úterý 20. března 2018

Jedna

Před pár dny jsem při ufuněným a těžce nekoordinovaným přepínání songů na youtube při (výjimečném) cvičení ve snaze najít dostatečně úderný song, jenž by mě přes těch deset minut, který mi má oblíbená sada cviků na core zabere, přenesl co nejrychleji, narazila na kolkolem podprůměrnou popovou záležitost, jež mě ale přivedla na poměrně zásadní, takřka ontologickou otázku (taky čekáte, kdy ta věta konečně skončí? Já taky.) - kdybyste mohli prožít jeden jediný den svého života ještě jednou, který by to byl? A protože tady se bavíme o běhání (nebo se tak aspoň snažím víceméně zdárně tvářit), trochu si to omezíme: kdybyste si mohli prožít jeden jediný běžecký okamžik ještě jednou, který by to byl?
A já těch pár dní přemýšlím, co bych si vybrala já. A nevím. Nějaký doběh do cíle? Nějaký okamžik, kdy jsem byla totálně vyšťavená a šťastná zároveň, kdy mě všechno bolelo, ale zase jsem si dokázala, že to dokážu? Nebo nějaký jiný moment? Chvíli, kdy jsem se dopotácela do finiše první desítky, zoufale poslední, zoufale zoufalá a místo, abych hodila ručník do ringu, jsem si řekla, že příště to bude líp a dál? Nebo první ŠUTR? Kdy mi jedno kolo přišlo příšerně dlouhý a těžký, ale zároveň to byla láska na první trail a já věděla, že tohle je to, co mě fakt baví. Anebo ještě něco jinýho? Jediný závod, který jsme s taťkou běželi spolu? První maraton? První ultra? Grossglockner? B7? Anebo bych nakonec sáhla po nějaké chvíli z tréninku? Po těch vzácných okamžicích, kdy se všechno sejde a vám je prostě dobře, protože jste teď a tady, protože jste venku, protože můžete dýchat a běžet a dělat to, co vás baví. Anebo něco docela jiného? Pozávodní pivo? Ty chvíle, kdy už nikam nemusíte, kdy si můžete jen přehrávat to poslední, právě prožité dobrodružství? Zatím jsem nepřišla na to, co je natolik výrazný moment, abych mu dala přednost před všemi ostatními. A co vy? Dokázali byste, kdybyste měli možnost, zvolit jeden jediný okamžik, který byste mohli prožít ještě jednou? A který by to byl?

#17
Orhan Pamuk
JINÉ BARVY
Více než sedmdesát esejů z let 1986–2006 doplňuje dosud nepublikovaná povídka, děkovná řeč, kterou zřejmě nejznámější turecký romanopisec Pamuk pronesl při příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu, a rozsáhlý rozhovor s ním. Texty spojují témata známá z jeho románů: Turecko a jeho minulost, láska ke knihám a ostrá kritika zkorumpovanosti a pokrytectví Východu i Západu. CELÝ TEXT (pokračovat na web iLiteratury)


#18
Ruta Sepetysová
SŮL MOŘE
Konec druhé světové války. Hitler prohrává a z Říše prchají před postupujícími Rusy stovky tisíc civilistů. Shromažďují se na severu v naději, že je lodě dopraví do bezpečí. Mezi nimi je i mladá medička z Litvy, Joana, ještě mladší Polka Emilia, tajemný Prušák Florián, osiřelý chlapec, starý švec, rázná Eva a mezi německými vojáky zfanatizovaný Alfred. Jejich osudy se nevyhnutelně spojí, aby se mohli stát součástí jedné z mnoha děsuplných kapitol lidských dějin, o nichž se ví a mluví příliš málo.
To, co napíšu, bude znít jako naprostý paradox, ale kniha se četla snad až moc dobře. A rychle. Než jsem se stihla vzpamatovat, než mě stihla víc a hlouběji poznamenat, byl konec. A ten je skutečně velmi silný. Vícehlasost ulehčuje čtení, odlehčuje dopad jednotlivých, tragických událostí a osudů krutě poznamenaných výplodem toho nejhoršího v člověku - touhou bojovat, zabíjet, válčit. Tragédie doprovázející operaci Hannibal jsou jen jedním ze střípků nepředstavitelných hrůz, jež slepené dohromady stvořily monstrum druhé světové války. Je to kniha důležitá, je to kniha ve své výpovědní hodnotě významná. Naděje, že se třeba jednou lidstvo poučí z vlastních chyb, totiž umírá poslední.


