pondělí 21. května 2018

Sedávej panenko v koutě (a užívej si to)

Obvykle to nedělám, protože se obávám, že to vyzní jako výkřik do tmy a ukáže se, že to tu vlastně nikdo moc nečte a kdo to čte, ten má čas a chuť na všechno, jen na to se nějakým způsobem zapojovat do diskusí (čest a dík budiž výjimkám), ale tentokrát mi to nedá.

Na Posázavským půlmaratonu mi Jana vyprávěla o rozhovoru, který nedávno četla o tom, kterak by se ženy neměly honit za výsledky, že je to ničí, že by si měly závody užívat a ty, co si je neužívají, protože prostě MUSÍ závodit (a jinak to neumí a nedá jim to), jsou vlastně vadný. Bubo by tak hodný, že mi rozhovor našel a dal mi na něj odkaz a já ho teď dám vám.

A budu ráda, když si ho přečtete. Ač tedy možná nasbírám konkurenci další kliky, což není něco, co chcete, když v podobném médiu děláte taky, zajímalo by mě, co si o tom celém myslíte vy?

Protože ač některé věci říká pan psycholog/bobista asi správně, radikální forma ve mně probouzí vlka a já se přistihuju, jak na něj cením zuby (nemluvě o tom, co říkal T.: jeho svěřenkyně budou mít z toho dost jednoznačného popisu asi radost). Skutečně je možné, že jakmile jste soupeřivý typ, je to špatně? Jste nesnesitelná, věčně nespokojená, nesaturovaná bytost, jejíž rodiče - a to především otec - ve výchově něco zanedbal(i)? Samozřejmě se mě to dotýká tak moc právě proto, že prohrávat neumím, nerada prohrávám, ať dělám, co dělám, vždycky se to snažím dělat pořádně, na plno, ne "na pohodu" a "užívání si". Kdo vlastně rozhodl, že polovina lidstva je tu jen proto, aby, slovy Marušky, připravovala manželovi bylinné té a kochala se a přenechala lovení a soupeření druhé polovině? Je skutečně možné, že jsme natolik biologicky předurčení, že snaha o setření hranic mezi pohlavími vede jen k destrukci nás samých a celou emancipací si škodíme? (A máme doma chystat to bylinné té a držet hubu a krok?) Nebo jsem jen příslovečná potrefená husa?
Jako odrazový můstek pro celé řešení (ne)vhodnosti a (ne)zkázonosnosti (vrcholového) sportu pro ženy posloužila aféra kolem Soukalové-Koukalové. Ta mně osobně připadá vcelku nešťastná a přidávám se do tábora těch, kdo její Jinou knihu nečetli a číst ani nehodlají, ale kdo má pocit, že je to trochu velký a dosti zbytečný humbuk, jimž si někdejší miláček národa dosti uškodil. Nicméně na vlně biatlonistických "šokujících velkých odhalení" se svezl kdekdo a najednou jsou všichni přesvědčení, že vrcholový sport vlastně holky ničí (hlavně holky, kluky ne tolik, jak jinak) a že všechny jsou na tom jako "Gabča", jen to na rozdíl od ní nepřiznávají.
To, že je vrcholový sport řehole, je fakt, s nímž asi nikdo nebude polemizovat. Tak proč najednou ten pocit, že by se z toho měla polovina lidstva vyloučit? Není spíš otázka individuality než pohlaví?
A ne, není to tak, že holky nejsou vůbec soutěživý. Jasně, najde se spousta takových, co budou tvrdit, že si to "šly jen užít" a "vychutnat si atmosféru" a (a přiznávám, že obzvlášť tahle hláška mě nechává s otevřenou hubou) "pokecat s kámoškama" (jako na trase, ne v zázemí). Otázkou samozřejmě je, jestli se do toho nesnaží i tak dát maximum a tohle není jen zástěrka a "ospravedlnění" třeba ne zrovna zářných výkonů nebo mizerné/nedostatečné přípravy. Jestli třeba vážně neříkají pravdu a jen to já nejsem schopná svým omezeným přístupem pochopit. Nicméně osobně mám pocit, že mám kolem sebe mnohem víc soutěživých holek než kluků respektive soutěživějších. Nebo že by to bylo tím, že některým holkám to nedělá takový problém připustit? Třeba to, že je štve, že se nezlepšují nebo že někdo jiný, kdo do tréninku vložil méně úsilí, je podobně/stejně dobrý nebo ještě lepší nebo že si z posledního závodu odnesly pár pěkných pánských skalpů. Buď jsme malichernější nebo upřímnější. Anebo je to zase jen věc mého omezeného pohledu, kdy nejsem schopná překročit vlastní stín a podle sebe soudím tebe. Nicméně všechny tyhle soutěživý holky, který kolem sebe mám, jsou bez výjimky krásný, chytrý a úspěšný. Všechny jsou vdaný (takže se našel někdo, kdo si je navzdory nedoporučením pana psychologa/bobisty vzal) a některé mají děti.
A všechny jsou něžné, laskavé a plné radosti ze života.
Tak nevím. Buď zapomíná pan psycholog na to, že se mu do rukou dostává jen zlomek sportujících žen, těch, co ten tlak nevydržely (a takové najdeme v každé profesi - stejně jako najdeme v každé profesi muže, kteří ten tlak nevydrželi a to včetně sportovců) anebo jsem já natolik damaged and broken, že si neuvědomuju, jak jsem doživotně poznamenaná, a jak intenzívně bych se měla modlit, aby ode mě můj muž neodešel k nějaké laskavé a něžné ženě, které nevadí, že ji rozseká ve scrabblu nebo squashi, jež mu uvaří to bylinné té a půjde si, čistě jen proto, aby měla hezkou prdýlku, pánžto to by jí přeci mělo stačit k životu - to, že bude potěšením pro oko pána tvorstva -, zaběhat. Ale jedině pro radost.

