pátek 17. listopadu 2017

O idolech aneb setkání malých lidí s těmi velkými

(Dneska to o běhání nebude ani oklikou, koho baví číst jen o něm, ten si ušetří čas a rovnou kartu zavře.)
Ať chceme nebo ne, od útlého dětství se nám v životě objevují víceméně fiktivní postavy, které obdivujeme, milujeme a kterým bychom se rádi přiblížili. Když odrůstáme aktovkám, přijdou na řadu idoly z masa a kostí, které buď řežou do nějakýho hudebního nástroje, vřeští do mikrofonu nebo třeba kopou do meruny. Těžko by se mi věřilo, že někdo dokázal dospět, aniž by byl poznamenán obdivem k nějakému idolu.
Já jako malá třeba vzhlížela (namátkou, protože jich bylo hodně) k těmhle:
Pak se mi vkus jaksi pokazil a od roztomilých pejsků a efemérních jednorožců jsem se přesunula k chlapeckým skupinám a hercům. (Tohle je teda těžký přiznání, ale když na férovku a upřímně, tak na férovku a upřímně):
Ehm. No. Tak Mark Owen z chlapecký kapely Take That (to pro ty, co si tu zásadní dobu devadesátek se všemi jejími New Kids On the Block a East17 třeba ještě (nebo už) řádně nevychutnali až do hořkého dna) dneska vypadá jako gumák a podle seriózního deníku The Sun je pěknej ku-evník; Darren Hayes z australský kapely Savage Garden je dnes mužatý a to, co tvrdila má sestra od začátku a kvůli čemu jsem se ji hystericky snažila zbít (což se mi nedařilo, protože tlučte někdo, kdo umírá smíchy, protože právě geniálně překřtil vaši lásku z plakátu na Darinku), je teda zjevně pravda; no a Nicolase Cage nekomentuju. V Hollywoodu moc horších herců není, asi tak.
S postupem času jsem se trochu zlepšila a ve výběru se objevili i tací, na nichž můžu dodnes oči nechat.
Kdybyste někdo nevěděl, tohle je Alois Musil nebo-li Músá ar-Rwejli, katolický kněz, orientalista a objevitel jordánského loveckého zámečku Kusejr Amra, jehož vybudovali Umajjovci a který byl plný úchvatné, zachovalé figurální výzdoby - tedy něčeho, co do té doby považovali orientalisté obecně za jev v islámské oblasti nemožný. Lojza byl neskutečný frajer, během svého působení v oblasti si jej dokonce dva beduínské kmeny zvolily za svého vůdce. O svém putovaní napsal mimo jiné celou řadu knih pro mládež, které jsou krásně ilustrované, pekelně nudné a seženete je v každém lepším antikvariátu. 

Dneska už žádný kluky z plakátu doma vylepený nemám, to ale neznamená, že nemám žádný idoly (vy se mi moc nesmějte - máte je určitě taky a kdo tvrdí že ne, ten je má nalepený nad postelí). Jen jsou to většinou lidi, který v mých očích dokázali na polích, jimž se věnuju, něco úžasného. A teď si představte, že byste se s jedním z nich mohli osobně setkat. Co byste mu řekli? Co byste dělali? 
Byli byste okouzlující, šarmantní a zábavní? Nebo byste zůstali tupě civět a jen se neschopní slova potili?
Poté, co jsem se dozvěděla, že hlavním hostem letošního Festivalu spisovatelů bude pravděpodobně největší žijící arabský básník Adonis a že bych se s ním kvůli chystanému výboru z jeho díla, na němž bych se měla podílet, měla setkat, jsem se neschopna slova začala zoufale potit.
Co když budu koktat? Co když mu nebudu vůbec rozumět? Co když to bude hrozná ostuda? Co když budu muset už navždy chodit kanálama? Co když, co když, co když...?
Blízkost někoho tak slavného a výjimečného, kdo pro literaturu udělal tolik, je dechberoucí. Jen těžko přenositelný je dojem z malého, téměř devadesátilého pána, který měl tolik šarmu a charisma, že jsem nikoho takhle úchvatného v životě nepotkala.
Bylo to jako mluvit s Mistrem Yodou zkříženým s Bilbem Pytlíkem a ještě mnohem víc! Těžko uvěřit, že se mi opravdu něco takovýho poštěstilo, pořád nevím, jak jsem se vlastně do tohohle světa velkých intelektuálů, který mi vždycky připadal  ne jako jen z jiný planety, ale rovnou z jiný galaxie, dostala, ale je to tam boží!

Česky bohužel od Adonise nic k přečtení není, ale máme opravdu velice zdařilý, obsáhlý anglický výbor se skvělou předmluvou překladatele. Je to kniha, která vám předloží průřez téměř celými šedesáti lety Adonisovy tvorby od první sbírky a počátků volného verše v arabské poezii až do současných básní v próze, kde se autor mimo jiné  vyznává z toho, jak náročné už je pro něj cestovat a jak zmatený a nejistý se na cestách letadly a vlaky cítí. Úchvatná lyrika protkaná nečekanými a o to silnějšími obrazy jde mnohokrát na dřeň. Lidi, čtěte poezii. Vážně. Stojí to za to.

#-9 (55)
Adonis
SELECTED POEMS

středa 8. listopadu 2017

Čekání na Kiliana

Dneska to bude o jedný výpravě do kina a nějakých těch knihách (ale je dvou, slibuju!), protože... no, však víte.

Před měsícem mi přišel mail jako žádný předtím. Ten mail mě zval do kina na premiéru filmu Hora mezi námi.Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký reklamní trik nebo prachsprostý spam a už jsem chtěla vrčet, kdo a kde zase vyštrachal můj e-mail. Jenže věc se měla jinak. Měla se nějak takhle:

"Ptáte se proč Vás zveme, a nebo dokonce co za to chceme? Věřte, že nic. Dali jsme si za cíl jsme najít ženy podobné Kate Winslet, která je pro nás vzor přirozené krásy a skvělé matky. Váš blog nás zaujal a řekli jsme si, že právě Vás na slavnostní premiéře chceme mít. Do kina si s sebou můžete vzít doprovod, doporučujeme sestru, kamarádku nebo třeba maminku."

Wow. Jako. Týjo.

Vidíte to tam? Nejen, že mi někdo říká, že jsem krásná, ALE ZÁROVEŇ (a to jako bacha) mi ještě sděluje, že jsem skvělá matka! Teda, ne doslovně, jasně, ale SKORO. A když jste roky zavřený doma, většinu času trávíte v teplákách, případně v čemkoliv, co když se zdevastuje a budete to muset vyhodit, neurve vám to srdce a děti vás prosí, abyste se "taky namalovala" a "byla krásná jako paní učitelka G.", je kompliment podobnýho ražení obvykle to poslední, co slýcháte. A skvělá matka? Nenechte se vysmát. Spíš slýcháte, že jste příšerná matka, protože a) furt někde běháte, b) pracujete c) ječíte na děti, protože jste unavená a nestíháte, protože furt někde běháte (a)nebo pracujete (jó, kdybyste si radši ty děti užila, dokud jsou malý!) a za d) máte ambice! (Ambice jsou totiž ve spojitosti s mateřstvím v okamžiku, kdy tou nejvyšší ambicí nejsou domácí rohlíky, marmelády, softshellový kompletek made by you atp., hotový vitriol, jenž se 100% chystáte nebohému roběti dříve či později přimíchat do (kupovaný! protože jste a, b, c i d) přesnídávky.)
A teď vám chce dát někdo lístky do kina, protože jste podle něj "žena podobná Kate Winslet".
Jako ráda bych tomu věřila.
 Jakože vypadám nějak takhle...
...nebo takhle.

