úterý 16. ledna 2018

Desatero pravd o mateřství, které vám nikdo neřekl

anebo řekl a vy jste se mu rozhodli zkrátka nevěřit.

Nechci nikoho zastrašovat, jen mi přijde záhodno v době, kdy je všechno krásně naaranžováno a ještě líp popsáno, přispět se svou ne až tak růžovou troškou do mlýna.

Od nuly do šesti let věku potomstva totiž možná...

1. Vaše tělo už nikdy tak docela nebude vaše tělo
A nejde jen o sepětí v následných týdnech a měsících (nebo dokonce i letech) v případě, že se rozhodnete (a budete moci) kojit.
Jde o to, že nejspíš už nikdy nebudete vypadat jako dřív, nebudete se cítit jako dřív a vaše tělesná schránka se nebude (minimálně zkraje po porodu) chovat tak, jak jste zvyklé.
Na těhotenství je kromě toho roztomilého bříška a kopanečků, na něž má ovšem štěstí jen část z nás, taky hromada věcí krajně nepříjemných. Třeba megapupek a krutý kopance do močáku, který dokážou zákeřný trpaslíci vytvářet už v raném prenatálním období. Umí se v pozdějších fázích velmi bolestivě boulit a někteří se narvou k páteři a z toho je pak spousta dalších moc příjemných stavů. Když začínají růst, může vám být opravdu strašlivě blbě. A ne den dva jako ve filmech, ani týden jako v některých "realističtějších" seriálech, ale týdny i měsíce. Může vám smrdět absolutně všechno i to, co vám normálně vonělo. Můžete být schopní sníst mrtvý koze jazyk a pochutnat si na něm a z delikates z pětihvězdičkových restaurací se vám může zvedat kýbl. Můžete nakynout do gargantuovských rozměrů. Může být totálně fuk, jak drahým krémem proti striím se budete mazat, nakonec se všechny můžou ukázat být jen dalším zbytečným mazáním na kravský vemena a kůže vám může popraskat kdekoliv a kdykoliv. A když to nestihnete během těhotenství, nebojte, je ještě čas porodu, kdy znovu zmutejete v cosi, co nebudete poznávat. Já to stihla právě v této době, kdy jsem místo tvrdého bubnu měla najednou na břiše padák vycpaný molitanem a na něm uložené cosi, co bývalo mým poprsím. Ale nebojte, tohle všechno se zkonsoliduje! Chce to jen trpělivost. Strašně, strašně, strašně moc trpělivosti. Anebo hodně náročný dítě, protože pak nebudete mít čas se ani podívat do zrcadla, natož něco takovýho, jako dva medicinbaly na vycpaným padáku, řešit (radím vám dobře: berte to první).
Pokud se strie dostaví po porodu, můžete se utěšovat tím, že to obrovské cosi, co máte teď na hrudníku, takhle obrovské rozhodně nezůstane a časem do splaskne. Když budete mít štěstí, bude to vypadat pořád ještě k světu. Když ne, skončíte jako já a budete holt vypadat jako zasloužilá matka z rovníkové Afriky na fotkách v National Geographicu. V tom případě je příhodný být vdaná za někoho, kdo si vám pamatuje b.c. a může žít ze vzpomínek na růžovou minulost (pozitivní ovšem je, že ty strie pak nejsou na tak malém prostoru vůbec vidět!).
Šestinedělí má svůj význam.
Ano, chceme být taky suprmatky, a když už jimi nemůžeme být geneticky a nemáme tedy velikost 36 nejpozději 36. den po porodu, budeme aspoň suprběhacímatky. A začneme běhat brzy anebo ještě dřív. A budeme běhat hodně. A rychle. A daleko. Není to tak dávno, co jsme to přeci zvládaly, tak to zvládneme znovu, ne? Ideálně si pořídíme drahý běhací kočár a startovný na nějaký závod. Ideálně dlouhý a drahý.
Musím se sama sobě smát, protože jsem přesně tohle udělala. Teda mínus to startovný a (a v prvním případě) kočár. Ale s Madlou jsem začala běhat pět týdnů porodu, protože už jsem se na toho hrocha, v jehož těle jsem uvízla, nemohla ani podívat. S Kačkou dokonce tři neděle po porodu, protože jsem přeci suprběhacímatka a ne sračkopes a přeci si poručím, ne? Ne. Jen díky svým silným genům zdatné slovanské selky jsem to v obou případě přežila bez úhony, ale stejně mám zafixovaný rozestup břišních svalů a měla bych si dojít nechat spravit břišní kýlu, která se mi s K. udělala.
To jsou totiž další dvě věci, který vás můžou potkat a většinu z nás potkají. A kterým se, pokud vím, nedá nijak předejít.
A pak je tu pánevní dno. Věc, o jejíž existenci b.c. - before children - máte ponětí maximálně tak na lekcích pilátes, kde se dělají takový ty cviky se zvedáním zadku, čímž máte tuhle oblast posilovat (byla jsem na pár hodinách, ale mám jen omezenou schopnost vstřebávání "zatažených trubiček", k čemuž nás lektorka opakovaně vyzývala, a záhy jsem byla natolik saturovaná, že jsem raději začala... no... běhat. Teď mi ty zatažený trubičky chyběly, ale pozdě lektorku honiti). Teď se to bude sakra hodit a bez posíleného pánevní dna to fakt nepůjde a už vůbec nepoběží. A když, nejspíš se u toho počůráte. Pardon, to jinak napsat nejde. A když ne hned, tak později (a teď mluvím o řádech desetiletí, jestli nechce v padesáti nosit slušivý tena lady spoďáry, posilujte pánevní dno).
Nemá cenu se upínat na konkrétní datum, na konkrétní závod, na konkrétní plány. To, že AB běhala osobáky čtvrt roku po porodu neznamená, že za tím byla jen její píle. To, že CD zvládala tohle a tamto z ní nedělá ani lepší matku, ani lepší běžkyni. Prostě má jen větší kliku.
Některý věci nejsou jen o píli a odhodlání. Ani o tom, kolik do toho chceme, můžeme a jsme ochotný dát.
Některý věci prostě potřebujou jen jediný: čas a trpělivost.
A to prostě nikdo předem (a vlastně ani při tom) nechce slyšet.

