středa 25. července 2018

Kdysi dávno v předaleké galaxii...

...se ukázalo, že na některé hory lze vylézt teprve tehdy, když nejdřív sestoupíte až úplně dolů, do údolí.

Moc často se mi nestává, abych nevěděla, kde začít. Jasně, lakonická odpověď zní: Tak asi nejlíp na začátku. Jenže v tomhle případě to vážně není tak prosté.
Abych se mohla pustit do vyprávění o tom, kterak se mistr se svým padavanem na Kladno vypravil, aby si kov nejcennější domů odvezl, musíme se nejdřív podívat trochu víc na jihovýchod. Přesněji nějakých osm set padesát kilometrů.
V květnu jsem bedlivě sledovala přímý přenos z mistrovství světa v běhu na 24 hodin, který se konal v rumunském Temešváru. Parta našich reprezentantů se tam snažila vyběhat co nejlepší výsledek (jen malá a nejspíš naprosto zbytečná vsuvka - čtyřiadvacetihodinovka spočívá v tom, že na omezeném, uzavřeném okruhu běháte (nepřekvapivě) 24 hodin a snažíte se během nich uběhnout co nejdál. Kdo natočí nejvíc kilometrů, vyhrál. Okruhy mívají většinou kilometr, ale běhá se i 24h na dráze. A jak pravil v neděli Bubo, nikdo nemusí být smutný, protože na konci mají všichni stejný čas jako vítěz.) a samozřejmě jsem usilovně fandila T-Birdovi. Při všem tom sledování a fandění ve mně vzklíčilo semínko touhy se jednou na nějakou čtyřiadvacetihodinovku taky podívat. Tehdy jsem ještě neměla tušení, jak brzy a v jaké roli se mi tenhle ještě-vlastně-ani-nerozesněný-sen splní.
To, že v Temešváru dopadla většina naší repre jak sedláci u Chlumce, netřeba rozmazávat. Přetočme na červenec - konkrétně na pátek šestého. Mezi debatou o tréninku a tréninku padl zásadní dotaz, jestli bych náhodou nechtěla jet s T-B. na Kladno jako support? Panejo, no jo, jasně, když můžu, pomůžu. Opušťák jsem dostala bez větších problémů ("...no když si TAKHLE představuješ zábavný víkend..."), a pak už byl prostor na pochyby, jestli to zvládnu, jestli nebudu spíš ku škodě, a co když nebudu ta užitečná mašinka, kterou bych chtěla a měla být? Bude to znamenat víc vražedných B2B v tréninkovém plánu?
Krátce před závodním víkendem dostávám mailem podrobný "Manuál na použití T-Birda". V kombinaci s tím, že jedu v sobotu, v den startu, ráno ještě dokoupit zásoby vazelíny, tu máme zjevný příslib toho, že na Kladně to bude tentokrát fakt kvalitní porno.
U Válků přeskládáme věci, naložíme pár nezbytností, jež potvrzují, jak laciný sport to běhání je a jak na něj v zásadě vůbec nic nepotřebujete a vyrážíme směr Kladno, to je to město.
Zajícovo rozvržení běžeckého kufru
Na Kladně jsme za chvíli. Petr se jde zaregistrovat a představí mě pár lidem. Připadám si dost nesvá, trochu jako když vás partner poprvý přivede do party kamarádů - všichni se mezi sebou znají, vás si nechtějí prohlížet příliš okatě, protože civění je neslušný, zároveň jsou někteří zvědaví a jiným nestojíte ani za pozdrav (pánžto se s vámi beztak do měsíce rozejde, tak nač na vás plýtvat energií?). Kromě kufříčku táhneme ještě stolek a dvě křesílka, já mám batoh a karimatku a ještě tašku (protože kdo nejede na 24h s polštářem, ten vůbec neví, vo co jako vopravdu de). Po okruhu v tu dobu už 23 hodin krouží účastníci 48 hodinového běhu (ano, ono se běhá i 48 hodin, to kdyby vám náhodou těch 24 přišlo jako drsných a šílených - kdepak, hranice toho, co je opravdu ultra jsou v případě ultra hodně flexibilní), snažím se nepřekážet, snažím se nevypadat tak strašně nervózně, jak se cítím. Pořadatel nám ukáže, kde bude naše místo, já si rozložím nádobíčko a už je čas jít na prezenčku.
Z disciplíny, který byla ještě před pár lety skutečně jen záležitostí pár bláznivých (a výkonnostně stále nepřekonaných!) běžců jsou skoro Běhej lesy - celkově vyráželo kroužit po Sletišti 107 mužů a žen. Drtivá většina z nich jsou zkušený atleti, který moc dobře vědí, co dělají a jejich výkony jsou pro nás obyčejný smrtelníky z říše snů (nebo nočních můr - v závislosti na vztahu k běhu).
