pondělí 22. října 2018

Tělo jako důkaz

Je nesmírně těžký zachovat si optimismus a zdravou míru sebedůvěry, když se na vás odevšad valí fotky dokonalých běžkyň v dokonale sladěných hadércích s dokonalými úsměvy a břichy jak ze soustruhu.
Tuhle mi jedna moje běhající, štíhlá kamarádka napsala, že teď je nějaká celá demotivovaná, protože to množství hubených holek, které si stěžují, jak jim to teď běhá pomalu v tempu pět na kilometr, ji přesvědčuje o tom, že je stará, tlustá bába, co by měla radši vyšívat nebo co já vím, pěstovat vodnice (nevím jistě, co to je a nechce se mi to googlit, ale mám tušení, že je to nějaká zelenina, tak snad je a snad se to dá pěstovat). A mě to zarazilo. A zamrzelo. Protože ona nemá důvod pochybovat. Ona je přece jednou z těch, co nemusí pochybovat. Proč by to sakra dělala? Je hezká, má hezkýho může a hezký děti a je k tomu ještě navíc chytrá a je fakt tak hubená!
Nedávno jsem objevila tak trochu jiné instagramové účty, než jsou ty vysoustružené obrázky dokonalosti. Jsou to stránky holek, které ještě nedávno vypadaly "perfektně". Byly štíhlé a svalnaté, hodně cvičily a jedly zdravě. Dělaly všechno to, co po nich současná doba žádá. Jenže jak se ukázalo, nebyly vlastně vůbec šťastné. Celý svět se jim točil jen kolem jídla, kolem kalorií, kolem kil na váze, kolem tréninků, tréninků a tréninků. Často celé roky. A pak si řekly dost nebo se zhroutily nebo to prostě už nevydržely a začaly postupně normálně jíst. A přibírat. A teď dávají na internet svoje fotky před a po a snaží se vysvětlovat, že sice před vypadají skvěle, ale cítily se pod psa. Do komentářů pod fotky, kde - za mě odvážně - sedí s vyvaleným břichem (tak jako právě teď drtivá většina z nás), nekroutí se do podivných úhlů před zrcadly a naopak se nestydí ukazovat tělo tak, jak vypadá drtivou většinu času, jim sem tam píšou lidi, že jsou tlustý a líný a že trend propagování obezity (!) je stejný zlo, jako anorektický modelky. Whow. Snad nebude vadit, když ukážu jeden příklad - tohle je Rini, která má web Own it Babe.
Rini s hubnutím a cvičením a omezováním jídla prostě sekla, protože už to dál nešlo. A podle některých je tlustá nebo dokonce obézní. Propaguje nezdravý životní styl a měla by se nad sebou zamyslet. Páni. Tak já nevím. Buď se svět v prdel už obrátil nebo jsem slepá? Anebo jsem totálně mimo.
Takže teď udělám něco, co dělám minimálně, protože se obvykle obávám, že mi na to nikdo neodpoví a budu mí další z blogů, kde autoři končí posty otázkou v naději, že komentářová sekce jim nebude zet prázdnotou (a ona je dál pustá a prázdná jako sekce soudnosti v Ovčáčkově mozku) - a zeptám se: Co si o tom všem myslíte vy? Je Rini tlustá?

