sobota 30. března 2019

#ILiveWithRunner

Nastal čas nakousnout v běžeckých kruzích tabuizované téma - téma, o němž by se ale mluvit mělo a ke kterému je nutné přistupovat s nejvyšší vážností. Jedná se o fenomén smíšených domácností, tedy domácností, kde běhá pouze jeden z partnerů. Ten je samozřejmě známý, leč zhusta opomíjený, neboť každý člen podobného svazku ví, že do některých lejn je radno běžeckou hůlkou nešťourat a že pod tímhle kamenem by se ono zmijí hnízdo mohlo nacházet s podstatně větší pravděpodobností než pod jinými.
Totiž, když běháte oba, není na tom, že spolu jedete třeba závody a rychlejší z páru na toho pomalejšího (překvapivě) počká, nic tak výjimečného. Jistě, taky by vám mohl ujet, ale vy byste ho pro změnu mohli sbalit do dvou igelitek a nazdar bazar. Stejně tak není nic zajímavého na tom, že jde s vámi běhat nebo že toleruje vaše smrduté boty či hromady našpiněného funkčního oblečení (které skutečně smrdí jak chcíplej mokrej pes, to buďme k sobě zase upřímní) - sám (či sama) jich totiž generuje obdobné množství.
V párech smíšených je situace jiná.
Tam běhá jen jeden a ten druhý... No, ten neběhá.
Většinou neběhá proto, že běh (či běh toho druhu, v jehož prostřední části taháte spodní pysk po zemi a na konci nevíte, kterou stranou si ulevit dřív, jak podotýká pan manžel) shledává sportem nudným na škále blbost po naprosto zvrácená debilita. Jelikož můj životní partner se nachází na škále hodně vpravo a má běžecká mlha se rozestupuje jen čas od času - třeba jako teď po jednodenní smrtící viróze, kterou do doupěte zatáhla K., a která mě znovu utvrdila v tom, že jsem v jádru čestný muž, neb jsem na to blití a horečku SKUTEČNĚ málem zemřela -, je zapotřebí toho okamžiku využít a podívat se pro tentokrát na to naše běhání z opačné strany.
Jak se vlastně žije neběžcům s běžci? Jak náročné to s námi mají? Jaké oběti musejí přinášet?
Měli bychom jim být vděční, na rukou je nosit a - jak říkává 12HH - oltáříčky stavět, a konečně hlasitě připustit, že všechny naše výkony (i "výkony") by nejspíš neexistovaly, kdyby neexistovali oni?
Oni totiž:
- tolerují, že pořád někde běháme
- tolerují, že o běhání pořád mluvíme (s postupujícím časem už méně, nebo si to alespoň myslíme)
- tolerují všechny naše běžecké kamarády (nebo alespoň většinu), přestože většina z nich jsou v případě, že jste žena, muži, a konverzací s nimi denně strávíte mnohdy víc času, než toho s vlastními dětmi
- naučili se náš kódový jazyk a vědí, že když se řekne, že "dneska jen krátkou" nebo "jdu jen na chvilku", znamená to, že se uvidíme za hodinku, hodinku a půl a že to skutečně vztaženo ke zbytku tréninku JE krátké a chvilka - a tolerují nám to
- tolerují ty hromady smrdutých hadrů a bot, které se všude možně válí a které nemůžete pořád prát, protože je to funkční, jasný?
- tolerují nám i to, kolik za ty hromady hadrů a bot utrácíme, přestože jinak většina z nás chodí jako (opět slovy 12HH) kdyby nás oblékala Diakonie Broumov a dostat nás do krámu pro normální hadry a boty je křest ohněm, protože se u každé cenovky hroutíme, jak nesmyslně předražené to je (byť by se nám do ceny jednoho funkčního trika nebo jednoho páru běžeckých bot vešly tři až čtyři normální)
- tolerují nám, že jezdíme po závodech a že utrácíme peníze za startovný (a to mnohdy ne malý)
- tolerují nám, když na tom závodě strávíme celý den, někdy i celou noc, a někdy i celý další den a v případě některých i pár dalších dní navíc
- tolerují nám, že chodíme domů zpocený, smrdutý, že z nás teče a že jsme celkově přitažliví asi jako by byl Miloš Zeman v plavkách boratovkách (v případě pánů to platí už při odchodu z domu, ženám jsou přeci jen ty elasťáky a obtažená trička a tílka (a kraťásky) podstatně snáz tolerovatelný)
- tolerují nám naše výmysly s jídlem, nekonečné experimenty s pitím a se vším kolem
- tolerují nám, kolik místa všechny ty krámy, které na ten "náš sport, na nějž vlastně vůbec nic nepotřebujete", potřebujeme - kromě bot a oblečení (na zimu, na léto, na podzim, na jaro, když prší, když fouká, když sněží, když mrzne...), jsou to hromady flašek, suplementů, čelovek, doplňků, batohů, hůlek, nesmeků, ledvinek...
-  tolerují nám, když čas od času zabereme televizi a čumíme na nekonečné závody, kde pořád někdo někam běží, ať už po silnici nebo někde v lese a na konci se nikdo pořádně neraduje (protože na to nemají ti lidi sílu)

