pondělí 6. srpna 2018

Co se mi v poslední době dostalo do ruky

Asi trpím nějakou nesaturovanou potřebou z raných dětských let, kdy nic jako reklamní propisky, ořezávátka, kšiltovky, trička nebo třeba igelitky neexistovalo. Každá samolepka se sto let šetřila (takže už pak nelepila) a všichni, kdo vyrůstali na sklonku bývalého režimu mi potvrdí, že samolepky ze žvýkaček z porevolučního trháku Beverly Hills zdobí nejedu vyřazenou skříňku z někdejších dětských pokojíčků. Takže ve chvíli, kdy mi někdo něco nabídne, mám podivný Pavlovův reflex okamžitě kývnout. Jasně, že dětem vysvětluju, že si nemají brát bonbony od cizích lidí, a ano, měla bych jít příkladem, ale když mi bylo po mailu nabídnuto, jestli nechci otestovat obal na mobil a něco o něm výměnou napsat na blog, souhlasila jsem s vervou hloupého děcka, jemuž podivný cizí pán v parku nabízí karamelu.

A tak ho mám doma. Futrál. Naposledy jsem s něčím takovým běhala... no... to už je hodně dlouho. V době, kdy jsem dostala ipod touch, jenže se u applu ukázal být slepou vývojovou větví a kdo nepamatuje, ten už nenajde.
Retro futrály vypadaly nějak následovně:
 Byly buď těžký nebo se mlžily a mívala jsem z nich odřenou ruku. Iluze, že se vám k nim vleze ještě něco jinýho než konkrétní zařízení byla vpravdě... iluzorní.

Z mobilni.cz mě nechali vybrat, co bych si tak přála vyzkoušet. Protože jsem trubka a zásadně si nepamatuju, co přesně vlastním za zařízení (skončila jsem někde u nokie 3310 což byl, podle mě, nejlepší telefon ever a poslední tlačítkový telefon jsem hájila málem vlastním tělem ještě před pár lety, než jsem se vzdala a usoudila, že mít foťák pořád v kapse je přeci jen docela výhoda), usoudila jsem, že univerzálním kouskem nic nezkazím. A tak mi přišlo futrál Haweel:
Na rozdíl od retro modelů je měkkoučký, lehoučký a mnohem větší, než můj mobil. Ehm. Nevadí! Podstatnou výhodou v takovým případě je, že se k němu vejde buď externí zdroj nebo třeba klíče, pokud teda na svých klíčích nenosíte ještě klíče od domu rodičů, chaty babičky a několik(set) rukodělných přívěsků. Má reflexní okraj, což je výhoda, když (tak jako já) vyběhnete v podvečer, někam se lehce zaběhnete a najednou je tma jak v řiti a vy se musíte dostat domů. Jsou v něm na patřičných místech díry na sluchátka a napájecí kabel.
Mám vlastně jen dvě výtky, s jednou výrobce nic dělat nemůže, protože velikost pouzdra je holt odvislá od velikosti plácaček (aneb jak stojí v jednom výborném kresleném vtipu - telefony se zmenšovaly do té doby, než někomu došlo, že by se na nich mohlo dát sledovat porno...) a pokud jste pomenšího vzrůstu, budu vám sahat přes většinu nadloktí.
Druhá výtka směřuje k obvodu paže - já mám kolem bicepsu 26 cm, T., jenž posiluje především myší a klávesnicí, občas vzepře nějaký ten nákup nebo dítě, 36 cm. U mě to bylo ještě v pohodě, u něj už manžeta skoro nestačila. Takže s tou univerzálností to není až tak horký.
Každopádně pokud hledáte finančně dostupný futrál na telefon, jenž je větší než iPhone 5se (aspoň už vím, co mám, ehm) a nejste zrovna typ bicáktricákzádanagolema, není důvod, proč byste si Haweela neměli koupit za 279 korun koupit.

S tímhle už se opakuju, ale nějak se mi nakupily knihy, tak aspoň pár...

#47
Rabih Alameddine
AN UNNECESSARY WOMEN
Na Rabiha Alameddineho a jeho brilantní román Koolaids jsem narazila před lety při psaní diplomky. Alameddine je to totiž první arabský autor, jenž se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Původem je Jordánec, žije ale už celou věčnost v exilu ve Spojených státech a Koolaids jsou bizarním, brilantním a bolavým obrazem života za občanské války, problematiky gay komunity na Blízkém východě a ne nadarmo nesou podtitul Umění války.
Takže když jsem hledala další e-knihu, kterou budu číst, byl jeho poslední román, jehož název by se dal lakonicky přeložit jako Zbytečná žena, jasná volba. Aaliya (nebo taky Álija, kdybychom použili českou transkripci) žije sama v poválečném Bejrútu, má na poměry velký byt, je rozvedená, bezdětná. Celý svůj život zasvětila knihám a vědění a teď je z ní stará ženská, která si jednou ráno omylem obarví vlasy na modro a my s ní pak prožijeme jeden den plný vzpomínek, odkazů na knihy, které přečetla a přeložila. Je to sonda do soukromí, do nitra hrdinky, ale i pohled za zdi společnosti, jež je pro nás ještě pořád natolik exotická, že nás dokáže hodně děsit. 
Pokud máte slabost pro celoživotní intelektuály a kvanta citací a parafrází velkých děl vás neštvou nebo vás dokonce baví, Alameddineho Zbytečnou ženu určitě nevynechejte. 
"Kdokoliv, kdo tvrdí, že pero je mocnější než meč se nikdy nedíval do hlavně." (s. 203)
...
"Pokud jde o filosofii, trvalo dlouho, než jsem se z obracečky stránek stala čtenářkou." (s. 209)
...
"Dětství se odvíjí v cizím jazyce a naše paměť je překlad Constance Garnettové." (s. 255)
...

