neděle 30. prosince 2018

Něco na chuť (POP 2018)

Pátý advent je už tradičně ve znamení Partyzánského oběhu Prahy neboli POPu. Letos se bohužel poprvé konal bez účasti otce zakladatele, Veverky Pražského, jenž jest přesídlen na ostrov divných měr a vah, kde lidem ještě pořád nikdo nevysvětlil, že na silnici se jezdí vpravo.
Po DNF z P100 jsem byla rozhodnutá doplácat se z Braníka do Braníka stůj co stůj, navíc bylo slibováno, že letos poběžíme hromadně ve skupince, že se tempo přizpůsobí nejslabšímu kusu, a tak jsem si pakovala věci s nadějí, že se nebude opakovat loňských scénář, kdy se mnou musel Veverka běžet, abych nebloudila hned na prvních kilometrech, kdy mi všichni utekli.
Večer svědomitě nařizuji budík, méně svědomitě už zapomínám, že sobota není všední den a že mě tím pádem budík budit nebude. V 7:30 mě má vyzvedávat jedi s Bubovými. V 7:32 mě budí smska, že na mě čekají před barákem. Myslím, ne, jsem si vlastně docela jistá, že takhle rychle jsem se v životě z postele před barák v plný polní nedostala a že mi to trvá dýl, i když jdu dolů za pošťačkou. V 7:38 už házím věci do kufru a omlouvám se na stotisíckrát.
To nám ten den ale pěkně začíná. Srkám vařící kafe, který mi T. stihl udělat a snažím se nedrobit kus vánočky, který jsem si upižlala mezi mazáním a oblíkáním.
Praha je takhle při sobotě (proč mi sakra ten budík nezvonil?!) naštěstí dokonale průjezdná a během čtvrt hodiny jsme v Braníku. Dokonce nepřijíždíme ani jako poslední a nejvíc nás nakonec zdrží agilní zaměstnanec z dřevěné boudičky, jemuž leží na srdci blaho návštěvníků sportovního centra do té míry, že neváhá vydusat z tepla budky a informovat nás, že my tu parkovat nemůžeme, protože my nejdeme sportovat!
Inu nakonec se na recepci domluví s naším velením na kompromisu, tři auta (z pěti?) se přeparkují na štěrk vedle nakreslených pruhů a můžeme po povinné společné fotografii vyrazit.
Netrvá dlouho a zrno se oddělí od plevy, kterou tentokrát nafasuje Malý Medvěd, jenžto je pro letošek kolmý (čti jede na kole) na střídačku s Advidem/Náčelníkem, který si dovezl koloběžku a poté, co zjistím, že má mentální kapacita nestačí na to, abych se z nových UD lahví, jež jsou součástí mého nového Velmura od Běžíška, napila, mi zbytek cesty dělá mistra propianťáka. (Proviantem mě na střídačku zásobuje MM a Libor, mít mě za kamaráda je prostě výhra roku, říkám to pořád.)
Než se někam vyhrabu, jsou všichni už tak vymrzlí z čekání, že se hned běží. Takže nestíhám fotit a oč míň mám fotek, o to větší mám hlad, protože šestiminutový ranní rekord znamenal mimo jiné i to, že jsem musela vynechat ranní cpaní.
Na první pumpě zakupuji zdravou snídani č.2 a poté, co do sebe naleju vineu, nacpu margotku a zapiju ji colou, je svět růžovější. MM mi rázně promluví do duše a já (doufám) přestávám remcat. Cesta ubíhá, na pumpě se přidal Libor, běží vzadu se mnou, doplňuje nás MM a kluci mi vyprávějí o olafovinách - o ledopádech a dalších akcích, který určitě stojí za to absolvovat. Jejich vzpomínání na jednotlivý ročníky (to ses bořila po kolena / to bylo bahna, že se nedalo běžet / to bylo uklouzáno jako blázen / bylo vedro/déšť/vítr) by se krásně vyjímalo v brožurce malého masochisty. Je to fajn. Jen MM nám na tom kole krapet mrzne.
