pátek 28. září 2018

Těžký život sportovního fanouška

Znáte to, jakmile je člověk něčemu oddaný, nevyhnutelně si to vyžádá jisté oběti. Když jste příliš oddaný práci, nemáte čas na koníčky a rodinu. Když jste příliš oddaní rodině, nemáte čas na hospodu. Když jste příliš oddaní hospodě, nemáte rodinu (ale máte koníček).
Když jste oddaný sportovní fanoušek, snadno se stane, že vám to fandění bude žrát víc a víc času - třeba když budete se svým týmem jezdit do každé prdele, jak to v době rozhodně nedávné (neb si ji pamatuju) hlásaly samolepky v pražském metru (tuším, že se tím chlubili fanoušci Sparty). Když fandíte třeba takovému druholigovému hokeji, dejme tomu - e e éé - třeba HC Ned Hockey Nymburk, ocitáte se přes zimu nejen na domovském staďáku ale na stadionech třeba v Kar-benátkách nebo v Boleslavi, mrznou vám nohy, největší radost je horká čokoláda z automatu o přestávce a intelektuálně vytříbené lidové popěvky v duchu "Rozhodčí je homo-sexuál HEJ! Homo-sexuál! HEJ! Homosexuál!" Na fotbale zase řešíte klokany a olé olé ať žije slávie! I s cestou ale málokdy strávíte sportovním zážitkem víc jak (bajvoko) osm, deset hodin, když už teda jedete s tou svojí spartičkou i do tý největší prdele.
Pokud jste spíš přes atletiku, Afričané, kteří běhají rychleji, než já jezdím na kole, se postarají o to, abyste si u telky nekazili oči moc dlouho a za dvě hodiny už zase můžete jít skotačit někam do parku.
Jak dlouho to trvá do cíle cyklistům netuším, protože cyklistiku nesleduju, ale hádám, že dvouciferný hodnoty to nebudou.
No a pak je tu ultra. Připouštím, že sledovat, jak někdo běží sto a víc kilometrů, je už lehce bizarní, ale zároveň nechápu, proč můžou v televizi dávat metanou, kolovou, zápasy pralesní ligy nebo jachting, ale přenos aspoň z největších ultra akcí vím nikdo nezajistí. Holt si každý pod pojmem sportovní zábava představíme něco jiného. A tak fandovi do ultra nezbude, než - v případě, že se běží v horách - sledovat paňáčka posouvajícího se na zubatém profilu nahoru a dolů od kontroly ke kontrole. To s sebou přináší dost nepříjemných situací a znepokojivých otázek jako: Kde sakra je? Proč tam ještě není? Co tam tak dlouho dělá? Proč neběží dál? Připočtěte si navíc výpadky v přenosu, případně uhýbání z trasy a následné navracení zpět do stopy (kde to probůh je? Stalo se mu něco? Proč neběží tam, co všichni ostatní?) a o zábavu máte postaráno. Pak jsou tu běhy na 24 a 48 hodin. To pak dotyčný krouží na malém okruhu a naskakují mu kilometry - je to boj s časem a vlastními silami. A vy počítáte průměrný tempo, jeho postupný pokles a řešíte, kolik by to mohlo hodit, kdyby... Do třetice (protože ve všech legendách musí všechno přicházet ve trojicích) jsou tu pak běhy po silnici, kde se na rozdíl od hor dá očekávat nějaká konstantnější rychlost, ne ovšem zas tak konstantní jako na okruhu, protože kopce a nerovnosti a občerstvovačky na vlastní triko a doprava a tak vůbec. Jedním z těch, na nějž jezdí s každým rokem čím dál početnější (a taky čím dál úspěšnější) česká výprava je Spartathlon. Neskutečná záležitost, na které se borci a borkyně, jež splní požadovaný časový limit, pokouší z Athén do Sparty - a aby to nebylo tak jednoduché, na zdolání 246 kilometrů mají jen 36 hodin. Cestou musí proběhnout pětasedmdesáti kontrolami, z nichž jen část zaznamenává výsledky všech proběhnuvších live a ti, kdo jim doma v duchu TříZet (zoufale, zběsile a zbytečně) drží palce, tak musí počítat průměrné tempo, refreshovat všemožné facebooky a weby, aby aspoň tušili, kde zrovna se jejich favoriti nachází.
Když jsem Spartathlon sledovala poprvé, běžel Dan Orálek svůj první a zároveň nejlepší ročník, měla jsem krátce před porodem a přišlo mi to zábavně napínavé. Kontroly většinu času hlásily blbě nebo vůbec, všichni na behej.com, což byla v té době jediná běžecká komunita, o jejíž existenci jsem měla povědomí, nad tím krčili rameny s tím, že holt Řekové, co bychom asi tak mohli chtít. Dana jsem pak sledovala i v následujících letech, kdy se pokoušel zopakovat prvotní úspěch. Ale nikdy jsem to nijak extra neprožívala, až se do Sparty vypravil Radek Brunner a ve výpravě s ním byl i "náš" T-Bird. Pamatuju si, jak si T. ťukal na hlavu, když jsem vysedávala dlouho do noci a sledovala živý přenos z vrcholku hory, kterou se běžci musí vydrápat - teprve když mi přenos dat (s půlhodinovým zpožděním) ukázal, že Petr proběhl, šla jsem někdy ve dvě ráno spát. Vloni mě spartathlonské drama minulo, letěli jsme tehdy do Paříže, já bez dat a s hlavou plnou obhájený dizertace boj všech našich statečných skoro docela vypustila.
Takže loňskou dávku případných nervů a obav o výkon známých, neznámých a kamaráda (a teď už i trenéra v jednom (2v1! Protože chci si jen vlasy umýt a jít!)) jsem si poctivě uložila, abych na ní dneska jako na kvalitním základu rozdělala letošní porci. Představte si, že váš tým hraje fakt důležitý zápas; řekněme, že je to nároďák a je to mistrovství Evropy nebo třeba rovnou světa a je to semifinále a rovnou na něj naváže finále. I tak vám bude srdce bušit jen 90 minut + nastavení krát 2. Když ale víte, že máte před sebou těch hodin zhruba třicet, co budete dělat? Budete jako ocasové celý den sedět u monitoru a nervózně sledovat naskakující jména po každé další live kontrole, budete čekat, až se objeví.... Radek... Petr... Roman... Pavel... Dušan... Katka... - která běží zatím naprosto fenomenálně a kdyby jí to vydrželo... Kdyby, kdyby, kdyby. Na Řecko se navíc jako hollywoodsko-anticko-dramatický Deus ex machina řítí hurikán. To aby toho nebylo málo. Podle Luboše Brabce, který o průběhu informuje na svém webu, teď navíc začalo hustě pršet.
Kdybych si kousala nehty, asi v týhle fázi už žádný nemám a to máme za sebou teprve dvanáct hodin.
Takže vzhůru do noci, ať jsou vám všichni řečtí bohové nakloněni!


