pondělí 20. března 2017

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

První knížka Ivany Pilařové Kam bych tak běžela? s podtitulem Extrémní běhy od -40°C do +40°C bude mít navždy své zásadní místo v mém běžeckém srdci. Byla to totiž vůbec první kniha o běhání, kterou jsem četla, když tedy nepočítáme Milošovo a Alešovo Běhání - od joggingu po maraton, které jsem si jakožto správný produkt dnešní doby, který bez návodu není schopný pomalu ani přejít silnici, koupila záhy poté, co jsem zkraje roku 2010 začala po dlouhé pauza znovu naprosto nesystematicky a šíleně zoufale a utrápeně pobíhat. 
O Kam bych tak běžela jsem se o pár měsíců později dočetla na behej.com, které titulu také pomohlo na světlo světa. Zbývalo už jen přát si knížku k narozeninám a zhltnout ji jako malinu. V té době jsem totiž vůbec netušila, že existuje něco jako ultramaraton, ultratrail, čtyřiadvacetihodinovky nebo dokonce osmačtyřicetihodinovky, že se běhají stovky, stomílovky... no prostě v mých očích byl už maraton naprostým šílenstvím a tohle, tohle bylo jen pro ty nejšílenější z šílených (vzdychla obdivně).
Rok se s rokem sešel, já začala na šíleného šílence snad až příliš odvážně aspirovat, načetla jsem stohy knih o běhání, stovky bloggerských zápisků, napsala desítky vlastních článků, spoustu úžasně bláznivých ultráků měla tu čest poznat osobně, a tak když mi Evžen přinesl do předvánoční běžecké hospody druhou Ivaninu knihu s tím, že jsem se v jednom z komentářů pod textem přiznala, že o ní vůbec nevím a že je potřeba to napravit, brala jsem si ji s mírnými pochybnostmi.
Čas je totiž neúprosný a běžecký svět doznal od roku 2010 značných změn. A to, co trh hladovějící po běžeckých memoárech a radách, přivítal tehdy s otevřenou náručí, dneska působí v lepším případě hodně rozpačitě. Předesílám, že nic z toho, co dál napíšu, není ani v nejmenší osobní (a ani být nemůže) - Ivanu osobně neznám a z knihy a fotek působí jako milá, příjemná a schopná ženská - podle všeho úspěšná ve všech hlavních životních povoláních - profesním, manželském i rodičovském. S manželem cestují po celém světě, jsou sehraná dvojka a v době, kdy statisticky každé druhé české manželství končí rozvodem, je to ten příjemný, světlý protipól, který je dobře připomínat. Ne každý manžel totiž musí být kurevník a ne každá manželka semetrika. Stačí ale primární sympatie na to, abyste otevřeli peněženku a vysolili neuvěřitelných 300,- (!)?
Ivanina druhá kniha je čímsi na pomezí rodinného fotoalba a literárně průměrného běžeckého blogu ve formátu National Geographic. Většinu ze 183 stran knihy plní barevné fotky z Ivanina a Lubošova (jak se její muž jmenuje) cestování. Takže je to vlastně takový běžecko-sportovní cestopis? V jádru ano. I to nezní špatně, ne? No, nezní. Ale funguje to? V tomhle případě ne tak docela.
Obsahu by mnohem víc než papír slušela zmiňovaná blogová forma - ta je totiž mnohem tolerantnější než papír. Kniha, ač podle tiráže prošla redakcí, je plná jazykových neobratností, krkolomných formulací a v jednom místě na sebe dokonce dvě stránky vůbec nenavazují. Vyprávění ze závodů nemá spád a chybí mu jakékoliv napětí. Jsou to takové vyprávěnky o tom, jak Ivana putovala z bodu A do bodu C přes bod B, běžela nebo i místy šla a po nějaké době doběhla do cíle. Všechno je v cajku, možná ji něco sem tam pobolívá, ale netřeba si kvůli tomu zvyšovat adrenalin. I ty pasáže, které musely být podle popisu dramatické, jsou tak zestručněné, že to