#69
Mahi Binebine
BOŽÍ KONĚ ZE SIDI MOUMEN
Nesmírně zajímavá kniha, která bohužel nesmírně zapadla - snad za to může naprosto ohavná obálka, která ji (doufám, že) neúmyslně pasuje na nějaké čtení pro adolescentní chlapce, nešťastně zvolený název nebo anotace, která vykecá kompletně celý děj. Anebo se tak stalo prostě jen proto, že naprosto nesluníčkový, nemiloučký a neroztomiloučký příběh bez špetičky naděje nekonvenuje stádnímu vkusu většinových čtenářům, kteří stejně jako dívky v písničce Sydney Lauper prostě "just wanna have fu-un". Nevím, ale je to veliká škoda. Protože Mahi přináší ve své knize syrový a hutný příběh skupinky kluků, kteří jsou od narození odsouzení k tomu být jen lidskou špínou, žít na okraji společnosti a na ní taky pojít. Jsou to kluci ze skládky, z jednoho z početných marockých slumů, synové prostitutek, synové chudáků, synové zavržení, odsouzení, zneužívaní, využívaní. Zloději, násilníci, ale taky fotbalisti a kamarádi. Protloukají se, jak se dá, každý z nich má svůj vlastní temný, těžký osud, příběh, který byste nechtěli za žádnou cenu prožít. A pak jim někdo nabídne cestu ven. Cestu z toho všeho srabu - stačí zatáhnout za drát a to světlo na konci tunelu nebude lokomotiva. To ti slibuji! A ty mi budeš věřit, protože já ti dal smysl a jídlo a práci a střechu nad hlavou. Já ti dal pocit, že můžeš dokázat víc, být víc, že můžeš za něco stát...
Není to obhajoba, není to vysvětlování, je to jen pár kluků uprostřed svíravých kulis. Prostý jazyk. Neuhýbání. Nekomentování. Tak to bylo. Tak se to stalo. A tak Hvězdy ze Sidi Moumen udělaly něco strašlivého.
(Jen ty transkripce mi hlava nebere.)

#70
Neil Gaiman
DOMEČEK PRO PANENKY
Mistrovské dílo tak temné, silné a znepokojivé, jako pohled samotného Krále snů. Gaiman brilantně staví příběh, který vás zajme a nenechá vás vydechnout, motivy a témata, jež přináší, jsou jako 100% koncentrát děsivých nočních můr říznutý ironií a cynismem přesně v tom správném poměru. Skvělé postavy, skvělý scénář, skvěle pasující kresba, skvělý český překlad. Intermezzo cestovatele časem je pak třešničkou na dokonalém černočerném dortu. Ano, prosím. Ještě, prosím!

#71
Andrew MacDonald
WHEN WE WERE VIKINGS
Knížku jsem dočetla v půl jedný v noci a ani jsem z toho nemohla usnout - ne proto, že by to bylo (dej Bože) tak skvělý, ale proto, že jsem sesumírovala asi dvacet verzí jízlivýho, sarkastickýho komentáře.
Takže pojďme na věc, předem se omlouvám, jestli to bude příliš dlouhý.
Začátek se jeví slibně - dvojice sourozenců, starší bratr, Gert, zjevně trochu grázlík, ale svou sestru milující, sestra, čerstvě jednadvacetiletá Zelda, trpící fetálním alkoholovým syndromem - neboli vypravěčka. Osudem zkoušení sourozenci. Ok, to beru. Ústřední trojici navíc doplňuje ještě ex-přítelkyně Gerta, Annie, které Zelda (z jakéhosi nevysvětleného důvodu) říká AK47 a která řídí autobus, jímž Zelda jezdí do komunitního centra za dalšími postiženými lidmi.
Děj je poměrně tupoučký - Zelda a Gert neznají svého otce a matka jim před osm lety zemřela na rakovinu prsu. Nějakou dobu byli u "Strýce Roberta" (nebo Richarda?), který byl ale prasák a tak Gert dřív, než se stalo něco hodně blbýho, dostal Zeldu pryč. Aby si to mohl dovolit, začal dealovat drogy. A tím se dostal do dost špatný společnosti, že ano.
Zelda, velká fanynka vikingů, mezitím řeší, že se chce vyspat se svým mentálně postiženým přítelem Marxym, který žije s ochranitelskou maminkou (jak moc je postižený nebo co přesně mu je, se taky nedozvíš). To řeší hodně dlouho a furt dokola - se všemi postavami v knize. Když pak k sexu (ne)dojde, je to, jak jinak, katastrofa - a je to jedna z nejnepříjemnějších knižních scén, na který jsem narazila. Ne proto, že by to bylo nějak hnusný, ale prostě proto, že u tohohle fakt nepotřebuju a nechci být.
Pak Zelda začne dělat na částečný úvazek v knihovně, její důvěřivosti využije další "bad guy" a ukradne tašku plnou matroše, který měl Gert prodat. Vrchní drogový boss si myslí, že Zelda ví, kam "bad guy" zmizel, a tak jí trochu vyhrožuje a udělá Gertovi malý facelift. Zelda, protože je trochu pomalejší, si myslí, že svou replikou vikingského meče může bosse zlikvidovat a vypraví se za ním. Ten ji zmydlí, pokusí se ji znásilnit a nakonec ji zavře do sklepa. Zachránit ji přijde AK47, tu boss taky zmydlí, ona ho zastřelí, upadne do kómatu (ona, ne on, on je tuhej jako (v Mexiku) každej druhej), ještě týž den se (ona) probere, následně odjede za svou rodinou, nechá Zeldě svůj byt, aby se mohla plně osamostatnit, a tím to končí.
Shrnutí:
- Všichni mluví strašlivě sprostě. Pořád. Já sama mluvím jako kanál, ale tohle bylo moc i na mě.
- Všechny postavy jsou protivný. Všechny.
- Nejotravnější je to neustálý opakování naprosto všeho (a to mám vikingy vážně ráda!).
-.V celé knížce jsou dva dojemný momenty.
- Nemá to závěr. Jako kdyby si autor řekl, tak a teď by to stačilo.
- Moc nechápu, o čem těch 353 stran vlastně bylo a neumím si představit, koho by tohle mohlo bavit číst.
- Jako bonus je to totiž děsně nudný, protože se tam vlastně nic moc neděje.
Nicméně je možný, že se naprosto zásadně pletu a že budeme mít nějakou novou módu postižených hlavních hrdinů a že by se to přes to dalo prodávat. Srovnání s Haddonem je nicméně na podobné úrovni, jako kdyby někdo srovnával Hvězdy nám nepřály a Romea a Julii, protože jsou tam přece mladý lidi, který nakonec umřou.

