středa 11. července 2018

Na sever, Scotte, na sever!

Scott Jurek, Jenny Jurek
THE NORTH
Finding My Way While Running the Appalachian Trail
Scotta Jureka nemá nejspíš cenu dlouze představovat. Většina z nás četla jeho první paměti nazvané Eat and Run (česky Jez a běhej, Mladá fronta, 2013), čili víme, jak jsou karty rozdány. Pro ty, koho Scottovo jméno doteď míjelo, jen stručně zrekapituluju, že Jurek je jeden z velkých, ne-li největších ultramaratonců, který v dobách, kdy běhal na absolutním vrcholu, vyhrál kde co. V Eat and Run se nicméně nezabývá jen běháním a závody, vypisuje se v něm z traumatu, kterým pro něj byla diagnóza roztroušené sklerózy u maminky a její smrt v době, kdy studoval na vysoké škole, píše i o přísném tatínkovi, který se snažil všechno zastat a byl fakt metr, a taky oslavuje veganské stravovaní, dělí se o recepty a o poznání, kterak bychom všichni měli jít jen kytky, protože to je pro nás nejlepší (ano, nemyslím si to, kdyby to nebylo dost jasný). V běžecký literatuře patří jeho prvotina k tomu rozhodně lepšímu, jestli jste nečetli, napravte.
The North je docela jiný. Scott už nemusí vykládat, jak se dostal k běhu a jak se z něj stal vegan a závěr samotného velkého podniku, o němž se chystá vyprávět, znáte dávno dopředu. Znala jsem ho i já (koneckonců jsem o něm v roce 2015 psala) a stejně mě The North dokázal strhnout. Čtete správně, strhnout! Tak moc, že jsem konec dočítala do půl druhý do rána, i když jsem věděla, že budu muset vstávat a budu mrtvá. Tak moc, že jsem se na samotném konci dojímala jak stará bába - a to je něco, co se mi u žádný běžecký knihy ještě nestalo. Přesto to nebude čtení pro každého.
Scott se tentokrát o autorství dělí se svou druhou ženou, Jenny nebo taky JLu a partnerství je to více než funkční. Tam, kde se Scott oddává lyričtějším obrazům přírody, sluníčkářskému objímání spoluběžců a celkově trochu LSD vnímání okolí, je její hlas, jenž se dostává ke slovu na konci každé kapitoly, aby zrekapituloval, jak to celé vnímala ona, podstatně pragmatičtější a věcnější. 
Když jste vrcholový sportovec, jednoho dne se stane, že se vzbudíte a zjistíte, že se objevili noví, mladší, lepší běžci, kteří doběhnou dál, výš a hlavně rychleji a vy, ať budete dělat cokoliv, už je nikdy nepředhoníte. Navíc jste mačkali tělo do extrému (ve Scottově případě) roky a už to prostě nejde. Ne třeba hned fyzicky, ale hlava má dost. Má dost nekonečných tréninků, nekonečnýho mačkání se za hranu, už dost bylo běžeckých bičíků a latexu, teď je čas na erární papuče a froté župany. Jenže když jste dlouhé roky běh a běh je vy, nemůžete ho prostě jen tak strhnout jako náplast a zahodit. Proroste vámi, smísí se vám s krví, se svaly, s duší... A vy ty výzvy prostě potřebujete, ať se vám to líbí nebo ne. Můžete se samozřejmě pokusit nahradit je výzvami jinými - třeba jako se o to pokusil Scott s Jenny, když si řekli, tak jo, budeme mít miminko. Jenže když pak to miminko nepřichází a naopak s sebou nese další neúspěchy a bolesti, můžete zkusit tu díru zacelit jinak - a jak známo, (pomalý) běh léčí vše. 
Scott s Jenny proto napěchovali černou dodávku, jejich Castle Black, věcmi, jídlem, botami, oblečením a matrací a vyrazili na západ, na Appalačskou stezku. Ta měří šílených 3523 km a na jejich uběhnutí měl Scott 46 dní. Rozhodl se běžet míň obvyklým směrem z jihu na sever, který je náročnější - odtud název knihy. 
