pondělí 22. října 2018

Tělo jako důkaz

Je nesmírně těžký zachovat si optimismus a zdravou míru sebedůvěry, když se na vás odevšad valí fotky dokonalých běžkyň v dokonale sladěných hadércích s dokonalými úsměvy a břichy jak ze soustruhu.
Tuhle mi jedna moje běhající, štíhlá kamarádka napsala, že teď je nějaká celá demotivovaná, protože to množství hubených holek, které si stěžují, jak jim to teď běhá pomalu v tempu pět na kilometr, ji přesvědčuje o tom, že je stará, tlustá bába, co by měla radši vyšívat nebo co já vím, pěstovat vodnice (nevím jistě, co to je a nechce se mi to googlit, ale mám tušení, že je to nějaká zelenina, tak snad je a snad se to dá pěstovat). A mě to zarazilo. A zamrzelo. Protože ona nemá důvod pochybovat. Ona je přece jednou z těch, co nemusí pochybovat. Proč by to sakra dělala? Je hezká, má hezkýho může a hezký děti a je k tomu ještě navíc chytrá a je fakt tak hubená!
Nedávno jsem objevila tak trochu jiné instagramové účty, než jsou ty vysoustružené obrázky dokonalosti. Jsou to stránky holek, které ještě nedávno vypadaly "perfektně". Byly štíhlé a svalnaté, hodně cvičily a jedly zdravě. Dělaly všechno to, co po nich současná doba žádá. Jenže jak se ukázalo, nebyly vlastně vůbec šťastné. Celý svět se jim točil jen kolem jídla, kolem kalorií, kolem kil na váze, kolem tréninků, tréninků a tréninků. Často celé roky. A pak si řekly dost nebo se zhroutily nebo to prostě už nevydržely a začaly postupně normálně jíst. A přibírat. A teď dávají na internet svoje fotky před a po a snaží se vysvětlovat, že sice před vypadají skvěle, ale cítily se pod psa. Do komentářů pod fotky, kde - za mě odvážně - sedí s vyvaleným břichem (tak jako právě teď drtivá většina z nás), nekroutí se do podivných úhlů před zrcadly a naopak se nestydí ukazovat tělo tak, jak vypadá drtivou většinu času, jim sem tam píšou lidi, že jsou tlustý a líný a že trend propagování obezity (!) je stejný zlo, jako anorektický modelky. Whow. Snad nebude vadit, když ukážu jeden příklad - tohle je Rini, která má web Own it Babe.
Rini s hubnutím a cvičením a omezováním jídla prostě sekla, protože už to dál nešlo. A podle některých je tlustá nebo dokonce obézní. Propaguje nezdravý životní styl a měla by se nad sebou zamyslet. Páni. Tak já nevím. Buď se svět v prdel už obrátil nebo jsem slepá? Anebo jsem totálně mimo.
Takže teď udělám něco, co dělám minimálně, protože se obvykle obávám, že mi na to nikdo neodpoví a budu mí další z blogů, kde autoři končí posty otázkou v naději, že komentářová sekce jim nebude zet prázdnotou (a ona je dál pustá a prázdná jako sekce soudnosti v Ovčáčkově mozku) - a zeptám se: Co si o tom všem myslíte vy? Je Rini tlustá?

#69
Mahi Binebine
BOŽÍ KONĚ ZE SIDI MOUMEN
Nesmírně zajímavá kniha, která bohužel nesmírně zapadla - snad za to může naprosto ohavná obálka, která ji (doufám, že) neúmyslně pasuje na nějaké čtení pro adolescentní chlapce, nešťastně zvolený název nebo anotace, která vykecá kompletně celý děj. Anebo se tak stalo prostě jen proto, že naprosto nesluníčkový, nemiloučký a neroztomiloučký příběh bez špetičky naděje nekonvenuje stádnímu vkusu většinových čtenářům, kteří stejně jako dívky v písničce Sydney Lauper prostě "just wanna have fu-un". Nevím, ale je to veliká škoda. Protože Mahi přináší ve své knize syrový a hutný příběh skupinky kluků, kteří jsou od narození odsouzení k tomu být jen lidskou špínou, žít na okraji společnosti a na ní taky pojít. Jsou to kluci ze skládky, z jednoho z početných marockých slumů, synové prostitutek, synové chudáků, synové zavržení, odsouzení, zneužívaní, využívaní. Zloději, násilníci, ale taky fotbalisti a kamarádi. Protloukají se, jak se dá, každý z nich má svůj vlastní temný, těžký osud, příběh, který byste nechtěli za žádnou cenu prožít. A pak jim někdo nabídne cestu ven. Cestu z toho všeho srabu - stačí zatáhnout za drát a to světlo na konci tunelu nebude lokomotiva. To ti slibuji! A ty mi budeš věřit, protože já ti dal smysl a jídlo a práci a střechu nad hlavou. Já ti dal pocit, že můžeš dokázat víc, být víc, že můžeš za něco stát...
Není to obhajoba, není to vysvětlování, je to jen pár kluků uprostřed svíravých kulis. Prostý jazyk. Neuhýbání. Nekomentování. Tak to bylo. Tak se to stalo. A tak Hvězdy ze Sidi Moumen udělaly něco strašlivého.
(Jen ty transkripce mi hlava nebere.)