Gill Sims
PROČ MÁMA PIJE
V první polovině jsem byla naprosto nadšená. Konečně upřímná kniha upřímné, zdrchané matky raně školních dětí, která bojuje se vším, co vám každodenní realita hází pod nohy. S prací, s povinnostmi, s manželem, kterého sice má pořád ještě dost ráda, ale už to taky není žádné terno, s pocitem zneuznání, s financemi a s tím, že všichni kolem jsou nechutně dokonalí, zatímco ona vážně, ale vážně není (a na to se napijeme!).
Je asi nutné připustit, že jsem v hodně podobné životní fázi a výčitky z toho, že doma s dětmi nadšeně netvořím, nepeču rohlíky, ani nejsme děsně bezlepkovo cukrfree ekobiosocio mě pronásleduje už docela, no, docela dost dlouho.
Vrcholem knihy jsou pak Vánoce, to jsem místy ryčela smíchy, jenže pak to začne jít strašlivě z kopce.
Ty stereotypy, které bych (stejně jako sem tam nějakou překladatelskou minelu - sis není oslovení, ale ségra, nic jako Střední východ neexistuje, atd...) byla jinak naprosto s lehkým srdcem ochotná přehlédnout, se začaly kupit (nepraktická žena, která ani neví, že se příjmy musí danit, utrácí hromady peněz za kabelky a boty a je roztomile a rozverně potrefená a vždycky jí nakonec všechno projde...)
A najednou z vtipné, sarkastické a nesmírně trefné knížky začala být snůška splněných tajných snů - klidně si je společně proberme: vydělám nějakým strašlivě jednoduchým způsobem strašlivý balík peněz; všichni mi postupně svěří, že by chtěli být jako já, protože jsem boží a že jsou stejně mizerné matky, jako jsem já - nebo mají aspoň ten pocit; začne se o mě zajímat muž z mé minulosti, zvedne mi sebevědomí a ještě mi pomůže si uvědomit, jak moc se s manželem milujeme; samozřejmě bude úžasně rozumný a dá se dohromady s mojí čerstvě rozvedenou nejlepší kámoškou, což bude super; zachráním celou rodinu velkým gestem; všichni do jednoho mě milují, všechno je suprzelený; nikdo mi nevyčítá, že jsem latentní alkoholik ve středním věku s rozkydlým zadkem, naopak mi můj zadek všichni chválí... atd.
Takže ne, mrzí mě to, ale ne. Snad kdybych si zkraje tu knihu tolik nezamilovala, nebyl by následný pád na zem tak tvrdý.
(Audioverze není špatná, na hlas interpretky jsem si sice musela zvykat, sem tam přeřeknutí mi ani nevadilo, strašlivě mě ale iritovaly odporně estrádní rozjuchané hudební předěly. Ty jsou fakt zlý.)

