovině souzníte, stává se z tohoto procesu jedna z nejúžasnějších prací na světě. A tak jsem brala každé Rhysovo slovo do dlaní a přesazovala ho do češtiny. Nesmírně podivné bylo vézt si tuhle práci s sebou do Walesu a dělat na knize tam. Tam spousta věcí začala dávat ještě větší smysl.
V samotném závěru procesu proběhla debata o přebalu knihy. Jestli prý nemám nějaký nápad, protože jsme se s M. shodly, že původní obálka se nám ani jedné nelíbí. A já nápad měla a byl poměrně jasný. Protože mě ani ve snu nenapadlo, kam by to celé mohlo vést, fixkama jsem ho zachytila tak dobře, jak jsem jen dokázala, na papír z tiskárny.
Ve čtvrtek jsem si jela na Žižkov pro autorské výtisky knihy, která je pro mě tak osobní, že silně pochybuji, že by ji v tomhle směru mohl jakýkoliv překlad ještě někdy předčít. Je to kniha, která není "moje" jen vevnitř, ale i venku. Zkrabacený papír z tiskárny putoval rovnou na desky. A pak že si od určitého věku už nemůžeme plnit dětské sny. 

Rhys Thomas
NEUVĚŘITELNÁ HRDINSTVÍ SAMA HOLLOWAYE
Sam Holloway je šestadvacetiletý geek a nerd, který žije sám, chodí do nezáživné práce, miluje komiksy, pivo pije říznuté limonádou, má stejně podivné kamarády a jednou týdně žehlí látkové kapesníky.
Je to člověk, který si prošel peklem ztráty a nevyšel z jeho plamenů posílený tak, jak nám s oblibou romány nalhávají, vyšel z ní křehký, docela jako když vypálíte hlínu. Aby mohl znovu vstát, vystavěl kolem sebe hradbu uklidňujících stereotypů, o něž se mohl opřít a kterých se zuby nehty drží.
Tedy s výjimkou večerů, kdy se z něj stává superhrdina Přízrak, ochránce utlačovaných, strážce pořádku, sice astmatik a milovník čokotyček a cherry coly, ale i tak rozhodně bez bázně a hany, jenž se neváhá postavit spratkům házejícím šutry na projíždějící vlaky, nahánět zaběhnuté psy nebo navigovat ztracené polské řidiče náklaďáků. Pasáže s Přízrakem musí každý milovník komiksů zbožňovat, protože ty jsou prostě ryzí dokonalost.

A pak Sam potká Sáru. A Sára je zvláštní a krásná a Sam se jí líbí a ona se líbí Samovi. Jenže kam do nalinkovaného klidu všedních dní a nevšedních superhrdinských vzrušujících výprav nacpete lásku? A co kdyby vás opustila i ona? Co by se s vámi stalo pak? A budete ochotní to riskovat? 

11 komentářů:

  1. Tyjo! Moc gratuluju! Na přelomu roku jsem poprvé překládala knihu, a i když to nebyla beletrie, vnímala jsem ten proces stejně: každé slovo "vzít do ruky", pomazlit se s ním a vymodelovat podle něj verzi pro českého čtenáře. Fascinovalo mě to a moc bavilo, ale neumím si vůbec představit překládat něco, kde se na vlnu knížky a autora nenaladím...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) (A jde to, není to pak taková radost, ale takových, kde šlo skutečně jen o řemeslo, jsem už taky dělala dost.)

      Vymazat
  2. Vzpomínám si, když mi vydali můj první článek (a že tam textu zase nebylo tolik) do kterého jsem pomocí elektrického psacího stroje IBM dopisoval řeckou abecedu .. připadal jsem si jako děsný umělec, úplný malíř.. a když mi chyběl jeden symbol a já ho musel doplnit ručně, tak jsem se cítil skoro jako Picasso:).
    Gratulace ke vstupu mezi renesanční umělce. Ještě nějaký ten vynález, soška a máš to komplet! Ať se daří, ať nám to běhá! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, sošek mám doma solidní sbírku, jsem chodila na výtvarku do ZUŠ a tam jsme docela dost modelovali :-). Vynález mi, pravda, chybí, na tom zapracuji! :-D Děkuju a těším se do hospody ;-)

      Vymazat
  3. Ona už je?? A mohla bych ji vidět? :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Takže třetí potomek? :-) Blahopřeji, musí to být úžasný pocit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třetí potomek je v trubce nad stolem (a je papírový a je na něm napsáno doctoris, kdyby někdo náhodou začal zvažovat, že jsem totální magor) :-) Tohle je "akorát" veliká radost ;-)

      Vymazat
    2. Jo toho taky někde mám. Jen si nejsem jistý, jestli i tento typ potomka zvyšuje ultra výdrž o 50 km. :-)

      Vymazat
    3. Jako mně teda trval podstatně déle, než tvorba těch z masa a kostí, takže já ho za svoji třetí padesátku rozhodně považuju :-D

      Vymazat
    4. Mně by taky živý potomek trval kratší dobu, tak si tu jednu padesátku taky započítám. :-D

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!