pondělí 16. ledna 2017

Víte, kluci, co dělá panda, když hoří les?

O tom, jak jsem se vydrápala v knižní padesátce do plusu, jaká byla první letošní audiokniha a co musíte vyfotit, abyste na instagramu dostali lajk od Jirky Homoláče.

David Mitchell
DŮM ZA ZDÍ
#0
David Mitchell je považovaný za jednoho z nejvýraznějších britských spisovatelů současnosti. Dům za zdí přinesl Ježíšek a bylo to po brilantně zábavných Třinácti měsících a Atlasu mraků, který se pro mě stal jednou z nejlepších audioknih loňského roku (dokonce jsem jí odpustila i to, že jednu kapitolu načetla mnou nenáviděná uhýkaná Stryková, jejíž přednes mi tak znechutil Murakamiho Norské dřevo, že jsem při jeho poslechu zažívala nefalšovanou fyzickou bolest) už třetí setkání s tímhle autorem (mimochodem, Atlas mraků byl i zfilmovaný Tomem Tykwerem a bratry (teď už vlastně sestrami) Wachowskými, já si na něj ovšem netroufám - dějovou kostru určitě na plátno přenést jde, ale ducha vyprávění těžko, na něco jsou pohyblivé obrázky zkrátka krátké).
O čem útlá novela o necelých 150 stránkách je? Představte si menší anglické městečko, kde v úzké, tajuplné a křivolaké uličce narazíte na nízké železné dveře, o nichž byste klidně přísahali, že tam ještě před chvilkou nebyly. Ty dveře se dají otevřít, co uděláte? Nakouknete jimi? A co když za nimi spatříte krásnou zahradu a veliký dům, jenž by se ale na malé místo mezi touhle a sousední, rovnoběžnou ulicí neměl podle fyzikálních zákonů vůbec vejít? Jestli jste už oběma nohama uvnitř, je to čtení pro vás. 
Fantasy příběh o tajuplných sourozencích, záhadném domě, mystikovi z odlehlých alžírských hor i těch, koho vlastní touha přiměla nevidět zjevné, je napínavý, zábavný, čtivý a do čtyř pětin i dobře vystavěný. Bohužel má fantazie zdráhá uvěřit soustavě oslích mostů, jež překlenují poslední, zbytečně násilná vysvětlení, rozuzlení a odpovědi přinášející kapitolu. Zvládnout ji autor lehčí rukou (čili si odpustit polopatické a přesto nelogické vyústění) a škrtnout naprosto absurdně otevřený konec, byla by to malá modrá perla pro každého, kdo se rád trochu bojí a komu nedělá problémy přistoupit na to, že v rámci našeho světa mohou existovat i jiné, další reality. Takhle zůstává jen zábavou na dva večery (což není málo).


