úterý 28. února 2017

O překvapeních všeho druhu

V posledních dnech nějak nestíhám. Na tom není nic překvapivého ani nového. Žel bohu to kromě mé pečlivě přiživované žaludeční neurózy bude mít dopad i na vás, čtenáře mých grafomanských zápisků. Protože to, že nepíšu, neznamená, že nečtu a neběhám. Běhám a čtu. A když už se konečně dostanu k tomu, abych provedla další záznam do mé marťanské virtuální kroniky, je toho k zapisování jaksi povícero. Inu, dost řečí, jde se na věc.

Kateřina Čadová, Marek Picha
& (jag), (dk), (sim), (pš) a (zno)
HOŘÍCÍ PAŘEZ
# 4
Má běžecká kamarádka Dáša pod jedním z posledních článků neuváženě pochválila Islám, o jehož vydání jsem psala. A protože nás na fakultě samozřejmě všechny děsně indoktrinovali a my teď neprahneme po ničem jiném, než všechny s kinžálem v zubech a s krví podlitýma očima obrátit na pravou víru, zavést šarí'u a ženský nacpat do pytlů na odpadky s dírama na oči, nezaváhala jsem ani vteřinu, knihu zabalila a promptně ji vyslala do perly Moravy. Obratem mi zpět přišel kromě intelektuálně hodnotného svazku z Dášina pera i výsledek projektu, kterého se zhostil její muž a o jehož existenci jsem (bohužel!) neměl do té chvíle ani tušení. 
Hořící pařez je totiž příklad dokonalýho překvapení.
O co jde? S dovolením si vypůjčím text průvodního slova: Od dubna 2007 zveřejňuje Městská policie Brno na svých webových stránkách přehled událostí, jež toho dne vyžadovaly přítomnost strážníků. Rutinní zprávy o zatoulaných zvířatech, Pražanech, dětech či seniorech jsou prokládané méně obvyklými případy. Někdy se jedná o malé legrační příběhy, jindy jde o absurdní situace, které vyznívají do ztracena.
Autoři prošli tyto tiskové zprávy a vyňali z nich pasáže, které si zasluhují pozornost. Aby zdůraznili pointu či nečekanou volbu slov, pasáže rozdělili do veršů. Neměnili slova, ani jejich pořadí; pouze vynechali interpunkci a zmenšili velká písmena na začátku vět.
Do výběru se dostalo 156 nejzdařilejších básní. Jejich autory jsou (dk), (jag), (pš), (sim) a (zno), tedy minulí a současní zaměstnanci tiskového oddělení MPB.

"o rozruch
v jednom z barů
v centru Brna
se dnes po půlnoci postaral
jeho osmatřicetiletý
host

muž si hned po příchodu do restaurace
objednal pivo
které vypil"

"stále tvrdila že jí
někdo neznámý zalepil
kukátko ve dveřích

a když se přes kukátko přesto podívala
opakovaně viděla lyžaře
ze kterého měla strach

strážníkům však neuniklo
že byla osmačtyřicetiletá žena
v mírně podnapilém stavu

hlídce přesto ukázala kukátko
na kterém byla z části připevněna
nálepka z banánu

strážníci nálepku ze dveří odstranili"

Je úplně jedno, jestli, tak jako já, přečtete sbírku na jeden zátah a budete se u toho chlámat jako magoři v MHD, až bude s podivem, že vůbec dojedete tam, kam míříte a neskončíte v Bohnicích v hezké nové halence a místnůstce bez klik. Nebo jestli si budete namátkou číst jednotlivé zprávy. Absurdní dadaistická dokonalost vás prostě musí dostat. 
(Kniha vyšla díky startovači a nepodařilo se mi zjistit, zda se dá ještě někde koupit.)

