sobota 26. ledna 2019

Zdaleka ne tak zlatý chlapec

Každý (nebo téměř každý, ať nejsem tak absolutní), kdo běhá, se už někdy setkal se jménem Kilian Jornet. Tenhle pořád ještě mladý Katalánec vyhrál snad všechny ultratraily a traily, o který jste kdy slyšeli a určitě i spoustu těch, jejichž existence nám zůstává utajena, napsal dvě knihy a natočil čtyři dokumenty. Poslední, závěrečný snímek Kilianova projektu Summits of My Life, je už pár týdnů k dispozici a protože na rozdíl od knih mě jeho filmy bavily (teď jsem zjistila, že třetí nazvaný Langtang jsem úplně prošvihla) a profesionálních dokumentů o běhání je stále ještě o poznání méně než knih, nemohla jsem jeho Cestu na Everest nechat ujít.
Nejsem horolezec, nejsem skialpinista a moje výsledné časy mě v očích mnohých řadí spíše do kategorie chodecké než běžecké, čili mé dojmy z osmdesát minut dlouhého dokumentu budou do značné míry limitovány tím, co je pro mě normální a co už spadá do kategorie kristovanoho-to-snad-nemyslí-vážně. Nevím, nakolik je to, co Kilian dokázal, skutečně abnormální, mně to přišlo solidně off-charts. Jestli se najde někdo, kdo by mi to byl schopný a ochotný víc osvětlit, budu ráda.

Takže, po prvním díle, který byl v zásadě o kráse hor a primárně se věnoval Kilianovi-skialpinistovi a druhém díle, kde se Kilian mimo jiné pokusil prolomit rychlostní rekord výstupu a sestupu na Mont Blanc, Aconcaguu a další vrcholy, následoval díl o Nepálu, který jsem neviděla. Teď tu máme díl poslední, Path to Everest. Překvapivě se v něm nebude pokoušet dostat se co nejrychleji třeba na Sněžku nebo Chopok, ale na nejvyšší vrchol světa. To, že to zvládl (a pro sichr hned dvakrát), není žádné velké tajemství, koneckonců jej právě kvůli tomu zvolil časopis National Geographic "Dobrodruhem roku 2018".
Proti Kilianově tvorbě jsem měla vždycky různé množství výhrad - jak v knihách, tak dokumentech mi chyběla odvrácená strana, chyběly mi tam skutečně emoce, chyběla mi tam jistá (sebe)reflexe hlavního protagonisty. Ve Fine Line na ni nebyl moc prostor a možná proto mi přišel druhý "Vrcholek" z celé Kilianovy mimoběžecké tvorby nejlepší. Path to Everest konečně přináší to, co od osobního dokumentu očekávám. Kromě samotného sportovního výkonu je tu i ten, kdo ho podává. A tentokrát nám Kilian a jeho blízcí dovolují nahlédnout tak trošku i do stínů a my tak máme konečně možnost vidět kluka, který je ve svém oboru výjimečný, ale zároveň to není zdaleka jen ten veselý, poskakující a usmívající se týpek s roztomilých anglickým přízvukem. Je to kluk, který má, tak jo my všichni, svoje démony, s nimiž se musel prát, který se musel vyrovnat s tím, že jen pár metrů od něj zahynul jeho kamarád a mentor (a konečně o tom mluví - absenci reflexe této události jsem vyčítala prvnímu dílu, během jehož natáčení k ní došlo) a který si musel jako velice mladý hledat úplně nové životní cíle. A taky se vypořádat s obrovskou porcí slávy a pozornosti, jíž ho jakožto ultratrailovou špičku sponzorovanou sportovním gigantem zahrnoval celý běžecký svět.
Kilian vystřelil jako raketa a během chvíle se usadil na nejvyšší stupních výsledkových listin. Splnil si všechny cíle,  všechny plány, všechno. Celý svět měl pocit, že ho zná, že vědí, co je zač - anebo jim to bylo jedno a milovali ho i tak. Všichni ho chtěli kousek vlastnit, docela jako chtějí puberťačky svůj kousek Justina Biebra (nebo kdo je teď zrovna v kurzu) - stal se novou běžeckou rockovou hvězdou. S tímhle se vyrovnat není jen tak. A Kilian přiznává, že to bylo pěkně těžký.