úterý 9. října 2018

Neběháš, nežiješ

Když jsem před pár lety začínala o běhání víc psát, měla jsem pocit, že běžecký boom vrcholí a teď už to půjde jen z kopce, protože, proboha, běhal prostě každý a kdo neběhal, ten o tom aspoň kecal. Jak jen jsem se mýlila!
Dneska totiž nejen, že běhá každý a každý (d)o běhání kecá, ale ještě - už nějakou dobu - běží kvalitní masáž, že běhat BY MĚL každý, protože přece běhat MŮŽE každý. To druhé samozřejmě pro všechny zdravé lidí platí, ale to první? Ne, běhání není pro každého, běhat by neměl každý a, kristepane, kdo ten debilní slogan vymyslel? Ne, všichni běžci nejsou krásní. Naopak. Drtivá většina běžců, kteří i v normálním životě vypadají aspoň ucházejícím způsobem (na škále Dr. House jsou, dejme tomu, kolem pětky, šestky), vypadají ve chvíli, kdy se narvanou do lycrového oblečku nevyhnutelně jako kokoti v primerosu. S tím je třeba se smířit a naučit se s tím žít (ergo se na to vykašlat). A co, že nejsem jak z reklamy na Nike nebo na Salomon? Není to přece fuk? A co kdyby se každý staral sám o sebe?
Pak by se třeba někteří nemuseli uchylovat k tomu, že si budou platit absurdní tréninky v duchu "naučíme vás uběhnout 5 km", protože se nebudou stydět vyběhnout - pánžto zkraje málokdo běží jako laňka. Většina z nás duše jako nosorožec před infarktem (a vypadá u toho podobně). Tréninky ve skupinkách za těžký peníze jsou něco, co mě nepřestává fascinovat. Není vytrvalostní běh i o tom, že je člověk rád sám? Neříkám pořád, sem tam je bezva jít běhat s kamarádem, ale ve skupině? Od toho jsou přece skupinový sporty, ne? Ty jsou pro lidi, co mají rádi týmy a týmovou hru.
Říkám tomu běžec běžci vlkem. Jasně, je bezva, když vám někdo zkušenější nebo vysloveně zkušený pomůže a poradí. Jasně, je na místě takovýmu člověku zaplatit, protože s vámi tráví čas a investuje do vás nějakou energii - ale prosím vás, věřte mi, vím o čem mluvím, nepotřebujete platit za to, abyste uběhli pět kilometrů. Pět kilometrů uběhne časem každý! Jasně, třeba vám to bude trvat dvě, tři, čtyři neděle, ale pět kilometrů, pokud půjdete párkrát za týden běhat, nakonec natočíte všichni - a zadarmo! Docela jako od Bédy Trávníčka!
O tom, kdo všechno dneska platí za odborníka na běhání (čti kdo píše blog a má facebook a instagram, kde ukazuje věci, které mu někdo dal, aby se s nimi vyfotil a ukázal je na blogu, facebooku a instagramu) ani nemluvím. Vyšla bych z toho jako závistivec, což nechci, protože tohle nikomu nezávidím (jinak samozřejmě závidím spoustě lidí spoustu věcí, to jen aby bylo jasno). Děsivá je ale představa, že si z takové (sebe)prezentace někdo může odnést, že pro běh ve dvou tisících metrech nad mořem potřebujete aklimatizaci jak před výstupem na Manáslu. Nebo že je maraton za pět hodin super výkon. Nebo že na běhání v Krkonoších potřebujete karbonový hůlky za pět tisíc. A že když nebudete jíst tohle a pít támhleto, stoprocentně nepodáte stoprocentní výkon. Jistě, lze namítnout, že každýmu, co jeho jest - žel bohu se i na volebních výsledcích projevuje, že ne. Že lidi jsou schopní nechat si vsugerovat neskutečný kraviny.
Čili: nepotřebujete trailové boty, pokud běháte po cestičkách ve Hvězdě; nepotřebujete kyslíkový stan, když chcete jet na trail do Rakouska; nepotřebujete trenéra, abyste uběhli pět kilometrů (teda když je vám fuk, jak dlouho vám to bude trvat - když je budete chtít mít za 18 minut, asi to bude na místě).

