čtvrtek 8. listopadu 2018

Sobota jako malovaná (SUM 2018)

Před čtyřmi a půl lety se narodila Kačenka. To není nic, co by nikdo, kdo to tu čte pravidelněji, nevěděl. Ve stejné době jsem na jednom mateřském diskusním fóru (ano, jsem natolik drsná a neohrožená, že občas zavítám i do těch nejtemnějších vod internetu a ne, nemyslím tím Pornhub ani WoW) narazila na Ritu. Trojnásobnou mámu, běžkyni a jak se postupem času ukázalo, i novou kamarádku. Ta někdy v mezidobí prohlásila, že by si jednou chtěla zkusit zaběhnout nějaký ultra. Udělala jsem si mentální poznámku. Na pivo a běhání mě totiž utáhnete v podstatě vždycky.
Na podzim téhož roku se ve Vlastibořicích, kolem kterých se běhá dnes už legendární červnový půlmaraton, konal nultý ročník přidružené akce nazvané Strom Ultramaraton, zkráceně SUM. Magdalenku jsme detašovali u babičky a jen s mimiKáťou vyrazili za dobrodružstvím. Běžela jsem tehdy jen část a i ta část představovala nejdelší běh od druhého porodu. Zařekla jsem se, že se jednou vrátím a zaběhnu si celou trasu.
V následujících čtyřech letech se původní, krajně partyzánská akce změnila v partyzánskou akci pro max padesát účastníků s jasně stanovenými pravidly. Cílem je oběhnout všech pětadvacet památných stromů, které v okolí Vlastibořic organizátor Dušan vybral jakožto lokální crème de la crème. U každého vybraného stromu (známého pro tento den též jako kontrola) musíte následně najít voskovku a na kontrolní kartě zaznačit, že zde jsem byl, Fantomas. Pevně stanovené je pouze pořadí, v jakém musíte stromy oběhnout, jakou cestou se mezi nimi vydáte, je čistě na vás. Nečekejte v zásadě žádné značení - k dispozici je gps jedné z možných tras, a pokud jste tak trochu bludička, počítejte s pár set metry, případně i kilometry, navíc.
Letošní podzim se ukázal být ideálním momentem pro splnění hned několika závazků: konečně se vracím na SUM, tentokrát abych odběhla celou trasu a beru s sebou Ritu, ze které se konečně má stát oficiální ultrák.
V sobotu nakonec brzy ráno nabírám po celé řadě diskusí o tom, kdo, s kým, kde, jak a za kolik, na Rajské zahradě jen ji a vyrážíme na sever, Vávro, na sever. (Chlapci z ITB mi totiž sabotovali mou touhu si konečně splnit sen a stát se na jeden den populárním dítětem, jež okupuje ve výletní karose zadní sedadlo - původně to totiž vypadalo, že všechny naskládám k sobě do auta a na SUM je odvezu a zase je přivezu do Phy. Ach, pro jednou nebudu sedět na sedačce vedle učitelky. Budu oficiálně nejvíc cool dítě ve třídě, bez kterého se, hahá, nikdo nikam nedostane! No... tak snad příště, no. Zase si nemůžu všechny bobříky odškrtat hned, že jo, kdo se má s těmi novými furt vymýšlet.)
Cesta ubíhá rychle a za chvíli už parkujeme na louce a míříme do místního kulturáku. V sále se tam houfují účastníci zájezdu, registrujeme se a zdravíme se s čím dál větším množstvím známých a kamarádů.
ITB výsadek
Krátce před devátou se s houfováním přesouváme ven. Vyslechneme ještě poslední instruktáž o tom, kterak není záhodno dobíhat do cíle, aka hospody, příliš zhurta, neočistit si obuv, strkat se (nebo se dokonce prát) u cílového zvonečku a nepozdravit. Snažím si to všechno zapamatovat a chvíli se bavím představou, kterak se s Ritou bijeme na prahu o to, kde si dřív cinkne.
