neděle 16. prosince 2018

Neúspěch vždycky bolí (P100 DNF)

A nikdy se o něm dobře nepíše. Ale já se rozhodla, že i když se teď cítím psychicky dost zničeně a zmuchlaně a sebelítost pláče na rameni sebemrskačství, tak to zkusím pojmout jako seznam poučení pro příště, protože chybama se přece člověk učí (nebo by aspoň měl).

Je pátek. Mám v plánu spát a odpočívat. Místo toho celý den někde popojíždím a pobíhám a něco řeším. Balit začínám až ve čtvrt na devět. Ve 21:20 mi jede autobus do Modřan, který chci stihnout, takže se deset minut před jeho odjezdem teprve začínám oblíkat. Venku je zima a tma a do nosu mě štípe mráz. Opravdu v tomhle hodlám někam běžet? Chce se mi spát. Strašně se mi chce spát.
(1. Budu opravdu, ale opravdu budu víc spát a v den závodu NEBUDU dělat nic jinýho, než odpočívat.)
V Modřanech jsem v deset hodin. Ve škole to žije. Potkávám Jarku, která se na nás přišla podívat a popřát nám hodně štěstí. Za chvíli se objevuje i Honza a RiD. Od Honzy opisuju barevný značení itineráře (geniální!) a Roman mi popisuje trať (tady to bude o hubu a tady jen o ústa...). Zmateně si rovnám věci, samozřejmě nebudu moct polovinu najít a druhou nebudu mít sílu hrabat. Jako vždy...
(2. To, co potřebuju mít u ruky, budu balit s batohem na zádech - přece jen ty popruhy někudy vedou, v tomhle případě přes kapsy bundy, který nešly rozepnout.)
O půlnoci se shromáždíme venku, Olaf to odpočítá a vypustí nás na trasu, která je: velice dobře značená, zábavná, náročná a krásná. Přesto je pro mě prvních sedmnáct kilometrů na první čipovou kontrolu pekelných. Z nějakýho důvodu nedokážu chytit slinu. Netrápí mě to, co obvykle, nemám zkraje těžký nohy, ani nelovím dech, dokud si tělo na námahu nezvykne. Ne. Je mi dobře. Ani mi není zima, což mě překvapuje, boty vcelku drží, všechno je fajn.
Čekám, kdy se had čelovek trochu roztrhá, nebaví mě běhat v chumlu. Chumel na cestičkách v lese je ještě jiný level a v terénu nahoru dolů, který nás hned zkraje čekal, je to ještě větší masakr. Obzvlášť, když chce někdo ze zadních pozic nejspíš vítězit, jinak si nedovedu vysvětlit, proč nemohli někteří jedinci počkat, až ti před nimi z těch prvních krpálů slezou (a to se nikdo vyloženě neplazil) a museli se rvát dolů. Samozřejmě to klouzalo a tyhle sebevražedný závodníci tomu dodávali dost nakyslou šťávu (jako proč?). Nemluvě o situaci, která nastala ráno - krátký, prudký kopec, zezadu se tlačí nějaký týpek, který má mezi trnitými keři potřebu se rvát dopředu (asi aby doběhl za 24:17:30 a ne za 24:18:00), na uklouzaným blátě mu dle očekávání podlítnou nohy a sejme holku ob jednoho člověka přede mnou. Snad mu to za to stálo. Měla jsem naivní pocit, že běžci jsou k sobě ohleduplní. Tak zjevně ne všichni. Možná za to může nějaký kilianovský střípek vězící hluboko v srdci? Touha být na chvíli závodník?
