pátek 31. března 2017

Konečně kniha o běhání, kterou stojí za to si přečíst

 K recenznímu výtisku prvotiny biochemika Aleše Dvořáka jsem přistupovala se směsí skepse a nadšení. Mix emocí mi vydržel po celou dobu, nakonec ale převážilo nadšení.

Kdyby byla Bridget Jonesová muž a běhala by, její deník by nejspíš vypadal podobně jako nová kniha Aleše Dvořáka Z hospody na maraton. Stejně jako fiktivní hrdinka britské spisovatelky Helen Fieldingové má třicetiletý Aleš kladný vztah k alkoholu, bojuje s nějakým tím kilem navíc a svou cestu do prvního maratonského cíle podává s nadhledem a osvěžujícím (sebe)ironickým humorem. Svůj běžecký deníček navíc prokládá tvrdými fakty a směs osobních zážitků a prožitků a vědeckých informací velmi dobře funguje. Můžeme se radovat: Konečně je tu po dlouhé době kniha o běhání, která přináší něco nového... Pro POKRAČOVÁNÍ recenze na webu BezvaBěhu - KLIK SEM

Z hospody na maraton je po osobní běžecké stránce především knihou od začátečníka pro začátečníky, v odborných pasážích se nicméně podle mého názoru dozví spoustu nového i ostřílený (ultra)maratonec. A už kvůli tomu stojí za to si ji přečíst.

neděle 26. března 2017

Vesmírné dobrodružství, karibský rum a zázrak se nekoná

V poslední době mám nějakou smůlu na audioknížky. Začalo to Ježkem, kdy jsem sváděla boj s obsahem, pokračovalo Pánem ohně, kde mě iritovalo nejen to, co se tam říká ale i to, jak se to říká. Přesto, že o sobě neustále prohlašuji, že jsem chronický dokončovač a jakmile se do něčeho pustím, musím to dotáhnout do konce, protože to prostě jinak nejde, mě adaptace Malého pražského erotikonu Patrika Hartla donutila překročit vlastní stín. Vzala jsem si ji s sebou včera do Katčiny postele, abych neměla pocit, že ten čas, kdy u ní musím ležet a houpat jí zadek, aby konečně, halelúja, po dlouhém dni, kdy lítá jak torpédo, usnula, totálně neprobendila. A side effect je ten, že u toho pak sama neusnu. Jenže to se nedalo! Ten jedinec, co to načítá má tak protivný hlas, že to snad ani není možný. Navíc slova děsně protahuje a při "t" si šlape na jazyk. Jakmile zaparodoval první ženskou postavu zhruba pět minut po začátku, musela jsem to vypnout. Jinak totiž hrozilo, že si budu uspávání sabotovat zoufalým mlácením hlavou o zeď. A tak jsem ležela 45 minut v naprosté tmě a utěšovala se tím, že když houpu pravou rukou K. zadek, aspoň tu méně šikovnou ruku posiluju, jinak by mě nemohla bolet jako prase. Takže jsem bez knihy. Dneska mě čeká první letošní dlouhá, protože Brdská se blíží, a já nemám co poslouchat. Ta dlouhá bude delší než dlouhá... Navíc se zázrak nekoná a noha pořád bolí. Po osmidenní běžecký pauze způsobený zánětem průdušek jsem nadrženě vyběhla v první možný den. Lehce jsem se dusila, těžce jsem funěla, ale byla jsem venku a zase jsem mohla "běžet" (ty uvozovky jsou na místě). Další den jsem v nastoleném trendu pokračovala, velice pomalu jsem klusala, hlídala si TF a radovala se, že jsem na vzduchu a hlavně: že mě nebolí noha! V pátek jsem podlehla dojmům a zrušila pondělní fyzioterapii. V neděli jsem vyrazila aspoň na 14 a v tu chvíli jsem se přenesla zpátky časem před výroční dávku atb. Je to jasný, noha bolí pořád, osciluje na škále mírně protivné po jako prase. Ach jo.

