pátek 14. července 2017

Papírový džin a tučňák s panákem benzínu do sekačky k tanci a k poslechu

Ač opakovaně varována, že mám dávat ty knížky postupně, protože je to pak moc dlouhý a nikdo to nečte, opět se dostávám do skluzu a tak jen v rychlosti, protože o dnešní dávku papírovo-zvukových pokladů vás nemůžu připravit.

#2 (38)
Jonathan Stroud
AMULET SAMARKANDU
Kdo četl Zaklínače, ví, co, resp. kdo, je dítě-překvapení. Kdo ne, ten to půjde pronto napravit. My počkáme...
...
...
...
Hotovo?
Tak jdeme na to.
Amulet Samarkandu, první díl Bartimaeovy trilogie je knížka-překvapení. I takové jsou. Ty, které nesoudíte jen podle obalu, ale i podle názvu. Takové, jež vám někdo přinese domů nebo vám dá, vy ze slušnosti poděkujete a jen vrozený odpor k odhazování knih vám znemožní je rovnou vyexpedovat (nedej bože směr popelnice). Amulet Samarkandu, kdo by takovou blbost četl? říkala jsem si. To bude zase nějaká pseudoromantická slátanina z muslimského prostředí. A tak jsem knihu roky oprašovala a vůbec ji neměla v úmyslu číst.
Víc už jsem se mýlit asi nemohla.
Nakonec jsem po ní sáhla u mamky, přečetla si přebal a začala být zvědavá. Současný Londýn, kterému vládnou mágové? Praha jako největší magická velmoc soupeřící právě s Londýnem? Džinové? Kouzlení? Sem s tím! 
A k ještě většímu překvapení musím říct, že tahle knížka je to báječně zábavné YA fantasy, kde se to jen hemží džiny, ifríty, máridy a spoustou dalších magických bytostí, hloupými kouzelníky, po moci lačnícími mágy a nechybí ani hrozba katastrofy obřích rozměrů. U vyprávěcího kormidla se střídají dva ústřední hrdinové, mladý Nathaniel, nadaný kouzelník (v er-formě) a Bartimaeus, cynický, hláškující džin (v ich-formě), které Nathaniel přivolá a jenž čtenáře oblažuje výbornými, černohumornými poznámkami pod čarou - "...jeden známý byl dokonce roky uvězněný v nějaké špinavé lampě, dovedeš si představit tu potupu?". Oceňuji i to, že ač trilogie, nekončí první díl nějakým vynuceným cliffhangerem. Přesto (a možná právě proto?) si moc ráda přečtu další část se v literatuře jen tak nevidí. 
Suma sumárum je to příjemné, pohádkové a imaginativní vyprávění. Co víc si pod hlavičkou "odpočinkové četby" přát? To vše ve standardně velmi dobrém překladu Petry Diestlerové.

Tom Michell
CO MĚ NAUČIL TUČŇÁK
Tom Michell se narodil do rodiny dobrodruhů. A když vaše máma chová krokodýla a celá rodina je rozeseta po všech koutech světa, jen těžko vás můžou zvlněné kopečky jižní Anglie uspokojit. Tom proto krátce po dvacátých narozeninách vyrazil do Argentiny. Za dobrodružstvím, za poznáním, za nevšedními zážitky. A těch mu Jižní Amerika 70. let poskytla požehnaně. 
Bylo by ale zásadní chybou očekávat divokou jízdu v duchu Indyho Jonese. Kdepak, Michellovo vzpomínkové vyprávění je prosté dramat, zápletky nebo rozuzlení. Jsou to paměti pána, který býval mladým klukem a učitelem na internátní škole, a jenž chtěl zažít něco velikého. A protože byl ochotný pro to něco udělat, splnilo se mu to a na své cestě potkal unikátního parťáka. Psa má totiž každý.
Co mě naučil tučňák je 100% "feel good book" aneb kniha, která je po všech stránkách příjemná, historky jsou milé, zážitky úsměvné a podmanivé podání Kryštofa Hádka celý ten příjemný dojem jen posiluje. Jistě, závěr je smutný, ale i o tom je život - o zrození a o smrti; a mezitím, když budete mít štěstí, můžete zažít velká dobrodružství, pevná přátelství a třeba se i něco přiučit od tučňáka.
Josef Formánek
ÚSMĚVY SMUTNÝCH MUŽŮ
"Si dáš pivo, ne? Ne? Tak aspoň panáka na cestu!" Zrcadlo, který Josef F., jak sám o sobě autor píše, nastavuje naší alkoholický kultuře, přináší mrazivý odraz lidí, kterým se dvě "zdravotní" decky denně vymkly tak trochu z rukou. Je tu bývalý úspěšný podnikatel, ironman a sobec, který nakonec vypil i benzín ze sekačky. Je tu muž, který čeká, až si ho odveze mateřská loď i ten, který zbouchl nevlastní dceru. Jsou tu ti, kterými se nikdo z nás nechce stát.
A je tu autor sám. Josef Formánek, bývalý šéfredaktor časopisu Koktejl, spisovatel, autor populárních knih, alkoholik. Otevřeně na sebe přiznává celou řadu věcí, kterou byste se snad styděli svěřit i knězi.
Josef F., jak sám o sobě referuje, vás vezme na výlet za zdi, za něž se doopravdy podívat v žádném případě nechcete. Úsměvy smutných mužů vypráví o životě v protialkoholní léčebně a osudech jejích pacientů s upřímností, jež nám může pomoct pochopit, že se vejce černýho draka může vyklubat v kapse kohokoliv z nás...
Knihu skvěle interpretuje Filip Švarc a paradoxně ji vydalo vydavatelství Země pohádek - tak přeju autorovi, aby měly jeho zápisky pohádkový konec a on toho draka jednou provždy přemohl.

úterý 11. července 2017

Příběh závisláka. Upřímná zpověď Charlieho Engla, notorika, narkomana a jednoho z největších ultramaratonců současnosti

(37)
Charlie Engle
ULTRAMARATONEC
„Nikomu nevěř!“ hlásal plakát na zdi kanceláře Foxe Muldera v Aktech X, ikonickém seriálu 90. let. Kdyby se Mulderovým heslem řídil i famózní běžec Charlie Engle, mohl by se jeho život odvíjet docela jinak.

Charlie Engle přišel na svět v americké Severní Karolíně v roce 1962. Ve světě vytrvalostních běhů je pojem – spolu s Kevinem Linem a Rayem Zahabem jako první přeběhli Saharu, zúčastnil se celé řady extrémních závodů, několikrát dokončil Badwater Ultramarathon a v roce 2010 se dokonce zúčastnil i legendárních Barkley marathons. Jeho paměti nyní pod názvem Ultramaratonec vydává nakladatelství Práh. A na rozdíl od drtivé většiny autorů běžeckých memoárů, jež jsou dostupné v češtině, má Charlie Engle skutečně co vyprávět... CELÝ TEXT ZDE

čtvrtek 6. července 2017

Natěšený strachování - vyděšený těšení

Za dva týdny budu touhle dobou sedět v Niedernsillu a budu se modlit, abych toho v následujících hodinách naspala co nejvíc. 
Za dva týdny a den budu touhle dobou postávat v Kaprunu, nervy napjaté k prasknutí. Budu si nervózně prohlížet ostatní příšerně vysportované, štíhlé, pružné a nesmírně rychlé, zkušené a skvěle připravené spoluběžce a budu přemítat, kde se ve mně vzala odvaha a drzost postavit se na start vedle nich.
Už teď se...
...nesmírně těším na celé to dobrodružství, které mě bezesporu čeká
...příšerně bojím toho dobrodružství, které mě bezesporu čeká
tenhle schizofrenní pocit násobí vědomí, že jsem v případě nemohla a nedělala maximum - nejdřív to byl bolavý nárt, pak bolavá achilovka, které od začátku roku nepříjemně snížily objem naběhaných kilometrů a způsobily, že jsem nakonec běžela v noci jen jednou a delších a dlouhých běhů taky nebylo zdaleka tolik, kolik jsem si naplánovala. 
Na druhou stranu je třeba říct, že jsem téměř vždycky, když to bylo možné, běžela. Aspoň kousek, aspoň chvíli. 
Usilovně jsem se snažila udržet kilometráž na 60+ týdně a většinu času se mi to dařilo.
Snažila jsem se nastoupat tolik metrů, kolik jen bylo možné.
Snažila jsem běhat tak málo asfaltu, jak jen to bylo možné.
Snažila jsem se nepřestat mít ráda běhání. Ne. Kecám. Snažila jsem se běhání nepřestat milovat. Ráda mám koprovku a zelenou barvu, to ale neznamená, že bych musela mít všechno zelený a jedla jen mnohými nenáviděnou omáčku. Bez běhání být nemůžu. Nebo můžu, ale pak nemůže být nikdo se mnou, protože vrčím a štěkám a po pár dnech bez tohohle mého ventilu i koušu. Neříkám, že to jde tak snadno jako dřív, ale je to jako s každým dlouhotrvajícím vztahem, kdy to vzrušení a napětí prvních měsíců a někdy i let nevyhnutelně opadne a vy musíte najít ty hlubší společný tóny, který vám umožní společně ladit další desetiletí. A tak se s běháním občas hádám a přu, občas mě děsně štve a sem tam ho i nesnáším a nejradši bych s ním sekla, ale stejně jako v tom partnerském životě si ten svůj bez běhání prostě nedovedu představit. 
A tak se těším a bojím. 
Za dva týdny a jeden den odstartuje mé dosavadní největší běžecké dobrodružství. Dobrodružství, jehož semínko zasadila R. v jídelně večer po Kaisermarathonu Söll a které se uchytilo, vyklíčilo a vyrostlo a vzalo na sebe podobu obsesivní představy. Cíle. Snu. Cesta mě povede přes hory a přes doly a já jen doufám, že to, co jsem přípravě dala, mě dovede alespoň do Kalsu na 60. kilometr, abych si prohlídla tu část trasy, kterou jsem vloni neviděla. A doufám, že kolena, který občas zlobí, záda a kůže na zádech, ramenou a vlastně všude, kde jsou nějaký švy, jež se mi tak snadno rozedře do krve, budou tentokrát zarputilejší a jen tak se nedají a dovolí mi se s tratí poprat. 
A tak se chystám. Tahám rozumy ze zkušenějších, snažím se vybavit si vlastní přešlapy a poučit se z nich a stejně jsem si jistá, že stoprocentně na něco zapomenu. A bojuju se strachem. S obrovským strachem z neznámýho, z těch obrovských hor, s nimiž mám tak málo zkušeností a který mě tak strašlivě přitahují, že si prostě nedovedu pomoct. Děsím se výstražných vykřičníků na trati. Děsím se případný druhý noci v pohybu. Vím, jak vypadají halucinace z nevyspání, vím, jak náročný je bojovat s příšernou, nesmírnou a všepohlcující únavou (alespoň k něčemu ty roky, co jsme s M. téměř nespali, jsou). Na to se netěším. Ale těším se na to dobrý. Těším se na přírodu, kterou naše cesta povede. Nesmírně se těším na ten pocit malosti, na tu obrovskou pokoru, kterou ve mně tyčící se štíty vždycky vyvolají. Těším se na lidi, který potkám, protože zatím to byli vždycky velký pohodáři. Doufám, že hvězdy mi budou nakloněny. Doufám, že to, co jsem mohla přípravě dát, bude stačit. Doufám, že budu stíhat - pro mě velice přísný - cuty. Doufám a sním o tom, že se dostanu do Kaprunu zpátky po svých. Tak jako vloni...
Držte mi palce. Budu je potřebovat. A případný rady sem!

(3:55 náš doběh - remcala jsem, že nemám s holčičkama jedinou fotku z cíle. Tak jsme se alespoň dostaly do oficiálního videa)

středa 28. června 2017

Překvapení - strhující morbidita - bídný kompilát

...tak nějak by se asi daly charakterizovat tři knížky, který se mi tu opět nakupily - tak se do nich pusťme, ať je prostor na ty další (nějak moc čtu, možná bych měla dělat občas i něco jinýho... éé... ne).

