pondělí 25. července 2016

Hard as a Rock!

Barevný had se dává do pohybu a já s ním. Radek se loučí a mizí kdesi vpředu. Prvních deset kilometrů mělo být lehce do kopce, takový zvlněný terén, nic dramatickýho. Cesta se vine nádherným údolím plným dechberoucích vodopádů, po lávce vedle skály, kde nám trocha vody padá na hlavu, kolem stáda krav, s nimiž si jeden vtipálek dělá selfíčka.
selfie kráva
Nejdřív předbíhám lidi já, pak oni mě. Všichni se usmívají, všichni vypadají, že jsou ve stejným rauši jako já. Přestože to nejde tak, jak bych od podobnýho terénu (šotolinová široká cesta, žádný dramatický kopce) čekala, leje ze mě jako z vola, funím a celkově jsem utahaná. Nechci vidět, jak to celý zvládnu. Ale teď na to nemyslím. Nemyslím totiž naprosto výjimečně vůbec, ale vůbec na nic. Jen si to strašlivě užívám. Je nádherný ráno a já jsem v horách a budu v nich, pokud nedojde na mou noční můru - prošvihnuté cuty -, celý den.

Vzduch je tu průzračný jako voda v řece, která burácí vedle nás, je příjemně chladný a přísahala bych, že tak i chutná. Cílem dne je aplikovat veverkovský přístup z Krkonoš: "tady a teď", a přesto, že to místy šlo z tlustých do tenkých, ani mi to nedalo moc práce. Přichází první kamenné pole. Prohopsávají kolem mě další a další mladý holky (poprvé se mi stalo, že byla má kategorie v ženském poli suverénně nejnabitější), bez hůlek, a jistými kroky mizí v dálce, zatímco já jsem poprvé a rozhodně ne naposled ten den extrémně vděčná, že ty dvě tyčky, ty dvě nožky navíc, mám. Pomalu se sunu v před. Míjí mě štíhlá, vysoká běžkyně se dvěma copy a malou plyšovou ovečkou na batohu. Má nohy až do nebes, stejnou salomoní sukýnku jako Lída a je taky taková šik a tak jí tak budu v duchu pro dnešek říkat. Vzájemně se předcházíme, obě čas od času prostě musíme zastavit a vyfotit si tu nádheru kolem. Třeba hned ten pohled na první ledovcový jezírko, kde na kameni sedí záchranáři a voda je klidná a hladká jako zrcadlo. Veliké hory, jež se tyčí kolem, se v ní odráží a pocit malosti a nekonečnosti ještě sílí.
 Připadám si jako Olaf z Ledového království, když mu Anna udělala nos (1:20 a pár vteřin na to):
To je vám taková krása! A hele, to je ještě krásnější!! To snad ani nemůže být pravda! Je mi fuk, že se plazím šnečím tempem, strašlivě se mi to líbí. Pak přichází první stoupání na první vrchol. Opírám se do hůlek a drápu se serpentýnkama. Nechápu, jak to těch pár lidí může zvládat bez nich (taky to moc nezvládají a já je předcházím). Míjíme se s Lídou, která jí, aby mě pak nahoře zase předešla, chvíli si povídám s nějakým Němcem. Najednou jsme nahoře. A v hloubce pode mnou sedí na břehu tyrkysové přehrady Rudolfshütte. První cut. Panebože. Já to dokázala. Já to stihla, mám dvě a půl hodiny rezervu. Tančím sněhovým polem, srdce se mi třepotá v prsou jako motýl, aby mi záhy spadlo do kalhot (resp. do sukně). Slejzám po kamenech a najednou stojím na kraji nijak nejištěnýho sněhovýho traverzu. Sníh se táhne prudkým svahem nahoru a stejně prudce klesá dolů, hloub a hloub a končí kdesi daleko šutry. Je v něm vyšlapaná mělká cestička na šířku jedný boty. A ty moje na něm sakra kloužou. Hůlky není kam zapíchnout, protože sněhu není dost, aby se zabořily. Kurva. Do hajzlu. Kurva a do hajzlu. Sunu se dopředu. Omlouvám se holčině za mnou, která má na startovním čísle napsané Marta a se kterou potom část trasy poběžím. "I'm so scared, I'm so scared. Oh my fuckin' god, I'm sooooooo scaaaaareeeeed..." Ať žijí posilující mantry! Ale buď jak buď, připosraně přelezu na druhou stranu. Když konečně stojím znovu na kamenech, chce se mi brečet štěstím, že jsem to přežila a z dětí nebudou poloviční sirotci. Jeden pohled zpět mě ujistí, že Martu, která se plazí ještě vyděšeněji a připosraněji, jsem rozhodně nezdržovala. A pak už hopkám (ok, spíš opatrně přeskakuju) přes kameny z kopce a na první cut. V hlavě mi už tři hodiny hraje I follow rivers od Lykke Li... he's the message I am the runner... I follow you, deep sea baby... I... I follow you, dark doom honey... I follow you... A já sleduju vlaječky a značky. Je mi skvěle. Vznáším se. Bavím se. Na občerstvovačku dorážím s dvouhodinovou rezervou na cut.
