středa 28. června 2017

Překvapení - strhující morbidita - bídný kompilát

...tak nějak by se asi daly charakterizovat tři knížky, který se mi tu opět nakupily - tak se do nich pusťme, ať je prostor na ty další (nějak moc čtu, možná bych měla dělat občas i něco jinýho... éé... ne).

#0 (36)
Jaroslav Velinský
DZWILLE

"Pera jsou černá... ať nás vedou dál." 

 Nedávno jsem psala o Mechanickém pianu a musela chca nechca přiznat, že jsem tu knihu doma sušila pěkných pár let. Tahle moje slaměnka je ale v porovnání s jinými domácími knižními pomníčky ještě sotva utrženou haluzkou. Dzwille, útlou a malinkou (a přesto 414 stran dlouhou, písmenky naditou) sci-fi/fantasy šisovalo mé sestře na polici slunce od Vánoc roku 1996. Myslím, že ji nikdy nikdo nečetl, ale mě celý ty roky nepřestávala podivně přitahovat. Vím téměř jistě, že jsem se ji pokoušela i několikrát číst, protože mi přišla dostatečně cool, aby dokreslila moji krutě intelektuálsky nezávislou image, již jsem si marně pěstovala (jakmile jsem otevřela pusu, byla jsem okamžitě odhalena), nikdy jsem se ovšem nedostala za stranu 40. Jako důkaz místo slibů mi posloužila stařičká záložka, kterou jsem z ní vylovila před pár týdny, kdy jsem neměla vůbec chuť číst u mamky to, co jsem si přivezla. A tak jsem se po letech znovu pokusila vypravit na cestu do tajuplné země Dzwille, tak trochu pohádky, tak trochu skutečnosti, tak trochu Utopie, tak trochu Atlantidy, tak trochu ráje, tak trochu pekla... kdo vlastně ví?
Začátek je každopádně výborný. Velinský načrtává kontury postapokalyptickýho světa, jímž projíždí vlak, který nikdy nezastavuje a jenž obývají poslední přeživší lidé. Než však stihnete pochopit, kdo je kdo, a co a proč kdo dělá, děj je přetržen a hrdina vržen do naprosto jinýho světa, mezi jiný postavy, do jiný doby, a pak znovu a znovu a znovu... 
Prvních 150 stran jsem přemýšlela, co autor hulil a říkala si, že to musel být sakra dobrý matroš. Děj knihy skáče mezi dějovými a časovými rovinami bez jediného varování a zprvu nepřipravenému čtenáři z toho jde hlava kolem. Už už jsem si brousila nůž nemilosrdný kritiky, která se chystala vytýkat neschopnost udržet myšlenku a rozvít ji v pořádný příběh, zkratkovitost, povídkovost, nedokonalost, nedokonavost... Jenže, pak se jednotlivý nitky začaly provazovat a vytvářet spletitou, fantaskní tapiserii minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy si je hlavní hrdina sám sobě otcem, synem a vnukem. V okamžiku, kdy se začaly jednotlivý příběhy proplítat a rozvíjet, jsem už byla plně lapena do osidel imaginace J. Velinského a jen nechápavě - a obdivně - vrtěla hlavou nad tím, jak rozsáhlou fresku ve svém románu vykreslil. Jistě, konec mohl být pompéznější (a přiznávám, že jsem v něj i doufala), ale nakonec musím přes své zklamání uznat, že žádný jiný být ani nemohl. Koneckonců, nikdo vlastně pořádně neví, jak pohádka o zemi Dzwille a Poutníku Bertovi vlastně končí. To už je na laskavém čtenáři. 
Žádný podobný román na pomezí sci-fi a fantasy jsem ještě nečetla. A přestože je pravdou, že nejsem žádný velký znalec žánru, troufám si, tvrdit, že svět, který J. V. stvořil, je v mnohém originální - a kdyby nebyl, krása jazyka, jímž jej vykresluje, to mnohonásobně vykompenzuje (ano, takováhle umí být čeština).

...A máte-li rád černá pera, dám vám v depozitáři vybrat celou kolekci. Teď už výroba neběží, děláme tulejníky. Správní rada se shodla, že je to obrovský šlágr."
"Co to je - tulejník?"
"Hlavně úspěch reklamy. Tulejník není nic zvláštního - ale musíte ho mít. Byl byste blázen, kdybyste ho neměl. Sousedi mají bílého. Vy si koupíte zlatého. Oni platinového. Pak přijde do módy průsvitný. A tak dále. Tulejník do každé rodiny."
"Dobrá, ale k čemu to je?"
"Vždyť vám říkám, že k ničemu."