#0 (36)
Jaroslav Velinský
DZWILLE

"Pera jsou černá... ať nás vedou dál." 

 Nedávno jsem psala o Mechanickém pianu a musela chca nechca přiznat, že jsem tu knihu doma sušila pěkných pár let. Tahle moje slaměnka je ale v porovnání s jinými domácími knižními pomníčky ještě sotva utrženou haluzkou. Dzwille, útlou a malinkou (a přesto 414 stran dlouhou, písmenky naditou) sci-fi/fantasy šisovalo mé sestře na polici slunce od Vánoc roku 1996. Myslím, že ji nikdy nikdo nečetl, ale mě celý ty roky nepřestávala podivně přitahovat. Vím téměř jistě, že jsem se ji pokoušela i několikrát číst, protože mi přišla dostatečně cool, aby dokreslila moji krutě intelektuálsky nezávislou image, již jsem si marně pěstovala (jakmile jsem otevřela pusu, byla jsem okamžitě odhalena), nikdy jsem se ovšem nedostala za stranu 40. Jako důkaz místo slibů mi posloužila stařičká záložka, kterou jsem z ní vylovila před pár týdny, kdy jsem neměla vůbec chuť číst u mamky to, co jsem si přivezla. A tak jsem se po letech znovu pokusila vypravit na cestu do tajuplné země Dzwille, tak trochu pohádky, tak trochu skutečnosti, tak trochu Utopie, tak trochu Atlantidy, tak trochu ráje, tak trochu pekla... kdo vlastně ví?
Začátek je každopádně výborný. Velinský načrtává kontury postapokalyptickýho světa, jímž projíždí vlak, který nikdy nezastavuje a jenž obývají poslední přeživší lidé. Než však stihnete pochopit, kdo je kdo, a co a proč kdo dělá, děj je přetržen a hrdina vržen do naprosto jinýho světa, mezi jiný postavy, do jiný doby, a pak znovu a znovu a znovu... 
Prvních 150 stran jsem přemýšlela, co autor hulil a říkala si, že to musel být sakra dobrý matroš. Děj knihy skáče mezi dějovými a časovými rovinami bez jediného varování a zprvu nepřipravenému čtenáři z toho jde hlava kolem. Už už jsem si brousila nůž nemilosrdný kritiky, která se chystala vytýkat neschopnost udržet myšlenku a rozvít ji v pořádný příběh, zkratkovitost, povídkovost, nedokonalost, nedokonavost... Jenže, pak se jednotlivý nitky začaly provazovat a vytvářet spletitou, fantaskní tapiserii minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy si je hlavní hrdina sám sobě otcem, synem a vnukem. V okamžiku, kdy se začaly jednotlivý příběhy proplítat a rozvíjet, jsem už byla plně lapena do osidel imaginace J. Velinského a jen nechápavě - a obdivně - vrtěla hlavou nad tím, jak rozsáhlou fresku ve svém románu vykreslil. Jistě, konec mohl být pompéznější (a přiznávám, že jsem v něj i doufala), ale nakonec musím přes své zklamání uznat, že žádný jiný být ani nemohl. Koneckonců, nikdo vlastně pořádně neví, jak pohádka o zemi Dzwille a Poutníku Bertovi vlastně končí. To už je na laskavém čtenáři. 
Žádný podobný román na pomezí sci-fi a fantasy jsem ještě nečetla. A přestože je pravdou, že nejsem žádný velký znalec žánru, troufám si, tvrdit, že svět, který J. V. stvořil, je v mnohém originální - a kdyby nebyl, krása jazyka, jímž jej vykresluje, to mnohonásobně vykompenzuje (ano, takováhle umí být čeština).

...A máte-li rád černá pera, dám vám v depozitáři vybrat celou kolekci. Teď už výroba neběží, děláme tulejníky. Správní rada se shodla, že je to obrovský šlágr."
"Co to je - tulejník?"
"Hlavně úspěch reklamy. Tulejník není nic zvláštního - ale musíte ho mít. Byl byste blázen, kdybyste ho neměl. Sousedi mají bílého. Vy si koupíte zlatého. Oni platinového. Pak přijde do módy průsvitný. A tak dále. Tulejník do každé rodiny."
"Dobrá, ale k čemu to je?"
"Vždyť vám říkám, že k ničemu."

#37
Mary Adkins
HOW TO SAY GOODBYE
Už dlouho se mi nestalo, abych utíkala ze studijní skupiny jen proto, že vím, že budu mít 45 minut v mhd, kdy budu moct dál číst, abych četla u snídaně i v autě (to totiž normálně nedělám vůbec, protože se mi dělá špatně) - z toho je asi už předem jasné, co si o How to Say Goodbye myslím - a přesně to bude následovat.
HtSG mi přistálo v e-mailové schránce v rámci "partnerské pomoci". To je taková úžasná instituce, kdy kniha vede k další knize nebo i dalším knihám a kdy vám váš odpovědný redaktor pošle .pdf titulu, jehož práva nakladatelství zvažuje a potřebuje, aby knihu někdo přečetl a napsal, co si o ní myslí. 
Inu, protože nemám co číst, samozřejmě jsem nabídku neodmítla. Přečetla jsem si anotaci a usoudila, že tím, co je popisováno jako "feel good" kniha, která se sice zabývá vážným tématem, ale při níž se budete i hlasitě smát, nemůžu nic zkazit. Navíc jsem měla za sebou překlad Trasi a potřebovala si trochu oddechnout.
No, nevím, kdo píše anotace, ale buď ten člověk knihu neviděl ani z rychlíku anebo je to emočně plochý cynik. Usmát se? Ano. Smát se? No, pokud vám přijde na tom, že v 38 zjistíte, že máte před sebou maximálně šest měsíců života, aniž byste vlastně ten život stihli začít žít, něco vtipnýho, pak se budete za břicho popadat. Na tom, že lidé vyrůstají v dysfunkčních rodinách a perou se s bolestí a ztrátami a ještě větší bolestí ze ztrát přeci není nic k popukání. A "feel good book"? No, tak to k popukání jako nálepka téhle knihy skutečně je. Popis obsahu je úplně stejně mimo.
O čem že to je? Kniha je tak trochu o Iris a tak trochu o lidech kolem ní. Je o bolesti a ztrátě a o lásce a životě. Iris je 38, když jí diagnostikují rakovinu plic v posledním stadiu. A přestože se to - jak mi v poslední době připadá - v mainstreamových knihách moc nenosí, Iris skutečně během pár měsíců umírá (a stačí na to prolog knihy). Nestihne letět do vesmíru ani se šíleně zamilovat, adoptovat Afričanče nebo najít lék na AIDS. Ne. Iris žila v zásadě neviditelný život (rozvedená, bezdětná) bez většího dopadu na okolí (sekretářka, která si chtěla otevřít pekařství) a přesně tak taky umírá. Tečka. Byli jste a nejste. Žádná dramata. Žádný deus ex machina. Celá tragédie životní definitivy na 183 normostranách.
Naprosto strhující je forma, kterou autorka zvolila (je na místě se doznat k neskutečné slabosti pro romány v dopisech - od chvíle, kdy jsem v patnácti zakopla o Choderlose de Laclose jsem ztracená) - většinu textu tvoří obsah mailové schránky Irisina šéfa, (ne zrovna úspěšného) mediálního agenta Smithe, zápolícího s hromadou (rodinných) kostlivců ve skříni a závislostí na internetovém gamblingu (ale pozor, žádné drama, žádné slzy, všechno jen tak nějak mimochodem jako ideální dokreslení charakteru postavy, jedno, dvě ťuknutí - kouzlo jazykového minimalismu v praxi). Vedle Smitovy pošty je tu pár mailů od starší sestry Iris, Jade, která se o ni v posledních měsících života starala a která se nedokáže s její ztrátou srovnat. Jade píše mámě, píše lékařům, aby zjistila, jestli nemohli udělat víc a píše si se Smithem, se kterým se tak nějak organicky dají dohromady - nic násilného, žádné červená knihovna a hlavně žádná trapná klišé. To celé je prokládané blogovými zápisky Iris, které začala po sdělení diagnózy (a prognózy) psát.
Zní to jako šílená depka? On to JE depka. A poměrně velká, ALE Adkins to záhadným způsobem zvládla ukočírovat přesně na té správné straně hrany, kdy z vás ty emoce ždíme, aniž by to bylo okatý a hlavně aniž by vám to vadilo. Není to žádná slzopudná limonáda, která by urážela inteligenci. Vůbec ne. Veškerou tíhu témat odlehčuje lehký vyprávěcí styl a forma, která jí umožňuje psát v podstatě celou knihu jako soubor extrémně živých dialogů (případně monologů Iris ke čtenářům) a jako bonus si dělá krásně jízlivou legraci z celé řady aktuálních (virtuálně) společenských jevů, ať už to jsou absurdní internetové komunity, komentáře na internetu, chování sousedů v domě nebo "hvězd" a jejich manažerů.
Ta kniha je... fascinující. Pro mě osobně strašně silná. Ne, nejsou tam žádné hluboké myšlenky a mohlo by se jí vyčíst, že je dost krátká a že se po dočtení posledního řádku budete zuřivě snažit nalistovat další stranu, která tam už není (a po tom zjištění zůstanete zírat s otevřenou pusou), ale i to je součást její výpovědní hodnoty.
Držme palce, aby vyšla. Fakt stojí za přečtení.

#1 (38)
Miloš Mendel
ARABSKÉ JARO
(Tohle je sice taky práce, ale válela se mi v mailu od loňskýho jara, takže si ji s čistým svědomím zapisuju jako splněný knižní rest, to jen aby bylo jasno, že vůbec nefixluju!)

Co k tomu říct? Arabský jaro je recenzní výtisk. Dojmy měly putovat na iLiteraturu ale nepoputují. Proč? Protože na další hádky s "mocnými a mocnějšími" fakt nemám chuť a tohle by k ničemu jinýmu nevedlo. O co jde? 
Miloš Mendel býval jedním z naši předních arabistů. Ten minulý čas je na místě, protože doby, kdy publikoval velice kvalitní práce jsou žel bohu minulostí. Arabské jaro vyšlo v roce 2015 a mělo reflektovat události z roku 2011. Místo potenciálně zajímavý, odborný publikace je to ale tendenční, nezdrojovaný, repetetivní kompilát, který si ohýbá fakta podle potřeby. Na čtenáře neznalýho problematiky může působit úžasně čtivě a můžou na něj udělat dojem autorovy rázný postoje. Jenže prvních 120 stran tvoří splácanina Mendelových dřívějších publikací, který nemají s tématem nic společnýho - nebo mají, asi ve stejný míře, jako kdybyste si koupili knihu o sametový revoluci a první třetina by pojednávala o Čechách od Sámovy říše do druhý světový války. Jistě, všechno souvisí se vším, ale když chci číst o událostech z roku 1989, nezajímá mě Zlatá bula sicilská. Ergo první třetina je vycpávka, kde se autor prezentuje jako jediný nositel vědomostí v republice, všichni ostatní (obzvláště novináři), jsou totální pitomci a diletanti. Diletanti jsou i zahraniční publikující autoři a MM přišel, aby nám osvětlil, jak to fakticky bylo. Problém ale je, že se faktů moc nedrží. 
Sáhodlouhý věty přes celý odstavce, ve kterých si mnohdy dokáže odporovat (a čtenář to často nemá šanci postřehnout, protože nejpozději na šestém řádku jedné věty se prostě nutně musí ztratit), jsou mnohdy plný polopravd. Autor se striktně drží tradiční orientalistickýho, postkolonialistickýho výkladu dějin BV, který se ukazuje v posledních letech jako překonaný. Problémem je, že MM nám ustrnul na přelomu tisíciletí (jediná monografie z použité literatury je z roku 2008, pár z let 2000-2005, drtivá většina pak z 80. a 90. let 20. st.), navíc jeho práce s fakty je dost volná (např. údaje o jemenské negramotnosti si cucá z prstu). Přidejte k tomu i to, že je schopný kategorická tvrzení opírat o novinový články, ale na 350 stranách je jediný arabský zdroj a máte mohutné základy, na kterých můžete stavět i bez lišky.
Samotný události arabského jara jsou podávány zkratkovitým výčtem událostí a ani ty nejsou kompletní (v Egyptě naprosto chybí počáteční jiskra - vražda Chálida Sajjida; Wá'ila Ghoníma MM odsoudil do věčné anonymity atd. atd.). Kniha se navíc hemží překlepy, hrubkami a absurdně náhodně rozesetými arabskými překlady, jež v důsledku působí, že kurzívou napsal vše, co ještě zná. O nekonzistenci v přepisech jmen ani nemluvě. Zkrátka - trvalo mi skoro čtyři měsíce, než jsem knihu nakonec opravdu dočetla, arogantní styl mi zvedal tlak a nezvládla jsem víc jak dvacet stran naráz. Takhle odborný, ani poloodborný text skutečně vypadat nemá.