Michael Golding
A POET OF THE INVISIBLE WORLD
Básník neviditelného světa, jak se bude román, který vyjde letos v Argu, jmenovat česky, je příběhem Núrího, který je od narození jiný. V bezčasí se kdesi uprostřed Blízkého východu narodí miminko se čtyřma ušima. Na svět přijde jako poloviční sirotek, aby vzápětí ztratil i milující matku a souhrou náhod skončil v náručí velkého, prostého súfího. 
Súfismus - islámská mystika - vznikl z niterné potřeby věřících po osobnějším poznání Boha. Z touhy po přiblížení se Bohu a v konečném, absolutním důsledku po splynutí s Ním. Toto vyvanutí v Bohu (ar. faná') je cílem každého súfího. Islámská mystika sama o sobě je velice fascinující a přitahuje čím dál víc zájemců, paradoxně i z řad nemuslimů. Nečekejte ovšem, že se z Básníka o súfismu něco dozvíte. Autor s termíny a reáliemi, které se súfijského života týkají, nakládá opravdu velmi volně a děj je spíše inspirovaný motivy, než aby poskytoval skutečný pohled do života v řádovém domě. Núrí se v jednom takovém řádovém domě (autor jej nazývá klášterem, což není v našem prostředí úplně ideální, protože naše představy kláštera se velice liší od toho, jak takové súfijské řádové domy vypadají a fungují) zabydlí. Postupem času zjistí, že jej od zbytku společnosti neoddělují jen dvě uši navíc, ale také jeho sexuální orientace a literární nadání. Symbolika zdvojnásobeného sluchu, tedy dvakrát tak silné vnímavosti, se dá vztáhnout jak na pole fyzické tak duševní. Núrího osud zavane do různých koutů světa. Z každé životní etapy si něco odnáší, někam se posouvá, něco zažívá, bojuje s vnitřními démony i s překážkami vnějšími. 
Největší síla románu spočívá v jeho úžasně květnatém a poetickém stylu, který záměrně připomíná orientální vyprávění tak, jak je na Západě vnímáme z převyprávěné Tisíce a jedné noci. Jsou tu všechny nezbytné atributy od exoticky znějících jídel po zahrady, domy a putování vonící tajemnými dálkami. Přiznávám, že jsem k podobným orientalizujícím textům z per západních autorů hodně skeptická, ale tohle je hezká, příjemná knížka, která hloubavějšího čtenáře se slabostí pro barvitě vykreslené kulisy určitě neurazí.
Číslo nemá z prostého důvodu. Poslední tři týdny jsem strávila redakcí jejího překladu. Pevně věřím, že výsledek bude povedený.
Běžný večer v práci
DO UCHA

