pátek 28. září 2018

Těžký život sportovního fanouška

Znáte to, jakmile je člověk něčemu oddaný, nevyhnutelně si to vyžádá jisté oběti. Když jste příliš oddaný práci, nemáte čas na koníčky a rodinu. Když jste příliš oddaní rodině, nemáte čas na hospodu. Když jste příliš oddaní hospodě, nemáte rodinu (ale máte koníček).
Když jste oddaný sportovní fanoušek, snadno se stane, že vám to fandění bude žrát víc a víc času - třeba když budete se svým týmem jezdit do každé prdele, jak to v době rozhodně nedávné (neb si ji pamatuju) hlásaly samolepky v pražském metru (tuším, že se tím chlubili fanoušci Sparty). Když fandíte třeba takovému druholigovému hokeji, dejme tomu - e e éé - třeba HC Ned Hockey Nymburk, ocitáte se přes zimu nejen na domovském staďáku ale na stadionech třeba v Kar-benátkách nebo v Boleslavi, mrznou vám nohy, největší radost je horká čokoláda z automatu o přestávce a intelektuálně vytříbené lidové popěvky v duchu "Rozhodčí je homo-sexuál HEJ! Homo-sexuál! HEJ! Homosexuál!" Na fotbale zase řešíte klokany a olé olé ať žije slávie! I s cestou ale málokdy strávíte sportovním zážitkem víc jak (bajvoko) osm, deset hodin, když už teda jedete s tou svojí spartičkou i do tý největší prdele.
Pokud jste spíš přes atletiku, Afričané, kteří běhají rychleji, než já jezdím na kole, se postarají o to, abyste si u telky nekazili oči moc dlouho a za dvě hodiny už zase můžete jít skotačit někam do parku.
Jak dlouho to trvá do cíle cyklistům netuším, protože cyklistiku nesleduju, ale hádám, že dvouciferný hodnoty to nebudou.
No a pak je tu ultra. Připouštím, že sledovat, jak někdo běží sto a víc kilometrů, je už lehce bizarní, ale zároveň nechápu, proč můžou v televizi dávat metanou, kolovou, zápasy pralesní ligy nebo jachting, ale přenos aspoň z největších ultra akcí vím nikdo nezajistí. Holt si každý pod pojmem sportovní zábava představíme něco jiného. A tak fandovi do ultra nezbude, než - v případě, že se běží v horách - sledovat paňáčka posouvajícího se na zubatém profilu nahoru a dolů od kontroly ke kontrole. To s sebou přináší dost nepříjemných situací a znepokojivých otázek jako: Kde sakra je? Proč tam ještě není? Co tam tak dlouho dělá? Proč neběží dál? Připočtěte si navíc výpadky v přenosu, případně uhýbání z trasy a následné navracení zpět do stopy (kde to probůh je? Stalo se mu něco? Proč neběží tam, co všichni ostatní?) a o zábavu máte postaráno. Pak jsou tu běhy na 24 a 48 hodin. To pak dotyčný krouží na malém okruhu a naskakují mu kilometry - je to boj s časem a vlastními silami. A vy počítáte průměrný tempo, jeho postupný pokles a řešíte, kolik by to mohlo hodit, kdyby... Do třetice (protože ve všech legendách musí všechno přicházet ve trojicích) jsou tu pak běhy po silnici, kde se na rozdíl od hor dá očekávat nějaká konstantnější rychlost, ne ovšem zas tak konstantní jako na okruhu, protože kopce a nerovnosti a občerstvovačky na vlastní triko