pátek 1. září 2017

Něco končí, něco začíná

Tak zní název jedné z mých nejoblíbenější povídek jednoho z mých nejoblíbenějších autorů (kdopak ví?).
Káťa jde v pondělí poprvé do školky.
A já budu poprvé po bez mála šesti letech sama za sebe.
Panejo.
Těším se a bojím se, standardní mix rodičovských pocitů.
Do toho mě čeká jeden takový menší ordál, a pak se uvidí, jestli bude ten předěl ještě výraznější. Zatím působí jako jizva. Taková, jako mám na pravém lýtku od pádu z kola. Dlouhá, vystouplá, ale nijak strašlivá, a na obou stranách to samé. Snad to takové bude i v reálu. Snad si to zase nepředstavuju jako Hurvínek válku. Ostatně jako obvykle.
Běhám.
Přijdu si těžká a pomalá a neohrabaná, ale běhám.
Víc než kdy jindy mám pocit, že už to jinak ani neumím. Příliš mnohokrát jsem se totiž v poslední době přistihla, že běžím, aniž bych to měla v plánu - chtěla jsem si udělat volný večer a místo toho jsem byla najednou venku a kladla jsem levou před pravou a tak dál. Chtěla jsem to otočit u mostu, protože jsem si připadala unavená a vyšťavená a protože mě to nebavilo, a místo toho jsem byla o původně plánovaný tři kilometry dál. Není to tak, že bych na sebe byla tvrdá, spíš si přijdu, jako kdyby mi tak docela nefungoval přenosový kabel mezi mozkem a zbytkem těla, nestává se ze mě zombík?!
A mezitím čtu.
A taky poslouchám. Po nekonečné kocovině z Formánkových Úsměvů smutných mužů, které mě vážně dostaly, jsem se - sláva hurá - oklepala a slupla hned dvě audioknihy ve dvou týdnech.
Takže dost bylo keců, jde se na věc.

#-5(46)
Philippa Riceová
SLAĎÁK
Po dlouhé době zklamání z komiksu. Pro komiksy mám totiž velikou slabost, jestli jsem to tu už nepsala. Máloco mě tak těšilo, jako pracovat na překladech komiksů a být aspoň tak součástí toho fascinujícího světa, který dokonale kombinuje moje dvě lásky - obrázky a vyprávění. Slaďák vypadá na první pohled skvěle, ale je to taková malá cukrová vata z pouti - sladký, nadýchaný nic. Chyběl mi alespoň náznak příběhu, malinká zápletka, něco, co by z útlounké a graficky nijak zajímavé knížečky učinilo něco jiného, než onu cukrovou vatu, kterou sníte a jako byste ji nikdy ani neměli.
Jakýsi moudrý člověk kdysi prohlásil, že ve filmu se musí něco dít - nikoho nezajímá pohled na spící Nicole Kidman (byť se o to Andy Warhol, ne tedy s Nicole, pokusil a jeho Spánek nechť každý odvážný posoudí sám), Brada Pitta jak si stříhá nehty nebo Johnnyho Deppa, jak jede na nákup - normálních situací, běžných situací ve vší jejich všednosti a obyčejnosti máme všichni v každodenní rutině dost. A o knihách platí to samé. Pokud je obsah každodenní, musí být o to silnější forma.
V případě Slaďáku však bohužel všednost překračuje hranice banálnosti až zbytečnosti.
Ono je samozřejmě těžké nakreslit komiks o probíhajícím vztahu, když chcete, aby zároveň s vydáním neskončil, obzvlášť když je váš partner podstatně úspěšnější a známější autor (jakou roli to asi ve vydání sehrálo, hm?). To, co je prezentováno jako roztomilé (třeba soucit s hysterií nad vystydlým čajem?), je pro mě za čárou - asi jsem prostě moc stará, moc přízemní, protože kouzlo, které podle hodnocení ostatních knížka zjevně asi má, mě naprosto minulo.