Navíc je to s námi fakt těžké, protože:
- se nesmějeme tomu skvělému vtipu o Forrestu Gumpovi
- nesměje se žádnému skvělému vtipu o běhání a běžcích, protože jsme je všechny slyšeli už tolikrát, že v nás vyvolávají instinktivní trnutí sanice v kyselé poloze
- někteří z nás mají stále tendenci je nutit, aby se na tom našem nablblém koníčku podíleli alespoň pasivně - aby nám fandili, aby nás podporovali nebo nás poslouchali, jak žvaníme o tom, co jsme viděli, četli nebo uběhli, nebo ještě hůř, co říkal nebo uběhl někdo, koho nikdy neviděli (nebo viděli a raději na něj/ni rychle zapomněli)
- chceme běhat i o dovolené, někteří z nás to dokonce doopravdy dělají a pokud jsme opravdu HC/odvážní/sobečtí (zvolte podle chuti) naplánujeme dovolenou kolem nějakého pěkného, libového závodu, který se v daném místě v tu samou dobu "čirou náhodou" zrovna běží (a samozřejmě se ho tím pádem nutně musíme zúčastnit, když už tam jsme)
- při závodě klidně chcípneme, ale jinak nás furt něco bolí (cituji "furt kničíme")
- s neběhajícím běžcem se v podstatě nedá koexistovat, natož žít - o spokojeném soužití ani nemluvím, protože to už je totálně off the table

Jsem si jistá, že jsem si zdaleka nevzpomněla na všechno a jsem si jistá i tím, že určitě jsou běžci, kteří jsou doma mnohem hodnější a vzornější než já (a vice versa), nicméně jedna věc je prostě jistá: #ILiveWithRunner je skutečně náročná záležitost a ti, co tento hashtag mohou používat, si za tu nesmírnou porci tolerance zasluhují naše uznání.
A teď si půjdeme zaběhat.
Ale dneska jen na chvilku.


#17
Matthew Dicks
TWENTY-ONE TRUTHS ABOUT LOVE: A LIST
Další z těch, které ještě nevyšly, a která bude super - román psaný výhradně v seznamech, jež sestavuje Dan, bývalý učitel, teď majitel ne zrovna prosperujícího knihkupectví, který nade vše miluje svou ženu Jill a který řeší hromadu věcí, o nichž jsme byli jako děti přesvědčení, že je takhle velcí dospělí už určitě neřeší. Dana navíc nepřestává "strašit" Jillin mrtvý manžel, jehož nemůže nikdy překonat, protože kdo je mrtvý, už nic nezvorá, a otec, jenž se po rozvodu na patnáct let vytratil a taky zásadním způsobem měsíc po měsíci ubývající úspory. Navzdory všemu nebo možná právě proto je to místy vážně nesmírně vtipný a český vydání by si to určitě zasloužilo.