Ale jestli jsme si někdy vzdáleně podobné, tak možná, maximálně, leda tak výrazem - takhle se obvykle tvářím, když odněkud někam vláčím vzpouzející se děti / když někdo v rámci silničního provozu dělá nějaký kokot*ny / všeobecně, když mě někdo (něco) nas*e. Což je, přiznávám, často.
 Anebo ve vzácných chvílích, kdy se mi zadaří a já jsem naopak z nějakýho důvodu veselá:
(Jo, Kate, jeď! Seš moje holka!)

Na premiéru jsem se nedostala, protože u nás to holt funguje tak, že kdo si jako první nahlásí akci, ten na ni jde a tentokrát to byla M., kterou pozvala kamarádka ze školky na oslavu narozenin. To víte, takový šestý narozky je totiž zapotřebí řádně oslavit. A tak jsme šly na oslavu. Ale protože v 20th Century Fox zjevně chápou princip "kdo dřív přijde, ten dřív mele", dostala jsem od nich dva volný lístky, abych si na film zašla, až dostanu vycházku.

A tak jsem šla.
Dneska.
Protože... protože prostě jsem marná.

Ale bylo to super! Teda - samotná výprava, protože jsem byla v kině skoro sama (docela jako za mladých let v Městském kině Sokol u nás doma, kde jsem v letech, kdy jsem žila filmem, byla pečená vařená a dokonce jsem se párkrát stala svědkem oné scény "Jste tu sama, nehrajeme"), protože jsem si koupila nachos s příšernou chemickou sýrovou omáčkou, kterou miluju a velkou colu a nemusela jsem celou dobu jít ani jednou s nikým čůrat, nikdo mi nic neujídal, nikdo mi nic nepil a to, co se odehrávalo na plátně, bylo HRANÝ!
(Ano, ze svých filmových nároků jsem s během let slevila.)
Hora mezi námi je film na pomezí dobrodružnýho snímku o boji o přežití a romantiky. Fotografka Alex se nutně potřebuje tři dny před Novým rokem dostat do New Yorku, protože se má vdávat. Neurochirurg Ben se nutně potřebuje dostat do Denveru, protože má operovat desetiletýho pacienta. Oba uvíznou na letišti, neb je jejich spoj zrušený kvůli blížící se bouři. V autopůjčovnách nezůstala už ani koloběžka a oba mají dostatečně pádný důvod zariskovat, najmout si soukromé letadélko a nechat se dopravit do Denveru alternativní cestou.
Z plakátu je jasný, že se tam jen tak nedostanou. 
A protože jsou na něm jen oni dva, je asi taky jasný, že pilot ten pád tak úplně nerozchodí.
Dál už je to o tom, jestli má cenu čekat ve vraku letadla, než vás najdou (nemá) nebo se vydat po svých (rozbitých) a pokusit se dorazit do civilizace (má).
Samozřejmě taková cesta divočinou jednoho (s druhým) nevyhnutelně sblíží - a do děje nám po boji o přežití v pořádně vymrazených horách vstupuje romantická linka. A tak je jasný, že aspoň jeden to přežije (sázela jsem na Kate, ta má, koneckonců, v odhazování umrznuvších milenců už praxi) - to byste divačkám nemohly udělat!, jde jen o to, kdo a jak.

Víte, já nejsem úplně ideální materiál na romantický filmy. Ne že bych na ně vůbec nekoukala, většinou u nich třeba žehlím nebo zašívám prádlo nebo balím dárky... a téměř nikdy na ně nechodím do kina. Protože mě stejně jako lapsy v knihách iritují ty ve filmech. A nemám ráda klišé. A na to Hora mezi námi trochu (a s postupem děje) dojíždí víc a víc. A na nezkušenost režiséra. Film totiž zoufale přešlapuje jak ta kočka na prahu a neví, čím chce být víc a snaží se být zároveň jak romantikou, tak dobrodružstvím, a poté, co se na scéně objeví střihy do (nedávné) minulostí snad i uměním. Ve výsledku je to nenáročný prasopes se skvělým obsazením. 
Je jasný, že když s vámi má spadnout letadlo, chcete, aby vás zachránil MUDr. Heimdall.
A když už máte doma malýho, prošedivělýho, bílýho týpka s plastovými obroučkami škaredých brýlí, je záhodno, aby Ten Druhý byl pořádný černoch, který vás dokáže unést (ve všech směrech). 
A když už s vámi jakožto s mužem ztroskotá holka (a ne Heimdall, jenž by se pro přežití hodil přeci jen víc), je na místě, aby nešilhala, neměla nadváhu, měla jenom přenesený koule a když se svlíkne, kino vám závidělo a ne vás v duchu plácalo po rameni za odvahu.
Kate s Idrisem spolu fungují parádně a nemáte nejmenší problém jim to celý věřit, labrador, který je doprovází, je dostatečně roztomilý a scenérie, v nichž se pohybují, berou dech. Jen jsem si nemohla pomoc a pořád čekala, odkud se vynoří běžící Kilian (T: "Jako do trojky, jo?") - nevynořil. 
Buď jak buď to bylo fajn odpoledne a děkuju za možnost se na film vydat. Romantickým duším ze srdce doporučuju, fanouškům obou protagonistů jakbysmet - no a my zbývající máme zas u čeho žehlit - a to taky není marný.