a doprava a tak vůbec. Jedním z těch, na nějž jezdí s každým rokem čím dál početnější (a taky čím dál úspěšnější) česká výprava je Spartathlon. Neskutečná záležitost, na které se borci a borkyně, jež splní požadovaný časový limit, pokouší z Athén do Sparty - a aby to nebylo tak jednoduché, na zdolání 246 kilometrů mají jen 36 hodin. Cestou musí proběhnout pětasedmdesáti kontrolami, z nichž jen část zaznamenává výsledky všech proběhnuvších live a ti, kdo jim doma v duchu TříZet (zoufale, zběsile a zbytečně) drží palce, tak musí počítat průměrné tempo, refreshovat všemožné facebooky a weby, aby aspoň tušili, kde zrovna se jejich favoriti nachází.
Když jsem Spartathlon sledovala poprvé, běžel Dan Orálek svůj první a zároveň nejlepší ročník, měla jsem krátce před porodem a přišlo mi to zábavně napínavé. Kontroly většinu času hlásily blbě nebo vůbec, všichni na behej.com, což byla v té době jediná běžecká komunita, o jejíž existenci jsem měla povědomí, nad tím krčili rameny s tím, že holt Řekové, co bychom asi tak mohli chtít. Dana jsem pak sledovala i v následujících letech, kdy se pokoušel zopakovat prvotní úspěch. Ale nikdy jsem to nijak extra neprožívala, až se do Sparty vypravil Radek Brunner a ve výpravě s ním byl i "náš" T-Bird. Pamatuju si, jak si T. ťukal na hlavu, když jsem vysedávala dlouho do noci a sledovala živý přenos z vrcholku hory, kterou se běžci musí vydrápat - teprve když mi přenos dat (s půlhodinovým zpožděním) ukázal, že Petr proběhl, šla jsem někdy ve dvě ráno spát. Vloni mě spartathlonské drama minulo, letěli jsme tehdy do Paříže, já bez dat a s hlavou plnou obhájený dizertace boj všech našich statečných skoro docela vypustila.
Takže loňskou dávku případných nervů a obav o výkon známých, neznámých a kamaráda (a teď už i trenéra v jednom (2v1! Protože chci si jen vlasy umýt a jít!)) jsem si poctivě uložila, abych na ní dneska jako na kvalitním základu rozdělala letošní porci. Představte si, že váš tým hraje fakt důležitý zápas; řekněme, že je to nároďák a je to mistrovství Evropy nebo třeba rovnou světa a je to semifinále a rovnou na něj naváže finále. I tak vám bude srdce bušit jen 90 minut + nastavení krát 2. Když ale víte, že máte před sebou těch hodin zhruba třicet, co budete dělat? Budete jako ocasové celý den sedět u monitoru a nervózně sledovat naskakující jména po každé další live kontrole, budete čekat, až se objeví.... Radek... Petr... Roman... Pavel... Dušan... Katka... - která běží zatím naprosto fenomenálně a kdyby jí to vydrželo... Kdyby, kdyby, kdyby. Na Řecko se navíc jako hollywoodsko-anticko-dramatický Deus ex machina řítí hurikán. To aby toho nebylo málo. Podle Luboše Brabce, který o průběhu informuje na svém webu, teď navíc začalo hustě pršet.
Kdybych si kousala nehty, asi v týhle fázi už žádný nemám a to máme za sebou teprve dvanáct hodin.
Takže vzhůru do noci, ať jsou vám všichni řečtí bohové nakloněni!


