neděle 24. června 2018

Na běžecké frontě klid

Běžecky se neděje vůbec nic zajímavýho, o čem by stálo za to psát. Zatímco kamarádi lámou osobáky a obráží závody, ať už domácí, silniční nebo za hranicemi všedních dní, vysoko v horách, já plním svůj "modrý život" a s lehkou obavou vyhlížím den, kdy se na mě mudarrib vytasí s přípravou na míru ušitou na UTW.
A tak se aspoň zbavím knižních přebytků, sice to podle statistik moc z vás nečte, ale pořád se ještě sem tam nějaká duše najde.
No a příště, příště slibuju, že to bude vyloženě běžecký, nakupila se mi slušná hromádka více-méně-velicevelmi zajímavých běžeckých dokumentů, které by vám rozhodně ne/měly utéct.

#40
Terry Pratchett
MALÍ BOHOVÉ
Přestože jsem to několikrát zkoušela a nakonec přečetla pět nebo šest knih, nedokázala jsem siru Terrymu přijít na chuť. Vtipy mi přišly trochu moc násilné a nadbytek přechodníků v českém překladu mě ničil. Usoudila jsem, že holt nejsem náctiletý kluk, čímžto pádem na mě kouzlo Zeměplochy neúčinkuje, smířila jsem se s tím a vcelku bez problému i naučila žít.
Jenže pak mi známý půjčil Small Gods s tím, že tohle je ale super a to si prostě musím přečíst. Ale tak jo, koneckonců pokud není nic jiného po ruce, přečtu i návod na používání spreje na záchod.
Očekávání nemohla být nižší, nadšený úžas větší.
Smála jsem se hodně a smála jsem se nahlas.
Kouzlení se slovy, kouzlení s motivy, kouzlení s brilantní ironií a cynismem. Dějiny církví, víry, lidské i božské přirozenosti zpracované s takovou dávkou nadhledu a humoru, že to snad nemá obdoby. Magie Small Gods mě donutila naprosto přehodnotit postoj k Pratchettovi. Jedna z nejlepších knih letošního roku, jedna z nejlepších za hodně dlouhou dobu.

#41
Chálid Kassáb
ANÁ BAQAR WAHÍD
Tuhle básnickou sbírku jsem si přivezla v roce 2010 z Káhiry. Netušila jsem, co je zač autor, ani jestli je jeho tvorba zajímavá. Chodila jsem kolem ní v knihkupectví Madbúlí kousek od náměstí Tahrír, jež se mělo jen za pár týdnů dostat do titulků novin po celém světě, a říkala si, že je to marnotratnost a že si ji kupovat nebudu tak dlouho, až jsem si ji koupila. Trvalo mi spoustu let, než jsem se k ní dostala. A tak jako s celou řadou jiných sbírek, se mi některé líbí víc, jiné míň. Většina je o vztazích, o pocitech, o emocích. 

#42
Adonis
QASÁ'ID ÚLÁ
Věštkyně

Věštkyně mi na čele zapálila
kadidlo a oddala se snění
jakoby její víčka byla pramenem.
Věštkyně generací, pověz nám
něco o bohu, jenž byl zplozen
pověz - je v jeho očí co uctívat?

#43
Max Porter
ŽAL JE TO S KŘÍDLY
Stíny. Rysy. Obrysy. Rohy. Nohy. Stohy.
Krása. Spása. Pohana. Hana. Johana. Samohana...

Krásnou češtinou přeložený letmý dotek melancholických křídel. Netuším, jestli tenhle koktejl neutuchající jemné bolesti a smutku, který vám začne život prát do žíly v okamžiku, kdy s LUSK! tak nečekaně přijdete o někoho tak blízkého, potřebného, mladého a milovaného, u něhož ono LUSK! nemělo zaznít ještě pár desítek let (anebo podle vás ideálně NIKDY), může jakkoliv fungovat na kohokoliv jiného, než na ty, kdo jsou jím proti své vůle denně živeni, ale trochu o tom pochybuju. Stejně tak si myslím, že prožitek knihy násobí rodičovství, protože některé věci jsou nepřenositelné, některé věci/city/situace/stavy si prostě musíte odžít - a když zkombinujete onu intravenózní výživu a dětičky, v kulichách hlavičky jak kuličky, pak už bude jen zbývat si povzdechnout, snad úlevou, že Vrána zná i někdo jiný.