působí jako cesta kolem bloku, maximálně tak na Petřín a dolů. Kostrbatosti vyprávění nepomáhají ani tuny fotek bez popisků, kdy může čtenář jen hádat, co že to na nich vlastně je a ke které pasáži vyprávění patří. O tom, že je bezva dát do knihy pár svých fotek, není sporu, nicméně tenhle výběr mi připomněl historku T. z jeho studijních let, kdy si jedna ze spolužaček připravila k referátu o politickém systému Itálie slide show a na fotkách kromě italských měst a krajinek byla poměrně často i ona v plavkách na pláži nebo u cukrárny se zmrzlinou. No, byla tam, tak to přeci musí použít, ne? A podobně působí i selekce fotek v knize. Nevím, jestli je na vině místy ne tak docela kvalitní tisk, ale některé z fotek jsem navíc lehce rozmazané.
 Dalším kamenem úrazu je poměrně zásadní pokles přitažlivosti absolvovaných závodů. Lokace jsou to exotické až hrůza, ale jinak? Jinak je to vyprávění o pár maratonech, jedné vyjížďce na kole a několika závodech na běžkách. Jediné, co je aspoň trochu strhující, je závěrečný Ironman.
Kniha kromě šťávy navíc postrádá jakoukoliv koncepci. Jsou to na sebe vrstvené výlety se sportovním zaměření prošpikované povzdechy nad tím, jak je to u nás hnusný, blbý, špinavý a jak se tu krade. No tě pic. Musím říct, že jestli mě cestování něco naučilo, pak to, že Čechy jsou překrásný, úžasný, bezpečný a neuvěřitelně pohodlný pro život. Pravda, možná to bude tím, že jsem jezdila do podstatně míň fajnových lokalit než Ivana, ale tohle plivání jedových slin nemám ráda. Je to zbytečný. Všude je něco, i když to třeba na první pohled není vidět (ano, TB, i v Dánsku!). Zkratkovitý úvod, ve kterém se Ivana přiznává, jak je v tréninku děsně free a jak prohlédla a začala naslouchat tělu je v přímém rozporu s tím, co popisuje dál. Prezentuje se jako zkušená, pokorná a vyzrálá sportovkyně naslouchající vlastnímu tělu, ale vyrazí si na ironmana de facto bez tréninku. Hm. To je fakt rozumný jak stehno. Copak taková zátěž s nepřipraveným tělem asi udělá? A co teprve s tělem, které nemá v pořádku kolena? Asi mu to hodně prospěje, že ano? Tak buď jsem střelec a nestydím se za to nebo jsem pokorný zenový mistr a pak nedělám takovýhle kokotiny.
Skromný úvod z opačné strany vyvažuje neexistující závěr. Kniha tak vyznívá naprosto do ztracena.
Jistě lze namítat, že dneska si každý může vydat knihu o čemkoliv a že každá věc má svého kupce a je jen na čtenáři, zda se rozhodne do titulu investovat. Otázkou o všem zůstává, zda je to správné. Tři stovky jsou přeci jen už dost peněz. Člověk by měl mít pořád nějaký vnitřní systém brzd a protivah, nějakou sebereflexi, která by se měla ozvat ve chvíli, kdy vám okolí začne tvrdit, že "ty přeci musíš vydat knížku!". Nemusíš. Ani tituly psané velkými hvězdami, které oběhly celý svět, nebývají po literární stránce mnohdy nic dechberoucího (přínosného, motivujícího, strhujícího... doplňte si, co uznáte za vhodné a nehodící se škrtněte). Víc, než kde jinde, tu totiž platí ono okřídlené ševče, ševče, drž se svého kopyta, a když už mocí mermo chceš a myslíš, že bys měl, pak se dej do holportu s někým, kdo skutečně umí psát (a)nebo redigovat. Ivana totiž potenciál vyprávět zajímavě o zajímavých místech a závodech má - protože skutečně jezdí na místa, kam se většina z nás podívá jen prstem po mapě. V podobě, v jaké její vyprávění vychází, však nepřekračuje hranice amatérismu, nad nímž shovívavý čtenář sice přivře oko, ale čtení, které stojí za to, to z něj stejně neudělá. 