V poledne je odstartováno a barevný houf se dává do pohybu. Já se dávám taky do pohybu. Mířím ke svýmu aluminium thronu, který se mi stane na delší den a noc domovem. Znovu kontroluju návod, abych se ujistila, že vím, kolik míchat ionťáku a v jakým poměru chystat colu s vodou, znovu probírám jednotlivý přihrádky kufříčku, abych si potvrdila, že vím, kde co je a jsem to schopná rychle najít.
Velká část tratě se vine pod stromy, to vine není rádobypoetická volba slovesa, ale skutečný popis podoby trati - chodníček místy zatáčí i dost prudce, což zkraje je asi fuk, ale ke konci už je znát, že to je solidní maso. Ale je tím pádem ve stínu. Část s časomírou, tabulí s průběžnými výsledky, jídelním stanem a zázemím pro podpůrné týmy nebo pro osamělé běžící vlky, je přes den na přímým slunci, nad hlavou mám stan a i ve stínu se začínám solidně potit. Teplota nemilosrdně stoupá a zastaví se na 31 stupních.
Většinu odpoledne to pak vypadá nějak takhle: Petr krouží a krouží rychle, hodně pije, takže když ho zmerčím, vyskočím a počkám, jestli bude chtít v dalším kole pít, když jo, připravím si pití. Když chce hned, podám, co je hotový. V dalším kole vypitou láhev seberu. Jednou do hodiny přihodím gel. Mezitím si čtu. Říkám si, že jsem se bála totálně zbytečně, že je to naprostá pohoda, obzvlášť, když se TB poměrně brzy usídlí v čele tabulky, na nic si nestěžuje, nic ho nijak zvlášť netrápí, ani nebolí. Já dočítám Nejlepší pro všechny a utvrzuji se, že je Petra Soukupová moje nejoblíbenější česká současná autorka.
Pozdějc odpoledne se navíc objeví Jana Š., která přijela až z Ústí jen proto, aby povzbudila kamarády. Povídáme se, Petr krouží, pije, jí... Večer se jdu proběhnout, plán říká deset, tak prostě deset, když vás navíc vyžene trenér osobně, nezbývá, než poslechnout a vyrazit. Navíc je tu Jana, která se o Petra v pohodě zvládne postarat, což taky dělá.
Bloudím po Kladně, protože jsem lama a blbě jsem uhnula. Trvá mi to sto let. Po návratu je Petr stále první a ve sprše neteče teplá voda. Skotský střiky zajistí, že jsem probraná víc, než bych si přála. Všichni se mi smějou, že je tu hned u nosu nádherný les, tak co jsem proboha hledala na druhý straně Kladna? No, asi moudrost a zjevně ji tam neměli.
Padá tma. Petr zkouší převlíkat, protože má studený záda a obavu, aby mu nevystavily stejnou stopku jako v Rumunsku. Snažíme se usušit super funkční zelený triko, ale protože začíná pršet, nedá se říct, že by se nám to zrovna dařilo.
Další hodiny mi začínají splývat. Takže telegraficky: Petr krouží. Krouží rychle a bez přestávek. Začíná se mi chtít spát. Petr si bere zelený mokrý triko a přes něj zimní bundu. Tři kola běží, jedno hodně rychle z větší či menší části jde. Myslím, že po osmi hodinách a padesáti minutách padá stovka. Objevuje se převlečený Rudo Krajča a všechny baví neskutečnými historkami v takovém podání, že kdyby se rozhodl místo kaktusů dělat stand-up komedianta, můžou si všichni ti, co se tím doteď živí, zajít koupit žebrací misku. Brzy se jim bude hodit.
Petr pořád běží a běží rychle. Běžci se vytrácí na spaní, část jich postupně odpadá, lehnout si jdou aspoň na chvíli skoro všichni 48hodináři a okruh se vyprazdňuje. Prší. Jana po půlnoci zvažuje, že půjde spát. Má krizi a já taky. Domlouváme se, že by šla a ráno bych si třeba na chvíli lehla pro změnu já a prostřídaly bychom se. Nakonec na spaní vůbec nedojde. Přes noc naplánujeme nějaký závody a průběžně cpeme do Petra jídlo, pití, gely. Poctivě všechno polyká - energii i kilometry.