#70
Neil Gaiman
DOMEČEK PRO PANENKY
Mistrovské dílo tak temné, silné a znepokojivé, jako pohled samotného Krále snů. Gaiman brilantně staví příběh, který vás zajme a nenechá vás vydechnout, motivy a témata, jež přináší, jsou jako 100% koncentrát děsivých nočních můr říznutý ironií a cynismem přesně v tom správném poměru. Skvělé postavy, skvělý scénář, skvěle pasující kresba, skvělý český překlad. Intermezzo cestovatele časem je pak třešničkou na dokonalém černočerném dortu. Ano, prosím. Ještě, prosím!

#71
Andrew MacDonald
WHEN WE WERE VIKINGS
Knížku jsem dočetla v půl jedný v noci a ani jsem z toho nemohla usnout - ne proto, že by to bylo (dej Bože) tak skvělý, ale proto, že jsem sesumírovala asi dvacet verzí jízlivýho, sarkastickýho komentáře.
Takže pojďme na věc, předem se omlouvám, jestli to bude příliš dlouhý.
Začátek se jeví slibně - dvojice sourozenců, starší bratr, Gert, zjevně trochu grázlík, ale svou sestru milující, sestra, čerstvě jednadvacetiletá Zelda, trpící fetálním alkoholovým syndromem - neboli vypravěčka. Osudem zkoušení sourozenci. Ok, to beru. Ústřední trojici navíc doplňuje ještě ex-přítelkyně Gerta, Annie, které Zelda (z jakéhosi nevysvětleného důvodu) říká AK47 a která řídí autobus, jímž Zelda jezdí do komunitního centra za dalšími postiženými lidmi.
Děj je poměrně tupoučký - Zelda a Gert neznají svého otce a matka jim před osm lety zemřela na rakovinu prsu. Nějakou dobu byli u "Strýce Roberta" (nebo Richarda?), který byl ale prasák a tak Gert dřív, než se stalo něco hodně blbýho, dostal Zeldu pryč. Aby si to mohl dovolit, začal dealovat drogy. A tím se dostal do dost špatný společnosti, že ano.
Zelda, velká fanynka vikingů, mezitím řeší, že se chce vyspat se svým mentálně postiženým přítelem Marxym, který žije s ochranitelskou maminkou (jak moc je postižený nebo co přesně mu je, se taky nedozvíš). To řeší hodně dlouho a furt dokola - se všemi postavami v knize. Když pak k sexu (ne)dojde, je to, jak jinak, katastrofa - a je to jedna z nejnepříjemnějších knižních scén, na který jsem narazila. Ne proto, že by to bylo nějak hnusný, ale prostě proto, že u tohohle fakt nepotřebuju a nechci být.
Pak Zelda začne dělat na částečný úvazek v knihovně, její důvěřivosti využije další "bad guy" a ukradne tašku plnou matroše, který měl Gert prodat. Vrchní drogový boss si myslí, že Zelda ví, kam "bad guy" zmizel, a tak jí trochu vyhrožuje a udělá Gertovi malý facelift. Zelda, protože je trochu pomalejší, si myslí, že svou replikou vikingského meče může bosse zlikvidovat a vypraví se za ním. Ten ji zmydlí, pokusí se ji znásilnit a nakonec ji zavře do sklepa. Zachránit ji přijde AK47, tu boss taky zmydlí, ona ho zastřelí, upadne do kómatu (ona, ne on, on je tuhej jako (v Mexiku) každej druhej), ještě týž den se (ona) probere, následně odjede za svou rodinou, nechá Zeldě svůj byt, aby se mohla plně osamostatnit, a tím to končí.
Shrnutí:
- Všichni mluví strašlivě sprostě. Pořád. Já sama mluvím jako kanál, ale tohle bylo moc i na mě.
- Všechny postavy jsou protivný. Všechny.
- Nejotravnější je to neustálý opakování naprosto všeho (a to mám vikingy vážně ráda!).
-.V celé knížce jsou dva dojemný momenty.
- Nemá to závěr. Jako kdyby si autor řekl, tak a teď by to stačilo.
- Moc nechápu, o čem těch 353 stran vlastně bylo a neumím si představit, koho by tohle mohlo bavit číst.
- Jako bonus je to totiž děsně nudný, protože se tam vlastně nic moc neděje.
Nicméně je možný, že se naprosto zásadně pletu a že budeme mít nějakou novou módu postižených hlavních hrdinů a že by se to přes to dalo prodávat. Srovnání s Haddonem je nicméně na podobné úrovni, jako kdyby někdo srovnával Hvězdy nám nepřály a Romea a Julii, protože jsou tam přece mladý lidi, který nakonec umřou.

