pondělí 11. června 2018

Elegie rychlosti (a nějaké ty knihy)

Já běhávala kvapem jako laň,
cesta pod nohama se jen míhala
uháněla jsem, jak po princi jdoucí saň
z okolní krajiny jen šmouha zbývala.
Žel dnes rychlejší je i bezrukého dlaň!

(Za to množství knih se předem omlouvám.)

#35
Lars Husum
MŮJ KÁMOŠ JEŽÍŠ
Módní vlna severských knih s sebou přináší kromě skvostů i to, o by možná raději nemělo opouštět rodný prostor. Nejspíš nemám dostatečné buňky pro "severno", protože na hlavní postavě emočního kripla, který si svou deprivaci léčí agresí nejtěžšího kalibru (kopání dětí do hlavy, absolutní neschopnost navazovat normální sociální vazby, oidipovský komplex směřovaný na sestru (jde to vůbec? Nebo se tomu pak říká jinak?) zmlácení přítelkyně do bezvědomí, dohnání oné milované sestry až na samotný okraj útesu a možná ještě dál - a to vše vědomě a místy i cíleně), nevidím absolutně nic vtipnýho. Stejně tak nevidím nic vtipnýho na ponižování, využívání a zneužívání ostatních, zvracení, další vlně násilí, útěcích a primitivních popisech primitivního sexu. 
Ježíš se v knize jen mihne, ale to by vůbec nevadilo, kdyby to nebyly jediné scény, které jsou aspoň trochu zábavné. 
Zbytek je jen lacině napsaný obal, který asi chtěl sdělit něco většího a hlubšího, ale pro mě teda nefunguje na tolika frontách, že je nebudu ani vyjmenovávat, protože bych na něco stoprocentně zapomněla. Když jste totiž agresivní kretén, je fuk, jak moc se pak kajete - v normálním světě, za nějž se ten v románu popisovaný vydává, totiž některý věci holt vrátit nejdou a tvářit se, že když slyším hlasy mrtvých, neznamená to, že je nemám na svědomí, a když nacpu někomu do postele jinou ženskou, je zapomenuta ta předchozí, již máte na svědomí (atd. atd.), je buď krajně naivní nebo prostě rovnou pitomý. 
Na knížce je nakonec opravdu dobrý jen ten přebal a překlad. 
A to mi teda fakt nestačí.

#36
Guy Delisle
BARMA
Cestopis v obrazech. Ne. Jinak. Lépe. Milý cestopis v milých obrazech. Delisle dělá "diplomatického" manžela v zemi ovládané juntou a sužované AIDS a malárií a chudobou, rozhlíží se kolem a co vidí, to zachycuje v krátkých skicách, jež nám život v daleké a vlastně naprosto neznámě Barmě přiblíží lépe, než kdejaký vážný a děsně věcný dokument.

#37
Lenka Sadvarová
MALÁ MÁMA
Milé, příjemné, místy extrémně výstižné (mluviti stříbro, mlčeti nebudeš, ano ano) potvrzení toho, čím si projde většina z nás: totiž, víte, jaký je rozdíl mezi dovolenou a mateřskou dovolenou? Ten samý, jako mezi křeslem a elektrickým křeslem.