Pak se začne blížit ráno a poté, co má po devatenácti hodinách za sebou dvě stě kilometrů, si musí i on připustit, že dneska to prostě bude veliký. Propočítáváme co a kolik a jak. Řešíme strategii na plán A, B i C. Tvrdím, že to klapne (což jsem ostatně tvrdila už den předtím ráno - a ježiš, kdo by nerad řekl: "Já to říkala!"), Petr se bojí si to připouštět, aby si to nezakřikl, ale i on ví. Aspoň já jsem si jistá, že to moc dobře ví.
Po pátý hodině se objeví rudá záře nad Kladnem. Vyjde sluníčko a začíná poslední čtvrtina závodu. Objevuje se masér Karel, který veze domluvenou coca-colu pro Petra a kafe pro mě. Piju kafe. Otepluje se. Dál mícháme s Jani ionťáky a colu, řešíme, co dát T-Birdovi k jídlu, protože nabídka je dosti... řekněme vhodná spíš na horský ultra než na podobný podnik (jakože luštěniny a vajíčková pomazánka, rýže, která vypadá jako kdyby byla organického původu a mohl by z ní za příznivých okolností vzejít nový život a spousta dobře vypadajících a skvěle chutnajících buchet) a on sám už nemá chuť vůbec na nic. Počítáme čas a kilometry, oboje letí. A zároveň se to celý strašně vleče.
Začínám být solidně vyhoukaná.
Pak je tu poslední hodina.
V 11:07 píšu Radkovi Brunnerovi, že má Petr osobák. 227 km.
V 11:26 posílám fotku tabule s 229 km.
V 11:31 hlásím, že je to tam - 230!
Kdybyste ve Zbyňkovi nepoznali Borata z letošního PIMu, tak vězte, že to je on
Atmosféra u časomíry připomíná rockový koncert. Všichni běžcům tleskají, povzbuzují je, ti probíhají a usmívají se, jako kdyby za sebou neměli čtyřiadvaceti nebo dokonce osmačtyřicetihodinové martyrium.
S klukama počítáme, kolik by to mohlo ještě dát. Zbývá 29 minut. A Petr běží. Běží!
11:38  231!
11:48  232
Klepu se jak drahej pes. Chce se mi brečet. Místo toho křičím a fandím, i když jsem slibovala, že to nebudu dělat, protože to T-B. nemá zrovna dvakrát rád. Ale nejsem sama, tak se to snad ztratilo.
11:54  233
A on běží a rve se neskutečným způsobem - a protože hlava je mocná a když to tam je, tak to tam prostě je, je z toho nakonec 234,353 km. Petr pouští nafasovaný pytlíček s jeho číslem na místě, kde se v okamžiku, kdy se areálem rozezvučela siréna, zastavil, aby mohli pořadatelé změřit přesnou vzdálenost. Objímá Janu. Děkuje. Objímá mě. Děkuje. Gratulujeme mu, myslím, že můžu mluvit i za Janu, že máme obě obrovskou radost a jsme na Petra pyšný.
Teď ale ještě není prostor na velký dojímání. Teď je nutný ho odvést zpátky k aluminium thrones a uložit na nachystanou karimatku, polštář (! já to říkala!), přikrýt a počkat, až se mu srovná tlak, aby sebou nesekl.
To, že se to pak stane a na vyhlášení ho kluci (včetně Romana Tomáška, který 24 hodin kroužil!) nesou na židli, bude zábavná historka i bez mých podrobností. Čumím jak sůva z nudlí, mám o Petra strach - a když říkám, že dokud ho nesrovnají, odmítám ho vzít do auta (protože co bych jako asi dělala, kdyby mi támhle začal omdlívat na dálnici, jako?), myslím to smrtelně vážně.
Ve chvíli, kdy parkuju auto v místech, kde ještě před chvílí stál stan s jídlem, je zázemí už skoro rozebrané a ani se nezdá, že by tu poslední dva dny skoro jedenáct desítek borců (obojího pohlaví) pro mnohé absurdně extrémním způsobem testovalo svou výdrž.
Většina běžců už je dávno pryč. Skládám svůj trůn do kufru. Petr se skládá na sedadlo spolujezdce. S očima navrch hlavy jedu do Prahy.
Trochu pomačkaného a polámaného ho vracím manželce s obavou, jestli ho, až ho takhle uvidí, vůbec ještě někde pustí ven si hrát.
Pro mě jakožto podporu to totiž bylo nesmírné divadlo - drama do posledního okamžiku, které jako divák prožíváte s herci o to intenzívněji, oč lepší oni jsou. A že se tenhle víkend na Kladně sešla běžeckoherecká elita.

