neděle 31. prosince 2017

POP 2017 aneb výlet po místech, kde jsem nikdy nebyla

(jedině autem)

Náš oddílový patolog (protože lékaře mají všichni) před pěti lety vymyslel a zorganizoval partyzánský okoloběh Prahy, tak zvaný POP, akci, při které se sejdou známí i neznámí a společně pak na "třetí svátek vánoční" obíhají - překvapivě - matičku stověžatou.
První ročník mi utekl, protože jsem poměrně čerstvě čekala Katku a mé dost nečerstvé šourání na trajektorii gauč-lednice-gauč narušovaly jen ranní sprinty na záchod. "Běžela jsem" nakonec jen úsek podél přehrady. Druhý roční mi utekl, protože Kača byla kojící se mimino a já měla vycházku max. na dvě a půl hodiny. "Běžela jsem" nakonec jen úsek od Lidlu v Hrdlořezích po Černokosteleckou. Třetí a čtvrtý rok jsem nebyla vůbec a nějak nevím proč, jednou proto, že se běželo už 26. a jednou je to velká záhada, na níž odpověď zná už jen paní Skleróza.
Každopádně letos vzhledem k termínu a velikosti potomstva už nebylo výmluv a omluv. Když jsem ale viděla, kdo všechno se chystá běžet, začaly mě nejdřív lehce a pak těžce schvacovat obavy, co tam já budu mezi všemi těmi chrty dělat?
Startovalo se jako obvykle z branického Hamru. Jakožto správný šajtán, který juwaswisuje do srdcí lidí, jsem zanesla semínko ideje o dopravě vozem a nikoli MHD, do mysli TB. Mám já to ale štěstí, že mám hodný kamarády, díky tomu jsem se nemusela kodrcat skoro hodinu různými autobusy a místo trojího přestupu mě v 8:25 v sobotu rána nabíral TB s Janou přímo před barákem.
Předpověď počasí slibovala teploty kolem pěti stupňů nad nulou a déšť. Místo toho ale na zemi ležela vrstvička sněhu a ledu a rtuť v teploměru se zdržovala v mrazivých hodnotách. No, tak to se to bude moje bundička do deště a silničky obzvlášť hodit!
Na parkovišti se postupně srotí sedmnáctihlavá skupina. Poznávací znamení? Nohy objemu mojí ruky, elasťáky a úsměvy v očekávání událostí příštích. Konečně se taky osobně setkávám s Romanem se kterým se "známe" už spoustu let z internetu, ale na face2face setkání mohlo dojít až teď.
V osm to MUDr. náčelník odstartuje a indiáni se dají do pohybu.
Během chvíle mi všichni zmizí. Jsem kyselá, protože nevím, kam mám běžet (jediný chabý pokus o nahrání trasy do hodinek skončil nezdarem a já to dál nehrotila... měla jsem) a představa, že budu celý den vlát za ostatními tak docela nekoresponduje s tou, v níž strávím super den s kamarády a známými. Chvíli v duchu mrmlám, že jsem měla radši běžet k mamce do Nbk, kam dopoledne odjede T. s dětmi. Záhy mě ale jakožto medvědář nafasuje patologický náčelník (nebo to mělo být náčelník-patolog?) a nezbude mu v rámci solidarity a gentlemenství, než se se mnou další dvě hodiny (nebo kolik) otravovat.
Na druhé straně řeky si nutně potřebuju sundat triko. Během té chvilky nám čumák zmizí definitivně a stvoříme tak ocas, jenž se navíc zvládne hned o ulici dál ztratit. Odměnou za to je pro mě naprosto neznámý kopec s nádhernými, křižujícími se pěšinkami a ještě krásnější výhled na Prahu. "Tady je to krásný! Tady to vůbec neznám!" vykřikuju, co mi zbytky dechu stačí a kochám se tak, že by i Hrušínský bledl závistí.
Za chvíli jsme v Jinonicích a VP zjišťuje, že jsme o poznání před zbytkem skupiny, čili ocas předhonil čumák. Nabíráme Buba, který čeká na zbytek Timurovy party. Probíháme kolem rozhledny Cibulka, "tady jsem taky nikdy nebyla! Tady je to taky krásný!" a po pauze na pumpě, kde jsme jim stihli udělat solidní bordel (jako špínou z bot, zas taková punková sranda s námi není), pokračujeme do kopce k Homolce a najednou jsme na Ladronce a ve Hvězdě. "Tyjo, tak tady jsme taky byla jenom autem!"; vůbec se neopakuju. Ve Hvězdě čeká Digi, aby nám udělal skupinové foto a my čekáme na čumák, aby to bylo kompletní. Než dorazí, stihneme jednu odděleně-skupinovou (nabrali jsme totiž další dva běžce) a s klukama řešíme, jak že je potřeba po vzoru instagramových koček natočit nohu, abyste vypadali děsně hubení a ještě víc sexy.
A jak tak na to koukám, budu muset k Bubovi na školení!
Záhy dobíhají rychlíci, ještě rychleji se fotíme, protože Digimu je zima, nám je zima a prostě je na čase zase vyrazit.
(Díky moc D. za parádní fotky! :-)
Během chvíle dorážíme do Mekáče na Evropský, kde nabíráme Veverku Sudeského, velká část skupiny navíc nabírá hambáče či jinak modifikovaný kalorie a než se vzpamatuju, medvědář i se všemi ostatními ze skupiny "kamarádi, který mě přece nikde nenechají, protože by je za to (u mě) doma mohli kvalitně popotahovat, neb znají jejich jména!", jsou v trapu a já se točím jak zoufalá korouhvička před fastfoodovým řetězcem a řeším, koho se budu držet.
Krátkou sirku si tentokrát tahá Libor a spolu s Janou jim nezbude, než se mě ujmout, protože jim solidarita nedovolí riskovat, že mě někde ožerou šárečtí vlci. Celá běžecká grupa, která se v průběhu dne různě transformuje, se rozpadá na tři až čtyři skupinky v závislosti na výkonnosti (a toho, kdo zrovna nafasuje mě). Velkou část účastníků tak ani nevidím, natož abych s nimi běžela nebo si dokonce i něco řekla.
V Šárce nejdřív najde Libor něčí mobil (přes pokusy dovolat se na poslední čísla nezjistíme majitele a L. ho tudíž nese celou cestu s sebou s tím, že se role Columba ujme v teple domova), a posléze na kraji tratě Šutru ztrácíme z dohledu skupinku před námi a nějak si nejsme jistí, kudy dál. Volám VP, předávám Liborovi, protože pro mě jízdárna, Gabrielka a já nevím kýho čerta jsou zhruba stejný označení jako Iziko Koopmans nebo Bo-kaap. Nakonec na kluky narážíme v hospodě, připojujeme se k nim a pokračujeme přes Hanspaulku k vodě. Zrovna když podbíháme koleje a já Liborovi líčím, jak od do by, co běhám, nesnáším psy na volno a on mi jakožto pejskař vysvětluje, že to není vůbec tak černý, se k nám se zuřivým štěkotem přidá jezevčík (na volno) a do té doby mírumilovného, psynavolnoobhajujícího Libora rafne. Liborovi bouchnou saze a začne řvát na majitele, až se Stromovka zelená. V duchu všech podobných interakcí dostane nakonec vynadáno Libor od páníčků, protože je debil, jinak by ho jejich čokl přeci nekousl, to dá rozum!
Téma psi, páni, psi a jejich páni a spravedlivý hněv nám vydrží až do Stromovky samotný. U novýho mostu se pak Libor loučí a s jedním z Neniných 99 Luftballons, který cestou našel, míří k domovu sbírat rodinné body. Odpojuje se i MM, jenž běží kousek zpátky naproti Janě a my ostatní pokračujeme dál po trase.
Teplota přelezla nulu, bahno povolilo a silničky fest kloužou. Začínám mít hlad a začíná mi být fakt hnusná zima. Zatímco kamarádi kolem se téměř nepotí, protože tahle forma běhu jim nedává nijak zabrat, já jsem durchumdurch a ledová lycra se mi vcelku úspěšně snaží zmrazit břišní a zádový špek.
Kousek od Balabenky stavíme v hospodě na polívku. Přicházíme ve chvíli, kdy rychlá skupina opouští vychlazený stravovací zařízení s vrchního, který předtím musel pracovat v hospodě Na Mýtince. Chápu, osm polívek a osm piv je děsně složitá objednávka, taky bych byla nasraná, kdybych ji musela řešit. Představa, že si prosmrkaný a propocený rukavice nechám uschnout na topení a že se zahřeju, bere záhy za svý. Převlíkám si aspoň triko, liju do sebe čaj a česnečku, dáváme pivo. Loučí se s námi Dušan, který běžel s rychlíky, ale zůstal sedět, protože se chystá co nejkratší cestou doběhnout pro auto a vyrazit domů.
VS dává k dobru historky o tom, jak vypadala zima v Rusku a na Pamíru, kde zvládl ve stanu přimrznout vařič ke spacáku a já, poté, co oba vybalíme na stůl pytlíky s doklady, hotovostí a klíči, rozvíjím businessový plán na výrobu a prodej "ultra peněženek". Dneska se koneckonců prodá na běhání naprosto všechno a je na čase taky trochu zbohatnout.
A máte už svou ultrapeněženku? Lehká, skladná, nepromokavá, plně funkční - odolná proti slzám, slinám, potu i zvratkům! No nekupte to!!
Rozhýbat se po hospodě je slušný oříšek. Medvědáře mi na dalším úseku dělá Jana, která je na mě tak hodná, že i když se další hodinu dojídám a furt něco hrabu v batohu, nenadává mi a dokonce se mi ani nepokouší utýct.
Snáší se tma, začíná pršet. To proto, že jsem v hospodě vyměnila nepromokavou bundu za šusťávku. To je přeci jasný. Na křižovatce u nás pod kopcem se dooblíkám a další hodinu remcám, že to strašně obíháme, že to je blbost běžet tudy a remcy remcy remc. Obhlídneme stanové městečko na Trojmezí (aneb jak pravil Honza, ubikace testovací vzorku pro developery, kteří rekognoskují terén a zjišťují, jak dobře se bude v dané lokalitě žít) a kousek od Roztyl už chci nechat všechny běžet napřed. Tady už je Krakonošovo, tady se už neztratím, tady už vím. Začínají mě navíc dost bolet nohy a už se těším na Hamr do teplý sprchy.
Před Roztylama na mě ale všichni čekají, prý mě nenechají v Krčáku napospas medvědům, pumám a kentaurům a po krátký pauze napěchovaný cukrem v pekařství ve vestibulu metra vyrážíme na poslední úsek.
Tisíc sociálních pracovnic, každý jiná, mně je ale svinská kosa! Prší, mám durch boty, na zmrzlý ruce soukám ledový, mokrý rukavice, který se pak ne zrovna úspěšně snažím zastrčit do rukávů. Roli medvědáře přebírá Honza a snaží se mě (úspěšně) rozptýlit vyprávěním o doktorandech, výuce, kulturním šoku, který zažívají Amíci, když k nám přijedou, přednáškách o slabých místech v amerických sítích, jež proslovoval jeho kolega na Pennsylvánské v 90. letech, o úrovni americkýho vysokýho školství a o bitcoinu a dalších kryptoměnách - v tomto pořadí. Nakonec úspěšně dorážíme za vysvětlování problematiky obchodování s bitcoiny na burze na Hamr.
Nakonec to celé vydalo na 60,29 km za naměřených sedm a třičtvrtě hodiny, ale mínus nějaké zastávky v hospodě a pekařství.
Je tma a já jsem pro jednou zase ráda, že už nemusím nikam běžet.
TB byl naštěstí, i přesto, že běžel celou trasu a ne zkrácenou jako já, tak rychlý, že už na Hamru je a my si tak můžeme s Janou vzít věci, které jsme si nechaly u něj v autě.
V šatně ze sebe sloupávám ledový hadry a lezu pod hodně vlažnou sprchu. Do teplý má tak daleko jako má výkonnost do té ostatních.
Pak už je prostor akorát na polívku, rychlý pivo a nahrabání nějakých bruselských pralinek, které Roman přivezl ze své náhradní domoviny a dal je do placu (jsou výborný).
Radka, MM, VP-náčelník, Jana, VS, Martina
Fotím fotícího Buba
Důkaz místo slibů, jak že ti běžci žijí tím zdravým životním stylem - TB, 12HH a kus Romana