Ale že by to byla "kniha, která dokáže léčit", jak stojí na přebalu? Hahaha, to je ovšem konina non plus ultras - každý, kdo Vrána zná, ví, že je fuk, co kdo říká, co se kde píše nebo co děláte, NIC některé bolesti nevyléčí, jediné, co se dá dělat, je naučit se s nimi žít a usilovně pracovat na tom, aby vás neotrávily.

#44
Jonas T. Bengtsson
DÍVKA JMÉNEM SUS
Když se sejde Lisbeth Salander s Dexterem na dánském předměstí. 
Sus žije sama a chce se pomstít. Sus je devatenáct, ale vypadá na dvanáct. Hodně hulí trávu a hašiš a taky se snaží hodně jíst, aby ztloustla. Dává si podivným úkoly, který se snaží plnit. Potká podivnýho týpka. Chodí za ní podivný policajti. Jejího dealera nahradí podivný kluk na kolečkovém křesle. 
A to je asi tak všechno - plus pár nepříjemných scén s kotětem a kudlou.
Na to, aby ve mně kniha zanechala hlubší dojem, je Sus trochu moc plochá (a tím nemyslím její hrudník), zápletka příliš letmo načrtnutá a to, co má šokovat, zaujmout, vzbuzovat otázky a podněcovat morální dilemata mě nechávalo naprosto chladnou. Rychle přečteno, rychle zapomenuto.

#45
Guy Delisle
PCHJONGJANG
Výborná kniha, vtipná, příjemná, zábavná a zároveň nabitá informacemi, které jsou ale podané tak nenásilně, že si vlastně ani nevšimnete, kolik jich do vás autor zvládne mimoděk dostat. Příjemná kresba, skvělá atmosféra. Už je to jisté, Guy má nového fanouška!

Alissa Nutting
TAMPA

Představte si sexuálního predátora s pedofilními sklony, sociopata absolutně neschopného hlubších emocí, narcistu ochotného uzavřít manželství s osobou, jež se mu hnusí jen pro její peníze a luxus, ve kterém bude díky nim moci žít. Představte si perverzní osobu posedlou sexem, která neváhá vystudovat pedagogiku, jen aby mohla učit osmáky a po letech pouhého fantazírování tak měla konečně přístup k oběti naservírované na stříbrném podnosu.
A teď zásadní otázka:
Jakého pohlaví je ta osoba?
Jak vypadá?
Asi to nebude mladá, krásná blondýna, že ne? To je přeci nesmysl.
Ale není.
Alissa Nutting stvořila Celeste a dovolila nám nahlédnout do děsivých zákoutí mozku narušené osoby. Nejde o to, jestli se to těm klukům líbilo nebo ne, jde o to, že zneužila svého postavení, že se jim nejspíš postarala o doživotní problémy a kdyby to byly vaše děti, rozhodně byste neměli pocit, že je to v pohodě, protože rajcovní úču by ve čtrnácti přece vobtáhl každej. Jenže ve čtrnácti nemá nikdo nikoho obtahovat, ve čtrnácti je člověk ještě na půl dítě a tohle je prostě z meritu věci špatně. O tom, že kantor zneužívající svoje postavení je prostě nemorální zrůda navíc nemůže být sporu.
Kdyby to byl krásný šestadvacetiletý učitel angličtiny, do něhož by byly zabouchnuté všechny holky a spaly by s ním dobrovolně, bylo by to stejně přijatelné? Jistěže ne. To ale neznamená, že kluci nejsou zranitelní jako holky.
Fascinovala mě odosobněná, až medicínská mluva, kterou autorka hlavní hrdinku vybavila, její primitivní přístup ke světu: všichni dospělí jsou odporní, všichni nedokonalí jsou odporní, celý svět je smrsknutý na adoraci mládí a na uspokojování neuspokojitelných choutek a fantazií. O děsuplné vyprázdněnosti ve scéně, kde se všechno zvrtne, o způsobu Celestina uvažování, o její smrtící schopnosti manipulace ani nemluvím.
Český překlad se bohužel nepovedl do té míry, že jsem knihu po dvou stránkách zavřela, jen abych se pozdějším porovnání s originálem přesvědčila, že to opravdu není autorčina chyba. Nakonec mě to - naštěstí pro mě, jak se ukázalo - donutilo koupit audioverzi originálu, které na působivosti dodává skvělá interpretace Kathleen McInerney.
Velice, velice znepokojivé čtení.
(Jo a český přebal se teda taky moc nepovedl, proč ten zip aspoň není opačně aby vypadal jako klitoris? Původní s knoflíkovou dírku je úplně jiný level.)