2. Instagramy lžou
Internet je plný suprmatek, které vypadají při odchodu z porodnice, jako kdyby nikdy nerodily a nejpozději po šestinedělí nosí všechno staré oblečení a pyšní se rozkošným miminkem na jedné ruce a desetikilovým kettlebellem na druhé a sixpackem na břiše. Jasně, že jim závidím, a i když mi to nikdo nebude věřit, i jim to přeju. Neznamená to samozřejmě, že bych to nechtěla taky. Důležitý je si neustále připomínat, že tohle je ale jen zlomek. A vypadá to, že jich je většina čistě proto, že z té menšiny se většina s chutí vyfotí a pochlubí se internetový veřejnosti, protože se prostě má čím chlubit. A my zbytek můžeme akorát tak závistí a zoufalstvím (a hladem! Protože ten máme najednou pořád!) ohlodávat monitory a telefony.
Navíc ty fotky prostě nemusí být nutně reálný. Ne že by je snad hned musely autorky upravovat ve photoshopu, ale tak jsou lepší a horší zrcadla a lepší a horší úhly. To jsem se takhle vyfotila v létě a měla ze sebe radost, jak že mi to, navzdory těm kilům, co mám proti loňskýmu a předloňskýmu roku navíc, sluší. Po lahvince (nebo dvou?) vína jsem se pochlubila kamarádce, protože ta mě koneckonců až tak často v plavkách nevidí. Ten den ale viděla. Zamžourala skrze skla brýlí a v opilecké upřímnosti na mě chrstla ze dva ze tři kýble ledový vody: "Takhle ale vůbec nevypadáš!... Jako nevypadáš blbě, nic se na tobě nijak zvlášť neklepe, ale takhle teda nevypadáš!" A měla jsem to. Sice ne černý na bílým, ale dostatečně vypálený v ušním bubínku, abych se přestala kochat nad vlastními fotkami v našem optimistickým zrcadle. Nebo aspoň dočasně.
Takže to, že EF nebo GH vypadá nějak na fotkách, ještě vůbec neznamená, že tak vypadá i v reálu. A kdyby? Ona je ona, vy jste vy. Zase je tu ta mrcha genofond a kouzlo individuality, jež může v situaci, kdy ona je ta štíhlá se super fotkama v trenýrkách a podprsence, který byste oblíkly (možná!) v pátý obecný a vy ta, co by jí možná ani ten niqáb zas až tak nevadil, připomínat spíš prokletí.
Jenže máme co máme.
Podstatný je, se na to úplně nevykašlat a aspoň trochu bojovat.

