sobota 3. června 2017

Co mi mateřství dalo

Rozhodnutí přivést na svět dítě je naprosto zásadní.
Rozhodnete se, že vaše srdce už navždy bude
chodit mimo vaše tělo. 
- Elizabeth Stone -

Obě děti do našeho života přišly tak nějak přirozeně. S T. jsme spolu začali záhy poté, co jsme se zkraje roku 2005 potkali, žít (dobře, dobře, já se tak nějak nepozorovaně (nespozorovatelně? Tu kniha, tu sponka, tu hrnek... a ejhle, kartáček! A nemohl by sis přesunout ty věci ve skříni? Nemám si kam dát oblečení...) nastěhovala a on se mě nikdy nepokusil vyhodit), o pár let později jsme se vzali a další dva roky na to se narodila M. Po M. přišla o necelý tři roky později na svět K. a tím se kruh naší nukleární rodiny v zásadě uzavřel neb další rozšiřování našeho dozajista exkluzivního genofondu fakt neplánujeme.
Někdo se v mateřské roli plně realizuje, někdo méně a někdo, jako já, je ohromně rád, že děti má, miluje je, ale... No, prostě chci dělat ještě i jiný věci, než věčně někomu utírat zadek nebo nudle a nestydím se za to (i když si to, pravda, občas (často?) vyčítám).
O tom, co mi mateřství vzalo, jsem už psala. 
Dneska to bude o tom, co mi naopak dalo.
Ne, vážně si nemyslím, že by život začínal s dětmi nebo že by byl život bez dětí pustý a prázdný, jak Voldemortovo srdce. Ostatně když si pořídíte psa, koně nebo třeba varana, taky se vám změní život. Když si pořídíte hypotéku nebo partnera, taky nastanou nějaký změny. Když změníte práci, přestěhujete se, splatíte hypotéku, koupíte si druhýho varana... Prostě s příchodem dětí se váš život tak trochu změní. Tak trochu hodně.  
U někoho, třeba jako u mě, mohou být ty změny decánko turbulentní.
Jak jsem psala, Madlenka do našeho života vplula tak nějak logicky na přímce láska-svatba-děti, o níž jsme zpívávali už ve školce. A s ní nám do života vplul chronický spánkový deficit a taky obrovská láska a pocit neskutečný hrdosti na věci, o jejichž existenci jsme v životě datované BC (before children), neměli ani ponětí.
* Madlenka mě naučila, že škálu emocí, kterou jsem do doby jejího příchodu na svět používala (a jež byla jako u všech extrovertů dost velká i tak), můžu s klidným svědomím zahodit. Protože holky a kluci, nastupte si na labutě!, ta pravá jízda měla teprve začít. Madlenka mě naučila, že můžete milovat absolutně, bezpodmínečně, celou svou bytostí. Kačenka mě přesvědčila o tom, že láska k dětem se nedělí ani nenásobí. Jen do sebe prostě zahrne dalšího člověka. Nejde milovat jedno dítě víc a druhý míň. Jedno nebo druhý vás může v daným okamžiku míň štvát (anebo s*át, když už vám na nervy nebrnká Ovčáky, ale jede čtyřruční Slovanský tanec č. 8), ale milovat ho budete stejně. Buď jak buď. Taky jsem zjistila, jak obrovské rozměry může mít strach a úzkost. Co je to skutečná panika, bezmoc a děs. A to se jim vlastně nikdy nic hroznýho nestalo! (Ale pochopila jsem Charlieho Ashera, jenž ve Špinavé práci toužil po narození dcerky obalit celý svět bublinkovou folií.)

* Mateřství mi dalo jistotu, že jsem se fakt dobře vdala. Protože i když to občas není žádná procházka růžovým sadem a i když se občas nemáme ani trochu rádi, pořád se milujeme. A to není málo. Vzhledem k domácímu minovému poli, po němž se občas pohybujeme, to není vůbec málo. Zapomeňte na všechno ostatní, jestli je něco prubířským kamenem vztahu, pak je to vražda, dluhy a... děti.