Suzanne Collins
HUNGER GAMES
K dneska už ikonické trilogie žánru "young adult" jsem se dostala dost po zenitu. Všechny tři díly už stihl Hollywood zfilmovat a výsledky nejsou zrovna perlami kinematografie. Ale všichni o knihách básní, a tak došlo i na mě.
Vzala jsem rovnou kompletní edici a dobře jsem udělala - první i druhý díl končí cliffhangerem a je proto záhodno počítat s tím, že budete stejně dokupovat další díly, protože budete nejdřív chtít vědět, co bude dál, a pak jak to teda dopadne.
Kostra je hotová klasika postapokalyptických románů - v nedefinované budoucnosti na nedefinovaném kontinentu existuje pozůstatek někdejší civilizace - třináct krajů a Kapitol. V hrozné občanské válce Kapitol vzbouřivší se kraje porazil, Třináctý kraj zničil úplně a aby podrobeným oblastem pravidelně připomínal, že snahy o svržení jejich moci jsou pěkně blbej nápad, stvořil tzv. hladové hry. Každý rok musí každý kraj poslat dvě děti ve věku 12 až 18 let, jednoho kluka a jednu holku, do Kapitolu, odkud budou všichni tzv. splátci odvezeni do speciálně vymyšlené a navržené arény - části světa plné pastí, kde se budou muset vzájemně povraždit. Kdo zbude poslední, vyhraje. Všechno je to na bázi jedné velké reality show - Kapitolané se baví, obyvatelé krajů trpí. 
Samotnou mě překvapilo, jak mě první díl chytil a bavil. Jasně, hlavní hrdinka se sice chová od začátku jako zpovykaná slepice, ale mnohé se dá svést na věk.
S postupem děje mě ale čím dál víc fascinovalo, že zjevně v žánru YA je v pohodě povraždit tisíce lidí, dramaticky ztvárnit střílení do sirotků, jejich upalování, mordování mutanty atd., ale víc než pusu si ani v osmnácti dát nemůžete. Protože vraždění, krev a vyhřezlý střeva jsou v cajku, sex už nikoli, přestože by k tomu nejedna scéna vysloveně nabízela (a ne, nejsem tím posedlá, fakt ne!).
Druhý díl se ukázal jako pouhá mezihra mezi dílem prvním a třetím, děj posunul minimálně a posloužil jako nástroj k uvedení dalších postav - potenciálních obětí - na scénu.
Třetí díl a vyvrcholení pak bylo, žel bohu, průhledné jak igeliťák na svačinu, ale stejně - těch třicet hodin uběhlo překvapivě rychle. A jasně, ty postavy, obzvlášť ty klučičí, jsou naprosto nereálný, ale co na tom - při běhání jsem si aspoň mohla říkat, že i když mi TB dává brutálně zabrat, furt jsem na tom líp než splátci v aréně. A to se počítá.
O velice zdařilou interpretaci se postarala Tereza Bebarová, díky jí za to. Je pro mě důkazem, že to fakt jde, že herečky umí nejen dobře číst, ale i vyslovovat a dokonce se ani nemusí pitvořit. Hurá!

sobota 17. března 2018

Kde všichni ti běžci jsou...