Alena Mornštajnová
HANA
Ne, o příběhu, v němž je tolik bolesti, zklamání, utrpení a zoufalství nemůžu napsat, že byl krásný, skvělý nebo úžasný. To se hodí asi tolik jako narozeninová oslava s frkačkami a konfetami na hřbitově.
Hana je nesmírně lidský příběh - jednání všech postav se dá velice snadno pochopit, protože nikdo není hnaný exaltovanými emocemi, jen těmi prostými, běžnými, těmi, co prožívám já nebo vy. Tak, jak ve skutečném světě, ani tady nenajdete jen zlé nebo jen hodné. A právě živost postav, jejich uvěřitelnost, je to, co Hanu posunuje nad průměr zdařilých románů odehrávajících se ve 40. a 50. letech. Navíc tady nejde o dobu, není to obžaloba ani obhajoba, je to prostě "jen" příběh. Není o koncentrácích, není o vyvlastňování, není o -ismech. Je o tom dobrém i zlém, silném i slabém, vřelém a ledovém v nás. Je o lásce, víře i odpuštění - a o snaze je najít, dosáhnout jich a udržet si je. Zkrátka hluboce lidský příběh o lidech.


pondělí 11. června 2018

Elegie rychlosti (a nějaké ty knihy)

Já běhávala kvapem jako laň,
cesta pod nohama se jen míhala
uháněla jsem, jak po princi jdoucí saň
z okolní krajiny jen šmouha zbývala.
Žel dnes rychlejší je i bezrukého dlaň!

(Za to množství knih se předem omlouvám.)

#35
Lars Husum
MŮJ KÁMOŠ JEŽÍŠ
Módní vlna severských knih s sebou přináší kromě skvostů i to, o by možná raději nemělo opouštět rodný prostor. Nejspíš nemám dostatečné buňky pro "severno", protože na hlavní postavě emočního kripla, který si svou deprivaci léčí agresí nejtěžšího kalibru (kopání dětí do hlavy, absolutní neschopnost navazovat normální sociální vazby, oidipovský komplex směřovaný na sestru (jde to vůbec? Nebo se tomu pak říká jinak?) zmlácení přítelkyně do bezvědomí, dohnání oné milované sestry až na samotný okraj útesu a možná ještě dál - a to vše vědomě a místy i cíleně), nevidím absolutně nic vtipnýho. Stejně tak nevidím nic vtipnýho na ponižování, využívání a zneužívání ostatních, zvracení, další vlně násilí, útěcích a primitivních popisech primitivního sexu. 
Ježíš se v knize jen mihne, ale to by vůbec nevadilo, kdyby to nebyly jediné scény, které jsou aspoň trochu zábavné. 
Zbytek je jen lacině napsaný obal, který asi chtěl sdělit něco většího a hlubšího, ale pro mě teda nefunguje na tolika frontách, že je nebudu ani vyjmenovávat, protože bych na něco stoprocentně zapomněla. Když jste totiž agresivní kretén, je fuk, jak moc se pak kajete - v normálním světě, za nějž se ten v románu popisovaný vydává, totiž některý věci holt vrátit nejdou a tvářit se, že když slyším hlasy mrtvých, neznamená to, že je nemám na svědomí, a když nacpu někomu do postele jinou ženskou, je zapomenuta ta předchozí, již máte na svědomí (atd. atd.), je buď krajně naivní nebo prostě rovnou pitomý. 
Na knížce je nakonec opravdu dobrý jen ten přebal a překlad. 
A to mi teda fakt nestačí.