#(54)
Vanessa de Haan
THE RESTLESS SEA
The Restless Sea je další z knih, u které jsem psala (ne)doporučení k případnému překladu do češtiny. Kniha není venku ještě ani v originále, takže ji nehledejte, zatím ji nenajde. A co jsem o ní napsala?
První dojmy byly nevalný, kniha je opravdu dlouhá a zkraje pro čtenáře naprosto nepochopitelná. Zdánlivě bez hlubšího smyslu přeskakuje mezi jednotlivými postavami, přičemž dvě mají něco společného a jedna je totálně mimo - dvě kapitoly o tomhle, dvě o tamtom, tři o někom jiném, dvě zase o tom druhém... Později, když už víme kdo, s kým, jak, proč a za kolik, se děj rozběhne a nakonec je to docela napínavé čtení. Jenže to skutečně trvá nějakých 200 - 250 stran (tedy v mé 700 stránkové verzi).
Děj se začíná odvíjet v Londýně zkraje druhé světové války. Jack, což je, jak se posléze ukáže, jedna z hlavních postav, je patnáctiletý zlodějíček, který se pohybuje na ulici se svou mladší sestrou Elizabeth řečenou Betsy. Začátek je jak z Chňaplkerýho Fina, popisy doků, útěků, krádeží. Ostrý střih. Na scéně se objevuje Olivie. Olivie - druhá hlavní postava - pochází (jak jinak - schematičnost je bohužel jen z ústředních rysů románu) z horní společenské vrstvy a je rodinou expedována do Skotska na panství tetičky Nancy. Tam se Olivii moc nelíbí, musí si sama topit a bydlí v malinké boudičce, ale je to holka jak má být, postaví se tomu čelem a s prostředím se sympaticky sžije (popisy přírody a života na skotským venkově budou asi mnohým připadat úmorný, mně se ale moc líbily, ale je možný, že to jde kompletně na vrub mojí šílený slabosti pro tuhle část světa). Střih, další kapitoly jsou o Charliem - třetí ústřední postavě (že jich je moc? Nebojte, pár jim pomře - budiž autorce připsáno k dobru, že se s lidmi ani zvířaty nemaže). Charlie je sirota ze stejného společenského ranku jako Olivia, příhodně je kmotřencem tetičky Nancy, ještě příhodněji zachrání Olivii ve vlaku před obtěžujícími vojáky a nejpříhodněji se do ní bláznivě zamiluje. Charlie je nicméně letec, takže u tetičky se jen ohřeje a je čas vojančit.
Kolem 120. strany se na scéně znovu objevuje Jack - v době, kdy už si čtenář říká, kdo to sakra byl a proč jsem o něm vůbec musela 50 stran číst?! (Tady je pořeba zmínit, že má autorka v knížce místy výpadky v ději - asi kvůli škrtání a jedna scéna je špatně přehozená - tj. o postavě se automaticky hovoří jako o někom a co je zač se ovšem dozvídáme až později... ) Jack se dává se svým kamarádem Carlem k obchodnímu námořnictvu. Postupně se dozvídáme, že nějak utekl od mámy poté, co poslala jeho sestru Betsy do bezpečí na venkov, ale jak a proč, to asi vypadlo při redakci. Každopádně Carl s Jackem podstupují tvrdý trénink - prostředí obchodního (zásobovacího? nejsem v téhle terminologii absolutně kovaná, druhá světová mě nikdy nebavila - stačila mi Jiskra života, Na západní frontě klid a Král krysa a o mém pacifismu bylo rozhodnuto) námořnictva pro mě představovalo jeden z největších plusů knihy, nic jsem o něm nevěděla a jsem zase chytřejší - nakonec absolvují a můžou se přidat ke královskýmu obchodnímu námořnictvu. Tehdy Jack zjišťuje, že jeho mámu zabila bomba a sestra je čert ví kde.
Děj přeskakuje mezi postavami, až dojde k nevyhnutelnému a Jack se čirou náhodou setká s Olivií, neboť loďstvo začne mít tajný přístav v lochu (jako fjordu ne jako báni), u kterého Olivia provizorně žije.
Takže máme tu Charlieho létajícího ve válce zamilovaného do Olivie.
Olivii, která bere Charlieho jako kamaráda a která se zamiluje do Jacka, který je pro ni naprosto společensky nepřijatelný.
Jacka zamilovaného do společensky nepřijatelné Olivie.
Nezvěstnou Betsy, kterou chce Jack najít..
A taky zachráněnýho pilota Luftwaffe, kterýho samo najde Olivie, vyléčí ho, skamarádí se s ním, schová ho a pak mu pomůže utýct (to aby bylo jasný, že i náckové byli hodní kluci - nebo aspoň někteří).
Tak.
Jack musí na moře - je součástí arktického zásobovacího konvoje, který vozil zásoby do Ruska. To je druhý plus knihy, protože o tom jsem taky nic nevěděla.
Nebudu dál unavovat dějem. Neustále někdo někde troskotá a zachraňuje se. Trpí a trpí ještě víc, Betsy se najde - šlape v Londýně - překvapivě se setká s Charliem, s nímž pak otěhotní.
Mezitím otěhotní (taktéž) při tenkrát poprvé i Olivie s Jackem.
Někdo potratí, někdo donosí, někdo se vzchopí, jinej se chová jako totální fracek, někdo umře, někdo přežije - standardní mix.
Máme tu ovšem i neuvěřitelné náhody (za mě spolu s šablonovitými postavami až hrůza největší slabina kniha), zázračná vyléčení z PTSD lusknutím prstů, muže, kteří pro svou čest neváhají zemřít, lágr, v němž jsou lepší podmínky než byly na pionýrských táborech a nakonec hrdinskou smrt a happyend v rámci možností.
Knížka je psaná svižně, přesto působí místy úmorně, protože máte prostě pocit, že tohle sestřelení a tamto potopení už si mohla autorka ušetřit.
Ale nakonec je to stejně podstatně lepší než drtivá většina toho, co je dneska považované širokou čtenářskou veřejností za "super knihu". Něco se z ní dozvíte, dokáže ve vás vzbudit nějaké emoce, rozhodně urazí vaši inteligenci. Asi už i na knižním poli slevuju z nároků, protože tohle už mi přestává připadat jako málo.