#59
Jonathan Stroud
PTOLEMAIOVA BRÁNA
Z nepochopitelných a jen těžko vysvětlitelných důvodů naprosto přehlížená trilogie, kterou po dočtení posledního dílu lze jen těžko hodnotit odděleně, přestože si autor nemusí vypomáhat lacinými cliffhangery a jednotlivé díly tak dokážou velice snadno fungovat i odděleně. Ale protože postavy jsou tak zábavné a vy budete chtít vědět, jak to s nimi bude dál (a budete nutně potřebovat další dávku Bartimaeova jízlivého, trefného a po všech stránkách vytříbeného humoru), stejně si všechny tři knížky nakonec přečtete.
Poslední díl je o poznání napínavější, všechny načaté linky poctivě uzavírá a jak zmiňují mnozí, navíc má prostě skvělý konec.
Suma sumárum velice příjemná, oddechová fantasy navíc ve zdařilém překladu. Víc takových!

#60
Luke Pearson
HILDA SE VRACÍ
Hilda se vrací ve dvou milých příbězích, které mohou být svým obsahem a sdělením pro dospělé příliš prosté (nesnažte se za každou cenu zapadnout, mějte rádi zvířátka, pomoc druhým je důležitější než uznání, nikdy se nebojte zbytečně předem, protože věci mohou být jiné, než se na první pohled zdají a i dospělí chybují, obzvlášť, když se uchýlí ke zkratkovitému myšlení a závěrům, jež jsou nejvíc nasnadě), ale kresba, colorování i lettering jsou krásné, odkaz na komiks přítelkyně Philippy (který mi, mimochodem, přišel dost o ničem) zábavný a celkově je to prostě takový hezký komiks, který třeba u té mé šestileté vyvolal vysloveně nadšení.