#18
Helle Helle
PŘEDSTAVA O NEKOMPLIKOVANÉM ŽIVOTĚ S MUŽEM
Celé čtení jsem se trápila myšlenkou, zda mám před sebou metaforu společnosti nebo jen příběh jedné konkrétní Suzanne, Kima a Ester. Jestli to, jak Suzanne oslovují v MHD naprosto cizí lidé, kteří jí toho během pár minut společné cesty řeknou víc, než kolik si toho hlavní postavy vzájemně sdělí během několikaměsíčního spolužití, odráží stav společnosti, kdy jsme cizím, anonymním lidem schopní navykládat všechno možné (někdejší institut anonymní zpovědi, dnešní sociální sítě), ale opečovávat skutečné vztahy už mnohdy sílu nemáme. Nebo jestli celá Ester se svým těhotenstvím je jen metaforou vlastní neschopnosti se ohradit, vymezit, být živelnější, být "těhotná" životem a zároveň zrcadlem nedostatku asertivity, kdy nás okolí dokáže úplně vyždímat/vysát, protože nejsme schopní/ochotní bojovat za sebe. A v důsledku obav ze změny raději necháme minout i moment, kdy bychom se mohli vymanit z všeobecně neuspokojivého stereotypu, než abychom ho využili. Výrazně symbolicky působí i samotný závěr - zrození a smrt, dvě nezastavitelné hybné síly lidské existence, před nimiž hlavní hrdinku/nás nakonec neuchrání ani sebevětší pasivita.

#19
Františe Hrubín
NEFRITOVÁ FLÉTNA
Nádherná lyrika básníků dynastie Tchang (a především toho nejznámějšího, Li Poa, kterého díky stejnojmenným bonbonům znají i ti největší ignoranti), která zhusta ve své kontemplativní rovině připomíná básně Omara Chajjáma:

"Bez názvu

Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Li Po" (s. 38)

Skvělý je i doslov, který Hrubínovo dílo, stejně jako jím překládané básníky a jejich tvorbu zasazuje do kontextu doby a vysvětluje, proč má výsledná sbírka takovou podobu, jakou má. Jen by mě velmi zajímalo, proč "přítel sinolog", jenž Hrubínovi básně z čínštiny překládal, není nikde zmíněný jménem. Že by někdo bývalému režimu nepohodlný?

#20
Wojciech Jagielski
MODLITBA ZA DÉŠŤ
Co vás napadne, když se řekne Afghánistán. Válka? Usáma bin Ládin? Teroristi? Tálibánci? Ale kde se tam vzali, jak mohli lidé dopustit, aby se v jejich zemi rozbujel jeden z nejrigidnějších režimů moderního světa (možná i ten nejrigidnější vůbec)? Je to země fanatiků? To proto? Jenže ono to, jak jinak, není zdaleka tak jednoduché. 
Polský novinář Wojciech Jagielski navštívil zemi v letech 1992 až 2001 jedenáctkrát. Setkal se hlavními představiteli jednotlivých politických frakcí, mluvil s partyzány, s komunisty, s tálibánci. Sledoval, jak se změně mění a přetváří. A ve své knize přináší nejucelenější a nejčtivější afghánské kdo byl kdo, s kým, proč a nejspíš i za kolik. Je to nesmírně zdatný pozorovatel se smyslem pro mrazivou pointu. 
"'Co chceš koupit?' zeptal se ho jeden z kolegů. 'Pušku,' odvětil Paštun. 'Vždyť na pušku nemáš dost peněz.' 'Nevadí, prodám manželku.' 'Není ti jí líto?' Až si koupím pušku, snadno ji získám zpátky.' V Afghánském světě se lidé dělí na dvě kategorie. Na silné a slabé. Těm silným, kteří díky instinktu, vědomostem nebo zkušenostem nejlépe a nejhlouběji poznali tajemství krutosti, hrdosti, hrdinství, nedůvěry a zrady, patří vše a na všechno mají právo. Slabí nemají právo na nic a na nic si nemohou stěžovat. Mohou si za svoji situaci sami." (s. 212) 
Je to zároveň kniha nesmírně hutná a paradoxně ji není ani trochu snadné učíst. 
Přesto by se o to měl každý, kdo má o tenhle nešťastný kus světa, jehož dějiny jsou v zásadě sledem revolucí a kontrarevolucí, válek a bojů a kde celé generace nepoznaly nic než válku, alespoň pokusit. 
Jediná výtka jde směrem k přepisům jmen. Překladatelka odvedla skvělou, opravdu skvělou práci, text nádherně plyne, opravdu veliký palec hodně vysoko, jen škoda, že se s transkripcemi místo na odborníka obrátila s důvěrou na internet. A ten selhal.
(Celou mou recenzi na iLiteratuře najdete TADY)