Amie Kaufman, Jay Kristoff
ILLUMINAE
#1
Ehm. Koukám, že se pomalu a jistě blížím záporným číslům. Domácí zlý jazyk navíc tvrdí, že jsem mu první Akta illuminae věnovala jako dárek k svátku jen proto, že jsem si je chtěla sama přečíst. A to je samozřejmě škaredá pomluva a to, že jsem těch šest set stran během tří dní zhltla vzápětí poté, co je rozbalil, na tom nic nemění! 
Illuminae je obsahově úplně standardní YA sci-fi a přesto ve mně zanechala hluboký dojem. Ústřední dvojicí jsou sedmnáctiletá Kady a stejně starý Ezra. Oba žijí na těžařské planetě roku 2575 kdesi ve vesmíru, rok spolu chodili a děj začíná v okamžiku, kdy Kady jede do školy poté, co se spolu ti dva rozešli. Vztahová linka by byla místy až naivně roztomilá, kdyby se neodehrávala na pozadí vesmírné války a kdyby kolem neumírali (ani trošku hezkým způsobem) stovky lidí. To ráno totiž není jako každé jiné, to ráno na planetu zaútočí bitevní lodě společnosti Bi-Tech a milý kus šutru totálně zlikvidují. Zachrání se jen zlomek obyvatel, které vyzvednou tři evakuační vesmírné lodi. Ty se potřebují dostat na skokovou stanici pár statisíců kilometrů daleko a unikly tak bitevní lodi Bi-Techu, která by je, jakožto nepohodlné svědky, ráda zlikvidovala. Lineární linku narušuje výskyt zákeřného viru na jedné z lodí, který z celé posádky dělá psychotická, vraždící monstra. Vztahová linka Kady-Ezra je asi nejslabší z celé knihy (pokud jste teda staří a cyničtí). Naštěstí je zhruba v polovině zásadně upozaděna a kniha nabírá po velkolepě dynamické vesmírné bitvě neuvěřitelný spád a v podstatě ji nelze odložit. Do popředí se dostává AI řídící největší z plavidel, která se jmenuje SPIRO. Čtenář celou dobu netuší, jestli při prvotním útoku na těžařskou planetu byl SPIRO poškozen natolik, že špatně vyhodnocuje situace a je, jak deklaruje posádka, šílený nebo je posledním, kdo dokáže zachovat chladnou hlavu a i za cenu nutného collateralu zachránit alespoň ty, které ještě lze. Vnitřní svět SPIRA je tak bolestně lidský, jak v případě stroje jen může být a lodní AI je pro mě skutečně úhelným kamenem celého románu. Zapomeňte na modelovou Kady (i když její deníkové záznamy mají brilantně tíživou atmosféru a na tu se jen tak nezapomíná) i modelového Ezru, skutečným hlavním hrdinou je SPIRO. 
I tak by to pořád byla jen další obyčejná sci-fi, tak co kolem toho nadělám, že jo? No jo, jenž Illuminae je graficky naprosto brilantní záležitost. Nečekejte obyčejné vyprávění. Celou knihu tvoří deníkové záznamy, mailové komunikace, hlášení, grafické obrazce, interní komunikace mezi posádkou a SPIRem... Kniha je navíc výborně přeložená Richardem Podaným, který si hravě poradil s přeskakováním mezi vojenským žargonem, technickými údaji a puberťáckým slangem. Vždycky ráda vidím, když kniha, nad níž intelektuální elita ohrne nos, skončí v rukou jednoho z nejlepších českých překladatelů. Byly to parádní tři dny, díky za ně!
Jestli máte v okolí puberťáka a nevíte, co mu koupit, tak... už víte.

Junot Díaz
A V TU CHVÍLI JE PO LÁSCE
# 2
Soubor devíti povídek amerického držitele Pulitzerovy ceny dominikánského původu má jako spojovací motiv lásku. Nenechte se ale mýlit, nejde o  žádné sentimentální čtení. Ústřední postavou téměř všech (snad až na jedinou) je Junior, mladý Dominikánec žijící s matkou ve Státech na samém dně potravního společenského řetězce. Povídky přináší obrazy z Juniorova pěkně divokého a zároveň pěkně zpackaného (milostného) života. Obsah není nijak objevný, co mě ovšem naprosto dostalo je jazyk. Je v něm tolik energie, že až skoro jiskří na jazyku (trochu jako blahý paměti praskavá lízátka) - zoufalství je hmatatelné, bolest surová, beznaděj dusivá, láska bolestná, budoucnost nejasná a přesto přese všechno je to knížka plná života. Je to dokonale vykreslený kontrast mezi chudou Dominkánskou republikou a okolními pestrobarevnými ostrovy, plnými chudoby, ale i živelnosti, kde se celé dny na ulicích tančí merengue a sněhem pokrytými, ledovými Spojenými státy, kam odjíždí latinos hledat lepší život, ale většinou najedou jen dřinu, dřinu a dřinu, předsudky, ústrky a budoucnost stejně šedivou jako zimní newyorské nebe. 
Překladatelka odvedla skvělou práci (a že to muselo být sakra těžký) a autentičnost textu ještě posilují španělské výrazy, kterými je prokládaný - a i když nerozumím ani slovu a jsem jen hloupá blanquita, neuvěřitelně jsem si čtení užívala. Jen by mě zajímalo, nakolik jsou povídky autobiografické...