#38
Carol Rifka Bruntová
ŘEKNI VLKŮM, ŽE JSEM DOMA
Žánr young adult (neplést s časopisy a filmy for adults!) obvykle nijak zvlášť nevyhledávám. Protože většinou jsou to prostě knížky, u nichž si říkám, jak by bylo asi super, kdyby se mi dostaly do rukou před dvaceti lety, kdy jsem brousila spodní hranici oné kategorie a ne teď, když pomalu zarůstám mechem a sem tam sklidím i nějakou tu houbu. 
I tentokrát jsem se utvrdila, že ono "nesuď knihu podle obalu" se může velice snadno vztahovat i na knihu samotnou.
Krásný přebal s nádherným názvem skrývá plytký, povrchní příběh plný protivných postav, které se chovají tak odpudivě, že vůbec nechápu co a proč že jsem to vlastně četla. Celé mi to připomnělo takové ty velké žvýkačky, které ztratí vzápětí poté, co je strčíte do pusy, chuť a když je budete natahovat, bude dlouhatánská a skoro průsvitná. Tohle bylo taky takové zdlouhavé, mazlavé a bez chuti. 
Dospělí bez výjimky jsou omezení, černobílí a jejich jednání nelogické. Rozepře dospělých postav jsou extrémně dětinské a nějak si neumím představit, že by se někdo takhle mohl skutečně chovat. Děti/dospívající jsou úplně stejně černobílí a jejich jednání kopíruje to rodičů (Co mělo být to zahrabávání do listí? A ten alkohol? Kouření? A ten učitel? He??). 
Načrtnutá témata by měla být nosná, ale nejsou. Možná je to tím, že když si člověk něco odžije (bez ohledu na věk), tohle ho skutečně nedojme. 
Nejsilněji na mě tak zapůsobila poznámka překladatelky. Ta ťala do živého.
O co že jde? Čtrnáctiletá hlavní hrdinka (jejíž jméno si už ani nepamatuju a to jsem to četla před pár týdny) je tak trošku podivínka. Srdečný vztah hraničící s oidipákem má akorát ke svému strýčkovi, umělci a homosexuálovi, který umírá na AIDS. To by asi nebylo až taková pecka, kdyby nebyla osmdesátá léta a o HIV měli lidé aspoň lehce mlhavé povědomí. 
Děj se dá shrnout následovně: Poté, co strýček exne, následuje setkání s jeho letitým partnerem, o němž se v rodině nemluvilo a nemluví, a který je (neprávem, jak jinak) viněný ze strýcovy smrti, jakožto původce zhoubné choroby. Hrdinka se s ním nicméně stejně spřátelí a nakonec ho nechá exnout u nich doma na gauči. Zbytek je jen nejedlá vata. 
Čekala jsem celých 424 (!) stran, kdy se z toho něco vyklube, když se něco stane, něco, co tomu všemu dodá nějakou hloubku, co to nějak vysvětlí, prostě TO, kvůli čemu jsou z toho všichni nadšení. Nenastalo to. Prostě jen další Za zavřenými dveřmi. Ach jo. Chudák já.

#39
Solange Bied-Charreton
ENJOY
Foť, toč, sdílej, piš, postuj, sdílej, lajkuj, sharuj, sdílej, sdílej, sdílej... 
Obraz světa, v němž je snazší žít v jeho virtuálním odrazu nepřináší strhující dramatický příběh, spíš řadu otázek a obrazů, které vás mohou, když je necháte, pěkně kousnout do zadku. 
Co tu máme? Jeden život prožívaný skrze fiktivní sociální síť, na níž je zapotřebí být (takřka) neustále online, a na které vás všechny lajky a shary mohou vynést nejen u "přátel", ale třeba i u nadřízených, na výsluní, stejně jako uvrhnout v nemilost. Život, v němž vám pročítání odrazů životů virtuálních přátel, sežere většinu volného času, a kdy už nesníte a nežijete svůj vlastní, ale jen životy těch ostatních - kdy se s nimi porovnáváte, přemítáte o nich, pohrdáte jimi, milujete je, obdivujete i nenávidíte. Kdy plýtváte skutečnými emocemi na něco, co vůbec nemusí existovat. 
Hlavní hrdina dokáže hodiny snít o tom, co si myslí jeho sousedé odnaproti, které šmíruje pokrytě stejným způsobem, jakým se nepokrytě nechávají na síti šmírovat její uživatelé (a vlastně po tom, aby je ostatní šmírovali, touží, vyzývají je k tomu a dělají všechno možné pro to, aby byli vidět). 
Je tu kontrast doby - generace našich rodičů, která dokázala pohřbít bolest, tajemství i věci, o nichž nechtěli mluvit a nechtěli se k nim vracet tak důkladně, že je vykope až Alzheimer (a někdy ani smrt ne) v kontrastu ke generaci naší a těch dalších, mladších, které se neostýchají (bez svolení) vytěžit i životy těch kolem, když už sebe sama otočili na ruby a vystavili online a sami už nemají co víc nabízet. 
Máme tu i ostentativní odpor vůči těm, kdo žijí virtuální životy, "odboj" v podobě čtenářských kroužků, pankáčů razících staré dobré "no future" - kteří ovšem nakonec vyznívají jako stejní pozéři, jako ti, kdo nedají selfie tyč z ruky. 
Jsou tu skvělé postřehy, jako třeba ten, kdy si hlavní hrdina jasně uvědomuje, že na fotkách z mejdanů se mu holky líbí víc, než když je den předtím viděl ve skutečnosti, že se vlastně na lidi raději kouká přes filtry a než být s nimi, je pro něj příjemnější být sám a jen o nich přemýšlet. Představovat si je. Virtuální blízkost zvětšující reálné propasti. 
Skvělá je i postava romanopisce a vyvrcholení jeho příběhu. 
A výborný je i překlad. 
Kdo chce sranda čtení o blbečkovi z internetu, ten má smůlu a bude nevyhnutelně zklamaný. Dostane totiž směs úvah o rozkládající se rodině, o rozkládající se společnosti, o rozkládajících se vztazích, o drobení identity a o neuhasitelné touze po sebepotvrzení skrze hodnocení ostatních - známých, ale i těch úplně cizích. A ne, není to žádný Platón nebo Dante, netřeba se bát. Prostě Enjoy!