Kolem Motola nahoru a je tu Hvězda a s ní Digi, hromadné focení a Peťa s kamarádkou, které se přidávají na další část běhu (kdo a kde se přidal či odpojil jinak netuším, omlouvám se). Vytvoříme tradiční panorama s letohrádkem, nově i jednu se vzkazem pro Veverku a běžíme dál.
Na kraji Šárky je pauza v Mekáči, kde se Honza u pultu s buchtama a kafem dožaduje piva. "To musíte na hlavní pult," dí mladá slečna za kasou. "No ale tam je fronta! Tak já si teda dám horkou čokoládu," konstatuje zklamaně Honza a říká, že si přijde úplně jako v tom vtipu, kdy se Jura dožaduje v potravinách činek a prodavač mu říká, že ty ale nevedou. "A co míče na házení, máte?" nevzdává se Jura. "Ne, ty taky nevedeme." "A co švihadlo na skákání? Aspoň to?" "Ne, to taky ne." "Tak mi dejte dvě flašky borovičky, ale jste mi svědkem, že jsem fakt chtěl cvičit!"
Venku mezitím začíná pršet. Prvních pár minut Šárkou mi je kosa z nosa, ale kilometry naskakují a po chvíli míjíme skupinku důchodců na procházce. Kousek před námi stojí na křížení cestiček Honza a čeká, abychom náhodou neuhnuli blbě. Ve chvíli, kdy skupinku míjíme, prohlásí jen z vtipných pánů cosi ve smyslu, že jsme sice poslední, ale ať nejsme smutní, že alespoň sportujeme. Honza bleskově kontruje zvoláním: "Jak poslední? Oni jsou o kolo napřed!!"
Jelikož je celá letošní akce v duchu hry na SWAT - in and out in 3 minutes, nekoná se žádná hospoda na 40. kilometru a občerstvení ve večerkách jsou krátká a úderná. Přiznávám, že mně to vrcholně vyhovuje, jak se potím jako myš, jsem durch a je mi zároveň pořád zima. Navíc mě v týhle fázi už bolí nohy a každý zastavování znamená otravný rozbíhání. Před industriálem se připojuju k Janě a Bubovi, kterýho bolí koleno, neb si na opačném břehu řeky střihl leteckou vložku na trase kořen-kámen. Plánujeme akce na příští rok a probíráme všechno možný.
Morálním lakmusovým papírkem je opět Trojmezí kousíček od domova, ale konec už je rychlý. Dobíhám s mistrem za zbytků světla. Poslední tři kilometry si dovolím vizualizovat si sprchu a to, že už nikam ten den nepoběžím. V tu chvíli mi dochází, že kromě kapesníků, který jsem vysomrovala na kamarádech kolem, nemám sbalený ani ručník. A sakra. Dožaduju se na jediovi slibu, že mi půjčí svůj. Nakonec mě zachraňuje Jana, která se ochotně podělí o svůj. Moc děkuju.
Nejdřív ale musím po víc jak osmi hodinách definitivně zastavit.
Ve sprše mě všechno bolí. Jsem zmrzlá a rudá jak Vinnetuova nevlastní dcera, voda teče alespoň vlažná (vloni už byla vyloženě studená) a poté, co si chvíli foukám erárním fénem do obličeje, jsem i schopná se spakovat a vypravit se do restauračního zařízení.
A pak už jen jídlo a pivo a chvíli posedět.
Těsně před odjezdem dělá Digi ještě jednu skupinovou fotografii.
Bůh nám ochraňuj Veverku, královnu a POP.
A za rok posedmé.