...kde mohou být?
Takhle o víkendu se to u přehrady úplně nezdá, ale při pohledu na seznam píšících spoluběžců to vypadá, že ti, co vydrželi běhat, už nemají potřebu psát, případně pověsili běh na hřebíček úplně a našli si nějaký jiný, zábavnější koníček, třeba ježdění na koloběžce, koukání do zeleně nebo zavařování.
Čím to, že se všichni vytratili? Že by měl člověk jen určitý počet závodů, o kterých má chuť referovat nebo jen určité množství situací, které mu připadají hodné zaznamenávání? Můžou za to sociální sítě, na nichž se referuje snáz a rychleji? Máme méně času nebo jen méně chuti? Nebo jsme prostě už řekli všechno, co jsme chtěli?
Je fakt, že časem ta běžecká témata dojdou, když nejezdíte na dva závody do měsíce a nemáte kliku na hromady bizarních situací jako dnes už nestor běžecké blogosféry 12Honza. Ono taky co furt psát o tom, že dáváte jednu nohu před druhou, občas vdechnete nějaký ten gel nebo housku se sadámem. Někdy se vám běží líp, jindy hůř, občas je vedro, jindy zase zima. A tak si tu v těch svých běžeckých světech žijeme den za dnem, týden za týdnem a z měsíců jsou najednou roky. Prvotní nadšení vyprchá a buď se s během rozejdeme nebo si vytvoříme trvalý partnerský vztah, v němž není třeba zas tolik slov, prostě stačí spolu být, protože víme, že i když to třeba není absolutně dokonalý, je to pro nás to nejlepší (ano, pořád ještě mluvím o sportu). Není asi divu, že většina běžeckých blogů nepřežije onen přesun statusu z absolutní zamilovanosti do trvalého svazku. Je to stejný jako se všemi populárními romány - kde nejsou zápletky, karamboly, katastrofy, zvraty, peripetie a rozuzlení, tam to není široce čtenářsky přístupný a oceňovaný příběh.
A deníčky typu přišel jsem, viděl jsem, snědl jsem, běžel jsem domů, ty nemůžou nikoho dlouhodobě bavit číst ani psát. Nebo aspoň mě ne.
Ale stejně. Kde všichni jste? A kdo teď stojí za čtení?

# 14
Lynn Gaspard
DON'T PANIC I'M ISLAMIC
Don't Panic I'm Islamic je podivná směska esejí a ukázek uměleckých děj, která by ráda předvedla odlišné pohledy na muslimy a představila je jako úplně normální lidi z masa a krve, kteří prožívají úplně stejné starosti a radosti jako nemuslimové a ještě nějaké navíc, které pramení z šířící se paniky z islámu. Místo toho tu ale máme plejádu podivných, extrémních osobností - je tu pár gayů, jedna drag queen, za rohem pak radikální feministka a další a další podobného střihu. Upřímně mi v první řadě uniká, co má tahle sbírka vlastně být? Eseje na začátku knihy jsou extrémně vtipné a reagují většinou na to, jaké to je být muslimem v post-trumpovském světě. Některé sice mohou vyznívat snad až příliš radikálně, ale mně se líbily. Jenže pak se tón začne měnit a s ním i témata a otázku, jaké to je být v současném světě muslimem, vytlačí mindrák, který zjevně lidé odlišné barvy pleti neustále prožívají v ultlačovatelské, majoritní, bílé společnosti. Jakože cože? Naprosto nevybalancovaná je pak kvalita jednotlivých textů, na pár skutečně dobrých je tu podstatně víc slabých a pár špatných. Suma sumárum je to průměrná sbírka, jež nevyužila obrovský potenciál. O to větší zklamání pro mě představovala.

# 15
Václav Hrabě
BLUES: BLUES PRO BLÁZNIVOU HOLKU
"Mrtví romantici zmrzlí v zákopech 
něžným chraptivým hlasem zpívají 
nejlepší dílo Ludvíka Beethovena. 
Také to byli lidé. 
Teď jsou to jenom jména. 
Guláš a kvér a řády. Ono to láká. 
Ale Beethoven? Beethoven? 
Pánové, co je to za vojáka? 
Červená, lidská krev v kalužích hasne. 
A hvězdy na nebi 
jsou cynicky krásné!" 
(z Půlnoční mše v dešti, s. 129) 

A je úplně fuk, kterou bych vybrala, protože všechny jsou "cynicky krásné", silné, dojemné, imaginativní a tak přístupné! 
Už je to spousta let, co jsem četla Hraběte poprvé a stihla jsem zapomenout, jak geniální byl básník, stejně jako jak tragicky mladý zemřel. Stejně jako jsem si pamatovala jen to, že se mi jeho verše líbily, jak moc mě ale dokážou zasáhnout, to jsem odhadnout nedokázala. Beatnická láska, zdá se, nerezaví.