#36
Guy Delisle
BARMA
Cestopis v obrazech. Ne. Jinak. Lépe. Milý cestopis v milých obrazech. Delisle dělá "diplomatického" manžela v zemi ovládané juntou a sužované AIDS a malárií a chudobou, rozhlíží se kolem a co vidí, to zachycuje v krátkých skicách, jež nám život v daleké a vlastně naprosto neznámě Barmě přiblíží lépe, než kdejaký vážný a děsně věcný dokument.

#37
Lenka Sadvarová
MALÁ MÁMA
Milé, příjemné, místy extrémně výstižné (mluviti stříbro, mlčeti nebudeš, ano ano) potvrzení toho, čím si projde většina z nás: totiž, víte, jaký je rozdíl mezi dovolenou a mateřskou dovolenou? Ten samý, jako mezi křeslem a elektrickým křeslem.

#38
Carol Rifka Bruntová
ŘEKNI VLKŮM, ŽE JSEM DOMA
Žánr young adult (neplést s časopisy a filmy for adults!) obvykle nijak zvlášť nevyhledávám. Protože většinou jsou to prostě knížky, u nichž si říkám, jak by bylo asi super, kdyby se mi dostaly do rukou před dvaceti lety, kdy jsem brousila spodní hranici oné kategorie a ne teď, když pomalu zarůstám mechem a sem tam sklidím i nějakou tu houbu. 
I tentokrát jsem se utvrdila, že ono "nesuď knihu podle obalu" se může velice snadno vztahovat i na knihu samotnou.
Krásný přebal s nádherným názvem skrývá plytký, povrchní příběh plný protivných postav, které se chovají tak odpudivě, že vůbec nechápu co a proč že jsem to vlastně četla. Celé mi to připomnělo takové ty velké žvýkačky, které ztratí vzápětí poté, co je strčíte do pusy, chuť a když je budete natahovat, bude dlouhatánská a skoro průsvitná. Tohle bylo taky takové zdlouhavé, mazlavé a bez chuti. 
Dospělí bez výjimky jsou omezení, černobílí a jejich jednání nelogické. Rozepře dospělých postav jsou extrémně dětinské a nějak si neumím představit, že by se někdo takhle mohl skutečně chovat. Děti/dospívající jsou úplně stejně černobílí a jejich jednání kopíruje to rodičů (Co mělo být to zahrabávání do listí? A ten alkohol? Kouření? A ten učitel? He??). 
Načrtnutá témata by měla být nosná, ale nejsou. Možná je to tím, že když si člověk něco odžije (bez ohledu na věk), tohle ho skutečně nedojme. 
Nejsilněji na mě tak zapůsobila poznámka překladatelky. Ta ťala do živého.
O co že jde? Čtrnáctiletá hlavní hrdinka (jejíž jméno si už ani nepamatuju a to jsem to četla před pár týdny) je tak trošku podivínka. Srdečný vztah hraničící s oidipákem má akorát ke svému strýčkovi, umělci a homosexuálovi, který umírá na AIDS. To by asi nebylo až taková pecka, kdyby nebyla osmdesátá léta a o HIV měli lidé aspoň lehce mlhavé povědomí. 
Děj se dá shrnout následovně: Poté, co strýček exne, následuje setkání s jeho letitým partnerem, o němž se v rodině nemluvilo a nemluví, a který je (neprávem, jak jinak) viněný ze strýcovy smrti, jakožto původce zhoubné choroby. Hrdinka se s ním nicméně stejně spřátelí a nakonec ho nechá exnout u nich doma na gauči. Zbytek je jen nejedlá vata. 
Čekala jsem celých 424 (!) stran, kdy se z toho něco vyklube, když se něco stane, něco, co tomu všemu dodá nějakou hloubku, co to nějak vysvětlí, prostě TO, kvůli čemu jsou z toho všichni nadšení. Nenastalo to. Prostě jen další Za zavřenými dveřmi. Ach jo. Chudák já.