#61
O VÁNOCÍCH SE DÍVÁM DO NEBE
Veliké překvapení. Opravdu veliké. A tentokrát v dobrém. 
Když jsem četla seznam témat v letošní knižní výzvě (2018), bod, který vyzýval účastníky, aby se chopili nějakého titulu, jehož děj se bude odehrávat během Vánoc, mě krapet otrávil. Kolem Vánoc se obvykle točí roztomilé "ženské" románky, které nečtu, protože i koukání do lednice mě duševně oblažuje více (nemluvě o tom, co z ní následně vytáhnu). 
Při poslední návštěvě knihovny jsem nicméně zahlédla velice útlou knížku v malém formátu, jež slibovala povídky předních českých současných literátů, které se tak či onak točí kolem Vánoc. Ó, ano! Mé utrpení bude alespoň malé a krátké, zaradovala jsem se. Nemohla jsem se mýlit více. 
Místní nízké hodnocení pravděpodobně vychází ze zklamání nad tím, jaká mizérie se v jednotlivých povídkách skrývá, že jsou smutné, tklivé a bolestivé, plné samoty a prázdnoty. 
A proto se nezapomínají. Ne všechny, samozřejmě, ale některé, některé rozhodně. Máte pocit, že vaše Vánoce stojí za prd, protože dostanete zase něco, co jste si nepřáli a máma vás nacpe hromadou salátu a děti budou pyskovat, že dostali jen čtyři a ne pět her na xbox? Věnujte pár hodin téhle knížce, víc nezabere a třeba váš pohled na to, co je a není otravné, změní. 
Obzvláště Formánkův "Rychlík do Pardubic" a Baldýnského "O Vánocích se dívám do nebe", mi až vyrazily dech. Na ně neměla tentokrát dokonce ani má jinak velice oblíbená Petra Soukupová (jejíž povídka z Prahy Noir se mimochodem, jen tak, čirou náhodou?, shoduje tematicky s "V pěti" B. Bellové...). 
A v komentářích na DK tolikrát zmiňovaný "Já, kapr" je za mě nejprvoplánovitějším kouskem, trošku jako slohovka s tématem: "Den v životě knihy" nebo tak něco.

#62
Erlend Loe
NÁKLAĎÁKY VOLVO
Při čtení Dopplera jsem vnímala, jak se s autorem neustále lehce míjíme a po dočtení ve mně Loeovo absurdní vyprávění o muži s obřím přirozením, jenž nečekaně prchá do lesů, aby tam žil s losím mládětem, zanechalo rozporuplné emoce - veškerá satira a kritika společnosti na mě fungovala a nefungovala zároveň. 
Náklaďáky jsem proto dlouho obcházela a snažila se odolat vábení jejich překrásného přebalu (protože na tom, že mají všechny tři knihy překrásný přebal*, se určitě všichni shodneme, že ano? *Ono je vcelku obdivuhodné, že si grafik troufl vsadit jen na jméno autora - jež nebude mnohým nic říkat - a název - jenž neznalého čtenáře může spíš odradit, než nalákat.), protože jsem se bála, že mě čeká dvě stě stránek míjení. A bohatě stačí, že se většinu času míjím s většinou lidí, kteří mě svým chováním a myšlením přivádí v němý úžas, nemusím to absolvovat ještě v exilu na planetě Čtení* (*jsem nějaká poetická, asi bych toho měla nechat). 
A tak přišel den, kdy bylo zapotřebí na odchodu shrábnout nějakou útlejší knihu na recyklovaném papíru (aby se mi neutrhlo už dost načaté ucho kabelky - což se stejně o pár dní později stalo) a došla řada na Náklaďáky. 
Nejdřív jsem měla pocit, že si ze mě autor onoho textu dělá srandu. 
Pak, že si dělá prdel. 
Pak mi došlo, že to tak opravdu je. 
A začala jsem se bavit. 
Kolegové hodnotitelé, tohle NENÍ o příběhu - možná by to mělo stát někde na přebalu jako varování na krabičce cigaret. Tohle je o vyprávění samém. Ruku nahoru, kdo v poslední době četl něco, co plynulo rychleji. (A pak napište, co, protože mě nic nenapadá.) Nejde tu vůbec o Dopplera, o Bonga, o Greguse, nejde tu ani o nové postavy a to, co dělají. Bizarní filmový konec jako příslib Konce světa, tak jak ho známe, je jen tečka skoro tak sladká, jako německé kolečko. 
(KK opět v plné formě. Palec hore!)

#63
Neil Gaiman
VĚČNÉ NOCI
Nesmírně skličující a depresivní setkání se Snem a ostatními Věčnými. Všechny příběhy jsou po scénáristické stránce skvělé, Gaimanův rozsah napříč tématy, vypravěčskými styly a časem se tu ukazuje v plné kráse. Rozmanitost tvorby ilustrátorů může někoho rušit, někomu vadit, ale i to má své velké kouzlo - mě nejvíc uchvátilo Delirium a Zoufalství, nesmírná dávka emocí na pár stránkách. Jediná výtka by šla za českým letteringem, jenž byl pro mě místy na hranici učtitelnosti, ale možná je to záměr a možná to bylo v originále podobné. 
Tandem Janiš-Podaný opět zárukou skvěle odvedené práce. 
A teď mě omluvte, I'm going to hang out with the Dream King...