A masáž pokračuje dál: Každý musí mít dneska odběhnutý půlmaraton. To už patří k naprosté samozřejmosti. Je fuk, jak dlouho ho běžíte, hlavně když ho dokončíte. A pak se vyfotíte a dáte tu fotku na všechny sociální sítě, protože když to neuděláte, je to, jako kdyby ten závod nikdy neproběhl. Už nejde o výkon, jde o účast. Ale to je přeci hezké, ne? Vždyť od malička je nám vštěpováno, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Mám jen neodbytný pocit, že to Pierre myslel krapet jinak. Jednou mě třeba něco nebo někdo osvítí a já konečně pochopím, k čemu je jít na silniční (půl)maraton, když vím, že nejsem připravená podat nejlepší možný výkon (o tom, jak vnímám závody už jsem toho napsala a hlavně namluvila až dost, to už všichni znáte). Každopádně zpátky na stromy. Máte tedy odškrtnutý ten povinný půlmaraton. Než jste to ale stihli udělat, stala se povinnost z maratonu. A sakra. Každý, kdo má dvě nohy, uběhl maraton. I bába s dřívím. I maminky s kočárky. I stoletý soused s desetiletým prapravnukem. A dokonce i politici a spisovatelé a doktoři a fotbalisti, no prostě všichni, chybíte už jen vy. A tak si tuhle sociální povinnost odškrtnete taky. Jenže tady se to už začíná trochu lámat. Jedna věc je běžet dvě, tři hodiny, druhá pak pět, šest - jsem odborností literární teoretik, takže (v duchu doby) přesně vím, o čem mluvím a troufám si tvrdit, že chodit nepřipravený na maraton je kravina a koleda o zranění.
Prosím, zkuste mi někdo vysvětlit, k čemu je dobrý jít na maraton, když za prvé netrénuju, a za druhé mě to vlastně ani tak moc nebaví. Jako abych mohla říct, že "jó, čumte, uběhla jsem maraton"(v limitu osmi hodin nebo kolik je teď na PIMu). OK. Tak to absolvujete, protože chcete, protože je to cool a trendy a na instáči za to dostanete hromadu srdíček a virtuálních poplácání po zádech a budete patřit do maratonskýho klubu, který je skoro tak prestižní jako ten mílový. To už vám nikdo neodpáře. Bylo to drsný, bolelo to, ale je to doma a už tam nemusíte.
Jenže bacha. Co se to tu začíná hrnout? Maraton že už nestačí? Teď je potřeba uběhnout ultramaraton! Když jsem, tuším že vloni, poprvý uviděla na bilboardu reklamu na letní, běžeckou Jizerskou 50, málem mi vypadly oči z důlků. Tady se totiž (podle mého vysoce odborného názoru) láme už podstatně víc. Protože až uběhnete 50, budete tlačeni do toho, abyste uběhli 100, a pak 100 mil a pak běželi něco v horách, ve vysokých horách, něco se strašlivým převýšením, UTMB nebo Rondu nebo Hardrock (tam se nedostanete, ale dream on), abyste plavali v Nilu s krokodýly, sjeli na lyžích Mont Blanc nebo třeba Machu Picchu po zadku - a i z toho se časem asi udělá závod pro veřejnost, protože máme nejspíš někde ve šroubovici zakódováno, že ti nejvíc alfa z nás musí pořád mít překonáno o nějaký ten metr navíc a na tachometru ručičku o něco blíž maximální možný rychlosti.
Víte, snažit se vsugerovat lidem, že vytrvalostní běhání je pro každýho a každý by ho měl dělat, je tak trochu nesmysl. Je to zhruba na stejný úrovni, jako kdyby tvrdili, že je pro každýho jóga, plavání nebo třeba irský tance
A nemyslím si, že propagovat běhání na opravdu hodně dlouhý vzdálenosti jako něco, co zvládne každý, je na místě. Protože nezvládne. Krutý? Ano. Demotivační? Jistěže. Pravdivý? Jak jinak. Navzdory populárním propagátorům není pravda, že každý dokáže uběhnout sto kilometrů nebo sto mil nebo dokonce třeba Spartathlon. Tohle už jsou limity, který v sobě třeba toužíme mít a naplnit je a překročit, ale není nám to dáno - a myslím teď čistě fyzicky. Stejně jako každý nedokáže zaběhnout půlmaraton za hodinu dvacet a maraton za nebo pod tři, nemůže každý uběhnout sto mil v horách - nebo aspoň ne v závodním limitu.