Před sedmou se loučím a po sáhodlouhém řešení, jakou tramvají a odkud mám jet, se vydávám na nakonec docela krátkou cestu domů.

Přátelé, kamarádi, bylo krásný, díky za velmi příjemný den a slibuju, že příště už si to pořádně rozmyslím, než budu zase dělat kouli.

a teď už jen ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK VŠEM A AŤ TO BĚHÁ!

úterý 26. prosince 2017

Vánoční zázrak

Cvičně si každý rok píšu Ježíškovi o startovný na nějaký závod. Můj Ježíšek mi totiž zatvrzele odmítá podobný prezent nadělit, ač jinak je rozhodně velmi velice štědrý. Od Kátina narození jsem už zvládla vytrucovat dodatečný startovný na Kaisermarathon Söll (2014), bianco šek na běžecky víkend bez dětí (2015; jeli jsme s Pavlem na B7) a nic (2016; koupila jsem si o 14 dní později startovný GGUT sama pod heslem "jaký si to uděláš, takový to máš").
Letos jsem nemohla porušit tradici a napsala jsem si o startovný na Transvulcanii. O pár týdnů později mi ji kluci v předvánoční běžecký hospodě začali vymlouvat, že je tam moc horko, moc lidí, letenky jsou drahý a suma sumárum to prostě za to nestojí a ať jedu radši na Transgrancanarii. Bezva počasí, bezva všechno. Cestou domů jsem přes smsky Ježíškovi navrhla případnou změnu, kdyby o tom třeba jako náhodou uvažoval, že ano. Ježíšek odpověděl: "Ne." Hm. No. Tak nic.
Ale nevadí, začala jsem spřádat plány na nějakou domácí akci a užívala si první Advent s dětmi dostatečně velkými na to, aby vnímaly a chápaly, která bije a dostatečně malými na to, aby veškeré magično, kouzlo, tajemno, napětí spjatými s Ježíškem prožívaly na sto procent.

Nakonec jsme se všichni dočkali. Stromeček svítil, dárky se pod ním kupily, zvoneček cinkal a harpyje se dokázaly udržet a rozbalovat tak klidně a rozumně, jak jen to můžete v šesti/třech letech zvládnout.
A pak přišla řada na mě a já dostala diář. Krásný, růžový, motivační diář.
A na založené stránce na konci srpna stálo...
Koukala jsem na to jako vyvoraná myš a nechápala. Nebo se spíš neodvažovala chápat, protože sice co je psáno, to je dáno a měla jsem to před sebou modré na bílém, ale přeci jen, co kdyby?
Ale jo, je to tak.
Je to tak!