3. Spánek je vzácná komodita
U koho to neplatí, ten bude ode dneška do konce dní přinášet zápalný obětiny bohu spánku, protože patří k vyvoleným! Ne, není to tím, že jste lepší rodiče nebo máte lepší techniky, lepší matrace, lepší mlíko, lepší patogenní zóny v místě, kde spíte. Je to prostě proto, že on, Dream King, se na vás usmál.
Proč nenáviděl nás, to dodnes netuším. Možná jsme ho prostě jen srali.

4. Samota je ještě vzácnější
a rozvoj silnýho stockholmskýho syndromu je takřka jistotou
Od chvíle, kdy se z placky stane lezec, neuniknete bedlivé pozornosti ani na záchodě. S postupnou transformací v člověka vzpřímeného můžete očekávat asistenci s toaletním papírem a posléze i komentář celé akce. Nebudete se moct zavřít po běhání ve sprše, protože jinak na vás bude trpaslík s řevem bušit. Teda samozřejmě jak který. M. stačilo pustit JimJam nebo ještě dřív DuckTV a pozornost na minimálně pět minut (za něž se naučíte enormně efektivně stíhat absolutně VŠECHNO!) byla zaručena. U K. jsem si televizi mohla vzít klidně do sprchy s sebou, nic by se nezměnilo.
Budete se těšit, ale jako opravdu těšit, se všemi těmi motýly v žaludku, na něž máte už jen vzpomínky, který nabírají podezřele sépiový nádech, až budete moct jít konečně někam sami - jako večer, s drahou polovičkou, někam za dospělou zábavou. Třeba jako do kina nebo do hospody nebo ježišimarjajemitotálněfukkamhlavněabychtamnemuselananikohodohlížet. A pak přijde ten den a vy jdete. A nakonec se (skoro) celou dobu bavíte o potomkovi či potomcích, koukáte na hodinky a kontrolujete telefon, jestli hlídač nehlásí krizi a celou dobu přemítáte, jestli doma ta krize opravdu neprobíhá v takové škále, že hlídač ani nezvládá zvednout telefon. Domů se regulérně těšíte.

5. Svět už nikdy nebude stejný
O tom, že bude svět najednou plný obrovský hromady nástrah jsem už psala. Najednou budou všechny rohy ještě mnohem ostřejší, žebříky vyšší, prolejzačky nebezpečnější a provoz na silnicích vražednější. Za každým volantem bude sedět hovado, co se vás bude snažit zabít a ve vzduchu bude poletovat miliarda smrtonosných patogenů. Každá teplota a každá nemoc vám zvedne tepovku do aerobního pásma a přiměje vás googlit ty nejhorší choroby, jež potom v každém dalším zakašlání jasně identifikujete. Anebo taky ne, když to budete mít dostatečně na háku (což vám budu nadosmrti smrťoucí závidět).
Dlouho si nebudete moct dovolit být nemocný. A když už bude mít choroba definitivně navrch, zapomeňte na to, že si hezky lehnete, dáte si (horký!) čaj k ruce a budete ležet a potit se a číst si a pospávat a koukat na filmy a seriály. Ha ha, ha. Zábavná část běžnýho marodění je definitivně v tahu. To by totiž znamenalo, že si drahá polovička bude muset vzít OČR, což je něco, co potěší naprosto každýho zaměstnavatele (a každou drahou polovičku, která se najednou proti stavu, kdy se většinu času stará "jen" o sebe a práci, musí najedou starat o sebe, dítě (děti) a vás, třikrát jupí). Naučíte se v marodícím módu fungovat. Mám kamarádku, kterou nechala doma drahá polovička s totální sračkobličkou a ještě relativně malým dítětem. Pamatuju si její popis, kterak celý den strávila v poloze "Meresjev", kdy se jen plazila mezi záchodem a postýlkou, kam holt umístila dítě, protože stěží kontrolovala svěrače, natož čerstvě potácivě pobíhajícího potomka. Měla můj respekt a dodnes ho má. Já bych vyhlásila stav kolapsu a detašovala se někam do kouta, kde by mě nikdo nenašel a pan manžel by prostě doma zůstat musel (taky jsem si tím prošli).
Ještě později se naučíte prostě nemarodit.
Po čase zjistíte, že téměř nevyhnutelně utrácíte za hadry, boty a vůbec veškerý věci pro děti podstatně víc, než za sebe. Máte boty pátou zimu? No tak to přežijí i šestou, stejně chodíte jen na ten zamrzlý písek a do lesa, tam byste nový akorát tak zničili, tak co...
Čas se vám rozkouskuje na "období" - děti mají pořád nějaký "obdobíčka" a obvykle to s sebou nese něco negativního - separační úzkosti, růst zubů, koliky, další zuby, další separačky, období vzdoru, období růstových bolestí, první puberta, období naprostý závislosti, období, kdy mají hlásek posazený tak vysoko, že vám ve chvíli, kdy něco sdělují hlučně (a to dělají často, protože potřebují být slyšet) brousí lebku zevnitř. Naučíte se období přežívat a brát je jako něco, co přejde. Protože všechno časem přejde a všechno nakonec připluje po vodě.