Vpředu dřepí jedna z bezhůlkových slečen... jak to sakra dělá, že má suchý vlasy?
Mají tu všechno. Na moje blbé výzvy "Let's drink and be merry!", nikdo nereaguje, tak holt piju a jsem šťastná sama. Dávám si vývar, spoustu melounu, pomeranče, dolívají mi vodu, piju colu, ještě nějakou slanou tyčku a adieu prérie, jinak se už nerozhýbám. Hůlky do ruky a vzhůru do kopečka, na kterém jsme se vloni v létě s Madlenkou koulovali. Jeden vykřičník z profilu z krku, dva zbývají. A další nás má čekat právě teď. Napůl sbíhám, napůl scházím úbočí a říkám si, že to musel být kvalitní masakr, když tu v osm startovalo těch dvě stě nebo kolik set lidí na třicet kilometrů a plácám se v duchu po ramenou, že jsem šla radši do prostřední varianty. Jde to krásně a je to zábava, tohle je ten vykřičník? Asi je ze mě už ten horal, když mi to nepřijde hrozný. Chachá! Jak jsi stará, tak jsi blbá. A tady ho máme. Vykřičníka. Padák šutrů dolů, hůlky do jedný ruky, druhou spidermanovsky přicucnout ke skále a lézt. Krok za krokem. Jako v životě. Zpátky cesta nevede. Nezbývá, než pokračovat. No matter what. Jak to tady v tom štrúdlu muselo vypadat? Brr.
Je to náročný, ale překvapivě se nebojím. Normálně mi to totiž výšky nedělají vůbec dobře (= učebnicový eufemismus). Ale to startovní číslo na pupku má asi nějakou zvláštní auru, protože za celou dobu se fakticky hodně bojím jen dvakrát.
Skoro na dně nás míjí první dvojice závodu. Kluci jsou neskutečně čerství, protáhnou se kolem, povzbudí nás (!!), zasmějí se a zmizí. Pfff, jak pára nad hrncem. Podezírám je, že mají pod batohy schovaný křídla. Jinak to přeci není možný.
My přeběhneme po kládě přes rozbouřenou řeku a začíná výstup. V promo videu stojí: "Be prepared for a long and steep climb." Ok, tak jsem na ten dlouhý a prudký výstup připravená. Jukebox v hlavě reaguje po první půl hodině lezení vzhůru a přepíná na Hard as a Rock od AC/DC a to mi pak bude znít v uších další dvě hodiny, než se dostaneme nahoru na druhý vrcholek. Šutry, samý šutry. Vlevo šutry, vpravo šutry, pod nohama šutry. Gigantický šutry. Mrňavý šutry. Šutroland.
Startovní pole se už roztrhalo natolik, že jdu jen sama s Lídou kousek přede mnou. Občas nás dojde Marta. V serpentýnách setřepu bezhůlkářky. Nechápu, znovu a pořád dokola nechápu, jak bez nich tady může někdo lízt. Mezitím nás minul první muž na celý trase. Lehkonohá gazela. Zatleskat, zařvat za ním, jak awesome je a dál pokračovat vzhůru. A zase. Krpál nade mnou, krpál pode mnou a já nemám strach. Jsem prostě hard as a rock. Akorát mám hroznej hlad. Na ten asi šutry moc netrpí. Slibuju si, že se nahoře najím. Předcházím pár lidí. Lída kopne do vrtule a zmizí mi z dohledu. A najednou je to tu. Vrcholek. Špička. A z ní padák dolů a sněhový pole. Na nejvyšším kameni sedí dva záchranáři, kafíčko v termosce, zimní bundy, úsměvy na tvářích. Sedám si na jediný, viklající se šutr, co nebrání uzoučkému průchodu vedle nějakýho kluka a vdechuju dvě přesnídávky z pytlíčků. Fotím Martu, který asi dochází baterka a slibuju jí, že jí fotky pošlu.
