čtvrtek 22. června 2017

#kdyznebehamctu #kdyznectubeham

Přesně takhle taguju své dva největší koníčky na instagramu. Ó ano, já zarputilý odpůrce sociálních sítí jsem podlehla facebooku pro negramoty. Tak kdybyste tam někdo byl a já o vás nevěděla a měla bych vědět, tak si mě mezi těmi miliony jiných fotek najděte.

V poslední době se kolo času točí tak rychle, že z toho mám skoro až závrať, docela jako včera, kdy jsem ze zoufalství nad televizním programem zapnula satelit a při rozdělávání hromad lega, kteréžto je u nás poslední měsíce nejpopulárnější hračkou (a máme už asi dvacet krabic všehomožnýho a aby to M. dokázala zase sama složit, rozkládám jí to pečlivostí chovance Bohnic trpícího akutní OCD po popsaných pytlíčkách do originálních krabic) se zaposlouchala do rozhovoru s jakýmsi katarským právníkem. Ten mluvil tak strašlivě rychle, že má snaha ho vnímat, rozumět mu a ještě si nějak přechroupat končila pocitem ne nepodobným požití metru piv a jedný zelený. Doba je dynamická, jak říká el profesor, a já jaksi evidentně víc čtu, než píšu. Nebo aspoň než píšu blog. Dokonce i má sestra, která písmena běžně polyká bez kousání si stěžuje, že jsou mé posty příliš dlouhé. A tak to dneska zkrátím a dám vám ty knihy jen dvě (anebo možná tři? Hm?) a další dvě (tři...) třeba zítra... nebo pozítří... nebo za týden (spolu s dalšími, co do té doby přečtu... a spirála se točí a točí a točí...)

#-1 (35)
M. L. Stedmanová
SVĚTLO MEZI OCEÁNY
Dojáky obvykle nečtu. Rozhodně ne, když předem vím, že jsou to dojáky. Srdceryvné a sladkobolné čtení mě obvykle nedojímá. Obvykle mě uráží autorova snaha ždímat ze čtenářů emoce. Roňte slzy, spotřebovávejte kapesníky! A kupte si můj další titul! Světlo mezi oceány (komu se podaří zjistit, co znamenají ony iniciály M. L., má u mě pivo!) jsem kupovala pod stromeček mamince. Slečny, paní a ženy román na internetu vychvalovaly, inu, tak proč to nezkusit. Nadšení matky rodu i mé sestry bylo nezměrné a hláška: "To si musíš přečíst, protože si o tom potřebuju s někým popovídat!" mě přesvědčila, že si ji prostě musím - byť dost drsně mimo pořadí - přečíst taky.
Překvapivě jsem se během krátký doby vrátila zpátky do australský Tasmánie. Světlo mi z hlavy vymazalo i poslední představy téhle části světa jako místa horkýho a slunečnýho. Tom, veterán z první světový války se vrací do rodný Austrálie. Přijímá místo správce majáku na vzdáleném ostrůvku Janus. Osamělý život, osamělá práce, stereotyp, ticho, žádní lidé. Pro veterána z drastických bojů, mladého muže, jenž viděl příliš mnoho a zažil víc, než dokáže jedna mysl pojmout, ideální místo. Po krátkém setkání s mladou dívkou na pevnině navíc možná není až tak sám. A sám skutečně nebude. Jenže původní idylka tak idylická, jak jen může v drsném prostředí být, vezme záhy za své. Ukáže se, že jeho žena nedokáže donosit dítě. A velký sen praskne jako mýdlová bublina. 
Nedávno jsem tu použila onen provařený citát o tom, jak je rozhodnutí stát se matkou to nejzásadnější, které v životě učiníme. Jak si vědomě vyrveme srdce z těla a necháme ho už navždy pobíhat kolem. No jo, ale co když to srdce vedle vás nechodí? Co když jste připraveni se ho vzdát, co když to uděláte a ten, kterého jste měli vyhazovat do vzduchu, prdět mu na bříško a foukat mu rozbitá kolena na svět nikdy nepřijde? Co když odejdete s mužem na osamělý kus skály uprostřed oceánu, protože věříte ve svůj sen a ten se rozpadne na tisíc střepů, jež nedokáže nikdo posbírat? Co potom? A pak - a pak jednoho dne váš sen připluje v loďce po moři. Co byste udělali? Odstrčili ho zpátky? Jenže co když ten sen je pro někoho jiného, někoho, kdo žije daleko od vás, skutečností a vy mu tím, že si jej přivlastníte, uděláte ze života noční můru? Co když věříte, že děláte něco v nejlepší zájmu všech? Není nic horšího, než když člověk ve snaze nikomu neublížit nakonec ublíží všem. Světlo mezi oceány je srdceryvný, strhující příběh z dávných časů a dalekého místa navíc s krásným přebalem. Je to tradičně vystavěný román z dob, kdy čest a smysl pro ni měly mnohem větší váhu, než si dovedeme představit, kdy se manželské svazky netrhaly jako toaletní papír, kdy na věky věků (a věků a věků a věků a věků) bylo bráno smrtelně vážně. Vyprávění o tom, že za některá rozhodnutí se platí opravdu nehorázná cena, dostane rozhodně více rodiče, než čtenáře bezdětné, určitě víc ženy než muže a nejsilněji si ho prožijí matky malých dětí, protože ty v něm uvidí sebe.