6. Změní se vám vkus i priority
Ferraty ve Slovinsku nebo realistický reportážní romány z války v Jugoslávii? Zapomeňte. Ideální dovolená bude najednou v hotelu s co největší hernou, co největší zahradou (ideálně s hodně vysokým plotem) a nabídkou jídel, který může i nekojící se batole. Když k tomu bude ještě dostatečně zabezpečený bazén a vy se po (další) prořvané a pronošené noci nebudete muset hnout z areálu a potomek se i přesto zabaví, bude to zn. Ideál. Jasně, že ne pro všechny. Jasně, že jsou akční rodiče, kteří nemají problém vyrazit s ročním dítětem pod stan a fakt si to užijí (mám kamarádku, která to tak dělá hned se dvěma dětmi a další, která jezdí autem upraveným na přespávání a obě to baví a já je děsně obdivuju!), ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Dovolená, opravdu echtovní dovolená, začíná teprve tehdy, když můžu přestat vařit a dělat animátora.
A dojemné filmy a realistické knihy? Příběhy z válek, z chudých zemí, příběhy podle skutečných událostí, jež zahrnují děti? S tím mi jděte k šípku! To prostě absolutně, totálně nedávám. Jako vůbec. Ani trochu. Nikdy.
Mnohem podstatnější, než cokoliv jinýho, bude najednou při výběru místa k bydlení dostupnost školek a škol, při výběru auta množství autosedaček, který do něj narvete a při výběru čehokoliv do domácnosti jeho děckoodolnost - tj. do určitého věku ratolesti schopnost absorbovat neomezené množství slin a přežít neomezené množství pádů z různých výšek a na různé povrchy.
Budete řešit odečty dětí z daní a odečty školkovného z daní. Velikosti bačkorek a výběr kroužků. Budete to všechno dělat a budete to dělat rádi. Stejně jako budete rádi jezdit na dovolený tam, kde budou babycluby a vůbec vám ty ferraty a autentický výpovědi nebudou chybět (nebo aspoň většinou ne. A když jo, začnete třeba běhat ultra v horách, i když na to vlastně vůbec nemáte.)
Animáky v kině budou představovat super program (na Bergmana děti ještě nějaký ten pátek prostě vzít nevezmete). Stejně jako dětský divadelní představení (byť by třeba taková Médea mohla být v jistém směru výchovná). A nejúžasnější budou ty, ve kterých budou vystupovat vaše děti. Jako vážně.
Dobrá rada? Přečtete, shlédněte a slezte všechno, co jste opravdu chtěli, b.c. Jasně, že pak může být ještě spousta možností. Jenže taky být nemusí. To mějte na paměti.
Taky je jedno, kdy se rozhodnete vrátit do práce. To, že do ní půjdete děsně pozdě, z vás neudělá o nic lepší matku, než když do ní půjdete na poměry naší vlasti brzy a "chudáka" dítě svěříte do péče někomu z rodiny nebo do nějakých jeslí nebo školky. Pro mě osobně byly ty tři roky tak akorát, s Káťou už jsem stříhala metr, až pošupajdí, protože prostě potřebovala společnost a děti. Jsou mámy, který domácí povinnosti ubíjejí, který ubíjí rutina mateřskýho světa a který se touží vrátit do práce. Jsou mámy, který bytí matkou absolutně naplňuje, který se v celým tom světě od fixek špinavých rukou najdou. A pak jsou ty mezi tím. A žádná z nich není a priori lepší máma než ta druhá. Blbý akorát je, když se necháte nacpat do některý ze škatulek, kde být nechcete. To pak zavání průserem pro všechny zúčastněný. Nenechte se cpát do cizích škatulí! Víc než kdy jindy totiž platí, že doma je doma.