You no human, you monkey
Část osobní, o tom, že je těžký být sám se sebou a hledat další cesty a cíle, mi přišla skvělá. Ono otevřeně celému světu říct: Ne, já fakt nejsem zlatý chlapec, za kterýho mě máte, ne, občas se v tom všem hrozně plácám a občas zbytečně riskuju, aniž bych si to uvědomoval, není nic lehkýho.
Na část sportovní jsem jen zírala s otevřenou hubou. To, co on dokáže, je pro mě naprosto neskutečný. Zároveň to ale není jen sled líbivým scén. Třeba závěry z výstupu s kolegou kameramanem a kamarádem Jordim, byly slušně děsivé a jasně ukazovaly, po jak tenké hraně se pohybují a jak snadno i ti nejlepší mohou zahynout. Můj muž (který tohle moje tvrzení samozřejmě popře, ale který má na Kiliana z nějakýho důvodu alergii) tvrdí, že se u něj jen čeká, kdy a kde se zabije, protože je to v jeho případě nevyhnutelný.
No a pak tam byly bizarní momenty, kdy Emilie při výstupu na Čo Oju upadla a svezla se po sněhu o kus níž - a Kilian ji, očividně značně otřesenou, prostě otočil a poslal samotnou do tábora, protože výstup a sestup na vrcholem by časově nezvládla. He?
Nebo když do kamery brečí jeho přítelkyně Emelie jen při vzpomínce, jak strašně se o něj bála, když nikdo několik hodin netušil, KDE na té cestě na vrcholek Everestu je, a jestli je vůbec ještě naživu, říkáte si, že ta holka má život srovnatelný s těmi manželek středověkých námořníků. Ty taky byly víc vdovy než vdaný, protože pravděpodobnost, že se jim muži nevrátí byla mnohdy vyšší než to, že je budou mít zase doma.
A ještě bych mi mohl někdo vysvětlit, jak se vlastně ty samostatný výstupy ověřují - na vrcholku nejvyšší hory světa asi nebude ležet návštěvní kniha - a jak on sám poznal, že tam je, když byla tma jak řiti? (Aby to náhodou někoho nenapadlo - nezpochybňuju ani nejmenším, že tam byl, jen mě zajímá, jak se to kontroluje?)
Jedna věc je jasná - ať už ho máte rádi nebo ne, ať už ho obdivujete bezmezně nebo k němu máte, Kilian Jornet JE sportovní fenomén. Poslední z "Vrcholků" to jen potvrzuje. A rozhodně je to sportovní dokument, který stojí za to vidět (už jen proto, abyste mi mohli napsat, co si o něm myslíte vy?).

pátek 18. ledna 2019

Než se dostanu k tomu, abych napsala něco o Kilianovu filmu...

...a taky dokumentu, který dali dohromady kluci, kteří jezdí trénovat do Keni, mám tu pár knížek, jež mi od začátku roku prošly rukama a očima.

#1
Jiří Padevět
OSTNY A OPRÁTKY
Letmé pohledy do životů lidí, o něž se dějiny jen neotřely, ale sevřely je do spárů a často už nepustily. Stali se hybateli nebo jen oběťmi, stali se těmi, o nichž se dodnes učíme a těmi, na něž si už nikdo nepamatuje.
Výjimečné dílo - nevím, kdy mě naposledy něco takhle sežvejkalo a vyplivlo s očima navrch hlavy. Historie se trapně opakuje a jeden totalitní režim plynule střídá druhý (dobové výňatky z textu skvěle dokreslují, jak se v dobách, kdy jsou národ a svoboda nejvíc przněné, píšou naprosto vyprázdněné kraviny a řeší se naprosté marginálie), jen tenhle (jak už víme) vydrží déle a/protože nestřílí lidi na ulicích.
Každý z mikropříběhů zamrazí, každá dokonalá pointa je jako bodnutí.
Dvacáté století se prohnalo jako uragán.
A my zapomínáme. Náš nevděčný, věčně nespokojený živočišný druh.
Čtěte. Nezapomínejte. Musíme se poučit z vlastních dějin.

#2
Garth Ennis, Steve Dillon
PREACHER - KŘIŽÁCI
Neplánovaně začínám s Preacherem od čtvrtého dílu (jiný v knihovně neměli a mě jaksi nenapadlo podívat na vnitřní záložku - na obálce samé to nikde není) a je to trošinku problém. Ale fakt jen trošinku. I tak je to totiž veliká jízda plná absurdit a násilí vyšponovaného daleko za hranu. Padlí andělé, sex s démony, retardovaný Beránek, gigantická ("jé-dortík") hlava mocné církve, zabiják boží i Bůh sám chodící po zemi... Všechno, na co si vzpomenete hezky zalité hodně hustou polevou z krve a pocukrované vagonem vystřílených nábojnic.
Skvělá kresba, kolorování i lettering, výborný překlad a celkově rozhodně série, která mi unikala až příliš dlouho, než abych se jí teď nepotřebovala urgentně podívat zoubek.

#3
Ivana Myšková
NÍCENÍ
První ohledání, jež přineslo zjištění, že Alexandře Berkové, jež knihu na zadním přebalu vychvaluje, je kniha i věnována (a že podle autorčina životopisu byla nejspíš i její studentkou na někdejší Tvůrčí akademii Josefa Škvoreckého), způsobilo, že jsem k Nícení přistupovala značně skepticky. No to bude teda něco, pomyslela jsem si, a čekala myšlenky tak hluboké, že by se vešly na čajovou lžičku a hrané tolikrát, že na desce nezbyla už jediná rýha.
Ale ouha.
Chyba. Chyba! Vážení, jak já se mýlila.
Nícení se vám nicméně bude asi těžko chápat, pokud: nemáte snad až příliš láskyplné rodiče, kteří vás tou svou opičí láskou hnali (ženou) mnohdy až za hrany, kam byste se nikdy podívat nechtěli; neměli jste v životě člověka, jemuž jste chtěli dát všechno a on si vás jen vodil jako pimprle; neměli jste slabost pro smutné pány a nedokázali jste nikdy vyslovovat veliká slova se stejnou lehkostí, s jakou předčítáte seznam na nákup; nezacyklili jste se ve vztahu, v němž jste nikdy nechtěli být; nebyli jste tak trochu zpovykaná, intelektuálská, hlubokomyslná slepice.
Ve mně kniha vyvolala nepříjemné množství nepříjemných myšlenek a vzpomínek, jež jsem poctivě zahrabala hodně hluboko v naději, že odtamtud nevyklíčí absolutně nikdy nic (jenže se zase potvrdilo, že jsem vážně špatný zahrádkář).