#64
Ceridwen Doveyová
JEN ZVÍŘATA
Pokud máte rádi zvířata, budete při čtení smutní, protože ta zvířátka na konci zemřou - což se teda dočtete už na přebalu a pak znovu na začátku každé z povídek, ale zjevně i tak to dokázalo některé čtenáře nepříjemně zaskočit. Takže ano, skutečně všichni do jednoho nakonec zemřou (a spoiler života: my taky. Jo, i já. A ano, i vy. Jak nemístně kruté.) 
Pokud nemáte rádi zvířata, je tu jistá možnost, že po přečtení téhle knihy je mít rádi začnete. 
Pokud máte rádi literaturu dvacátého století, bude nejspíš lehce slinit blahem. A jestliže máte rádi některého z autorů v knize zmíněných a jste obeznámeni s jeho tvorbou, je tu riziko, že bude slinit i slzet. A možná i těžce. 
Nesmírně obdivuju plejádu stylů, jazykových i narativních, které autorka zvládla na tak omezeném prostoru předvést a to nádherné a úchvatně fungující provázání literárních a historických motivů. 
Myslím, věřím a pevně doufám, že o Ceridwen ještě uslyšíme.

T. M. Logan
LŽI
To jsem si zas dala. Pokaždé, když se pustím do nějakého "thrilleru", který je zaručený "super" a "pecka" a "děsivý" a "boží" a já nevím, co všechno ještě, nakonec většinou skřípu zuby maximálně tak vnitřním utrpením nad tupostí (podtrženo, vytučněno) hlavních hrdinů, nad chatrnou zápletkou, nad autorovou nulovou schopností budovat napětí a mnohdy i nad dost hroznými minelami v překladu, se nakonec dušuju, že už nikdy (verzálky, vytučněno, podtrženo) nic dalšího takového nebudu poslouchat. Že to není pro mě. Že je to ztráta času. Jenže pak neodolám a říkám si, ale tohle zní dobře... Co když? 
Literární úroveň něčeho takového nehodnotím, tu snad nikdo ani nečeká, má to být kniha, u které se člověk pobaví a vypne mozek, čili přejdu rovnou k ději. 

Hmm... to nám to tentokrát začíná slibně, pomyslela jsem si při třetí kapitole. Hlavní hrdina je sice trochu natvrdlejší a pomalejší, ale což, aspoň máme po trošku neortodoxního hlavního hrdinu, který není ženská ani policajt (ani policajt ženská). Jenže při čtvrté mi došlo, jak se věci mají, pátá mi to potvrdila a pak už jsem jen trpěla. Následuje takřka autentický záznam výňatku mých pocitů v průběhu zbytku audioknihy (protože jinak bych musela spoilerovat a to nechci, jen si to taky užijte): "Jak? Jak jako? To jsi vážně takový debil? Sbal ji ne do dvou kufrů, ale do jedný igelitky a vykopni ji! Píp jedna. Bóže... Ha! Takže to bude takhle! Á, ukázka absolutní policejní zvůle, jéééžiš, ne, takhle to fakt nefunguje... Asi si budu muset dohledat, jak je to v UK, protože u nás to rozhodně takhle nejde... Ježišimarjá, ty seš ale píp píp píp, ty si to ale asi vážně zasloužíš! ... Dyť tam nebyl sám!... Kam zas lezeš? ... Ty seš ale píp píp píp... No vidíš, kdybys mě poslouchal - já ti říkala - já-ti-to-říkala!! ... Hurá! Konec!" 

Přednes Martina Preisse je většinou fajn, když teda zrovna "nehraje" - jeho funění a hekání mi lezlo na nervy a scéna ve škole, kde vystupuje naprosto marginální vedlejší postava, jíž vyzbrojil ale totálně příšerným odkašláváním, mě málem přiměla, abych knihu odložila, smazala a nedoposlouchala (možná jsem měla). O jeho výslovnosti některých anglických slov ani nemluvě, mým hrdinou je [blútút].

Kdybyste si i tak knížku rádi koupili (nebo si jen poslechli ukázku), můžete třeba na webu Audiotéky TADY.

pátek 7. září 2018

Knižní nářez s vejci

Původně jsem si říkala, že napíšu něco málo o tom, že mě teď tréňa nechal na pospas mě samé a jaký je to nezvyk a jak si na to ale vůbec zvykat nechci (prý mám měsíc odpočívat, běhat, ale podle sebe, bez tepáku, hezky v klídku, ale zase ne v moc velkým klídku, abychom nemuseli začínat od nuly, no jo, to se to kecá, že jo, když vám tohle jde tak nějak samo...), jenže jsem teď zjistila, že jsem vás skoro celé léto ochuzovala o dojmy ze svých čtenářských zážitků a teď je těch knih tolik, že to stejně zase nikdo nepřečtete, protože kdo má tolik času, aby ty moje grafomanský záchvaty četl. Takže pro ty nejstatečnější z vás je tu pořádný letní knižní nářez.