Anthony Doerr
JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME
Román, že který autor obdržel před dvěma lety Pulitzerovu cenu za literaturu, zná nejspíš každý. Nebo o něm minimálně slyšel. Anebo ho viděl vyskládaný do pyramidy v knihkupectví. Bichle s poutavým modrým přebalem. Příběh o slepé dívce a neduživém hochovi. Příběh z druhé světové války, vyprávění o osudech dvou zvídavých, inteligentních a na to, čím si budou muset projít, příliš mladých lidí. Na první pohled prosté vyprávění o tom, že ani na jedné straně, byť bychom si to moc přáli, nebyli všichni černí (anebo hnědí s páskami na pažích) a na druhé bílí. Vyprávění členěné do krátkých, snadno přístupných kapitol, které v prvním plánu lehce klouže, dobře se polyká a snadno tráví. Na téhle rovině se čtenář nedočká ničeho výjimečného, žádné drastické popisy, žádné plynové komory, žádné vyvalené vnitřnosti, nic - což podle reakcí notně zklamává ty, kteří jsou po příliš mnoha stránkách severské krimi otupělí a otrlí vší tou krví a samoúčelným násilím podle hesla "čím perverznější, tím lepší". 
Když ale nadzvednete pokličku, vyhrne na vás mnohovrstevnaté vyprávění, které si prestižní ocenění víc než zaslouží. Dostane se vám sugestivního, lyrického a místy extrémně tíživého vyprávění o osudech lidí, které koloběh dějin přivedl na práh druhé světové války, donutil je jej překročit a prožít to, co na ně za zárubní dveří čekalo. Z paralely se současným světem až mrazí. Tehdy také nikdo nevěřil, nečekal a nepředvídal, všichni si mysleli, že válka už se opakovat nebude, že oni - ti nahoře - to nedopustí. Že lidé to nedopustí. Nacistická propaganda, její načrtnutá tvář, která se zjevovala v každém koutě, v každém okamžiku, mířila na lidi vyděšené, lidi v jejich nevědomosti zranitelné a snadno manipulovatelné, na děti... a tolik připomíná to, co v dnešním světě ti, kdo mají hlas, vykřikují o islámu a muslimech. A my, co víme, jen sedíme s rukama v klíně a věříme, že tohle přeci nemůže být většinový názor, že lidi přeci nejsou hloupí, že přeci vidí, že takhle to ale není... 
Celé vyprávění zastřešuje ústřední motiv touhy po poznání. Po vědění. Po tom světle, jež není vidět a které nikdy nevyhasne. Jeho symbolem je tu rádio, neviditelný hlas, který může poznání zprostředkovat (a stejně tak může přinášet informace falešné, zkreslené, iluzorní, účelové).
Román je to velice silný a jeho poselství nemůže být aktuálnější. 
K audioverzi - nepříjemnému překvapení: Knihu načetl David Matásek a Tereza Vilišová. Už od začátku jsem si říkala, jestli je možné více než 600 stran knihy vměstnat do necelých deseti a půl hodiny, které audioverze má. Nechápala jsem, jak můžou čtenáři na databázi knih románu vyčítat rozvleklost, když mně přišel osekaný na kost. Ani slůvko navíc, místy naopak spíše zkratkovitý. A aby ne. Ve chvíli, kdy jsem si po skončení vzala do ruky papírovou verzi, jsem zjistila, že ta audio je totálně vykleštěná. Už delší dobu si říkám, jak se vlastně dozvím, jestli se jedná o zkrácenou verzi díla nebo o komplet celé? Proč to proboha prodejci audioknih nikde nepíší? To je přeci tak strašně zásadní informace! Ano, v Pánovi prstenů mi opravdu nevadilo, že z audioverze vypadl jeho Jar Jar Binks (přesně tak, čtete dobře, když budete poslouchat brilantní interpretaci Michala Dlouhého, budete ušetřeni Toma Bombadila!), ale tady mi to fakt hodně vadí! Takže velké mínus za neohlášenou zkrácenou verzi a za až hysterický přednes Terezy Vilišové, která zhruba od poloviny vyprávění četla každou scénu - často naprosto zbytečně - s takovou naléhavostí, že mě z toho až bolel žaludek. 