Nemusíte uběhnout půlmaraton. Nemusíte uběhnout maraton. A už vůbec nemusíte uběhnout ultramaraton.

Běhání není o tom, kdo má nejprsatější blondýnu nebo nejvýkonnější bmw (a vice versa). Běhání by, podle mě, mělo být o tom, že to děláme rádi. A neztrácí to pro nás smysl ani ve chvíli, kdy si to nemůžeme změřit, dát na facebook a sbírat za to lajky.


#65
Rupi Kaur
MLÉKO A MED
Když za sebe
budete řadit
slova
nebude to
poezie

Ani když budete
otevřeně mluvit
o lízání
kouření
chlupech
a
zneužívání.

nestane se z toho umění ani tehdy když vynecháte čárky a každou větu začnete psát s malým písmenkem. vážně ne. když vaše plytké prázdné s aformismy napsanými na pozadích s fotkou zapadajícího slunce hraničící výrony někdo ještě krajně necitlivě přeloží, je hotovo. vymalováno. mléko a med není poezie. prosím. není to umění. a není to dobře přeložené. překládat poezii je opravdu těžké. jste zbaveni záchranné sítě kontextu. v jednom rohu ringu jste vy a ve druhém těch pár slov. když to nevyjde je to strašně vidět. jako třeba tady.

"Básně" rupi kaur
jsou prostě jen za sebe
vršená
slova
z instagramu.
Instantní
Grafémy.
Och, jak moudré.

(Chválím, že na tisk použili alespoň recyklovaný papír. V hlase s nadějí, že se třeba po tomhle lidé přestanou poezie bát a sáhnou po něčem o poznání hlubším.)

#66
Erlend Loe
KONEC SVĚTA, TAK JAK HO ZNÁME
Jsi jablko!
Jsi červené, krásné jablko.
Doppler rozhodně JE jablko. Jenže před lety při pádu v lesu zjistil, že roste na švestce nebo měl alespoň ten pocit a vypravil se proto žít do lesa v naději, že najde svůj domovský strom. Místo toho našel nejlepšího kamaráda v losovi, a ujistil se, že žádné jabloně kolem Osla nerostou. I vypravil se i se synem Gregusem do sousedního Švédska. Tam taky jabloně nerostly, ale měli tam skauty, ptáky a jednu THC nasáklou bábu.
Tam si Doppler uvědomil, že k bytí jablkem vlastně domovskou jabloň nepotřebuje a vyrazil zpátky domů.
Jenže v domácí bedýnce už pro jeho jablko najednou nebylo místo. Jeho žena do ní totiž uložila docela jiné jablko, nepotlučené, nesvraštělé, nenahnilé - kdepak! Je to jablko krásné, lesklé, pravidelné, červené, radost pohledět!
Doppler s využitím nejprimitivnějších pudů cizí jablko vystrnadí, jenže to jeho je prostě už příliš poničené a prostě do té domácí bedýnky nepasuje...
Konec světa... je absurdní parodie na současnou dobu, současnou (nejen) norskou společnost, na naše životy, na přístup k ostatním lidem, na to, jak zacházíme s technikou, jak se obklopujeme věcmi, jak se snažíme být ekologičtější, ekonomičtější, jak chceme víc prosperovat, jak drobíme zájem a upíráme enormní pozornost na naprosto nepochopitelné věci (jež nám ale přijdou absolutně zásadní). Autor pravidelně testuje čtenářovu odolnost a mezi satirickým komentováním všemožných jevů (mým favoritním jsou růžové bloggerky) nechává Dopplera trousit DNA všudemožně i nemožně. Od emocí naprosto odproštěný Doppler, vytržený z kořenů, neschopný porozumět jazyku dnešní společnosti prochází vývojem od sledovače televize (medvědi! Tolik medvědů!), přes hltače zpráv na internetu, pak nahých zadků, aby nakonec skončil u toho, že se zmenší na samotnou fyzickou podstatu svého bytí a od duchovna se odprostí úplně, aby nakonec skončil tam, kde začal - v lese.
Že jsem z děje prozradila moc? Ale vůbec ne. Protože na něm, tak jako v obou předchozích dílech, vlastně vůbec nesejde.
(A Kateřina K. se navíc postarala o to, že kniha plyne tak, že se v podstatě nedá odložit.)