# 16
Anna Blundy
ŠPATNÉ A JEŠTĚ LEPŠÍ ZPRÁVY
K téhle knížce mám velmi osobní, až niterný vztah. Poprvé v životě jsem totiž právě u ní viděla, jak vzniká český překlad. T. na ní dělal v době, kdy jsme spolu začínali chodit a já tehdy absolutně nechápala, jak něco takovýho může zvládat? Kniha vedle klávesnice, otevřený word, pohled na anglický text, zabušení, český překlad na obrazovce. Před očima se mi rodila nová verze starého. Kouzlo. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že i já budu jednou přivádět na svět nové podoby starého, nevěřila bych. 
Minulý týden jsem si potřebovala nutně a rychle zalepit bebíčko na dotčené dušičce, když na press trip do Izraele a Palestiny odjel kolega, jenž má v redakci zastávat spíš pozici univerzála a ne já. Máloco pomáhá na podobný bebíčka líp než čtení. Teda aspoň mně. A když už jsem tam nemohla být, mohla jsem si o tom aspoň číst.
Knížku jsem si pamatovala jen mlhavě, pamatovala jsem si, že mě bavila hlavní hrdinka a že mě bavil celý příběh.
A na tom se za ty roky fakt nic nezměnilo.
Špatné a ještě lepší zprávy  jsou zábavná a napínavá detektivka, která vám dovolí nahlédnout do kuchyně zahraničních dopisovatelů. Hlavní hrdinka Faith je ještě relativně mladá britská novinářka, se kterou se život nemazlil a která se rozhodla, že ani ona není vlastně mazlící typ a bez sebelítosti naložila s tím, co má a co jí bylo dáno, jak nejlíp dovede. Je drsná, tvrdá a ostřílená. A je uvěřitelná. Román je všechno, jen ne naivní a nerealistický, jak mu je vytýkáno na databázi knih - při intifádě zemřela spousta lidí a pokud se pokusíte rozkrýt ruský gang obchodníků s dětmi navázaný na izraelské armádní špičky, můžete velice snadno přijít k úrazu s vedlejším, smrtelným účinkem. Novináři a to, jak fungují, jsou popsáni bez růžových brejliček a zkreslených představ á la "mám kauzu". Blundy píše dostatečně dostatečně cynicky (a sama má za sebou dost osobních zkušeností), abyste se aspoň na chvíli doopravdy připojili v baru k bandě ožralých, utahaných a všemožně poznamenaných jedinců, kteří pro nás v mezičase chystají televizní stand-upy z válečných zón a popisují boje v článcích, které přelétáme očima u ranního kafe.

úterý 6. března 2018

Severní vítr je krutý

"Nevíte, jak v autě nastavit klimatizaci na - 6°C? V rádiu říkali, že by rozdíl mezi vnitřkem vozu a venkem neměl být větší než dvanáct stupňů..."

"Ráno mě vzbudilo ťukání na okno. Říkal jsem si, hergot, co to má být, dyť bydlím v sedmým patře. Byl to teploměr a bušil na mě, abych ho pustil dovnitř, že je venku kosa."

Vsadím se, že jste v poslední pár týdnech oba (a spousta dalších na podobný téma) četli.
Jo. Byla zima.
Jasně, to se tak, ehm, v zimě stává, že je zima, že ano, ale ona byla svinská zima. Nevím, jak u vás, ale v Praze i mínus 12 zasluhuje pozornost a v noci padaly teploty ještě podstatněji hloub. A k tomu ani památka po sněhu.
Chodníky a parky se vyprázdnili a instagram zaplnili sportovci, kteří se fotili při svých výkonech venku, aby dokázali světu, jak drsní jsou, že i takovým počasí běhají!
Můžu na ně teď machrovat, jak jsem na rozdíl od nich nad věcí, protože ač jsem běhala, nemám jedinou zmrzlou fotku, ale nebudu to dělat, protože žádnou zmrzlou fotku nemám ne proto, že bych byla tak děsně nad věcí, ale proto, že mi byla tak strašná zima, že zastavit, abych něco fotila, umrznu.
Aby toho nebylo málo, samozřejmě mi v tabulce vyšly na mrazivé dny věhlasné T-Birdovy B2B běhy. To znamená, že dva dny za sebou běžíte něco dlouhýho, co vás dostatečně zrasí. Pokud se to nepovede hned první den, je tu den druhý, který vás 100% dorazí. Zatímco mudarrib si dává třeba dvě padesátky za sebou, pro mě i vidina prvních dvou dvacek - nejdelších běhů od POPu - byla dostatečně děsivá, abych se od pondělka děsila pátku.
Zima totiž  na TB-ho seznamu výmluv figuruje hezky vysoko, někde vedle přílišnýho horka, kocoviny a nutnosti udržovat domácnost čistou a její členy spokojené, najedené a pokud možno v něčem, co není pytel od brambor přepásaný stočeným pytlem na odpadky.
A že mrzne? Mám být prý ráda, že nežijeme víc na severu. Tam totiž mrzne ještě víc. A tak jsem běhala v mrazech a ještě větších mrazech, doma fňukala ve sprše, když jsem se snažila rozmrazit zrudlý stehna, zadek a břicho a doufala, že znovu nelehnu.