Ale zpátky do Prahy. Naštěstí se štrúdl opravdu brzy aspoň trochu roztahal a běželo se líp. Jen ta hlava tomu nějak ne a ne přijít na chuť. Chtělo se mi fakt pekelně spát a ne a ne nahodit mód "je mi dobře, jsem venku, běžím a bavím se a až tam budu, tak tam budu".
Část začátku vede po stejné trase jako Trailová závist, jejíž okruh občas, když je příležitost, jezdím běhat, protože se mi moc líbí. Konečně je tu skála nad Jarovem a první občerstvovačka. Jenže jen u auta a venku. Tady se neohřeju. Ale jsou tu kluci - mistr Jedi, Radek a Michal. A jen kmitají, aby všichni měli všechno. Já jsem totálně na hadry. Petr mi dává kafe a pomáhá mi dát na hlavu šátek, protože mi mrznou uši. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Ani nevím proč, stěžuju si, že mě to neba, že je to krásný a jde to dobře a já bych stejně nejradši jela domů. Petr mě nakonec vysílá na trať. Klepu se jak drahej pes, dopíjím kafe, beru hole a šlapu do prvního kopce. Během chvíle mi je teplo a konečně, konečně to začíná být fajn. V dalším seběhu nabírám rychlost a letím dolů. Vím, že bych neměla plašit, že se mi to může nepříjemně vrátit, ale teď potřebuju chytit slinu.
Najednou jsem sama. Konečně nikde nikdo. Trasa je boží. Strmé kopce, sem tam prudký seběh, sem tam pozvolný, kde si člověk odpočine. Dlouhé běhatelné úseky. Kopec, v němž lezu zkraje po čtyřech a nahoře zadostiučinění jako prase. Je to paráda. PA-RÁ-DA. A zábava. Veliká. Celý se to odehrává jak v rytmu téhle písničky od George Ezry:
Davle. Druhá čipová kontrola v hasičárně. Je tam překvapivě dost lidí. Ve dveřích potkávám RiDa, který zrovna odchází a vevnitř Honzu. Ten to balí, kromě žaludku, který ho zlobil ještě předtím, než jsme vůbec vyběhli, blbě spadl, bolí ho noha, za měsíc má čtyřiadvacetihodinovku, která má jednoznačně prioritu. Půjčuje mi ještě svoje rukavice a čelenky, protože mně je už teď jasný, že moje zásoby nebudou stačit (šátek na krku na mě namrzá, jak se potím). Vypiju dva čaje s medem (ach!) a vyrážím do noci.
Zase se klepu, mrznou mi ruce, že já si nevzala suchý rukavice! Ale v prvním kopci to je zase dobrý. Hudbu v uších, oči zabodnutý do kotouče světla čelovky. Za chvíli se rozední. Hodinky hlásí 41. kilometr. Jak jsem se mohla dostat tak daleko za takovou chvíli? Hasičárna byla na 34., těch sedm mi uteklo, ani nevím jak. Jak to, že nebyla žádná kontrola? Vytahuju itinerář. A zjišťuju, že byla. A ne jedna, ale dvě. Proběhla jsem kolem nich, ale vůbec si jich nevšimla. Vlna, na který jsem se vezla, mizí v dálce a já se zůstávám plácat na břehu. Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu. Počítám. Znamenalo by to vrátit se o pět kilometrů, dva kopce dolů, dva nahoru. To nedám. V tu chvíli vím, že těch deset navíc by mi zlomilo vaz. Lovím mobil. Tom to nebere. Mistr Jedi to nebere. Mám na ně iracionální vztek. Co jsem čekala? Že mi v šest ráno vezmou telefon? No jasně, že jo! Motám se jako idiot dokola a čekám, že přijde nějaký rozhodnutí shůry, protože můj mozek spí. Najednou se objevuje první člověk, proběhne kolem mě a mizí. Chce se mi brečet. Zase.