B. A. Paris
ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI
Protože stejně jako každý můj komentář k něčemu, co je podle mě (totální) kravina, i tehle bude obsahovat nějaké ty *SPOILERY*, radím nepokračovat ve čtení, pokud jste tedy pevně rozhodnutí pustit se do knihy, jejíž zápletka je děravá jako řešeto a hrdinka taková blbka, že jsem poprvé v životě (nebo po hodně dlouhý době) fandila záporákovi a doufala, že už jí konečně něco pořádnýho udělá.
To byl totiž hlavní kámen úrazu celý knihy - nevyvolala ve mně ani špetku soucitu s postavami, který mi byly naprosto fuk. Nenašla jsem tam ani jedinou napínavou, natož děsivou scénu. Celý to bylo průhledný a nudný. Kdyby autorka budovala napětí postupně, kdyby odkrývala podstatu záporáka po jednotlivých scénách, kdyby se hrdince dělo něco horšího, než jen to, že sedí zavřená doma... Pak možná. Takhle? Jen snůška nelogičností, která je podstatně méně děsivá než výsledky posledních voleb.
Zápletka je prostá - Grace žije v navenek dokonalém manželství s dokonalým mužem, dokonalým domem, dokonalým zevnějškem. Na všechny působí jako maximálně zamilovaný pár (no nevím, nevím, stalkovat chlap kámošku i na dámy v hospodě, rozhodně by si to jako znak zamilovanosti nevykládala...), ale skutečnost je - bu bu bu - děsivá! Jack totiž Grace vězní! Ano! Je to úchyl a drží ji doma. Jako páku používá její postiženou sestru, vyhrožuje jí, že jinak její sestru šoupne do ústavu a tak ho Grace nechá, aby z ní dělal magora, držel ji pod zámkem a chystal se na to, až si v po dosažení sestřiny plnoletosti děvče s Downovým syndromem přiveze domů, zamkne ho do sklepa a umučí. Zní to strašidelně? No, tak věřte, že to strašidelný fakt není.
Hlavní hrdinka Grace je úžasná, soběstační, citlivá, inteligentní a schopná žena. Přes to přese všechno se nechá snadno uhranout čtyřicátníkem, krasavcem inteligentním, právníkem, jenž je ze záhadných důvodů stále svobodný (dámy, vnímáte to? 40+ fešák, svobodný a bez závazků? Bez rodiny? Kdo nezpozorní, je pitomý a naivní). Vůbec mu nevadí, že má téměř dospělou sestrou s Downovým syndromem, o kterou se Grace bude muset postarat, protože jejich rodiče o ni nestojí (už jen tahle premisa je dosti vachrlatá - je dost těžké starat se o postiženého Downem i pro dospělé rodiče, natož pro pubertální dítě-sourozence, každý, kdo tomu věří, zvedne ruku) a jí není vůbec divný, že ji požádá po pár schůzkách o ruku. Každá holka, která kdy viděla Sex ve městě (takže všechny, kdo tvrdí, že ne, dívá se na něj dodnes), ví, že si NIKDY nesmí vzít chlapa, se kterým ještě nespala (pokud to tedy není proti jejímu náboženskýmu přesvědčení) - Charlotte se kvůli nám obětovala, abychom my všechny věděly, že je to osudová chyba!
Záporák se projeví už o svatební noci, pipi Grace s ním i přesto odletí od Thajska, kde, chudinka, musí snášet malý hotelový pokoj, politujme ji. Záporák jí tam vyloží karty, to taky dává smysl, všechno na sebe nabonzovat. Ona místo, aby okamžitě utekla, zůstane. Protože nemá pas a peníze! Panenkoskákavá!! Jsou lidi, co chodí pěšky! Asi o nich ještě neslyšela... ale jsou tací! A mimochodem - v takové zemi, jako je Thajsko, je rozhodně lepší nápad než hysterčit na recepci, že je můj muž vrah, říct, že je to pašerák heroinu, co má v žaludku 15 sáčků matroše. Nějakou dobu by se Záporák z lochu nedostal, to mi věřte. Celý příběh se drolí, pohromadě nedrží vůbec nic – je to jeden detail na druhém – třeba to, že Záporák si Grace přivlastňuje jako manželku na svatební cestě proto, že ona má mít v pasu napsané jeho příjmení - tak všichni víme, jak dlouho trvá, než úřady zprocesují fakt, že jste vdaní/ženatí a teprve potom si lze nechat dělat nový pas. Oni ovšem odletěli hned druhý den po uzavření sňatku... Takže 100% měla pas se SVÝM jménem.
A takhle bych mohla pokračovat celou knihu - dala by se trhat scéna za scénou, protože snad žádná nedává smysl. Od postav, které se s nenuceností soudruha v Bartolomějský vyptávají během prvního setkání na věci, na něž se mnohdy nezeptáme ani těch, které známe roky, přes to, že nikomu není divný chování Záporáka a "utrpení" hrdinky - jako jo, omezuje ji, nepouští ji ven, ale nic horšího, než že jí co tři dny dává čistý pyžamo a občas ji zavře do sklepa mezi obrázky, jí nedělá (no, to na tom Natascha Kampuschová byla hůř), po tu největší nelogičnost se sestrou - chudinka Millie by musela do ústavu! Jasně, tak ji přivez a radši ji umuč k smrti a mě taky. Blbka blbkovatá. Fakt jsem měla veliký potíže ji litovat a to nejen proto, že jsem souběžně s touhle knihou četla titul odehrávající se během druhé světové války, kde lidi SKUTEČNĚ trpěli.
Interpretace Simony Pekové to dorazila úplně. Ne, že by četla špatně, to ne, ale je naprosto nevhodná - je dvakrát tak stará jako hrdinka, což bohužel u románu psaného v ich formě strašlivě ruší. O její výslovnosti některých slov ani nemluvě – obzvláště z "Tájska" a "menažera" jsem kvetla jak pouštní kaktus po dešti.
Takže ne.
Ne.
Ne.
Vím, že jsem se už u Minierova Mrazu dušovala, že už nic takovýho alespoň v dohledný době nebudu číst ani poslouchat, takže si za to můžu vlastně sama. Snad už jsem dostatečně poučená.