7. Budete muset dělat hromadu věcí, které vám budou (dříve či později) lézt na nervy
(čest výjimkám)
Potisící přebalená plína, vylitý nočník, utřený zadek, uvařená kaše, zaprasený bryndák, složená várka pidihader, převlečená počůraná postel, postavený komín z kostek, zopakovaný pacipaci, narvání kočárku do mhd, tišení řvoucího potomka, zachování chladný hlavy, absolutní ztráta kontroly, zoufalství, radost, absolutní zoufalství, nepředstavitelná radost... koloběh života s dětmi přináší kromě těch krásný úsměvů, prvních slůvek, prvních krůčků, prvních a spousty dalších hlášek, výtvorů, nápadů a zážitků taky ubíjející stereotyp, úmorný milionpadesátý opakování toho samýho a často ničivou samotu, ze který vás sice můžou vytrhnout milionpadesátý výpravy na ty samý hřiště a pískoviště v okolí, ale vy o to vlastně zas až tak nestojíte, protože jste možná asociálové jako já a kontakty s cizími lidmi jsou vám krajně nepříjemné. Obvykle totiž narazíte na další suprmatky, co je to všechno opravdu upřímně baví a vy (já) jim to akorát tak můžete závidět, protože vás (mě) to zas až tak upřímně nebaví. Rozhodně ne pořád. Občas byly bábovky super a občas taky nebyly.
Ale stejně jdete a ty zadky utřete, obrázky pochválíte a prádlo složíte. Takže to s vámi (mnou) určitě není tak blbý.

8. Vaše dítě BUDE to nejkrásnější na světě
a taky nejšikovnější a nejúžasnější a nejbáječnější (i když porodíte opičku jako Fantozziho žena)
aneb jak praví moje oblíbený arabský přísloví: "Pro matku je i opičátko gazelou".
Ale ty moje jsou doopravdy ty nejkrásnější, nejšikovnější, nejúžasnější a nejbáječnější na světě.
Jako fakt.
Byť je možný, že to nepřijde hned. Rozšířená, statusy, zprávami a prohlášeními (ne)známých kolem, (polo)pravda stanoví, že své dítě budete milovat každou buňkou těla od prvního okamžiku, kdy ho uvidíte / plácnou vám ho na břicho. Je ale stejně dobře možný, že ta láska, ta obrovská, hluboká, nezměrná láska, přijde mnohem později, bude jako pramínek, který vyvře a bude postupně narůstat a sílit anebo vás třeba po pár týdnech (měsících) srazí jako nečekaný vodopád. Může se vám v prvním sledu událostí prostě jen ulevit, že je porod za vámi a rovnýma nohama skočíte do kolotoče řvaní, krmení, přebalování, pokusů o uspávání, dalšího řvaní, dalšího krmení, dalšího přebalování, krkání, chování... a v tom bordelu a spánkové deprivaci bude prostor tak možná na úsilí o zachování základních životních funkcí. Postupem času ale ten cit přijde. A až přijde. Pak ty bláho.