Ke knižnímu výčtu můžu připočíst i první přeložený titul v letošním roce. Román americký autorky indickýho původu se točí kolem obchodu s bílým masem v Indii maskovaným za náboženský hodnoty. 
Začátek překladu pro mě zůstává tak trochu dechberoucím okamžikem. Otevřete knihu, přejedete prsty přebal, aby zůstala otevřená. Založíte nový dokument. A napíšete věnování. Pak Prolog. A víte, že na několik týdnů a měsíců budete s knihou svázaní tak, jak s ní může být spjatý snad jen autor a možná jeho redaktor. Bude brát každý slovo do ruky, otáčet ho a přetvářet. Bude ho psát znovu. Stejně a jinak. A když se vám nakonec podaří dobrat se na konec a v textu se ztratit tak, že vás tam laskavý čtenář nenajde, dostane se vám pocty nejvyšší. 


A jinak pořád běhám... dneska třeba tady:

čtvrtek 22. června 2017

#kdyznebehamctu #kdyznectubeham

Přesně takhle taguju své dva největší koníčky na instagramu. Ó ano, já zarputilý odpůrce sociálních sítí jsem podlehla facebooku pro negramoty. Tak kdybyste tam někdo byl a já o vás nevěděla a měla bych vědět, tak si mě mezi těmi miliony jiných fotek najděte.

V poslední době se kolo času točí tak rychle, že z toho mám skoro až závrať, docela jako včera, kdy jsem ze zoufalství nad televizním programem zapnula satelit a při rozdělávání hromad lega, kteréžto je u nás poslední měsíce nejpopulárnější hračkou (a máme už asi dvacet krabic všehomožnýho a aby to M. dokázala zase sama složit, rozkládám jí to pečlivostí chovance Bohnic trpícího akutní OCD po popsaných pytlíčkách do originálních krabic) se zaposlouchala do rozhovoru s jakýmsi katarským právníkem. Ten mluvil tak strašlivě rychle, že má snaha ho vnímat, rozumět mu a ještě si nějak přechroupat končila pocitem ne nepodobným požití metru piv a jedný zelený. Doba je dynamická, jak říká el profesor, a já jaksi evidentně víc čtu, než píšu. Nebo aspoň než píšu blog. Dokonce i má sestra, která písmena běžně polyká bez kousání si stěžuje, že jsou mé posty příliš dlouhé. A tak to dneska zkrátím a dám vám ty knihy jen dvě (anebo možná tři? Hm?) a další dvě (tři...) třeba zítra... nebo pozítří... nebo za týden (spolu s dalšími, co do té doby přečtu... a spirála se točí a točí a točí...)

#-1 (35)
M. L. Stedmanová
SVĚTLO MEZI OCEÁNY
Dojáky obvykle nečtu. Rozhodně ne, když předem vím, že jsou to dojáky. Srdceryvné a sladkobolné čtení mě obvykle nedojímá. Obvykle mě uráží autorova snaha ždímat ze čtenářů emoce. Roňte slzy, spotřebovávejte kapesníky! A kupte si můj další titul! Světlo mezi oceány (komu se podaří zjistit, co znamenají ony iniciály M. L., má u mě pivo!) jsem kupovala pod stromeček mamince. Slečny, paní a ženy román na internetu vychvalovaly, inu, tak proč to nezkusit. Nadšení matky rodu i mé sestry bylo nezměrné a hláška: "To si musíš přečíst, protože si o tom potřebuju s někým popovídat!" mě přesvědčila, že si ji prostě musím - byť dost drsně mimo pořadí - přečíst taky.
Překvapivě jsem se během krátký doby vrátila zpátky do australský Tasmánie. Světlo mi z hlavy vymazalo i poslední představy téhle části světa jako místa horkýho a slunečnýho. Tom, veterán z první světový války se vrací do rodný Austrálie. Přijímá místo správce majáku na vzdáleném ostrůvku Janus. Osamělý život, osamělá práce, stereotyp, ticho, žádní lidé. Pro veterána z drastických bojů, mladého muže, jenž viděl příliš mnoho a zažil víc, než dokáže jedna mysl pojmout, ideální místo. Po krátkém setkání s mladou dívkou na pevnině navíc možná není až tak sám. A sám skutečně nebude. Jenže původní idylka tak idylická, jak jen může v drsném prostředí být, vezme záhy za své. Ukáže se, že jeho žena nedokáže donosit dítě. A velký sen praskne jako mýdlová bublina. 
Nedávno jsem tu použila onen provařený citát o tom, jak je rozhodnutí stát se matkou to nejzásadnější, které v životě učiníme. Jak si vědomě vyrveme srdce z těla a necháme ho už navždy pobíhat kolem. No jo, ale co když to srdce vedle vás nechodí? Co když jste připraveni se ho vzdát, co když to uděláte a ten, kterého jste měli vyhazovat do vzduchu, prdět mu na bříško a foukat mu rozbitá kolena na svět nikdy nepřijde? Co když odejdete s mužem na osamělý kus skály uprostřed oceánu, protože věříte ve svůj sen a ten se rozpadne na tisíc střepů, jež nedokáže nikdo posbírat? Co potom? A pak - a pak jednoho dne váš sen připluje v loďce po moři. Co byste udělali? Odstrčili ho zpátky? Jenže co když ten sen je pro někoho jiného, někoho, kdo žije daleko od vás, skutečností a vy mu tím, že si jej přivlastníte, uděláte ze života noční můru? Co když věříte, že děláte něco v nejlepší zájmu všech? Není nic horšího, než když člověk ve snaze nikomu neublížit nakonec ublíží všem. Světlo mezi oceány je srdceryvný, strhující příběh z dávných časů a dalekého místa navíc s krásným přebalem. Je to tradičně vystavěný román z dob, kdy čest a smysl pro ni měly mnohem větší váhu, než si dovedeme představit, kdy se manželské svazky netrhaly jako toaletní papír, kdy na věky věků (a věků a věků a věků a věků) bylo bráno smrtelně vážně. Vyprávění o tom, že za některá rozhodnutí se platí opravdu nehorázná cena, dostane rozhodně více rodiče, než čtenáře bezdětné, určitě víc ženy než muže a nejsilněji si ho prožijí matky malých dětí, protože ty v něm uvidí sebe.

#-2 (36)
Rowan Coleman
KNIHA VZPOMÍNEK
To jsem si zas dala. Uvěřila jsem sympatickému přebalu posledního titulu britské autorky v kombinaci s pozitivním hodnocením na Databázi knih. Jenže jsem se jaksi nepodívala, KDO to hodnocení píše. Ach jo. No jo. No nic. Takže vzhůru na věc, dneska to máme krásně vyvážený - jeden velmi dobrý rodinný román nám trůní proti jednomu mizernému rodinnému titulu.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak může někdo získat věhlas jako dobrý vypravěč a přitom být tak mizerný spisovatel? Silné téma předčasně rozvinutého Alzheimera v kombinaci s několika (žel bohu velmi málo) silnými scénami totiž nemůže v žádném případě vyvážit plytkost děje a stereotypní unylost postav. 
Následující komentář obsahuje *SPOILERY*, byli (i když spíše byly) jste varováni.
Kniha vzpomínek je takové typicky "ženské" čtení. Osobně tuhle škatulku ze srdce nesnáším, ale něco na ní asi bude. Neumím si představit chlapa, který by tuhle rádoby srdceryvnou limonádu přečetl a neslezly mu z toho nehty aspoň na jedný noze. Přestože základní osa příběhu (matka - dvě dcery (20 a 3) - demence a vidina brzkého konce krátce po čtyřicítce) vyloženě čiší potenciálem, autorka jej uchopila v souladu s tématem tak dementně, jak jen to šlo, snad aby se někdo necítil příliš sklíčeně.
Všechny postavy jsou krásný a úžasný a obětavý a děsně hodný a chápavý a milý. Nikdo není tlustý, brýlatý, šišlavý, pajdající, koktající. Nikdo nemá žádný zásadní problém (až teda na toho Alzheimera), všichni jsou v jádru zlatí lidičkové se srdíčkem na správném místě, kteří navíc vypadají jako by z hollywoodu utekli. Hotová cukrová vata. A tím samozřejmě teprve začínáme.
Samotný děj se točí kolem slaboučké zápletky vystavěné na jednom zatajeném těhotenství - už vidím dvacetiletou holku, která kopne kluka, co s ním chodí, do zadku, přestože je těhotná a on ji nebije/nepodvádí/nechlastá/nefetuje... a rozhodne se být s děckem sama. Budou jich zástupy - protože ona už tehdy ví, že on není ten pravý. Jasně, vezměme otcům děti! Oni přeci nemají právo podílet se na výchově... Základní premisa v mých očích nečiní z hlavní postavy hrdinku, ale sobeckou slepici, kterou v jejím rozhodnutí podpoří dokonce i její matka. Tak když je holka ve dvaceti tele, tak aspoň ona by mohla mít rozum? Ale kdeže. Poté, co začne Claire, jak se ústřední postava jmenuje, blbnout, chce najednou, aby se její dcera s biologickým otcem seznámila. To, že on má vlastní rodinu a život, ji vůbec nezajímá. Jasně, nic mu neřekla, nechala se zapírat, ale teď, po 20 letech, je na čase, aby přijal dcerušku sakum prdum! A víte co? Víte, co se stane?! No jasně - on to udělá! A kdyby jen on! Jeho manželka a dvě dcery jsou naprosto v pohodě, když k nim nakráčí vyšinutá ženská s těhotnou adolescentkou a sdělí jim: tramtadadá, tady nás máte! (Dokonce se obejmou. Obejmou!! Umíte si to představit? "Ahoj, kdysi jsem šou*tala vašeho manžela, tohle je náš plod láska! Já brzo natáhnu ráfy, ona je zbouchnutá, tak vám ji tu nechám, je to v poho?" "Ó, ano! Jistěže! Pojďte dál, šálek čaje? Nebo raději pevné objetí?" O_o)
Ano, jistě, dcera je totiž taky ve dvaceti těhotná a protože se historie trapně opakuje, i ona zůstává sama, bez dokončené školy. Tedy, ona sama nezůstane, protože stačí, aby vešla do baru a chovala se jako arogantní, vylízaná pinda a hned jí padne k nohám nejkrásnější kluk ve vesmíru (jenž shodou okolností pracuje za barem a taky nestuduje a umřela mu máma, takže je děsně chápavej) - a stačí dvě holý věty a on ví, že ona je ta pravá. (Dá se zívat a zvracet zároveň? Dá - zííí-grrrrc-vvvv.)
A pak je tu mladý manžel hlavní hrdinky, který s ní má tříletou dceru, prostě lásky jejího života. Na něj je navázaná druhá, děsně tajemná zápletka knihy (začínám být v zívání/zvracení fakt dobrá) - kdy se s ní setkává a nechává ji věřit, že je někdo jiný, protože ona ho vůbec nepoznává. Jasně, spoustu věci si pamatuje, ale jeho, selektivně, vymazala.
Ne, naštěstí o Alzheimeru nic moc nevím. Ne, naštěstí jsem nikdy neměla tu čest se s někým, kdo jím trpí setkat, natož o něj pečovat. A doufám, že mě to stejně jako tsunami nebo horečka dengue nikdy nepostihne. Přesto se nemůžu ubránit tomu, že autorka s nemocí nakládá tak, jak se jí to hodí. Protože tohle je prostě... dementní. 