Gill Sims
PROČ MÁMA PIJE
V první polovině jsem byla naprosto nadšená. Konečně upřímná kniha upřímné, zdrchané matky raně školních dětí, která bojuje se vším, co vám každodenní realita hází pod nohy. S prací, s povinnostmi, s manželem, kterého sice má pořád ještě dost ráda, ale už to taky není žádné terno, s pocitem zneuznání, s financemi a s tím, že všichni kolem jsou nechutně dokonalí, zatímco ona vážně, ale vážně není (a na to se napijeme!).
Je asi nutné připustit, že jsem v hodně podobné životní fázi a výčitky z toho, že doma s dětmi nadšeně netvořím, nepeču rohlíky, ani nejsme děsně bezlepkovo cukrfree ekobiosocio mě pronásleduje už docela, no, docela dost dlouho.
Vrcholem knihy jsou pak Vánoce, to jsem místy ryčela smíchy, jenže pak to začne jít strašlivě z kopce.
Ty stereotypy, které bych (stejně jako sem tam nějakou překladatelskou minelu - sis není oslovení, ale ségra, nic jako Střední východ neexistuje, atd...) byla jinak naprosto s lehkým srdcem ochotná přehlédnout, se začaly kupit (nepraktická žena, která ani neví, že se příjmy musí danit, utrácí hromady peněz za kabelky a boty a je roztomile a rozverně potrefená a vždycky jí nakonec všechno projde...)
A najednou z vtipné, sarkastické a nesmírně trefné knížky začala být snůška splněných tajných snů - klidně si je společně proberme: vydělám nějakým strašlivě jednoduchým způsobem strašlivý balík peněz; všichni mi postupně svěří, že by chtěli být jako já, protože jsem boží a že jsou stejně mizerné matky, jako jsem já - nebo mají aspoň ten pocit; začne se o mě zajímat muž z mé minulosti, zvedne mi sebevědomí a ještě mi pomůže si uvědomit, jak moc se s manželem milujeme; samozřejmě bude úžasně rozumný a dá se dohromady s mojí čerstvě rozvedenou nejlepší kámoškou, což bude super; zachráním celou rodinu velkým gestem; všichni do jednoho mě milují, všechno je suprzelený; nikdo mi nevyčítá, že jsem latentní alkoholik ve středním věku s rozkydlým zadkem, naopak mi můj zadek všichni chválí... atd.
Takže ne, mrzí mě to, ale ne. Snad kdybych si zkraje tu knihu tolik nezamilovala, nebyl by následný pád na zem tak tvrdý.
(Audioverze není špatná, na hlas interpretky jsem si sice musela zvykat, sem tam přeřeknutí mi ani nevadilo, strašlivě mě ale iritovaly odporně estrádní rozjuchané hudební předěly. Ty jsou fakt zlý.)

16 komentářů:

  1. Tlustá ani obézní není. Štíhlá taky ne. Ne každý má geny na přirozeně štíhlou postavu. Je tak něco mezi. Pro ženy je pekáč fakt skoro nadlidský (někdy bez toho "skoro") výkon. A nemyslím si, že by ho chlapi jako jednotlivci vyžadovali. To spíš ta doba. Otázkou je, co tedy jí, jestli dost, ale zdravě (předpokládám), nebo colu a hranolky a za půl roku bude vypadat úplně jinak. Za mě vypadá dobře, ale ne úplně top.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ona propaguje intuitivní jedení (což mi přijde samo o sobě nesmírně "vtipný" - že jsme se dostali do fáze, kdy to, že jíš, na co máš v zásadě chuť, ale s rozumem, ne že žiješ o mekáči a kfc, je považování za regulérní stravovací směr) a to, že i ty holky, co vypadají na fotkách božsky, jsou nejspíš vlastně docela normální, když si stoupnou tak, jak stojí třeba ve frontě v krámě. (Má řadu fotek, kde srovnává, jak vypadá, když si stoupne, tak jak to umí a když se stoupne úplně normálně - a to bys ani nevěřil, že je to jeden a ten samý člověk.) A přes ni jsem se dostala k celý řadě dalších holek, co nějakou dobu dělaly (většinou) fitness a zjevně je to stálo příliš mnoho sil, takže se většina pak nějak zhroutila a usoudila, že už takhle fungovat nechtějí - a teď teda propagují to, že normální není nejíst a cvičit jako magor, ale jíst tehdy, když máš hlad a tolik, abys ten hlad už neměl. A zbytek už probereme někdy osobně, to nemusí viset na netu ;-)

      Vymazat
    2. Souhlas, to umění si dobře stoupnout dělá hrozně moc. Taky jsem někde viděl nějaké srovnávací fotky.