Na vánoční zázraky se totiž vyplatí věřit - když to nevzdáte a nenecháte se otrávit (a budete dostatečně vytrvale otravovat okolí), může se stát, že se vám i to největší přání splní.

A mně teď nezbývá, než začít trochu systematičtěji běhat a pustit se do pití žabích hlenů, neb jsem, dle předpokladu, od léta neshodila ani prd. Tak na zdraví!

# -9 (59)
William Blake
NAPÍŠU VERŠE KYTKÁM NA LISTY
Buď vždy ochoten říci, co si myslíš,
a nízký člověk ti půjde z cesty.
Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy.
Orel nikdy netratil tolik času,
jako když se snížil k tomu, aby se učil od vrány.

Nutně potřebuju Blaka v originále. Překlad je těžkopádný, kostrbatý, při letmém nahlédnutí na původní podobu veršů, je zřejmé, že se Blakův génius nenávratně ztratil v překladu a zbylo cosi, co je místy zajímavé, co má potenciál a příslib, ale tím to taky končí. Plus zoufale chybí doslov nebo předmluva, která by tvorbu komentovala a zasazovala do až už kulturněhistorického rámce nebo literárního kánonu.
# (60)
Åsne Seierstad
DVĚ SESTRY
Kniha norské novinářky Åsne Seierstad u mě skončila na odborné revizi. Åsne možná znáte jako autorku Knihkupce v Kábulu. Kdysi jsem ho četla, mám tu knížku dokonce i doma, ale pamatuji si jen to, že se mi to tehdy líbilo. 
Dvě sestry jsou mrazivou výpovědí o osudech rodinu somálských imigrantů v Norsku. Sadiq a Sara, manželé a rodiče, přišli do Norska, aby unikli před občanskou válkou a mohli v klidu a bezpečí vychovat svých pět dětí. Všechno bylo na nejlepší cestě, děti hodné, chytré, rozumně ambiciózní, obzvláště nejstarší dcera byla dívka s velkým potenciálem. Jenže cestou se něco zvrtlo, něco, co nikdo nedokáže dodnes přesně definovat, ale jak ona, tak posléze i její mladší sestra, se postupně přikláněly k čím dál radikálnějšímu islámu, až nakonec jednoho dne zmizely z domova a rodičům poslaly email až z Turecka, kde se chystaly překročit hranice a v Sýrii se připojit k bojovníkům Islámského státu.
Otec se vzápětí vydal dcery hledat, ale najděte dvě dívky, které nechtějí být nalezeny, uprostřed válečného konfliktu...
Åsne není žádná amatérka a začátečnice, její kniha plyne i díky skvělému překladu Kateřiny Krištůfkové. Autentická emailová a smsková komunikaci děvčat s přáteli a rodinou, jejich statusy na facebooku a zprávy na twitteru doplňují vyprávění tak, jak se Åsne podařilo ze zpráv od všech, s nimiž dívky přišla do kontaktu, sestavit. Děj konkrétních jedinců v přesně uměřeném poměru střídají faktické informace o událostech spojených se vznikem Islámského státu a jeho následnou existencí. 
Není to příjemný čtení, je to svíravá výpověď o tom, že jako rodiče můžete udělat všechno správně nebo se o to alespoň snažit a stejně to nemusí vůbec stačit. Je to kniha o tom, že radikálové nejsou jen potomky fanatických radikálů a o tom, že jednoduché odpovědi na složité otázky prostě neexistují. 
Knížka vyjde po novém roce ve vydavatelství Absynt a vřele ji doporučuju.

# -10 (61)
Sajjid Kašua
TANČÍCÍ ARABOVÉ
Sajjid Kašua se definitivně zařadil mezi mé nejoblíbenější autory. Palestinec izraelského původu se ve své prvotině složené z obrazů a črtů z běženého života Arabů v Izraeli zabývá otázkami, které jsou pro jeho tvorbu tolik typické: Je tu otázka identity a příslušnosti, je tu touha zapadnout, být jako "oni", fascinace "Tím Druhým" a odpor k vlastnímu národu. Je tu tápání, pohrdání tradicemi a zároveň touha někam konečně patřit, být někdo. Čtenář znalý zbytku autorovy tvorby najde v knize základ téměř všech postav Druhé osoby singuláru. A stejně jako ostatní Kašuovy knihy (vedle zmiňované Druhé osoby... vyšlo v českém překladu ještě A bylo jitro), i Tančící Arabové jsou svíravým svědectvím, které vydá za víc, než celá hromada odborných publikací na téma palestinsko-izraelského konfliktu. Je to vzácný, kritický a autentický pohled zevnitř. Dětství plyne, dospělost je dusivá, tíživá a bezvýchodná. Knize navíc velmi pomáhá skvělý překlad. Pokud vás jen trochu zajímají druhé (a třetí a čtvrté...) strany mincí, které obvykle můžeme nahlížet jen z jednoho úhlu, směle do toho. Zklamaní určitě nebudete.

# (-62)
Rhys Thoms
THE UNLIKELY HEROICS OF SAM HOLLOWAY
Další z knih, kterou jsem dostala z práce na přečtení a posouzení, jestli by stálo za to vydat její český překlad.
Po dlouhé době jsem četla něco, co jsem nedokázala odložit.
Je to kniha, kvůli které jsem nešla běhat. Musím dodávat ještě něco dalšího?
Je to spolu s Ukulele Jamem a Slibem jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla.

Samovi je šestadvacet a je to stoprocentní geek a nerd. Je to taky Phantasm, hrdina bez bázně a hany, jež po nocích hájí slabé a zabraňuje zákeřným chuligánům páchat zlo. Je to superhrdina zachraňující zaběhlé psy, vytahující nákupní košíky z řeky a zabraňující puberťákům házet šutry na projíždějící vlaky. Kromě toho je to ale nesmírně osamělý a nešťastný člověk, kterému běh života udělal na duši taky obrovské šrámy, že jen pod maskou superhrdiny se cítí být zase živý. 
Pak se v jeho životě ale objeví Sarah. Stejně pošramocená a zoufalá.
Jestli to zní jako klišé, pak věřte, že je a je přiznané a všechno na základní zápletku nabalené jsou syrovými emocemi nabité úžasné obrazy a nádherné vyprávění.
Tohle stojí za to. Tohle sakra stojí za to.
A pokud máte rádi superhrdiny, tak dvojnásob.

Agatha Christie
ZÁHADA NA ZÁMKU STYLES
Po všem tom pseudobestsellerovém, rádobythrillerovém balastu, na nějž jsem měla v poslední době při poslechu audioknih smůlu, byla Agatha jako pohlazení - a myslím skutečné pohlazení, ne to řemdihem.
Záhada na zámku Styles je prvním vyprávěním, v němž vystupuje Hercule Poirot, vlastník fenomenálních šedých buněk mozkových, které i tentokrát vyřeší na první pohled krajně zapeklitý případ vraždy. Takhle má, vážení, totiž vypadat audio-detektivka. Napínavá, zábavná, inteligentní. Když k tomu navíc připočtete naprosto bezchybnou interpretaci Jaromíra Meduny, vyjde vám perfektní oddychová záležitost.