#39
Solange Bied-Charreton
ENJOY
Foť, toč, sdílej, piš, postuj, sdílej, lajkuj, sharuj, sdílej, sdílej, sdílej... 
Obraz světa, v němž je snazší žít v jeho virtuálním odrazu nepřináší strhující dramatický příběh, spíš řadu otázek a obrazů, které vás mohou, když je necháte, pěkně kousnout do zadku. 
Co tu máme? Jeden život prožívaný skrze fiktivní sociální síť, na níž je zapotřebí být (takřka) neustále online, a na které vás všechny lajky a shary mohou vynést nejen u "přátel", ale třeba i u nadřízených, na výsluní, stejně jako uvrhnout v nemilost. Život, v němž vám pročítání odrazů životů virtuálních přátel, sežere většinu volného času, a kdy už nesníte a nežijete svůj vlastní, ale jen životy těch ostatních - kdy se s nimi porovnáváte, přemítáte o nich, pohrdáte jimi, milujete je, obdivujete i nenávidíte. Kdy plýtváte skutečnými emocemi na něco, co vůbec nemusí existovat. 
Hlavní hrdina dokáže hodiny snít o tom, co si myslí jeho sousedé odnaproti, které šmíruje pokrytě stejným způsobem, jakým se nepokrytě nechávají na síti šmírovat její uživatelé (a vlastně po tom, aby je ostatní šmírovali, touží, vyzývají je k tomu a dělají všechno možné pro to, aby byli vidět). 
Je tu kontrast doby - generace našich rodičů, která dokázala pohřbít bolest, tajemství i věci, o nichž nechtěli mluvit a nechtěli se k nim vracet tak důkladně, že je vykope až Alzheimer (a někdy ani smrt ne) v kontrastu ke generaci naší a těch dalších, mladších, které se neostýchají (bez svolení) vytěžit i životy těch kolem, když už sebe sama otočili na ruby a vystavili online a sami už nemají co víc nabízet. 
Máme tu i ostentativní odpor vůči těm, kdo žijí virtuální životy, "odboj" v podobě čtenářských kroužků, pankáčů razících staré dobré "no future" - kteří ovšem nakonec vyznívají jako stejní pozéři, jako ti, kdo nedají selfie tyč z ruky. 
Jsou tu skvělé postřehy, jako třeba ten, kdy si hlavní hrdina jasně uvědomuje, že na fotkách z mejdanů se mu holky líbí víc, než když je den předtím viděl ve skutečnosti, že se vlastně na lidi raději kouká přes filtry a než být s nimi, je pro něj příjemnější být sám a jen o nich přemýšlet. Představovat si je. Virtuální blízkost zvětšující reálné propasti. 
Skvělá je i postava romanopisce a vyvrcholení jeho příběhu. 
A výborný je i překlad. 
Kdo chce sranda čtení o blbečkovi z internetu, ten má smůlu a bude nevyhnutelně zklamaný. Dostane totiž směs úvah o rozkládající se rodině, o rozkládající se společnosti, o rozkládajících se vztazích, o drobení identity a o neuhasitelné touze po sebepotvrzení skrze hodnocení ostatních - známých, ale i těch úplně cizích. A ne, není to žádný Platón nebo Dante, netřeba se bát. Prostě Enjoy!