neděle 16. prosince 2018

Neúspěch vždycky bolí (P100 DNF)

A nikdy se o něm dobře nepíše. Ale já se rozhodla, že i když se teď cítím psychicky dost zničeně a zmuchlaně a sebelítost pláče na rameni sebemrskačství, tak to zkusím pojmout jako seznam poučení pro příště, protože chybama se přece člověk učí (nebo by aspoň měl).

Je pátek. Mám v plánu spát a odpočívat. Místo toho celý den někde popojíždím a pobíhám a něco řeším. Balit začínám až ve čtvrt na devět. Ve 21:20 mi jede autobus do Modřan, který chci stihnout, takže se deset minut před jeho odjezdem teprve začínám oblíkat. Venku je zima a tma a do nosu mě štípe mráz. Opravdu v tomhle hodlám někam běžet? Chce se mi spát. Strašně se mi chce spát.
(1. Budu opravdu, ale opravdu budu víc spát a v den závodu NEBUDU dělat nic jinýho, než odpočívat.)
V Modřanech jsem v deset hodin. Ve škole to žije. Potkávám Jarku, která se na nás přišla podívat a popřát nám hodně štěstí. Za chvíli se objevuje i Honza a RiD. Od Honzy opisuju barevný značení itineráře (geniální!) a Roman mi popisuje trať (tady to bude o hubu a tady jen o ústa...). Zmateně si rovnám věci, samozřejmě nebudu moct polovinu najít a druhou nebudu mít sílu hrabat. Jako vždy...
(2. To, co potřebuju mít u ruky, budu balit s batohem na zádech - přece jen ty popruhy někudy vedou, v tomhle případě přes kapsy bundy, který nešly rozepnout.)
O půlnoci se shromáždíme venku, Olaf to odpočítá a vypustí nás na trasu, která je: velice dobře značená, zábavná, náročná a krásná. Přesto je pro mě prvních sedmnáct kilometrů na první čipovou kontrolu pekelných. Z nějakýho důvodu nedokážu chytit slinu. Netrápí mě to, co obvykle, nemám zkraje těžký nohy, ani nelovím dech, dokud si tělo na námahu nezvykne. Ne. Je mi dobře. Ani mi není zima, což mě překvapuje, boty vcelku drží, všechno je fajn.
Čekám, kdy se had čelovek trochu roztrhá, nebaví mě běhat v chumlu. Chumel na cestičkách v lese je ještě jiný level a v terénu nahoru dolů, který nás hned zkraje čekal, je to ještě větší masakr. Obzvlášť, když chce někdo ze zadních pozic nejspíš vítězit, jinak si nedovedu vysvětlit, proč nemohli někteří jedinci počkat, až ti před nimi z těch prvních krpálů slezou (a to se nikdo vyloženě neplazil) a museli se rvát dolů. Samozřejmě to klouzalo a tyhle sebevražedný závodníci tomu dodávali dost nakyslou šťávu (jako proč?). Nemluvě o situaci, která nastala ráno - krátký, prudký kopec, zezadu se tlačí nějaký týpek, který má mezi trnitými keři potřebu se rvát dopředu (asi aby doběhl za 24:17:30 a ne za 24:18:00), na uklouzaným blátě mu dle očekávání podlítnou nohy a sejme holku ob jednoho člověka přede mnou. Snad mu to za to stálo. Měla jsem naivní pocit, že běžci jsou k sobě ohleduplní. Tak zjevně ne všichni. Možná za to může nějaký kilianovský střípek vězící hluboko v srdci? Touha být na chvíli závodník?
Ale zpátky do Prahy. Naštěstí se štrúdl opravdu brzy aspoň trochu roztahal a běželo se líp. Jen ta hlava tomu nějak ne a ne přijít na chuť. Chtělo se mi fakt pekelně spát a ne a ne nahodit mód "je mi dobře, jsem venku, běžím a bavím se a až tam budu, tak tam budu".
Část začátku vede po stejné trase jako Trailová závist, jejíž okruh občas, když je příležitost, jezdím běhat, protože se mi moc líbí. Konečně je tu skála nad Jarovem a první občerstvovačka. Jenže jen u auta a venku. Tady se neohřeju. Ale jsou tu kluci - mistr Jedi, Radek a Michal. A jen kmitají, aby všichni měli všechno. Já jsem totálně na hadry. Petr mi dává kafe a pomáhá mi dát na hlavu šátek, protože mi mrznou uši. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Ani nevím proč, stěžuju si, že mě to neba, že je to krásný a jde to dobře a já bych stejně nejradši jela domů. Petr mě nakonec vysílá na trať. Klepu se jak drahej pes, dopíjím kafe, beru hole a šlapu do prvního kopce. Během chvíle mi je teplo a konečně, konečně to začíná být fajn. V dalším seběhu nabírám rychlost a letím dolů. Vím, že bych neměla plašit, že se mi to může nepříjemně vrátit, ale teď potřebuju chytit slinu.
Najednou jsem sama. Konečně nikde nikdo. Trasa je boží. Strmé kopce, sem tam prudký seběh, sem tam pozvolný, kde si člověk odpočine. Dlouhé běhatelné úseky. Kopec, v němž lezu zkraje po čtyřech a nahoře zadostiučinění jako prase. Je to paráda. PA-RÁ-DA. A zábava. Veliká. Celý se to odehrává jak v rytmu téhle písničky od George Ezry:
Davle. Druhá čipová kontrola v hasičárně. Je tam překvapivě dost lidí. Ve dveřích potkávám RiDa, který zrovna odchází a vevnitř Honzu. Ten to balí, kromě žaludku, který ho zlobil ještě předtím, než jsme vůbec vyběhli, blbě spadl, bolí ho noha, za měsíc má čtyřiadvacetihodinovku, která má jednoznačně prioritu. Půjčuje mi ještě svoje rukavice a čelenky, protože mně je už teď jasný, že moje zásoby nebudou stačit (šátek na krku na mě namrzá, jak se potím). Vypiju dva čaje s medem (ach!) a vyrážím do noci.
Zase se klepu, mrznou mi ruce, že já si nevzala suchý rukavice! Ale v prvním kopci to je zase dobrý. Hudbu v uších, oči zabodnutý do kotouče světla čelovky. Za chvíli se rozední. Hodinky hlásí 41. kilometr. Jak jsem se mohla dostat tak daleko za takovou chvíli? Hasičárna byla na 34., těch sedm mi uteklo, ani nevím jak. Jak to, že nebyla žádná kontrola? Vytahuju itinerář. A zjišťuju, že byla. A ne jedna, ale dvě. Proběhla jsem kolem nich, ale vůbec si jich nevšimla. Vlna, na který jsem se vezla, mizí v dálce a já se zůstávám plácat na břehu. Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu. Počítám. Znamenalo by to vrátit se o pět kilometrů, dva kopce dolů, dva nahoru. To nedám. V tu chvíli vím, že těch deset navíc by mi zlomilo vaz. Lovím mobil. Tom to nebere. Mistr Jedi to nebere. Mám na ně iracionální vztek. Co jsem čekala? Že mi v šest ráno vezmou telefon? No jasně, že jo! Motám se jako idiot dokola a čekám, že přijde nějaký rozhodnutí shůry, protože můj mozek spí. Najednou se objevuje první člověk, proběhne kolem mě a mizí. Chce se mi brečet. Zase.
Nakonec vyrážím dál, mám dvě možnosti: zabalit to v Rabyni na 58. kilometru, nebo to prostě dojít a být diskvalifikovaná s vědomím, že jsem to zvládla i tak.
Ani jedna možnost se mi v tu chvíli nelíbí.
(3. Itinerář vždy u ruky! A pokaždý, když projdu jednou kontrolou, se podívám, kdy a kde bude další.)
Volá Tom. Vysvětluju mu, co se stalo. "A co jako? Jestli tě to baví a jde to, tak prostě běž, dyť je to úplně jedno!" Míjí mě dva Slováci, zoufale se jim svěřuju. "No jo, to máš blbé." To mám. Jeden z nich mi říká, že jemu je děsně zle, že tu klobásu včera neměl jasť, že je to fakt zle a čo, že nemám kontroly, však je to fuk."
Snažím se tuhle myšlenku vzít za svou, ale nejde to. Další dvě hodiny se tím užírám. A pak ještě víc. Přestávám vnímat, kde jsem a kudy jdu. Pořád ještě zvládám popobíhat, ale kluci kolem rychleji jdou, než já běžím. Jenže moje chůze je zoufale pomalá a navíc se do mě dává hrozná zima. A tak popobíhám. Potom kufruju, což mi přidá ještě míň.
Jsme u Slapů. Je to tam překrásný. Opravdu překrásný. A mě začínají bolet kotníky a přestávám počítat s čímkoliv jiným, než s tím, že to v Rabyni zabalím.
Sněží.
Mám pocit, že je to nekonečný.
Foto z FB od Pavla Kozy, děkuju!
Z posledního kopečka k hospodě s třetí čipovou kontrolou už nemůžu pořádně ani jít. Kotníky bolí jako prase. Už když otvírám dveře, vím, že pro dnešek končím. Chvíli se tam motám, pípám čip a klukům říkám, že to balím.
Oni radí, ať si dám polívku a uvidím.
Tak se chvíli zmateně motám po malý pivnici, nejsem schopná si o tu polívku a čaj ani říct, pak se mi nedaří najít zdroj a kabel, abych mohla nabít telefon a zavolat. Celý to trvá hrozně dlouho. Nakonec vypínám hodinky, volám T. a říkám, že končím a potřebuju domů. Jenže to není tak jednoduchý. Autobusu jezdí co dvě hodiny a jeden zrovna odjel. On pro mě přijet nemůže, protože M. má vstoupení s InDance. Nakonec volám E., její muž skočí do auta a za 40 minut mě vyzvedává. Mezitím se v hospodě objevuje Lenka, se kterou jsme se do té doby "znaly" jen přes instagram, tak aspoň nějaké pozitivum z toho všeho plynulo. Míla mě veze do Říčan, kde do večera čekám, než pro mě Tom s holkama přijedou. Jsem vyřízená, je mi zima a chci spát, což jako správná návštěva nakonec taky dělám (jojo, některý kamarádi jsou fakt hodně povedení dárečci, třeba já).
Jedeme nejdřív do Modřan. Odevzdávám čip, dostávám pamětní list, Olaf mi podává ruku. Počtvrtý ten den se mi chce brečet. Beru batoh s věcma a jedeme domů.
Odpadávám.
Budím se o deset hodin později.
A snažím si v hlavě srovnat, jak to celý uchopím, aby přestala sebelítost plakat na rameni sebemrskačství.
Snad takhle: doma jsem slíbila, že se nezničím, a že když to nepůjde, včas se na to vykašlu. To jsem udělala.
Takže za rok znovu a lépe!