Antologie finské fantastiky
LESNÍ LIŠKY A JINÉ ZNEPOKOJIVÉ PŘÍBĚHY
#1
To takhle jedete s maminkou na pár dní na výlet do Londýna a chcete udělat panu choti radost. V Harrods, kam jdete jako do muzea, objevíte unikátní Harrods pivo. Nadšeně ho koupíte, abyste si cestou domů uvědomili, že tenhle dárek ovšem do letadla nedostanete. Svět je prostě hrozný místo a vám nezbude, než se obětovat a strávit večer čtením a pitím piva.
Jsou knihy, které musíte mít, protože je napíše váš oblíbený autor, pojednávají o době (a)nebo tématu, které vás fascinují, doporučí vám je někdo, na jehož vkus dáte ANEBO je kniha prostě tak KRÁSNÁ, že je vlastně úplně fuk, co je zač. V posledním případě se snadno stane, že uvnitř není nic extra a vy pak litujete, že jste si knihu pořídili. Anebo - jako v tomhle případě - je i po přečtení fuk, že uvnitř stojí ze sedmi povídek za to jen dvě, Lišky bych si totiž koupila tisíckrát znovu, protože ilustrace Natalie Sychevské na přebalu, je tak úžasná, že kvůli ní ji prostě musím mít.
Předem je třeba říct, že vlna šílenství po severské literatuře, kterou zvedlo Milénium chudáka Stiega Larssona, mě nechává totálně klidnou. Zmíněnou trilogii jsem přečetla, knihy jsou to napínavé a znechucující zároveň a rozhodně mě nepřesvědčily, že bych nutně musela saturovat nějaké své sadomaso já další podobnými příběhy. Navíc u nás (rozuměj na BV) je povídková tvorba dostatečně bizarní i bez toho, že by měla přídomek "fantastická" a tak mě divnosti bez začátku, prostředku a konce, bez děje, bez postav, s divnými postavami, s bájnými prvky nebo podivným (často sexuálním nebo sexuálně motivovaným) násilím nechává naprosto netečnou. Nač tenhle úvod? To aby vás můj pohled na Lesní lišky třeba zbytečně neodradil. 
Sedmero příběhů, o jejichž překlad se postarali studenti pražské finštiny (klobouk dolů, naše povídková antologie měla vedle té vaší zůstat fakt jen mezi zdmi překladatelského semináře), přináší, jak se dočtete v doslovu, průřez povídkovou těch nejznámějších autorů finské fantasy. Pro mě stojí za zmínku především dystopické Kéž bychom tu byli taky Pasiho Ilmari Jääskeläinena a Temná zhouba, uzda smrti Anne Leinonen zpracovávající vlkodlačí téma po sto první a opět trochu jinak. Prvního autora a jeho Literární spolek Laury Sněžné (mimochodem také s překrásnou obálkou) jste možná zaznamenali a kdo ne, ten by zaznamenat měl, protože je to jeden z nejúžasnějších magickorealistických románů, co jsem v posledních letech četla. Zbývající povídky jsou buď úplně o ničem nebo mě dokázaly (jako Transit) znechutit svým vyústěním (a tím nemyslím onu avizovanou smrt). Přesto je to skvělý nakladatelský počin, který jde proti proudu aktuálního chrlení severských thrillerů a dává čtenáři možnost seznámit se i s jinou podobou nordické literatury a za to tleskám.

"Kluci, víte, co dělá panda, když hoří les?"
...
"Hoří taky!"
Kdybyste si měli poslechnout (anebo přečíst) jen jeden jediný cestopis, pak si kupte 40 dní pěšky do Jeruzaléma, Ladislavovu prvotinu. Je to totiž záruka, že u jediného cestopisu nezůstanete.
Láďa je totiž neuvěřitelně vtipný. Chodí po světě a vypráví o tom, co zažil, koho potkal a co si o tom všem myslel. My běžci tohle chápeme, rozumíme tomu a oceňujeme to. Láďa totiž chodí na poutě, což znamená, že chodí daleko. Došel do Říma, Santiaga de Compostela a svou pouť do Jeruzaléma přes Turecko zachytil ve zmiňované prvotině. My ultraběžci mu tak rozumíme dvojnásob. Humor se v obou jeho knihách mísí s hlubšími a místy i hlubokými úvahami, s obrazy zemí, které jen tak nenavštívíte a když už, většinou ne tak, jak on: s otevřenou myslí a pusou od ucha k uchu. 
V listopadu jsem měla to štěstí, že mě moje sestra vzala na Láďovu besedu, kterou pořádal právě k vydání druhé knihy, v níž popisuje svou poslední výpravu. Tentokrát neměl za cíl žádné významné křesťanské místo, tentokrát totiž neměl cíl žádný. Odletěl do Nepálu a až na místě řešil, kam že tam vlastně půjde. Program v Číně pak přišel na přetřes až při nákupu letenky těsně před odletem z Nepálu. 
Nymburské kino řvalo při jeho vyprávění smíchy. Jestli smích prodlužuje život, nezbývá  než jménem všech budoucích plátců daně, kteří mi díky němu budou muset o pár let déle přispívat na důchod, Ladislavovi poděkovat.
Stejně jako v případě 40 dnů i Pěšky mezi buddhisty a komunisty načetl autor sám, takže pokud se na besedu nedostanete, můžete si Láďu poslechnout aspoň ve sluchátkách. V knižní verzi vás pak čeká grafický skvost z dílny ilustrátorů Tomski&Polanski - jestli mají Lesní lišky krásný přebal, Láďova druhá kniha je úžasná naprosto celá.
Připouštím, že jsem naprosto nekritická, protože Ladislavovy zážitky mi extrémně barvitě připomínají moje vlastní z doby, kdy jsem neměla děti a podnikala jsem (sama anebo častěji v doprovodu) podobné výpravy do zemí, kam běžní koupáci většinou moc (nebo vůbec) nejezdí. K tomu všemu ještě pochopil kouzlo dělání si srandy ze sebe sama a nebraní se ani trošku vážně. Totiž, když se dokážete sami sobě dostatečně upřímně a hlasitě smát, nemůže se vám nikdo moc pošklebovat, protože jste si takřka z čehokoliv už stihli udělat srandu sami. Třešničkou na dortu jsou ukázky "špatné poezie". Tak třeba tahle (protože ta je nám, co se zoufale snažíme překonávat zákony gravitace a tahat naše těžká já do nesmyslných kopců, velmi blízká):

VÝŠKOVÁ BEZMOC
Pět tisíc metrů nad mořem
pomalu zmírám, přírodou pokořen.
Už nestačí má vitální kapacita plic,
vidím tunel, světlo, jinak nic.