Martička a padáček.
Usoudím, že bez ohledu na to, jak dlouho tu budu sedět, se ten padáček pode mnou nenarovná a tak balím saky paky, a jde se na to. Hlavně se hrůzou nepoblít, to by byla ostuda. Bože, teď se ale fakt bojím. Klepou se mi nohy, ale netrvá to dlouho a je tu sníh. Neskutečná prdel, je bohužel moc měkký, než aby se po něm dalo jet, tak bořím obě nohy a odrážím se jako na lyžích. To mám za to, že jsem se letos nedostala v zimě na hory! Boty durch, je to ledový, padá mi to do bot, občas si nehezky brnknu nohama o sebe a odnáším si tak jediný šrám - krvavý kotník. Bolí z toho teda stehna jako prase, ale vúú-húú je to sranda. Slabší je, že vlastně pořád ještě nejsem ani v polovině.
Sníh přechází v alpský louky plný rozbouřených řek, část brodíme, část se dá přeskákat relativně suchou nohou. Jeden přechod je obzvlášť vypečený. Přes lávku se valí prudká voda a padá hned za ní kamsi do údolí. Litevka ve fialovým tričku (bez hůlek!) se ji snaží přejít výš. Marta přede mnou se bojí stoupnout do proudu na těch pár prkýnek, co tvoří mostek, ale blbě se zasekává - jednu nohu na šutru, druhou nataženou na most, ani tam, ani zpátky. Podejdu ji zespodu, chytnu za boky a vysadím nahoru. Prostě maminka. Být tam sama, byla bych úplně stejně vyděšená. Bolí mě nohy, chce se mi spát a kromě porodů jsem si nikdy nepřišla silnější.
Všechno kolem kvete. Neskutečná modrá, žlutá, růžová, mezi šťavnatou zelenou, hučení vodopádů, velikost, malost, nádech výdech. Prázdná hlava. Unavený nohy. Je tohle štěstí?
Rovná cestička se klikatí na úbočí svahu a míří ke vzdálené přehradě. Jsou na ní sem tam rozházené kameny, sem tam je potřeba přebrodit potůček. S Martou a holkou ve fialovým tvoříme silnou, mlčící trojku. Šlo by běžet, ale většinu času jdeme. Nohám se nechce kmitat. Nakonec se dostáváme k přehradě. Běžíme po hrázi a najednou jsou tu zase lidi. Spousta Arabů s tučňáky (aneb také veverkovskými pytli s kukátky). Kde se tu sakra berou?
Probíháme tunelem v hoře a za hrází je druhý cut. Zjišťuju, že mi chcípl telefon. Shit, shitty shitty shit. Stihla jsem napsat T., ať mě čekají cca na čtvrtou. Totiž - trasa podle záznamu z ofico webu neměla být padesát, ale jen pětačtyřicet, což mi v zásadě potvrdili na občerstvovačce, když prohlásili, že do cíle už je to jen patnáct, tak hodina a půl. A navíc z kopce. To by sedělo. Říkám si, že to stihnu, že to napálím, když se do toho obuju, budu tam tak ve čtvrt na pět, to nebude ještě žádný velký průser. Trháme se s holkou ve fialovým Martě, která se z kopce zjevně trochu bojí, přepínám do bartasovskýho módu no tommorow a padám do hlubiny.
Kus se dá krásně běžet, šotolinka, kameny jak na šutru, hopsa hejsa, ať jsme rychle v Kaprunu. Nádherná cestička nad přehradou. A pak Lída! Páni, já ji dotáhla? Přelejzá vodopád. Seru na boty, brodím se do půli lejtek prvním schůdným místem a prchám. Fialka se drží přede mnou. Běží krásně lehce, hezky se na to její cupitání kouká. Pak první lana a stezička pro kozy. Kousek silnice. A znovu. Předbíháme dva kluky, vedle kterých jsem chvilku seděla na druhým vrcholku. Lano. Vodopád. Kovový stupátka zasekaný ve skále kolmo vzhůru skrz tu vodu do tunelu nahoře. Tak to je vostrý! Já si to ani nevyfotím!! Ježiš, kdyby mě tak viděly děti! Máma je jak Indiana Jones! Držím se lan a šlapu k vodopádu. No jo, ale kam si mám jako dát ty hůlky? Si je mám zabodnout do zadku? Hlavně je proboha neztratit, z tý hloubky bych je nevylovila a Honza by mi už nikdy nic nepůjčil! S hůlkama v ruce lezu vzhůru do temnýho ústí tunelu, který zjevně slouží vodohospodářům při údržbě přehrady. Je v něm tma a kosa. Za ním najednou Fialka odpadá. Mizím jí a řítím se z kopce. Další pár, který jde. Proč proboha jdou? Teď se dá konečně běžet!