* Mateřství mě naučilo hospodařit s časem. Občas s R. uvažujeme, co že jsme to dělaly, než jsme měly děti? Jak jsme mohly mít pocit, že nemáme žádný volno? A proč jsme, proboha, neběhaly víc, dokud jsme toho volna měly tři zadky? Je to paradox, protože teď, když mám denně v průměru tři volný hodiny, kdy můžu opravdu pracovat (anebo taky relaxovat, což normálně nedělám, protože den má těch hodin jen trapných 24 a někdy musím taky upadnout do kómatu, v běžné společnosti známém jako spánek) - někdy i čtyři, když jsou na mě děti hodně hodný, pracuju za svůj produktivní život suverénně nejvíc.
Já a mé knihy - výsledek jednoho chmurného večera, kdy jsem propadla chandře, že jsem v životě nic nedokázala a už ani nedokážu... Většinu jsem dělala až poté, co se holky narodily. Není to jednoduchý, jasně, že není. Ale vím, proč to dělám (ano, je to proto, že mám tu práci ráda a že mi to dělá dobře, kvůli čemu jinýmu? Každýmu, kdo ví, kolik bere překladatel, je jasný, že kvůli prachům to nebude).

* Mateřství jen posílilo mou dokončovací obsesi. Jak bych mohla holkám s čistým svědomím vtloukat, že se od rozdělané práce neodchází, kdybych to sama nedodržovala?

* Naučily mě mnohem většímu klidu. Chápu, že tomu ti, co mě znají až v posledních letech, sotva uvěří, ale je to tak. Jestli vám teď přijdu jako rapl, nechtějte vědět, jaká jsem bývala BC.

* Naučily mě, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, že se spousta věcí nepos*e, když je neuděláte hned a že plánování je sice bezva, ale základní a naprosto nezbytnou schopností, jež vám s malými dětmi umožní přežít bez ztráty kytičky, potažmo života (vašeho, jejich či vás všech), je flexibilita. Není dobré se na nic upínat, není dobré s ničím moc počítat. (A neplatí to jen u nás, že Kanado?)

* Mateřství mi dalo obrovskou sílu. A víru. V sebe. I ve svět kolem. Když jsem dokázala stvořit, porodit a odkojit dvě nové lidské bytosti, jak bych mohla něco nezvládnout?

* Mateřství mi dalo běhání. Bez holek bych neběhala, nebo aspoň ne takhle. A právě proto, že je mám, mám i tenhle blog. A mám spoustu nových, vzácných přátel. Lidí, kteří mi pomohli a pomáhají tak moc, že se to ani nedá vypovědět (a kdyby to šlo, neudělám to, protože by pak byli nafrnění a nebylo by s nimi k vydržení).

* Mateřství mi dalo novou mě. S M. jsem v těhotenství přibrala 28 kilo a šla rodit s 93(!) kilogramy živé váhy na 165 centimetrů. Byla jsem jak koule. Trpěla jsem jak zvíře. V porodnici zůstalo 8 kilo. Čili mimino, placenta, voda a tím končím, tvá Máňa. Kojila jsem jak vzteklá. Magda byla dravec-savec, pila furt a já? Já nehubla. Rozhodně ne tak, jak to všichni popisují. A tak mi nezbylo, než s tím začít něco dělat, protože jsem odmítala být od osmadvaceti squashy mommy. Začala jsem běhat a už nepřestala. Teda dokud se nezačala líhnout Katka. S tou jsem přibrala 30 kilo rovných, pani, můžu to tak nechat? Ale jistěže. Byla jsem jak koule. A trpěla jak dvě zvířata. Takže mi nezbylo, než se k běhání zase hezky rychle vrátit (ok, připouštím, že tentokrát to spíš bylo jako herákův návrat do domovského doupěte, než jako Amundsenovy první stopy v panenském sněhu tři roky předtím).
Vlevo mi je krásných osmnáct. Ty příšerný plavky ignorujte - anebo ne, hezky dotváří celkový "wow efekt". Vpravo mi je o sladkých patnáct víc. Vážím pravděpodobně stejně, možná o něco víc. Ignorujte pro změnu můj ksicht, jsem selfíčková královna a nikdy nepochopím, jak to ty holky dělají, že na těch fotkách vypadají tak dobře?
Hubnutí po dětech a s dětmi jde. Proč by to nemělo jako jít? No jo, není to jednoduchý. Není to zadarmo. Občas je to totálně k pos*ání, ale když vydržíte, když vytrváte, výsledky se dostaví. I když je třeba nebudete denně vidět v zrcadle, může se stát, že si po letech sednete ke starým fotkám a spadne vám čelist, tak jako mně. Navíc nemusíte žrát jen klíčky a pít vodu z vodovodu - já rozhodně nejsem příklad zdravého životního stylu. Spotřeba alkoholu mě jasně řadí mezi závisláky a slabost pro fast food je něco, čím bych se nemohla tajit, ani kdybych chtěla. A co mě děti naučily? Že je to jedno. Že se stejně vždycky najde někdo, kdo vás bude soudit, ale že většině lidí jste ve finále naprosto ukradení.