Kate Atkinsonová
ŽIVOT ZA ŽIVOTEM
Celou knihu jsem se rozhodovala, jestli se mi líbí nebo ne, a pak najednou zničehonic skončila a já pořád nevím. 
Mořilo mě tempo vyprávění, tak volné a zdlouhavé, a množství postav, v nichž jsem se neustále ztrácela. Nechápu, proč o matce a otci mluvila jmény, už takhle přelidněný děj byl ještě nepřehlednější. Mořilo mě to věčné opakování, které bylo zpočátku velice zajímavé, posléze už fádnější a nakonec únavné. 
A k tomu ta beznaděj a bezvýchodnost, která z knihy jen tryská. Prvních pár kapitol mi připadlo jako seznam všech způsobů, jakými mohlo v první polovině minulého století zemřít dítě. 
Na druhou stranu nemůžu říct, že by celá řada scén nebyla extrémně silná a působivá, že by z nich nemrazilo, naopak! Autorka skvěle budu atmosféru místa i doby, ale to její odbíhání od tématu, to řetězení vzpomínek a situací, vzbuzuje dojem, že sedíte vedle někoho, kdo prostě nedokáže vyprávět příběh, aniž by vám neřekl, jakou barvu ponožek si vzal na sebe druhé úterý v březnu předloňského roku, co si nalil ke snídani k pití (z čeho a do čeho, jakou to mělo barvu a z jakého to bylo materiálu), a než se dostane k tomu, kvůli čemu že přišel dneska pozdě do práce, už vás to vůbec nezajímá, protože jste plynule zapomněli, o čem že to původně mluvil... 
Možná by to v papíru bylo přístupnější. Nicméně Tereza Bebarová čte skvěle a její interpretace se mi líbila moc - mnohdy víc, než příběh samotný.

(Poslechnout si ukázku, případně si audioknížku koupit, můžete TADY)

...tak zas to není všechno, zbytek (snad) příště.

4 komentáře:

  1. Enjoy mi připomíná jeden díl seriálu Black mirror. V podstatě ti bude asi to samé, bez lajků ani ránu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už mi to někdo psal na instagramu! :-) Takže to tak zjevně fakt bude. Já se toho Black Mirror pořád tak nějak bojím - vím, že je to dobrý, ale ta témata mě tak nějak děsí a nejsem si jistá, jestli na to chci koukat... Stojí to za to?

      Vymazat
    2. Nám se to moc líbilo, ale jsme spíš nenároční diváci. :) Kromě asi jednoho nebo dvou dílů všechny dobrý.

      Vymazat
  2. Od Delisla si přečti ještě Jeruzalém, Čínu a Koreu, jsou taky skvělý!

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!