#48
Gaute Heivoll
KRÁLOVO SRDCE
Temný, syrový a surový příběh o jedné plavbě z Norska do Dánska, o záhadné nemoci, které devastovala na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Nory bez rozdílu věku, o uzdravení a smrti.
Nic víc, než že dánský lékař nalodí třináct Norů na palubu a odveze je do kodaňského špitálu, aby pak ty, co dokážou uzdravit, zase poslali zpátky domů, se v knize nestane, takže pokud jste fandové silných příběhových linií, hloubkové charakteristiky postav, sledování jejich vývoje, peripetií, zápletek a rozuzlení, Heivollovi se vyhněte obloukem, protože jinak budete otrávení, zklamaní a nejspíš to stejně nedočtete, protože vás to nebude vůbec bavit.
Síla celého vyprávění se skrývá v jazyce a v atmosféře, kterou jím autor buduje. Rozhovory postav a scény, v nichž vystupují, jsou enormně úsporné, rychlé a osekané na minimum. Výjevy ze snů a okolí naopak nedělí odstavce a plynou jako stříbrné ryby pod hladinou moře. Opakování výjevů stupňuje dramatický efekt a čtenář chce vědět víc, chce odpovědi, chce, aby se postavy ptaly víc a aby odpovídaly, když se jich někdo ptá...
(Celé ve skvělém překladu Kateřiny Krištůfkové, která alespoň na část otázek odpovídá v doslovu, díky za něj.)

#49
Steve Biddulp
TAJEMSTVÍ VÝCHOVY DÍVEK
Nesmírně důležitá knih o nesmírně důležitých věcech.
Od té doby, co mám děti, knížky o výchově nečtu. Stejně jako celá řada jiných matek, jsem se na příchod potomků přepečlivě připravovala, načetla jsem kde co, abych, tak jako celá řada jiných matek přede mnou a po mně, zjistila, že ty skutečné děti se od těch papírových nemůžou lišit víc.
Ale australský psycholog Steve Biddulph je čestná výjimka. Jeho papírové děti nešustí, knížky jsou čtivé, přístupné, jasné, srozumitelné. Nemoří vás balastem, ani neuspávají příliš nudným stylem psaní. Nenutí vás být jiným člověkem, než tím jednadvacátého století vzešlým z nějaké kultury existujícím v nějaké době. Autor nenásilně reflektuje dobu a radí, jak se s ní vypořádat tak, aby z našich dětí vyrostly co nejsilnější, nejšťastnější a nejvyrovnanější osobnosti, které se v té džungli tam venku dokážou zdravě prosadit, orientovat a hlavně: přežít (pokud možno ještě se vztyčenou hlavou).
Tajemství výchovy dívek shrnuje v první polovině po kapitolách zásadní mezníky vývoje dítěte od narození do osmnácti let - na co se jako rodič soustředit, co podpořit, čemu se vyhnout. Druhá část pak probírá potenciálně velké problémy, které vaši dceru mohou na cestě k dospělosti potkat, a jimž se nejspíš zcela nevyhne - a radí, jak se k nim postavit.
Je to zajímavé čtení. Většinu toho znáte a víte, spoustu si toho pořádně neuvědomujete, některé věci jsou překvapivé, jiné zarážející. V každém případě spousta materiálu k zamyšlení.

Michaela Klevisová
ZMIZELA V MLZE
Příjemný detektivní příběh s nenáročnou zápletkou, dobře usledovatelným počtem postav, jež jsou hnány vcelku pochopitelnými motivy a s detektivem, kterému se sice daří všechno, na co sáhne, ale na druhou stranu - o čem jiném by to mělo být? O tom, jak s ním nikdo nemluvil, nic nevypátral a jen tam deset dní okouněl, chodil na ryby a jedl skořicový šneky? To by nás asi moc nebavilo, že ne? Půlku zápletky jsem odhadla od začátku (tleskám si), druhou kousek před koncem (jsem prostě skoro stejně dobrá jako sám Bergman). Osobně oceňuji absenci hektoliktrů krve, zvrácených vraždících maniakálních perverzních úchyláků a taky sympatický, civilní přednes Kristýny Kociánové. Na běhání zn. Ideál.

2 komentáře:

  1. Nojo. Taky jsem měl šuplík plný samolepek ze západu ... a sbírku prázdných plechovek od coly, piva ...! Neuvěřitelný! Tajemství výchovy dívek mi musíš půjčit, i když už je skoro pozdě :-))))

    OdpovědětVymazat
  2. :).. "deti" sice odrostle a dospele.. ale nejaky ten "manual" bych si mel precist.:). Diky za tip!
    O nejakem drzaku na telefon/navigaci jsem premyslel, ale me by se hodil spis maly.. na zapesi, jako hodinky, abych videl mapu.. No inspirovala jsi me.. asi vyrazim do nejake prodejny vyzkouset.
    MSF! At nam to beha! 12:)

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!