* Mateřství mi dalo hlavně jednu zásadní věc. Absolutní jistotu, že at the end of the day je jedno, kolik vážíme, běháme, jíme, spíme, kolik vydáme monografií, překladů, kolik máme titulů před/za jmény, všechno tohle je fuk. Protože jen jedna věc má skutečný smysl. A doopravdy záleží na jediném.
Na nich.
Zkrátka si žíju jako na zámku.... ať to trvá věčně!

21 komentářů:

  1. Kdyz ty mas vzdycky takovou pravdu... (shrnuti za oba matkoclanky):
    Jsem pocitam o nejaky ten zanedbatelny mesic ci dva starsi ale mam skoro stejne stare deti (2011 a 2014), takze se velmi vztahuji k mnoha vecem :-) kdysis mi dodavala odvahu na moji prvni desitku (ten tvuj slavnej cas jsem o par minut dala), ale od ty doby kde nic tu nic - behat kilama a ne srdcem zjevne nema vydrz a mne to proste tak silene nebavi!! bez ohledu na to mam precteno kvanta behacich knih a par blogu jako je tenhle, protoze jsem odjakziva knihomol a tohle mi desne imponuje

    no a k tvym bodum:
    1) nedostatek cestovani, spanku a spotannich alkoholovych vecirku mne privadi k silenstvi.
    2) porad mam pocit, ze to nikdy neskonci. taky mam vycitky, ze jsem vadna, ze misto abych tutala miminecka chci bejt nekde na plazi nebo aspon v andach.
    3) kamaradi prekvapive vydrzeli a porad me nekam zvou, pri frekvenci me neucasti se jim vlastne divim. z nepochopitelnych duvodu jich vestina deti nema.
    4) depka ze zmarenych ambici je na rotaci alespon jednou mesicne.
    5) z astrokrouzku by mi jeblo :-)
    6) chci cist knihu, kterou nekdo chtel snist (prectu si martana)!!
    7) pripada mi, ze k tomu ke vsemu mas klic - skvele behas, skvele pises, skvele prekladas, kdy to k***a delas? ja mam chuvu, uklizecku dve hlidaci babicky a pripada mi, ze mam cas na knihu tak jednou za mesic!? ta otazka je minena naprosto vazne - KDY to vsechno stihas? vcetne toho silenyho treninku? budu rada, kdyz se o tu magickou formuli podelis, rada zaplatim :-)
    8) souhlasim s uvodnim citatem i zaverecnym zaverem, amen.
    9) jo a nechci vypadat jako stalker nebo nejaky internetovy psycho, ale i kdyz se vubec nezname, mam proste potrebu ti rict, ze jsi skvela! treba pochopis, ze to myslim fakt dobre a nedas mi za to ban :)
    Lucie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za krásný komentář :-) Děti máme nejspíš úplně stejně staré, jsem ráda, že to je i jinde takové. Nebaví tě běhat? Tak neběhej, dyť je spousta dalších sportů, určitě najdeš ten, který bude pro tebe zn. Ideál! Anebo to prostě vydrž, zlom a počkej, až se o slovo přihlásí závislost ;-)