#29
Reinhard Kleist
SEN O OLYMPIÁDĚ
Vyprávění, z něhož až srdce puká. Reinhard Kleist zachytil zoufalý osud mladé ambiciózní sportovkyně, která měla to smůlu, že se narodila sice pod stejným sluncem jako my, ale na jiném kusu půdy. Samia - Somálka. Samia - sprinterka - olympionička. Samia - ta, co chce hlavně běhat, trénovat na lepší úrovni, než jen na rozbité dráze plné koz, jež zbyla jako relikvie doby, kdy se i v Somálsku dal život žít, nejen přežívat, Samia - ta, co chce pomoct živit rodinu, tak jako sestra, která odešla do Finska a nechala za sebou své dvě děti (kolik podobných osudů psala poslední desetiletí?), Samia - ta, která sní o LOH v Londýně a nakonec Samia - ta, která za svůj sen položí život. Od začátku víme, co se stane. Víme, jak to dopadne - resp. dopadlo, protože tenhle příběh se skutečně stal. O to svíravější a mrazivější je to čtení. Víme, že Samia spolu s dalšími Somálci zahyne ve vodách Středozemního moře ve snaze dostat se na nafukovacím (!) člunu z Libye do Itálie. Kolik takových Samií, jejích mladších i starší verzí, pohltily vody? Kolik jich opustilo to málo, co měli, jen aby riskovali vše v mnohdy plané naději, že tam na druhém břehu je čeká mnohem lepší život? Na stěně v tripolské chatrči, kde Samia čekala týdny, než ji vyvezou na smrt, stojí sedm ze sta. Sedm ze sta. A všechno to jsou lidi. Nejen čísla. Lidi. Jako vy, jako já, jako byla ona. Olympionička. "Když běžíš, maličká, je to jako bys letěla. Jsi rychlejší než ostatní a nikdo tě nedohoní. A pak doběhneš do cíle a ruce ti vyletí nahoru, a to je jako... ráj."

#30
Daniel Majling
RUDO
Cesta do hlubin cynikovy duše. Nevím, jestli se mi někdy stalo, aby mě kniha rozesmála tak, že jsem praštila hlavou o zeď. Asi ne. Rudo, byl jsi první! Černočerný humor, absolutní bizár a neskutečný nápady. Salman Rushdie ve sklepě, dovezený Ježíš, mluvící bradavky nebo šukající psi. A nakonec: "Je to vůl."
Jak mi něco tak geniálního mohlo tak dlouho unikat?
FUCK!

#31
P. Craig Russell
LOVCI SNŮ
Magický příběh o velké, nenaplněné lásce, která nezná hranice. Nejúžasnější pasáží pro mě bylo setkání lišky s Králem snů. Nádherná kresba i kolorování a Gaimanův scénář v tradičně skvělém překladu dua Janiš-Podaný, co víc si fanoušek může přát?

#32
Maria Sempleová
KDE SE TOULÁŠ, BERNADETTO
Varování: Tohle není humorný příběh o bláznivé rodině. A není to ani společenská satira. Alespoň já tam nenašla ani jedno.
Pro mě je Bernadetta vyprávěním o tom, jak šíleně rychle život plyne, o tom, jak snadno nás může pohltit to, co děláme rádi, jak destruktivní může být, když ním někdo vezme to, co milujeme, a hůř, když se toho vzdáme sami v zoufalé snaze a naději, že tím zachráníme to, co je nám nejdražší. Je to příběh o tom, že - slovy klasika - sovy nejsou tím, čím se zdají být a o tom, že občas myslíme, že náš život skončí, když nám někdo vezme to, co považujeme za důležité, ale stane se pravý opak. Můžeme pak zjistit, že někdo strhl zdi, jež nás obklopovaly, a my konečně vidíme nekonečné obzory.
Je to příběh o tom, že chyby dělá každý, je to příběh o odpuštění, přátelství a rodině. A o tom, že se můžeme najít ve chvíli, kdy se ztratíme.