Nakonec vyrážím dál, mám dvě možnosti: zabalit to v Rabyni na 58. kilometru, nebo to prostě dojít a být diskvalifikovaná s vědomím, že jsem to zvládla i tak.
Ani jedna možnost se mi v tu chvíli nelíbí.
(3. Itinerář vždy u ruky! A pokaždý, když projdu jednou kontrolou, se podívám, kdy a kde bude další.)
Volá Tom. Vysvětluju mu, co se stalo. "A co jako? Jestli tě to baví a jde to, tak prostě běž, dyť je to úplně jedno!" Míjí mě dva Slováci, zoufale se jim svěřuju. "No jo, to máš blbé." To mám. Jeden z nich mi říká, že jemu je děsně zle, že tu klobásu včera neměl jasť, že je to fakt zle a čo, že nemám kontroly, však je to fuk."
Snažím se tuhle myšlenku vzít za svou, ale nejde to. Další dvě hodiny se tím užírám. A pak ještě víc. Přestávám vnímat, kde jsem a kudy jdu. Pořád ještě zvládám popobíhat, ale kluci kolem rychleji jdou, než já běžím. Jenže moje chůze je zoufale pomalá a navíc se do mě dává hrozná zima. A tak popobíhám. Potom kufruju, což mi přidá ještě míň.
Jsme u Slapů. Je to tam překrásný. Opravdu překrásný. A mě začínají bolet kotníky a přestávám počítat s čímkoliv jiným, než s tím, že to v Rabyni zabalím.
Sněží.
Mám pocit, že je to nekonečný.
Foto z FB od Pavla Kozy, děkuju!
Z posledního kopečka k hospodě s třetí čipovou kontrolou už nemůžu pořádně ani jít. Kotníky bolí jako prase. Už když otvírám dveře, vím, že pro dnešek končím. Chvíli se tam motám, pípám čip a klukům říkám, že to balím.
Oni radí, ať si dám polívku a uvidím.
Tak se chvíli zmateně motám po malý pivnici, nejsem schopná si o tu polívku a čaj ani říct, pak se mi nedaří najít zdroj a kabel, abych mohla nabít telefon a zavolat. Celý to trvá hrozně dlouho. Nakonec vypínám hodinky, volám T. a říkám, že končím a potřebuju domů. Jenže to není tak jednoduchý. Autobusu jezdí co dvě hodiny a jeden zrovna odjel. On pro mě přijet nemůže, protože M. má vstoupení s InDance. Nakonec volám E., její muž skočí do auta a za 40 minut mě vyzvedává. Mezitím se v hospodě objevuje Lenka, se kterou jsme se do té doby "znaly" jen přes instagram, tak aspoň nějaké pozitivum z toho všeho plynulo. Míla mě veze do Říčan, kde do večera čekám, než pro mě Tom s holkama přijedou. Jsem vyřízená, je mi zima a chci spát, což jako správná návštěva nakonec taky dělám (jojo, některý kamarádi jsou fakt hodně povedení dárečci, třeba já).
Jedeme nejdřív do Modřan. Odevzdávám čip, dostávám pamětní list, Olaf mi podává ruku. Počtvrtý ten den se mi chce brečet. Beru batoh s věcma a jedeme domů.
Odpadávám.
Budím se o deset hodin později.
A snažím si v hlavě srovnat, jak to celý uchopím, aby přestala sebelítost plakat na rameni sebemrskačství.
Snad takhle: doma jsem slíbila, že se nezničím, a že když to nepůjde, včas se na to vykašlu. To jsem udělala.
Takže za rok znovu a lépe!