#67
Christophe Galfard
VESMÍR JAKO NA DLANI
Netuším, jak kniha působí na někoho, kdo o dané problematice ví víc než jen málo, ale pro mě to bylo, jako kdyby mě Galfard vzal za ruku a provedl mě do země za zrcadlem... a pak do další... a další.
Můj mozek se (želbohu pro mě) mnohým informacím vzpíral a já si připadala jako debil, jak se gluony a kvarky a struny odrážely od jeho stěn, lítaly tam jako dětičky v nafukovacím hradu a úplně jako ony zase vypadávaly ven, ale věřím, že kdybych knihu četla ještě jednou a pak ještě jednou, má potenciál vštípit základní poznání i takovému humanistickému pařezu, jako jsem já. A já bych si to všechno konečně zapamatovala na dýl, než jen do další kapitoly.
Přesto se i tak autorovi podařilo něco mi do hlavy - naprosto nenásilně! - vměstnat a já jsem za to nesmírně vděčná.
Kniha je čtivá, velmi dobře přeložená (rozhodně po jazykové stránce, případné chyby - pokud by tam nějaké mohly být - v terminologii neposoudím) a pro každého zájemce o fyziku, jenž ji ne a ne pochopit už na gymnaziální úrovni, ideální. Plus je na konci překrásné věnování.

#68
Philip Roth
ELÉV
S Philipem Rothem máme takový ambivalentní vztah. Jeho knihy mě nebaví a baví, nudí mě a poutají zároveň, mívám pocit, že je nikdy nemůžu dočíst a nedokážu je odložit. Elév (někdo by mi mohl vysvětlit, jak se od "The Ghost Writer" dostanete k "Elévovi", protože to jsou tak odlišné věci, že to klidně mohli nazvat "Zelený kůň" nebo "Modré záchodové prkénko" a vyšlo by to zhruba nastejno - jen by to bylo méně zavádějící) je podstatně tenčí než ostatní Rothovy knihy, s nimiž jsem měla možnost zatím přijít do bližšího než jen očního kontaktu a snad proto jsme se tentokrát vyhnuli oné mučivé fázi nenávidím tě/miluji tě/odkládám tě/ještě stránku.
Elév, mladý muž rozervaný mezi vlastním talentem a zodpovědností vůči rodině a komunitě, přijíždí do domu svého spisovatelského idolu. Tam se setkává s jeho mladou chráněnkou a zoufalou, lehce hysterickou manželkou, povečeří s nimi a jednu noc u nich přespí. Toť vše k ději samotnému.
Je to skutečně vše? Ani náhodou.
Roth na úsporném prostoru prostírá jednu vrstvu otázek na druhé, testuje čtenářovu pozornost - od nejniternějších otázek a sporů na osobní úrovni a na úrovni nejbližší rodiny se dostává k problematice komunit, náboženských skupin, společností, historické odpovědnosti až k fabulacím, co by kdyby, k hodnotám symbolů a končí až tím, že sovy možná nejsou tím, čím se zdají být.