O tom, že je běhání kouzelný sport, nikdo nepochybuje. Jeho kouzlo spočívá mimo jiné i v tom, že vám začne vliv běžeckých kamarádů prosakovat do ostatních sfér života, protože každý z nich je má vedle záliby v dlouhých bězích i další, poměrně specifické koníčky. Můj pan trenér (to je za ty dvě třicítky příští týden!) má třeba rád Dánsko. A všechno dánské. I dánskou literaturu. Ve snaze se zavděčit (a počet třicítek v tréninkovém plánu pokud možno snížit), jsem zastřihala ušima v okamžiku, kdy v únoru probleskly první zprávy o tom, že bude v Praze pravděpodobně nejslavnější žijící dánský autor a bude s ním beseda. "No tak půjdeš taky, ne?" No... ehm. Tak jo no. Beseda s Peterem Høegem, od nějž jsem do té doby zvládla akorát rozečíst Cit slečny Smilly pro sníh byla, překvapivě, zábavná. Kromě toho jsme se tam sešli i s Tučňákem a Nikie, což bylo obzvlášť fajn. A mně se znovu potvrdilo, že běhání je prostě super, kromě lesů, vod a strání, vás totiž dokáže zavést na místa, kam byste se nikdy nepodívali. Třeba do knih dánského autora.

#13
Peter Høeg
CIT SLEČNY SMILLY PRO SNÍH
Ze zasněžené střechy domu, kde žije Smilla, třicátnice, na půl Dánka a na půl eskymačka, spadne malý chlapec. Chlapec, kterého Smilla znala a jako jednu z lidských bytostí měla skutečně ráda. Od začátku, protože na rozdíl od většiny smrtelníků pro ni sníh není jen to bílý, studený, z čeho se dají plácat huhuláci, věděla, že tu něco nehraje. To něco se dokáže být mnohem rozsáhlejší, než by si troufala představit s případnými důsledky tak šílenými, že na ně fantazie snad ani nestačí.
Cit slečny Smilly pro sníh je zpočátku napínavou detektivkou. Je to kniha enormně zajímavá, zalidněná neotřelými, v mnohém originálními postavami, které se dostávají do napínavých situací. Jenže pak přijde druhá půlka, děj se přesune na moře, množství postav se snad ztrojnásobí a já se definitivně ztratila. No a přerod Smilly v Laru Croft byl na mě prostě moc.
Kdyby se Høeg držel v celé knize toho, co pro mě tak brilantně fungovalo v první polovině, odpustila bych mu i nadliské výkony Smilly a ohraný syžet. Protože mi zprostředkoval svět, o němž jsem měla jen velice mlhavé tušení. Protože jeho popisy Grónska, tamějšího života a svérázu obyvatel svérázného místa planety, mi učarovaly. Magičtěji na mě už působily jen popisy jídla. Snad nikdy jsem ještě nečetla knihu, ve které by bylo něco tak prostého, jako je vaření, popsáno s takovou poetikou. Bavila mě většina postav "před lodí", detektivko-thrillerová linie byla na mě moc překombinovaná a vlastně mě vůbec nezajímala. Ale vůbec. V jednu chvíli už to všechno začalo být prostě jen absurdní, Smilla Nesmrtelná a všechno takové uklopýtané, udýchané, upocené. Jako pardon, ale kdyby se jí chtěli zbavit, tak ji prostě hodí do vody a nazdar, ne? Uklouzla ve sprše a přepadla přes zábradlí, nazdar. Nějak jsem si neuměla představit, jak to mohlo celé vypadat. I to byl nakonec poměrně velký kámen (haha, vnímáte tu paralelu?) úrazu.
A pořád mi v hlavě vyskakoval Deception Point od Browna - nicméně ten vznikl až celých deset let po Smille, takže jestli se někdo od někoho inspiroval, je jasné, kdo a od koho.
Nicméně si stejně něco dalšího od Høega přečtu a to nejen proto, že se mi podepsal.