      Vymazat
  2. Tlustá ne, taková krev a mlíko. Ale ani ta fotka před se mi nelíbí, to je příliš. Bude mít kritiky na fotky před i na fotku po. Jde o to najít rozumný kompromis, a vnitřní smír, což s dalšími lety jde lépe a lépe. Navíc zdravá strava se nerovná hubené tělo, hubené tělo neznamená štěstí, a tak dále. Díky za zajímavý podnět. Jo a Proč máma pije je ke konci tahavejsi a vleklejsi. Mít to jako knihu asi preskakuju odstavce 😀

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď je otázka, jak těžké nebo lehké je v současné době pod současným tlakem najít ten vnitřní smír a jak na to. A Mámou jsem se s chválou v rané fázi dost sekla, se omlouvám...

      Vymazat
    2. Já jsem ráda za každý tip, takže díky i za Mámu! Byla to oddechovka.
      Ohledně druhého, vážně mi přijde že s lety navíc je to snažsi. Ale v nacti letech to člověk vidí jinak. A bude mne to jednou děsit, až B. Půjde do telecich let. 🙄

      Vymazat
  3. No, jako starsi pan:), bych to z hlediska sve zivotni zkusenosti zhodnotil jednoduse.. Je to cele o (zivotni) spokojenosti. Je to celkem jedno, kde se zenska nebo chlap nachazi (v rozumnem intervalu), IMHO je to spis o tom, jestli jsou se sebou spokojeni/stastni. Jedno leto jsem se "vyznamne pratelil":) se zenou, ktera mela .. rekl bych vyrazne vetsi vahu, nez by se konvencne cekalo, ale umela ty kila navic sakra dobre nosit:).. podobne to bylo u jine velmi stihle, ktera byla spokojena a neresila velikost svoji podprsenky:).
    Proto moje hlavni kriterium pro dobry vztah v dospelosti bylo, aby byla holka se sebou spokojena, -- dela ji to vyrazne hezci, bez ohledu, na ktere strane te pomyslne "idealni" stupnice se nachazi.. a zivot s ni je vyrazne prijemnejsi:).
    Myslim si, ze vetsina prumernych muzu to (nekdy az po urcite zkusenosti) vnima velmi podobne:).
    IMHO je dulezite se mit rad.. jak bychom meli vyjit s cizimi lidmi, kdyz bychom nevydrzeli sami se sebou?:)
    Ultra zdar! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím se nedá než souhlasit v plném rozsahu - a ono to platí pro obě pohlaví. :-)

      Vymazat
  4. Tlusta, hubena, akorat, chytra, blba, rychla, pomala, pekna, oskliva, malo opalena, moc opalena, blbe se tvari, moc se usmiva, malo se usmiva, moc nudna, moc excentricka, moc bila, blbej vohoz, moc dokonalej vohoz... Jakekoliv hodnoceni sebe a hlavne ostatnich je prece uplna kravina. Kazdy jsme nejaky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tohle je samozřejmě stav ideální - a bylo by naprosto úžasný, kdybychom k sobě navzájem dokázali takhle přistupovat. Akorát by nám pak všichni, kdo se podílejí na vzniku tabloidů, časopisů "pro ženy" a programy o celebritách pochcípali hlady :-D Ale ne, jasně, máš pravdu. Třeba tohohle zenu jednou dosáhnu :-)

      Vymazat
    2. Asi kazdy ma obcas tendenci se porovnavat - ja to driv delala hodne, ted uz tolik ne, ale samozrejme obcas taky. Ale neni zadne jak to ma byt a jak ne, tak prece nikdo nemuze nikoho soudit. A stejne to snad vsichni kazdy den delame. Je dobry se nad tim obcas zamyslet, diky. (Cesi obecne casto hrozne radi soudi. Prijde mi, ze jak jsme se naucili mit nazor, najednou ho mame tak velky, ze nejsme schopni pochopit, ze nekdo jiny muze mit taky nazor.)

      Vymazat
    3. Rozhodně bych tohle neomezovala na národnost. To dělají všichni, netřeba mít iluze...

      Vymazat
    4. Ne jen Cesi, ale v prumeru jiste rozdily mezi narodnostmi vidim.

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!