      K těm tvým bodům:
      1. ano!
      2. Ano! Hurá - někdo to má taky jako já :-)
      3. Dog bless them!
      4. njn, všechny tam občas musíme
      5. ale houby, bylo to super!
      6. přečti!
      7. ale houby - děkuju za tu nemístnou chválu, krásně drbe mé ego za uchem, ale ona to žádná hitparáda - tajemství hopsinkový šťávy spočívá v takřka nulovým společenským životu (což mně jako asociálovi zas až tak nevadí) a žádným volnu (což mi vadí, momentálně opravdu velmi mnoho). Hlídací babičky i chůvu upřímně závidím! Babi máme jen jednu a ještě ne v Praze a chůva mi chodila jednou týdně na dopoledne, ale teď už má zase tři neděle výpadek a na co-working reagovala K. extémně špatně...
      8. yes
      9. Ban? Za tohle? Máš za to u mě pivo! Něco tak hezkýho mi ještě žádný internetový stalker neřekl ;-) ;-) (ale vážně, děkuju, opravdu moc)
      Kdybys měla chuť, klidně napiš mail, můžeme si jít někdy zaběhat společně :-)

      Vymazat
    2. No tak to je vyzva, to abych natrenovala zase zpatky na alespon 5k, jinak to nestoji za to :-) S mym vztahem k behu je to tezky, vzdycky se mi to libilo a naprosto ultimatne mi to neslo, hur uz umim jen zpivat a malovat (vareni uz jsem preprala). Ale rozhodne he to jedina cinnost, ktera me udrzuje v prijatelnych rozmerech, coz momentalne opet nejsem, ale marne hledam tu posledni spetku motivace zase zacit (pokolikaty uz !?). V sobotu jsem se vyhecovala s kamaradkou co bezela pulironmana - do podobny akce se pustila poprve a v zivote predtim nebezela vic nez 10 (naplavano a nacykleno ma). Takze se stalo presne to co muselo - v poslednim kole (tech druhych 10k behu) ji totalne doslo - a ja tam toho docela dost motivacne odpobihala s ni (v satech a v sandalich - au puchejre). sice se to nesmi, ale v ty sedmy stovce uz to nikdo zas tak neresil :-)) tak treba bych na to mohla navazat. takze kdyby sis predtim svihla aspon takovejch 50 a ja se pripojila na poslednich 5, mohlo by to docela fungovat. jinak se obavam, ze mym tempem bezet nebudes ani schopna - je to prakticky fyzicky nemozny delat neco tak pomalu - neco jako cchi kung :-))

      Vymazat
  2. Tak Jo. Už se bojím míň a beru si z tebe příklad!

    A anonym Lucie mě taky výborně pobavil... a teď už jdu spát, i když vím, že zase půjdu 8x čůrat a nakonec se vzbudim už v 5 a nebudu moct víc spát... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, všechno bude super zelený! Uvidíš! :-)

      Ty vado, nespaní s bubnem mi ani nepřipomínej, ble...

      Vymazat
  3. Asi jsi to tak nemyslela, ale me to normalne dojalo! Jeste bych nejaky body prihodila namatkou vetsi hlasovy rozsah a silnej zaludek, ale to moc dojemny neni :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když tebe dojme kde co, to je prd lakmusový papírek :-D
      To je fakt, já byla vždycky uječená a teď je to mnohdy o okenní tabulky a to, co člověk zvládne ustát bez vyvrhnutí obsahu žaludku, to je taky lábuž... hhmm, znamenám si! :-)

      Vymazat
  4. Nukleární rodina, domácí minové pole ... a zároveň šťastná to žena :) Moc se mi to líbí. A jak píšeš, život se občas změní i po maličkostech, třeba když si koupíš varana, nebo když člověk začít číst tvůj blog :)
    jen tak dál, držím palce a ať se daří
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nukleární rodina je sociologický termit, to jste ve škole nebrali? :-) A domácí minové pole - to vy doma občas nemíváte? Já mám pocit, že to je taková běžná součást každýho normálního vztahu - nejen partnerskýho, ale i přátelskýho, v rámci rodiny, v práci... že tě ten druhý (třetí, čtvrtý) občas se*e :-) hlavní je to nějak odpružit :-D A jak by mohlo někomu změnit život čtení mýho blogu, to je mi záhadou - každopádně děkuju!! A nápodobně ;-)