Samozřejmě v mezidobí taky běhám. Ne že ne. GGUT už je za měsíc, já začínám mít staženou p*del tak, že i párátko by byl problém a snažím se navzdory všem chytrým poučkám dohnat to, co jsem na jaře nestihla. A tak běžím jeden večer přes půlnoc s T-Birdem do Říčan. Teda já běžím, on se vedle mě courá, ani se nezpotí (což je jasný důkaz existence záhadnýho fyzikálního jevu, kdy se dvě reality protínají, nicméně pravidla kinetické energie uvnitř nich fungují zjevně jaksi odlišně). Stavujeme se v pár hospodách, on pije pivo, já se omlouvám, že se se mnou musí otravovat. Cestou do sebe cpu nějakou proteinovou tyčinku z dm - to jako v rámci testování stravy -, která doma chutnala ke kafi fajnově, o půlnoci u krajnice státovky ji do sebe nemůžu ani nacpat, natož polknout...
Nejlepší je putyka v jakýsi vesnice před nebo za Kralevicemi (tuším), kam doráží pozdě po jedenáctý a kde jsou z nás místní štamgasti dost auf. Jasně, dva lidi v lycře jsou fakt exoti, za to borec houpající před hospodou hluboký kočárek a chlapík s jedním okem a krysou na rameni je naprosto ok... Ke konci už remcám a kňourám, což nesnáším a samozřejmě se objevují černočerné myšlenky na to, co já v těch Alpách budu dělat, když mě pár hodin po kulturním povrchu totálně odrovná. Ale doma jsem na sebe, jako vždy, pyšná, že jsem vydržela... (Petr naběhne o dvacet kilometrů víc... a ráno jde na další třicet. Ehm. No. Jak říkám. Různé reality...) 

A taky jezdím na kole a je to super. Kdysi jsem běhávala v zoufalý snaze zhubnout a to, co mě opravdu bavilo, bylo kolo, tak si to teď příležitostně krásně připomínám. Zašla jsem tak daleko, že jsem dokonce kolo koupila i T. a nutím ho jezdit do práce. Nemá to se mnou jednoduchý. 
Včera začalo astronomický léto. Teploty venku to jen potvrzují. Inu, pocením vpřed, přátelé! Ty kilometry se samy nenatočí!

čtvrtek 15. června 2017

Za TŘI!

Za chvíli to budou přesně tři roky, co jsi přišla na svět. Je až k neuvěření, jak rychle jsi vyrostla a jak veliká už jsi a stejně tak nepochopitelný je, že jsi tu s námi někdy nebyla.
Káťo, ty zvíře moje, z tvojí neutuchající energie, umanutosti a zarytosti jdu velmi často do vrtule, ruku v ruce s tím jde ale tvoje veselá povaha, nadšení a houževnatost, který mě nepřestávají přivádět v naprostý úžas. Miluješ zvířátka, přírodu, pohyb. Často mám pocit, že neumíš normálně chodit, protože pořád běháš (a často mám pocit, že neumíš normálně mluvit, protože jsi děsně hlučná :-). Máš ráda sladkosti, ale i salámy, prostě vzor zdravé výživy, máš ráda pohádky, malování, zpívání, tancování, kostky a plyšáky, ale nejraději ze všeho máš kolo.
Káťo, všechno nejlepší k těm tvým třetím narozeninám, lásko moje blonďatá. Buď dál zdravá a nepřestávej se smát a objevovat. Svět tam venku je totiž obrovský a čeká jen na tebe!
A protože narozeniny jsou takový sentimentální den - obzvláště tedy pro rodiče, pro oslavence je to od určitýho věku supr příležitost dostat nový lego/kolo/barbínu/hru/telefon/počítač/vožrat se s kámošema jako to hovado, poblít se doma vedle hajzlu a dostat od milujících rodičů přes hubu/sedět v koutě a zpytovat, že jsem zase o rok blíž definitivnímu finále a co jsem za ten rok stihl(a)? Hm?/zapomenout, že nějaký narozeniny existují... - usoudila jsem, že se s vámi podělím o popis Kačenčina příchodu na svět tak, jak jej vnímala moje sestra, která s námi jela jako doprovod.

Jak jsme si porodili Kačenku (v patnácti bodech)

Když máte jedinou ségru, která čeká svoje (prej)poslední miminko a chce, abyste u toho byli s ní, nejdřív tomu nemůžete uvěřit, pak hodinu dojetím brečíte, dlouho se těšíte a pak skoro tři tejdny nepijete před spaním víno, ani si na noc nevypínáte zvonění na telefonu, protože CO KDYBY to bylo zrovna dneska, že jo.

Další výhodou toho, že nejste otec-u-porodu-a-spolustvořitel-toho-všeho je, že nemusíte absolvovat naživo předporodní poslíčky, strachy, stresy a zbytečný cesty do porodnice pár dnů před tím skutečným dnem D. Máte to ale samozřejmě online, takže žaludeční neuróza vás tak jako tak nemine. Naopak. Tisíckrát študujete navigaci, počítáte, jak dlouho vám to bude trvat do Neratovic a začnete usínat s mapou pod polštářem, protože CO KDYBY to bylo zrovna dneska a vy jste dojeli někam, kam vůbec nechcete.

Přesto všechno vás v neděli ráno úplně rozstřelí, když na telefonu vidíte, že celou noc se něco dělo a vy (nejspíš díky nulovým dávkám alkoholu) jste spali jak pařez. Najednou už to není žádný CO KDYBY, ale je to JAKOTYVOLEFAKTDNESKA a vám dochází, že jste si to celý nevymysleli.

Tak nějak to maj podle mě všichni, kdo se někdy ocitli v podobný situaci. Dál už musí každej sám. Třeba takhle nějak:

1. Je asi osm ráno, v jedný ruce držím kafe, druhou si podle googlu zuřivě maluju mapu. Jo jasně, přesně vím, kudy do porodnice, jen mi jaksi nedošlo, že nejdřív je potřeba dovézt hlídací babičku do Prahy a co kdyby se náhodou vybila navigace, že ano.

° Evidentně jsem už tou dobou nebyla při smyslech, protože když jsem na první světelný křižovatce z toho kafem pocintaným cáru papíru četla pokyny typu "vlevo hned za kolejema a pak přes koleje vpravo" nevěděla jsem ani jak se jmenuju, natož kudy mám jet.

2. Sedíme v autě. Tomáš řídí, já nerodím, takže nemusím sedět vzadu a protože je neděle ráno, kupodivu jedeme celkem svižně. Jíťa chvílema hekne, kontrakce měříme na hodinách u rádia a jsou asi co tři minuty, takže nikdo nepochybuje o tom, že tentokrát fakt nejedeme zbytečně.

° Vůbec netuším, jak jsme se tam ocitli, ale vzhledem k tomu, že babička s námi není, usuzuju, že jsem trefila, kam jsem měla, vysadila ji a přesedla jsem si do jinýho auta. Jsem dobrá!


3. Stavíme na benzínce. Nevím proč, a to až do chvíle, kdy Tomáš vychází ven a v rukou vítězoslavně třímá... porcovací kleště na kuře! Vtipkujeme, že klidně můžem rodit hned teď, když už nástroje na nástřih bysme teda měli a jedeme dál.

° Dlouho jsem nechápala, kde se ty kleště na benzínce vlastně vzaly a hlavně, proč má někdo, kdo veze rodící manželku, myšlenky na grilovaný stehýnko, ale prej je tam za ty bonusový body přece nemohl nechat.
°° Pokud to čte někdo, kdo rozhoduje o našich budoucích životech, tak já bych v tom příštím měla ráda nervy jako můj švagr. Předem díky!


4. Jedeme výtahem. Sedím v čekárně. Hledám automat na kafe. Piju kafe. Sedím venku. Je dopoledne, nikde ani noha, ptáci řvou, já piju další kafe a čumím, že jsme asi fakt v porodnici a budu teta. Podruhý.

° když už jsme u toho příštího života, tak by mi evidentně neuškodilo i o něco kratší vedení (to jen tak pro jistotu)


5. Jsme v nějakým divným a dost pokaděným parku u nemocnice. Doktor prej vypadal jako pedofil z německý detektivky a díky jeho "vřelému přístupu a lidskému chování" je po kontrakcích. Zcela suverénně navíc tvrdil, že tohle teda rozhodně není porod a že každá rozumná žena by se nechala preventivně hospitalizovat.
Vzhledem k tomu, že jsme rozumný všichni tři (ač někteří nejsou žena), sedáme do auta s tím, že nám celý Neratovice můžou trhnout klepetem a že když se nic neděje, můžeme to nic jet v klidu dělat k babičce na zahradu.

° Dodneška nechápu, jak jsem to všechno mohla tak rychle a hlavně V KLIDU vymyslet, naplánovat a navíc přimět ty dva k tomu, aby mi věřili, že děláme dobře. Asi kombinace těch hektolitrů a kafe a pohledu na Jíťu brečící, že s takovým slizákem už nechce ani mluvit, natož rodit.


6. Jsme v Praze. Je něco kolem poledne. Jíťa se zavírá do ložnice, odkud se ozývá pravidelný pořvávání. Na to že nerodí, je podezřele častý a pravidelný, ale snažíme se tvářit, že nás to nenervuje a že je to vlastně normálka. Největšího mistrovství v tom dosahuje babička, která jí nandavá vrchovatej talíř francouzských brambor s tím, že je čas na oběd a že má určitě z toho neustálýho hekání hlad jako vlk.

° musím psát, že KUPODIVU nic nesnědla, nebo to tím jenom zbytečně prodlužuju?;)

7. Stojíme před barákem. Tomáš cpe Madlenku s babičkou do svýho auta, já vyndavám dětský sedačky z toho mýho a cpu si je do kufru. Jíťa mezitím nerodí někde na cestě mezi bytem, výtahem a parkovištěm. Když vidím ten nechutnej bordel a tunu drobků, co zůstala na sedačkách, snažím se to trochu hystericky smést aspoň na zem (když už ven to nejde), ale nedá se říct, že bych byla úspěšná.

° je hodně věcí, ve kterých se s mou sestrou lišíme, ale hranice vnímání čurbesu jednoznačně zaujímá čestné místo v první desítce. Už ve chvíli, kdy se uprostřed toho prasečáku uvelebila a ani si ho nevšimla, mi mohlo bejt jasný, že o sobě neví. Nechápu, že nebylo.
Že by moc kafe?


8. Jedeme po Praze. Pomalu, protože přes koleje to drncá. Bavíme se o Vraždách z Midsommeru a dětských jménech, který poslední dobou vídáme v okolí a který by se spíš hodily na psa. Prostě takovej normální nedělní výlet k babičce.


9. Jsme na dálnici. Snažím se jet pomalu, ale drncá to jako prase. Jíťa se ptá, jestli neva, když si klekne. To mi rozhodně neva. Spíš mně jí je líto (kdo nikdy nejel s našima dětma autem, když si dávaj rohlík, ten nepochopí). Ve chvíli, kdy přestane mluvit si říkám, že drncat to bude stejně a šlapu na plyn. Bojím se dívat na hodiny, protože kontrakce jsou čím dál častější. V mezičasech se mi omlouvá, že řve a já jí naopak neustále opakuju, ať kouká řvát, protože mě to uklidňuje a aspoň vím, že je živá;)


10. Sjíždíme z dálnice. Zbývá projet pět vesnic a jsme v porodnici. Kupodivu už i mně je jasný, že nikam jinam nemá smysl jezdit. Ve třetí vsi před Nymburkem se uklidňuju tím, že mám v kufru čistou mikinu, do který to miminko kdyžtak chytím, aby se hned v první minutě života nemuselo válet ve strouhance. Taky jsem pevně rozhodnutá zavolat 911, čímž se absolutně uklidním a poslední vesnici projíždím devadesátkou.