#4
Duong Nguyen Jirásková
BANÁNOVÉ DÍTĚ - VIETNAMKA V ČESKÉ DŽUNGLI
Slabé jak Skotův deset let máchaný pytlík s čajem.
Přemýšlím, kde začít. Tak snad na začátku. Přebal, podtitul, zadní strana, prolog - to vše slibovalo upřímný, zábavný a ironický pohled do života české vietnamské komunity navíc ozvláštněný komentářem českého manžela (což samo o sobě je dost zajímavá věc).
Hned první kapitola mě ale vyvedla z omylu a vrátila pevně na zem. Kdepak zajímavé dílo talentované autorky. Jen další titul z pera člověka, jenž nemá ještě co vyprávět (a to, co by vyprávět mohl, buď vyprávět nechce nebo to zkrátka neumí). Duong by byla ráda talentovaná spisovatelka, ale není. Myslí si, že je nekorektní a hubatá, ale není. Možná její články na blogu vyznívaly jinak, líp a zajímavěji, ale knihu nemá šanci utáhnout. Dialogy jsou strašlivě toporné, témata podivně namíchaná, o české vietnamské komunitě se v zásadě nedozvíte absolutně nic nového, zato se toho dozvíte hromadu o autorce a jejím příteli/manželovi. Většinou to, co nechcete vědět ani o známých, natož o cizích lide. Třeba kdy chodí na záchod, jak menstruuje, kdy (a skoro i jak) splodili první dítě, Jakubovu sexuální i finanční historii a hromadu dalších, extrémně osobních věcí - čili skvělá duševní potrava pro voyery moderního věku. Jenže mně to přijde spíš jako samoúčelný exhibicionismus.
Autorka na mě na střídačku působila jako pipinka, která si myslela, že na ni čeká Pulitzer jenom proto, že je ochotná napsat, že si nikdy nevezme Vietnamce, a která se zhroutí poté, co jí někdo zkritizuje blogísek, a jako vcelku sympatická holka, která má ráda svoji rodinu a třeba až jednou dospěje, bude z ní fajn ženská.
Absolutně jsem ale nevydýchala jejího muže, jeho názory, způsob, jakým se vyjadřuje (jde údajně o vyžehlený přepis, no to potěš koště) a to, jak sám sebe prezentuje. Přesně takové lidi, kteří už předem plánují, jak neučí své dítě se prát a raději bude chodit do školy řešit, že jeho dítě někoho zmlátilo, než že ho někdo šikanuje, fakt chcete mít ve třídě - a co to třeba řešit, ehm, úplně jinak? Perličky o představách, jaký to je, mít děti, který ze sebe čekal během prvního těhotenství, můj dojem jen potvrdily (jak vám totálně rozloží život, jak jsou drahý - rozumějte finančně nákladný, jak se chtěl nechat "vykastrovat" (LOL! To asi ne, ne?), jak vám zničí partnerský život a že se prostě kdyžtak holt rozvedou (he? Tak s tímhle jít do rodičovství, to je na metál!) atd. - a bonusový bludišťák za zcestnou úvahu, že odsávačka na nudle je volovina).
Vadila mi hromada věcí - ale hlavně to, že o Vietnamcích u nás se nedozvíte nic. Proč sem její rodiče přijeli? Co tu dělali? Autorka je zdrcená, že jí někdo nechtěl pronajmout byt na Karláku, protože ji považoval za cizinku (neměla tehdy ale ještě vietnamský pas?) a je znechucená z Čechů, ale o kus dál se dozvíte, že je v podstatě adoptoval starší manželský pár, který jim pronajímal nebytové prostory a který ji a její sestru celé dětství krmil a vozil po výletech. To asi není zanedbatelné, že? atd. atd., klidně budu v diskusi dál elaborovat, je toho příliš, co mi přišlo na hlavu.
Stručně: Tohle mělo zůstat buď doma v šuplíku nebo v nějaký složce v počítači anebo na nějakým blogu. Za tři sta korun, což je doporučená prodejní cena, si raději kupte cokoliv jiného.
Dovětek: Chyby v češtině (vedle zmiňované tchyně je to hromada podivných nečeských vazeb např. "byly dny, kdy jsem nevycházel z postele") jdou na vrub redaktorce a jazykové korektorce, to bych autorce snad ani nevyčítala. Jako vážně, dámy? Vážně? Za TOHLE si berete honorář?

#5
Helle Helle
TOHLE JSEM MĚLA NAPSAT V PŘÍTOMNÉM ČASE
Před časem mi někdo řekl, že bych si měla přečíst Helle Helle, že se mi bude líbit. Nezmýlil se. Líbila.
Při čtení mi neustále vyskakovala Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové. Stejná témata, stejná bezvýchodnost, stejné plácání se. Stejně jako Marta, ani Dorte není schopná se nakopnout a začít konat, aktivně se podílet na směru, kterým se bude ubírat její život. Místo toho putuje od kluka ke klukovi, přes různé postele, až do domku, kde ji detašuje její starší verze v podobě tetičky. Nemá v zásadě žádné zábrany, nic ji nerozrušuje, nic ji netrápí, ničím se do hloubky nezaobírá, prostě je. K tomu dánsky mohutné množství kávy a sladkého pečiva. Kolem dvaceti může být tak těžké být. Obzvlášť, když nevíte, čím nebo kým vlastně chcete být a o co vám v životě vlastně jde.
Při setkání postav s (podle mého) autorkou samotnou v samém závěru knihy, nás Helle nechá roztomile nakouknout pod pokličku - v jedné nebo dvou větách nám vysvětlí, proč píše, jak píše.
(Potlesk za skvělý překlad!)