čtvrtek 13. prosince 2018

Twas the night before P100...

...when all through the house
Not a creature was stirring, not even a mouse...

Pražská stovka. P100. Poslední velký závod krátce předtím, než se starý rok nadobro odebere na věčnost a nahradí jej rok zbrusu nový, nepopsaný, mávající fáborky utkanými z příslibů (z nichž za 365 dní zhusta zbudou jen poničené, špinavé cáry nesplněných předsevzetí a cílů). Závod, o němž jsem poprvé slyšela, když byl Madlence měsíc a já absolutně nechápala, jak a hlavně proč by někdo běhal v tý svinský zimě někde v lese a ještě potmě a ještě třeba dvě (!) noci a to jako, prosím, v kuse a bez spaní a vůbec. Proč by si někdo něco takovýho dobrovolně dělal a jako bonus za to, a to se podržte, ještě platil? Říkala jsem si, že je to s naší civilizací fakticky špatný, když za zábavu považujeme něco takovýho. 
Netrvalo moc dlouho a má osobní definice šílenosti se trochu změnila a pak ještě o něco víc, načež jsem postupně začala koketovat s představou, že bych třeba jednou taky něco takovýho mohla běžet. Živě si vybavuji onen okamžik definitivního zlomu, kdy jsem se rozhodla, že si tu P100 jednou celou dám. Může za to tenhle zápisek a hlavně video na jeho konci. 

A najednou byl letošní podzim a já seděla před monitorem, který hlásal, že finanční transakce byla v pořádku provedena a já byla od toho okamžiku definitivně přihlášena na A trasu 25. - jubilního - ročníku Pražské stovky, tedy na 125 kilometrů. 
Mistr Jedi to v zásadě nijak nekomentoval. Chceš tam? No, tak si to užij. Povrch je to nekulturní, hodně se tam chodí (to tvrdí on), cílem bude se tam nezranit. Můj cíl je stejný, jako v případě předloňské zkrácené trasy: vidět Modřany a přežít!
Podzimní trénink probíhá ve znamená houpání netopýra. O tom si ještě něco napíšu a tak vás, drazí čtenáři, nechám ve vzrušujícím napětí, co se po touhle šifrou mistra Padavana asi tak skrývá. První přerušení v dost intenzivní tréninku přichází s listopadovou rýmečkou. Trvá týden, týden je to pak dobrý a po týdnu se probouzím po výživném, jedenáctihodinovém (ano!) spánku s pocitem, že jsem si přeležela krk. Přeleželý krk se ovšem do středy rozleze až po lopatku a loket a já začnu hysterčit, že mám určitě nějakou strašlivou chorobu a umřu nebo co hůř, nebudu moct běhat! Volám ke svému obvoďákovi. Kamarádka z dětství, která u něj dělá sestřičku, mě nejdřív uklidňuje, ať to strčím do tepla a lupnu na to ibáč, že bude dobře. Jenže to už jsem zacyklená v naprostý panice, takže nakonec jedeme k doktorovi. Tam mi, snad abych se uklidnila, natočí kontrolní EKG (nic mi není) a vezmou pár zkumavek krve (nic mi není) a dostanu léky.
Ve čtvrtek je to furt dost blbý, já už pálím kecky a brečím na jejich hrobě, viju jim věnce a v noci vyju na měsíc.
V pátek jedu do ORP centra, kam mě vmáčkli k jakési doktorce Ksenii. Ksenia mě vyslechne, načež udělá v našem právě se rodícím vztahu fatální chybu, která se rovná snad jen tomu, když si někdo odloží kafe na stránky otevřené knihy - poté, co vytáhnu z tašky léky, abych nespletla, co jsem dostala a na co, prohlásí: "A tohle vám napsal doktor? ... A vy to JÍTE? ... No, tak už to teda dovyužívejte, když už jste začala." Čumím na ni jako tele na nový vrata. Jako asi takhle, přátelé, přiznávám, že mám zásadní trust issues, když dojde na bílé pláště. Ke svému obvoďákovi chodím přes deset let a věřím mu pořád tak fifty fifty. Tuhle paní jsem viděla poprvé v životě a ona rovnou z první dobrý zkritizuje mýho doktora? A jako jak jíte? Jasně, že jím! Bolelo mě to tak moc, že jsem myslela, že mám infarkt a ne asi, půjdu k doktorovi a nevezmu si, co mi napíše, jen si to vyzvednu v lékárně, abych plýtvání časem (jeho i mého) korunovala ještě plýtváním léky.
Pak už následuje jen lékařská desetiminutovka, kdy mě ohne do různých úhlů a sdělí mi jen, že jsem hypermobilní (to bych bez ní nevěděla, děkuju pěkně - a má být?), načež zasedne k počítače a sáhodlouze něco datluje třemi prsty. Pak mi podá papíry a pošle mě pryč. Ptám se, co mi teda jako je? Prý akutní blokáda krční páteře a horních žeber. Má malá dušička s téměř neslyšným *puk* praská a mizí v nenávratnu. Na jak dlouho to je? Prý na dva a půl týdne a že mi napsala fyziterapii (6x) a elektroléčbu (8x) a mám se na recepci objednat.
Jdou na mě mdloby. To budu jako jezdit denně do Dejvic? Nebudu. Na recepci se totiž dozvídám, že nejbližší termín je v lednu. Je 30. listopadu. Už zase čumím jako tele na nový vrata a už v tom začínám být fakt dobrá. Ale mě to bolí teď! Já potřebuju, aby mi někdo pomohl teď! No, tak to mám prý blbý. Hm. S díky si beru žádanku jinam, pouštím se do spamu schránky svého fyzioterapeuta a odcházím rozhodnutá, že mi v pondělí nic nebude.
V sobotu jdu běhat. Stojí to za exkrement, ale běžím. A taky uklidím celý byt. Sedět nemůžu, ležet nemůžu, stát nemůžu, tak je to vlastně jedno.
V neděli jdu běhat znovu.
V pondělí vysazuju léky na bolest. Zdravá sice nejsem, ale dobírám kortikoidy, běhám a pomaličku začínám znovu věřit, že bych přeci jen mohla o půlnoci ze čtrnáctého na patnáctého klepat kosu s dalšími zcela příčetnými, rozumnými a soudnými lidmi na startu P100.
V úterý se mému fyzioterapeutovi uvolňuje brzy ráno místo. V pět třicet vstávám a pro mě překvapivě hustým provozem mířím na Malvazinky. Hodinu slastně bolestné tortury zakončuje ještě slastnějším prohlášením - z jeho úhlu pohledu tam nic zásadního, co bych si mohla během poškodit, není.
A tak jsem tady. Dvacet šest hodin před startem. Neprozřetelně jsem si pročetla diskusi na facebooku a začala jsem se bát. Vyhrabala jsem své stoleté nesmeky značky "Nesmeky", jsou rezavý jak liščí řiť a nandávají se pořád stejně blbě. Má mrznout, nevím, co si oblíknu, nevím, v jakých botách poběžím, ani co si sbalím do batohu a vlastně zatím ještě tak docela přesně nevím, kudy se běží. Ale zítra je taky (ještě) den. Držte mi palce, budu je potřebovat.