Pádím z kopce. Velebím svoje masivní stehna, svoji hmotu, jsem jako odbržděná rolba. Jsem v pohybu a nikdo mě nemůže zastavit. Tak hop hop, kde už je ten Kaprun? Další člověk. A další. Míjím je. Jdou, já běžím. Poslední brod. Na druhý straně jen obrovský šutry a nahoře vysoko nad mojí hlavou vlaječka. A tam se mám jako dostat jak? Podotýkám, že mám nulový zkušenosti s horolezením, i žebřík je normálně výzva. Hážu hůlky nad sebe a šplhám za nima.
Les. Kameny. Koryto jak na Šutru, tohle má ale, jak se ukáže, pár kilometrů. Kopírujeme stezkami silnici. A já začínám chytat nerva, že tam budu pozdě. Travnatá cestička, která se vlní jak lochneska na pouti a další, ten den už poslední skalp. Všechno krásný mizí a nastupuje velice intenzivní tíseň, že tam na mě čekají a já jim nemám jak dát vědět, že se blížím, ale nestíhám. Že je to mnohem delší, než jsem čekala. A nebere to konce. Pětačtyřicátý mine a furt jsem kdesi nad Kaprunem. Louky, asfaltka z kopečka, další dva muži na stodeseti, přede mnou dvě holky a já nemůžu. Nemůžu. Nemůžu a nemůžu. Strašně to bolí. Záda, ramena, každý nádech, nohy jak z olova. Vím, že musím běžet. Vím, že prostě musím. Ježiš, Tomáš bude tak strašně naštvanej. Kopu se do zadku a místo, abych přidala, zastavuju úplně. V předklonu visím v hůlkách. Nemůžu ani brečet, jak jsem unavená. Tak. Narovnat a dál. Je to spíš parodie na běh než cokoliv jinýho. Nakonec se dostávám k vodopádům, kde jsme byli vloni s Máďou, ženou nás ještě padákem dolů a pak do kopce. Konečně silnice nad Kaprunem a organizátor. "Je to ještě daleko?" kňučím. "Není! Už jen kilák a půl!" Někdo úpí. Jo aha, to jsem já. Potácím se přes silnici. Předbíhá mě další borec na 110, povzbuzuje mě (!!!) a mizí. Ťapu. Snažím se moc nehekat, abych u zástupů arabský rodin nepodporovala zakořeněnou představu o perverzních Evropankách. Je to nekonečný. To město je tak veliký! Prodírám se davy na chodníku. Přede mnou další grupa z Blizáče, tahle se ale rozestupuju, chlapy tleskají, ženský na mě volají bravo! bravo! Směju se. Potetovaný borec z Balkánu na mě volá něco slovansky, plácá si se mnou. Bože. Tak kdy už?
Už.
Intersport. Náměstíčko. Tom a holky. Zahazuju (opatrně!) hůlky. Beru každou za ruku a míříme k oblouku, k časomíře, k pípnutí. K zastavení. K cíli.
Nad hlavou mi svítí 10:00:47.
A je to. Nemám se kam skácet. Tak akorát poslouchám proud Mášiných výčitek, jak na mě museli dlouho čekat. Snažím se je někam usadit, abych se mohla jít opláchnout. Jsem durch. V údolí je prádelna, mrholí.
Jdu do sprch. Jsou strašně daleko. Bloudím, ale nakonec je najdu. Vyzvedávám si parádní finišerský triko, chilli con carne, alko pivo, nealko pivo, colu. Jedeme domů. Usínám dlouho v noci po pár pivech, tak strašně jsem nechtěla, aby ten úžasný den skončil.
Ráno mi je překvapivě dobře. Bolí mě ruce od hůlek, mezižeberní svaly a trochu nohy.
Velikost toho, co jsem prožila, na mě dopadá plnou vahou.