#6
Alen Mešković
STAN PRO JEDNOHO
Neprávem a naprosto nepochopitelně přehlížený román, kterému by se mělo dostat mnohem větší pozornosti - nejen kvůli němu samému, ale především kvůli nám samým.
Nepřestává mě fascinovat, kolik vychází knih o holocaustu a druhé světové válce a jak gigantickému promu se dostane snad každé z nich. Jistě, stále je to nejpříšernější konflikt moderních dějin našeho živočišného druhu, ale není jediný a ano, nesmíme zapomenout - ale kde se bere ten zájem až hraničící s posedlostí (znám pár lidí, kteří jsou schopní o sobě říct, že jejich nejoblíbenějším žánrem jsou knihy o koncentračních táborech!) a proč nevěnujeme trochu energii i tomu, co přišlo potom?
Třeba taková válka v Jugoslávii.
Není to tak dávno a není to ani tak daleko.
A i ročníky, které se narodily až poté, co se v jednom vzdáleném městě ve Spojených státech podepsaly dohody a nakreslily nové hranice, které na spoustu let a mnohdy navždy zbavily řadu lidí domovů a domovin, by přeci měly mít nějaké povědomí o tom, že v zemi, kam se jezdíme tak rádi rekreovat, ještě nedávno (no dobře, už dávněji) zuřila skutečná válka. Kdy se proti sobě postavil soused se sousedem a rozhodli se, že si jednou provždy vyřeší, který z tamějších národů je vlastně ten, jenž má na půdu PRÁVO.

A Emir Pozder alias Miki byl jedním z těch, kteří se stali součástí tohohle konfliktu. Ve čtrnácti začaly kolem jejich domu vybuchovat bomby, město bylo srovnáno se zemí a jako Bosňan putoval s rodiči do tábora v dnešním Chorvatsku. Jeho o deset let starší bratr, jeho životní vzor, pak pod hlavní pušky nepřítel neznámo kam. Jaké to je prožívat léta nejtvrdší puberty v uprchlickém táboře, když chcete hlavně poslouchat rock, pít bambus a balit holky, psal Mešković v Ukulele Jam.
Stan pro jednoho začíná tam, kde jsme Mikiho nechali - v chorvatské Majbule, z níž se chce hlavně dostat pryč, utéct, začít žít - ve Švédsku s bráchou Nenem, jemuž se podařilo uprchnout četnikům a emigrovat.

A když je vám sedmnáct a pro něco se fest rozhodnete, stává se, že pro klapky na očích neuvidíte, co můžete způsobit sobě a všem kolem. A tak Miki sám a tajně vyrazí na cestu na daleký sever. Jenže do Švédska za Nenem se nedostane, zasekne se na severu Dánska. A tam začíná jeho osamělá pouť - dál nemůže a domů taky nemůže. Nezbývá mu, než sedět na zadku v uprchlickém táboře v jedné unimobuňce s bratrance svého táty z druhého kolena, jeho ženou a dětmi. Nerozumí jazyku, nerozumí téhle studené zemi, nerozumí tomu, co má teď sakra sám se sebou dělat? A Bosňané v táboře mu lezou krkem.
Tam, kde bylo Ukulele Jam bildungsromanem navzdory válce plným sluníčka, vůně borovic a zpěvu cikád, je Stan pro jednoho emočně náročným čtením o osamělosti, o tom, jak těžké je být někde, kde být nechcete a jak těžké je jen čekat, nesmět nic dělat, jen si stýskat po tom, co bylo, co víte, že už se nikdy nevrátí a oplakávat mrtvé.
Není to jen depka, Mikimu je furt jen sedmnáct a furt je pro něj podstatné najít si holku a poslouchat pořádnou muziku. Ale taky pro něj začne být důležité mít vlastní životní prostor a někým být, někým se stát.
Každý, každý!, kdo si myslí, že ti, co prchají před válkou jsou srabi a vyžírky, by si tohle měl přečíst. Protože nikdo na světě nechce, aby mu někdo srovnal dům se zemí, aby ho vyhnal z rodné země, nikdo nechce přijít o kořeny a nikdo se nechce stát nedobrovolným cizincem v cizí zemi plné cizích věcí, zvuků, chutí a vůní, které nerozumí a která nerozumí jemu, obzvlášť, když část nejbližších zůstala tam a jiná je někde docela jinde. Jen naprostý blázen. A těch je minimum.