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Jíti, tak tento článek je geniální, vtipný, výstižný, nad věcí a pritom neuvěřitelně pravdivý!
    Já bych podotkla, že mi mateřství slušně nastavilo zrcadlo o mem já (když jsem si do tebe doby přisuzovala mylně jiné vlastnosti) a pochopila jsem, že jsem vzteklá, prchlivá a perfekcionista (a ač jsem tomu nevěřila, že do nějaké míry hodně vzdálené představě mých ratolesti (i mého muže)) baziruju na pořádku (rozuměj natolik uklizena místnost, že se dají dát talíře na stůl, projit obyvakem a sednout na gauč). A taky mně děti naučily pracovat se svými vlastnostmi a zkoušet věci dělat jinak. V neposlední řadě si víc cením tichá (počínaje ukradenými krátkými chvilkami schovaná v té nejmenší místnosti) a hlavně volného času (nad šílené pracovní výzvy), kdy si fakt chci užívat teď a ne zítra či za několik let. A běh mi pomáhá vše zvládnout když ne s nadhledem tak s menšími hysterickým i výkyvy. A pak naštěstí vtipné zápisky jako je tvůj blog a inspirace tebou a dalšími běžci, kdy člověk chce překonávat sám sebe a čelit výzvam. Takže díky za krásné zamyšlení!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, takovou a tolik chvály si nezasloužím. A ty a vzteklá a prchlivá? To si vůbec neumím představit! Vždyť ty jsi pro mě ztělesněním übermatky, která se zvládá usmívat, managovat tři děti, šít kostýmy na karnevaly a péct dorty... ! (A pracovat a učit se řecky a jezdit na kole a sem tam si dát nějaký ten maraton...)

      Vymazat
    2. Mnooo mam jednu blaznivou kamarádku, která mi ukazuje, ze nic není nemožné 😄 a taky, ze kecanim a remcanim se beh nezrychli a výdrž nenatahne😉

      Vymazat
  7. No jo no, Kanada patri vlastne taky do BC obdobi (what was I thinking!?)... A zatimco furt dokola resime ten chronickej a absolutni a ubijejici nedostatek casu, spanku a soukromi, nase pred-chvilickou-to-byly-este-miminka se tenhle tejden mrskaj na hloubce bez kridylek (plavecky kurz), my na ne ubuleny dojetim cumime pres zamzeny sklo zaplivany bazenovy kantyny a nemenily bysme ani za zlaty prase. Ten uvodni citat to straslive presne vystihuje. Tak vsemu zdar a za mesic nastup na niedernsillsky znacky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, před chviličkou to byly miminka a za chviličkou jdou do školy, a pak už se to bude valit jak tsunami... Na značky se těšíme už všichni! :-)

      Vymazat
  8. Super článek!
    Nechápu, že TY si můžeš myslet, žes nic nedokázala! Co ty běhy? (A ty knížky, když teď vidím, ty brďo). Mám z tebe depku, páč teď přemejšlím, o co bych se opřela já... (Omlouvá mě, že jsem vejšku dodělala až s druhým břichem?)
    A že jsi zhubla porodem 8 kilo, to ti závidím! Fakt :-) Já jsem shodila jen 3 (takže dokonce o fous míň, než to porozený dítě - kde je nějakej zákon zachování hmoty?)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za pochvalu. Ze mě depku? Proboha! To nikdy!! A druhý břicho jsem si moc přála mít na doktorský promoci... no... tak to jsem nedala o pár let...
      A tři kila - taky hustý, ale vsadím se, že jsi neodcházela s dvaadvaceti navíc domů :-)

      Vymazat
  9. Další výborný článek. Nemůžu si pomoct, ale tvoje psaní prostě miluju :) a pokaždé se těším, co zase vyplodíš. Díky moc!

    OdpovědětVymazat
  10. Krásný článek, se vším souhlasím a ty to navíc umíš tak vtipně a hezky napsat :-) Ten pocit, že jsem nic nedokázala a před dětma proflákala neuvěřitelné množství času moc dobře znám. Myslím, že až s dětmi jsem získala sebevědomí a odvahu za něčím jít a za něco se opravdu postavit. Minimálně za svoje děti. Nemám ráda řeči, že až s dětmi začíná život, jedno dítě žádné dítě a podobné moudra, ale mě konkrétně to s více dětmi na světě baví nějak víc. I když to znamená míň volného času, míň udělané práce, míň spánku..... :-) Těším se na další článek :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Mám to podobně, je to hektičtější, je to šílenější, občas bych byla ráda, kdybych byla zase sama, ale vím s jistotou, že kdybych je neměla, tak... bych je stejně měla, protože jsem je prostě děsně chtěla... :-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!