...he sprang to his sleigh, to his team gave a whistle,
And away they all flew like the down of a thistle.
But I heard him exclaim, ere he drove out of sight,
HAPPY P100 TO ALL, AND TO ALL A GOOD-NIGHT


#77
Marek Šindelka
ÚNAVA MATERIÁLU
Možná bychom mohli mluvit o prvoplánovitosti tematické a stylistické, o faktických nonsensech, možná bychom se mohli bavit o tom, že mince sice má dvě strany, ale nejdál se dokutálí po hraně (což je přesně ten každodenní, extrémů prostý život, jenž navíc není zajímavý ani tematicky, ani stylisticky), ale já bych ráda mluvila o mrazivé a hutné atmosféře, kterou autor vybudoval tak umně, že jsem tam byla, že jsem to všechno s Amirem prožívala, i když jsem vůbec nechtěla, protože kdo by tohle chtěl? A kdo z těch, co utíkali, to chtěli? Závěrečná metafora mě dostala přesně tak, jak bylo zamýšleno - naprosto. Jen se stejně jako v případě Taberyho Opuštěné společnosti obávám, že pro ty, kteří by si měli tuhle knihu přečíst, prožít a vnímat nejvíc, zůstane nepřístupná jako příliš pomalá, složitá a nudná vítačská agitka.