V životě by mě nenapadlo, že jim to vydrží tak dlouho. Máti bráchovi nikdy neodporovala. Nikdy v životě. Bez ohledu na to, co zkurvil - a že toho bylo víc než dost -. vždycky stála stoprocentně při něm, tak jak to umějí jen latinskoamerické mámy ve vztahu ke svýmu querido nejstaršímu hijovi. Kdyby jednoho dne přišel domů a oznámil: Hele, mami, vyhubil jsem půlku planety, jsem si jistý, že by se za něj postavila: No, hijo, stejně byla přelidněná. Bylo to dáno kulturou a samozřejmě i rakovinou, ale taky tím, že máti dvakrát potratila, a než otěhotněla s Rafou, roky slýchávala, že už nikdy děti mít nebude; sám brácha málem zemřel při porodu a první dva roky jeho života máma prožila v morbidním strachu (aspoň to tvrdí moje tías), že jí ho unesou. Kromě toho patřil vždycky k těm nejkrásnějším chlapečkům - její naprostej consentido -, takže už asi pomalu tušíte, jak na tom magorovi visela. Všechny matky tvrdí, že by kvůli svým dětem položily život, ale máti nikdy nic tak pošahanýho říkat nemusela. Když šlo o mýho bráchu, měla to v obličeji vepsaný tím nejtučnějším písmem v dost výrazným fontu. 
Ty jo, říkal jsem si, že po pár dnech vyměkne, přijdou polibky a objetí (možná i kopanec do Puřiny hlavy), a budou se mít rádi až do smrti. Ale matka si nezahrávala, což Rafovi taky řekla, když se znovu objevil ve dveřích.
Nechci tě tu, zavrtěla neústupně hlavou. Běž si žít se svojí manželkou.
Myslíte, že mě to překvapilo? Měli byste vidět bráchu. Tvářil se, jako by sežral hovno. Jdi do prdele, mami, vyhrkl, a když jsem mu řekl, aby s ní takhle nemluvil, poslal do prdele i mě... (s. 82-83)