"Pak jsem píchl zadní kolo. Doručil jsem dvoje noviny, jedny Jyllands-Posten a jedny Det Fri Aktuelt a už jsem měl promočený seznam adres a píchlé kolo. Celkem jsem měl ještě doručit čtyřiapadesát tiskovin ve čtvrti, v níž jsem nikdy nebyl. Dosud byla noc, fičelo a pršelo, byl jsem hladový, ospalý a dneska jsem absolutně neměl sebemenší šanci doručit noviny do sedmi hodin. K tomu mě čekala přibližně čtrnáctikilometrová štreka domů v počasí, do kterého by psa nevyhnal, ale já bych ho přál Karadžićovi, Miloševićovi i Mladićovi." (s. 132)

neděle 6. ledna 2019

Opožděný konec (knižního) roku

Aneb zbytek knih, které jsem četla ještě vloni (ježiš, už zase vloni, už zase minimálně čtvrt roku osmiček přepsaných na devítky):

#82
Ian McEwan
BETONOVÁ ZAHRADA
Lepkavá a zneklidňující kniha, jejíž kvalita je o to výraznější, oč příšernější, primitivnější a rádoby (asi?) kousavo-ironický je doslov Darka Šmída ve vydání, které jsem četla. Těch pár stránek na konci knihy, jež v případě odeonek bývají obvykle velice zajímavé, osvětlující a autora i dílo přibližující pohledem odborníků na slovo vzatých, mě znechutilo natolik, že mám problém utřídit si myšlenky k McEwanově knize samotné. 
Ale pokusím se. 
O ději psát nebudu, protože ten není nijak podstatný. 
Podstatné jsou v tomto případě emoce, které ve mně čtení dokázalo vzbudit. A že jich byla slušná škála: obavy, neklid, znechucení, zlost, lítost, ještě větší dávka lítosti, soucit, strach a navrch ještě marnost a bezvýchodnost. 
Na první pohled je jasné, kdo je tu špatný a kdo dobrý, ten kdo se nemyje, je zákonitě špinavý a ten kdo spí se svou sestrou je úchyl. Jenže je? Je to opravdu tak? 
Já v knize nenašla obrazy perverzí, já tam našla obrazy nesaturovaných zoufalství, potřebu vrátit se do raného dětství, kdy bylo všechno v pořádku, snahu přimknout se k těm, kteří si prošli stejným ohněm, snahu najít kotvu, když volně vlajete ve vesmíru, to vše v juxtapozici k primitivnímu, hloupému světu za hranicemi pevně vytyčenými zdmi domu a plotem zahrady. 
Uvnitř je velký dům s děsivým tajemstvím, které ale vlastně není zdaleka tak děsivé, jako život, jenž přijde poté, co je vyzrazeno. Život, v němž zaniknou všechny jistoty, v němž budete vyvrženi do světa, kde si lidé mohou vydělat velké peníze absurdními činnostmi, za něž je další lidé absurdně obdivují, kde dospělí jedinci žijí s maminkami, které jim žehlí košile. A co je víc perverzní? Rezignovat na hygienu nebo v okamžiku, kdy vidím něčí dům, ho už v duchu parcelovat na podnájemní byty? A kdo to rozhodne? 
Úsporný vypravěčský styl a atmosféra horkého léta jsou natolik sugestivní, že se od stránek jen velmi těžko odtrhává. Na konci nepřijde osvěžující katarze, na konci je praskající beton se vším hnijícím, co ukrývá v sobě.

#83
Neil Gaiman
SANDMAN: BÁJE A ODLESKY
Gaimanovsky hravé a zneklidňující zároveň, tak, jak to umí jen on a Pán Snů. 
Tři příběhy, každý jiný, každý s unikátní atmosférou. Všechny tři zábavné a poutavé. Známé mýty v trochu jiném hávu, než jak je většina z nás zná. 
(Drobná výtka k transkripcím v Ramadánu, to snad není až taková muškilka, sehnat někdo, kdo zvládne správně rozházet prolongace a vokály, byť je asi většině jedno, že je takhle je takové nusunus.)

#84
Agnes Pechová
SVĚT PODLE AGNES
Taková česká Gill Simmsová, jen v HC verzi. Víc pití, víc zvířat, víc fekálního humoru, těžší noha na plynu, mínus románová omáčka. Smysl vydávání halabala naházených blogových/facebookových zápisků mi uniká. Kdyby autorka sedla a napsala román, v němž by se zuby nehty nesnažila být vtipná a drsná zároveň, mohlo by to být autentický a fajn čtení. Počkám si a věřím, že se dočkám.

#85
Kateřina Šedá a kol.
BRNOX
Tak to bylo, tak to je. Autoři průvodce brněnským Bronxem nechávají mluvit čtvrť samotnou a čtenář má tak unikátní možnost ponořit se do nesmírně plastického a poutavého portrétu místa a komunity, před níž obvykle raději přechází na druhý chodník (ale já nejsem rasista! To víte...). Unikátní grafické provedení učinilo z Brnoxu lahůdku na konec roku. Díky za knižní výzvu, bez ní mě tahle kniha bezesporu minula a byla by to obrovská škoda. Smekám před nesmírnou porcí práce, jež je za celým projektem vidět. 
"Myslíte si, že je Bronx vesnice? 
Úředník: Není. Je to Brno-střed. 
To já vím, ale myslím chováním lidí. 
Chováním je to spíš ZOO." (s. 422) 

(Jen drobná poznámka pod čarou, jež celkový, navýsost pozitivní dojem nedokáže zkazit: chtělo to nainstalovat arabskou jazykovou sadu a ověřit si, co píšu - naštěstí je tam toho minimum, nicméně to, co tam je, je fakticky blbě).