#78
Petra Dvořáková
JÁ JSEM HLAD
Autorka byla ve své zpovědi velice otevřená a upřímná a podle všeho si v projevu těchto dvou vlastností velmi cení, tak si dovolím přistoupit k hodnocení stejným způsobem.
Všeobecně se dá říct, že je to voyerské nahlížení do života jedné velice, převelice nešťastné ženy - je to jako číst deník plný zoufalství, bolesti a tápání. A to samo o sobě není nic příjemného. Navíc repetetivnost témat, obrazů a výrazů byla pro mě ke konci už za hranou snesitelnosti a přísahám, že jestli v následujících dnech budu nucena ještě jednou přečíst slova jako ženství, ženskost, rodidla, menstruační krev, lůno nebo intimita, začnu křičet.
Nedokážu s autorkou soucítit, mentální anorexii ponechme stranou, je to hrozná nemoc s absurdní nálepkou "blbnutí puberálních holek". Kdo tam nebyl, nepochopí. Jenže to, že si vezmete člověka, který se vám protiví, roky mu zahýbáte s katolickým knězem (!), manipulujete jím (co jiného je využívání sexu za účelem dosažení svého?!) a ještě se divíte, že vás nemiluje, na rukou nenosí a že mu na vás vlastně vůbec nezáleží, nesouvisí s PPP, to už je jaksi deficit charakteru. Navíc se za to nejspíš nestydíte a napíšete o tom knížku. Jako bonus v tomhle všem vychovává dvě děti (a ani to, že vám jedno málem umře, vás nedonutí se nad sebou vážně zamyslet).
Ano, měla těžké dětství, ale tohle není jen pálení mostů, to je napalm za zvuků maniakálního smíchu. To jí nevadí, jak strašně tímhle musela ublížit opravdu veliké spoustě lidí? Čert sper katolickýho pokrytce, ale její manžel byl taky něčí syn nebo bratr nebo kamarád, a její synové si tohle budou číst, až budou větší a budou si to číst jejich kamarádi a jejich kantoři a jejich zaměstnavatelé a JEJÍ zaměstnavatelé... Dokážu pochopit ledacos, ale tohle, tohle je pro mě těžce za hranou. Jedno téhle knížce ale upřít nemůžu: rozhodně mě nenechala chladnou.

#79
Guy Delisle
ŠEN-ČEN
Další z Delislových cestopisů, znovu milá kresba, znovu zachycení všedních situací všedního života na nevšedním místě - od veřejných záchodů, po posilovnu při svíčkách - prostě to, co v knihách o Číně obvykle nenajdete.

#80
CESTOU - Básnický almanach Welesu
Nejpoetičtějším je na celé výboru doslov. Marně jsem si snažila vybavit jedinou báseň, jež by oduševnělé charakteristické editorem přisuzované odpovídala. Já četla asi něco jiného nebo jsem výbor možná četla špatně, nevím. Většina básní je krátká, nezabírá víc než stránku a těch stránek je téměř dvě stě. Jestli mě jich zaujalo úhrnem deset (a to ještě neříkám, že se mi líbily, zaujmout zabírá na mé hodnotící škále podstatně nižší stupeň), je to hodně. Doslov je sice velmi duchaplný a moralizující (už na tenhle postoj začínám být silně alergická, stejně jako na absurdní idealizaci minulosti s jejími údajnými pevnými morálními hodnotami - nenechte se vysmát!), ale že by vysvětlil, proč je ve sbírce jedna překladová básnířka a jinak samí Češi, což mě osobně zaujalo velmi, to už ne. To by bylo asi moc přízemní a materialistické... 
Ale k básním samotným - podobné věci jsem psala před dvaceti lety, když jsem ještě žila v pubertální jistotě, že jsem extrémní literární talent a že ze mě bude velká básnířka a umělkyně. Naštěstí pro všechny jsem z toho vyrostla. Mezi plytké, laciné a ošoupaně melancholické výjevy mělké jako pročůraná voda v dětském nafukovací bazénku na letní zahradě by se ale moje náctileté sentimentální a rádobyhlubokomyslné trpitelské výkřiky hodily naprosto skvěle! Tak jsem přeci jen mohla... ale raději ne. 
Jen u básní Petra Borkovce, Renaty Putzlacher a jedné ze dvou Ireny Václavíkové jsem měla pocit, že čtení tohoto výboru má nějaký smysl. Dost slabá bilance.