středa 22. března 2017

Velká nuda ve velké Číně

O audioverzi Pána ohně od Petera Maye

Tak a máme tu další perlu z vydavatelství OneFuckedUpBook - ta první, s nímž jsem měla tu čest, Murakamiho Norské dřevo, mě přimělo začít na Databázi knih psát komentáře (úplně stejně mě před lety donutilo naprosto příšerný Jíst, meditovat, milovat ohodtnosti na csfd.cz asi dvě stě filmů, abych mohla vložit první komentář o tom, jak strašná je to sra*ka, když dojde na spravedlivé rozhořčení, jsem velmi, velmi vytrvalá), Pán ohně v nastoupeném trendu zdárně pokračuje, tak se hezky usaďte, protože tohle bude dlouhý.
Ani nevím, kde začít. Pán ohně měl být napínavý thriller z čínského prostředí, místo toho je to tendenční, děravý, místy absurdní a hlavně neskutečně pitomoučký a udýchaně sladkobolný příběh. Takhle to dopadne, když vydáte v překladu v podstatě neznámého autora, který zaznamená velký úspěch - logicky vychrlíte i všechny předchozí knihy, protože se to přece prodá. A protože je to všechno o penězích, je fuk, že překlad drhne - hlavně, když byl rychle (ne, vlaky se v depu nestavějí do hangárů...) - a interpreti z knihy dělají ještě legračnější frašku, hlavně, že prachy cinkaj.
Dál už komentář obsahuje spoilery, kdo chcete téhle kravině obětovat několik hodin života, přestaňte číst. Teď. Hned.
Samotná zápletka je děravá jak řešeto - v - podle autora - hodňoučké, miloučké Číně, kde žijí hodňoučcí, miloučcí a upřímňoučcí lidé a ta bakaná Amerika a zbytek světa o ní šíří fujkymujky škareďácké lži (žádné porušování lidských práv se tam neděje, náměstí Nebeského klidu jsme si přibarvili a vůbec, zameťme si před vlastním prahem, než budeme ukazovat prstem na jiné, jo?! Hanba nám!) se budoucí lídr rozhodne investovat hodné čínské peníze do výzkumu škaredých Američanů, kteří mu vypěstují superrýži. Ta už nějaký ten pátek krmí nejen ty ťuťuňuňu slaďoučké Číňánky, ale i zbytek světa. Superrýže je důležitá, tak si ten superpojem zapamatujte, bude se vám hodit. Jednoho škaredého rána najdou hezká dvojčátka v parku moc hezky plápolajícího pána. Shodou náhod přilítá do Pekingu životem strhaná americká patoložka, jež se specializuje na ohořelá těla. Ta je pochopitelně mladá, krásná, štíhlá, blonďatá, modrooká a má velikánský, krásný, modrooký kozy, protože tak patoložky koneckonců vypadají (hlavně ty americký - bylo to v televizi, musí to být pravda!). Co že se jí to stalo tak hroznýho, že se rozhodne odletět do Číny, se v audioverzi nedozvíte - resp. dozvíte pravděpodobně výrazně později a jen jedním slovem, než (hádám) v knize - patoložka se totiž svěří svýmu čínskýmu nabíječi, ale do audioverze její zpověď nepronikla, takže posluchač se dozví jen něco ve smyslu: chápal ji (ach achach) mnohem víc, když mu včera v noci povyprávěla o svém životě... jenže co mu řekla, zůstalo ztraceno kdesi mezi papírovou a audio verzí. Tak, takže tu máme kozatou patoložku. Samozřejmě musí mít mužský protějšek, to by jinak kniha porušovala žánrová pravidla a mohla by, nedej bože, vybočit z ubíjejícího stereotypu. Tím je děsně sexy Číňan, pochopitelně policista, který patoložce všemi způsoby ukáže, jak velká a boží Čína je (hmm, tasty!). Společně se pustí do vyšetřování toho ugrilovanýho borce a dalších dvou, které někdo odpráskl, protože ona je jediná, kdo může toho oflambovanýho pitvat. Samozřejmě během pár dní rozlousknou nadnárodní komplot, jenž bude stát život miliardy lidí, utečou nájemnýmu vrahovi z hongkongský triády (jasně, ten by tak upálil chlapa v parku, obzvlášť, když je najatý vrchním státním zastupitelstvím - to je takový rozumný, profesionální způsob... ne ho třeba nechat sežrat prasatům nebo rozpustit v kyselině, kdepak - na veřejné místo pohoďme ostatky a nechme je pitvat cizí Američankou!), děsně se do sebe zamilují, cestou na útěku dojde kromě hodně legračně popsanýho sexu (vtahovala ho do sebe víc a víc - až ho nejspíš vcucla celýho - takže pánové, poučení - bacha na vcucávací americký panímandy!) na ještě legračnější scénu píchlý pneumatiky, na jejíž výměnu si jako hever donesou (!!) od vzdálenýho kolejiště vedoucího pustinou pražce (!!!), ty dají na sebe a zvednou tak auto! Tak to tleskám, poprvé za to, že volným krokem zvládli ujít 11 km za hodinu, podruhé za to, že ve dvou odnesli dva pražce (nejlehčí, dřevěný váží přes 80 kg a ne, opravdu se běžně u kolejišť pražce neválí - a v pustině už vůbec ne) a potřetí že jimi zvládli pohnout! Jen teda nevím, proč si to auto v takovým případě rovnou nepřizvedli?! O tom, jak patoložka zvládne během 15 minut sepsat a poslat pravdu z notebooku na všechny diskusní fóra, do všech médií a všem lidem, na jejichž adresy si vzpomněla (já nevím jak vy, ale já si takhle z hlavy taky vybavím aspoň 100 adres redakcí, adminů a bezpečnostních organizací, to je přeci normální!) poté, co nadšeně objeví, že na přístroji je ikonka webovýho prohlížeče, ani nemluvím (osobně mám taky prohlížeč na všech zařízeních, většina z nich ovšem není nonstop připojená k internetu... To je krapet něco jinýho - chápu, že v roce 1999, kdy kniha vznikla, to všechno bylo ještě jinak - ale tím spíš, tehdy nic jako wifi neexistovalo a neumím si představit, jak by se dokázala na hranicích s Mongolskem in the middle of fuckin' nowhere připojit k netu...) - těch hovadin je tam tolik, že by to vydalo na vlastní knihu.
Ústřední postavy, obzvláště patoložka jsou navíc protivný až hrůza. Celou dobu jsem doufala, že aspoň jednoho z nich někdo odpráskne. Smůla.
Na závěr snad ještě slovíčko k interpretaci. Pan Myšička se na Číňana hodí asi stejně jako já na miss Karibiku. Kromě toho, že někdo se špatným p a b by tohle asi neměl dělat, by to chtělo herce s výraznějším hlasem. Takhle vedle agresivní Plodkové působil jako hodně uťápnutý chudák. Střídaní herců pomalu po větách je strašně rušivý. Důraz kladený naprosto mimo smysl děje a celková interpretace, která místy regulérně rasisticky karikovala čínskou mluvu, jen podtrhovaly, jak debilní je to dílko.
(Á propos - proč vlastně zabil ty další dva chlapy? Jen tak? Na ty se nějak pozapomnělo, co?)