#50
Sarah Janet Maas
DVŮR RŮŽÍ A TRNŮ
Panejo, já ani nevím, kde začít. Je toho tolik! Protože tohle je TAK špatný, až je to vtipný.
Začnu tím pozitivním, protože tak se to ve slušných společnostech dělá - takhle luxusně jsem si mozek nevypláchla ani nepamatuju! Čili na škále nula až pět hvězd dle úžasnosti díla, jedna hvězda za dokonalý intelektuální klystýr a druhá za autorčinu odvahu vykrást absolutně všechno, co ji jen napadlo a to zjevně beze strachu, že se s ní všichni slavnější a podstatně zkušenějších a lepší autoři budou soudit a za to, že z týhle roztomilý blbosti kvalitativně na úrovni blogu (kam taky patří a měla to tam zůstat) dokázala udělat bestseller. Před tím je skutečně zapotřebí smeknout. A zbytek už je jen Maaso (haha).
Takže, co že to tu máme: Příběh se oficiálně hlásí k tomu, že je novodobým převyprávěním jedné z nejstarších indo-evropských pohádek, které nám v první/nejznámější verzi na papír hodila v 18. století francouzská spisovatelka Jeanne Marie Le Prince de Beaumont. Jí je ovšem příběh Maasové podobný asi nejméně a ty motivy jsou opravdu jen fragmentární. Autorka se nicméně zjevně domnívala, že když se přihlásí k jedné inspiraci, další vykrádačky jí jen tak mimochodem projdou. Prvních sto stran jsem se bavila tím, že jsem počítala, co všechno a odkud vzala a naházela na jednu hromadu propojenou tak jalovými dialogy, že se k nim ještě budu muset vrátit. Po prvních sto stranách jsem litovala, že jsem to nepojala jako barovou hru a za každou vykrádačku si nedala panáka, protože bych byla solidně namazaná. Počítejte se mnou (jen namátkově): Zeď a rozdělení země na část lidí a část nadpřirozených tvorů (Gaimanův Hvězdný prach, Martinova Hra o trůny, Nixova Abhorsenka) – a ta mapa? No tak, troška invence!; hlavní hrdinka (Hladové hry od nevím-kdo-je-napsal); pozdrav jdoucímu do arény (Hladové hry); písečný červ (Herbertova Duna); proměna v jinou živočišnou formu (Avatar); hodný a zlý nápadník (veškeré filmy a seriály ze střední školy) a tak dále a tak dále.
Hlavní hrdinka Katniss, pardon Freya, pardon Freyre, přináší dospívajícím dívkám opravdu rozkošný návod na to, jak si získat srdce nejhezčího kluka v Prythian Hills 90210: stačí být (pod)průměrně hezká, dost omezená a hloupá a navíc protivná, vzteklá a cíleně nepříjemná osoba, zabít jeho kámoše, chovat se jako omezená, hloupá, protivná, vzteklá a cíleně nepříjemná slepice a bum! Láska jako trám je tady! A nejen to, budou vás chtít vlastně docela všichni, hodní, zlí, bohatí, mocní... (Ne, tohle skutečně není sada vlastností, které by kdokoliv na komkoliv mohl ocenit. Ne. Bez ohledu, kolik Maasových vám to bude tvrdit. Fakt ne.)
Co na tom, že v téhle pohádce je krásný ten, kdo je zároveň milý, chytrý, laskavý a bohatý. Jak říkám, prostě ho zabte a je vymalováno! Její vyvolený, jeho kámoš i jejich nepřítel, který je vlastně ale – nebudu spoilerovat, ono je to totiž TAK napínavý – jsou všechno kočičáci totální, navíc jsou děsně svalnatý a sexy a vlasatý a ještě víc sexy a všichni žijí stovky let, ale není pro ně problém zamilovat si tohle zvířátko, které si sem přivedli. To, že jí vycinkají na první dotaz všechno, zatímco ona jenom háže zadkem a uráží se jako fracek s půlkou mozku, dává přece rozum (kdo necítí závan středoškolských chodeb, ten má asi poruchu čichu nebo nevím). Dialogy jsou rozkošně nepochopitelný a nesou se v duchu: On řekl: „Jsi krásná a úžasná a já ti dám všechno!“ A ona na to: „Ty seš ale debil!!“ I on pravil: „Ach, jak jsi krásná a úžasná, dovol mi tě hostit v mých krásných a úžasných komnatách!“ A ona zase: „Zabiju tě!!“ On se rozzářil: „Super, tak domluveno, dám na tebe pozor.“ Ona se naježila: „Vůbec ti nevěřím, zabiju tě, uteču, seš debil!“ ... atd. atd. Ústřední sprgimrgitygr mě teda iritoval i tím, jak pořád vrčí (tu více tu méně nahlas, asi že když už nemůže mít tu řádně vytuněnou kárku, vrčí aspoň sám?) .
Vyvrcholení je vůbec lahůdka, ona je blbá jak daleko vidí a morální stanovisko autorky (obětujeme jednotlivce v zájmu masy) mě decánko děsí. Děti, tohle není správně!
Chtěla bych věřit, že současná cílová skupina - teenageři – chtějí aspoň Harryho Pottera nebo dejme tomu i ty Hunger Games. Podle hodnocení se ale šeredně pletu. Na druhou stranu za mých mladých let byla největší pecka fotoromán v prostřední dvojstraně bravíčka a Lanczovky, čili svůj šutr nechávám hodně hluboko v kapse. Ale stejně si radši přečtěte třeba ten Hvězdný prach.