#86
Neil Gaiman
SANDMAN: PRELUDIA A NOKTURNA
Někdo by mi mohl vysvětlit, jaký záměr sleduje autorka předmluvy i sám velký Neil, když nám jak v předmluvě, tak v doslovu zopakují, že Preludia a Nokturna místy drhnou, nejsou tak skvělá a vlastně od nich toho nemáme tolik čekat (a případné chyby blahosklonně přehlédnout)? Je to nějaký druh deficitu, jenž pudí hospodyňky, aby se každé návštěvě omlouvaly, že nemají ve svém vypulírovaném bytě dostatečně naklizeno a že není ke kafi selekce šesti ale jen pěti koláčů? 
Preludia a Nokturna JSOU skvělá! V nich jsem se před spoustou let s Pánem snů setkala poprvé a k nim se pravidelně vracím. Jsou, tak jako všechny sandmanovské příběhy, svíravá a temná, napínavá a neodložitelná (lví podíl na tom má skvěle odvedená práce dua Janiš - Podaný). Vyprávění s každým sešitem graduje, objevují se tu moji oblíbenci Kain a Ábel (a miláček Irving) a honba za artefakty moci se zrychluje a utahuje jako spirála a vy bez dechu čekáte, kdy a kam vás vyplivne. "A stamilióny spáčů se ve spánku nepokojně převrátili." A až se to stane, ocitnete se poprvé tváří v tvář Jí. Té, která, jak nepřestávám doufat, čeká nakonec na každého z nás. A pak se ozve tlukot mocných křídel...

Andy Weir
ARTEMIS
Když máte dobrý nápad, s nímž uspějete na škále, jíž jste si nedokázali představit ani v nejdivočejších snech, jsou očekávání kladená na vaše další dílo drtivá. Jen opravdoví géniové mohou něco takové ustát. 
Andymu Weirovi se to bohužel nepovedlo. 
Marťan byl pro mě jednou z nejlepších knih předloňského roku. Mark Watney zůstává jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav. Ironický a po čertech chytrý. Co chtít víc? 
Pokud jste Marťana četli, Artemis číst nepotřebujete - Weir je totiž takový Peter Jackson sci-fi - ten taky vzal všechno, co v LOTR fungovalo, lehce to našlehal a naflákal z toho nekonečného Hobita. No a Artemis je prostě Marťan na Měsíci, mínus skvělá hlavní postava, plus slušná porce nudy. Vůbec mě nezajímalo, co vlastně Jazz dělá a proč, napětí nulové, postavy a jejich motivace šablonovité a nevěrohodné. 
Hvězda jako bonus za odvahu stvořit v současné atmosféře dvě hlavní, kladné postavy se saúdskými pasy a za těch pár vtipných hlášek. 
Audiokniha je vcelku fajn, narátorka je ok, jen ty hudební, absurdně nabuzené, nekonečné a protivné předěly. Kdo tohle dělá?



Tak a to bylo pro rok 2018 na knižní vlně vše, přátelé. Jen svátek, narozeniny a Vánoce mi zase o něco málo rozšířily knihovnu a postaraly se o to, abych ani na okamžik neměla pocit, že nemám co číst. Nezvládla jsem ani jedno ze svých knižních předsevzetí (přečtu své dva resty - dvě knihy, jež jsem jako jediné číst začala a nedočetla - Joycova Odyssea (rozečteno od r. 2002) a Ecovo Foucaultovo kyvadlo (roz. od r. 1999 - tehdy jsem nejen netušila, kdo to Foucault byl, ale ani to jeho pitomé jméno neuměla napsat) a jako vždycky zvládnu všechny knihy, které jsem dostala ten rok pod stromeček a krátce předtím ke kombu svátek + narozky). Nevadí. Devítka zní jako dobrý rok, kdy to všechno už určitě stihnu. Knihy mé, jsem tu a čekám na vás!