Celé vyprávění by nemohlo být kompletní bez série díků, které si nemůžu a nechci odpustit:
Jani, děkuju, žes tam se mnou byla a žes mi - a potažmo Petrovi - pomáhala, bylo to celý o poznání snazší.
Kluci, Rudo a Zbyňku - takovýho týmovýho ducha jsem ještě neviděla, četla jsem o něm, ale nevěřila bych, že to není jen pohádka. Není.
Všichni, co jste pomáhali při kříšení a vyhlašování s tou neskutečnou samozřejmostí, klidem a vyrovnaností - jste pro mě živoucím důkazem, že se kolem ultra motají skvělí lidé.
Kamarádi na telefonu - bylo úžasný vědět, že tam jste, držíte palce a fandíte.
Karle, děkuju za kafe a obětavost, sice jsme některý věci viděli jinak, ale zájem jsme měli stejnej, ani si nás nikdo nemusel brát stranou a připomínat nám to.

No a Péťo, trenére, mistře jedii, co říct? Děkuju. Děkuju, že jsem u toho mohla být a mohla si tenhle ultrasen takhle zblízka prožít.

Jo, takhle nějak si představuju zábavný víkend!


(Část fotek je z objektivu Zuzany Urbanové - krásná dokumentace, díky moc za ni!)

středa 11. července 2018

Na sever, Scotte, na sever!