#59
Jonathan Stroud
PTOLEMAIOVA BRÁNA
Z nepochopitelných a jen těžko vysvětlitelných důvodů naprosto přehlížená trilogie, kterou po dočtení posledního dílu lze jen těžko hodnotit odděleně, přestože si autor nemusí vypomáhat lacinými cliffhangery a jednotlivé díly tak dokážou velice snadno fungovat i odděleně. Ale protože postavy jsou tak zábavné a vy budete chtít vědět, jak to s nimi bude dál (a budete nutně potřebovat další dávku Bartimaeova jízlivého, trefného a po všech stránkách vytříbeného humoru), stejně si všechny tři knížky nakonec přečtete.
Poslední díl je o poznání napínavější, všechny načaté linky poctivě uzavírá a jak zmiňují mnozí, navíc má prostě skvělý konec.
Suma sumárum velice příjemná, oddechová fantasy navíc ve zdařilém překladu. Víc takových!

#60
Luke Pearson
HILDA SE VRACÍ
Hilda se vrací ve dvou milých příbězích, které mohou být svým obsahem a sdělením pro dospělé příliš prosté (nesnažte se za každou cenu zapadnout, mějte rádi zvířátka, pomoc druhým je důležitější než uznání, nikdy se nebojte zbytečně předem, protože věci mohou být jiné, než se na první pohled zdají a i dospělí chybují, obzvlášť, když se uchýlí ke zkratkovitému myšlení a závěrům, jež jsou nejvíc nasnadě), ale kresba, colorování i lettering jsou krásné, odkaz na komiks přítelkyně Philippy (který mi, mimochodem, přišel dost o ničem) zábavný a celkově je to prostě takový hezký komiks, který třeba u té mé šestileté vyvolal vysloveně nadšení.

#61
O VÁNOCÍCH SE DÍVÁM DO NEBE
Veliké překvapení. Opravdu veliké. A tentokrát v dobrém. 
Když jsem četla seznam témat v letošní knižní výzvě (2018), bod, který vyzýval účastníky, aby se chopili nějakého titulu, jehož děj se bude odehrávat během Vánoc, mě krapet otrávil. Kolem Vánoc se obvykle točí roztomilé "ženské" románky, které nečtu, protože i koukání do lednice mě duševně oblažuje více (nemluvě o tom, co z ní následně vytáhnu). 
Při poslední návštěvě knihovny jsem nicméně zahlédla velice útlou knížku v malém formátu, jež slibovala povídky předních českých současných literátů, které se tak či onak točí kolem Vánoc. Ó, ano! Mé utrpení bude alespoň malé a krátké, zaradovala jsem se. Nemohla jsem se mýlit více. 
Místní nízké hodnocení pravděpodobně vychází ze zklamání nad tím, jaká mizérie se v jednotlivých povídkách skrývá, že jsou smutné, tklivé a bolestivé, plné samoty a prázdnoty. 
A proto se nezapomínají. Ne všechny, samozřejmě, ale některé, některé rozhodně. Máte pocit, že vaše Vánoce stojí za prd, protože dostanete zase něco, co jste si nepřáli a máma vás nacpe hromadou salátu a děti budou pyskovat, že dostali jen čtyři a ne pět her na xbox? Věnujte pár hodin téhle knížce, víc nezabere a třeba váš pohled na to, co je a není otravné, změní. 
Obzvláště Formánkův "Rychlík do Pardubic" a Baldýnského "O Vánocích se dívám do nebe", mi až vyrazily dech. Na ně neměla tentokrát dokonce ani má jinak velice oblíbená Petra Soukupová (jejíž povídka z Prahy Noir se mimochodem, jen tak, čirou náhodou?, shoduje tematicky s "V pěti" B. Bellové...). 
A v komentářích na DK tolikrát zmiňovaný "Já, kapr" je za mě nejprvoplánovitějším kouskem, trošku jako slohovka s tématem: "Den v životě knihy" nebo tak něco.

#62
Erlend Loe
NÁKLAĎÁKY VOLVO
Při čtení Dopplera jsem vnímala, jak se s autorem neustále lehce míjíme a po dočtení ve mně Loeovo absurdní vyprávění o muži s obřím přirozením, jenž nečekaně prchá do lesů, aby tam žil s losím mládětem, zanechalo rozporuplné emoce - veškerá satira a kritika společnosti na mě fungovala a nefungovala zároveň. 
Náklaďáky jsem proto dlouho obcházela a snažila se odolat vábení jejich překrásného přebalu (protože na tom, že mají všechny tři knihy překrásný přebal*, se určitě všichni shodneme, že ano? *Ono je vcelku obdivuhodné, že si grafik troufl vsadit jen na jméno autora - jež nebude mnohým nic říkat - a název - jenž neznalého čtenáře může spíš odradit, než nalákat.), protože jsem se bála, že mě čeká dvě stě stránek míjení. A bohatě stačí, že se většinu času míjím s většinou lidí, kteří mě svým chováním a myšlením přivádí v němý úžas, nemusím to absolvovat ještě v exilu na planetě Čtení* (*jsem nějaká poetická, asi bych toho měla nechat). 
A tak přišel den, kdy bylo zapotřebí na odchodu shrábnout nějakou útlejší knihu na recyklovaném papíru (aby se mi neutrhlo už dost načaté ucho kabelky - což se stejně o pár dní později stalo) a došla řada na Náklaďáky. 
Nejdřív jsem měla pocit, že si ze mě autor onoho textu dělá srandu. 
Pak, že si dělá prdel. 
Pak mi došlo, že to tak opravdu je. 
A začala jsem se bavit. 
Kolegové hodnotitelé, tohle NENÍ o příběhu - možná by to mělo stát někde na přebalu jako varování na krabičce cigaret. Tohle je o vyprávění samém. Ruku nahoru, kdo v poslední době četl něco, co plynulo rychleji. (A pak napište, co, protože mě nic nenapadá.) Nejde tu vůbec o Dopplera, o Bonga, o Greguse, nejde tu ani o nové postavy a to, co dělají. Bizarní filmový konec jako příslib Konce světa, tak jak ho známe, je jen tečka skoro tak sladká, jako německé kolečko. 
(KK opět v plné formě. Palec hore!)