#-2 (36)
Rowan Coleman
KNIHA VZPOMÍNEK
To jsem si zas dala. Uvěřila jsem sympatickému přebalu posledního titulu britské autorky v kombinaci s pozitivním hodnocením na Databázi knih. Jenže jsem se jaksi nepodívala, KDO to hodnocení píše. Ach jo. No jo. No nic. Takže vzhůru na věc, dneska to máme krásně vyvážený - jeden velmi dobrý rodinný román nám trůní proti jednomu mizernému rodinnému titulu.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak může někdo získat věhlas jako dobrý vypravěč a přitom být tak mizerný spisovatel? Silné téma předčasně rozvinutého Alzheimera v kombinaci s několika (žel bohu velmi málo) silnými scénami totiž nemůže v žádném případě vyvážit plytkost děje a stereotypní unylost postav. 
Následující komentář obsahuje *SPOILERY*, byli (i když spíše byly) jste varováni.
Kniha vzpomínek je takové typicky "ženské" čtení. Osobně tuhle škatulku ze srdce nesnáším, ale něco na ní asi bude. Neumím si představit chlapa, který by tuhle rádoby srdceryvnou limonádu přečetl a neslezly mu z toho nehty aspoň na jedný noze. Přestože základní osa příběhu (matka - dvě dcery (20 a 3) - demence a vidina brzkého konce krátce po čtyřicítce) vyloženě čiší potenciálem, autorka jej uchopila v souladu s tématem tak dementně, jak jen to šlo, snad aby se někdo necítil příliš sklíčeně.
Všechny postavy jsou krásný a úžasný a obětavý a děsně hodný a chápavý a milý. Nikdo není tlustý, brýlatý, šišlavý, pajdající, koktající. Nikdo nemá žádný zásadní problém (až teda na toho Alzheimera), všichni jsou v jádru zlatí lidičkové se srdíčkem na správném místě, kteří navíc vypadají jako by z hollywoodu utekli. Hotová cukrová vata. A tím samozřejmě teprve začínáme.
Samotný děj se točí kolem slaboučké zápletky vystavěné na jednom zatajeném těhotenství - už vidím dvacetiletou holku, která kopne kluka, co s ním chodí, do zadku, přestože je těhotná a on ji nebije/nepodvádí/nechlastá/nefetuje... a rozhodne se být s děckem sama. Budou jich zástupy - protože ona už tehdy ví, že on není ten pravý. Jasně, vezměme otcům děti! Oni přeci nemají právo podílet se na výchově... Základní premisa v mých očích nečiní z hlavní postavy hrdinku, ale sobeckou slepici, kterou v jejím rozhodnutí podpoří dokonce i její matka. Tak když je holka ve dvaceti tele, tak aspoň ona by mohla mít rozum? Ale kdeže. Poté, co začne Claire, jak se ústřední postava jmenuje, blbnout, chce najednou, aby se její dcera s biologickým otcem seznámila. To, že on má vlastní rodinu a život, ji vůbec nezajímá. Jasně, nic mu neřekla, nechala se zapírat, ale teď, po 20 letech, je na čase, aby přijal dcerušku sakum prdum! A víte co? Víte, co se stane?! No jasně - on to udělá! A kdyby jen on! Jeho manželka a dvě dcery jsou naprosto v pohodě, když k nim nakráčí vyšinutá ženská s těhotnou adolescentkou a sdělí jim: tramtadadá, tady nás máte! (Dokonce se obejmou. Obejmou!! Umíte si to představit? "Ahoj, kdysi jsem šou*tala vašeho manžela, tohle je náš plod láska! Já brzo natáhnu ráfy, ona je zbouchnutá, tak vám ji tu nechám, je to v poho?" "Ó, ano! Jistěže! Pojďte dál, šálek čaje? Nebo raději pevné objetí?" O_o)
Ano, jistě, dcera je totiž taky ve dvaceti těhotná a protože se historie trapně opakuje, i ona zůstává sama, bez dokončené školy. Tedy, ona sama nezůstane, protože stačí, aby vešla do baru a chovala se jako arogantní, vylízaná pinda a hned jí padne k nohám nejkrásnější kluk ve vesmíru (jenž shodou okolností pracuje za barem a taky nestuduje a umřela mu máma, takže je děsně chápavej) - a stačí dvě holý věty a on ví, že ona je ta pravá. (Dá se zívat a zvracet zároveň? Dá - zííí-grrrrc-vvvv.)
A pak je tu mladý manžel hlavní hrdinky, který s ní má tříletou dceru, prostě lásky jejího života. Na něj je navázaná druhá, děsně tajemná zápletka knihy (začínám být v zívání/zvracení fakt dobrá) - kdy se s ní setkává a nechává ji věřit, že je někdo jiný, protože ona ho vůbec nepoznává. Jasně, spoustu věci si pamatuje, ale jeho, selektivně, vymazala.
Ne, naštěstí o Alzheimeru nic moc nevím. Ne, naštěstí jsem nikdy neměla tu čest se s někým, kdo jím trpí setkat, natož o něj pečovat. A doufám, že mě to stejně jako tsunami nebo horečka dengue nikdy nepostihne. Přesto se nemůžu ubránit tomu, že autorka s nemocí nakládá tak, jak se jí to hodí. Protože tohle je prostě... dementní. 