středa 25. října 2017

Cesta z města

Někdy během léta v mailu přistála hromadně posílaná pozvánka na první ročník Zapomenutých hor. Ultramaraton v Rychlebských horách, o nichž jsem skutečně nikdy předtím neslyšela (nebo si to alespoň nepamatuju), vypadal nádherně. Říjen je u nás sice nabitý oslavami narozenin, ale říkala jsem si, že to nějak zmáknu. Pak ale čas plynul, organizátoři přišli s podrobnějšími informacemi a mě limit 14 nebo kolika hodin na 74 km ale s údajným převýšením 4300 metrů (nebo tak nějak) přišel natolik brutální, že jsem své rozhodnutí jet za každou cenu začala přehodnocovat. Nakonec jsem se utvrdila, že jsem stará a zhýčkaná a že nemám asi už (téměř) žádný smysl pro dobrodružství, protože jsem poté, co jsem zjistila, že bych v místě musela spát ve stanu nebo v táborové chatičce ve spacáku, usoudila, že nemusím být všude.
Místo toho jsem se pustila do plánování "holčičího dne". Jasně, nehty, masáž, kafíčko, káboška, lodičky... Plán vypadal po dvou večerech strávených klikáním nejdřív v Garmin Connectu pak na Cyklomapách skvěle. 83,84 km - okruh z domova do Svatého Jana pod Skalou a zpátky domů. Já, kamarádka Eva a celodenní opušťák. Že to zní skvěle? Máte recht. Že se to muselo nějak posrat, protože když se na něco moc těším, vždycky to tak dopadne? To si pište.
Ráno vstávám ve 4:50 a v 5:30 vyzvedám E. u nich před barákem. Venku je tma a mlha, ale nebude žádná velká zima a nemělo by ani pršet. Běžíme přes Prahu, mlha se zvedá. E. je hotová, příliš mnoho práce, příliš málo spánku, příliš velký a těžký batoh. Soucítím, protože se mi okamžitě vybaví moje druhá etapa Sedmistovek před pár lety, kdy mě Advid vláčel jak medvědář medvěda a já, totálně hotová, nemohla ke konci už udělat ani krok.Tehdy jsem taky nespala a veškerý běhy nad hodinu, dvě, byly čirým utrpením.
My každopádně probíháme Krčák a míříme k vodě. Uhýbáme z osvětlené cesty kamsi do tmy do lesa, kam nás vedou hodinky. Tyjo. Bojím se krutě. Ale cuknout nesmím, je to moje trasa a musím se tudíž tvářit, že je všechno v pohodě. Ze záhadného důvodu mi v hlavě naskakuje Brácha býval znám jako pa-ra-gáán, co zpívali před miliony let Pokondři (ano, i tohle jsme poslouchávali v autě) a tak si to zpívám a zpívám, dokud se nedostaneme zase pod lampy. Mám z toho radost, adrenalin a svítání spolu s vidinou limonády na benzince za řekou mě nabíjejí a já žvatlám a raduju se.
To, že nejsem z Prahy, je všeobecně známo. To, že Prahu jakš takš znám, beru jako hotovou věc. To, že se mi stane, že most, na který máme vylézt a přes který se máme dostat na druhou stranu ničím jako schody nedisponuje, to ovšem vůbec netuším. A jaký to je pocit, když něco naplánujete a sveze se s vaší blbostí někdo další? Asi takový: Pic kozu do vazu!
Lovím mapu z batohu a řešíme, kde se nejblíž dostaneme na druhý břeh, aniž bychom musely vymýšlet jinou trasu následného běhu. Dospíváme záhy ke zjištění, že nikde. E. mi naštěstí nenadává, nebo aspoň ne nahlas, což neznamená, že by sociální pracovnice na mou adresu nelítaly, ale je fakt, že to asi obstarávám dostatečně hojně sama, takže necítí potřebu (nebo že by mi to fakt neměla za zlý?). Každopádně nakonec balíme mapu a razíme dál podél vody směrem ke Zbraslavi. Padne rozhodnutí, že poběžíme teda spodem a uvidíme, kam to dotáhneme.
U vody je hezky, nikam se neženeme a cesta příjemně utíká. Nakonec se dostáváme na druhou stranu, napojujeme se na cyklostezku a po pauze v Radotíně jsou tu za chvíli Černošice a třicet kilometrů za námi.
Počasí se rozhodlo, že aspoň trochu vyrovná skóre mnou zbabranýho dne - vylejzá sluníčko a les mezi Černošicema a Karlštejnem je absolutně dokonalý. Nejdřív mineme odbočku a snažíme se dostat do kopce mimo stezku. Pán z evidentně dost drahýho domu, u něhož má zaparkovaný dvě evidentně dost drahý auta poněkud znervózní, když mu začneme drápat za domem do srázu v naději, se nahoře napojíme na značenou trasu. Neváhá vylízt na terasu a začít nás zpovídat. Okamžitě si vzpomenu na Denisu, kterou při prvním JUTu, když poté, co padla tma, zabloudila, v tamější kolonii považovali za tipařku a zavolali na ni policejní hlídku. Té pak musela vysvětlovat, že není zlodějka ale běžkyně... Prý to tudy nikam nejde. No, tak on je tady doma, že jo. Pokorně slejzáme kopec a vracíme se do vsi.
Pak už není kam zabloudit.
 Nakonec se dostáváme do Karlštejna. E. to balí, mně se ještě nechce a ač si přijdu jako kurva převlečená za kamaráda, když ji tam nechávám samotnou, vdechnu polívku a pokračuju do Jána.
Cesta je to nádherná. Jen lidí značně přibylo a mně podstatně ubylo sil. Když popáté zakopnu a palec na levý noze už bolí tak, že mám problém normálně došlapovat, začínám zvažovat, že to možná v Jánu zavinu. V tu chvíli zakopávám po šestý a tentokrát to mám i s leteckým programem. Oči vidí, ale nohy už nezvládají reagovat. To brzy. Ve  Sv.Janu mi definitivně dochází motivace. Domů je to odtamtud ještě 45 km, já už mám ale natočeno přes 50, takže volám T., který sbalí holky a dojedou pro mě.
Já zatím postávám a posedávám u kláštera.
Nikdy předtím jsem tu nebyla a je to nádherný místo.

A pak přijdou výsledky voleb.

Lide český. Národe můj.

To bych blil.

# -8 (52)
David Lloyd, Adam Moore
V JAKO VENDETA
Zvuk je spřízněn s tichem, po němž přišel. Čím svrchovanější bylo ticho, tím více každým otřese úder hromu.
Tohle není roztomilý, zábavný, oddechový příběh. Nenechte se zmást tím, že jsou v něm obrázky.
Je to výkřik zoufalství nad stádností lidstva.
Nad jeho brutalitou.
Nad schopností zbytečně, bezdůvodně ubližovat.
Šílená oslava anarchie, oslava nezbytnosti svobodné vůle.
Přelomové a průlomové dílo, první bez sfxů a bez bublin vysvětlující myšlenkové pochody aktérů s kresbou stejně tísnivou jako příběh sám.
Bravo!
(A máme navíc to štěstí, že ho máme dostupné v brilantní překladu Richarda Podaného.)

#(53)
Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský (eds.)
ISLÁMSKÝ STÁT: BLÍZKÝ VÝCHOD NA KONCI ČASŮ
Islámský stát, teroristická organizace fanatických muslimů, která si klade za cíl ovládnout svět, nás intenzivně strašila v médiích poslední tři roky. A přestože se nakonec ukázala jako neživotaschopná a její síla je de facto zlomena, podařilo se jí docílit toho, že ji ještě vloni považovalo ve výzkumu veřejného mínění prováděného v deseti zemích Evropy za významnou hrozbu 76 % dotázaných... ČÍST DÁL (přesměrování na celou recenzi na webu iliteratura.cz).
Bernard Minier
MRÁZ
I v našem mrazáku je to větší maso

No, tak pěkně děkuju, kdybych těch skoro dvacet (pocitově dvě stě dvacet) hodin strávila čuměním do zdi a pouštěním sliny, nejspíš bych se cítila duševněji obohacenější než teď. Nebo by mi aspoň "nebušilo srdce", "nepolykala bych", "netřásla bych se" a "nejímala by mě závrať" z vědomí, že za TOHLE jsem utratila těžce vydělané peníze, které jsem mohla utratit rozhodně užitečněji - třeba je naházet do automatu nebo je propít. Něco ti, milý čtenáři, prozradím - Ježíšek neexistuje a Mráz je totální ztráta času. Věř mi. Já nevěřila. Teď už věřím. 