#33
Kathryn Stockettová
ČERNOBÍLÝ SVĚT
Nádherný příběh, v němž je naprosto všechno. Je to kniha o tom, že život má tisíce odstínů duhy a rozhodně není černobílý. Je to vyprávění o tom, že bez ohledu na to, jakou barvu má naše kůže, krvácíme všichni stejně a rány nám dokáží ublížit stejně, ať už jsou vedené pěstmi nebo slovy.
Atmosféra amerického jihu šedesátých let je popsaná prostě skvěle. Horko a vlhko panující ve vzduchu a hustá atmosféra mezi mladými ženami na mississipsském maloměstě z knihy jen sálá.
A není to jen příběh o tom, kterak je těžké být v téhle době na tomhle místě černou ženou. Je to o tom, jak těžké je být ženou vůbec - protože nejen ty černé jsou svázané pravidly a trpí, úplně stejně, byť samozřejmě jiným způsobem, jsou svázané a trpící i ty "privilegované" bílé paničky, jež musí něco říkat, nějak se chovat, něco nosit, naplňovat určitou představu o mladé dámě. Musí přijmout svou roli, mít brzy děti a řešit kraviny, protože řešení toho, co je skutečně důležité, přináleží v téhle době mužům. Je to doba emancipace, boje za lidská práva, boje za ženská práva.
Autorce se krásně podařilo zachytit plastický obraz společnosti - milující muže i ženy, nenávistné muže i ženy, hloupé i chytré, agresívní i andělské, chybující, zoufající, šťastné, zbabělé i statečné. A nikdo není jen jedno. Tak jako je tomu ve skutečném životě.
Opravdu úžasná kniha.

12 komentářů:

  1. Co Ti na to říct? Je to naše téma už dlouho ... já se opravdu těším, až zase budu běhat pro radost! Ale taky dobře vím, že mi bude chybět ten stres, co prožívám teď. To už ale bude pozdě :-) tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale nebudeš, protože ono "pro radost" tě nebude nikdy dlouho bavit, nebude ti to stačit, budeš hledat další výzvy a další a další hory, které bude potřeba slézt a vrcholy, které bude potřeba dobýt a limity, jež čekají na to, až je prolomíš... a o to se klidně vsadím!

      Vymazat
  2. Ono by pro začátek možná stačilo, kdyby na závodech zařazených jako součást Skyrunnerseries CZSA bylo pódium pro stejný počet mužů a žen. Vedl jsem kdysi o tom se Samem krátkou debatu na FB a jeho postoj je (byl?) ve zkratce takový, že k tomu není důvod, protože a) žen běhá méně, b) mají horší časy a c) ve světě je to obdobné. Být členem té asociace, tak se ozvu hlasitěji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle je taky hustý - pamatuju si, jak jsem byla před pár lety na jednom malinkém závodě kousek od baráku, vlastně žádná organizace, prostě se v lese sešlo pár bláznů, dvakrát ho oběhli a nejlepší dostali diplomy. Kluků deset, holka jediná. Co na to říká tvá odbornost? Je to ve všech kulturách stejné a jen ta naše si lže do kapsy v představě, jak nejsme rovnocenní?

      Vymazat
    2. Ty jdeš tedy na mne zostra. V každé společnosti existuje dělba činností, podle genderu (což je něco jiného, než pohlaví). Důležité je, že toto rozdělení rolí / činností / práce... není apriori (vnitřně, esenciálně) nijak vázaná na biologické charakteristiky jedince (není to tedy spojeno ani s pohlavím). Někde je tak např. hornictví prací pro pravé chlapy (protože svaly), jinde (oblasti jižní Afriky) zase pro pravé ženy (protože Země - ženské božstvo - k sobě muže jen tak nepustí). Důležité je, co píšeš v poslední větě. Požadavek rovnosti / rovnocennosti je politický program, vize, vyjádření vůle, že navzdory různým rozdílům, biologickým-i-sociálním, je důležité, abychom měli férové podmínky k dosažení úspěchu. Shodou okolností to vyjadřujeme tak, že závodíme jako muži a jako ženy, nebo v různě stanovených věkových kategoriích, ale to je jen věcí konvence. Stejně tak bychom mohli závodit v kategoriích vytvořených na základě hladiny testosteronu a podobně. Ve vytváření všech těchto kategorií je však vidět, že vlastně nerovnosti mezi závodníky na startovní čáře bereme vážně a chceme je takto alespoň trošku (symbolicky) narovnat.