Kéž by mé břímě nesl šerpa ochotný,
ač mráz, potím se jak Petr Novotný.
Má lýtka třesou se únavou,
kyselina mléčná brzy bude smetanou.

Hillarymu pomohl k výstupu Tenzing Norgay,
Bémovi tunel Blanka,
já jsem ale bez proteinů a dehydrovanej
jak vyloupená spermabanka.

Upít se je neštěstí,
ufetovat se je na pěstí,
ale zemřít při cestě do kopce,
to může jen úplnej debil.

Navíc mám jeho autogram i s věnováním. 
Což je opravdu něco.
A jsem na něj tak pyšná, že vám ho musím ukázat.
Ten Atatürk je můj. Mám ho na lednici i s tureckou vlajkou. Tatíček spolu se svým mauzoleem a západem slunce je totiž zárukou pořádného apetitu!
Při běhání navíc funguje Láďovo vyprávění jako výborná motivace a anestetikum v jednom. Když on může ujít dva tisíce kilometrů, tak já přeci můžu uběhnout dvacet, i když mrzne až praští, ne? On bude doma za několik měsíců, já za dvě hodiny. Tak na co si stěžuju? Jediný problém můžou být občasné výbuchy smíchu, pokud se budete zrovna nacházet v oblasti se zvýšenou koncentrací lidí, může se stát, že z poklidného výběhu bude běh tempový, až vám někdo v obavě o vaše duševní zdraví zavolá expres do Bohnic.



A pokud chcete ten Homoláčův lajk, musíte mít ty správné kamarády. Ti vás totiž nejen dostanou do těch nejlepších průserů, ale můžou posloužit i jako špičkoví modelové.
S T-Birdem v Milíčáku, pleasure as always

10 komentářů:

  1. technická poznámka, Wachowski už jsou teď sestry :-P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sestry?! Oni se nechali předělat oba? Já myslela, že jen jeden... ??

      Vymazat
  2. Na ty audioknihy se budu muset podívat.

    A jestli tě můžu varovat, na Atlas mraků se nedívej. Kromě toho, že jsou knížky vždy lepší než film, tak tenhle je navíc hrozná konina. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě podívej :-) A s filmem díky za varování, tušila jsem to ;-)

      Vymazat
    2. Ale je tam pěkná hudba:https://www.youtube.com/watch?v=DZeA7bd-M1E
      Jitko, vše v pořádku? Na DM chybíš.

      Vymazat
    3. Ahoj Dáši :-) vše ok, jen to už není, co bývalo, nikomu se nesmí nic říct, chválí se věci, který vnímám spíš jako extrémní neuváženosti a nějak mě přešla chuť si tam vylívat běžecké srdéčko a jako td to nepotřebuju, to mám automaticky Connect. Jen mě mrzí, že nemůžu nijak sledovat tebe s Ritou...

      Vymazat
    4. Tím myslíš, že už tam nebudeš vůbec psát?! Nechceš mi napsat, co přesně se stalo (DPichova@seznam.cz)?

      Vymazat
  3. No na recenze jsi tedy třída a já jsem po přečtení zase o 650 Kč lehčí :) jak ty to děláš ... jo a báseň je naprosto dokonalá
    dík a ať se daří
    MM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, jsem ráda, že snad nepřijdu tou svou knižní výzvou o čtenáře :-) A co sis pořídil? (Když to koupíš přes ty klikací odkazy tady, dostanu z toho asi dvě koruny! :-)

      Vymazat
  4. tu basnicku jsem si musel cist nekolikrat:)..
    naprosto luxusni..
    pripomina mi to nastenku na rodnem MFF UK, kterea se jmenovala PPP, poezie pro pubertky..:)
    a mela neskutecne verse casto s matematickou tematikou.. tohle je taky luxus.. Dik za recenze! 12:)

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!