úterý 12. prosince 2017

Moje třetí padesátka

Rozhodla jsem se pro ni před sedmi a půl lety.
A přesně tak dlouho nakonec vznikala.
Rodila se čtyři měsíce čistého času.
A na svět přišla s mírami: 72 045 slov a 259 normo stran.
Jen co se zrodila, nechala jsem ji zabalit a okamžitě se jí zřekla.
A čekala.
A čekala.
A čekala.
Až budu mít možnost obhájit, proč se jí musím jednou provždy vzdát.
Proč si ji musí vzít.
Proč si ji musí nechat.
A proč mi výměnou za těch 465 677 znaků, jež čítala, musí dát všehovšudy 3. (Jsem skromná!)
Vloni v září, stovky papírů poznámek
Říjen, píšu...
...listopad, začíná jít do tuhýho.
Ale všechno má svůj konec

Dočkala jsem se. 
Jen v opačným gardu
Konečně
A od včerejška to mám definitivně černé na bílém.
Nebudu lhát ani se tvářit, že na sebe nejsem pekelně pyšná.
Nebudu se tvářit, že to bylo jen tak mimochodem a s prstem v nose.
Nebudu se tvářit, že jsem s tím celé ty roky permanentně neotravovala okolí.
A že mě to konstantně nedeptalo.
Ani nebudu zastírat, že jsem si mnohokrát nevyslechla, že je to k ničemu, že se na to mám vykašlat, že to nemůžu zvládat, že je to na úkor rodiny, že je to na úkor práce, že vysávám jakožto interní doktorand stipendium, aniž bych učila (jsme malý obor, u nás obvykle doktorandi neučí) a dávala tedy něco zpět, že když nepůjdu přednášet, nemá to smysl, že akorát ztrácím čas.
Nebudu se tvářit, že mi každá jedna tahle věta nebyla líto.
A ani to, že ve mně akorát přiživovaly onen oheň podpalovaný vysoce hořlavým vědomím: já vám ještě ukážu!
A vždycky si budu stát za tím, co jsem nakonec napsala do poděkování.
Jen ještě musím vyřešit, jak vyvážit zklamání mého synovce, jež následovalo po zjištění, že nebudu mít žádnou ordinaci a on se ke mně nebude moct chodit léčit.

A vy, hlavně vy holky, mámy, budoucí mámy, dámy, ženy - je fuk, co vám říká okolí, je fuk, co si říkáte i vy samy sobě. Jde to. Jasně, že to jde. A stejně jako s tím ultra ani tohle není pohodlný, příjemný a snadný. Ale co z toho, co za něco opravdu stojí, skutečně je? Jediný, co vám může zabránit, jste vy samy. Protože nakonec - stejně jako vždycky - sejde jen na jediným: jak moc to chcete?

(A já chtěla. Moc.)

pátek 1. prosince 2017

Až do úplnýho zastavení

Když člověk začíná běhat, říká si, že to, že se dusí, že vypadá jako přezrálý rajče, že mu každou chvíli nejspíš exploduje vší tou tepající krví hlava, že kovová pachuť na jazyku a píchání v boku, že to všechno k tomu prostě patří. To, že ho bolí nohy jako prase, že ho berou křeče, že to prostě celkově stojí za exkrement jak od sousedovic rotvajlera, je naprosto normální. Oblíbená hláška koneckonců praví, že co bolí, sílí a silný přece chce být. Že když to vydrží, když bude trpělivý, když bude makat, výsledky se dostaví. A pak, pak bude tak silný, že uběhne desítku pod hodinu, a pak pod padesát minut a pak, ti šťastnější a šikovnější třeba pod pětačtyřicet nebo čtyřicet. Pak bude tak silný, že uběhne půlmaraton, a pak maraton, a pak ultra, a pak se dostane dál a výš. Protože plní domácí úkoly, protože jí ovoce, protože přeci MAKÁ. A tak se výsledky přeci dostaví, ne?
A já makám a makám a makám, kolikrát vlastně ani nevím, proč že to pořád ještě dělám, ale tak to dělám, protože to mýmu jinak děsně rozháranýmu - a co K. chodí do školky i neukotvenýmu - životu dodává jakýs takýs řád (nebo alespoň jeho zdání), dělám to, protože si při tom uklízím v zabordelený hlavě. Dělám to proto, že nepíšu o koťátkách, ani jednorožcích, protože většinu času přehazuju vidlema lidskou špínu, bolest, strach a děs. Protože se učím dýchat pod hladinou informací (a ne, tohle nesmí vyznít jako stížnost, mě to opravdu baví!) a místy se dost dusím. A i když je momentálním cílem udržet aspoň zdání nějaký rozumný kilometráže (teď brousím pravidelně tu spodní hranu objemu doporučovanýho MM - těch jeho 60-80 týdně a často ani na to nedostanu), stejně - stejně si pořád říkám, že se musím udržet aspoň na stejný úrovni, ne? Vím, že by mi to asi mělo být jedno (T: "No a teď se podívej na Gábinu Koukalovou, tu to živí a už pět měsíců netrénuje, na co si stěžuješ?"), ale není.
Poslední týdny - nebo možná i měsíce? Ztrácím přehled o čase - se trápím. Jak já se trápím! Vláčím svoje já podél přehrady, vláčím se pod lampami, protože je brzy tma a já najednou nestíhám vyběhnout za světla, i když mám přes dopoledne a kus odpoledne na starost jen sebe. Bojuju o každý kilometr. A pak už bojuju o každý metr. A najednou začínám prohrávat. Najednou není síla na nic. Vůbec na nic. Bezmocně sleduju, jak se moje běhání proměňuje v šourání. Jak se plazím. Plížím. Potácím.
Ještě chvíli a zastavím úplně.
Ještě chvíli a začnu couvat.
Ale jednu věc už po těch dnech, týdnech, měsících a letech, co tohle dělám, vím. Vím, že tohle prostě MUSÍM vydržet. Že když to teď vzdám, bude hotovo. Konec. Finito. Chalás. Už nikdy se nedonutím se k běhání vrátit. A tak se potácím, plazím a čekám. A čekám. Je to docela jako ta písnička od Jacquesa Brela, kdy víte, že když vydržíte, objeví se Frida, nádherná jako slunce.
A stejně tak přijde ten běh, kdy to bude zase dobrý. Kdy se bude zase dát dýchat a kdy nebudu mít pocit, že jste nejspíš někde blbě uhnula a narazila na partu gangsterů, kteří mi na památku zalili nohy do betonu. Musí. Protože já přece makám. A nějaká spravedlnost ve světě, kdy se po informační dálnici valí další a další lidská bolest, ještě být musí.


#-8 (56)
James Joyce
DUBLIŇANÉ
Přes veškerý vědomí dobového kontextu a přes urputnou snahu v něm text nepřestávat číst, jsem sklouzávala k očekávání něčeho - čehokoliv - třeba alespoň náznaku zápletky a pokaždé, když jedna za druhou, jednotlivé črty, vhledy a obrazy končily, jsem se nemohla ubránit jistému zklamání. Ano, vím, sám Joyce o stylu, jakým Dubliňany psal, hovořil jako o "úzkostlivě úsporném". A ano, v kontrastu s opulentností anglických románů 19. století je to dílo přelomové, fascinující, něco bořící a něco jiného budující. A přes to přese všechno, i přes ten nádherný jazyk Aloyse Skoumala (ve skvělé redakci Petra Onufera), jsem se nemohla ubránit tomu, že mě to prostě místy prachsprostě nudilo. Suverénně nejsilněji na mě zapůsobili Soupeři a Trapný případ. Zbytek, ten tak nějak žil, byl a zemřel.