#47
Sarah Haywood
THE CACTUS
Vždycky, když mám přečíst nějakou knihu, která ještě nevyšla, přijdu si děsně důležitě. Kniha The Cactus právničky Sarah Haywood spatří světlo světa v lednu 2018 a na mě bylo ji přečíst a napsat, zda si myslím, že stálo za to kupovat práva na překlad.
Jedná se o "ženský román", ale údajně tak trochu jiný, žádná prvoplánová červená knihovna. No, debilní to není, ale já nejsem cílová skupina, takže se mi kniha posuzovala podobně těžko, jako se mi četla (nebo minimálně jejích prvních cca 150 stran).
O čem že to je? Inu, jak stojí na přebalu, je to kniha o tom, že nikdy není pozdě "rozkvést". Pětačtyřicetiletá Susan je Sheldon Cooper bez diagnózy (ne, její matka ji nenechala testovat) - chová se jako osoba s PAS, je odtažitá, protivná, mluví a uvažuje jako stroj na led. Je vystudovaná právnička, má byt v Londýně a práci ve státní správě, lidi považuje za pytel slabostí a sebe za dobře fungující stroj. Susan ovšem umírá matka a na scéně se tak objevuje rodinná otázka. Do toho je od samého začátku zřejmé, že je Susan čerstvě těhotná, nicméně její letitý vztah funguje na bázi dohody - její protějšek je stejný bizár jako ona sama a ona rozhodně nechce, aby se na jejich "ujednání" cokoliv změnilo a z ono muže se stal partner. 
Tak. Susan tedy jede řešit pohřeb. Tam zjišťuje, že matka v poslední vůli nechala rodinný dům k libovolně dlouhému užívání jejímu bratrovi. To je zevl a flákač, umělec a tak trochu ochlasta po tatínkovi. V retrospektivě se dozvídáme, že tatínek chlastal první ligu a dojel na to, maminka milovala syna podstatně více než dceru - a traumátko je na světě. Bratr navíc sestře škodil, jak jen mohl. Do toho je tu ujetá, sebestředná tetička a zákeřné sestřenice.
Nesmí pochopitelně chybě mužný a pohledný kamarád bratra a sousedka z horního patra. Ten první Susan naučí milovat (ach!) a ta druhá jí vysvětlí, že přátelství existuje a mateřství nemusí být úplně destruktivní (ach dvakrát).
Nakonec je tu velké rodinné tajemství, po němž následuje ještě větší katarze.
Tak. Samotný námět není špatný. Není to ani nic objevného nebo nového. 
Zajímavá je asi volba hlavní hrdinky, co jsem měla možnost číst, bývají to v tomhle druhu literatury spíš děsně milé, úžasné, krásné, chytré a úspěšné holky, kterým třeba něco nevyšlo, ale jinak jsou prostě špíglnýgl. To Susan skutečně není.
Obávám se ale, že je to zároveň (spolu s úmornou délkou - 370!?! stran) to, co knize podráží nohy. Prvních 150 stran mě totiž tak vytáčela, že kdybych knihu nemusela číst "pracovně", nejspíš bych udělala zásadní výjimku a nedočetla ji. Plus samozřejmě těžko uvěřit, že by někdo takový mohl otočit o 180°, že by se s někým takovým chtěl někdo kamarádit a už vůbec, že by ji někdo snesl jako partnerku.
Nicméně je fakt, že já vážně nejsem cílová skupina podobné literatury. Kniha sama je psaná hezkým jazykem, nicméně příběh se odvíjí až příliš pozvolna a určitě by jí neuškodil razantnější redakční zásah a zrychlení - třeba o nějakých sto stran míň by z ní mohlo učinit hodně příjemný, oddechový román, jehož vedlejším efektem nebude lobotomie (nebo aspoň ne úplná).

#-6(48)
Fatima Mernissi
BEYOND THE VEIL
Tohle není tak docela dobrovolná volba. Je to něco, co jsem měla přečíst už před delší dobou, neudělala jsem to, neb jsem titul nedokázala sehnat v českých knihovnách a v tehdejší fázi se zařekla, že do "toho" už další peníze sypat nebudu. Nakonec jsem musela, ještě, že existuje kamarád eBay a internetové antikvariáty, jež nemají problém zdarma zaslat knihy z UK do ČR.
Fatima Mernissi je v arabském feminismus pojem. Je spolu s Nawál as-Sa'dáwí jednou z "matek zakladatelek" a Beyond the Veil je původně její dizertace, kterou psala na jakési americké univerzitě. Fatima je Maročanka, většinu probíraných témat proto z pochopitelných důvodů vztahuje k Maroku. Text vznikl původně v roce 1975, knižně vyšel poprvé o deset let později. První polovinu tvoří historický exkurz do ženské sexuality a jejího vnímání v islámu, v období před jeho vznikem a po něm, Fatima komparuje al-Ghazzálího pojetí s tím Freudovým (trošku přitažené za vlasy, když vezmeme v potaz, že al-Ghazzálí zemřel v roce 1111) a v druhé části seznamuje čtenáře s výsledkem terénního výzkumu, kdy v roce 1971 dělala v Maroko rozhovory s určitou, poměrně omezenou skupinou žen ze střední vrstvy a k tomu měla k dispozici několik set dopisů zaslaných do tamějšího televizního pořadu v duchu "Milá Sally". 
Kniha je to bezesporu zajímavá, je tu ovšem jisté ale a  tím ale myslím ALE. Autorka ani na okamžik necítí potřebu tvářit se, že jde o práci objektivní. Má svá stanoviska a ta se snaží dokázat, a přestože jí z výzkumu vychází něco naprosto jiného, dál si v závěru stojí za svým. Muži jsou podle ní vinni postavením žen ve společnosti, je to panika ze síly jejich sexuality, z oné "fitny", rozkolu, jež by žena vnesla do společnosti, kdyby se mohla na běžném životě participovat bez omezení. Tato obava muže přinutila, aby ženu vykázali do ústraní a svázali nekonečnou řadou regulí. Tvrdí, že v partnerských vztazích není prostor na lásku. Muži jsou opresoři, ženy jsou utlačované. Ale žádná z žen, s nimiž dělala rozhovory, si nestěžuje na manžela. Potvrzuje se to, co je zřejmé i z ostatních sporných aspektů muslimské společnosti - totiž, že ženám dělají největší peklo ze životů -- ano, další ženy. Tedy hlavně tchyně. 
Jednotlivé části navíc působí, jako kdyby byly za sebe naskládané - spíše než jako jeden celek se dílo jeví jako tři nezávislé studie.
Otravná je repetetivnost témat. Jestli po přečtení nebude vědět, co je to fitna, je s vámi něco sakra špatně.
Pokud o tématu nevíte nic, bude to pro vás veliké překvapení. Pokud něco málo víte, něco málo nového se určitě dozvíte. Pokud se tématem zabýváte, nemá moc cenu, abyste Fatimu četli - nic, co by nebylo v jiných titulech, tu nenajdete.