#51
Christos Tsiolkas
ARI
"Po zbytek svýho života budu souložit, poslouchat hudbu a dívat se na filmy. Tady jsem, žiju svůj život. Nezamiluju se, nezměním ani ň, a až umřu, ani pes po mně neštěkne. Můj epitaf; spal, jedl, píchal, chcal, sral. Běžel, aby unikl dějinám. To je jeho příběh.
Zmáčkni stop. Kazeta je u konce." (s. 210)
Jeden den v životě devatenáctiletého Ariho, australského Řeka žijícího u rodičů uprostřed australské, řecké komunity. Polovina devadesátých let, ohýbaná pravidla komunity, bolest, žal, bezcílnost. No future! Spousta drog, spousta náhodného sexu s náhodnými chlapy, kluby, mejdany, ještě víc drog, alkohol, další chlapi. Mrtvé mámy, nemocné mámy, rány a zneužívání. Naděje na lásku; zahozená, protože láska neexistuje. Zní to jako koktejl skvělé sociální sondy? Zapomeňte! Ari je všechno, jen ne postava, která by vzbuzovala lítost. Snad odpor. Možná znechucení. Ale ne lítost. A stejně jako frčí on na speedu, frčí s ním i čtenář. Děj-neděj se valí brutální rychlostí vpřed, ještě jednu lajnu! Ještě jednoho panáka! Ještě jedno péro! Naturalistické popisy náhodných styků, drsnost předměstí, mladí lidé, kteří od života nechtějí a nečekají absolutně nic. Rozháraný pocit celou četbu. Rozháraný pocit po dočtení. Co si o tomhle mám myslet? Co si o tomhle vlastně myslím? A víte, že pro jednou vůbec nevím?

#52
Petra Soukupová
NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY
Petra Soukupová je 100% moje nejoblíbenější česká současná autorka a moc dobře jsem věděla, proč si mám na její poslední knihu udělat čas - resp. proč si ji nebrat, když jsem čas neměla, pánžto o jejím díle platí, že si na sebe ten čas prostě udělá.
Všem, kdo její knihy znají, bude stačit, když napíšu, že je to Soukupová v plné síle. Tentokrát dopřála ve vší autentičnosti běžného, každodenního, rodinného života prostor i příběhu a rozhodně to neubírá na síle výpovědi. Znovu jsou tu postavy tak lidské, že je to jako číst dokument, jsou v mnohém jako vy a já, jsou rodiči, prarodiči, dětmi, vnoučaty, snaží se žít, jak nejlíp dovedou, snaží se dělat všechno, co je v jejich silách a ono to, jak jinak - nezapomínejte, že tohle je opravdový život! - někdy vyjde a jinde ne, a taky to je občas fakt velkej průser, ale čas plyne a každý zítřek bude jednou včerejškem a je potřeba jít dál, i když se občas zdá, že není kam...

#53
Petra Dvořáková
SÍTĚ
Těžko uvěřit, že všechny tři příběhy napsal stejný člověk. Tak nevyváženou sbírku jsem snad ještě nečetla.
Příběh první, příběh nejslabší. Příběh mladé matky, která sebou nechává smýkat chronickým manipulátorem a její cesta psychoterapií k sobě samé. Postavy černobílé a tak klišovité, že snad ani klišovitější už být nemohly. Dialogy šustí papírem, kulisy jsou otřepané, metafory rádobypoetické a hlubokomyslné, nicméně celé to působí jako výplod zdatnější gymnazistky.
Druhý příběh už je o poznání lepší. O ženě, jejíž muž se najde ve striktním katolicismu a to samé očekává od ní - nevím, jestli to bylo prostředím, které mi je naprosto cizí, ale vyprávění mělo o poznání lepší spád, bylo sevřenější, postavy už nebyly jen ano nebo ne a já začala být ráda, že mám tak zásadní problém s odkládáním rozečtených knih, protože o tuhle povídku bych nerada přišla.
Poslední povídka je vysloveně skvělá. Hrdinka, zdravotní sestra, kterou semele systém a její vlastní představy o ideálu a způsobech, jak ho dosáhnout, je ve všech směrech lidská a tím i snadno přístupná a tím, jak autorka popisuje prostředí zdravotnictví, mě naprosto dostala.
Všechny tři příběhy jsou prokládány odstavečky, které mají v prvních dvou povídkách sloužit jako vodítko či výklad (toho, jak to chodí u psychologa v případě prvním a situace, kdy dospělý člověk projde náhlou konverzí k nějaké víře v případě druhém), ve třetím jsou to pak (skutečné?) výňatky z odborných textů doplňujících jednotlivé jevy v povídce zakomponované. Asi měly podpořit děj a dodat mu nějaký přesah, což se jim tak docela nedaří - pro mě zbytečně narušovaly plynulý tok textu a vzbuzovaly (nechtěný) dojem, že příběhy jsou jen cvičením na dané téma.