      Vymazat
  3. Rozhovor jsem si přečetla, ale nad většinou jsem jen kroutila hlavou. Jsem soutěživý typ a na závody chodím závodit, což ovšem neznamená, že neběhám pro radost. Akorát, když se mi zadaří, tak je ta radost ještě o něco větší. Takové ty řečičky jako že jdu na závod "si to jen užít" a podobně, mi většinou přijdou jako výmluva/omluva.... Já si to jdu totiž taky užít, ale je to závod, tak závodím, ne? Když se budu chtít jít projít, tak za to přece nemusím platit startovné.
    A ač jsem soutěživá, myslím, že jsem spokojená a ani rodina tím nijak netrpí (proč taky).
    Osobně si tedy myslím, že je to spíš otázka individuality než pohlaví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím v plném rozsahu :-) Mám to stejně. A pro mě je to takhle "normální" - jít se na závod pobavit tím, že budu závodit, potěšit se tím soupeřením - a je fuk, jestli to zrovna vyjde tak, že s jinými nebo jen sama se sebou (čím delší závod je, tím míň mi záleží na tom, kdo je přede mnou a kdo za mnou, musím říct).

      Vymazat
  4. Já jsem zrovna ten nezávodní typ, vždycky jsem ráda plavala, bavil mě i trénink, ale závody jsem nesnášela a vůbec mě to nebavilo, časy jsem neřešila a osobáky taky ne. Ale prý nemůžu trénovat a nejezdit na závody povídali, tak jsem i závodila. acimedaca

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Tak přeci jen existujete! A když už jsi byla na závodech, tak ti to taky bylo jedno nebo jsi závodila a snažila ses být co nejlepší?

      Vymazat
  5. Ahoj, ja jsem teda taky nezavodni typ, coz vevylucuje radost z dobreho vyskedku, ale pokud zabehnu osobak tak, ze se u toho znicim tak z toho mam mensi radost nez kdyz osobak nezabehnu ale v cili jsem v pohode. Nicmene, ten rozhovor mi prijde prilis zjednodusujici, mam kolem sebe holky co jsou soutezive a stastne cili myslim ze to je individualni a ne nutne podminene pohlavim...

    OdpovědětVymazat
  6. :).. zase bych vyhral..:)
    Rikal jsem si, ze tohle trochu kontroverzni, ale diskutabilne zajimave tema zvednes v nejblizsim zapisku:)..
    Mne to prijde jako diskuse na urovni "platonicke lasky" k behu.. Dlouhou dobu jsem s tim take bojoval (a to navzdory tomu, ze jsem dusi zena.. jsem chlap jak poleno).. Stejne jako pan president "osboboditel" prosazoval "nepolitickou politiku".. tak rada lidi se nasla v nezavodnim zavodeni:)..
    Spousta z nas resi, ze se nam nekdy nechce.. z jakychkoliv duvodu a nekdo z toho dela zivotni postoj.. Mne to prijde jako blbost:). Proste nekdy se nechce.. nekomu min casto, nekomu vic..
    Holky jsou takove expresivnejsi, tak to vic ventiluji..:), taky maji lepsi pamet, tak se vic trapi:). Hloupy chlap (=vetsina z nas) na spoustu veci (svych prusvihu i treba podrazu partnerky) snadneji zapomene, takze se min trapi:), coz je nase velka a jedina vyhoda.
    Zavodeni/nezavodeni tedy asi moc nezalezi na pohlavi.. dovolim si rici. Kluci to vic taji, protoze citi, ze by zavodit meli..:)
    Veskere zobecnovani je pochopitelne nebezpecne, ale rozlisoval bych vrcholovy sport a normalni zivot.. V soucasne dobe v normalnim zivote je paradoxne muzsky element pod vetsim tlakem.. zeny nejsou zavisle:), casto vydelavaji vic:), v podstate nas nepotrebuji .. a navic v ultra behaji rychleji a dal..:)
    To je na masli!
    Zadny litovani!!! :).
    Predbehlo me tolik holek a zen, ze bych musel zit do sta, abych to dokazal trochu zkorigovat..:)
    Jinak.. abych to uzavrel. JA URCITE NEBEHAM PRO RADOST.. BEHAM PRO NASRANI:).. tech provokateru:).
    Zadny gender, ani cokoliv jineho bych v tom nehledal:).
    12:)

    OdpovědětVymazat
  7. Jsem přemejšlela, co sem napsat o tom, že nejspíš taky nejsem soutěživá (ale běda tomu, kdo by chtěl moji životní náplň omezit na vaření čaje!).
    Nakonec se omezím na dceřin komentář při sledování pohádky: "To je moc těžkej úkol, to bych nedělala a nechala ho vyhrát." (Podle tónu v hlase ne "já slabá žena něco takového nezvládnu" ale "to se teda divím, že se někomu chce tak namáhat jen proto, aby vyhrál".)

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!