pondělí 20. března 2017

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

První knížka Ivany Pilařové Kam bych tak běžela? s podtitulem Extrémní běhy od -40°C do +40°C bude mít navždy své zásadní místo v mém běžeckém srdci. Byla to totiž vůbec první kniha o běhání, kterou jsem četla, když tedy nepočítáme Milošovo a Alešovo Běhání - od joggingu po maraton, které jsem si jakožto správný produkt dnešní doby, který bez návodu není schopný pomalu ani přejít silnici, koupila záhy poté, co jsem zkraje roku 2010 začala po dlouhé pauza znovu naprosto nesystematicky a šíleně zoufale a utrápeně pobíhat. 
O Kam bych tak běžela jsem se o pár měsíců později dočetla na behej.com, které titulu také pomohlo na světlo světa. Zbývalo už jen přát si knížku k narozeninám a zhltnout ji jako malinu. V té době jsem totiž vůbec netušila, že existuje něco jako ultramaraton, ultratrail, čtyřiadvacetihodinovky nebo dokonce osmačtyřicetihodinovky, že se běhají stovky, stomílovky... no prostě v mých očích byl už maraton naprostým šílenstvím a tohle, tohle bylo jen pro ty nejšílenější z šílených (vzdychla obdivně).
Rok se s rokem sešel, já začala na šíleného šílence snad až příliš odvážně aspirovat, načetla jsem stohy knih o běhání, stovky bloggerských zápisků, napsala desítky vlastních článků, spoustu úžasně bláznivých ultráků měla tu čest poznat osobně, a tak když mi Evžen přinesl do předvánoční běžecké hospody druhou Ivaninu knihu s tím, že jsem se v jednom z komentářů pod textem přiznala, že o ní vůbec nevím a že je potřeba to napravit, brala jsem si ji s mírnými pochybnostmi.
Čas je totiž neúprosný a běžecký svět doznal od roku 2010 značných změn. A to, co trh hladovějící po běžeckých memoárech a radách, přivítal tehdy s otevřenou náručí, dneska působí v lepším případě hodně rozpačitě. Předesílám, že nic z toho, co dál napíšu, není ani v nejmenší osobní (a ani být nemůže) - Ivanu osobně neznám a z knihy a fotek působí jako milá, příjemná a schopná ženská - podle všeho úspěšná ve všech hlavních životních povoláních - profesním, manželském i rodičovském. S manželem cestují po celém světě, jsou sehraná dvojka a v době, kdy statisticky každé druhé české manželství končí rozvodem, je to ten příjemný, světlý protipól, který je dobře připomínat. Ne každý manžel totiž musí být kurevník a ne každá manželka semetrika. Stačí ale primární sympatie na to, abyste otevřeli peněženku a vysolili neuvěřitelných 300,- (!)?
Ivanina druhá kniha je čímsi na pomezí rodinného fotoalba a literárně průměrného běžeckého blogu ve formátu National Geographic. Většinu ze 183 stran knihy plní barevné fotky z Ivanina a Lubošova (jak se její muž jmenuje) cestování. Takže je to vlastně takový běžecko-sportovní cestopis? V jádru ano. I to nezní špatně, ne? No, nezní. Ale funguje to? V tomhle případě ne tak docela.
Obsahu by mnohem víc než papír slušela zmiňovaná blogová forma - ta je totiž mnohem tolerantnější než papír. Kniha, ač podle tiráže prošla redakcí, je plná jazykových neobratností, krkolomných formulací a v jednom místě na sebe dokonce dvě stránky vůbec nenavazují. Vyprávění ze závodů nemá spád a chybí mu jakékoliv napětí. Jsou to takové vyprávěnky o tom, jak Ivana putovala z bodu A do bodu C přes bod B, běžela nebo i místy šla a po nějaké době doběhla do cíle. Všechno je v cajku, možná ji něco sem tam pobolívá, ale netřeba si kvůli tomu zvyšovat adrenalin. I ty pasáže, které musely být podle popisu dramatické, jsou tak zestručněné, že to