Celou cestu s sebou nesl sledovací zařízení, jeho žena postovala zprávy na sociálních sítích a snažili se být s rekordem co nejtransparentnější. Samozřejmě se našlo dost takových, kteří Jurekovi vyčítali, že běží, že chce lámat rekordy, že to dělá prostě blbě a že lže. Pak další hromada jiných, kteří chtěli pomoct, chtěli ho podpořit a povzbudit. Našlo se i pár hodně divných týpků, kteří hlavně Jenny, jež dělala celý ten měsíc a půl crew a přejížděla autem podél stezky na místa, kde se protíná s civilizaci, dokázali dost vyděsit. O tom všem se v The North dočtete. A dostanete ještě víc - dostanete naservírované emoce a bolesti, všechny ty ups and downs nesmírně dlouhého běhu, obraz neskutečné výdrže a železné vůle - i s nesmírnými potížemi, které Scott zažíval, totiž dokázal urazit v průměru 80,5 km denně. Oceňuji upřímnost, se kterou oba dva v knize o své zkušenosti píší, o tom, jak naivní byli, když se na cestu vydávali, o jejich vztahu - i to, že nás nechávají nahlídnout do vlastní kuchyně. 
Takhle totiž mají vypadat paměti - když nechci, aby se mi někdo šťoural v soukromí, když si ho chci chránit a nechci o něm psát, nemám vydávat memoáry! Nikdo se nebude divit, když si budu chtít jako sportovec nechat některé - nebo třeba všechny - věci pro sebe. Proč ale psát o sobě, když o sobě psát nechci?! 
The North není návodem na to, jak uběhnout etapový ultra a už vůbec ne, jak zdolat něco tak brutálního, jako je Appalačská stezka. Nenajdete tam popis tréninku ani seznamy věcí, který si s sebou vezli (i to jsem mezi výtkami jiných čtenářů našla). Je to cesta do ultrákovy duše, nejsou to žádný duhy a jednorožci, většinu času je to bolavý, protrpěný, zabahněný, propršený. Což bude možná i kámen úrazu - stejně jako jsem slyšela, že se nelíbily Danovy paměti, protože v nich vlastně jen neustále zvracel a kolaboval, nebude asi spoustě čtenářů konvenovat ten šílený boj, který sám se sebou Scott celou dobu sváděl. Mně to naopak bavilo. Navíc je tam i spousta přátel, fascinujících lidí, kterým dává Scott zasloužený prostor a vzdává jim poctu, je tam spousta lidí, které neznal a kteří mu nesmírně na jeho cestě pomohli, jsou tam vagóny emocí, spousta hlubších i mělčích myšlenek a rad (moje oblíbená je ta, že když potkáte medvěda, máte si prostě si nasadit sluchátka a pustit si hudbu o něco hlasitěji) a na konci je jeden rekord. 
Ale jak říká náš klubový patolog, tohle už fakt není zdravý - a doma to nezkoušejte, radši si o tom přečtěte. 
S Jenny v Castle Black - tady už Scott vypadá jak svůj dědeček
V cíli

4 komentáře:

  1. Pěkná recenze, asi napíšu Běžíškovi :-) Hodně lidem vadilo, že do Eat and Run nacpal veganství, recepty a tak :-) ale mě po přečtení chytlo běhání i veganství :-)
    R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně spíš vadila ta adorace, recepty vůbec ne a jestli se kniha nebude líbit, reklamace nepřijímám :-) (hlavně abys potom hned nevyrazil na nějakou bláznivou americkou stezku a nenašla si mě pak tvoje žena... ;-) ;-)

      Vymazat
  2. Tohle si určitě rád přečtu, protože už jeho "Jez a běhej" jsem přečetl pomalu na jeden zátah.

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!