Han Kang
VEGETARIÁNKA
O dálnovýchodní literatuře toho vím zoufale málo a až doteď mě to vlastně nijak zvlášť netrápilo. Jistě, jako mnozí jsem přečetla nějakého toho Murakamiho, viděla pár anime a tak, ale to jsme přeci jen ještě o kousek dál na východ. Při poslechu Vegetariánky mi ale hlubší povědomí o tamějším literárním kánonu krutě chybělo. Zabraňovalo mi posoudit kvalitu díla, jeho (ne)průlomovost, nedokázala jsem pořádně rozlišit, co všechno se skrývá za první vrstvou a já věřím, že se tam toho musí skrývat spousta.
Kdybych v to nevěřila a nesnažila se číst mezi řádky, musela bych dát o jednu až dvě hvězdy méně, a napsat, že je to pěkně nudná fantasmagorie o dost pošahaných lidech žijících v silně patriarchální společnosti, kde jsou ženy poslušné a hodné a sloužící a usmívajících se, pokorné a věrné, a když se vzepřou, dostanou prostě pár facek, kde čest je podstatnější než city a kde mohou pověry vést k (ne)jedné scéně tak drastické, že klidně vsadím vlastní klobouk, že pokud si z knihy nezapamatujete nic jiného, tahle scéna vám z hlavy jen tam nezmizí.
Když budu věřit v metafory a příběhy za příběhy, jakože věřím, protože jsou určitě reálnější než třeba vodníci nebo klekánice, mám tu najednou silně feministický příběh o nezdolné vůli ženy, jež se rozhodne vzepřít zavedenému řádu a raději zemře, než aby se podvolila - a o tom, že podobné poselství se může velice snadno začít šířit dál. A jakmile zakoření, už není cesty zpět.
Vegetariánka je jednou z mála knih, které jsem měla raději číst na papíře než poslouchat v audioverzi - interpreti místy mluví tááák pomalu, muži čtoucí ženské postavy nechtěně sklouzávají místy k parodii a narátorka třetí části mě svým přednesem ("sestřííííííí") iritovala tak, že jsem měla sto chutí začít si škubat vlastní maso a nezvládala jsem se stoprocentně soustředit na děj. Určitě to nebude vadit každému, já z toho ale (jak příznačné) málem vykvetla.



Margaret Atwoodová
ALIAS GRACE
Nesmírně napínavé, poutavé, fascinující a zároveň svíravé vyprávění o životě v době ne tak dávné zalidněné postavami tak živými, že jsem měla tolikrát chuť, sáhnout skrz kabel sluchátek a zacloumat jimi, zakřičet jim zblízka do obličeje, vznést námitku, prostě se sakra ozvat!
Grace, Grace reálná, konající, kdysi skutečně žijící a McDermoth, taky kdysi konající a kdysi skutečně žijící. Jejich oběti, jejich skutky, jejich následky. Ale co bylo předtím, co mezitím, a co potom? Lidská mysl je nevyhnutelně poutána tragédiemi. I když se zato sami sobě (možná) hnusíme, zpomalíme, když projíždíme kolem nehody, rozklikneme zprávu o vraždě, poslechneme si podrobnosti - byla ta sekyra hodně tupá? A čím je rozřezal?
Grace, ach Grace, člověk - ne, pardon, žena - k tobě má tak blízko, protože narodit se tehdy a tam, co ty, většina z nás by neskončila jinak. Taky bychom někde posluhovaly a doufaly, že se třeba jednou vdáme a manžel nebude chlastat a tlouct nás jako žito a když, tak to holt nějak vydržíme, protože takový je úděl ženy...
Grace, Grace, Grace. Kde je ale pravda? Tvůj vnitřní, bohatý život, tvé myšlenky a úvahy. Byla jsi nemocná? Nebo jsi prostě byla jenom mrcha? Atwoodová nás nechává brilantně balancovat na ostří nože a vy nevíte, nikdy nevíte, na kterou stranu dopadnete a CO to bude nakonec za stranu. Chvílemi bych přísahala, že to nemohla udělat a pak? A pak se tu vynoří zase ta, kterou nejvíc zajímaly povrchní věci: Co si vezme na sebe? Jak moc jí sluší ten či onen vzor a proč ona nemůže mít také zlaté náušnice?
Všudypřítomná hra na morálku, kdy použít a odhodit a klidně i zabít nebylo nic divného. Po takových, jako byla Grace, přece nikdo neplakal - a ti kdo plakali, ti nestáli za pozornost.
Jenže Grace taky nebylo jen tak něco dost dobré... a už zase přepadáváte na opačnou stranu...
Je to kniha, která přináší - pro mě osobně - fascinující obraz Kanady, o níž mám jen snůšku stereotypních představ.
Konec je stejný jako příběh sám - nedá vám jasnou odpověď, jen vám nabídne možnosti a je na vás, čemu uvěříte, čemu budete chtít věřit.
Je to kniha se silným, zajímavým námětem, plná celé řady dalších, stále tak palčivých otázek o rovnosti, možnostech, přístupu a společnosti.
Je to kniha pro všechny, kdo jsou přesvědčení, že feminismus je zhovadilost a feministky mají v hlavě jeden velký kouřící kokeš. Zastavte se, zamyslete se a přehrajte si, CO všechno se pro nás - pro ženy - za těch necelých dvě stě let změnilo...
"Byla by dobrý právník, kdyby byla muž."
Narátoři jsou úžasní (exceluje má stále oblíbenější Lucie Pernetová), hudební předěly naprosto otřesné.

A koupit si ji můžete třeba tady: general-affiliate-banner-728x90-1437632164.jpg