působí jako cesta kolem bloku, maximálně tak na Petřín a dolů. Kostrbatosti vyprávění nepomáhají ani tuny fotek bez popisků, kdy může čtenář jen hádat, co že to na nich vlastně je a ke které pasáži vyprávění patří. O tom, že je bezva dát do knihy pár svých fotek, není sporu, nicméně tenhle výběr mi připomněl historku T. z jeho studijních let, kdy si jedna ze spolužaček připravila k referátu o politickém systému Itálie slide show a na fotkách kromě italských měst a krajinek byla poměrně často i ona v plavkách na pláži nebo u cukrárny se zmrzlinou. No, byla tam, tak to přeci musí použít, ne? A podobně působí i selekce fotek v knize. Nevím, jestli je na vině místy ne tak docela kvalitní tisk, ale některé z fotek jsem navíc lehce rozmazané.
 Dalším kamenem úrazu je poměrně zásadní pokles přitažlivosti absolvovaných závodů. Lokace jsou to exotické až hrůza, ale jinak? Jinak je to vyprávění o pár maratonech, jedné vyjížďce na kole a několika závodech na běžkách. Jediné, co je aspoň trochu strhující, je závěrečný Ironman.
Kniha kromě šťávy navíc postrádá jakoukoliv koncepci. Jsou to na sebe vrstvené výlety se sportovním zaměření prošpikované povzdechy nad tím, jak je to u nás hnusný, blbý, špinavý a jak se tu krade. No tě pic. Musím říct, že jestli mě cestování něco naučilo, pak to, že Čechy jsou překrásný, úžasný, bezpečný a neuvěřitelně pohodlný pro život. Pravda, možná to bude tím, že jsem jezdila do podstatně míň fajnových lokalit než Ivana, ale tohle plivání jedových slin nemám ráda. Je to zbytečný. Všude je něco, i když to třeba na první pohled není vidět (ano, TB, i v Dánsku!). Zkratkovitý úvod, ve kterém se Ivana přiznává, jak je v tréninku děsně free a jak prohlédla a začala naslouchat tělu je v přímém rozporu s tím, co popisuje dál. Prezentuje se jako zkušená, pokorná a vyzrálá sportovkyně naslouchající vlastnímu tělu, ale vyrazí si na ironmana de facto bez tréninku. Hm. To je fakt rozumný jak stehno. Copak taková zátěž s nepřipraveným tělem asi udělá? A co teprve s tělem, které nemá v pořádku kolena? Asi mu to hodně prospěje, že ano? Tak buď jsem střelec a nestydím se za to nebo jsem pokorný zenový mistr a pak nedělám takovýhle kokotiny.
Skromný úvod z opačné strany vyvažuje neexistující závěr. Kniha tak vyznívá naprosto do ztracena.
Jistě lze namítat, že dneska si každý může vydat knihu o čemkoliv a že každá věc má svého kupce a je jen na čtenáři, zda se rozhodne do titulu investovat. Otázkou o všem zůstává, zda je to správné. Tři stovky jsou přeci jen už dost peněz. Člověk by měl mít pořád nějaký vnitřní systém brzd a protivah, nějakou sebereflexi, která by se měla ozvat ve chvíli, kdy vám okolí začne tvrdit, že "ty přeci musíš vydat knížku!". Nemusíš. Ani tituly psané velkými hvězdami, které oběhly celý svět, nebývají po literární stránce mnohdy nic dechberoucího (přínosného, motivujícího, strhujícího... doplňte si, co uznáte za vhodné a nehodící se škrtněte). Víc, než kde jinde, tu totiž platí ono okřídlené ševče, ševče, drž se svého kopyta, a když už mocí mermo chceš a myslíš, že bys měl, pak se dej do holportu s někým, kdo skutečně umí psát (a)nebo redigovat. Ivana totiž potenciál vyprávět zajímavě o zajímavých místech a závodech má - protože skutečně jezdí na místa, kam se většina z nás podívá jen prstem po mapě. V podobě, v jaké její vyprávění vychází, však nepřekračuje hranice amatérismu, nad nímž shovívavý čtenář sice přivře oko, ale čtení, které stojí za to, to z něj stejně neudělá. 