Dál to bez *SPOILERŮ* psát nejde, takže jestli vás varování na krabičce cigaret neodradilo, dál nečtěte, ať o to bombastické, suprácké a děsivácké rozuzlení nepřijdete. 
Mráz měl být prvním dílem bestsellerové trilogie s majorem Servazem v hlavní roli. Sliboval "mrazivou atmosféru" a "napětí". Místo toho je to totální sbírka ohraných motivů, bezhlavě naházených na hromadu vidlema - ta absence hlavy je zpočátku skutečně slibná a prvotní scény lákají napětím a neotřelým prostředí. 
Na konečné stanici lanovky, jež slouží k údržbě velké podzemní vodovodní elektrárny kdesi v Pyrenejích, je nalezeno tělo koně s uříznutou hlavou - navíc přivázané ke sloupu. No ty brďo. Záhy na to je nalezena další mrtvola, tentokrát člověka, a pak další... Připočtěte k tomu unikátní psychiatrické zařízení, kde jsou drženi ti největší psychopati se sexuálními úchylkami, jež stojí jen opodál a mladou švýcarskou psycholožku, která do něj přijíždí pracovat. To zní jako docela solidní karty ne? S těmi už by se měla dát sehrát poměrně kvalitní partie - ne? 
Ne, když je příběh děravý jak gatě Toma Sawyera, zápletka přitažená za vlasy, všechny postavy absurdně traumatizované a nesympatické, rozuzlení vyloženě k smíchu a děj tak ukecaný, že by to uspalo i kovaného insomniaka.
Hlavní hrdina je kriminalista z Toulouse, což je takový pidi město, kde žije skoro o sto tisíc lidí víc než v Brně, takže je jasný, že pan major má nulový zkušenosti se zločinci a zločiny. Jinak se nedá vysvětlit, proč ho všechno děsí, proč ho neustále zalévá pot a proč se pořád klepe. Možná nám autor jen zatajil, že major Sralbotka (počítejte se mnou - bojí se: výšek, rychlé jízdy na čemkoli a v čemkoli včetně automobilu, létání, koní, hor, ostatních jedoucích automobilů a střelby) má Parkinsona, protože jinak se to, že se věčně klepe jak drahej pes, nedává vůbec smysl. Navíc ho roztřese pohled na každou mrtvolu, novou, starou, vyfocenou, pitvanou. Kromě toho, že je to fakt srábek non plus ultras je to navíc totální lama a hňup, který se narodil nejspíš jako osmdesátiletý jedinec a posledních devětatřicet let žije v akvárku. Jinak těžko vysvětlit jeho staromilský názory dohnaný ad absurdum nebo třeba fakt, že neví, kdo je Kurt Cobain (v době jeho smrti mu muselo být lehce přes dvacet, KAŽDÝ, kdo žil v 90. letech, ví, kdo byl Kurt Cobain!). Jeho trapné házení latinských citátů a otřepaná záliba v klasické hudbě mě ke konci iritovaly tak, že jsem měla chuť mu klikou z gramofonu... no... prostě udělat něco nepěknýho. Kromě toho, že je zaprděnej, neumí pomalu ani zapnout počítač a furt žehrá na to, jak jsou dneska lidi příšerní, příšerní, příšerní (to za nás nebylo! Ne ne!), věří každýmu, kdo mu dá najíst, má těžké potíže se sebeovládáním, neustále se vzteká a všechno ho (když se zrovna neklepe a nebledne hrůzou) vytáčí, selhává v otcovské roli na plné čáře a neumí si ani dobít mobil. 
Pak tu máme ženský protějšek, což je prostě Catwoman, co je navíc na holky, s jednou se bude i líbat a to je prostě děsně cool, sexy a jasně to dokazuje, že Minier nemá s homoušema problém (proto jsou tam hned dva, chybí už jen černoch na kolečkovém křesle, abychom to měli komplet). 
A jedeme dál. Jaký smysl má sáhodlouhé představování ženské hlavní postavy, o níž se dozvíme naprosto všechno včetně počtu dětí jejího milence a toho, na co její rodiče mysleli 5. 3. 1958, když jediné, co má udělat, je to celé vyřešit tím, že vleze někomu do počítače? K čemu je těch tisíc keců, které vůbec s příběhem nesouvisí? Co je mi do toho, co má Sralbotka namazanýho na chlebu? A k čemu mi je vědět, co všechno je namazaný na dalších chlebech, které by mohl sníst? 
Pak je tu děj - o jeho nelogičnost už psali jiní a fakt, že se to celé rozlouskne naprosto banálně (v audioverzi) dobré 4 hodiny před koncem, dojem absolutního zmaru a zoufalství (čtenářova) jen podtrhují. 
K plejádě nelogičností si ještě připišme fakt, že oběti své agresory znaly, nevěřím, že by se za celé roky nikdo neozval. A to, že by státní zástupce dovolil, aby se na vyšetřování podílela oběť vyšetřovaného trestného činu, to je taková blbost, že se mi až nedostává adjektiv. 
A pár otázek nakonec - proč chyběla ta hlava? Proč pachatelé nesmazali maily, když už byli ochotní vybít celé údolí, aby se na ně nepřišlo? Proč nevzali DNA při rutinním vyšetření? Proč se pomstili zrovna teď? Proč v tom vůbec vrah figuroval, když si mohl zaplatit všechno a všechny? A kdo byl ten chudák, co ječel v táboře? A proč jsem to vlastně poslouchala? P-r-o-č?!? 

Závěrem slovíčko k interpretaci. Jiří Žák má moc příjemný hlas, čte většinou hezky, ale ta anglická výslovnost, to je fakt známka [punku], zlatý digi, zlatý adidi, to mu to nemůže někdo foneticky napsat?

pátek 13. října 2017

Paříž, pařím, paříme

Když spolu žije běžec s neběžcem, je zapotřebí vědět, kdy ještě můžete běhat a kdy už opravdu běhat nemáte. Třeba není dobrý nápad brát si s sebou kecky na dvou a půl denní výlet do Paříže, který dostanete k výročí, na něž jste vy sami zvládli totálně zapomenout (a ano, jste to vy, kdo běžně trvá na slavení nejen všech možných jubileií, ale pomalu i svatýho Vyšuse a ne, otevřeně nikdy nepřiznáte, že je to proto, že jste věčný dítě, který rádo dostává dárky, ne, nikdy!). Je jedno, jak tristní kilometráž v daným měsíci máte, je naprosto fuk, že byste potřebovali běhat a že jste v tomhle nádherným městě, ke kterýmu máte hodně speciální vztah, nikdy neběhali a běhat byste chtěli. Kecky_nechte_doma!
Výjimečně se mi podařilo se ovládnout a dodržet to.
A přestože se to zdálo stejně iluzorní, jako maraton pod čtyři, nakonec jsme opravdu nechali děti u babičky a odletěli jsme. Poprvé po víc jak šesti letech jsme byli sami pryč, daleko od hlučícího davu.
(Minimálně) 12HH určitě ocení krásný sled číslic, jimiž mě před odletem oblažil garmin
**Aby bylo jasno, s dětmi si pořizujete celou škálu úzkostných poruch a psychických potíží. Jednou z nich je tzv. mateřská schizofrenie (nehledejte to, tohle ani google nezná, to je MŮJ vlastní terminus technicus). Jak se něco takového projevuje? Asi nějak takhle: Když jste s dětmi, slovy tenistky Záhlavové-Strýcové, je*ou vás do hlavy a chcete být daleko od nich (nebo se aspoň na minutu zavřít bez jejich asistence na záchodě); jste-li bez dětí, většinu času myslíte jen na to, jestli jsou v pohodě, jak by se jim na místě, kde se zrovna nacházíte, líbilo, a jak už se na ně nesmírně, vesmírně těšíte (čím větší maminečka roku jste, tím později poslední stav nastává).**