#-7 (57)
Árni Thórarinsson
ČAS ČARODEJNICE
When I looked out my window many sights to see... 
Čas čarodějnice je detektivní příběh, jenž je na hony vzdálený tomu, co si dnes v boomu severského thrilleru, jehož lavinu spustil Larsson se svou ságou plnou zvrhlého sexuálního násilí, pod pojmem "severská krimi" nejspíš většina čtenářů představí.
Hlavní hrdina je obyčejný abstinující novinář, kterého dráha alkoholika dovedla až do regionální odnože velkého deníku, kde roky pracoval. Je to rozvedený muž, otec dospívající dcery, který žije s kanárkem a jenž prostě normálně funguje v normálním světě. Mrtvoly neumírají spektakulárně a ani je nevraždí blázniví fanatici nebo psychopati. Je to celé prostě takové - pro mnohé snad příliš - běžné.
A to je přesně to, co se mně na knize líbilo. Nejvíc ze všeho mi Árniho kniha připomněla ty Kena Bruena.
You got to pick out every stitch, yeh 
Beat me its eye to make it rich, oh no 
Must be the season of the witch

#-8 (58)
Olga Tokarczuková
SVŮJ VŮZ I PLUH VEĎ PŘES KOSTI MRTVÝCH
Hlavní Hrdinka je tak trochu Magor, no, možná tak trochu víc. Žije v osadě na česko-polské hranici a má podstatně blíž ke zvířatům než k lidem. Vzhledem k tomu, že zvířata nás lidi nestřílí, ani (většinou) nejedí, je jasné, kterou stranu si přecitlivělá, Chorobami trpící vegetariánka zvolí za svou a k níž bude mít podstatně blíž než ostatním dvounožcům. Jenže pak začnou umírat lidé a zdá se, že to možná s tou mírumilovnou zvěří nebude až tak horký. A pro čtenáře začne být rozplétání na první pohled jasného klubka o něco složitější. Hrdinka-Magor totiž není jen láskyplnou objímačkou stromů, je to dost otravná Bytost, kterou byste za sousedku nejspíš mít fakt nechtěli. Ale ti, kdo umírají, jsou taky pěkní prevíti a najednou si uvědomíte, že už vůbec není podstatné, KDO zabíjel (PROČ je zřejmé hned), důležité je, kdo je v PRÁVU. Celý děj se točí kolem elementárních otázek etiky soužití člověka s přírodou, kolem toho, KDO je nakonec vlastně Magor? Ten, kdo hájí právo všech na život nebo ten, kdo se automaticky staví nad druhého z pozice síly a moci? 
Nedávno jsem četla, že Svůj vůz... je autorčina nejslabší kniha. Byla od ní má první a pokud to tak je, nemůžu se dočkat těch "lepších", protože to bude teprve jízda. 
(Kniha má ke krásnému jazykovému stylu (a velice zdařilému překladu) ještě jeden bonus - úžasné ilustrace Jaromíra 99.)

A nakonec ještě jedna pozvánka.
Po dlouhý době mi vyšel překlad. Všechny barvy nebe jsou podle mě ženským protějškem Lovce draků Khaleda Hosseiniho. I tady máme tíživé rodinné tajemství, roztrhané rodiny a bolavé životní osudy. Hlavní hrdinka Tára se vrací po letech strávených ve Státech do rodné Indie, aby našla Muktu, svou kamarádku z dětství, která se u nich doma jednoho dne objevila odnikud, a stejně tak jednoho dne zmizela. Mukta, dítě vesnické prostitutky, dítě zasvěcené chrámu podle tradice devdásí - chrámových prostitutek - smířené se svým osudem. Obrazy vykřičené čtvrti Bombaje a kultury, která omlouvá násilí na dětech vírou. A ve středu toho všeho přesvědčení, že to, co jste rozbili, musíte slepit, i kdyby vám to mělo zabrat celý život. Na rozdíl od Hosseiniho Lovce tady můžu slíbit aspoň trochu šťastný konec.

pátek 17. listopadu 2017

O idolech aneb setkání malých lidí s těmi velkými

(Dneska to o běhání nebude ani oklikou, koho baví číst jen o něm, ten si ušetří čas a rovnou kartu zavře.)
Ať chceme nebo ne, od útlého dětství se nám v životě objevují víceméně fiktivní postavy, které obdivujeme, milujeme a kterým bychom se rádi přiblížili. Když odrůstáme aktovkám, přijdou na řadu idoly z masa a kostí, které buď řežou do nějakýho hudebního nástroje, vřeští do mikrofonu nebo třeba kopou do meruny. Těžko by se mi věřilo, že někdo dokázal dospět, aniž by byl poznamenán obdivem k nějakému idolu.
Já jako malá třeba vzhlížela (namátkou, protože jich bylo hodně) k těmhle:
Pak se mi vkus jaksi pokazil a od roztomilých pejsků a efemérních jednorožců jsem se přesunula k chlapeckým skupinám a hercům. (Tohle je teda těžký přiznání, ale když na férovku a upřímně, tak na férovku a upřímně):
Ehm. No. Tak Mark Owen z chlapecký kapely Take That (to pro ty, co si tu zásadní dobu devadesátek se všemi jejími New Kids On the Block a East17 třeba ještě (nebo už) řádně nevychutnali až do hořkého dna) dneska vypadá jako gumák a podle seriózního deníku The Sun je pěknej ku-evník; Darren Hayes z australský kapely Savage Garden je dnes mužatý a to, co tvrdila má sestra od začátku a kvůli čemu jsem se ji hystericky snažila zbít (což se mi nedařilo, protože tlučte někdo, kdo umírá smíchy, protože právě geniálně překřtil vaši lásku z plakátu na Darinku), je teda zjevně pravda; no a Nicolase Cage nekomentuju. V Hollywoodu moc horších herců není, asi tak.
S postupem času jsem se trochu zlepšila a ve výběru se objevili i tací, na nichž můžu dodnes oči nechat.
Kdybyste někdo nevěděl, tohle je Alois Musil nebo-li Músá ar-Rwejli, katolický kněz, orientalista a objevitel jordánského loveckého zámečku Kusejr Amra, jehož vybudovali Umajjovci a který byl plný úchvatné, zachovalé figurální výzdoby - tedy něčeho, co do té doby považovali orientalisté obecně za jev v islámské oblasti nemožný. Lojza byl neskutečný frajer, během svého působení v oblasti si jej dokonce dva beduínské kmeny zvolily za svého vůdce. O svém putovaní napsal mimo jiné celou řadu knih pro mládež, které jsou krásně ilustrované, pekelně nudné a seženete je v každém lepším antikvariátu. 