Scott Jurek, Jenny Jurek
THE NORTH
Finding My Way While Running the Appalachian Trail
Scotta Jureka nemá nejspíš cenu dlouze představovat. Většina z nás četla jeho první paměti nazvané Eat and Run (česky Jez a běhej, Mladá fronta, 2013), čili víme, jak jsou karty rozdány. Pro ty, koho Scottovo jméno doteď míjelo, jen stručně zrekapituluju, že Jurek je jeden z velkých, ne-li největších ultramaratonců, který v dobách, kdy běhal na absolutním vrcholu, vyhrál kde co. V Eat and Run se nicméně nezabývá jen běháním a závody, vypisuje se v něm z traumatu, kterým pro něj byla diagnóza roztroušené sklerózy u maminky a její smrt v době, kdy studoval na vysoké škole, píše i o přísném tatínkovi, který se snažil všechno zastat a byl fakt metr, a taky oslavuje veganské stravovaní, dělí se o recepty a o poznání, kterak bychom všichni měli jít jen kytky, protože to je pro nás nejlepší (ano, nemyslím si to, kdyby to nebylo dost jasný). V běžecký literatuře patří jeho prvotina k tomu rozhodně lepšímu, jestli jste nečetli, napravte.
The North je docela jiný. Scott už nemusí vykládat, jak se dostal k běhu a jak se z něj stal vegan a závěr samotného velkého podniku, o němž se chystá vyprávět, znáte dávno dopředu. Znala jsem ho i já (koneckonců jsem o něm v roce 2015 psala) a stejně mě The North dokázal strhnout. Čtete správně, strhnout! Tak moc, že jsem konec dočítala do půl druhý do rána, i když jsem věděla, že budu muset vstávat a budu mrtvá. Tak moc, že jsem se na samotném konci dojímala jak stará bába - a to je něco, co se mi u žádný běžecký knihy ještě nestalo. Přesto to nebude čtení pro každého.
Scott se tentokrát o autorství dělí se svou druhou ženou, Jenny nebo taky JLu a partnerství je to více než funkční. Tam, kde se Scott oddává lyričtějším obrazům přírody, sluníčkářskému objímání spoluběžců a celkově trochu LSD vnímání okolí, je její hlas, jenž se dostává ke slovu na konci každé kapitoly, aby zrekapituloval, jak to celé vnímala ona, podstatně pragmatičtější a věcnější. 
Když jste vrcholový sportovec, jednoho dne se stane, že se vzbudíte a zjistíte, že se objevili noví, mladší, lepší běžci, kteří doběhnou dál, výš a hlavně rychleji a vy, ať budete dělat cokoliv, už je nikdy nepředhoníte. Navíc jste mačkali tělo do extrému (ve Scottově případě) roky a už to prostě nejde. Ne třeba hned fyzicky, ale hlava má dost. Má dost nekonečných tréninků, nekonečnýho mačkání se za hranu, už dost bylo běžeckých bičíků a latexu, teď je čas na erární papuče a froté župany. Jenže když jste dlouhé roky běh a běh je vy, nemůžete ho prostě jen tak strhnout jako náplast a zahodit. Proroste vámi, smísí se vám s krví, se svaly, s duší... A vy ty výzvy prostě potřebujete, ať se vám to líbí nebo ne. Můžete se samozřejmě pokusit nahradit je výzvami jinými - třeba jako se o to pokusil Scott s Jenny, když si řekli, tak jo, budeme mít miminko. Jenže když pak to miminko nepřichází a naopak s sebou nese další neúspěchy a bolesti, můžete zkusit tu díru zacelit jinak - a jak známo, (pomalý) běh léčí vše. 
Scott s Jenny proto napěchovali černou dodávku, jejich Castle Black, věcmi, jídlem, botami, oblečením a matrací a vyrazili na západ, na Appalačskou stezku. Ta měří šílených 3523 km a na jejich uběhnutí měl Scott 46 dní. Rozhodl se běžet míň obvyklým směrem z jihu na sever, který je náročnější - odtud název knihy. 
Celou cestu s sebou nesl sledovací zařízení, jeho žena postovala zprávy na sociálních sítích a snažili se být s rekordem co nejtransparentnější. Samozřejmě se našlo dost takových, kteří Jurekovi vyčítali, že běží, že chce lámat rekordy, že to dělá prostě blbě a že lže. Pak další hromada jiných, kteří chtěli pomoct, chtěli ho podpořit a povzbudit. Našlo se i pár hodně divných týpků, kteří hlavně Jenny, jež dělala celý ten měsíc a půl crew a přejížděla autem podél stezky na místa, kde se protíná s civilizaci, dokázali dost vyděsit. O tom všem se v The North dočtete. A dostanete ještě víc - dostanete naservírované emoce a bolesti, všechny ty ups and downs nesmírně dlouhého běhu, obraz neskutečné výdrže a železné vůle - i s nesmírnými potížemi, které Scott zažíval, totiž dokázal urazit v průměru 80,5 km denně. Oceňuji upřímnost, se kterou oba dva v knize o své zkušenosti píší, o tom, jak naivní byli, když se na cestu vydávali, o jejich vztahu - i to, že nás nechávají nahlídnout do vlastní kuchyně. 
Takhle totiž mají vypadat paměti - když nechci, aby se mi někdo šťoural v soukromí, když si ho chci chránit a nechci o něm psát, nemám vydávat memoáry! Nikdo se nebude divit, když si budu chtít jako sportovec nechat některé - nebo třeba všechny - věci pro sebe. Proč ale psát o sobě, když o sobě psát nechci?! 
The North není návodem na to, jak uběhnout etapový ultra a už vůbec ne, jak zdolat něco tak brutálního, jako je Appalačská stezka. Nenajdete tam popis tréninku ani seznamy věcí, který si s sebou vezli (i to jsem mezi výtkami jiných čtenářů našla). Je to cesta do ultrákovy duše, nejsou to žádný duhy a jednorožci, většinu času je to bolavý, protrpěný, zabahněný, propršený. Což bude možná i kámen úrazu - stejně jako jsem slyšela, že se nelíbily Danovy paměti, protože v nich vlastně jen neustále zvracel a kolaboval, nebude asi spoustě čtenářů konvenovat ten šílený boj, který sám se sebou Scott celou dobu sváděl. Mně to naopak bavilo. Navíc je tam i spousta přátel, fascinujících lidí, kterým dává Scott zasloužený prostor a vzdává jim poctu, je tam spousta lidí, které neznal a kteří mu nesmírně na jeho cestě pomohli, jsou tam vagóny emocí, spousta hlubších i mělčích myšlenek a rad (moje oblíbená je ta, že když potkáte medvěda, máte si prostě si nasadit sluchátka a pustit si hudbu o něco hlasitěji) a na konci je jeden rekord. 
Ale jak říká náš klubový patolog, tohle už fakt není zdravý - a doma to nezkoušejte, radši si o tom přečtěte. 
S Jenny v Castle Black - tady už Scott vypadá jak svůj dědeček
V cíli

