pátek 14. července 2017

Papírový džin a tučňák s panákem benzínu do sekačky k tanci a k poslechu

Ač opakovaně varována, že mám dávat ty knížky postupně, protože je to pak moc dlouhý a nikdo to nečte, opět se dostávám do skluzu a tak jen v rychlosti, protože o dnešní dávku papírovo-zvukových pokladů vás nemůžu připravit.

#2 (38)
Jonathan Stroud
AMULET SAMARKANDU
Kdo četl Zaklínače, ví, co, resp. kdo, je dítě-překvapení. Kdo ne, ten to půjde pronto napravit. My počkáme...
...
...
...
Hotovo?
Tak jdeme na to.
Amulet Samarkandu, první díl Bartimaeovy trilogie je knížka-překvapení. I takové jsou. Ty, které nesoudíte jen podle obalu, ale i podle názvu. Takové, jež vám někdo přinese domů nebo vám dá, vy ze slušnosti poděkujete a jen vrozený odpor k odhazování knih vám znemožní je rovnou vyexpedovat (nedej bože směr popelnice). Amulet Samarkandu, kdo by takovou blbost četl? říkala jsem si. To bude zase nějaká pseudoromantická slátanina z muslimského prostředí. A tak jsem knihu roky oprašovala a vůbec ji neměla v úmyslu číst.
Víc už jsem se mýlit asi nemohla.
Nakonec jsem po ní sáhla u mamky, přečetla si přebal a začala být zvědavá. Současný Londýn, kterému vládnou mágové? Praha jako největší magická velmoc soupeřící právě s Londýnem? Džinové? Kouzlení? Sem s tím! 
A k ještě většímu překvapení musím říct, že tahle knížka je to báječně zábavné YA fantasy, kde se to jen hemží džiny, ifríty, máridy a spoustou dalších magických bytostí, hloupými kouzelníky, po moci lačnícími mágy a nechybí ani hrozba katastrofy obřích rozměrů. U vyprávěcího kormidla se střídají dva ústřední hrdinové, mladý Nathaniel, nadaný kouzelník (v er-formě) a Bartimaeus, cynický, hláškující džin (v ich-formě), které Nathaniel přivolá a jenž čtenáře oblažuje výbornými, černohumornými poznámkami pod čarou - "...jeden známý byl dokonce roky uvězněný v nějaké špinavé lampě, dovedeš si představit tu potupu?". Oceňuji i to, že ač trilogie, nekončí první díl nějakým vynuceným cliffhangerem. Přesto (a možná právě proto?) si moc ráda přečtu další část se v literatuře jen tak nevidí. 
Suma sumárum je to příjemné, pohádkové a imaginativní vyprávění. Co víc si pod hlavičkou "odpočinkové četby" přát? To vše ve standardně velmi dobrém překladu Petry Diestlerové.

Tom Michell
CO MĚ NAUČIL TUČŇÁK
Tom Michell se narodil do rodiny dobrodruhů. A když vaše máma chová krokodýla a celá rodina je rozeseta po všech koutech světa, jen těžko vás můžou zvlněné kopečky jižní Anglie uspokojit. Tom proto krátce po dvacátých narozeninách vyrazil do Argentiny. Za dobrodružstvím, za poznáním, za nevšedními zážitky. A těch mu Jižní Amerika 70. let poskytla požehnaně. 
Bylo by ale zásadní chybou očekávat divokou jízdu v duchu Indyho Jonese. Kdepak, Michellovo vzpomínkové vyprávění je prosté dramat, zápletky nebo rozuzlení. Jsou to paměti pána, který býval mladým klukem a učitelem na internátní škole, a jenž chtěl zažít něco velikého. A protože byl ochotný pro to něco udělat, splnilo se mu to a na své cestě potkal unikátního parťáka. Psa má totiž každý.
Co mě naučil tučňák je 100% "feel good book" aneb kniha, která je po všech stránkách příjemná, historky jsou milé, zážitky úsměvné a podmanivé podání Kryštofa Hádka celý ten příjemný dojem jen posiluje. Jistě, závěr je smutný, ale i o tom je život - o zrození a o smrti; a mezitím, když budete mít štěstí, můžete zažít velká dobrodružství, pevná přátelství a třeba se i něco přiučit od tučňáka.
Josef Formánek
ÚSMĚVY SMUTNÝCH MUŽŮ
"Si dáš pivo, ne? Ne? Tak aspoň panáka na cestu!" Zrcadlo, který Josef F., jak sám o sobě autor píše, nastavuje naší alkoholický kultuře, přináší mrazivý odraz lidí, kterým se dvě "zdravotní" decky denně vymkly tak trochu z rukou. Je tu bývalý úspěšný podnikatel, ironman a sobec, který nakonec vypil i benzín ze sekačky. Je tu muž, který čeká, až si ho odveze mateřská loď i ten, který zbouchl nevlastní dceru. Jsou tu ti, kterými se nikdo z nás nechce stát.
A je tu autor sám. Josef Formánek, bývalý šéfredaktor časopisu Koktejl, spisovatel, autor populárních knih, alkoholik. Otevřeně na sebe přiznává celou řadu věcí, kterou byste se snad styděli svěřit i knězi.
Josef F., jak sám o sobě referuje, vás vezme na výlet za zdi, za něž se doopravdy podívat v žádném případě nechcete. Úsměvy smutných mužů vypráví o životě v protialkoholní léčebně a osudech jejích pacientů s upřímností, jež nám může pomoct pochopit, že se vejce černýho draka může vyklubat v kapse kohokoliv z nás...
Knihu skvěle interpretuje Filip Švarc a paradoxně ji vydalo vydavatelství Země pohádek - tak přeju autorovi, aby měly jeho zápisky pohádkový konec a on toho draka jednou provždy přemohl.

1 komentář:

  1. Neme, davej jich vic a pis to delsi (fakt to cteme, a pak i ty knihy!!)
    Lucie

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!