Paula Hawkins
DO VODY
V malém anglickém městečku umírají ženy. Tedy, než by umíraly nějak hromadně, ale už po několik staletí si tu řeka vybírá svou daň - "čarodejnice" tu procházely zkouškou vodou, nepohodlné ženy mizely v hlubinách, pak se ale v jednom roce zavře hladina nad patnáctiletou bezproblémovou a veselou Katie a poté i nad Nel, ženou, jež se osudy těch, které pohltily místní vody, zabývala. Tohle nemůže být náhoda. Nebo ano?
Nakonec poměrně trpké zklamání, byť příběh byl rozehraný velice zajímavě, motivy slibovaly silný čtenářský zážitek a autorčin styl mě stejně jako v Dívce ve vlaku bavil. Jenže - zápletky se nakonec ukázaly průhledné jako vody Karibiku a motivace slabé jak kafe na benzínce. Nevím, zda za to může skutečně kniha samá nebo drastické škrtání při převodu do audioverze, kterou jsem poslouchala. Výsledek je každopádně poměrně plytký.
A teď k interpretaci: Velikým překvapením v dobrém slova smyslu pro mě byla Lucie Pernetová a Jitka Ježková. Naopak jako velice slabý se překvapivě ukázal Ladislav Frej, pro něhož jinak nemám snad nic než obdiv, nicméně - jak trefně stálo v jedné z recenzí audioknihy - v tomto případě působí, jako kdyby jej neustále překvapovalo, co že to vlastně čte.
Stálicí na nebi hrůzných interpretací je Jana Stryková, která Do vody utopila vskutku důkladně. Její hysterické přehrávání, parodování ostatních postav a hýkání (no dobře, každý se smějeme nějak, ale skutečně ne každý může načítat knihy!) udělalo z poslechu naprosto reálný ordál - ne vodou, ale sluchem. Kvůli ní to navíc vypadá, že je kniha zalidněná snad dvojnásobkem postav, nevím, proč jí režisér nepustil, jak pojali své postavy její kolegové. Ale asi by to bylo jedno, protože J.S. evidentně nemá nejmenší cit pro prezentaci a vcítění se do postav. Prostě děs a běs a kdyby mě to ze dvou třetin (mínus Strykové Erin kompletně) nebavilo, kvůli ní by to byla jedna hvězda jak vyšitá.
(Co mě ovšem zaráží nejvíc, je fakt, že je všude psané, že kniha není zkrácená, nicméně tady: http://naposlech.cz/audiokniha/recenze/do-vody se hovoří dokonce o původně úplně vyškrtnuté postavě, tak jak to tedy vlastně je a co všechno jsme neslyšeli?)


Lenka Horňáková-Civade
MARIE A MAGDALÉNY
Přes všechny výtky, které bych k téhle knize mohla mít a možná bych i měla mít, nemůžu jinak, než ach, to byla tak krásné, tak bolavě krásné, že si je pro tentokrát odpustím.
Proč jsem my ženy tak silné a tak slabé zároveň? 
Marie a Magdalény, příběh padlých světic, těch, které padly v hříchu a dokázaly povstat, těch, s nimiž si život - a milostná vzplanutí - nehezky pohrála, to vše na pozadí zlomových momentů našich dějin minulého století. 
I díky všem třem interpretkám je to poslech, u něhož se svírá srdce, postavy jsou tak živé, že máte chuť na hrdinky křičet a cloumat jimi, odvléct je, zabránit jim, poručit jim a zachránit je. A nakonec nezbude, než jen tajit dech a říkat si: ach ne, to ne, ale to ne. 
Jen ten konec na mě byl moc zašmodrchaný, kdo že? Jak že? S kým že? To bylo skoro na vztahovýho pavouka.
Zdráhám se prozrazovat cokoliv z děje, abych vás nepřipravila o překvapení a očekávání. 
(Jen dodatek: Místy mi kniha připadala jako překlad a teď jsem se dočetla, že to skutečně překlad je. Autorka napsala "Marie" nejprve ve francouzštině, a poté sama přeložila do češtiny. Tím se samozřejmě také vysvětluje jistá didaktičnost díla, kterou mu ale nevyčítám - příliš mnoho lidí zapomnělo, zapomíná anebo už si ani nemůže pamatovat. A jsou to právě dějiny, které nás mohou tolik naučit - jen musíme chtít poslouchat.)