Paolo Cognetti
OSM HOR

Snad až příliš nenápadný příběh o jednom přátelství v jedněch horách, který je tak decentní a reálný, že se snad musel skutečně stát - a určitě se na mnoha místech i stal. Osamělost ve vztazích, stejně jako hluboké souznění nalézané v tichu, láska, víra i zklamání, naděje a její nedostatek. A k tomu drsné hory, které dokážou brát a zároveň tolik dávat.
Popisy jsou natolik živé, že není možné nevidět a nevnímat místa, kde se hlavní postavy pohybují - ale barvitost se omezuje pouze na Grenon, na louky, cesty, ledovce, potoky, sníh a práci tam vysoko, tak vysoko, že my tady ani neumíme tak moc zaklonit hlavu, protože tam naše nejvyšší hora ani nenakoukne. Všechno ostatní, všechna místa i města jsou jen letmo zmíněná, aby bylo zřejmé, že svět za hranicí údolí pořád existoval a existuje.
Posloucháno jako audiokniha, takže ještě zmínka k interpretaci: Pavel Batěk čte text příjemně, civilně, tady není, co rozebírat; čili pojďme rovnou k těm otřesným hudebním předělům, které jsou nejspíš už nějakou marketingovou značkou nakladatelství OneHotBook - co to má být za strašný cirkus? Jak může někdo vybrat podobnou estrádní odpornost pro tak melancholický text? A proč je to, sakra práce, zase tak dlouhé? Dotyčného či dotyčnou jsem měla pokaždé chuť přivázat k židli a donutit ho/ji tu příšernost poslouchat aspoň pár hodin... Proč?? 

17 komentářů:

  1. Dovolím si jen malou poznámku k těm horám smrdutého oblečení. Žádné u nás nemáme a neměli bychom, ani kdybych běhal každý den 50 km. Po běhu hodím oblečení do pračky na krátký program (15 minut) a přestože mám některé části oblečení (tílko moira, ponožky moira, trenky Craft, mikina Direct Alpine) už od dob, kdy jsem běhat začínal, tak nepozoruji žádnou ztrátu funkčnosti. Ano, po doběhu smrdíme, ale doma nám to nesmrdí a prosím neházet do jednoho pytle s těmi, kterým ty hromady doma smrdí. :-D

    Ano, vím, že jde trochu o nadsázku, ale stejně mi to nedalo. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ok, tak každého se netýká samozřejmě všechno - třeba ty neřešíš děti, že ano. A je dobře, že to máš takhle hezky zařízený! Good for you!

      Nicméně si dovolím tvrdit, že v zimě běhá většina z nás ve víc vrstvách, případně když prší a je chladno atp. a rozhodně si neumím představit, že bych po každém běhu prala třeba svoji bundu do deště, nebo kalhoty nebo třeba bundu na zimu - navíc když si to vezmu za necelých dvanáct hodin znovu, mnohdy to ani nestihne z pračky uschnout...

      Vymazat
    2. @advid: to zase nedá mně se neozvat ... U fakt dobrýho, drahýho a skutečně funkčního oblečení je ztráta vlastností markantní už po prvním vyprání. Kvalitní věci jsou ušité tak jemně, že praním dochází k potrhání, prošoupání ještě více, než při samotném běhání. Ta krátká životnost je daň za vysokou funkčnost, nedá se nic dělat. Takže těch pár skvělých kousků, co mám, opravdu peru minimálně (třeba X-Bionic dokud se nevypere a nechá se úplně vysušit, tak fakt nesmrdí) a když už, tak jenom v ruce ... Tohle téma mám prostě rád, co já si už doma vyslechl ... ! :-)

      Vymazat
    3. "Mami ty smrdííííš! -- Jdeš běhat?" říkávají mé děti... ;-) (btw tu dynafití bundičku v ceně mého kompletního oblečení na lyže jsem se vyprat ještě nedovážila, když se dostatečně dlouho větrá, skoro nesmrdí :-D)

      Vymazat
    4. Jitka: Děti neřeším, ale proto jsem právě nereagoval na věci s nimi související (třeba, je protějšek musí pohlídat po dobu běhu). Taky běhám v zimě ve více vrstvách, ale rozdíl bude asi v tom, že nám to doma docela dobře schne. Pak máme ale zase plísně. :-D Abych nekecal, výjimečně se mi stane, že šustku do deště nevyperu, protože jsem běžel kousek a pomalu a nestihla se propotit. Ale to je tak jednou, maximálně dvakrát za deset let. :-)