Kate Atkinsonová
ŽIVOT ZA ŽIVOTEM
Celou knihu jsem se rozhodovala, jestli se mi líbí nebo ne, a pak najednou zničehonic skončila a já pořád nevím. 
Mořilo mě tempo vyprávění, tak volné a zdlouhavé, a množství postav, v nichž jsem se neustále ztrácela. Nechápu, proč o matce a otci mluvila jmény, už takhle přelidněný děj byl ještě nepřehlednější. Mořilo mě to věčné opakování, které bylo zpočátku velice zajímavé, posléze už fádnější a nakonec únavné. 
A k tomu ta beznaděj a bezvýchodnost, která z knihy jen tryská. Prvních pár kapitol mi připadlo jako seznam všech způsobů, jakými mohlo v první polovině minulého století zemřít dítě. 
Na druhou stranu nemůžu říct, že by celá řada scén nebyla extrémně silná a působivá, že by z nich nemrazilo, naopak! Autorka skvěle budu atmosféru místa i doby, ale to její odbíhání od tématu, to řetězení vzpomínek a situací, vzbuzuje dojem, že sedíte vedle někoho, kdo prostě nedokáže vyprávět příběh, aniž by vám neřekl, jakou barvu ponožek si vzal na sebe druhé úterý v březnu předloňského roku, co si nalil ke snídani k pití (z čeho a do čeho, jakou to mělo barvu a z jakého to bylo materiálu), a než se dostane k tomu, kvůli čemu že přišel dneska pozdě do práce, už vás to vůbec nezajímá, protože jste plynule zapomněli, o čem že to původně mluvil... 
Možná by to v papíru bylo přístupnější. Nicméně Tereza Bebarová čte skvěle a její interpretace se mi líbila moc - mnohdy víc, než příběh samotný.

(Poslechnout si ukázku, případně si audioknížku koupit, můžete TADY)

...tak zas to není všechno, zbytek (snad) příště.

pondělí 4. června 2018

Rukověť burana v Hurghadě aneb Na cestách s ministryní informací a rádiem Jerevan