neděle 12. března 2017

Plánuj si, co chceš...

Zažehnaná hrozba únavový zlomeniny měla na moji běžeckou motivaci stejný efekt, jako živá voda na chudáka Jiříka (který byl mimochodem pěkný morální prevít). Jenže i když byla vůle, nebyla síla. Vysátě jsem dusala nahoru a dolů své dva kopečky a na své poměry s relativně nízkými tepy, ale s o to vyplazenějším jazykem jsem se motala kolem přehrady a po lese. Kamarádka E. měla co dělat, aby mě při společných výbězích neobíhala jako Dan Orálek svou přítelkyni. Z ní energie jen sršela a i když jsem pod ten vodopád energetické duhy strhala vyplazený jazyk jak chudák zapomenutý v poušti, nepolkla jsem ani kapku. Minulou sobotu to bylo už úplně jasný. Podruhý v životě jsme udali obě děti na noc (čti: babička se uvolila harpyje pohlídat) a měli velký plány, kterak oslavíme dílčí pracovně studijní úspěchy s klikou, kterou jsme měli před dvanácti lety, když jsme se ocitli ve stejné době ve stejné hospodě. 
A protože výročí je záležitost krajně romantická, den mělo zahájit cca 25 km přes Krčák s E. Z těch bylo totálně utrápených deset a domů jsem sotva dolezla. V tu chvíli i bez tepáku víte, že ne že na vás něco leze, ale už na vás něco vlezlo. Měli byste vlízt do postele a spát. Jenže... Máte volno! Můžete jít někam sami! Můžete si sníst (teplý!) jídlo v restauraci, aniž byste u toho museli dvacetkrát vstát, můžete v kině sedět jako lidi, nemusíte nikoho utišovat během reklam ani během děsně strašidelných scén, který v animácích obvykle obsahují nějaký vrčíčí zvíře nebo děsně zápornýho záporáka (a můžete tak jít na posledního Wolverina s eRkovým ratingem a užít si ty potoky digitální krve z hlav nabodávaných na adamantiové drápy). Můžete připravit slečně na recepci jednoho z hotelů v centru, kde si zarezervujete pokoj na noc, abyste dotáhli zdání výletu za hranice všedních dní k dokonalosti, pernou chvilku sebeovládání, kdy nejen že ta ženská je podle občanky manželka toho chlapa, ale jako bonus mají oba trvalý bydliště dvacet minut MHD odtamtud. A hlavně se večer můžete vyfiknout jak monacká princezna a na šteklích (jejichž použití v praxi jste bleskově okoukali dopoledne z několika blonďatých instruktážních videí na youtube) vyrazit do restaurace na degustační menu. A můžete věřit, že když budete sebe sama hodně usilovně přesvědčovat, že vám není blbě, blbě vám nebude.
Ano, jsem standardně overdressed (obzvláště když se v reálu u vedlejšího stolku rozvaluje Ruska v keckách a teplákách a halasně dobrou hodinu s někým kecá po Skypu). A je mi to zcela upřímně jedno! 
Jenže pak se ráno vzbudíte a je jasný, že víra tvá zánět průdušek, jež vám následující den diagnostikuje obvoďák, neuzdraví. A tak po motivační injekci následoval štos léků a výroční antibiotika. A týdenní pauza. Brdská je ani za měsíc. Cíl zůstává už třetí rok neměnný. Ale je to vůbec vzhledem k aktuálnímu stavu a tomu, jakou tužku teď běhám, reálný? Netuším.
Dva dny mi bylo tak blbě, že jsem ani číst nemohla, což už je dost silný kalibr. Když už jsem číst mohla, měla jsem nějakou smolnou ruku na výběr. 
(O druhé knize Ivany víc někdy příště, zatím zůstává rozečtená. V pozadí kolegové ve zbrani.)