9. Budete křičet
(sakra velká čest výjimkám)
Já byla vždycky uječený nervák, takže u mě to asi nikoho z těch, kdo mě znají, nijak zvlášť nepřekvapí (ale opravdu se moc snažím se ovládat. Teda většinou.) Ale na děti řve třeba i moje flegmatická sestra, který se výbuchy emocí vyhýbaly i v pubertě, kdy si je zvládla odbýt maximálně tak protočením panenek nebo ležérním zapálením další cigarety (protože nač se zbytečně vysilovat?). K tomu, že na svoje děti křičí, se přiznává i kamarádka Eva, která chodí na kurzy Respektovat a být respektován a v drtivý většině případů všechny ty úžasný respektující formulky na svoje děti aplikuje. Zařve dokonce občas i můj muž, který prostě z hlediska vyššího principu mravního nekřičí.
Tip: nekřičte ani vy. Nemá to cenu. Trpaslíci se stanou vůči křiku velice záhy odolní. Naučte se výhružně šeptat. To zabírá mnohem líp.

10. Všechny vaše vztahy se změní
(a přežijí jen ti nejsilnější)
Změní se vaše vztahy nejen k lidem, ale i ke zvířatům, věcem a činnostem.  Tedy můžou a samozřejmě nemusí. Ty moje se změnily dost radikálně. Náš kocour pro mě začal být najednou "jen" kocourem. Vlastně všechny zvířata pro mě najednou začala být "jen" zvířata. Neznamená to, že bych ho preventivně nakopla kdykoliv kolem něj projdu (na to mám ostatně K., která ho tím příležitostně udržuje v pozoru - a ne, neprochází jí to, kdybyste nás z toho chtěl někdo obvinit. A ne, není zlá, ona prostě tak nějak kope do všeho a je jí v zásadě jedno, jestli je to živý nebo neživý... Pracujeme na tom! Jakože fakt intenzívně! Třeba ještě udělá kariéru v nějakým ženským FC klubu) nebo mu nedávala nažrat, jen už to jaksi není "dítě". Je to prostě kocour. Nekreslím, netvořím, neskládám puzzle. Všechno to najednou představuje jen ztrátu vzácného volného času. O tom, že se mi ze života vytratila spousta lidí jsem taky už psala. Ale taky se mi v něm další spousta objevila a dál objevuje a jsou to skvělý lidi, který bych jinak neměla šanci potkat. Ono to prosévání prostě k životu asi patří. Byť je to občas na prd a může vám (mně) to být líto. I co.
A pak je tu samozřejmě vztah partnerský. Zapomeňte na svatbu. Jestli se někde kalí ocel, je to při společným bydlení a jestli je něco skutečný prubířský kámen, pak jsou to děti. Nebo spíš první dítě. Samozřejmě v případě, že jsou obě v pořádku, jinak je to prostě masakr křesťanů a radši nemyslet.
Ale když tohle dáte, šance, že už dáte všechno, se zásadně zvýší. O přátelstvích, jež přežijí kauterizaci děckem, platí samozřejmě totéž.

BONUSOVÁ JISTOTA:
A stejně byste neměnili!
(nebo alespoň pořád ne)

10 komentářů:

  1. Ty jsi rychlik!
    Super!!!

    Ted jdu rychle spat - doufam, ze dam aspon hodku a pul spánku, nez se ten malej terorista zase vzbudi...
    A půjdu si na zachod trenovat výhružný šepot!!!

    S pozdravem, sračkopes Babeta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Doufám, že ti byl dopřán dlouhý a zasloužený spánek! Pamatuj, co říkal Werich: Všechno se přečká. Tečka!

      Vymazat
  2. A pak jsou tady supermatky, které píšou dlouhé a skvělé články, zatímco my ostatní (jakože já) jsme sice přišly z posilovny, ale jsme tak vyřízené, že jenom s klukama stavíme lego, koukáme u toho na házenou v televizi a nejsme schopné dát dohromady souvislý odstavec :-) S pozdravem, sračkopes Alžběta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale houby, já jsem taková suprmatka, že jsem zvládla třetí den na horách lehnout jak podťatá. To se to pak vypisuje, když nemůžeš nic (a takový plány jsem měla! jo jo, haha). Stavitelům zdar!! :-)

      Vymazat
  3. Tak myslím, že začnu trénovat výhružný šepot, bo to se mi fakt líbí :). Díky za tip!

    OdpovědětVymazat
  4. Bod číslo deset mě rozsekal. Úplně Káťu vidím :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dyť jsi párkrát v akci viděla :-) Ona si podle mě prostě v tu chvíli nemůže pomoct - asi nějaký maradonovský instinkt :-D

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!