Samozřejmě v mezidobí taky běhám. Ne že ne. GGUT už je za měsíc, já začínám mít staženou p*del tak, že i párátko by byl problém a snažím se navzdory všem chytrým poučkám dohnat to, co jsem na jaře nestihla. A tak běžím jeden večer přes půlnoc s T-Birdem do Říčan. Teda já běžím, on se vedle mě courá, ani se nezpotí (což je jasný důkaz existence záhadnýho fyzikálního jevu, kdy se dvě reality protínají, nicméně pravidla kinetické energie uvnitř nich fungují zjevně jaksi odlišně). Stavujeme se v pár hospodách, on pije pivo, já se omlouvám, že se se mnou musí otravovat. Cestou do sebe cpu nějakou proteinovou tyčinku z dm - to jako v rámci testování stravy -, která doma chutnala ke kafi fajnově, o půlnoci u krajnice státovky ji do sebe nemůžu ani nacpat, natož polknout...
Nejlepší je putyka v jakýsi vesnice před nebo za Kralevicemi (tuším), kam doráží pozdě po jedenáctý a kde jsou z nás místní štamgasti dost auf. Jasně, dva lidi v lycře jsou fakt exoti, za to borec houpající před hospodou hluboký kočárek a chlapík s jedním okem a krysou na rameni je naprosto ok... Ke konci už remcám a kňourám, což nesnáším a samozřejmě se objevují černočerné myšlenky na to, co já v těch Alpách budu dělat, když mě pár hodin po kulturním povrchu totálně odrovná. Ale doma jsem na sebe, jako vždy, pyšná, že jsem vydržela... (Petr naběhne o dvacet kilometrů víc... a ráno jde na další třicet. Ehm. No. Jak říkám. Různé reality...) 

A taky jezdím na kole a je to super. Kdysi jsem běhávala v zoufalý snaze zhubnout a to, co mě opravdu bavilo, bylo kolo, tak si to teď příležitostně krásně připomínám. Zašla jsem tak daleko, že jsem dokonce kolo koupila i T. a nutím ho jezdit do práce. Nemá to se mnou jednoduchý. 
Včera začalo astronomický léto. Teploty venku to jen potvrzují. Inu, pocením vpřed, přátelé! Ty kilometry se samy nenatočí!

12 komentářů:

  1. Mam aspon maly pivo? Jmenuje se Margot..:)
    12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sakra, jsem až druhý. :)

      Vymazat
    2. mam to od tud
      https://www.law360.com/articles/885280/disney-hit-with-copyright-suit-over-light-between-oceans

      Vymazat
    3. OK :-) Honza malý pivo za Margot, Malý medvěd velký pivo za Louis Watts :-) Kluci, díky! ;-)

      Vymazat
  2. :) další úžasný záznam na tvém blogu!
    Určitě není dlouhý, naopak jen dvě knihy :)
    Světlo mezi oceány už mám vyhlédnuto delší čas, jsem rád že jsi mi volbu potvrdila :)
    Od Colemanové jsem teď dočetl její poslední román "Všichni jsme utkáni z hvězd" a musím říci, že jsem cítil všechno to, co popisuješ ty :) Jenom jsem se neodvážil být tak příkrý a ohodnotil jsem to jen jako červenou knihovnu :) Nehty mi neslezly, ani jsem nezvracel, ale rozhodně bych ji nikomu nedoporučoval :)
    Ať se daří běhaní, čtení i psaní. Vlastně ať se daří vše do čeho se pustíš.
    Mm

    OdpovědětVymazat
  3. Já tě nemít, tak ty knihy snad zabalím... :-D No mám tu další tři v zásobě, nechtěla jsem zahlcovat :-D Já četla tvoje hodnocení na DK, tenhle titul mám totiž z knihovny taky, jsem si říkala: aha, vzala jsem to za blbý konec, Hvězdy budou asi lepší - takže je to taky sračka? Jestli jo, nebudu s tím ztrácet čas... ;-) (Na poště na mě čekají další tři svazky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. dík :) já jsem smířlivý, ale je to podle mne psané/šité na jedno kopyto. Tzn já bych se nikdy neodvážil to pojmenovat jako sra*ka, ale tobě bych Hvězdy opravdu nedoporučoval :) přesně jak píšeš, všechny postavy jsou sluníčkové a extrémně empatické. Jako protiváhu jsem si naordinoval Keplera, abych se podíval i na "odvrácenou stranu" lidské duše :)

      Vymazat
  4. Fakt jsem se pobavil, je dobře, že vychází i "takové" knížky, protože aspoň dají vyniknout Tvým skvělým a zábavným recenzím! tb

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!