úterý 1. ledna 2019

Zavražděné umění

#81
Julian Goater, Don Melvin
UMĚNÍ RYCHLEJŠÍHO BĚHU
S knížkami o běžcích pro běžce a o běhání obecně se v posledních letech roztrhl pytel. Většinou se jedná o memoáry výkonnostně (a literárně) různě zdatných jedinců, sebrané blogové zápisky a sem tam nějakou příručku, která vám řekne, že na sebe to chce o vrstvu míň a že když vydržíte dlouho klusat, nakonec uběhnete maraton (nicméně to "uběhnete" je poněkud sporné - myslím, že by se našlo dost takových, kteří by namítli, že maraton za čtyři hodiny nebo desítka nad 45 minut není v zásadě žádný sportovní výkon). 
Mezi vším tím všeobecným balastem tak měla kniha bývalého vrcholového běžce Juliana Goatera a novináře Dona Melvina Umění rychlejšího běhu s podtitulem Zlepšete techniku, trénink a výkon (Publixing, 2017, místo vydání neuvedeno) reálnou šanci poměrně výrazně vyniknout. 
Julian Goater se narodil v lednu 1953 a jeho hvězda zářila hlavně v 80. letech (PB na 5000 metrů má 13:15.59 a na 10 000 metrů 27:34.58 a jeho čas stále patří k britské desítce těch historicky nejlepších), v dalším desetiletí se vrhl hlavně na duatlon a triatlon a trénování jiných. Don Melvin tu vystupuje čistě jako ghostwriter, kniha je postavená na Julianových osobních zážitcích a zkušenostech. Vše, co se dočtete, sám odběhal nebo viděl, jak to (ne)prospělo vrcholovým běžcům kolem něj.
Vzhledem k tomu, že čtete tenhle text (anebo máte mnohem větší znalosti z dějin atletiky), nestane se vám to co mně: hned od začátku budete vědět, co je ten chlapík zač a že vám nehodlá servírovat další snůšku chytrostí pro hobíky. Tohle je totiž kniha o tom, jak makat, makat a pak ještě makat. Je to kniha, která se nestydí jasně napsat, že když chcete být nejlepší, musíte být dostateční sobci, abyste měli alespoň šanci pokusit se toho dosáhnout. Práce? Rodina? Volný čas? To všechno jsou proměnné, které musíte do týdne nějak naskládat a o jejichž významu se dá polemizovat. Trénink? Přes něj vlak nejede, ten prostě musíte odběhat. Je to člověk, pro kterého je normální trénovat dnes a denně ve dvou fázích, jeden den skočit do vody nebo na kolo, ale raději k tomu ještě něco odběhat. Je to člověk, který dosáhl velkých věcí, protože byl ochoten obětovat opravdu hodně. Že vy nejste? Pak ale nemůžete počítat s tím, že rozvinete svůj potenciál maximálním způsobem. Goater jde proti současnému trendu a tvrdí, že na závodech je potřeba podat maximální výkon, že je potřeba soutěžit a soupeřit, že je to správné a zdravé. Od malička. Že běžecký trénink je potřeba strukturovat, přemýšlet o něm a pořádně v něm zabrat a že pobíhání příjemným tempem nikam nevede. Když budete běhat pořád stejně, nejen, že se nezlepšíte, naopak se zhoršíte (což můžu z vlastní zkušenosti potvrdit). Přináší celou řadu praktických rad, jak s tréninkem naložit, aby byl co nejefektivnější, a zároveň nejzábavnější.
Po sáhodlouhé, repetitivní předmluvě následuje třináct kapitol věnovaných postupně jednotlivým aspektům tréninku, jež jako celek ovlivňují výkon. Osobně mě nejvíc zaujaly tipy na tempový trénink a důraz na význam tréninku v terénu. Na konci jsou i generické tréninkové plány, kterými se můžete inspirovat. Takže 190 stran běžecké dokonalosti? Ale kdeže.