Dneska už žádný kluky z plakátu doma vylepený nemám, to ale neznamená, že nemám žádný idoly (vy se mi moc nesmějte - máte je určitě taky a kdo tvrdí že ne, ten je má nalepený nad postelí). Jen jsou to většinou lidi, který v mých očích dokázali na polích, jimž se věnuju, něco úžasného. A teď si představte, že byste se s jedním z nich mohli osobně setkat. Co byste mu řekli? Co byste dělali? 
Byli byste okouzlující, šarmantní a zábavní? Nebo byste zůstali tupě civět a jen se neschopní slova potili?
Poté, co jsem se dozvěděla, že hlavním hostem letošního Festivalu spisovatelů bude pravděpodobně největší žijící arabský básník Adonis a že bych se s ním kvůli chystanému výboru z jeho díla, na němž bych se měla podílet, měla setkat, jsem se neschopna slova začala zoufale potit.
Co když budu koktat? Co když mu nebudu vůbec rozumět? Co když to bude hrozná ostuda? Co když budu muset už navždy chodit kanálama? Co když, co když, co když...?
Blízkost někoho tak slavného a výjimečného, kdo pro literaturu udělal tolik, je dechberoucí. Jen těžko přenositelný je dojem z malého, téměř devadesátilého pána, který měl tolik šarmu a charisma, že jsem nikoho takhle úchvatného v životě nepotkala.
Bylo to jako mluvit s Mistrem Yodou zkříženým s Bilbem Pytlíkem a ještě mnohem víc! Těžko uvěřit, že se mi opravdu něco takovýho poštěstilo, pořád nevím, jak jsem se vlastně do tohohle světa velkých intelektuálů, který mi vždycky připadal  ne jako jen z jiný planety, ale rovnou z jiný galaxie, dostala, ale je to tam boží!

Česky bohužel od Adonise nic k přečtení není, ale máme opravdu velice zdařilý, obsáhlý anglický výbor se skvělou předmluvou překladatele. Je to kniha, která vám předloží průřez téměř celými šedesáti lety Adonisovy tvorby od první sbírky a počátků volného verše v arabské poezii až do současných básní v próze, kde se autor mimo jiné  vyznává z toho, jak náročné už je pro něj cestovat a jak zmatený a nejistý se na cestách letadly a vlaky cítí. Úchvatná lyrika protkaná nečekanými a o to silnějšími obrazy jde mnohokrát na dřeň. Lidi, čtěte poezii. Vážně. Stojí to za to.

#-9 (55)
Adonis
SELECTED POEMS

středa 8. listopadu 2017

Čekání na Kiliana

Dneska to bude o jedný výpravě do kina a nějakých těch knihách (ale je dvou, slibuju!), protože... no, však víte.

Před měsícem mi přišel mail jako žádný předtím. Ten mail mě zval do kina na premiéru filmu Hora mezi námi.Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký reklamní trik nebo prachsprostý spam a už jsem chtěla vrčet, kdo a kde zase vyštrachal můj e-mail. Jenže věc se měla jinak. Měla se nějak takhle:

"Ptáte se proč Vás zveme, a nebo dokonce co za to chceme? Věřte, že nic. Dali jsme si za cíl jsme najít ženy podobné Kate Winslet, která je pro nás vzor přirozené krásy a skvělé matky. Váš blog nás zaujal a řekli jsme si, že právě Vás na slavnostní premiéře chceme mít. Do kina si s sebou můžete vzít doprovod, doporučujeme sestru, kamarádku nebo třeba maminku."

Wow. Jako. Týjo.

Vidíte to tam? Nejen, že mi někdo říká, že jsem krásná, ALE ZÁROVEŇ (a to jako bacha) mi ještě sděluje, že jsem skvělá matka! Teda, ne doslovně, jasně, ale SKORO. A když jste roky zavřený doma, většinu času trávíte v teplákách, případně v čemkoliv, co když se zdevastuje a budete to muset vyhodit, neurve vám to srdce a děti vás prosí, abyste se "taky namalovala" a "byla krásná jako paní učitelka G.", je kompliment podobnýho ražení obvykle to poslední, co slýcháte. A skvělá matka? Nenechte se vysmát. Spíš slýcháte, že jste příšerná matka, protože a) furt někde běháte, b) pracujete c) ječíte na děti, protože jste unavená a nestíháte, protože furt někde běháte (a)nebo pracujete (jó, kdybyste si radši ty děti užila, dokud jsou malý!) a za d) máte ambice! (Ambice jsou totiž ve spojitosti s mateřstvím v okamžiku, kdy tou nejvyšší ambicí nejsou domácí rohlíky, marmelády, softshellový kompletek made by you atp., hotový vitriol, jenž se 100% chystáte nebohému roběti dříve či později přimíchat do (kupovaný! protože jste a, b, c i d) přesnídávky.)
A teď vám chce dát někdo lístky do kina, protože jste podle něj "žena podobná Kate Winslet".
Jako ráda bych tomu věřila.
 Jakože vypadám nějak takhle...
...nebo takhle.

Ale jestli jsme si někdy vzdáleně podobné, tak možná, maximálně, leda tak výrazem - takhle se obvykle tvářím, když odněkud někam vláčím vzpouzející se děti / když někdo v rámci silničního provozu dělá nějaký kokot*ny / všeobecně, když mě někdo (něco) nas*e. Což je, přiznávám, často.
 Anebo ve vzácných chvílích, kdy se mi zadaří a já jsem naopak z nějakýho důvodu veselá:
(Jo, Kate, jeď! Seš moje holka!)

Na premiéru jsem se nedostala, protože u nás to holt funguje tak, že kdo si jako první nahlásí akci, ten na ni jde a tentokrát to byla M., kterou pozvala kamarádka ze školky na oslavu narozenin. To víte, takový šestý narozky je totiž zapotřebí řádně oslavit. A tak jsme šly na oslavu. Ale protože v 20th Century Fox zjevně chápou princip "kdo dřív přijde, ten dřív mele", dostala jsem od nich dva volný lístky, abych si na film zašla, až dostanu vycházku.

A tak jsem šla.
Dneska.
Protože... protože prostě jsem marná.

Ale bylo to super! Teda - samotná výprava, protože jsem byla v kině skoro sama (docela jako za mladých let v Městském kině Sokol u nás doma, kde jsem v letech, kdy jsem žila filmem, byla pečená vařená a dokonce jsem se párkrát stala svědkem oné scény "Jste tu sama, nehrajeme"), protože jsem si koupila nachos s příšernou chemickou sýrovou omáčkou, kterou miluju a velkou colu a nemusela jsem celou dobu jít ani jednou s nikým čůrat, nikdo mi nic neujídal, nikdo mi nic nepil a to, co se odehrávalo na plátně, bylo HRANÝ!
(Ano, ze svých filmových nároků jsem s během let slevila.)
Hora mezi námi je film na pomezí dobrodružnýho snímku o boji o přežití a romantiky. Fotografka Alex se nutně potřebuje tři dny před Novým rokem dostat do New Yorku, protože se má vdávat. Neurochirurg Ben se nutně potřebuje dostat do Denveru, protože má operovat desetiletýho pacienta. Oba uvíznou na letišti, neb je jejich spoj zrušený kvůli blížící se bouři. V autopůjčovnách nezůstala už ani koloběžka a oba mají dostatečně pádný důvod zariskovat, najmout si soukromé letadélko a nechat se dopravit do Denveru alternativní cestou.
Z plakátu je jasný, že se tam jen tak nedostanou. 
A protože jsou na něm jen oni dva, je asi taky jasný, že pilot ten pád tak úplně nerozchodí.
Dál už je to o tom, jestli má cenu čekat ve vraku letadla, než vás najdou (nemá) nebo se vydat po svých (rozbitých) a pokusit se dorazit do civilizace (má).
Samozřejmě taková cesta divočinou jednoho (s druhým) nevyhnutelně sblíží - a do děje nám po boji o přežití v pořádně vymrazených horách vstupuje romantická linka. A tak je jasný, že aspoň jeden to přežije (sázela jsem na Kate, ta má, koneckonců, v odhazování umrznuvších milenců už praxi) - to byste divačkám nemohly udělat!, jde jen o to, kdo a jak.