Stižena záchvatem mateřské schizofrenie se nesmírně těším, až opravdu přistaneme a já konečně nebudu muset řešit, jestli mají všichni všechno a jestli někomu něco nechybí a budu - pro jednou - zase jen řešit, jestli mám plnou sklenici a dostatečně široký úsměv a zároveň mě svírá panika, co když se něco stane, co když budou babi řvát, co když to bude celý příšerný, cokdyžcokdyžcokdyž.
Ale protože to město miluju (a bylo důvodem, proč jsem ve zralém věku dvanácti let došla za maminkou, že bych ráda chodila někam na francouzštinu (ano, byla jsem divné dítě)), stačilo vylézt z metra v centru, kde jsme měli půjčený byt od T. kamarádky a spolužačky z vysoký, a přiznávám, sklenice byla plná, úsměv široký a schizofrenie u ledu.
Ráno je nádherně. Mám pocit, že se Paříž rozhodla, že nám k tomu výročí přihodí ještě naprosto dokonalý počasí. Je pátek, máme volno, můžeme jít, kam chceme anebo nemusíme chodit vůbec nikam. Ale jsme koneckonců v Paříži a ne v Hostivaři, kde to už známe, a tak jdeme. Eiffelovku, Vítězný oblouk, Louvre i La Défense jsme zvládli před (a tohle bylo drsný počítání) jedenácti lety, kdy jsme tam byli spolu poprvé (a naposledy) a tak vyrážíme tam, kam chci já, protože T. je to jedno.
Vyjedeme výtahem nahoru a užijeme si jeden z nejnádhernějších výhledů na Paříž z téhle strany řeky. T. se směje, že jsem přeci jen udělala nějaký životní pokroky. Před těmi děsně-moc-lety-div-že-jsem-ještě-neměla-plíny jsem měla z výšek a výtahů decánko větší strach (slovy Rimmera: To nebyla panika, to byl nefalšovanej hysterák!) - i on musí uznat, že běhání po horách mi v něčem prospělo.
Dáme si výstavu moderní fotky a křesťanů v Orientu. První má kouzelnou hlavně druhou část, kde je pár opravdu působivých kousků, křesťané jsou zajímaví, pro nás obzvlášť množství mozaiek z Mádaby a Džeraše, kde jsme před pár (ano, devíti, kristovanohototoletí) lety byli a pak úchvatné intarzované kousky (to je moje slabost), ke konci už oba taháme hnáty za sebou, ani jeden nejsme zvyklý tolik chodit.
**Pro mě je to obecně zajímavá zkušenost. V lednu, když jsme byly s maminkou v Londýně, jsem každý večer vláčela nohy jak lemra. Moje malá maminka (to není eufemismus, já sama jsem nevelkého vzrůstu, ona je ještě o hlavu menší) v pohodě našlapala 20 000 kroků, protože je zvyklá. Já zvyklá chodit nejsem - ok, tak těch pět až deset tisíc po venku jo, ale dvacet? Nohy až u prdele jsem ušoupaný měla! A tady do samý. Odběhat odběhám klidně dvakrát tolik, ale chodit??**
Naštěstí je T. je méně odolnější vůči chůzi, takže ho nohy bolely víc a dřív a já mohla být za hrdinu rambovského střihu, jenžto spolu se šváby přežije i výbuch neutronové bomby a nějakých 18 000 kroků ho nemůže rozhodit.
Starý mapy a intarzie, moje dvě miluš
Přes Lucemburské zahrady jsme to stočili "domů" a večer vyrazili absolvovat to, co bylo v naších očích dekadentním večírkem.
V Lucemburských zahradách - kdyby mě v práci už nechtěli, mám nový zaměstnání jistý, že jo?
Tenhle dekadentní večírek ale zjevně vyráží denně absolvovat stovky ne-li tisíce dalších turistů, a tak na trávníku pod Eiffelovkou, kde jsme rozložili kelímky, víno a vývrtku (co víc taky jeden potřebuje ke štěstí?) kromě nás posedávali hromady turistů a pobíhalo hejno arabských chlapců nabízejících variaci na "Pivo, kola, coca-cola, prvá liga, druhá liga, bundesliga!" (což prý dělával jeden z prodejců na plzeňském koupališti po revoluci).
Aplikace předpovědi počasí slibovala (hrozila) 50% šancí deště. Akorát včas poté, co jsme pomalu dopíjeli, se zvedl vítr. Arabští hoši začali promptně nabízet skládací deštníky. Klobouk dolů, takhle rychle na změnu počasí reaguje snad už jen IKEA.
Nejdřív jsme si říkali, že dojdeme na nejbližší metro. Když jsme k němu zamířili, otevřelo se nebe a začalo lejt. Schovaný pod jedním miniaturním skládacím deštníkem jsme jako vrchní puberťáci prchali zpátky. Nikde nikdo. Proti nám běžela akorát vzrostlá krysa. "Leje tak, že i krysy prchají!" Vstup do metra u Vojenské akademie jsme minuli a nezbylo, než to dojít domů v dešti po svých. Bylo to krásný - ok, přiznávám, i když ho držím na krátkým řetězu a dostává nažrat jen jednou týdně, i ve mně je kus romantika.