#54
Amie Kaufmanová, Jay Kristoff
GEMINA
Po prvním dílu, jenž mi vyrazil dech, veliké zklamání. 
Příběh byl tou slabší částí už v Illuminae, ale zachraňovala ho postava Hala 6000 (pardon Spira), jenže tentokrát je vyprávění pouhou variací na předchozí knihu. Ano, jsem věkově blíže k rodičům hlavních hrdinů a možná proto mi nedochází ten epický rozměr zápletky o megalásce jako vystřižené z kterékoliv podprůměrné americké romantické komedie pro náctileté se všemi zásadními (rozuměj naprosto plytkými) zvraty. Postavy jsou ploché, děj předvídatelný, záporáci záporní, klaďasové kladní a Heimdall se otáčí...
Kopírák prostě nefunguje nikdy a je fuk, že tenhle je růžový, blyštivý a totálně cool.
Pochvala za formu, jež mě pořád ještě baví a za skvělý překlad.

#55
Petra Dvořáková
DĚDINA
Prosté vyprávění prostým jazykem o prostých lidech, kteří na mě byli možná... no... až příliš prostí. Snad proto, že jsem na dědině nevyrostla, snad proto, že mám pár přátel, kteří ano, nějak se mi nechtělo uvěřit, že by všichni obyvatelé vesnic byli takoví chudí a omezení lidé, jen zem a závist, hrabivost a pomlouvání. Jasně, nedělám si iluze, že to nejsou hnací síly většiny z nás bez ohledu na PSČ, ale přeci jen toho na mě bylo asi moc.
Což ale vůbec - a to myslím v plném rozsahu - neznamená, že kniha není velice dobrá, že postavy nejsou živé a že jejich jednání není naprosto srozumitelné, pochopitelné a - ve vší té mnou kritizované prostotě - vrcholně lidské.
Nářečí se navíc stará o autenticitu nejtěžšího kalibru
Dědina stojí nad mainstreamovým čtení, je to obraz jedné části naší země i nás samých. Je to obraz doby. Je moc dobře, že vznikla.
(A trochu mě děsí, že si tolik lidí stěžuje, že jí nerozumí - to jsme vážně pro všechny rofl, omg a lol zapomněli vlastní jazyk?)

#56
Sylvia Plath
THE BELL JAR
Autentická výpověď o jednom bytí, jež se v závodu za bytím nejdokonalejším a nejúspěšnějším přerodilo, vyžralo zevnitř a najednou z něj zbyla jen slupka, s níž se její majitelka už nechtěla vláčet. A tak se ji rozhodla zahodit. Zalezla do kouta a chtěla zemřít. Jenže se to nestalo a ona se místo toho ocitla tam, kde se ocitají všichni, které život vysál a zbyly z nich jen na kontury a oni najednou nevědí, čím se vyplnit a proč to vlastně dělat. To všechno zkraje padesátých let.
To všechno tak, jak se to skutečně stalo.
Není to jen pohled do vědomí člověka, který před sebou viděl tolik cest, po nichž se mohl vydat a po nichž se vydat chtěl, aby si najednou uvědomil, že nad jeho sílu je i zvednout ruku a nechápal, proč by se měl byť jen převlékat z pyžama, když si večer půjde zase lehnout; je to i nesmírně cenný obraz společnosti, jejich postojů, názorů a fungování, která nám dnes mohou připadat nesmírně legrační a zastaralá a jež máme stereotypně svázané spíš s jinými částmi světa. A přitom je to teprve nedávno, co byl život jasně nalajnovaný a nešlo vlastně o nic jiného, než o naplňování očekávání okolí - nejen v tom, co děláte, ale i jak, kde, kdy a s kým.
A když jste se vymykali, když jste se odhodlali se vymykat, když jste odmítli přijmout svou roli, mohlo vás to nehezky semlít.
On totiž ten poklop může dopadnout na kohokoliv z nás, na někoho s větší pravděpodobností, než na jiného, ale kdo pod ním někdy byl, ten bude přesně vědět... I když by asi raději nevěděl a může jen tiše závidět těm, kdo v Esther vidí "znuděnou, rozmazlenou, středostavovskou paničku, která roupama neví, co by."