Minulý týden jsme strávili v novodobém Bibione. Pamětníci turistické situace po otevření hranic (protože ano, už jsme pamětníci a je to děsivý, ale lidi, kteří nikdy nezažili svět bez internetu, už mohou volit a z nás, co ještě vědí, co je to "pozor, zákruta" a co mají sem tam ještě problém ubrzdit "Nad Tatrou sa blýská", se postupně stávají hotový trousiči možnájednoubudoucíchkoprolitů) mi dají za pravdu, že jen máloco je tak jednoznačným synonymem pro hordy Čechů, kteří nadšeni znovunabytou svobodou vyrazily zválcovat severoitalské pláže vybaveni jen pár fufni, spořivostí, paštikami a... buranstvím. Je mi líto, ale je to prostě tak.
A jasně, my jsme k nim taky patřili. V Bibione jsme teda nikdy nebyli, ale plynovou bombu jsme v kufru vozili taky, šetřilo se, kde se dalo, protože prostě radši jíst týden paštiky, než nikam nejet (a za tenhle přístup jsem rodičům nesmírně vděčná, protože jsme díky němu procestovali celou jižní Evropu a později se podívali i na jiný světadíly), šusťákovka byla základ a rukamanohama se prostě domluvíte všude, pokud (překvapivě) nezabere strategie hodně hlasité a hodně pomalé češtiny.
Od té doby už uplynulo hezkých pár let, a přestože bych tomu ještě nedávno, kdy mi normální připadalo třeba stopovat v Kurdistánu, nevěřila, před pár týdny jsem se děsně spontánně rozhodla, že nutně musím k moři. Že tam musíme všichni. Že tam musíme odjet co nejdřív (a ne, tu spontánnost vůbec nezpůsobilo přerovnávání letních věcí a hromady šatiček, kraťásků, sukýnek a tíleček, který holčičky mají a ve kterých jsou TAK roztomilý, jak jen vlastní dětičky v šatičkách, kraťáskách, sukýnkách a tílečkách v tomhle věku mohou být, v kombinaci s ubíjejícím stereotypem uklízení, praní, žehlení, uklízení, vymýšlení, co budeme zase jíst, nakupování a chystání toho, co budeme zase jíst atd. atd. stále dokola). Měla jsem naprosto jasno v tom, že to musí být hlavě: all inclusive, hned u moře, naprosto bez starostí, takový, abych řešila jen ty šatičky a tílečka a podobný kraviny...
Jako výsměch svým někdejším přesvědčením o tom, co bych já NIKDY, jsem donutila T. koupit zájezd do novodobého Bibione.
Odjezd byl kvalitně dramatický, tak jak to dokážou zařídit snad jen dětičky (a T.). Sešel se nám odlet, návrat T. ze služebky, Magdiny čtyřicítky a nafasovaný antibiotika a pocit totálního zmaru a stresu. Odletíme? Neodletíme? Inu, odletěli jsme (což je od první věty jasný).
V Egyptě jsem byla naposledy na podzim roku 2010. Domů jsem se vracela jen krátce předtím, než se v Tunisku upálil mladý prodavač zeleniny na protest proti státní zvůli. Poeticky se často píše, že jeho plamen zažehl jiskru revolucí, které zachvátily téměř celý arabský svět a jimž se později začalo říkat arabské jaro. V Káhiře to jen pár týdnů předtím, než první stránky novin zaplnily reportáže z náměstí Tahrír, vůbec na nějakou revoluci nevypadalo. Jasně, lidem vadilo, že si Mubárak chce zařídit dědičnou dynastii, ale že by to nějak intenzívně vřelo pod pokličkou? Já z ní tehdy každopádně odjížděla dosti znechucená, nicméně cukr času už stihl dávno udělat své a já se krutě těšila.
Už záhy poté, co se letadlo odlepilo od země, jsem ovšem začala sbírat celou sadu nových poznatků a zásadních informací, jimiž mě měl nadcházející týden vybavit. Tady jsou:
1. V letadle, obzvlášť v charterové netopýří lince plné koupáků, je nutné se ožrat a všem spícím v okruhu alespoň pěti řad zpříjemnit beztak děsně nudné sny hudební produkcí (zpěvem, případně alespoň pískáním), hlasitou konverzací s kamarády anebo ještě hlasitějším smíchem. Pokud vás bude mít někdo už tak plné zuby, že vám něco řekne, hlasitě se ohraďte, že VY si budete na dovolený PAŘIT, jak budete chtít! (Bonusové body získáte za to, když budete žena (+20 bodů), bude vám víc jak pětapadesát let, nebo na to budete alespoň vypadat (+50 bodů) a nebudete se stydět hlasitě vykřikovat, že jste inženýrka! (+35 bodů)). Pokud budete mít i tak pocit, že vám není věnováno dostatečné množství pozornosti, zkuste v letadle omdlít. Minimálně posádku zaujmete velmi velice.