Muriel Barberry
S ELEGANCÍ JEŽKA
Všichni máme kamarády, kterých si vážíme a na jejichž názor dáme. Když vám někdo z té skupinky opakovaně doporučí nějakou knihu, nedá vám to a pořídíte si ji alespoň v audioverzi. Obvykle se shodujeme. Tentokrát jsme se totálně minuly. O krajně nepříjemné překvapení se mi postarala audioverze románu Francouzky marockého původu Muriel Barbery S elegancí ježka
Muriel Barbery je profesorkou filosofie. To je asi nutné říct hned v úvodu, protože to mnohé vysvětluje a mnohé pak ani není třeba rozebírat. Výstavba jejího románu, který má snad jen fanoušky a odpůrce, nic mezi, je prostá. Na pařížské ulici Grenelle stojí číslo popisné 7. Bydlí v něm zazobanci, politici, úspěšní obchodníci, slavný food kritik a taky domovnice, čtyřiapadesátiletá Renée. Ta je spolu s dvanáctiletou Palomou, dcerou jedněch obyvatel, ústřední postavou románu. Obě postavy si po kapitolách předávají role vypravěčů, zamýšlí se nad životem, pokládají si hluboké filosofické otázky, přemítají o společenském rozvrstvení, o kultuře, predestinaci, lásce, rodině a umění. 
Takže fajn, ne?
Ne.
Poprvé v životě se mi stalo, že jsem něco poslouchala ne nadvakrát, ale dokonce natřikrát, než se mi podařilo to přetrpět až do konce. Kdybych nebyla notorický dokončovač, dávno bych tuhle věc smazala z ipodu a už nikdy ji tam znovu nenahrála. Nevím, zda mě někdy při čtení/poslechu formálně natolik intelektuální knihy napadlo tolik sprostých slov. Nejde o to, že bych nerozuměla, o čem postavy mluví, jde o to, že jestli něco nesnáším, pak je to samoúčelná exhibice. A slepá adorace čehokoliv. V ježkovi se vám obého dostane vrchovatě.
Hlavní hrdinka Renée je extrémně nesympatická, nafoukaná, arogantní, závistivá, pseudohlubokomyslná a rádobyintelektuálská levičácká kráva, která by zasloužila nakopat do zadku (a to se ještě hodně ovládám). Paloma je proti tomu nafoukaná, arogantní, rádobintelektuální a pseudohlubokomyslná zazobaná levičácká pipinka, která by potřebovala dostat pořádných pár facek z každé strany. Jak je možné do románu, který má být kritikou předsudků a stereotypů narvat tolik předsudků a stereotypů, že by se z toho jeden poblil? Ano, hnusní, odporní boháči děsně vykořisťují chudáky pracující. Ti jsou samozřejmě charakterní a nezkažení, jsou to milí, vnímaví a čistí lidé, na rozdíl od těch debilních, pozérských pracháčů, kteří umí jen využívat a ničit. Navíc tu máme ve své neskrývané nekritičnosti legrační portrét podle autorky absolutně dokonalé a všemu a všem nadřazené japonské kultury, kterou povyšuje nad absolutně všechno. Taky jediný normální boháč je - víření bubnů, to by nikoho nepřekvapilo - Japonec! Katarze na konci knihy je pochopitelně dramatická a osudová. Jediné plus dávám za to, že si na samotném konci obě postavy připustí, co jsou (závistivá, zapšklá ježibaba a hloupá a rozmazlená holčička) a za skvělou interpretaci Taťjany Medvecké a Lucie Pernetové. 


A nakonec o překvapení v jeho nejryzejší podobě.
Před zhruba dvěma týdny mi pod vyprávěním o GUTu přistál komentář od "Fialky". Holky, se kterou jsem notný kus běžela. Holky z Litvy, kterou jsem už nikdy neměla vidět.
Jenže život občas přináší parádní překvapení a naše cesty s Gintare, jak se Fialka jmenuje, se měly znovu zkřížit. Ta se totiž chystala strávit prodloužený víkend v Praze se svým dospělým synem a chtěla vědět, jestli bych si s ní nešla zaběhat? Na to existuje jen jediná odpověď.
A tak jsem s kamarádkou Evou a Gintare z Litvy běžela naprostým srdcem Prahy. Místy, které by mě nikdy nenapadlo probíhat - Pražským hradem, Kampou, Vyšehradem...
Výjimečné sobotní dopoledne pod modrým nebem. Občas stojí za to podívat se na své město očima turisty. Je totiž opravdu krásný.

4 komentáře:

  1. :).. no tak samozrejme na obrazku potesi Tvuj satek:)..
    Mezi nami -- jak beham casto do centra/z centra .. tak minimalne kazdy druhy beh se mi podari se divat na Prahu jako turista.. Beh po naplavce s pohledem na panorama Prazskeho hradu, Karlova mostu.. pripadne pokud bezim hodne brzo rano.. tak prebeh Staromestskeho namesti, skutecne nema chybu!
    Jsem rad, ze jsi to taky mela sanci objevit!
    Vsemu zdar! At nam to beha! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Můj šátek - tvůj dárek - je můj token a ona frodovské světlo, připomínka toho, proč to dělám :-). Já se do města dostanu jen výjimečně, do samého srdce téměř nikdy, tak to bylo velkolepý.
      Díky za podporu :-)

      Vymazat
  2. Světla jsem pořídil a přes víkend přečetl, díky za tip. Moc se mi to líbilo. Zkrácenou verzi si neumím ani představit.
    Ať nám to běhá.
    MM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fakt? Tak to mě moc těší! :-) Já je tu mám na komodě, budu je muset přečíst - čemuž jsem se přesně chtěla vyhnout, protože času je málo a knih velmi, velmi mnoho...

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!