#57
MABINOGI - KELTSKÉ POVĚSTI
Už jen za to, že máme možnost si větve Mabinogi v češtině přečíst, si kniha zaslouží plný počet, byť je to čtení náročné, zdlouhavé a vlastně vás odmění jen tím, že se stanete součástí zástupu těch, kteří za staletí, kdy vyprávění o Pryderim, Rhiannon, Pwyllovi a mnohých dalších, existují, jejich příběhy slyšeli nebo četli, zapisovali či vyprávěli dál. 
Některá vyprávění jsou pouhými výčty, jiná obsahují i usledovatelnou dějovou linku (především to obsahující obzvlášť výživný trest za znásilnění schovanky mi učarovalo). Všechna jsou svým způsobem fascinující a pro dnešního čtenáře (rozuměj mě) ubíjející zároveň. 
Velké díky za závěr, tabulku výslovnosti, doporučenou literatury a vůbec za celý aparát, který pomáhá dosadit si text do historických a společenských souvislostí.

#58
Jonathan Stroud
GOLEMOVO OKO
O druhém dílu se dá v podstatě napsat to samé, co o prvním - zábavné fantasy pro dospívající z alternativního Londýna (a pro nás, samozřejmě, velmi vtipně i Prahy), kde vládnou mágové za pomoci všemožných nadpřirozených bytostí. Hlavní postava je ještě méně černobílá než v prvním díle a jeho parťák, džin, znovu vtipný a hláškující a hubatý. Takže suma sumárum fajn odpočinková pohádka, tentokrát místy o poznání napínavější a opět velice zdařile přeložená.

Erik Tabery
OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST
Z lásky k Masarykovi, z lásky k Havlovi, mohl by znít podtitul Taberyho knihy, jež bohužel propásla potenciál něco změnit. 
Psát pro ty, kteří se mnou souhlasí je totiž velice snadné, ale pokusit se pádnými argumenty přesvědčit ty, kteří váhají nebo dokonce ty, kteří stojí na opačném názorovém konci, to je skutečná výzva. Tabery ale nezabíhá ani k tématům, jež by se potenciálně nemusela líbit ani těm, kdo s ním souhlasí (třeba taková inkluze) a záhadně se mu podaří v knize, v níž je opakovaně zmiňovaná "uprchlická krize" nevyslovit "islám" snad ani jednou. 
A přestože mně osobně v drtivé většině témat stoprocentně konvenuje a souhlasím s ním, byl pro mě poslech (po všech stránkách perfektně načtené) audioknihy mnohdy utrpením. Tabery z ní totiž vychází jako poslední spravedlivý a Respekt, který vede, jako jediné schopné a spravedlivé médium. Často ztotožňuje deníky s jejich šéfredaktory, jako kdyby noviny netvořilo nic jiného, než domácí zpravodajství. Navíc je lehce ubíjející i repetetivnost, kterou lze přičíst na vrub, jak jsem se dočetla níže, tomu, že se alespoň část textů už objevila v úvodnících Respektu. 
Mé výtky jsou nicméně vedle poselství knihy jako takového marginální a skutečně bych si ze srdce přála, aby si knihu přečetli nebo poslechli všichni a alespoň na okamžik se skutečně zamysleli na tím, co čtou. A zkusili zauvažovat o tom, že to možná JE pravda a co znamená. 
Jako žába si totiž v té čím dál teplejší vodě hovíme až příliš pohodlně. Vážení, ale tohle není vířivka, tohle smrdí fakt velkým průserem!

Audioknihu je možné koupit například na audioteka.cz - poslechněte si UKÁZKU a uvidíte, co vy na to.

Různí autoři
PRAHA NOIR
Na Prahu Noir jsem byla skutečně hodně zvědavá - když se vám v jedné povídkové sbírce sejde v zásadě kompletní výkvět současné české prózy a děj příběhů s tajuplnou, temnou atmosférou se má navíc odehrávat ve vašem městě, je to minimálně příslib slušného titulu. Jenže ouha touha.
Skutečně zajímavá a napínavá mi připadala jen povídka Petry Soukupové, ta se mě dokázala dotknout, zaujmout mě a vyvolat ve mně nějaké emoce. 
Zbytek? Zbytek vlastně ani nevím, o čem byl. A ty, co si pamatuju, za to nestojí. Jestli tohle je dílo naší stávající literární elity, tak je to trochu smutné. Anebo čtu moc Fabera.