° poučení do života - nikdy, opravdu NIKDY nemyslete před porodem na americký detektivky a už vůbec se o nich nezmiňujte nahlas! Můžete totiž pod jejich vlivem učinit rozhodnutí, díky němuž budete i po roce vypadat jako absolutní dement.


11. Parkujeme před porodnicí. Tomáš přijíždí během pár minut (nevím, kdy se zbavil babičky a dítěte, ale evidentně to udělal rychle).
Vybíhám do druhýho patra a říkám sestřičce, že jim vezu ségru. Na dotaz, kde ji mám, inteligentně odpovídám, že asi rodí někde na těch schodech. Přiblble se usmívám, načež se z ohybu schodiště vynoří Jíťa a mezi kontrakcema se snaží usmívat podobně přitrouble.

° nějaká genetická chyba nebo co;)

12. Asi vypadáme, že jsme si to vymysleli, protože když se konečně najde někdo, kdo by jí vyšetřil a ukazuje se, že na žádný předporodní tanečky a procedury není čas, začne všechno svištět jak v nějakým zrychleným filmu. Najedou mám na sobě mundúr a už nás ženou na sál.
° tohle je jediná fotka "před", kterou jsem stihla ani nevím kdy a proč vlastně;)
13. Jsme na sále. Jíťa tlačí, Tomáš jí drží nohu a já nevím co bych, tak namáčím vatu a utírám jí ksicht, protože si až moc živě pamatuju, jak nechutně se člověk potí. Připadá mi, že na jedno nadechnutí tlačí snad půl hodiny a evidentně nejsem sama, protože sestřička se ptá, jestli je paní potápěč. Uklidňujeme ji tím, že ne, že jen běhá maratony, ale pak už na pokec není moc času, protože najednou je venku hlava a než se rozkoukám, tak i celá Kačenka.

14. Hned nebrečí, protože si lokla vody, ale během pár vteřin začne kňourat.
Je neskutečně mrňavá, heboučká, roztomilá a celá naše;)
Fakt neuvěřitelný!
Sedím v nemocničním kiosku, piju pivo (kafí už bylo pro dnešek dost), tlemím se jako magor a nejsem schopná ani napsat esemesku, jak se mi z toho fičáku klepou ruce. Vůbec nechápu, že ještě před hodinou jsme byly na tý dálnici a jak se to stalo, že najednou máme to miminko, který se podle MUDr. Chytrolína z Neratovic mělo narodit nejspíš až za měsíc.

° Zazvonil zvonec a během tří hodin jsme byli pěkně doma. Tentokrát už všichni čtyři;)

Hlavně že jsem tvrdila, jak to tentokrát vezmu hákem.
Ha. Ha.
Jako bych se neznala.
Neříct si ale, že 15 bodů je maximum, budu tady sedět ještě zítra.

° jo a díky, že jste mě vzali s sebou!;)

pátek 9. června 2017

Pravidelná dávka papírových emocí

Protože jsem zjistila, že jsem se úspěšně uvrhla do záporných čísel a vyhlídky na to, že bych se překlopila do plusu, začínají být krapet mizivé, rozhodla jsem se, že k číslo z vlastní padesátkové výzvy přihodím ještě skutečný počet - pro svůj vlastní dobrý dojem, jaký že to nejsem velký čtenář.

Nejdřív jsem totiž zjistila, že krátce před svými šestapadesátými narozeninami zemřel bývalé šéfredaktor vydavatelství Paseka, Milan Macháček. Vděčíme mu za finální podobu nesmírně dlouhé řady knih, mimo jiné i Nabokova nebo nového vydání Pána prstenů. Několik let jsme se průběžně scházeli a diskutovali případný překlad z arabštiny. Padla spousta návrhů, došli jsme v jednom roce dokonce i do finální selekce, všechno mělo klapnout, ale neklaplo. A přestože jsem se tehdy hodně zlobila (anebo mi to možná bylo jen líto, ona ta hranice mezi těmihle emocemi bývá mnohdy hodně tenká), je mi opravdu líto, že už žádnou knihu nebudeme mít možnost do toho konce dotáhnout.
Někdo si na náhlé přívaly smutku koupí panáka, kabelku nebo boty. Já chodím do knihkupectví.
Pane Macháčku, bylo mi ctí a díky za všechny knihy!

No, takže když si přinesete domů tohle, není úplně pravděpodobné, že se vrhnete na něco, co doma máte roky. Nebo snad ano?

#2 (32)
Kurt Vonnegut Jr.
MECHANICKÉ PIANO
Vonnegutova mechanická dystopie představovala jeden z mých zásadních knižních restů (tím druhým je Úcta ke světlu Svena Nykvista, dvorního kameramana snad nejslavnějšího švédského režiséra Ingmara Bergmana). Dostala jsem ji k miléniovým Vánocům a nějak jsem nikdy nenašla sílu se do ní začíst. Tentokrát mi vlastně nic moc jiného nezbylo, protože ji mám uloženou na poličce v pokojíčku u maminky, kde jsem uspávala K. a zděšeně zjistila, že jsem si nevzala nic na čtení. A promarnit půl hodiny? To bych taky nemusela přežít, že ano?
Ve vzdálené budoucnosti, jejíž kulisy velice intenzívně připomínají 50. léta 20. století, byli po poslední velké válce všichni lidé osvobozeni od strastí práce a nahrazeni stroji. Drtivá většina z nich má teď před sebou perfektně nalinkovaný život v závislosti na testech IQ, které určí, zda se z vás stanou "lopaty", "vojclové" nebo budete moct studovat a přejdete pomyslný most na opačný břeh obývaný hrstkou "inženýrské" elity. Všichni jsou v této ideální společnosti šťastní, protože vlastně nemají nic na práci, nemusí přemýšlet, dostávají málo peněz, za které si nemůžou nic moc koupit, všichni mají stejně, žijí stejně a tím pádem by přeci měli i stejně myslet (nepřipomíná vám to něco?)
Mechanické piano je metaforou odosobněné společnosti, která ve své honbě za pohodlím a rovností zbavila lidi jejich pravé podstaty - jejich odlišností, jejich tvůrčí energie, zbavila je smysluplné práce a nechala je živořit v nenaplněných, předurčených škatulkách. Nečekejte žádnou třeskutou zábavu, ani velké drama. I revoluce proti strojům, jež stejně nakonec ukáže, že lidé jsou z podstaty neměnní a že je stejně ve finále bude nejvíc fascinovat mašinka, do níž hodíte korunu a ona vám za to vyplivne kelímek s limonádou, je spíše pomalá, stejně jako celé tempo vyprávění. Pokud chcete u čtení přemýšlet, a tak trochu si v duchu zahořekovat na tím, jak pravdivé a stále platné jsou Vonnegutovy myšlenky, vzhůru na palubu - dokud ještě nemáme jen 12 kategorií knih podle 12 strojově vypočítaných kategorií čtenářů. Brahous brahouna, houna saki. Ippi goura Brahouna ta tippo a mismit.
(Až přízračná mi přišla zpráva o překladateli Jaroslavu Kořánovi, jejž se Mechanického piana výborně zhostil, která se na informačních webech objela jen pár dní poté, co jsem knihu dočetla... Další velká ztráta pro knižní svět. Tak už by to zase na chvíli stačilo, ne?)

#1 (33)
Adam Chromý
REVIEM ZA PLUTO
Krátce po nezávratném Vertigu jsem neodolala a přitáhla domů další knihu nadějného mladého českého autora prostě proto, že se mi ohromně líbila obálka.
No. Tak Vertigo to není, tohle mě alespoň v první čtvrtině bavilo (jenže druhá už lehce otravovala a zbývající dvě nudily). David s Alicí se měli kdysi rádi, moc rádi a teď už se rádi nemají. Vlastně se asi nesnáší. Nechtějí spolu být a nevědí, jak to udělat, aby byli bez sebe. A jak hledat jistotu ve světě, kdy stačí pár astronomů pod jedním kupolovitým stropem k tomu, aby byla vyškrtnutá planeta z naší sluneční soustavy a něco, co jste se učili od dětství, se najednou kymácí v základech? Opakující se motiv Pluta je sice zkraje zábavný a možná i roztomilý, ale kromě té sluneční soustavy - alespoň tedy nám - v dětství vštěpovali i to, že opakovaný vtip není vtipem. A přesně na tohle celý Rekviem dojíždí. 
Kolem ústřední dvojice se motají šablonovité postavy, vtípky se opakují a stávají se čím dál násilnějšími, až přejdou (stejně jako vztah ústředních hrdinů) do křeče a následné rigor mortis. David je, tak jako autor sám, bulvární novinář, který samozřejmě musí chodit do baru a balit holky a mít děsivě provinční rodiče tak černobílé, že sám musí být nejspíš pruhovaný. Alice je učitelka výtvarky na ZŠ. I ona je obklopena archetypy jak z nablblých vtípků o kantorech a její matka je klimakterický diblík se všemi rysy klimakterických diblíků. Stárnoucí diva je jako jediná alespoň hezká postava, ostatní jsou jen více či méně protivný. Nadšení z prvních stran vystřídala znuděnost, postavy mi byly naprosto ukradené a konec nemohl přijít dřív. Jestli takhle fungují "normální" vztahy, tak jsem opět extrémně vděčná, že normální nejsem. Možná kdyby se původní scénář dočkal realizace, mohl to být zábavný krátký film, takhle je to jen podprůměrný útlý román s krásným přebalem. Druhá šance pro začínajícího českého autora v měsíci a na dlouho asi zase poslední.


Tenhle týden jsme musely do knihovny. Madlenka je pravidelnou návštěvnicí místní pobočky Městské knihovny a já se skutečně velice, velice dlouho držela a nic - až na sem tam nějaký ten komiks - jsem si nepůjčovala. Dokonce jsem si záměrně nechala propadnout kartičku! Tentokrát jsem ale jako gambler, jenž se nad ránem po pár pivech ocitl v kasinu prodělala těžkou (doslova) recidivu.
Ach jo.

#0 (34)
Jana Kiliánová, Vilém Koubek
KOREKTOR
Přemýšleli jste někdy, kdo vlastně stojí za finální podobou textů? A napadlo vás, co asi dělá takový redaktor/editor/korektor? A chcete to doopravdy vědět? Pokud jste alespoň jednou přikývli, pak jsou tyhle tří obrázkové stripy přesně pro vás. A jestli ne, stejně si je přečtěte.
Korektor poskytuje nezasvěceným výborný vhled do duše zástupce této profese; nám profesně spřízněným nezbývá, než mezi výbuchy smíchu pobaveně pokyvovat hlavou. Skvělá záležitost. A ano, většina z nás je taková – pokud ne rovnou všichni. Jsme (tak trochu a někdy i více) asociálové žijící v zajetí písmenek a textů, schopní pohrdat každým, kdo nedokáže rozlišit mezi holt a hold, nemůžeme za to, holt profesní deformace.

sobota 3. června 2017

Co mi mateřství dalo

Rozhodnutí přivést na svět dítě je naprosto zásadní.
Rozhodnete se, že vaše srdce už navždy bude
chodit mimo vaše tělo. 
- Elizabeth Stone -