#63
Neil Gaiman
VĚČNÉ NOCI
Nesmírně skličující a depresivní setkání se Snem a ostatními Věčnými. Všechny příběhy jsou po scénáristické stránce skvělé, Gaimanův rozsah napříč tématy, vypravěčskými styly a časem se tu ukazuje v plné kráse. Rozmanitost tvorby ilustrátorů může někoho rušit, někomu vadit, ale i to má své velké kouzlo - mě nejvíc uchvátilo Delirium a Zoufalství, nesmírná dávka emocí na pár stránkách. Jediná výtka by šla za českým letteringem, jenž byl pro mě místy na hranici učtitelnosti, ale možná je to záměr a možná to bylo v originále podobné. 
Tandem Janiš-Podaný opět zárukou skvěle odvedené práce. 
A teď mě omluvte, I'm going to hang out with the Dream King...

#64
Ceridwen Doveyová
JEN ZVÍŘATA
Pokud máte rádi zvířata, budete při čtení smutní, protože ta zvířátka na konci zemřou - což se teda dočtete už na přebalu a pak znovu na začátku každé z povídek, ale zjevně i tak to dokázalo některé čtenáře nepříjemně zaskočit. Takže ano, skutečně všichni do jednoho nakonec zemřou (a spoiler života: my taky. Jo, i já. A ano, i vy. Jak nemístně kruté.) 
Pokud nemáte rádi zvířata, je tu jistá možnost, že po přečtení téhle knihy je mít rádi začnete. 
Pokud máte rádi literaturu dvacátého století, bude nejspíš lehce slinit blahem. A jestliže máte rádi některého z autorů v knize zmíněných a jste obeznámeni s jeho tvorbou, je tu riziko, že bude slinit i slzet. A možná i těžce. 
Nesmírně obdivuju plejádu stylů, jazykových i narativních, které autorka zvládla na tak omezeném prostoru předvést a to nádherné a úchvatně fungující provázání literárních a historických motivů. 
Myslím, věřím a pevně doufám, že o Ceridwen ještě uslyšíme.

T. M. Logan
LŽI
To jsem si zas dala. Pokaždé, když se pustím do nějakého "thrilleru", který je zaručený "super" a "pecka" a "děsivý" a "boží" a já nevím, co všechno ještě, nakonec většinou skřípu zuby maximálně tak vnitřním utrpením nad tupostí (podtrženo, vytučněno) hlavních hrdinů, nad chatrnou zápletkou, nad autorovou nulovou schopností budovat napětí a mnohdy i nad dost hroznými minelami v překladu, se nakonec dušuju, že už nikdy (verzálky, vytučněno, podtrženo) nic dalšího takového nebudu poslouchat. Že to není pro mě. Že je to ztráta času. Jenže pak neodolám a říkám si, ale tohle zní dobře... Co když? 
Literární úroveň něčeho takového nehodnotím, tu snad nikdo ani nečeká, má to být kniha, u které se člověk pobaví a vypne mozek, čili přejdu rovnou k ději. 