Abú 'l-Fadl Badí' az-Zamán al-Hamadhání
MAQÁMY
Číslo Maqámy nemají, neb stejně jako Básník jsou práce. Tentokrát trochu jiného druhu. Jestli vás zajímá, jaká ta kniha je nebo co že to ty maqámy vlastně jsou, neváhejte s točte! (Anebo klikněte SEM a přečtete si, co jsem o nich napsala na iLiteratury, to bude asi jistější.)
Simon Mawer
SKLENĚNÝ POKOJ
#3
No jo, zase odečítám... Skleněný pokoj je další z putovních knih, o kterých jsem tu už, myslím, psala. A protože na ni čekají další lidi ze seznamu, není úplně vhodný ji doma syslit moc dlouho. (To by jako ospravedlnění předbíhání ve frontě mohlo stačit). 
Děj Skleněného pokoje se odehrává zhusta během první republiky a za druhé světové války, posledních přibližně sto stran pak v osmašedesátém a v devadesátém roce. Autor vystavěl své vyprávění kolem reálné brněnské vily Tugendhat, kterou připsal fiktivní rodině továrníků Landauerových. Mladí novomanželé, žid Viktor a katolička Liesel, oba vyznání jen formálního, v sobě chovají víru v moderní budoucnost, v rozum a když je na svatební cestě svede osud (který pak úplně stejně jako antičtí dramatici autor zbytečně drasticky využívá během vyprávění) s průkopnickým architektem Rainerem von Abtem, může ústřední pilíř románu začít vznikat. Vila je taky to jediné, co z knihy stojí za řeč, zbytek děje jede podle zavedených šablon a ve čtenáři po přečtení zbude pocit, že přeci dostal plnokrevný příběh, tak proč mu připadá, že už velmi dlouho nic nejedl?
(Zbytek textu obsahuje *spoilery* - byli jste varováni) Vzápětí po dočtení se dostavil onen výjimečný whow pocit, který ale zmizel podobně rychle jako z pohledu dějin první majitelé vily a zůstalo němé rozčarování a tichá výčitka autorovi. Kulisy vyprávění jsou fascinující a vždy, když píše o Čechách cizinec, je to pro našince čtení o to poutavější (jakpak nás asi vidí?). Jenže místo aby autor využil potenciál prostředí, zalidnil jej šablonovitými postavami, okořenil (bi)sexem a zasypal běžnou směsí zklamání, bolesti a násilí, pro období druhé světové války tak typické. Pro jistotu celé vyprávění sevřel třemi pořádně bytelnými oslími mosty, to aby náhodou ty jeho náhody nemohly být reálné. Všichni muži spadají do dvou kategorií: chladní, nevěrní, moderní a úspěšní (Viktor, Werner, Tomáš) na jedné straně a na druhé ubozí, milující, staromilští podpantofláci (Oskar, Lieselin otec). Ženy jsou pak buď naivní éterické chudinky/víly (Liesel, Zdenka) nebo frivolní, zemité mondény (Hana, Eva, Kata). Nic mezi tím. A šablonovité postavy dělají šablonovité věci (muži podvádí manželky, ženy v zoufalé situaci prostituují svá těla - ale vždy podle stejného vzorce, to aby autor nemusel nic nového vymýšlet). Všechny ženy jsou navíc podle autora v jádru bisexuální, stačí jim slovy klasika "sáhnout ve sprše na švába" a je ruka v rukávě. Celou tu řeku na sebe vrstvených klišé spíná první oslí most příchodu Katy do vily, druhý postu Hany ve státní správě (někdo s její minulostí? To asi těžko, že.) vedoucí k setkání s Liesel a třetí setkání Mariky s Ottillie po revoluci. Navrch tu máme samoúčelné sexuální scény, obzvlášť ta análního znásilnění je prototypem symbolického znovuustavení mužské dominance poté, co si postava dovolila příliš odhalit své nitro a hlavně se příliš poddat ženskému světu a své feminininní = citlivé stránce (nic ohranějšího na tomto poli snad už neexistuje - tenhle model se objevuje od raných 60. let a je vyčpělý tak, jak jen může být) a pak nutně i smrt novorozeněte v koncentráku, snad aby autora nemohl nikdo obvinit z měkkosrdcatosti. A samozřejmě ještě polopatické osvětlení nenávisti německého násilníka k židům, protože k něčemu takovému přeci musel být nějaký důvod, ne? (A teď tu o Karkulce.) Děj nestojí za řeč a pasáž Zdenka/Tomáš je okatě účelová - znovu tytéž modely postav, znovu tytéž situace, vše stále dokola - jen umělý prostor, aby mohla postava Hany dovyprávět svůj příběh a ukázet mladé ženě, že láska je láska.
Nakonec tak jako ve skutečném životě skončí osudy většiny lidí v zapomění soukolí dějin, ani na postavy z knihy si za chvíli ani nevzpomenu. A tak, jako se můžou lidé (byť dočasně) zapsat do historie tím, že stvoří něco unikátního, zanechal ve mně román jeden jediný dojem: touhu vypravit se do Brna a skleněný pokoj vidět na vlastní oči


Alexandr Blok
DVANÁCT
#2
Aby jediná, párstránková báseň utáhla celou knihu, musela by mít mnohem silnější výpovědní hodnotu a tím pádem mnohem silnější účinek. Jistě, Dvanáct je mnohovrstevnaté dílo, Kasalův překlad je velmi zdařilý a doplňující studie by mohla být potenciálně i zajímavá, ale hlubší dojem prostě nezanechala. 
Uvítala bych alespoň zmínku o autorce doslovu, aby čtenář věděl, co je zač, když posuzuje kvality všech českých překladů Blokovy Poémy. Na jednu stranu totiž studie působí velice sofistikovaně, na druhou je svými opakovanými citacemi Levého "podezřelá". Levého Teorie překladu totiž patří k naprostému teoretickému základu a četl ji pravděpodobně každý, koho přesně to, co stojí v jejím názvu, zajímá. Google mi našel jen jednu osobu stejného jména a ta sedí na katedře pedagogiky při bakalářských státnicích. Hm. To asi není úplně ten pravý teoretický základ pro podobnou studii. Nutně nepotřebuji rusistku zaměřující se na poezii přelomu 19. a 20. století, vážně ne, ale výsledek působí spíš jako co do zdrojů hodně slabá seminárka. Kdyby se Kobyláková raději místo ukázek z Levého ponořila do nesmírně bohaté symboliky básně (boj ateistických revolucionářů, kterých je dvanáct a které, aniž by to tušili, vede Ježíš Kristus...) a vysvětlila víc o kontextu doby, Blokova díla, popsala její další vliv atd... prostě všechno, co vás k podobnému dílu napadá, ale ono nic. Obvykle velebím v případě, že jde o takto specifické dílo, alespoň nakladatelský počin, ale v tomto případě - ne, díky.
Dárek k výročí... Vpravo kniha, vlevo květina (ta, co nejvíc potěší a kterou ani ženu neuhodíš)
(Vzhledem k tomu, že šlo hlavně o název knihy a alternativou už bylo prý jen Conan a dvanáct bran pekla, jsem za Bloka vlastně ráda - to peklo bych si totiž mohla "špatně" vyložit.)