10 komentářů:

  1. Jseš docela kritická, ale nečetl jsem to a věřím tvé objektivitě ... ostatně tenhle typ knížek mě tolik neláká. Z těch běžeckých jsem přečetl asi jen 3 - profláknutý Born to run, na Hithitu zafinancovaný Maraton a jiné pošetilosti od Luboše Brabce, to určitě doporučuju, a Můj dlouhý běh Dana Orálka zkorigovaný opět L.Brabcem. Předpokládám, že všechny už znáš, ale kdyby ne, myslím, že si pozornost zaslouží.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Knížky znám, četla jsem a o všech třech jsem tu kdysi psala :-). Objektivní rozhodně nejsem, to z principu žánru není možný - tohle je můj osobní dojem z knihy a tak jako jakýkoliv kritický útvar je z principu žánru subjektivní :-). O tom, jestli jsem příliš kritická by se dalo polemizovat - pokud někdo něco prodává, očekávám za své peníze určitý standard - tohle je skutečně na úrovni průměrnýho blogu, což na knižní formát prostě nestačí (a ano, jsem zlý recenzent a přísný redaktor, nejsi první, kdo mi to říká ;-).

      Vymazat
    2. Jen víc takových redaktorů. :-) Jestli tam vyloženě na sebe nenavazují dvě strany, tak teda sorry jako. :-D

      Vymazat
    3. Ty dvě strany jsou taková perlička - kdyby byl zbytek v pohodě, bylo by to na postesknutí na sazečskou nepozornost, ale víš jak - kdyby byly ho*na cukr, se*em si do kafe...

      Vymazat
  2. Ja jsem to jednou u nekoho prolistovala a stacilo... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že kdybych se někam zašla diagnostikovat, OCD by mě neminulo - jak přede mně něco položíš a já to otevřu, už to prostě musím dočíst... (a pak nemám furt kňourat, že mám málo času ;-) Opatruj vás!! ;-) (a čekám na mail kvůli kočárům! ;-) ;-)

      Vymazat
  3. :)... V tom svete "vseobjimajici" bezecke vzajemnosti, lasky a dobra... je tezke rikat veci na rovinu, ze? :)
    Jak te znam, rekl bych, ze jsi na svoje pomery byla velmi mirna:).
    Ja prvni knizku dostal (a zase venoval dal), druhou jsem prolistoval v knihkupectvi. Samozrejme v dobe bezeckeho boomu si i pokracovani najde sve ctenare -- Nicmene ja jsem IP za mnohe vdecny i kdyz jsem tu druhou knizku necetl, ale proletl ocima..
    IMHO, je to pro vetsinu blogeru skvele memento. Proste i kdyz se tesim, bavim a pisu si svoje zazitky -- blog to "unese":). Ale rozhodne se nebudu pokouset vytvaret/vydavat nejakou knihu... Pokud bych si chtel udelat ke svemu nejakemu bezeckemu vyroci radost, tak si zaplatim ghost writera, aby neco vybral a upravil [A pak bych to nechal jako pdf volne ke stazeni:)].
    Ivane fandim, i kdyz si myslim, ze bud mela mit lepsi editorku, nebo to nechat nekoho jineho napsat -- nebo to mozna nechat jen tak volne, nebo koncipovat jako blog a v tom zustat.
    At nam to beha.. a bloguje:)
    12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Znáš mě, já jsem ten zapšklej čert na pařezu, kterýho nikdo objímat nechce, a proto si musím léčit svoje mindráky takhle :-D :-D (tuhle jsem se v komentáři k jednomu článku psaným pro zasmání na BB dočetla, že jsem stará panna - což mě hodně pobavilo - samozřejmě, že jsem! Ty dvě děcka mám z průvanu a kdo si je pořídil jinak, je starý prase a měl by se jít stydět do kouta!)
      A vnímám to naprosto stejně - čím je knižní trh běžeckou literaturou nasycenější, tím horší a zbytečnější tituly vychází. Možná by bylo dobrá zařadit zpátečku, nechat běžce oddechnout a začít zase trochu víc vybírat. V případě blogerů to pak chce denně ráno jednu až dvě lžičky soudnosti a sebereflexe -- málokdy mají opravdu co říct i ti nejlepší, natož různé dámy a pánové, co si jdou dvakrát týdně zaběhat na půl hodiny... No, svět (i ten literární) se v pr*el obrací, tak co se ještě divím, viď?

      Vymazat
    2. Když si jde někdo dvakrát týdně zaběhat na půl hodiny a umí to vtipně podat, tak proč ne. Ale takových lidí je jako šafránu.

      Prý stará panna. :-D :-D

      Vymazat
    3. Naprostý souhlas! Teď tu mám recenzní výtisk "Z hospody na maraton" - začala jsem dneska u uspávání a měla jsem co dělat, abych si nebudila Katku, jak jsem se dusila smíchy - zatím to vypadá skvěle a to není autor žádný Bikila :-)

      No vážně! :-D

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!