#37
Mary Adkins
HOW TO SAY GOODBYE
Už dlouho se mi nestalo, abych utíkala ze studijní skupiny jen proto, že vím, že budu mít 45 minut v mhd, kdy budu moct dál číst, abych četla u snídaně i v autě (to totiž normálně nedělám vůbec, protože se mi dělá špatně) - z toho je asi už předem jasné, co si o How to Say Goodbye myslím - a přesně to bude následovat.
HtSG mi přistálo v e-mailové schránce v rámci "partnerské pomoci". To je taková úžasná instituce, kdy kniha vede k další knize nebo i dalším knihám a kdy vám váš odpovědný redaktor pošle .pdf titulu, jehož práva nakladatelství zvažuje a potřebuje, aby knihu někdo přečetl a napsal, co si o ní myslí. 
Inu, protože nemám co číst, samozřejmě jsem nabídku neodmítla. Přečetla jsem si anotaci a usoudila, že tím, co je popisováno jako "feel good" kniha, která se sice zabývá vážným tématem, ale při níž se budete i hlasitě smát, nemůžu nic zkazit. Navíc jsem měla za sebou překlad Trasi a potřebovala si trochu oddechnout.
No, nevím, kdo píše anotace, ale buď ten člověk knihu neviděl ani z rychlíku anebo je to emočně plochý cynik. Usmát se? Ano. Smát se? No, pokud vám přijde na tom, že v 38 zjistíte, že máte před sebou maximálně šest měsíců života, aniž byste vlastně ten život stihli začít žít, něco vtipnýho, pak se budete za břicho popadat. Na tom, že lidé vyrůstají v dysfunkčních rodinách a perou se s bolestí a ztrátami a ještě větší bolestí ze ztrát přeci není nic k popukání. A "feel good book"? No, tak to k popukání jako nálepka téhle knihy skutečně je. Popis obsahu je úplně stejně mimo.
O čem že to je? Kniha je tak trochu o Iris a tak trochu o lidech kolem ní. Je o bolesti a ztrátě a o lásce a životě. Iris je 38, když jí diagnostikují rakovinu plic v posledním stadiu. A přestože se to - jak mi v poslední době připadá - v mainstreamových knihách moc nenosí, Iris skutečně během pár měsíců umírá (a stačí na to prolog knihy). Nestihne letět do vesmíru ani se šíleně zamilovat, adoptovat Afričanče nebo najít lék na AIDS. Ne. Iris žila v zásadě neviditelný život (rozvedená, bezdětná) bez většího dopadu na okolí (sekretářka, která si chtěla otevřít pekařství) a přesně tak taky umírá. Tečka. Byli jste a nejste. Žádná dramata. Žádný deus ex machina. Celá tragédie životní definitivy na 183 normostranách.
Naprosto strhující je forma, kterou autorka zvolila (je na místě se doznat k neskutečné slabosti pro romány v dopisech - od chvíle, kdy jsem v patnácti zakopla o Choderlose de Laclose jsem ztracená) - většinu textu tvoří obsah mailové schránky Irisina šéfa, (ne zrovna úspěšného) mediálního agenta Smithe, zápolícího s hromadou (rodinných) kostlivců ve skříni a závislostí na internetovém gamblingu (ale pozor, žádné drama, žádné slzy, všechno jen tak nějak mimochodem jako ideální dokreslení charakteru postavy, jedno, dvě ťuknutí - kouzlo jazykového minimalismu v praxi). Vedle Smitovy pošty je tu pár mailů od starší sestry Iris, Jade, která se o ni v posledních měsících života starala a která se nedokáže s její ztrátou srovnat. Jade píše mámě, píše lékařům, aby zjistila, jestli nemohli udělat víc a píše si se Smithem, se kterým se tak nějak organicky dají dohromady - nic násilného, žádné červená knihovna a hlavně žádná trapná klišé. To celé je prokládané blogovými zápisky Iris, které začala po sdělení diagnózy (a prognózy) psát.
Zní to jako šílená depka? On to JE depka. A poměrně velká, ALE Adkins to záhadným způsobem zvládla ukočírovat přesně na té správné straně hrany, kdy z vás ty emoce ždíme, aniž by to bylo okatý a hlavně aniž by vám to vadilo. Není to žádná slzopudná limonáda, která by urážela inteligenci. Vůbec ne. Veškerou tíhu témat odlehčuje lehký vyprávěcí styl a forma, která jí umožňuje psát v podstatě celou knihu jako soubor extrémně živých dialogů (případně monologů Iris ke čtenářům) a jako bonus si dělá krásně jízlivou legraci z celé řady aktuálních (virtuálně) společenských jevů, ať už to jsou absurdní internetové komunity, komentáře na internetu, chování sousedů v domě nebo "hvězd" a jejich manažerů.
Ta kniha je... fascinující. Pro mě osobně strašně silná. Ne, nejsou tam žádné hluboké myšlenky a mohlo by se jí vyčíst, že je dost krátká a že se po dočtení posledního řádku budete zuřivě snažit nalistovat další stranu, která tam už není (a po tom zjištění zůstanete zírat s otevřenou pusou), ale i to je součást její výpovědní hodnoty.
Držme palce, aby vyšla. Fakt stojí za přečtení.