Nedávno jsem tu tak trochu ze srandy psala, proč vlastně běhám. A proč, že dělám tohle? Protože každý máme cestu sám k sobě vytyčenou jinudy. Ta moje vede skrze hory. Přes kameny, řeky, do mraků a zase zpátky na zem. Protože teprve vyčerpání otevírá nové rezervoáry čerstvé síly. Protože těžko můžete pochybovat sami o sobě, když zvládnete něco takovýho. Protože mně celý ten koktejl emocí, které k tomu patří, strašně chutná a někdo ty zadní pozice zkrátka jistit musí!

(Jestli přemýšlíte o tom, že byste něco podobnýho rádi zkusili, neváhejte a příští rok na Glockner Trail vyrazte. Není to tak daleko a když se nebudete registrovat týden před závodem, není to ani tak drahý. A vždycky si můžete říkat, že když jsem to zvládla já (a po mně i borec s párečky), zvládnete to i vy.)

(Doufám, že Radek hodí do komentáře svůj parádní sumář, který mi poslal :-) Je to frajer, dostal se do cíle o hodinu a půl rychleji než já. Klobouček, pane! Těšilo mě :-)

neděle 24. července 2016

Uvezu to, pane Lorenc? (II.)

Přes léto jsem neměla v plánu žádný závody. Vloni mi teplo na JUTu neudělalo ani trochu dobře, tak proč to drásat, navíc hned první týden v září mám B7, tak se budu pilně připravovat, na dovolený v Rakousku běhat kopce a všechno to pak krásně zúročím. Takový byl plán. A plány jsou, jak známo, od toho, aby se měnily.
Týden před odjezdem do Niedernsillu píšu uprostřed noci při práci R., kolik že si máme připravit za ubytování a haha hihi, jaký budou hosti, jestli tam mají zase arabskou invazi, že bych si pošprechtila. R. na to, že kdepak, teď tu budou jenom skyrunneři. A proč vlastně na GGUT neběžím aspoň třicítku? He? Jak GGUT? Ten byl přece v červnu! Kdepak, teprve bude: 22.-24.7. Tahle na první pohled naprosto nevinná konverzace vedle k broukovi v hlavě, který do rána přerostl i Řehoře Samsu a nezbylo, než ho vyvlíct na světlo boží a něco s ním udělat. 
Probrala jsem to doma, probrala jsem to s HH (uvezu to, pane Lorenc?) a pak se přihlásila. 
Rozhodování zabralo pár hodin, chystání povinný výbavy, z níž jsem doma měla akorát čepici a rukavice a výlet pro zapůjčené hůlky a cenné rady další tři dny a v pátek nezbývalo, než to všechno zabalit (co si mám vzít s sebou? Co si vezmu na sebe? Co když bude pršet? Co když bude vedro? Co když mě sežerou vlci? Žijí tam vůbec vlci? Co když spadnu z nějaký skály? Co když to nebudu schopná dojít? Co jsem to zase udělala??). Jako vždycky jsem doma nechala třetinu věcí, který navzdory heslu našeho spolku „Co nemáš, nepotřebuješ“, potřebuju.
Na horách je jako vždycky krásně. Nejdřív je teda docela hnusně, ale to nevadí, jedeme se koupat do lázeňského Bad Gasteinu, dáváme první turistický okruh, který Máša celý ujde (skoro sedm kilometrů), jedeme lanovkou na Schmittenhöhe, kde nosím Káťu na zádech v nosítku a večer jsem rudá jako inčočúna (a Máďa znovu ujde v kopcích přes pět kilometrů), jedeme do Triassic parku, kde zase nosím spící Káťu na zádech, běhám. Na Nagelköpfel, na protější kopec, poprvé s holema na kopce vedle baráku, brodím se bahnem v lese a bolí mě nohy, jsem unavená a neumím si představit, že za pár dní strávím v kopcích celý den. Po posezení s R. kamarádem Jonasem, který Glockner trail běžel vloni, dostanu opravdu strach. Proti mně totiž sedí potetovaný horal, který mi dramaticky popisuje lezecké pasáže, strašná stoupání a drsná klesání, nohy na maděru a dodává, že nahoře teď napadl metr sněhu a padají kameny. Oči mám navrch hlavy, svaly mi tuhnou v křečovitým úsměvu a T. dostává vztek. Kams to zase vlezla? Proč to děláš? Co si pořád musíš dokazovat?!