My běžci ze stanice ZOO
Předem se musím omluvit všem překladatelům všech běžeckých knih, jimž jsem kdy něco vytýkala. Omlouvám se! Jste skvělí a pokračujte v dobře, velmi dobře a výborně odváděné práci (vyjma překladatele Deana Karnazese, tebe se to netýká), překladatelka Umění rychlejšího běhu totiž nastavila zcela novou laťka špatného překladu. Už dlouho se mi nestalo, aby mě čtení fyzicky bolelo. A není to rozhodně nic, co bych chtěla v blízké (a vzdálené) budoucnosti znovu podstupovat. Podle informací dostupných na internetu je Goaterova a Melvinova kniha prvním překladem Petry Schultze, kterou v tom navíc vydavatel nechal slušně vymáchat, protože podle tiráže prošel text pouze "jazykovou úpravou" (takže jazykovou korekturou?), pod níž je podepsaná Kateřina Hošková. 
-- Jedna všeobecná poznámka bokem: na to, abyste mohli dobře překládat, musíte nejen umět jazyk originálu, musíme především výborně umět jazyk, do něhož překládáte. Překládání je řemeslo jako každé jiné, učíte se praxí, žádný učený z nebe nespadl, nicméně jednu věc mít musíte od začátku - musíte mít cit pro jazyk. Bez tohoto nadání z vás nikdy nebude ani dobrý, natož velmi dobrý, neřku-li výborný překladatel. Kniha, za niž čtenář platí, rozhodně není prostor, ve kterém by se měl někdo učit. Od toho jsou buď semináře ve škole anebo psaní do šuplíku. Nicméně každé seriózní nakladatelství pracuje při vydávání překladů následujícím způsobem: překladatel text přeloží; po něm ho čte redaktor, jenž by měl mít u ruky originál a opravovat případné chyby a text česat; redakční zásahy pak jdou zpátky překladateli, který je zanese podle vlastního uvážení; text jde na zlom a poté putuje zpět překladateli, redaktorovi a jazykovému korektorovi; třetí zmíněný hlídá gramatickou stránku textu, zbývající dva ho znovu čtou, aby v něm nezůstaly chyby (nebo aby se alespoň jejich výskyt minimalizoval - koneckonců je tu pelánovská maxima, že "kniha bez tiskové chyby je nemravná", že?). Tenhle proces zjevně u Umění neproběhl. --
A teď už ke konkrétním výtkám.
Kniha neskutečně trpí otrockým, kostrbatým překladem. Věty mají anglický slovosled, text je prošpikovaný nadbytečným přivlastňováním a ukazovacími zájmeny ("Pokud je vaším cílem krátký, jednoduchý běh, držte se toho plánu. Nenechte se od něj odklonit a protáhnout běh v dlouhý nebo těžší trénink, než jste plánovali, jenom proto, že se cítíte dobře. Pokud se cítíte dobře, držte se toho pocitu. Uzavřete ho!" (s. 17)). Jsou to samé "vaše nohy", "vaše kroky", "vaše hlava" - ne asi, někoho cizího - to by bylo docela děsivé. Přiznávám, že po pár hodinách "vašeho" průplachu jsem měla chuť řvát a ke konci už jen bušit hlavou o zeď.
V knize se nachází snad všechny školácké chyby, na něž si vzpomenete - ideálně by mohla posloužit jako příručka v semináři teorie překladu: vedle zmiňovaného je to nadužívání být (např. na s. 33 ho v sedmi za sebou jdoucích větách najdete sedmkrát), trpných vazeb pro češtinu tak netypických, absolutní ignorace instrumentálu (vše je "pomocí" nebo "za pomoci" - "Vaším cílem taky může být obnovit své síly za pomoci krátkého, pohodlného běhu ve snadném tempu, na jehož konci se budete cítit osvěžení." (s. 21) - lépe "obnovit síly krátkým, pohodlným během...") a dokonce i špatné stupňování ("nejvíce známá" (s. 74) - ne, my skutečně nestupňujeme užíváním víc a nejvíc). 
Dalším průšvihem jsou termíny. Překladatelka podle dostupných tabulek neběhá a je to, bohužel pro nás čtenáře, bolestně znát. Jistě, každý běhat nemusí, ale součástí naší práce jakožto překladatelů je i ověřování a studování terminologie. Namátkou: ne, netrénuje se na "trati" (s. 22 a dále), běhám-li kolečka, tak na oválu nebo na "dráze", (i když takový tempový trénink na trati by měl určitě jisté kouzlo - člověk by začínal na úzkokolejce a ti největší machři by se dostali třeba až do rychlostního koridoru kolem Klánovic). Běh je to "vytrvalostní", nikoli "dálkový" (ano, anglicky to je long-distance), "mléčná kyselina" (s. 27) je blbost, jedná se o "kyselinu mléčnou", netrénují se "drily" (s. 46) - snad "opakování"?; neběhá se na "běžícím páse" (s. 46 a dále) ale na "běžeckém"; závod není "indoorový" ale "halový"; "psychologie" je věda, to, co člověk řeší uvnitř, je "psychika" ("Bojujete s posledním omezujícím faktorem - psychologií." (s. 110), ne, s vědou fakt nebojujete), "joggingové tempo" má být asi spíše "klus", místo "základna" raději "obecná vytrvalost", "světové mistrovství" má být "mistrovství světa", atp. 
Největší průšvih jsou ale věty na nebo přímo za hranicí srozumitelnosti (např. "Účastnila se taky jednou důležité události, takže byla ohledně svého prvního běhu tak trochu pod tlakem." (s. 29) Cože? Jaké události? Aha, to bude asi "event", takže "závod"; "Tak zaprvé, když poběžíte správně, budete mít menší šanci na zranění." (s. 35); "V roce 1970 v Commonwealth Games v Edinburghu na 5000 metrů vyhrál, kde odmítl ustoupit svému skotskému kolegovi Ianu McCaffertymu v cílové rovince tím, že ho donutil běžet přes všechny pruhy na dráze a nakonec proběhnout cílovou páskou v šestém pruhu!" (s. 57); "Možná si budete myslet, že je jednodušší seběhnout kopec pomalýma nohama. Tomu nutkání odolejte. Když budete takhle tvrdě dopadat nohama po cestě dolů kvůli pomalým nohám, ublížíte svým kolenům, bokům, zádům i kvadricepsům. Zkuste nohama jakoby cupitat, udržujte rychlé tempo a nohy dopadají zlehka, aby vaše tempo nebylo rychlé, ale vaše nohy budou pružné, aby byl dopad každé nohy s minimálním otřesem." (s. 99) atd.). 
Moje nejoblíbenější jsou ke konci, kde už zjevně docházelo i to minimum dechu a kde se z dopingových programů a nepovolených látek staly prostě a jednoduše "drogy" (no, tak je tam anglicky drugs, že jo, tak co chci?) a vy se tak dočtete třeba, že: "Během období studené války bylo podvádění na denním pořádku, obzvlášť mezi východními Němci, jejichž drogové programy rozmazávaly hranice mezi pohlavími." (s. 180) No, tak jistě. Všichni, kdo jsme četli My děti ze stanice ZOO víme, že to byl na Zoologischer Garten fakt velkej mejdan. 
V knize se bez zjevného klíče střídá počítání v mílích a kilometrech (v našem prostředí asi lépe v kilometrech, přeci jen čas na míli je pro nás trochu krkolomné) a spisovný jazyk a obecná čeština. 
Typografické chyby (chybějící mezery, vypadlá písmenka, špatně usazený nadpis) jsou v podstatě kosmetická záležitost a být jinak kniha v pořádku, ani bych se o nich nezmiňovala. A mohla bych pokračovat dál, ale myslím, že by to mohlo stačit.
Takže pokud vám není jedno, jakou češtinou je kniha, kterou čtete, napsaná a chcete zkusit zrychlit, kupte si Goaterovu příručku v originále (podle Goodreads je k dispozici i italská verze). Za přečtení rozhodně stojí, v českém překladu je to ale spíš tortura "skokařkou o tyči" (s. 155).