#1 (38)
Miloš Mendel
ARABSKÉ JARO
(Tohle je sice taky práce, ale válela se mi v mailu od loňskýho jara, takže si ji s čistým svědomím zapisuju jako splněný knižní rest, to jen aby bylo jasno, že vůbec nefixluju!)

Co k tomu říct? Arabský jaro je recenzní výtisk. Dojmy měly putovat na iLiteraturu ale nepoputují. Proč? Protože na další hádky s "mocnými a mocnějšími" fakt nemám chuť a tohle by k ničemu jinýmu nevedlo. O co jde? 
Miloš Mendel býval jedním z naši předních arabistů. Ten minulý čas je na místě, protože doby, kdy publikoval velice kvalitní práce jsou žel bohu minulostí. Arabské jaro vyšlo v roce 2015 a mělo reflektovat události z roku 2011. Místo potenciálně zajímavý, odborný publikace je to ale tendenční, nezdrojovaný, repetetivní kompilát, který si ohýbá fakta podle potřeby. Na čtenáře neznalýho problematiky může působit úžasně čtivě a můžou na něj udělat dojem autorovy rázný postoje. Jenže prvních 120 stran tvoří splácanina Mendelových dřívějších publikací, který nemají s tématem nic společnýho - nebo mají, asi ve stejný míře, jako kdybyste si koupili knihu o sametový revoluci a první třetina by pojednávala o Čechách od Sámovy říše do druhý světový války. Jistě, všechno souvisí se vším, ale když chci číst o událostech z roku 1989, nezajímá mě Zlatá bula sicilská. Ergo první třetina je vycpávka, kde se autor prezentuje jako jediný nositel vědomostí v republice, všichni ostatní (obzvláště novináři), jsou totální pitomci a diletanti. Diletanti jsou i zahraniční publikující autoři a MM přišel, aby nám osvětlil, jak to fakticky bylo. Problém ale je, že se faktů moc nedrží. 
Sáhodlouhý věty přes celý odstavce, ve kterých si mnohdy dokáže odporovat (a čtenář to často nemá šanci postřehnout, protože nejpozději na šestém řádku jedné věty se prostě nutně musí ztratit), jsou mnohdy plný polopravd. Autor se striktně drží tradiční orientalistickýho, postkolonialistickýho výkladu dějin BV, který se ukazuje v posledních letech jako překonaný. Problémem je, že MM nám ustrnul na přelomu tisíciletí (jediná monografie z použité literatury je z roku 2008, pár z let 2000-2005, drtivá většina pak z 80. a 90. let 20. st.), navíc jeho práce s fakty je dost volná (např. údaje o jemenské negramotnosti si cucá z prstu). Přidejte k tomu i to, že je schopný kategorická tvrzení opírat o novinový články, ale na 350 stranách je jediný arabský zdroj a máte mohutné základy, na kterých můžete stavět i bez lišky.
Samotný události arabského jara jsou podávány zkratkovitým výčtem událostí a ani ty nejsou kompletní (v Egyptě naprosto chybí počáteční jiskra - vražda Chálida Sajjida; Wá'ila Ghoníma MM odsoudil do věčné anonymity atd. atd.). Kniha se navíc hemží překlepy, hrubkami a absurdně náhodně rozesetými arabskými překlady, jež v důsledku působí, že kurzívou napsal vše, co ještě zná. O nekonzistenci v přepisech jmen ani nemluvě. Zkrátka - trvalo mi skoro čtyři měsíce, než jsem knihu nakonec opravdu dočetla, arogantní styl mi zvedal tlak a nezvládla jsem víc jak dvacet stran naráz. Takhle odborný, ani poloodborný text skutečně vypadat nemá.