Obě děti do našeho života přišly tak nějak přirozeně. S T. jsme spolu začali záhy poté, co jsme se zkraje roku 2005 potkali, žít (dobře, dobře, já se tak nějak nepozorovaně (nespozorovatelně? Tu kniha, tu sponka, tu hrnek... a ejhle, kartáček! A nemohl by sis přesunout ty věci ve skříni? Nemám si kam dát oblečení...) nastěhovala a on se mě nikdy nepokusil vyhodit), o pár let později jsme se vzali a další dva roky na to se narodila M. Po M. přišla o necelý tři roky později na svět K. a tím se kruh naší nukleární rodiny v zásadě uzavřel neb další rozšiřování našeho dozajista exkluzivního genofondu fakt neplánujeme.
Někdo se v mateřské roli plně realizuje, někdo méně a někdo, jako já, je ohromně rád, že děti má, miluje je, ale... No, prostě chci dělat ještě i jiný věci, než věčně někomu utírat zadek nebo nudle a nestydím se za to (i když si to, pravda, občas (často?) vyčítám).
O tom, co mi mateřství vzalo, jsem už psala. 
Dneska to bude o tom, co mi naopak dalo.
Ne, vážně si nemyslím, že by život začínal s dětmi nebo že by byl život bez dětí pustý a prázdný, jak Voldemortovo srdce. Ostatně když si pořídíte psa, koně nebo třeba varana, taky se vám změní život. Když si pořídíte hypotéku nebo partnera, taky nastanou nějaký změny. Když změníte práci, přestěhujete se, splatíte hypotéku, koupíte si druhýho varana... Prostě s příchodem dětí se váš život tak trochu změní. Tak trochu hodně.  
U někoho, třeba jako u mě, mohou být ty změny decánko turbulentní.
Jak jsem psala, Madlenka do našeho života vplula tak nějak logicky na přímce láska-svatba-děti, o níž jsme zpívávali už ve školce. A s ní nám do života vplul chronický spánkový deficit a taky obrovská láska a pocit neskutečný hrdosti na věci, o jejichž existenci jsme v životě datované BC (before children), neměli ani ponětí.
* Madlenka mě naučila, že škálu emocí, kterou jsem do doby jejího příchodu na svět používala (a jež byla jako u všech extrovertů dost velká i tak), můžu s klidným svědomím zahodit. Protože holky a kluci, nastupte si na labutě!, ta pravá jízda měla teprve začít. Madlenka mě naučila, že můžete milovat absolutně, bezpodmínečně, celou svou bytostí. Kačenka mě přesvědčila o tom, že láska k dětem se nedělí ani nenásobí. Jen do sebe prostě zahrne dalšího člověka. Nejde milovat jedno dítě víc a druhý míň. Jedno nebo druhý vás může v daným okamžiku míň štvát (anebo s*át, když už vám na nervy nebrnká Ovčáky, ale jede čtyřruční Slovanský tanec č. 8), ale milovat ho budete stejně. Buď jak buď. Taky jsem zjistila, jak obrovské rozměry může mít strach a úzkost. Co je to skutečná panika, bezmoc a děs. A to se jim vlastně nikdy nic hroznýho nestalo! (Ale pochopila jsem Charlieho Ashera, jenž ve Špinavé práci toužil po narození dcerky obalit celý svět bublinkovou folií.)

* Mateřství mi dalo jistotu, že jsem se fakt dobře vdala. Protože i když to občas není žádná procházka růžovým sadem a i když se občas nemáme ani trochu rádi, pořád se milujeme. A to není málo. Vzhledem k domácímu minovému poli, po němž se občas pohybujeme, to není vůbec málo. Zapomeňte na všechno ostatní, jestli je něco prubířským kamenem vztahu, pak je to vražda, dluhy a... děti.

* Mateřství mě naučilo hospodařit s časem. Občas s R. uvažujeme, co že jsme to dělaly, než jsme měly děti? Jak jsme mohly mít pocit, že nemáme žádný volno? A proč jsme, proboha, neběhaly víc, dokud jsme toho volna měly tři zadky? Je to paradox, protože teď, když mám denně v průměru tři volný hodiny, kdy můžu opravdu pracovat (anebo taky relaxovat, což normálně nedělám, protože den má těch hodin jen trapných 24 a někdy musím taky upadnout do kómatu, v běžné společnosti známém jako spánek) - někdy i čtyři, když jsou na mě děti hodně hodný, pracuju za svůj produktivní život suverénně nejvíc.
Já a mé knihy - výsledek jednoho chmurného večera, kdy jsem propadla chandře, že jsem v životě nic nedokázala a už ani nedokážu... Většinu jsem dělala až poté, co se holky narodily. Není to jednoduchý, jasně, že není. Ale vím, proč to dělám (ano, je to proto, že mám tu práci ráda a že mi to dělá dobře, kvůli čemu jinýmu? Každýmu, kdo ví, kolik bere překladatel, je jasný, že kvůli prachům to nebude).

* Mateřství jen posílilo mou dokončovací obsesi. Jak bych mohla holkám s čistým svědomím vtloukat, že se od rozdělané práce neodchází, kdybych to sama nedodržovala?

* Naučily mě mnohem většímu klidu. Chápu, že tomu ti, co mě znají až v posledních letech, sotva uvěří, ale je to tak. Jestli vám teď přijdu jako rapl, nechtějte vědět, jaká jsem bývala BC.

* Naučily mě, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, že se spousta věcí nepos*e, když je neuděláte hned a že plánování je sice bezva, ale základní a naprosto nezbytnou schopností, jež vám s malými dětmi umožní přežít bez ztráty kytičky, potažmo života (vašeho, jejich či vás všech), je flexibilita. Není dobré se na nic upínat, není dobré s ničím moc počítat. (A neplatí to jen u nás, že Kanado?)

* Mateřství mi dalo obrovskou sílu. A víru. V sebe. I ve svět kolem. Když jsem dokázala stvořit, porodit a odkojit dvě nové lidské bytosti, jak bych mohla něco nezvládnout?

* Mateřství mi dalo běhání. Bez holek bych neběhala, nebo aspoň ne takhle. A právě proto, že je mám, mám i tenhle blog. A mám spoustu nových, vzácných přátel. Lidí, kteří mi pomohli a pomáhají tak moc, že se to ani nedá vypovědět (a kdyby to šlo, neudělám to, protože by pak byli nafrnění a nebylo by s nimi k vydržení).

* Mateřství mi dalo novou mě. S M. jsem v těhotenství přibrala 28 kilo a šla rodit s 93(!) kilogramy živé váhy na 165 centimetrů. Byla jsem jak koule. Trpěla jsem jak zvíře. V porodnici zůstalo 8 kilo. Čili mimino, placenta, voda a tím končím, tvá Máňa. Kojila jsem jak vzteklá. Magda byla dravec-savec, pila furt a já? Já nehubla. Rozhodně ne tak, jak to všichni popisují. A tak mi nezbylo, než s tím začít něco dělat, protože jsem odmítala být od osmadvaceti squashy mommy. Začala jsem běhat a už nepřestala. Teda dokud se nezačala líhnout Katka. S tou jsem přibrala 30 kilo rovných, pani, můžu to tak nechat? Ale jistěže. Byla jsem jak koule. A trpěla jak dvě zvířata. Takže mi nezbylo, než se k běhání zase hezky rychle vrátit (ok, připouštím, že tentokrát to spíš bylo jako herákův návrat do domovského doupěte, než jako Amundsenovy první stopy v panenském sněhu tři roky předtím).
Vlevo mi je krásných osmnáct. Ty příšerný plavky ignorujte - anebo ne, hezky dotváří celkový "wow efekt". Vpravo mi je o sladkých patnáct víc. Vážím pravděpodobně stejně, možná o něco víc. Ignorujte pro změnu můj ksicht, jsem selfíčková královna a nikdy nepochopím, jak to ty holky dělají, že na těch fotkách vypadají tak dobře?
Hubnutí po dětech a s dětmi jde. Proč by to nemělo jako jít? No jo, není to jednoduchý. Není to zadarmo. Občas je to totálně k pos*ání, ale když vydržíte, když vytrváte, výsledky se dostaví. I když je třeba nebudete denně vidět v zrcadle, může se stát, že si po letech sednete ke starým fotkám a spadne vám čelist, tak jako mně. Navíc nemusíte žrát jen klíčky a pít vodu z vodovodu - já rozhodně nejsem příklad zdravého životního stylu. Spotřeba alkoholu mě jasně řadí mezi závisláky a slabost pro fast food je něco, čím bych se nemohla tajit, ani kdybych chtěla. A co mě děti naučily? Že je to jedno. Že se stejně vždycky najde někdo, kdo vás bude soudit, ale že většině lidí jste ve finále naprosto ukradení.

* Mateřství mi dalo hlavně jednu zásadní věc. Absolutní jistotu, že at the end of the day je jedno, kolik vážíme, běháme, jíme, spíme, kolik vydáme monografií, překladů, kolik máme titulů před/za jmény, všechno tohle je fuk. Protože jen jedna věc má skutečný smysl. A doopravdy záleží na jediném.
Na nich.
Zkrátka si žíju jako na zámku.... ať to trvá věčně!