Na sobotu domluvil T. průvodkyni. Soukromou průvodkyni. A teď mi povězte, kdo z vás to má?
Ale vážně. Na jaře byl T. pracovně v Paříži a jejich skupina měla soukromou prohlídku po Montmartru. Bylo to natolik zajímavý a zábavný, že mi byl T. i po příletu schopný u fotek vyprávět, co všechno se dozvěděl (a ne, tohle není běžný jev, pan manžel obvykle u jakéhokoliv výkladu zapíná po dvou minutách spořič). Petra, jak se průvodkyně jmenuje, ochotně navrhla už dopředu několik možností, kam by nás mohla vzít, když nemáme zájem o ty nejznámější památky. Vybrali jsme si okolí Bastilly, kanál, procházku, povídání.
Ráno jsme se sešli u Opery, poprchávalo. Dali jsme si kafe, Petra dorazila na čas a ještě v kavárně nám začala vyprávět o Bastille, o tom, jak to v Paříži kdysi vypadalo a jak se ta mýty opředená historie nejspíš doopravdy odvíjela.
A pak jsme vyrazili.
Petra nás provedla místy, kam by se normální turista asi neměl nejmenší šanci dostat (leda by se ztratil anebo by si tam šel zaběhat - případně obojí). Skvělý civilní, ale zároveň úžasně zasvěcený výklad způsoboval, že ani druhý den neměla mateřská schizofrenie šanci, sklenice přetékala a já nemít uši, zubím se tak, že by se mi dala odklopit hlava.
Kdysi jsem snila, že v jednom takovém domě budu, až budu dospělá, žít...
Petra nám vybírá víno
Procházíme čtvrtí, na tubusu metra je zahrada, rostou tam stromy a růže, jsou tam lavičky a krásný výhled na obě strany. Chodí tam lidi na procházku, je tam spousta běžců. Splynutí města s přírodou. Pořád se dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Věděli jste třeba, že zdobné balkony ve druhém patře jsou proto, že tam původně bydleli ti bohatí? A jak se stavělo do výšky, přibylo jako to honosné patro bohatých patro páté? A přesně tam jsou kovaná, zdobná zábradlí. A nahoře, úplně nahoře, bydlely služky a dodnes jsou to největší kamrlíky? Jdeme na trh. Mají tam nádhernou zeleninu a úžasné ovoce. Řezané kytky. Zastavujeme se v baru, kde mají ústřice a víno. Vybírám si z osmi (nebo kolika) druhů ústřic. Petra objednává jídlo a vevnitř i pití. Je tam narváno. Pařížané vesele pijí a pojídají, venku se na chodníku kupí davy. Sem se cizinci jen tak nedostanou. Ústřice jsou skvělý. Dokonalý. Tmavý chleba, slaný máslo, skvělý víno. Ježiš, já tak ráda jím! Je to úžasný den.
Petra
Podíváme se do secesní restaurace, kde se pořádají salsové neděle, podíváme se do dvorků, kde jsou původní pumpy na vodu a bizarně tažené elektrické kabely. Vidím Paříž jako nikdy předtím. Tak, jak ji někdo, kdo v ní nežije (a nechce toho o ní opravdu hodně vědět), nikdy poznat nemůže. Na oběd jdeme do thajskýho bistra, do kterýho by nás nikdy nenapadlo jít. Jídlo je výborný. Celý je to neskutečně hipsterský, vychytaný a naprosto boží, tak nějak si představuju New York (tam jsem taky nebyla).

Pak už je čas se rozloučit.

Naprosto s čistým svědomím (a ne, nic jsme za to nedostali) můžu Petru každýmu, kdo chce zažít Paříž jinak, blíž, intenzivněji, podle svýho, doporučit. Kdybyste měl někdo chuť něco podobnýho absolvovat, není nic snazšího - klik SEM (Petřiny stránky).
My zamíříme přes Champs Elysées kolem Eiffelovky domů. Její křehká a zároveň tak pevná konstrukce mě nepřestává fascinovat. Vypadá jako by ji Gustave vytvořil z krajky. Nemůžu si pomoct a musím u oplocených nohou, k nimž už se dneska nedostanete, vzpomínat na rok ajn cvaj, kdy jsem tam byla poprvé - s rodiči a sestrou, renaultem 21, na cestě z dovolené ve Španělsku. Tehdy jsme dojeli do Paříže nad ránem, aniž bychom věděli, kam jedeme, zamířili jsme do centra. Taťka zaparkoval pod Eiffelovkou a v parku mamka vytáhla plynovou bombu (!) a na vařiči se jala ohřívat párky (!!). A tak jsme tam jako správní Rumuni seděli na lavičce a tlačili do hlavy párky. Tohle už nemá nikdo šanci prožít. Byla to nádherná, přenádherná doba.
Rok 1992
Večer máme od Petry tipy na hromadu míst, kam vyrazit. Kde se najíst. Kde zažít pravou, živoucí Paříž. Zůstáváme doma. Nachodili jsme skoro dvacet tisíc kroků, pijeme víno, jíme sýr. Užíváme si klišé. Čtu si. Synchronně začínáme trpět mateřskou schizofrenií. Je čas jet domů.

A co jsem četla v Paříži?


#-8 (52)
Sylvain Savoia, Marzena Sowa
MARZI 1984-1987
Krásně ilustrovaný komiks, který výborně přibližuje realitu, jež je podle reakcí v komentářích na Databázi knih naštěstí pro postrevoluční generace natolik vzdálená, že nemají mladší čtenáři problém přirovnat Marzi k obrazům Satrapina Persepolisu.
Děj Marzi samozřejmě není tak dramatický jako  zmiňovaný Persepolis jednoduše proto, že v osmdesátých letech ve východním Polsku byl nejdramatičtějším radioaktivní mrak z Černobylu a nedostatek potravinových a benzinových lístků (to díkybohu nepamatuju ani já).
Savoiaova kresba je kouzelná, detaily úžasné a každodenní dětský život na sídlišti jako stará rukavice, do které po letech vklouznete, a i když smrdí a je tak demodé, že byste ji nikdy znovu nenosili, překvapí vás, jak skvěle vám pořád sedí - jasně, že jsme se taky vozili ve výtahu, zvonili na sousedy a utíkali, hráli si na chodbě a záviděli těm, kdo měli někoho na západě a kdo nosil hezké věci, měl igelitku a tričko s Mickey Mousem. A první Barbíny? Ach...
Jedna hvězda navíc za to, že mám konečně komiks, na kterém se mi bude jednou velmi dobře vlastním dětem vysvětlovat, jak vypadal ten skutečný život za socíku. Protože tohle není daleký Írán, tady to bylo hodně podobné - jsou to i naše dějiny, nudné, fádní, hnědé, šedé, bez akce? Ano, přesně tak.


#-9 (53)
Alen Mešković
UKULELE JAM
Prozatím nejlepší kniha letošního roku. 
Ukulele Jam na mě volalo, vábilo mě a já od první chvíle, kdy jsem viděla přebal, věděla, že ho prostě musím mít. 
Vyprávění dánského spisovatele bosenského původu je pravděpodobně jednou z nejsilnějších výpovědí o absurditě balkánské války, kterou jsem četla a to bez toho, aby muselo pracovat se scénami z bojů, se smrtí, s krví a s drastickými výjevy. Vůbec ne. Čtenář se na tři roky stane bosenským uprchlíkem Emirem Pozderem přezdívaným Miki, který je spolu s rodiči po vypuknutí bojů deportován do bývalého vojenského letoviska Majbule na břehu Jaderského moře. Tam žijí v hotelovém pokoji, chodí do jídelny, táta nemá práci, máma nemá práci, Miki se snaží aspoň vyučit a nezešílet z toho, že o všechno přišel, že se kamarádi objevují a zase mizí, jak s rodiči postupně ti šťastnější opouští zemi a hlavně z toho, že jeho Mr. No, velký brácha Neno, je čert ví kde, jestli vůbec někde. 
Miki s nenuceností patnácti, šestnáctiletýho kluka balí první holky, pije první piva, poslouchá první metal a zároveň svými poznámkami a komentáři dává poznat, jak šílený je život uprchlíků - nebo v jejich případě nucených vysídlenců - a jak absurdní byl propuknuvší etnický konflikt. 
Mešković ve svém románu perfektní bruslí na hraně nenucenosti, humoru a dobře známých situací z dob dospívání a extrémně silné generační výpovědi. Nenechte se zmást, tohle není lehké prázdninové čtení - koneckonců, jak sám hrdina říká, jasně, jsme u moře, to je bezva, ale prázdniny po čtrnácti dnech končí, my tu trčíme už třetí rok.