26 komentářů:

  1. Jitu, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsi v tu chvíli mohla udělat. A hlavně, bylo to rozumné. Mám za sebou hodně závodů, i na kole, a pokaždé si říkám, že chci dokončit. Ale(!),jsem v prvé řadě máma a vždycky se musím vrátit domů v takovém stavu, abych se o něho postarala, a pak tak, aby mě to neodradilo od dalších závodů. Když me vloni na B7 nechal parťák uprostřed noci samotnou na Travném, trvalo mi pak 2 měsíce, než jsem začala znovu běhat. On..rozhodl za mě. A reparát jsem si udělala na Pražské stovce. Všechny věci se dějí z nějakého důvodu, A to že se tohle nepovedlo, neznamená, že příště to nebude o 1000x lepší. A já věřím, že to "příště" bude u tebe famózní �� Drž se a hlavu vzhůru. @lenleilee

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za milá slova - a gratuluju!! Moc mě těšilo - jsem ráda, že jsme se konečně viděly naživo, věřím, že ne naposledy!

      Vymazat
  2. V hasičárně jsem ti záviděl tvoje nadšení a odhodlání.. P100 je náročná, ale při všech parametrech mě nemotivuje k tomu se překonávat. Prostě vždy vidím případná rizika a ohrožení plynoucí z mého "hrdinství":). Proto bylo milé vidět tvoje odhodlání. Škoda, že to nevyšlo, nemá cenu tě utěšovat, jistě to nepotřebuješ.
    DNF vždy naštve, hlavně, aby to nijak neohrozilo další pobíhání.. ať se daří! Na POPu to přeběhneme.
    12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je přesně ono - chybělo mi odhodlání se zmáčknout, jí za hranu, trochu trpět, kousnout se o kousek víc, být nerozumná a poprat se o to. Snad to bylo tou zimou nebo tou obavou, že bych se fakt nestihla dát během toho týdne dohromady a mohla bych pak zkazit svátky rodině. Možná tam bylo už předem příliš obav (zima, záda, vzdálenost, obtížnost), možná to vědomí, že stačí zvednout telefon a někdo přijede... Nevím. Ráno mi to bylo ještě hodně líto, teď už začíná mít včerejší dnf stejný nádech jako včerejší noviny - nikoho už nezajímají :-). A snad budu tím pádem aspoň fit na POP, na ten se totiž těším MOC! Ještě jednou díky za všechno :-).

      Vymazat
  3. Martin (ten s psounama)16. prosince 2018 22:18

    To mě mrzí, mámo. Když jsem tě viděl na startovní listině, říkal jsem si, že tě půjdu pozdravit, ale nějak jsme se nepotkali. Taky jsem tě nejspíš předběhl, ale potmě a zezadu jsem tě nepoznal.

    3. je dobrý bod, na Týništi jsem onehdy minul kontrolu a můj úprk pro bronz byl málo platný, protože jsem dostal penalizaci. I zde nebyla za chybějící kontrolu diskvalifikace, ale jen penalizace.

    Jestli jsi byla v takovém stavu už v Rabyni, tak vzdát to bylo dobré rozhodnutí, ty nejhorší úseky byly teprve před tebou.

    Tak držím palce, ať se rychle zotavíš a příště to zase dáš!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Martine :-) Já jsem tě viděla před startem (nechtěla jsem otravovat, nevím, jestli nemáš před vyběhnutím rád svůj klid), a pak dvakrát na trati. Děkuju za info o penalizaci, to vědět, budu asi mnohem víc v klidu, nicméně sobota stejně nebyla můj den, nic hroznýho se neděje, zase jsem aspoň ve stavu, že můžu jít už dneska na chvíli klusat :-).
      Co plánuješ dál?

      Vymazat
    2. Ahoj, neotravovala bys, já se rád pozdravím s lidmi, co znám :)

      Co se týče plánů, aktuálně chci především posilovat kotníky :) Na Loučení jsem si zase zrakvil kotník (stejný problém jako na Lužické sedmičce, akorát na druhém kotníku), posledních 37 km už jsem zvládal jenom jít, z toho posledních pět už jsem se jen vlekl v bolestech, poslední dva byly fakt peklo a myslel jsem, že budu snad první, kdo vzdá stovku kilometr před cílem.

      A otok téhož kotníku jsem si zopakoval i na P100, ale zjevně se lepším, vydržel o 40 km víc :) Takže jsem pajdal jen pár km. Dostat se do formy na běhání stovek pro mě není problém, ale ty klouby si zvykají pomaleji. Snad je časem nějak posílím.