Ke knižnímu výčtu můžu připočíst i první přeložený titul v letošním roce. Román americký autorky indickýho původu se točí kolem obchodu s bílým masem v Indii maskovaným za náboženský hodnoty. 
Začátek překladu pro mě zůstává tak trochu dechberoucím okamžikem. Otevřete knihu, přejedete prsty přebal, aby zůstala otevřená. Založíte nový dokument. A napíšete věnování. Pak Prolog. A víte, že na několik týdnů a měsíců budete s knihou svázaní tak, jak s ní může být spjatý snad jen autor a možná jeho redaktor. Bude brát každý slovo do ruky, otáčet ho a přetvářet. Bude ho psát znovu. Stejně a jinak. A když se vám nakonec podaří dobrat se na konec a v textu se ztratit tak, že vás tam laskavý čtenář nenajde, dostane se vám pocty nejvyšší. 


A jinak pořád běhám... dneska třeba tady:

10 komentářů:

  1. Děkuji za další krásné recenze.
    Jak je to s tím číslováním? Proč má Dzwille #0?
    HtSG vypadá zajímavě, dávám na seznam :)
    A gratuluji k dokončení překladu! Zdalipak jsi se nezapomněla za to i odměnit? U koho to vyjde?
    Jen tak dál a ať se daří!
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za krásnou pochvalu :-)
      Dzwille má nulu, protože jsem se úspěšně pročetla do mínusu a tuhle knihu jsem měla doma velice dlouho, tak mě aspoň na tu startovní čáru zase vrátila ;-)
      Gratulace není na místě, je to prostě práce - mám ji ráda, je skvělá, ale je to furt práce. Kniha vyjde v Argu a odměnila jsem se dvěma dny volna, který jsem strávila uklízením O_0. Takže i nadále si žijem jako na zámku... :-) (a je na čase pustit se do další: http://www.goodreads.com/book/show/27746288-goodbye-vitamin)

      Vymazat
  2. Budu si muset dělat poznámky, co vše si díky tobě chci přečíst! Díky😎

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Kdybys chtěla cokoliv půjčit, stačí říct.

      Vymazat
    2. No jasně že jo!!!! Zaujala mne ta z minulé recenze (maják, děcko) a teď ta druhá 😎 budu vděčná!!!!

      Vymazat
    3. Maják není můj, žel bohu :-(

      Vymazat
  3. Diskuze na iliteratuře je drsná, i když tam se pro nože nechodí daleko často.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nj, do toho jsem vlítla rovnýma nohama - Gürsel byla má druhá recenze a hned tohle :-) Od tý doby si už dávám trochu pozor - tehdy jsem navíc byla poměrně čerstvě těhotná s Madlou a bylo mi šíleně zle, k tomu ta strašlivá těhotenská přecitlivělost, no, stálo mě to příliš sil, než abych to byla ochotná jen tak opakovat... A protože tusím, jak by MM reagoval, zůstane to u tohohle ublognutí :-)

      Vymazat
  4. Ahoj Jitko,
    čtu rád Tvoje přísné recenze. Kapitána Kida (J. Velínský) čtu a poslouchám už mnoho let. Ale tahle knížka mi unikla, takže díky za ispiraci. (BTW, už jsi dala něco od Jiřího Kulhánka?)
    Budu Ti na dálku držet palce v Kaprunu a sledovat mezičasy. Tělo mě nechá jezdit na kole a koloběžce, ale běhu se zuřivě brání. Tak snad příště.
    Pěkné léto, Radek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to mi vůbec neříkej! Přeci mě v tom nenecháš!! :-(
      Kulhánka stále ne, jsem zavalená knihama, nevím, co číst dřív, je to krapet šílený... Ale Dzwille si dej, to se ti bude líbit!

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!