Hmm... to nám to tentokrát začíná slibně, pomyslela jsem si při třetí kapitole. Hlavní hrdina je sice trochu natvrdlejší a pomalejší, ale což, aspoň máme po trošku neortodoxního hlavního hrdinu, který není ženská ani policajt (ani policajt ženská). Jenže při čtvrté mi došlo, jak se věci mají, pátá mi to potvrdila a pak už jsem jen trpěla. Následuje takřka autentický záznam výňatku mých pocitů v průběhu zbytku audioknihy (protože jinak bych musela spoilerovat a to nechci, jen si to taky užijte): "Jak? Jak jako? To jsi vážně takový debil? Sbal ji ne do dvou kufrů, ale do jedný igelitky a vykopni ji! Píp jedna. Bóže... Ha! Takže to bude takhle! Á, ukázka absolutní policejní zvůle, jéééžiš, ne, takhle to fakt nefunguje... Asi si budu muset dohledat, jak je to v UK, protože u nás to rozhodně takhle nejde... Ježišimarjá, ty seš ale píp píp píp, ty si to ale asi vážně zasloužíš! ... Dyť tam nebyl sám!... Kam zas lezeš? ... Ty seš ale píp píp píp... No vidíš, kdybys mě poslouchal - já ti říkala - já-ti-to-říkala!! ... Hurá! Konec!" 

Přednes Martina Preisse je většinou fajn, když teda zrovna "nehraje" - jeho funění a hekání mi lezlo na nervy a scéna ve škole, kde vystupuje naprosto marginální vedlejší postava, jíž vyzbrojil ale totálně příšerným odkašláváním, mě málem přiměla, abych knihu odložila, smazala a nedoposlouchala (možná jsem měla). O jeho výslovnosti některých anglických slov ani nemluvě, mým hrdinou je [blútút].

Kdybyste si i tak knížku rádi koupili (nebo si jen poslechli ukázku), můžete třeba na webu Audiotéky TADY.

6 komentářů:

  1. :) .. vystihl;a jsi me pocity naprosto presne..

    navic nejvetsi drama paradoxne (nebo na potvoru!!) se deje zrovna ve chvilich, kdy neni spojeni.. nebo kdy bezci jsou moimo stanice!!:)

    divim se, ze jsem se dneska nezranil na cirkularce:).. a ze jsem byl schopen plus minus neco zabehat:).. Zivot je boj.. a nasi kamaradi to bez nasich "palcu" daji o moc hur:).. Vime to vsichni..:)

    tak at se dari.. Cesi do toho!! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :-)

      Bylo to napínavý jako malý kšandy!

      Vymazat
  2. Zoufale, zběsile a zbytečně :-D Jo, přesně tak! Ale přiznávám, že já šel normálně spát, vzbudil se "až" před šestou, zkontroloval, jak si vedou a zase mě to dojalo, jako loni :) A že to televize ignoruje, to je jen dobře. Jen ať ultra zůstane takhle hezky v undergoundu ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Mě to dojímalo velmi velice - u slzícího Brazilce v cíli jsem taky stírala kroupu! :-) jen škoda toho finále letos - počasí brutální, katarze na prd - rychle, rychle to mít za sebou, nikde ani noha... A já bych teda klidně v noci nějaký ten přímý přenos ze Spartathlonu brala :-D :-D (když můžeme mít přímý přenosy ze Sněmovny... )

    OdpovědětVymazat
  4. Náhodou, z orienťáku už se přenosy dělaj :) Závodníci maj trackery, sleduješ housenky na mapě (každá tečka má ocásek s kouskem postupu) a do toho několik po lese strategicky rozmístěných kamer. Občas kameraman kus se závodníkem i běží ... co jsem viděl, tak kameraman byl drsnej. No a samozřejmě je k tomu fundovanej komentář - komentoval třeba kamarád co byl donedávna v repre, tak do toho vidí a naví zná ty závodníky. Myslím, že je to zajímavý i pro neorienťáky.

    A shodou okolností se zrovna ode dneška do neděle běží v čechách finále světovýho poháru a budou z toho i nějaký přenosy, přehled je tady http://o-news.cz/svetovy-pohar-je-tu/

    OdpovědětVymazat
  5. No vidíš, hned jsem tase chytřejší :-) Díky!

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!