      Teď si chci dát dva měsíce od ultra pauzu, nemám vybavení ani zkušenosti na běh v zimě a stejně se nekoná nic, co by mě vysloveně lákalo. Začnu asi Malohanáckou stovkou, v březnu to vidím na Leteckou stovku (nebude-li tam moc sněhu), v dubnu bych chtěl určitě Jarní Šluknovsko, v květnu si asi jen zaběhnu pochod Praha-Prčice, v červnu Krakonošovu, v červenci Týniště, na přelomu srpna a září bych rád zkusil UTML v Lucembursku, pak Lužická sedmička, Stovka Podkrkonoším a buďto BLK nebo Loučení, ještě uvidím. A samozřejmě zase Pražská :)

      Tolik aktuální plány na rok 2019, nepochybně to ale budu muset ještě třikrát překopat podle aktuální situace.

      Vymazat
    3. Tak to máme s kotníky stejný plány, taky na nich musím systematicky zamakat a jinak máš samý krásný plány! Držím palce, ať se jen daří a někdy se ozvi, jak se máš :-). Do novýho roku jen všechno dobrý!

      Vymazat
  4. Jsem si jistý, že to bylo dobré a správné rozhodnutí, o těch rizicích, co píšeš, jsi mluvila předem, přesto jsi to zkusila. Nešlo tedy o žádné překvápko :-) energii na sebepřekonávání ponech na jindy ... i tak krásnej výkon, hlavně v té druhé části! tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, jsem ráda, že jsem tě nezklamala, mistře! ;-)

      Vymazat
  5. Parádní výkon s poklonu. Že to nešlo celé to se stává, příště to vyjde. Hlava je v takových chvílích previt. Dovedu si představit jak ty chybějici kontroly na tebe působily. Příště na to kašli, Olaf by ti možná dal jen nějakou hodinu penalizace. Měla jsi přeci trasu v hodinkách. :-) ale užila jsi si to parádně a pěkně ti to běželo. Příště to vyjde

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, poklona patří spíš tobě, protože tys to dal celý a v krásným čase! A příště určitě budu - plus doufám, že jsem dostatečně vytrestaná, abych si je příště mnohem líp hlídala, sledovala, kde mají být a nenechala se ukolíbat tím, že je přeci krásně vidím. Ještě jednou díky a krásný svátky!

      Vymazat
  6. Mohl bych jen zopakovat to, co jsem ti napsal minule - obdivuhodná síla a odhodlání... Sice "bez konce", ale získala jsi cenné zkušenosti a to za to stojí. Příště se potkáme ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, jsi na mě hodný :-). Na příště se budu MOC těšit!!

      Vymazat
  7. Konečně jsem se k tomu dostala.. Já se takhle kdysi vracela na Ledopádové 50 asi 3 km (tam a zpátky) pro přeběhnutou kontrolu a úplně jsem ztratila motivaci, dalších 20 km jsem se přemlouvala a nakonec se "rozběhla" až s dvojicí místních kluků, co jsem dohnala a vzájemně jsme se dohecovali až do cíle. Takže (ovlivněná touhle zkušeností) bych tu ztrátu motivace nepodceňovala jako velký faktor.. a sice to teď je naprd (nesnáším DNF), ale kilometry v bance se nikam neztratí, třeba si do konce zimy stihneš spravit náladu jinde?
    A díky za pěknou pravdivou reportáž!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! Přesně tak - teď už to tak beru 100% - jako výživný, zimní trénink, navíc noční - jako když najdu! :-) A ty kontroly mi rozhodně sebraly vítr z plachet, o tom vůbec nepochybuju, čert ví, jak by to bylo a jestli by mi (ne)došlo úplně stejně... Teď bude na konci prosince POP, a pak se uvidí, zatím žádný velký plány nemám, snad se něco urodí :-)