Víte, já nejsem úplně ideální materiál na romantický filmy. Ne že bych na ně vůbec nekoukala, většinou u nich třeba žehlím nebo zašívám prádlo nebo balím dárky... a téměř nikdy na ně nechodím do kina. Protože mě stejně jako lapsy v knihách iritují ty ve filmech. A nemám ráda klišé. A na to Hora mezi námi trochu (a s postupem děje) dojíždí víc a víc. A na nezkušenost režiséra. Film totiž zoufale přešlapuje jak ta kočka na prahu a neví, čím chce být víc a snaží se být zároveň jak romantikou, tak dobrodružstvím, a poté, co se na scéně objeví střihy do (nedávné) minulostí snad i uměním. Ve výsledku je to nenáročný prasopes se skvělým obsazením. 
Je jasný, že když s vámi má spadnout letadlo, chcete, aby vás zachránil MUDr. Heimdall.
A když už máte doma malýho, prošedivělýho, bílýho týpka s plastovými obroučkami škaredých brýlí, je záhodno, aby Ten Druhý byl pořádný černoch, který vás dokáže unést (ve všech směrech). 
A když už s vámi jakožto s mužem ztroskotá holka (a ne Heimdall, jenž by se pro přežití hodil přeci jen víc), je na místě, aby nešilhala, neměla nadváhu, měla jenom přenesený koule a když se svlíkne, kino vám závidělo a ne vás v duchu plácalo po rameni za odvahu.
Kate s Idrisem spolu fungují parádně a nemáte nejmenší problém jim to celý věřit, labrador, který je doprovází, je dostatečně roztomilý a scenérie, v nichž se pohybují, berou dech. Jen jsem si nemohla pomoc a pořád čekala, odkud se vynoří běžící Kilian (T: "Jako do trojky, jo?") - nevynořil. 
Buď jak buď to bylo fajn odpoledne a děkuju za možnost se na film vydat. Romantickým duším ze srdce doporučuju, fanouškům obou protagonistů jakbysmet - no a my zbývající máme zas u čeho žehlit - a to taky není marný.

#(54)
Vanessa de Haan
THE RESTLESS SEA
The Restless Sea je další z knih, u které jsem psala (ne)doporučení k případnému překladu do češtiny. Kniha není venku ještě ani v originále, takže ji nehledejte, zatím ji nenajde. A co jsem o ní napsala?
První dojmy byly nevalný, kniha je opravdu dlouhá a zkraje pro čtenáře naprosto nepochopitelná. Zdánlivě bez hlubšího smyslu přeskakuje mezi jednotlivými postavami, přičemž dvě mají něco společného a jedna je totálně mimo - dvě kapitoly o tomhle, dvě o tamtom, tři o někom jiném, dvě zase o tom druhém... Později, když už víme kdo, s kým, jak, proč a za kolik, se děj rozběhne a nakonec je to docela napínavé čtení. Jenže to skutečně trvá nějakých 200 - 250 stran (tedy v mé 700 stránkové verzi).
Děj se začíná odvíjet v Londýně zkraje druhé světové války. Jack, což je, jak se posléze ukáže, jedna z hlavních postav, je patnáctiletý zlodějíček, který se pohybuje na ulici se svou mladší sestrou Elizabeth řečenou Betsy. Začátek je jak z Chňaplkerýho Fina, popisy doků, útěků, krádeží. Ostrý střih. Na scéně se objevuje Olivie. Olivie - druhá hlavní postava - pochází (jak jinak - schematičnost je bohužel jen z ústředních rysů románu) z horní společenské vrstvy a je rodinou expedována do Skotska na panství tetičky Nancy. Tam se Olivii moc nelíbí, musí si sama topit a bydlí v malinké boudičce, ale je to holka jak má být, postaví se tomu čelem a s prostředím se sympaticky sžije (popisy přírody a života na skotským venkově budou asi mnohým připadat úmorný, mně se ale moc líbily, ale je možný, že to jde kompletně na vrub mojí šílený slabosti pro tuhle část světa). Střih, další kapitoly jsou o Charliem - třetí ústřední postavě (že jich je moc? Nebojte, pár jim pomře - budiž autorce připsáno k dobru, že se s lidmi ani zvířaty nemaže). Charlie je sirota ze stejného společenského ranku jako Olivia, příhodně je kmotřencem tetičky Nancy, ještě příhodněji zachrání Olivii ve vlaku před obtěžujícími vojáky a nejpříhodněji se do ní bláznivě zamiluje. Charlie je nicméně letec, takže u tetičky se jen ohřeje a je čas vojančit.
Kolem 120. strany se na scéně znovu objevuje Jack - v době, kdy už si čtenář říká, kdo to sakra byl a proč jsem o něm vůbec musela 50 stran číst?! (Tady je pořeba zmínit, že má autorka v knížce místy výpadky v ději - asi kvůli škrtání a jedna scéna je špatně přehozená - tj. o postavě se automaticky hovoří jako o někom a co je zač se ovšem dozvídáme až později... ) Jack se dává se svým kamarádem Carlem k obchodnímu námořnictvu. Postupně se dozvídáme, že nějak utekl od mámy poté, co poslala jeho sestru Betsy do bezpečí na venkov, ale jak a proč, to asi vypadlo při redakci. Každopádně Carl s Jackem podstupují tvrdý trénink - prostředí obchodního (zásobovacího? nejsem v téhle terminologii absolutně kovaná, druhá světová mě nikdy nebavila - stačila mi Jiskra života, Na západní frontě klid a Král krysa a o mém pacifismu bylo rozhodnuto) námořnictva pro mě představovalo jeden z největších plusů knihy, nic jsem o něm nevěděla a jsem zase chytřejší - nakonec absolvují a můžou se přidat ke královskýmu obchodnímu námořnictvu. Tehdy Jack zjišťuje, že jeho mámu zabila bomba a sestra je čert ví kde.
Děj přeskakuje mezi postavami, až dojde k nevyhnutelnému a Jack se čirou náhodou setká s Olivií, neboť loďstvo začne mít tajný přístav v lochu (jako fjordu ne jako báni), u kterého Olivia provizorně žije.
Takže máme tu Charlieho létajícího ve válce zamilovaného do Olivie.
Olivii, která bere Charlieho jako kamaráda a která se zamiluje do Jacka, který je pro ni naprosto společensky nepřijatelný.
Jacka zamilovaného do společensky nepřijatelné Olivie.
Nezvěstnou Betsy, kterou chce Jack najít..
A taky zachráněnýho pilota Luftwaffe, kterýho samo najde Olivie, vyléčí ho, skamarádí se s ním, schová ho a pak mu pomůže utýct (to aby bylo jasný, že i náckové byli hodní kluci - nebo aspoň někteří).
Tak.
Jack musí na moře - je součástí arktického zásobovacího konvoje, který vozil zásoby do Ruska. To je druhý plus knihy, protože o tom jsem taky nic nevěděla.
Nebudu dál unavovat dějem. Neustále někdo někde troskotá a zachraňuje se. Trpí a trpí ještě víc, Betsy se najde - šlape v Londýně - překvapivě se setká s Charliem, s nímž pak otěhotní.
Mezitím otěhotní (taktéž) při tenkrát poprvé i Olivie s Jackem.
Někdo potratí, někdo donosí, někdo se vzchopí, jinej se chová jako totální fracek, někdo umře, někdo přežije - standardní mix.
Máme tu ovšem i neuvěřitelné náhody (za mě spolu s šablonovitými postavami až hrůza největší slabina kniha), zázračná vyléčení z PTSD lusknutím prstů, muže, kteří pro svou čest neváhají zemřít, lágr, v němž jsou lepší podmínky než byly na pionýrských táborech a nakonec hrdinskou smrt a happyend v rámci možností.
Knížka je psaná svižně, přesto působí místy úmorně, protože máte prostě pocit, že tohle sestřelení a tamto potopení už si mohla autorka ušetřit.
Ale nakonec je to stejně podstatně lepší než drtivá většina toho, co je dneska považované širokou čtenářskou veřejností za "super knihu". Něco se z ní dozvíte, dokáže ve vás vzbudit nějaké emoce, rozhodně urazí vaši inteligenci. Asi už i na knižním poli slevuju z nároků, protože tohle už mi přestává připadat jako málo.