2. Zásadně noste oblečení o jednu až dvě velikosti menší. Ideální je, když k tomu máte postavu dobře živeného medvěda nebo mrože. Nad zařízlými okraji oblečení se vám pak vytvoří roztomilé bochánky a v okolí pak znovu probudíte dětského ducha a touhu zkusit si uplácat nějakou tu bábovku. Doporučený outfit jsou též elastické minišaty (nutno nechat vykukovat podprsenku) a páskové botičky, které se ovšem musí zařezávat do nártů a kotníků, jinak se to nepočítá.
3. Pokud jste žena a začínáte na velikosti 50, je nezbytné rozepínat si na pláži vrchní díl plavek  - opět tak přispějete k alespoň momentálnímu návratu okolo jdoucích do dětství.
Kdo by na ni mohl zapomenout?
4. Na pláži zjistěte až poslední den, že stačí v baru poprosit o kus zeleného hadru a nikdo by vám pak nenabízel: projížďku lodí, projížďku lodí se skleněným dnem, šnorchlovací výlet, masáže, pedikúru, copánky ani tetování henou... jinak byste totiž nemohli strávit pár (desítek) minut přemítáním nad tím, že jste a) byli ke konci týdne na ony chudáky chodící celý den v kalhotách a plných botách ve 40 stupních po rozpáleném písku v naději, že válejícím se koupákům prodají projížďku lodí, projížďku lodí se skleněným dnem... pěkně nevrlí a oni přitom dělali jen svou práci, protože VY jste si nevyvěsili ten pitomý praporek; b) mohli ušetřit poměrně hodně času, kdybyste se všemi nezapřádali alespoň v prvních dnech slušnostní konverzaci, nebo alespoň to, co vám jako slušnostní konverzace připadalo.
5. Jakmile narazíte na jiné Čechy, okamžitě je podrobte křížovému výslechu. Pokud neodpovídají, buďte perzistentní. Stále nic? Vzpomeňte si na slavné časy inkvizice. Přitlačte. Poté nezapomeňte okamžitě dodržet jednu z nejživějších českých tradicí a okamžitě začněte na něco nadávat. Pokud narazíte na debilního objímače, sluníčkáře a vítače, přestaňte nadávat na Araby a začněte nadávat na Slováky (debilní sluníčkář nesmí být ovšem Slovák).
6. Zúčastněte se aktivit organizovaných animačním týmem. Pokud jste dřevo, jsou ideální taneční aktivity. Pokud nemáte dokonalou figuru, volte aktivity na pláži. Buďte v plavkách. Vyberte si břišní tance. Nechte se u toho vyfotit a natočit. Doma to pověste na blog v naději, že když si ze sebe stihnete udělat srandu jako první, nikdo další už v tom nebude pokračovat. (Nikdy vlastním dětem nezapomeňte, že vás do toho zatáhly!)
7. V jídelně si naberte od každého trochu. Co na tom, že těch jídel jsou desítky a že celý rok jíte střídmě. Průjmy jsou beztak z vody/vzduchu/faraonovy dávné kletby. S tím, že se týden v roce přežíráte jako hovado to rozhodně nijak, ale vůbec nijak nesouvisí!
8. Buďte potetovaní! Ideální je vypadat jako když jste zrovna vylezli z ruskýho kriminálu. Kdo není tetovaný, je out. Nebojte, takových je minimum. Je fuk, jestli jste starý nebo mladý, hubený nebo tlustý, aspoň delfínek je prostě must have.
9. Běhejte. Buďte srabi a běhejte jen po areálu. Hodně u toho fuňte. Stoprocentně potkáte armádu místních, kteří se o hotel starají a jež tak utvrdíte v přesvědčení, že turista je prostě zpovykaný debil, protože kdo jiný by tak mohl v sedm ráno ve třiceti stupních zbůhdarma běhat kolem bazénu? Bonusové body: poslední den zjistěte, že v areálu skutečně JE posilovna a v ní běhátko a klimatizace. (+45 bodů)
10. Buďte tříletá blonďatá holčička. Pak vám projde absolutně všechno. Klidně pak můžete dělat bordel, vyplazovat na všechny jazyk, vyřvávat jak na lesy a dělat scénky podle chuti. Všichni se na vás budou beztak smát, budou s vámi dělat legraci, budou si s vámi chtít plácnout a celkově roztají, jen se na ně usmějete.
Bylo to krásný, bylo toho dost. Tak za rok znovu. Možná trochu jinam. Možná trochu víc na východ. To bude teprve dobrodružství!


A tak trochu tematicky aspoň jedna kniha, nějak se mi tu (zase!) nakupily...

#34
Bronislav Ostřanský (ed.)
ISLAMOFOBIE PO ČESKU
Strach z islámu, odpor k němu a mnohdy mylné představy s ním spojené jsou témata, jež vzbuzují v české společnosti vzhledem k nepočetné komunitě místních muslimů neuvěřitelně silné emoce. Proč se islámu tak bojíme a odkud náš strach a odpor pramení? Jaké jsou nejčastější mýty a polopravdy spjaté s islámem? A neměli bychom se vlastně bát něčeho docela jiného? (Celý text na webu iLiteratury TADY)