středa 24. května 2017

D(nes)N(neuvidíš)F(iniš) - ŠUTR 2017

Slunce se ráno vyvaluje na východě a večer zalejzá na západě, kanál smrdí, psi koušou a na jaře se běhá ŠUTR. Jistoty jsou v životě důležitá věc. ŠUTR je závod, ke kterýmu mám opravdu silně nostalgický vztah, byl to můj první trail. Když jsem se na něj po nezdařeným plzeňským půlmaratonu na podzim (tehdy se ještě běhal jaro/podzim v Praze) 2012 hlásila, netušila jsem ani, do čeho jdu, natož jak moc mě to do budoucna ovlivní. Trať mě tehdy uchvátila. Netušila jsem, že v Praze jsou taková místa, tolik přírody, lesy a takový kopce a už vůbec jsem tehdy netušila, že se takový (a mnohem, mnohem šílenější) věci běhají. Lidi, co se hlásili na dvě - nebo dokonce na tři! (tehdy se ještě čtyři neběhaly) - kola, byli v mých očích machři největší. Jak může někdo uběhnout 54 kilometrů? To snad ani nejde, ne? Tehdy běžel ještě i Dan a já na vlastní oči viděla z metru legendu. Svět těch velkých se tu na plácku na kraji lesa mísil se světem běžeckých mimoňů, a aniž bych si to uvědomovala, nejspíš právě tehdy a tam se moje běžecká duše přidala na trailovou barikádu. I když jsem pak běžela PIM a nějaké ty závody po asfaltu, kopečky, cestičky, kameny, potůčky, les a louky... to všechno už ve mně mělo napříště probouzet nutkání zavázat boty a proběhnout je (nebo se o to aspoň pokusit).
Na podzim 2013 jsem už čekala Káťu, zvracela, spala, žila z kompotů a šťávy (ano, té šťávy, která spolu s šumákem a žlutou limonádou představovala za socíku jedinou nealko-alternativu k sodovce nebo vodě; té, co jsme ji všichni mívali doma ve skleněné baňaté lahvi s ulepenou etiketou od toho, jak po hrdle vždycky pár kapek steklo ven a v mnoha domácnostech se tak dočkala flaška tuningu v podobě molitanové kytičky (my měli zelenou), jejímž účelem bylo ony uprchnuvší kapky hutného, přeslazeného koncentrátu zachytit) a doufala jsem, že se brzy můj statut živý-mrtvý omezí opět jen na první část před pomlčkou. 
Na podzim 2014 se, tuším, běželo už na Šumavě, Kátě byly 4 měsíce a já se začínala trochu rozbíhat. Na jaře 2015 už byla ovšem situace docela jiná a já se přihlásila na tři kola a nějak je zvládla odplazit. Bylo to oficiální. Byl ze mě machr.
Na jaře 2016 jsem své machrovství nafoukla o ještě jedno kolo, když jsem, předpokládám jako jedna z mála v dějinách běhu, dorazila do cíle 45 minut po limitu a stejně byla druhá a ještě dostala cenu. 
Na jaře 2017 jsem chtěla běžet znovu tři okruhy. Úvaha byla prostá: za dva měsíce je GGUT, když se teď rozsekám na čtyřech, bude mi trvat minimálně 14 dní, než budu moct zase běhat naplno a těch 14 dní regenerace by mi v létě chybělo. Tohle rozhodnutí ovšem padlo zkraje roku, kdy jsem ještě netušila, že mám před sebou týdny a následně i měsíce rýmiček (a)nebo bebíček. Achilovka je čím dál lepší, stoprocentní to ještě zdaleka není, ale ta dálka už není tak daleká jako byla před měsícem. Slabší bylo, že K. chytla týden před závodem nějaký moribundus, pár dní zvracela, tekly jí nudle jak Niagara a já to, jak jinak, chytla. To není výhovorka, to je fakt. Ve středu ráno jsem měla problém vydrápat se z postele, když jsem zaklekla k porcelánovému telefonu v místnosti vedle koupelny a volala pražským kanalizacím, zděšeně jsem v duchu počítala, jestli to náhodou není důkaz něčeho jiného, než jen nedostatečné funkce mého imunitního systému. T. kolega si totiž nedávno, ne zrovna plánovaně, pořídil třetího potomka. V práci se mu všichni smáli. Zděšeně jsem se snažila dobrat potřebných datumů, abych se ujistila, že se onen kolega nebude moct ještě smát naposledy a nejlíp. Naštěstí (protože my už s dobrovolným šířením našeho genofondu skončili) se ukázalo, že jsem opravdu jen chabrus a ve čtvrtek nebylo po blití ani památka. Rýma a kašel ale nikam nešly a v pátek jsem se utvrdila o správnosti svých výpočtů. Hurá. A sakra. 
V sobotu jedeme s E., kterou jsem do ŠUTRu navrtala, aby si spravila chuť po vynechané Brdské, na kterou nemohla kvůli zablokovaným zádům, do Šárky. Není mi ani trochu dobře. Ne, je mi blbě. Ale přesvědčuji sebe samu, že to rozběhám a že to zvládnu a že to bude dobrý. Že se kousnu, ostatně jako vždycky, a že si zase dolezu pro ten euforický pocit ze zbouchané porce kilometrů.
Na startu potkáváme Digiho, díky kterému mám letos nejvíc fotek ze všech ročníků a děkuji za ně, a pak i Káju. Digi fotí, E. se klepe zimou, já se snažím nemyslet na to, že v tyhle dny obvykle lezu maximálně mezi lednicí a koupelnou a i výpravu na hřiště považuji za nadměrný výkon. Ne, ne, žádný defétismus! 
Zavaž mi střevíček!
Káju jsem trochu vyděsila
Během chvíle je čas shluknout se na startu. Tam se ocitám vedle Ládi S. Chvíli přemýšlím, jestli se k němu mám hlásit a přiznat mu, že jsem kdysi, před spoustou a spoustou let jen díky jeho podpoře, které se mi dostalo po mé první, absolutně tristní, desítce, na Běhej.com, s běháním nesekla. Že mi byl tehdy velikou motivací a to, že někdo, kdo běhá desítku pod 40 se mi nejen nevysmál, ale ještě mě povzbudil, mi dalo nesmírnou chuť do dalšího pobíhání. Neudělala jsem to. Možná jsem měla.
Vybíháme do prvního kola. Co k tomu psát? Kdo trať v Šárce zná, ten ví, kdo ne, tomu to stejně nic nepoví. E. byla jako laňka, plná energie, já se už zkraje vlekla a doufala, že až se rozhýbu a zahřeju, půjde to - a poběží - líp. Během chvíle jsme se ocitly na samém chvostu a během další tu byla občerstvovačka v polovině. Na ní tradiční osazenstvo, piju a se smíchem Michalova bráchu ujišťuju, že letos tu kvůli mně do noci nebude. Kdybych jen věděla.
V druhé části se samozřejmě neudržím a peru to v zamilovaném seběhu. V kopci proti mi to stehna začínají vyčítat, na Babě na mě padá únava jako deka. Jako debilní, kousavá, smradlavá, zatuchlá deka. Nechci ji! Vezměte si tu hnusnou věc někdo!! Pod betonovým monstrem Bláhovi (soudě dle zvonku na vrátkách) přichystali pro účastníky stáčenou manu. Ne, nebylo tam štěně, ale skleněný soudek s kohoutkem a citronovou vodou a celou hromadou kelímků. Myslím, že jsme jim ten den byli vděční všichni. E. konečně poslechla a na Babě se rozběhla podle vlastní chuti a síly. Během chvilky se mi ztratila z očí. Snažím se ji dohnat. Čekala jsem, že ji chytnu v cíli na občerstvovačce, jak do svého neskutečně rychle spalujícího těla futruje palivo, ale nikde ji nevidím. Nemám hlad, nemám na nic chuť, piju málo a běžím dál. Pod prvním kopcem telefon. Eva. "Já se ztratila! Jsem někde v lese a nevím kde!" Ježiši, co teď? "Mám se pro tebe vrátit?" "NE!" ok, tak ne. Ještě chvíli po rovince jdu, uklízím mobil, přemýšlím, jestli vyndat sluchátka, nechce se mi. Vítr fouká, ptáci zpívají, stromy šumí. A já v prvním stoupání vím, že je něco špatně.
Nejdu, plazím se. Je mi hrozně zle. Nahoře na kopci mi jdou nohy doprava a oči doleva. Prsty mi natekly tak, že nemůžu pomalu ani sevřít ruku v pěst. Tak a je to. Vymalováno. Jakmile se mi zhoupne asfalt poprvé pod nohama, vím, že jsem letos skončila.
Potupně dolezu druhé kolo v čase o 40 (!) minut horším než to první. Mám strašnou zlost. Na sebe. Samozřejmě zabředávám do naprostých sraček sebelítosti, v duchu už Radkovi A. prodávám registraci na GGUT, pálím kecky a dávám se na zavařování. Postupně se propadám hloub a hloub, chci si sednout. Chci si lehnout. Chci spát. Po občerstvovačce, kde se zdržím docela dlouho, volám T., že to balím. Nahlas říkám to, co jsem si myslela poslední hodinu: Dneska to prostě nejde. Tím je mé první DNF po pěti letech a druhé celkově, zpečetěno.
Za občerstvovačkou mě dobíhá E. Docela dlouho jdeme spolu, kufr ji absolutně demoralizoval, má hlad a taky to balí. Snažím se ji přesvědčit, aby to nevzdávala, ale trvá na svém a já nemám sílu ji přesvědčovat. Nakonec se za stoupáním před Babou rozbíhá se slovy: "Ať už to mám z krku!" a mizí mi z dohledu. Je mi líto, že to nechce zkusit dorazit. Zvládla by to.
Najednou mě míjí Pavel. "Ahój, Jitko! Co ty tady?!" Diví se. Říkám mu, že mi je strašně zle a že to balím. Ptá se, jestli nechci hodit domů. Vděčně přitakávám.
Na betonovým monstru potkávám tatínka se dvěma malými dětmi a třemi koly. Chlapeček tak ve věku Káti hystericky pláče, protože tohle nevyšlapou, ani nevytlačí a on se tu bojí svoje kolo nechat ležet, že mu ho někdo ukradne. Když už jsem běžec na prd, tak aspoň k něčemu můžu být. Kolo mu vynáším, je po breku, tatínek děkuje a já se směju, že mám doma nemlich to samý.
Zbytek trati je celý takový smutný. S obrovskou hořkostí a zklamáním ze sebe sama probíhám cílem. "Tak a pojďte mi cvaknout čip. Dneska není můj den," hlásím. "Fakt?" diví se kluk od časomíry. "No jo, fakt."
Se zpožděním vypínám hodinky. Cpu se pomeranči, snažím se zajíst tu pachuť, která se mi dere ze žaludku do krku, ale moc to nejde. Kadibudka, stan na převlečení, rozloučit se s Digim. Pavel nás veze domů. Děkuju mu. Snažím se neznít zoufale, ale nejde mi to. Doma si ve sprše utírám slzičky ponížení. Zbytek dne jakožto správný extrovert ventiluju svoje zklamání. Nesmějte se, ono to pomáhá.
V neděli mi je líp. Jdu se proběhnout. Přestávám být nasraná. Začínám být odhodlaná.
V pondělí mi je dobře a už se tomu směju. Jakýpak prodávání registrace? Kdepak! Pohled mám pevně upřený ke Kaprunu. Vidím tě a dostanu tě, anebo dostaneš ty mě, ale bez boje, bez toho se já nevzdám!

úterý 16. května 2017

Za dámičku

(a nějaké to čtení, bez toho už to asi ani nejde)

Maruška mi v komentáři pod předposledním příspěvkem připomněla můj dávný slib, který jsem jí dala - taktéž v reakci na jeden z jejích milých komentářů pod nějakým dávným příspěvkem. Slibovala jsem jí, že jí dokážu, že běhat může jako dáma. Že fakt, že normálně nevychází jinak než v sukni a balerínkách není důvodem proto, aby v něčem hodně podobném nemohla vyběhnout.

Předesílám, že jsem módní negramot. Trendy mě nechávají chladnou v duchu oblíbené básničky mé puberty: Já mám holku frigidní, ta mě lehce uklidní, když je jen tak bez trička, mrazí jako chladnička! Inu i já zůstávám ve vztahu k módě kovanou frigidou. Neznamená to, že bych chodila jako hastroš (doufám!), jen si prostě vybírám to, co se mi líbí no matter what. Takže žádné aktuální běžecké hitovky nečekejte - nicméně doufám, že se někdo v módě sběhlý třeba najde a můj výběr doplní o to, co se teď nosí, případně se těším na tipy na věci a značky, které mi dosud unikaly.

Tílka, trička, mikiny - těch je opravdu nepřeberné množství a věřím, že i ta nejnáročnější dámička si mezi nimi vybere. Pár kliknutí myší a jsou tu hromady vrchních částí oděvu s různě velkými a tvarovanými výstřihy, upnuté nebo volnější, s různě dlouhými rukávy, v bezpočtu barevných kombinací, s nápisy - motivačními, reklamními i vtipnými.

Ale co dolů, když nechci elasťáky? Existuje šalamounské řešení a tím je běžecká sukně. Tu tvoří spodní elasťáky a - překvapivě - sukně.

V poslední době jsem si opravdu hodně oblíbila polskou značku Nessi. Její produkty jsou nesmírně barevné, a jelikož jsem si před pár lety vzala k srdci radu Štefana K., který tehdy na behej.com psal, že běžec by měl nosit barevné oblečení, aby na své okolí působil pozitivně, v jejich pestrobarevném oblečení jsem našla. Ono ostatně není moc dalších značek, které by je v barevnosti trumfly. Nutno dodat, že jsem před dvěma lety dostala na testování pro BB jejich dlouhé legíny a tílko a obzvláště první zmiňované už muselo být práno víc jak stokrát - barvy skutečně trochu vybledly, ale zdaleka ne tak dramaticky, jak by se dalo čekat (je to přeci z Polska!), švy drží a běhá se v nich pořád dobře (a tohle není žádná reklama, ani otevřená, ani skrytá, to je čistě moje zkušenost).

Tu nahoře jsem dostala od Běžíška a konečně jsem v ní i vyběhla - a zatím jsem z ní nadšená. U Nessi je jen třeba dát pozor na to, že jejich S je poměrně veliké, takže i mně je jejich eSková sukně skutečně velmi pohodlně.

Před pár lety měla v Salomonu vlastní řadu dámského běžecké oblečení ultramaratonkyně Anna Frost. Její sukně, tílka, kalhoty, trika a mikiny byly opravdu hezké - navíc v mých barvách, takže Aničko, palec hore, ale úžasné byly hlavně její šaty. To je totiž něco, co se moc často nevidí.

Mají jen jednu zásadní chybu - nejspíš už se nikde neprodávají. Ale třeba se pletu a budu jen ráda, když je někdo někde najde.

V poslední době hodně pošilhávám po značce Kari Traa (a nemá s tím nic společného fakt, že je její ambasadorkou mimo jiné i Zuzka Urbancová, jíž jsem věrná fanynka). Ta sice nemá v nabídce sukně ani šaty, ale má naprosto originální barevné kombinace a jejich koncepce je mi natolik sympatická, že jen co budu bohatá, hned si od nich něco pořídím.
"The art of not givin' a fuck" - heslo Kari Traa

Třeba tyhle... jak by se mohly někomu nelíbit?
Takže sukni máme.