Během chvíle se ocitáme na chvostu. Nějakou dobu se držíme kousek za skupinkou, která běží se psem, ale i ti nám po nějaké době pláchnou. Asfalt střídá les a ten zas louky a ty pole a ty asfalt. Cesta vede nahoru a pak dolů, zuřivě brejlím na mapičku v hodinkách a snažím se být vzorným navigátorem, což se mi ne vždycky daří. A tak kufrujeme tu a pak zase onde, nakonec necháváme knížku s informacemi o trase a kontrolní kartou venku a snažíme se hodinky a instrukce kombinovat.
I tak ale místy prskám, že aspoň sem tam kus krepáku na větvi by neuškodil, protože sakra práce, to už je fakt jak v Irsku - tam na severu platilo, že místní to tam znali a cizáci tam neměli co dělat (cedule jen v irish a ještě za křižovatkou a ještě natočené tak, že na ně vlastně nebylo skoro odnikud pořádně vidět...).
Před dvacátým kilometrem je první občerstvovačka. Něco málo pojíme, hodíme do sebe kelímek piva a razíme dál.
Zpětně bych si musela vzít k ruce itinerárř trasy, protože mi celé putování trochu splývá. Snad, že jsme zvládly probrat páté přes deváté nebo že jsme zvolily strategii "od kontrole ke kontrole" nebo že to celé nakonec tak krásně, klidně a plynule uteklo bez jakýchkoliv větších zádrhelů. Nevím. Ale vím, že jsme se dostaly na druhou občerstvovačku někde před třicátým kilometrem, tam jsem vdechla agave, protože po předchozí tatrance z prvního zásobovacího stolku mi bylo pěkně šoufl ještě pár kilometrů a že jsme zamířily nahoru, aby R. v takovém hezkém, prudkém seběhu píchlo v koleni a já začala v duchu prosit běžeckého mannitou, aby ji to nechal doběhnout.
Nahoru to jde, po rovince taky, cokoliv prudšího dolů je ale blbý. R. se ale nevzdává a tak prostě jdeme a běžíme po taktovkou kolena, začínáme mít solidně vychytaný systém kontrol (aby ne, po nějakých čtyřech nebo pěti hodinách) a pak už jsme najednou za maratonskou metou a do cílové hospody je už jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl a dobrodil.
Postupem dne, jak přibývají kopečky, chodecké vložky a bloudící okamžiky, mi je jasné, že pokud stihneme dorazit za světla, budeme si moct gratulovat a za světla dorazit potřebujeme, neb ani jedna nemáme čelovku a svítit si tak můžeme leda očima.
Po chvíli bloudění na břehu Mohelky hlasuje 100 % výpravy pro variantu nebrodíme se, lezeme roštím. Začíná se smrákat, je nám vlastně už docela zima, já mám hlad a už bych ráda nikam neběžela.
Proplazíme se mlázím, ostružiním a kopřivama, odškrtneme poslední dvě kontroly, protentokrát si odpustíme bitku na prahu a krokem společným a nerozdílným vcházíme do žlutého obdélníku světla a tepla, který naše bezmála třiapadesátikilometrové putování ten den ukončí.
A protože jsme, jak jinak, chytrý a šikovný holky, který si umí dobře vybrat, jsme nakonec společně na třetím místě. Dostáváme diplom a láhev vína, Dušan nám vyprosí na obsluze, která to už balí, ještě jedno teplý jídlo a po převlečení, polívce a povinném kafi se musíme rozloučit a vyrazit ku Praze.
Venku je tma jako v pytli. Vezu ještě Malého Medvěda, který navzdory zánětu okostice nenachodil za den po okolí o moc méně kilometrů, než kolik jsme jich my naběhali a ke štěstí a radosti nás všech ho Čunek nenechal odstřelit a sveze se s námi ještě Martin, který, jak se dozvím, chová doma psouny prérijní, i to je kouzelný rozměr podobných akcí.
Doma se mě T. ptá, jestli jsem si odpočinula.
A víte co? Odpočinula. Ultra je zvláštní svět plný zvláštních lidí, kteří nemají na první pohled mnohdy absolutně nic společného. Kromě toho, že rádi běhají. Daleko a dlouho a často, sami i ve skupinkách. A který si připadají odpočinutí i když je pekelně bolí kotníky a oči a musí jít spát v půl devátý večer.
Tak za rok znovu? Jo. Za rok znovu.
Díky, Dušane!