úterý 3. července 2018

Filmový festival v obýváku

MFF ve Varech vrcholí, a kdo se tam nedostal, nemusí už věšet hlavu, protože jsem si pro vás připravila přehlídku těch nejlepších a nejhorších (jak jinak než běžeckých) videí a filmů, na které jsem v poslední době narazila.
Takže se hezky usaďte, kafe nebo jiný oblíbený nápoj k ruce, a jde se na věc:

Mým velkým objevem nedávné doby je běžec a dokumentarista Billy Yang.
Billy má KANÁL na YouTube, na kterém najdete celou řadu krátkých a delších portrétů ultramaratonců, dokumenty ze závodů, které Billy buď sám běžel nebo které zaznamenával. Mě osobně nejvíc zaujaly následující:

1. THE WHY 
Půlhodinová cesta do ultramaratoncovy duše. "Proč by měl někdo chtít uběhnout sto šedesát kilometrů?" Taky na tuhle otázku narážíte, kdykoliv se o něčem takovém zmíníte mezi lidmi, pro něž to není ultimátní cíl (případně to běžně nedělají - anebo ještě líp, běžně neběhají mnohem, mnohem dál)? Zjevně nejsme jediní a údiv okolí (a přiznejme si to, vlastně i sebe sama) se nese napříč světadíly.
Osobní zpověď autora má všechno, co mě baví - vzlety i pády, niternou rovinu, krásné záběry a autentičnost, kterou u podobných projektů hledám, očekávám a oceňuju.

2. THE UNKNOWN
Hardrock 100 určitě nemusím nikomu představovat. Stejně tak určitě nemusím představovat Timothyho Olsona. Pětadvacetiminutový film dokumentuje jeho předloňský pokus popasovat se s jedním z nejtěžších amerických závodů. Stejně jako v případě The Why i tady nechybí upřímnost a autenticita prožitku se vším tím dobrý i zlým, co s sebou ultra nese.

3. LIFE IN A DAY
Poslední a nejdelší Billyho dokument, tentokrát o nejstarším americkém ultratrailu a o čtyřech neskutečných ženách, které se předloni postavily na start Western States 100. Velice profesionálně zvládnutý hodinový film představí postupně všechny čtyři běžkyně, ukáže nám, proč a jak se dostaly tam, kde jsou. Každá má za sebou jiný životní příběh a všechny jsou nesmírně silné, odhodlané a tvrdé, všechny se na trase musely potýkat s nějakými potížemi a všechny nechaly Billyho, aby to zachytil a dovolily nám být u toho.

4. WHERE DREAMS GO TO DIE
Jestli máte čas jen na jeden jediný film, pusťte si tenhle.
Ano, přiznávám, že začínám být Barkley lehce posedlá, ale nemůžu si pomoct. Všechno kolem tohohle závodu mě naprosto fascinuje, od naprostého cynismu Lazaruse Lakea až po nepopsatelnou sílu, kterou ti, kdo se na trasu vypraví, prokazují. Pokud jste neviděli dokument, který o závodu před časem vznikl a jenž je stále tím nejlepším běžeckým dokumentem, jaký jsem kdy viděla, nejdřív napravte tuhle chybu. A pak si pusťte, jak se s tímhle masakrem vypořádal Gary Robbins a jak úžasně to zachytil Ethan Newberry neboli The Ginger Runner (děkuju ještě jednou Kubovi z komentářů, který mě upozornil na to, že jsem naprosto mylně sloučila dva zrzky v jednoho - omlouvám se!).
Asi nebudu psát víc, protože tohle prostě musíte vidět, ten chlápek je neuvěřitelný (a jeho žena taky, panejo, jak ta je neskutečná!) a konec je... no, nebudu spoilerovat. Konec je dechberoucí.