      Petr: X-Bionic bych taky pral jen v ruce, ale jinak na mém oblečení zub času není znát. Kromě díry v rozkroku na běžeckých elasťáků, ale tu má na vinu lezení po stromech. :-D

      Vymazat
  2. a kdyby jste si mezitím, než vám uschnou běžecké hadry chtěli přečíst třeba inzerovanou Nefritovou flétnu nebo nějakou jinou starší knihu, dejte vědět, mám jich doma ještě hodně :-)
    https://docs.google.com/spreadsheets/d/1ReH-j4q40HlM5v3ILbh4wjssuvL2G6s_BmjjSVkJtnU/edit#gid=0

    OdpovědětVymazat
  3. U nás se zase jedná o smíšenou domácnost typu – jeden z partnerů běhá jak magor, druhý se věnuje cyklistice (taky jak magor, asi proto, že se narodil v Humpolci). V tomto „smíšeném“ partnerství se množství upocených hadrů násobí dvakrát. Já ho nutím koukat na záznamy bm100, on mě na nekonečné etapy Le Tour. Funkční hadry (a běžecký boty) nás stály nesmysl, jarní boty do práce mám ze sekáče za 30,-, on na poslední návštěvě u mých prarodičů dostal mikinu po dědečkovi (narozen 1925!).
    „Při závodě klidně chcípneme, ale jinak nás furt něco bolí“ je nej! :))
    Love and puppies!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Love and puppies! :-D :-D Děkuju! Jsem ráda, že v tom nejsem sama! :-)

      Vymazat
  4. Divím se, že se toho ještě někdo nechytl a nezaložil si na tom živnost - psychoterapeutická poradna pro smíšené sportovní domácnosti. Myslím, že by mohl mít úspěch. Aspoň u mě(nás) určitě :D
    A glosy 12HH, to jsou takové nenápadné drahokamy - je to moudrý muž. Musím se tím inspirovat a vybudovat nějaký oltáříček :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Honza je známá perlorodka :-) oltáříček je základ, na to jako bacha. No vidíš, nechceš tu ideu prodat nějakými start-upu? Že bychom pak měli na startovný a další hadry a boty a tak... :-D

      Vymazat
  5. :) Jak zjistuji, tak muj "skvely" komentar, psany z vlaku do Bratislavy patrne uvazl v casoprostoru zvanem Internet.. a ja uz urcite nebudu tak vtipny a uprimny:).
    Chtel jsem o podobnem tematu psat, ale citlivy pristup moudreho muze, kteremu zivotni zkusenost neda, aby bosou nohou drazdil chrestyse:).. Proste srabacky jsem se lakavemu tematu vyhnul, ale ty jsi to zvedla dobre!:)
    Ja bych jen "oslavil" ten obycejny (skryty) efekt smisenych manzelstvi, kde druhy partner zaroven neni fanda/fanynka... Nikoho to doma nebere, nemaji predstavu o vzdalenosti.. usili.. cimz nerikam, ze nas obcas trochu nesleduji a nemaji starost:).. ale jejich strizlivy pohled na beh nas drzi pri zemi.
    Vzpominam, jak me pred lety navstivil znamy/kamarad bezec odpoledne po Brdske stezce. Zrovna jsem pokladal chodnik u baraku.. On rika.. Ty jsi dneska nebezel Brdskou? Podavam mu pivo, pokladam obrubniky a zamkovou dlazku a odpovidam.. Ale jo, bezel.. kouka na me, jak svizne kolem poskakuju a dodelavam zamkovku.. Vykoukne moje nejmilejsi D. a pro vysvetleni s usmevem rika..prej se mu darilo, osobak, pry to hodne bolelo.. No, ale ted je potreba udelat neco na baraku, kdyz se do dvou hodin venoval svemu konickovi..:)..
    A to si myslim, ze je ta spravna kombinace pro ultra:). Nikdo se z toho, ze jsem celkem dobre ubehl 50 ci vic kilometru.. nepo..tento:). Je to muj konicek, stejne jako kdybych sbiral znamky, nebo chodil na ryby.
    Nekdy me mrzi, nebo trochu vic zavidim kamaradum, kteri to maji jinak.. Ale pak si uvedomim, ze vlastne mozna prave tohle mi dava silu na ultra!:)
    A proto smisenym manzelstvim.. a nasim "Penelopam", ktere cekaji, az se (smradlavy) vratime zpatky.. ZDAR! 12:)

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!