Teď ty balerínky.

Boty jsou při běhání snad největší téma. Všichni neustále řeší, jaké boty si mají koupit, jaké boty si koupili, jaké boty mají jejich kamarádi a jaké boty si koupí příště. Obuvnická běžecká alchymie je vybavena vlastním slovníkem a běžci se podle druhu bot, které obouvají, dělí do několika skupin - máme tu běžce s botami tlumenými a s botami minimalistickými, máme tu běžce docela bez bot, máme běžce, kteří mají dvacet párů kecek - na každý druh tréninku a povrchu jiné a ještě docela jiné na závody, máme takové, co mají jedny a bohatě jim to stačí. Máme boty s vysokým dropem a s dropem nulovým, s drapáky jak kopačky a boty hladké jako dětskou prdýlku.
To nás ovšem ve chvíli, kdy jsme dámička a na autě nám jezdí barva (ergo: "Jaký máš auto?" "Červený!"), nemusí vůbec zajímat. Zajímá nás fakt, že nechce žádný blbý ády ani najky, nechceme na nohou kopyta. Chceme dámskou botku samochodku.
Tady ovšem narazíme na můj barevný a vlastně i keckový problém. Já totiž v těch keckách chodím i normálně, jasně, že ne do města, ale vzhledem k tomu, že většinu času trávím někde po lesích, hřištích, pískovištích a dalších -ích, a tak obvykle obouvám na běh už příliš sešlapaný boty, který ovšem ještě drží... Ale třeba tyhle, ty by přeci obstály i jako boty-boty, ne?
Anebo tyhle krásný F-Lite 250 od Inov8, to je přeci vyloženě hezká bota (ano, mám pro design Inov8 slabost, kdybyste si toho náhodou ještě nevšimli):
A co vy? Nějaké tipy pro dámičky, které nechtějí běhat, protože se odmítají vzdát svého statutu "vždy upraven"?

Zjevně čtu rychleji, než píšu, a tak se pohodlně usaďte, druhá část programu po přestávce začíná.


#3
Favel Parrettová
AŽ PŘIJDE NOC
Na útlou knížku Australanky s českými kořeny Favel Parrettové jsem se těšila od chvíli, kdy si ji Tom přinesl na překlad domů. Obvykle čtu jeho texty v sazbě, tentokrát nevyšel čas a tak jsem čekala a čekala...
A dočkala jsem se vyprávění plného lyrických, imaginativních obrazů z australské Tasmánie, kterou má asi většina z nás spojenou maximálně tak s tasmánským čertem a já jsem, nevím ani proč, vždycky myslela, že tam musí být strašlivé horko. Opak je pravdou... Vzduchu je v knize chladný a počasí lezavé, domy studené a život prostý, těžký a plný prostých radostí a bolestí. Je to život chudých, tvrdě pracujících lidí. Až přijde noc není tradiční vyprávění, jsou to obrazy vnitřního světa malé Isly a velkého Bo. A také Nelly Dan, která se ve stínu obřích ledovců zdá být jen malou, červenou lodičkou, a jež byla pro všechny námořníky, kteří se na ní - mnohdy i mnoho let - plavili, mnohem víc.
Pokud ke spokojenosti potřebujete, aby bylo řečeno A, pak B a nakonec C, aby vše bylo vyřknuto doslova a bez nosného příběhu pro vás není kniha knihou, pak se Parrettové vyhněte. Jestliže se rádi necháváte při čtení zajmout slovy, pocity a imaginací, vypravte se do daleké Tasmánie i o něco bližšího Dánska. Bude se vám tam líbit.

"V mrazu se těžko dýchalo, každý nádech pálil v plicích - pod promrzlýma nohama jsem cítila tvrdý kámen a beton.
Brávala jsem bratra za rukáv a táhla ho za sebou po liduprázdných ulicích Battery Pointu. Nejdřív jsme šli rychle. Všude vládl obvyklý klid - byli jsme tam sami. Námraza na oknech zaparkovaných aut, silná a neprůhledná.
Mona Street, Francis Street, Hampden Road. Na konci Kelly Street vedly schody do temnoty, zadní trakt Salamanky, zchátralý a pobořený. Hrany kamenů zakulacené, obroušené. Kamenná pevnost, brána, kterou jsme museli projít.
Utíkej, utíkej - Kellyho schody.
Některé schody byly ohnuté a flekaté. A ty skvrny připomínaly starou zaschlou krev, která časem vybledla do oranžova. Krví nasáklé kameny. Pokaždé jsme scházeli schod po schodu, co nejrychleji to šlo. Dolů, dolů a usilovně jsme se snažili nedívat se dopředu do tmavé uličky. V chladném dlážděném přítmí na úpatí schodiště nám přesto tahali duchové za šaty, snažili se nás popadnout za vlasy a kamennou ozvěnou nám šeptali.
Můžeš mi pomoct?
Vidíš mě?
Nenechávej mě tady.
Vždycky jsem bratra pevně chytila za ruku a běželi jsme a běželi, bez dechu, dokud jsme nevyběhli ven. Dokud jsme nebyli na druhé straně..."



Donia Bijan
THE LAST DAYS OF CAFÉ LEILA
Donia Bijan je jednou z mnoha íránských imigrantek do Spojených států, na rozdíl od většiny se vyučila kuchařkou v Paříži a dnes pracuje jako šéfkuchařka - spisovatelka. Její druhý román The Last Days of Café Leila u mě skončil v rámci posuzování, zda by jej stálo vydat v českém překladu či nikoli.
A dojmy z něj mám rozporuplné.
Obvykle při čtení rovnou vím - jasně, tohle se bude prodávat, ne, tohle nemá šanci. A tady vážně nevím. Na mě knížka působila jako takové neškodné vyprávění o třech generacích rodiny usazené v Íránu - o imigraci z Ruska, následném zapouštění kořenů, o situaci po Revoluci, o další vlně emigrace - tentokrát do USA a o návratu zpět. Autorka nakousně pár velkých a silných témat (smrt dítěte, tradice, brutalita ájatolláhovského režimu, odeslání dětí do zahraničí pro jejich vlastní dobro, útoky na ženy, segregace pohlaví, úmrtí rodiče, rozpad manželství, ztráta pouta s vlastním dítětem během jeho dospívání atd.), ale jejich potenciál je ponechává až trestuhodně nevyužitý a její vyprávění klouže (s výjimkou jedné, dvou silných scén) po povrchu. Jedno klišé se vrší na druhé a všechno nakonec v rámci možností dobře dopadne. Postavy jsou dost ploché a místy až nudné (ústřední hrdinka je zdravotní sestra, její manžel kardiochirurg - ona (jak jinak) zjistí, že ji celé roky podvádí se sestřičkami, odejde od něj, aby mu nakonec odpustila, neboť on si uvědomí, že miluje jen ji a blablabla - ono ve chvíli, kdy vám chlap 20 let zahýbá (a dělá z vás vola ve stejném špitálu, kde pracujete i vy) je přeci jasné, že stačí jedny psí oči a všechno je zapomenuto... (ehm); pubertální dcera je vzdorovitý fracek, který by zasloužil pár facek, ale pod vlivem íránského prostředí se promění v tolerantní a chápavou slečnu; sirotci jsou hodní, Íránci chudí, policisté agresívní, všechny vztahy jsou nějakým směrem vyhrocené, kulisy malebné...). Na mě je tu zkrátka příliš mnoho černé a bílé. Takhle nějak představuji "čtení pro ženy", které nechtějí vyloženě tupý příběh, ale zase ne nic moc extra těžkého, trochu toho dojetí, exotické kulisy, postavu, s níž se mohou ztotožnit - nebo si to alespoň tak nějak představuji. Plus tu najdete všechny oblíbené motivy rodiny, lásky, utrpení, odpuštění, vaření... Jestli bude časem i česky zůstává ovšem otázkou.

#2
Sarah "Scribbles" Andersenová
DOSPĚLOST JE MÝTUS
To se tak běžně stává, že jedete do obchoďáku pro prací prášek a vrátíte se domů se dvěma novými knihami... a bez prášku (vám snad ne?)

Sarah určitě nemusím představovat. Její kresba je specifická, jednoduchá a skvělá. A to samé platí o jejích - obvykle jednostránkových - příbězích, v jejichž pointách se mnozí (ne-li všichni) najdeme - stačí se nebrat moc vážně. Jediné mínus je značně omezený rozsah, 112 stránek je hodně málo a mnohé mé nejoblíbenější komiksy se tím pádem do výboru nedostaly...



#1
Patrik Girgle
VERTIGO
Jsou knížky, které na mě v knihkupectví mrkají, kdykoliv tam vkročím (což je, přiznávám, dost často) a které mě vábí jako Sirény. Kolem Vertiga jsem chodila několik měsíců a nakonec jsem neodolala. A Vertigo je jako ony Sirény, zrádné, krásné na pohled a špatné uvnitř. Autor sice umně buduje tísnivou atmosféru hormony zmítaného dospívání, ale ve výsledku působí jako Petra Soukupová bez talentu. 
O co jde? Je to až trapně prosté: Dušanovi je sedmnáct, a tak jako spousta sedmnáctiletých kluků před ním i po něm, i on touží konečně zasunout. Jenže je romantik a intelektuál, taky pytlačí ryby a zamilovává se do dost divných typek. Nakonec se mu to samozřejmě podaří, ale vám to bude nejspíš jedno. Knihu nezachrání ani výpravy do budoucnosti, které nám v letmých výjevech osvětlí, co se s hrdiny stalo "pak" (rozuměj: po gymplu a po létech dravého kapitalismu), byť jí dost pomáhají. Ale jelikož jsou jen letmé, mohou ji podpírat jen... letmo.
Plytký děj bych knize i odpustila, stejně jako po tisící omílané téma rozervaného mladíka, kdyby přinášela v nějakém - jakémkoliv - směru něco nového, kdyby bylo její čtení zážitek. Jenže není. Hlavní postava jako by vyskočila z Džínového světa (nebo podobného titulu), ale na rozdíl od Johna se Girgle snaží tvářit jako autor pro dospělé. Výsledek je ve své snaze o uvolněnost toporný, o originální vykreslení sexuálních scény, oné směsi vulgarity a romantiky, legrační a o existenciální motivy hloupý. Postavy jsou šablonovité a některé vyloženě odfláknuté (rodiče, plejáda kamarádů s přezdívkami, v nichž se začnete ztrácet, protože jeden je jako druhý). Ne, závrať z tohohle Vertiga rozhodně nebyla příjemná. Kniha má navíc tu smůlu, že se mi ve čtení sešla s poslechem audioverze Fanánkova Tak to bylo, tak to je, které je vlastně takový jazykově brilantním a nesmírně zábavným Vertigem, v porovnání s nímž nemá Girgle absolutně žádnou šanci. 


Tak to bylo, tak to je
LOU FANÁNEK HAGEN
Taky milujete češtinu? Tu její úžasnou rozmanitost od božských složenin jako je hnidopich (ten, co píchá do hnid) nebo třasořitka (ten, jemuž se klepou hýždě), po její úchvatnou vulgaritu? A máte rádi Tři ségry? Opili jste se někdy? A dělali jste v pubertě bordel? Kývete? Tak nemá cenu nic dál číst - teda kromě týhle knihy. Anebo si, tak jako já, pusťte její audioverzi. Jestli jsem se u Ládíka Zibury při běhání smála, u Fanánka jsem prskala, chrochtala a hýkala. No jo, život je takovej a jinej nebude... A jako bonus se dozvíte, jak přišel Fanánek o nohu, co nosil za účes v patnácti, jak se mu dařilo s holkama, jak chutná v Tatrách trenčianský parek s fazuľom z plechovky, jak to vypadalo Na kovárně a Na bábě a kdo je to krmelec. 
(A to jsem si myslela, že jsem v dospívání byla hovado... nebyla, ježiš nebyla, byla jsem vzorná holčička v roláčku s aktovkou na zádech. Mami, přísahám, mohlo to bejt mnohem horší! :-)