B. A. Paris
ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI
Protože stejně jako každý můj komentář k něčemu, co je podle mě (totální) kravina, i tehle bude obsahovat nějaké ty *SPOILERY*, radím nepokračovat ve čtení, pokud jste tedy pevně rozhodnutí pustit se do knihy, jejíž zápletka je děravá jako řešeto a hrdinka taková blbka, že jsem poprvé v životě (nebo po hodně dlouhý době) fandila záporákovi a doufala, že už jí konečně něco pořádnýho udělá.
To byl totiž hlavní kámen úrazu celý knihy - nevyvolala ve mně ani špetku soucitu s postavami, který mi byly naprosto fuk. Nenašla jsem tam ani jedinou napínavou, natož děsivou scénu. Celý to bylo průhledný a nudný. Kdyby autorka budovala napětí postupně, kdyby odkrývala podstatu záporáka po jednotlivých scénách, kdyby se hrdince dělo něco horšího, než jen to, že sedí zavřená doma... Pak možná. Takhle? Jen snůška nelogičností, která je podstatně méně děsivá než výsledky posledních voleb.
Zápletka je prostá - Grace žije v navenek dokonalém manželství s dokonalým mužem, dokonalým domem, dokonalým zevnějškem. Na všechny působí jako maximálně zamilovaný pár (no nevím, nevím, stalkovat chlap kámošku i na dámy v hospodě, rozhodně by si to jako znak zamilovanosti nevykládala...), ale skutečnost je - bu bu bu - děsivá! Jack totiž Grace vězní! Ano! Je to úchyl a drží ji doma. Jako páku používá její postiženou sestru, vyhrožuje jí, že jinak její sestru šoupne do ústavu a tak ho Grace nechá, aby z ní dělal magora, držel ji pod zámkem a chystal se na to, až si v po dosažení sestřiny plnoletosti děvče s Downovým syndromem přiveze domů, zamkne ho do sklepa a umučí. Zní to strašidelně? No, tak věřte, že to strašidelný fakt není.
Hlavní hrdinka Grace je úžasná, soběstační, citlivá, inteligentní a schopná žena. Přes to přese všechno se nechá snadno uhranout čtyřicátníkem, krasavcem inteligentním, právníkem, jenž je ze záhadných důvodů stále svobodný (dámy, vnímáte to? 40+ fešák, svobodný a bez závazků? Bez rodiny? Kdo nezpozorní, je pitomý a naivní). Vůbec mu nevadí, že má téměř dospělou sestrou s Downovým syndromem, o kterou se Grace bude muset postarat, protože jejich rodiče o ni nestojí (už jen tahle premisa je dosti vachrlatá - je dost těžké starat se o postiženého Downem i pro dospělé rodiče, natož pro pubertální dítě-sourozence, každý, kdo tomu věří, zvedne ruku) a jí není vůbec divný, že ji požádá po pár schůzkách o ruku. Každá holka, která kdy viděla Sex ve městě (takže všechny, kdo tvrdí, že ne, dívá se na něj dodnes), ví, že si NIKDY nesmí vzít chlapa, se kterým ještě nespala (pokud to tedy není proti jejímu náboženskýmu přesvědčení) - Charlotte se kvůli nám obětovala, abychom my všechny věděly, že je to osudová chyba!
Záporák se projeví už o svatební noci, pipi Grace s ním i přesto odletí od Thajska, kde, chudinka, musí snášet malý hotelový pokoj, politujme ji. Záporák jí tam vyloží karty, to taky dává smysl, všechno na sebe nabonzovat. Ona místo, aby okamžitě utekla, zůstane. Protože nemá pas a peníze! Panenkoskákavá!! Jsou lidi, co chodí pěšky! Asi o nich ještě neslyšela... ale jsou tací! A mimochodem - v takové zemi, jako je Thajsko, je rozhodně lepší nápad než hysterčit na recepci, že je můj muž vrah, říct, že je to pašerák heroinu, co má v žaludku 15 sáčků matroše. Nějakou dobu by se Záporák z lochu nedostal, to mi věřte. Celý příběh se drolí, pohromadě nedrží vůbec nic – je to jeden detail na druhém – třeba to, že Záporák si Grace přivlastňuje jako manželku na svatební cestě proto, že ona má mít v pasu napsané jeho příjmení - tak všichni víme, jak dlouho trvá, než úřady zprocesují fakt, že jste vdaní/ženatí a teprve potom si lze nechat dělat nový pas. Oni ovšem odletěli hned druhý den po uzavření sňatku... Takže 100% měla pas se SVÝM jménem.
A takhle bych mohla pokračovat celou knihu - dala by se trhat scéna za scénou, protože snad žádná nedává smysl. Od postav, které se s nenuceností soudruha v Bartolomějský vyptávají během prvního setkání na věci, na něž se mnohdy nezeptáme ani těch, které známe roky, přes to, že nikomu není divný chování Záporáka a "utrpení" hrdinky - jako jo, omezuje ji, nepouští ji ven, ale nic horšího, než že jí co tři dny dává čistý pyžamo a občas ji zavře do sklepa mezi obrázky, jí nedělá (no, to na tom Natascha Kampuschová byla hůř), po tu největší nelogičnost se sestrou - chudinka Millie by musela do ústavu! Jasně, tak ji přivez a radši ji umuč k smrti a mě taky. Blbka blbkovatá. Fakt jsem měla veliký potíže ji litovat a to nejen proto, že jsem souběžně s touhle knihou četla titul odehrávající se během druhé světové války, kde lidi SKUTEČNĚ trpěli.
Interpretace Simony Pekové to dorazila úplně. Ne, že by četla špatně, to ne, ale je naprosto nevhodná - je dvakrát tak stará jako hrdinka, což bohužel u románu psaného v ich formě strašlivě ruší. O její výslovnosti některých slov ani nemluvě – obzvláště z "Tájska" a "menažera" jsem kvetla jak pouštní kaktus po dešti.
Takže ne.
Ne.
Ne.
Vím, že jsem se už u Minierova Mrazu dušovala, že už nic takovýho alespoň v dohledný době nebudu číst ani poslouchat, takže si za to můžu vlastně sama. Snad už jsem dostatečně poučená.