Seznamuju se s Radkem Ambrožem, který taky poběží padesátku. Jak už je v rámci běžecký komunity zvykem, je to moc milý seznámení. A pak už je pátek a nezbývá, než dojet do Kaprunu, sehnat waterproof jacket a rukavice (který zůstaly doma) a vyzvednout si číslo. Vlítnu do prvního sportu. V mrňavým, podivně sociálně vyhlížejícím Hervisu obsluhuje zvláštní chlapík, který mi prodá údajně dostatečně waterproof bundu, kterou ale, jak posléze zjistím v autě, nenacpu do batohu, aniž bych nemusela všechno ostatní vyndat. Chce se mi zvracet, protože bunda byla drahá. Jedeme do města, kde je hned proti zázemí třípatrový Intersport a v něm přesně to, co jsem hledala. Bundu od Dynafitu, lehoučkou, třívrstvou, 20 000 vodní sloupec, navíc zlevněnou ze 200 éček na 140 (není nad to být výhodná). Rukavice seženu v lyžařským oddělení. Platím a teď už se mi chce i brečet. Co budu dělat s tou první? Můj muž má na mě sice kvůli celýmu tomuhle podniku vztek, ale i přes to, jak ho štvu, mě má zjevně furt rád, protože dojde tu první vrátit. Uleví se mi, na chvíli se mi uleví hodně, pak si ale vzpomenu na profil, vykřičníky a vstávání za nějakých dvanáct hodin a je mi zase zle. Ve stanu vyskládám povinnou výbavu, vyzvednu číslo a je to.
Večer balím věci, jsem nervózní. Nikam se mi nechce. Co jsem to zase vymňoukla? Nemůžu usnout, když už se mi to konečně povede, dá mi Madla ze spaní dvakrát patama do ledvin. Plazím se na gauč do kuchyně. Ve 3:15 mi zvoní budík. Hrabu se z postele. Ve třičtvrtě jsem podle domluvy před barákem. R. je tak zlatá, že nás veze do Kaprunu na autobus, který běžce odveze do Kalsu na start. Máme to na knop.
Záhy se ukáže, že co nemáš, můžeš sakra potřebovat. Po pár minutách třeštím oči a vřeštím, že jsem nechala na pokoji hůlky. R. otáčí auto, letím do patra, letím zpátky, je mi zle. Představa, že autobus, co má odjíždět 4:00 vyrazí kvůli mojí blbosti bez nás, mi nedělá ani trochu dobře (kam se v tu chvíli hrabou tři vykřičníky z profilu). Dokola se omlouvám Radkovi, který zachovává dekorum, a jestli si myslí něco o debilních krávách, nechává si to pro sebe.
Na parkoviště vjíždíme ve 3:58. Tři nastartovaný autobusy jsou plný lidí. Vbíháme do posledního, hůlky mám rozložený a nastavený, abych to nemusela řešit, poslední volná dvousedačka je úplně vzadu. Všichni se mě dívají jako turisti, co museli v rozpálený karose čekat na nějaký pitomce, co si nemohli vybrat ten správný suvenýr. Za odměnu za trpělivost je při procházení pobodám hůlkama.
Ve 4:04 vyjíždíme. Lidi kolem pospávají, snídají, povídají si. Za okny předává pozvolna noc vládu dnu, svítá, a když parkujeme v Kalsu, už je světlo. A zima. Z vyhřátého klobouku se jim vůbec nechtělo a při čekání jsem vděčná za svou krásnou novou bundu (kterou pak už celý den jen ponesu s sebou). 
Sedáme si, dál si povídáme, a protože je svět malý, hned za zády nám sedí dva Slováci. Humoru mám ještě na rozdávání. Do startu stihnu jít ještě desetkrát na záchod, z brífingu neslyším skoro nic (stojím totiž zrovna čirou náhodou ve frontě na záchod) a už je čas jít na start. 
Vyhlížím svůj oblíbený slabý kus stáda. Aspoň jednoho člověka předběhnout. A pak ho uvidím. Stojí vedle mě. Má pupek, vousy, výraz obecního blba a v kapse báglu hromadu jídla včetně velkýho vakuovýho balení párečků! Tak snad… když on, tak přeci i já!