      Vymazat
  8. Zapeklitá je teda ta P100, už jen se postavit večer v mrazu na start je pěkný výkon. Prostě velký obdiv k tvému odhodlání do toho jít takto naplno, to se stejně jako ty noční km počítá, a ne dnf. Držím palce na POP :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, na POPu tě bude silně postrádat! A přesně tak už to teď s odstupem beru - jako nesmírně kvalitní noční trénink, kde a kdy jindy a jinde bych se k něčemu takovému odhodlala?? :-)

      Vymazat
  9. Promiň že jsem tě v Rabyni nechtěně tak "odpálkoval" , že u stolu není místo, na hledání řešení mi zrovna myšlenková kapacita nezbývala. Tušit, že jseš na tom takhle, zkusil bych tě popotáhnout a třeba bys to zas rozběhla. Chci se zas přidat na POPu aspoň na dvacku jako loni, tak třeba mi povíš víc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně v pohodě! Byl jsi moc milej, vůbec to neřeš! Já byla rozhodnutá skončit, na POPu se moc těším, pokecáme (i díky tomu dnf můžu běžet celou trasu, to je taky vlastně velký plus)!!

      Vymazat
  10. Ahoj, dočetl jsem Tvůj blog a nemusíš míti vůbec žádný strach...Tohle byl jenom závod, který se prostě nepovedl ,ale ještě Tě čeká šňůra dalších, které teprve přijdou a Ty si tam pak utrhneš svoje vavříny...Pražská stovka byla pro mě letos poprvé a s jistotou vím, že přesně tohle chci dělati! Skvělí lidé hlavně, nádherná atmosféra a ta příroda! Takže hlavu vzhůru a : Počkejte příští rock, to vám to ukážu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Přesně tak to taky beru, není to moje první DNF a protože mám v plánu běhat tak dlouho, jak mě nohy ponesou, nebude nejspíš ani poslední :-). Určitě se chci vrátit - tak až se někde potkáme a poznáš mě, hlas se ke mně, pokecáme :-) Ať to běhá!

      Vymazat
  11. Dovolil jsem si to přesdílet na FB Pražské stovky, má to zdá se docela úspěch ☺️

    OdpovědětVymazat
  12. Jíťo, závod jsem sice už delší dobu neběžel, vlastně jsem už delší dobu vůbec neběžel, ale úplně přesně vím jak se cítíš.

    Párkrát jsem v takových situacích byl (moc veliký kufr v řádu kilometrů, zlomenina v noze, totální únava, bloudění...), mé účasti na Šutrech jsou zářným příkladem. Hlavní je, že ses rvala vážně dlouho. Ony takhle vynechané kontroly s psychikou vážně zle hnou, kor na ultra kdy je každý detail důležitý a psychika nejdůležitější. Do Kiliana, který dobíhá s vykloubeným ramenem, máme prostě ještě daleko. ;) Já si jednou omylem zkrátit Šutr v Praze o cca 2 km v jednom kole a i když jsem věděl, že nešlo o mou chybu, tak mě hlava udolala... Přepnout ze závodního módu do kochacího, kdy už o nic nejde, a zkusit doběhnout je podle mě v podobné chvíli prakticky nemožné.

    Věřím, že se z toho oklepeš rychle a jako bájný Fénix povstaneš o hodně silnější. Za rok si P100 dáš asi tak obtížně, jako palačinky k snídani. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za komentář :-), já se z toho nakonec otřepala na svoje poměry velice rychle, uvidíme příští rok, teď je nějaký přehršel pracovních povinností, tak nezbývá moc času zaobírat se závodními plány. Nicméně bedlivě sleduji na ig tvou jogínskou cestu a doufám, že budeš z indické výpravy psát blog a aspoň přes internet o tom budeš vyprávět :-). Jsem moc ráda, že se ti daří - držím palce ve všem a se vším!
      Opatruj se!!

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!