Festivalovou pětku završíme jediným snímkem, který se skutečně promítal na velkých plátnech a který jako jediný zachycuje evropský závod. Jeho autor si nevybral nic menšího (a kratšího) než ikonický Spartathlon.

5. ULTRA
Sedmatřicetiletý Maďar Balász Symonyi natočil pocitově nekonečný dokument o nejspíš stejně pocitově nekonečném běhu. Ultra je pro mě největším zklamáním na poli běžeckých filmů poslední doby. Hned vám povím proč. O Spartathlonu jsem toho četla a slyšela spoustu. Když váš vlastní trenér - a kamarád - a spoluběžec - zvládne dva roky po sobě dokončit a chystá se na třetí rundu, je jasné, že k celé akci máte blízko. Fandíte, sledujete přípravu, posloucháte vyprávění, vlastně tam skoro jste, i když tam nejste (a být ani nechcete - o tom, že na byste tam ani být nemohli, protože tohle je prostě pro jinou ligu běžců ani psát nebudu, to je všem jasný). A taky znáte lidi, co tam jeli a jedou a víte, že jsou to kluci a holky, který žijou úplně normální životy, mají rodiny, mají práci, trénují, běhají...
Symonyi přináší v 88 minutách příběhy pěti účastníků z roku (tuším) 2015. Už samotný výběr je pro mě těžko pochopitelný. Sám autor, starší Maďar, který se opakovaně pokoušel dokončit, ale nepodařilo se mu to a podle tehdejších pravidel už měl smůlu a znovu běžet nemohl, matka, která přišla o dospělého syn a pak dvojice otec-syn v doprovodu maminky.
Nikdo z nich není sympatický, nikdo z nich není normální. Snad ještě matka, které zemřel syn. Její příběh měl aspoň nějakou hloubku, ale ti ostatní? Autor sám je upozaděný do té míry, že akorát víme, že na trase pil, jedl a kadil. Bezva. Maďar je bizarní figurka, doma skáče na aerobýk z osmdesátých let a je tak posedlý závodem, že přiměje svou ženu, aby mu dělala backup a běží trasu pár dní po Spartathlonu, aby si dokázal, že na to má. Z toho, co T-Bird vyprávěl, je to dost o hubu i v době, kdy se závod běží oficiálně. Tohle je vyloženě hazard. Chlap je nesympatická figurka, nic moc se o něm nedozvíme, teda kromě toho, že je fakt dost divnej.
To ale ještě nemá na trio Jamaha otec-syn-matka. Otec je v pohodě, starší chlapík, zjevně zkušený běžec, syn je má nějakou poruchu či co, ale maminkaz něj vypiplala v zásadě normálního provozu schopného jedince (u záběrů z posilky, kde "pomáhal" tý kočičce a tvářil se u toho jak perverzák roku, jsem nicméně onu slečnu fakt litovala) a maminka? Ta by měla asi vyznívat jako obětavá a milující žena, ale mě spíš děsila.
O nikom se nedozvíme nic, co by z nich činilo zapamtovatelný nebo zajímavý osobnosti.
Nedozvíme se, jak se připravovali, co je k tomu vede, co běhají, jak žijí. Nic se nedozvíme ani o samotném závodu, absolutně chybí informace, jak to celé funguje, jak to probíhá, o co vlastně pořádně jde.
Samotný běh je upozaděný tak, že o něj tu vlastně nejde.
Chybí hudba, chybí nějaká výstavba děje, chybí vlastně všechno, co by u mě fungovalo.
Chybí mi tu někdo z elity, jeho pohled na věc, jeho příprava a prožívání závodu. Chybí mi tu vyváženost. Ultra je tak pro mě naprosto promarněnou příležitostí zachytit mikrosvět jednoho legendárního závodu. Často se snažím lidem vysvětlit, že ultra běhají úplně normální lidi, že i ti nejlepší jsou úplně normální. Že nejsme banda podivínů a úchyláků. Jenže přesně takhle z toho na základě Ultra vycházíme.
Takže ne. René Kujan byl z filmu nadšený a dal by mu 70 %, kdyby si teda měl zahrát na Spáčilovou, jak píše v závěru svého článku. Já si na ni teda zahraju taky a dám filmu procent 20. Když Mirka, tak Mirka.
A když běžecký dokument, tak sakra běžecký dokument - a ne defilé nesympatický divných lidí potácejících se kdesi po silnici v Řecku.