Organizátoři začínají odpočítávat start, výstřel a dáváme se do pohybu a já mám tak možnost to záhy zjistit…  

pondělí 18. července 2016

Jak jsem testovala vložky do bot Medicovi

Před pár týdny mi v poště přistál mail od distributora speciálních vložek do bot dánské provenience s tím, jestli bych si s nimi nechtěla zkusit zaběhat a nenapsala o nich pak něco na blog. Což o to, já jsem pro každou špatnost a když z toho kouká i nějaký to nový běžecký vybavení (on je totiž každý běžec ve skrytu duše hoarder), není nutné mě pobízet dvakrát.
Tentokrát jsem ale měla obavu. O tom, jak jsem celá nakřivo a jak mě to dovedlo přes řádně odtlumený kecky, ortopedy, zdravotnický vložky na míru, dlouhý pauzy kvůli potížím s koleny k minimalismu, bosoběhu a nakonec k botám s minimálním, či ideálně nulovým dropem a pokud možno trochu tlustší podrážkou, jste si tu mohli přečíst už příliš mnohokrát, než abych to znovu opakovala. Každopádně představa, že zariskuji a chvíli před B7 si v době, kdy bych měla běhat největší objemy ever, nacpu do bot něco, co čert ví, co se mnou udělá, dokázala umlčet i vnitřního hoardera. S obavami jsem se Michalovi, který se mnou testování po mailu ochotně vyřizoval, svěřila, ten nicméně říkal, že to prostě zkusím a uvidím. Za to nic nedám. Tak jo.
Během pár dní mi poštou dorazily hned tři páry vložek Medicovi. Čím jsou tyhle ortopedický vložky výjimečný? Na rozdíl od ostatních jsou uvnitř plněné vodou. Ta se při pohybu přelévá a vzniknuvší hydraulické vlny tak mají podle konkrétního typu vložky pomáhat při běhu, kdy odlehčují náporu na pohybový aparát, při chůzi, stání v práci a při všemožných potížích (plantárka, patní ostruha, propadlá klenba, revma) a vyrábí dokonce i speciálně tvarované vložky do lodiček. Vložka je dvouvelikostní, takže si ji po vybalení hezky obstřihnete tak, jak potřebujete. Což se obzvlášť hodí, pokud běháte, jako třeba já teď, v botách, co nemají vyloženě typický číslování (moje aktuální nejvytíženější salmingy jsou 40 a 3/4).
Když jsem dala vložky do kecek poprvý, byl to hodně zvláštní pocit. Jsou méně tvarované a tlustší než originály a tím pádem máte v botě na první dobrou míň místa a těsný pocit. Na to si ale zvyknete poměrně rychle (pokud tedy nemáte boty opravdu na fest, což předpokládám žádný normálně běžec nemá). Stejně jako na to, jak se vám pod chodidlem přelévá voda. Evokovalo to ve mně hit devadesátých let - vodní postele. Na té jsem nikdy neležela, ale tak nějak si ten pocit po zkušenosti s medicovi představuju - zezačátku divný a pak příjemný. Když je teplo, je s nimi ještě větší teplo - anebo jsem si to možná vsugerovala, ale připadalo mi, jako kdyby se po nějaký době vložka zahřála a nejen, že vedro sálalo z upečený nohy, další vlna stoupala od vnitřku boty.
S vložkama jsem nakonec běhala jen pár týdnů. Po Vlastibořicích mě trochu zlobilo koleno. Test původní vložky vs. medicovi se tedy konal v dost blbých podmínkách. Při jednom delším běhu, kdy už koleno v polovině po nějakých osmi kilometrech bolelo tak, že mi hrkaly slzenky do očí, jsem zkusila medicovi vyměnit za původní vložky a to byla vyložená katastrofa, to bych domů musela lízt v módu Meresjev. Nakonec nezbylo, než test přerušit, dát pár dní pauzu, kolov a protahování (omfg, jak já tohle nesnáším!) a pak po chvilkách a kouskách začít zase běhat.
Vrátila jsem se zpátky k původním salmingovým vložkám a koleno zatím, ťuk ťuk drží. Za týden mě čeká něco menší ve větších horách, tak potřebuju, aby to tak i zůstalo. Přesto naprosto upřímně (a tedy ne v gardu Stáni Koloťuka, budiž mu země lehká) věřím, že vložky můžou fungovat a můžou pomáhat. Lepší asi je, když máte vyloženě nějaký problém, když vás něco trápí, když vás něco bolí, když je tu zkrátka něco, od čeho mohou pomáhat. V takovém případě bych neváhala a vložky zkusila.
porovnání s originál vložkami ze salmingů distance