neděle 12. června 2016

Potřetí v ráji

Protože jsem Jirkovi V. dneska slíbila, že report bude tentokrát krátký, tak to bude krátký (a všichni, kdo tomu věří, zvednou ruku.)

Všichni je máme, naše miluš. Pro někoho je to turecký med z pouti, pro jiné ponožky v sandálech, jiní nebudou váhat a utratí pětinu platu za exkluzivní whisku nebo super lítsky na fotbal. V mém běžeckém diáři stejně tak nebude (doufám) nikdy chybět Okolo Vlasti.

Byla jsem tam POPRVÉ 
Podruhé jsem měla neprůstřelnou VÝMLUVU
Potřetí jsem si myslela kdovíco, ale upekla jsem se jak dobře naložený BABUČ

To všechno se muselo stát, aby to dneska sedlo jako ta prdel na hrnec (a stejně to nedopadlo tak, jak jsem chtěla - nejsou ta má očekávání už trapná?)

Dvě noci před oslavuji, že jsem přežila další týden à la svobodná matka tak vehementně, že když v jednu ráno přijíždí konečně živitel z práce, mám v sobě skoro celou láhev červeného, culím se jak Rákosníček, mám za sebou tři hodiny hraní Candy Crash Sagy a sjíždění Best of Britain's Got Talent (vůbec nejsem přepracovaná a nepotřebuju aspoň týden někde na Maledivách... ani trochu!). Spím necelých pět hodin. V 5:48 je Máša vzhůru a já s ní. Pracovním pátkem proklopýtám. O půl jedenáctý večer mám zabalený dárky ke Kátiným druhým narozeninám, které budeme po závodu slavit, hotový (téměř) dort a jdu s pompou (anebo spíš bez ní) spát. M. okamžitě spouští svou oblíbenou fňukací etudu = co dvě minuty zaúpí ze spaní. Nemá cenu ji litovat, tím ji totiž rozstřelíte a hysteráček je na světě. V kombinaci s tím, že jsem strašně unavená a zítra mě čeká závod, jsem obzvláště sluníčková a chápavá maminečka. V jedenáct T. jemně, leč rázně raději směřuje vedle. Ve dvě rozehrává v postýlce divadlo hodné scény v Národním K. Vydržím to půl hodiny. S hubou plnou keců o sabotáži budím ve 2:30 T., aby k ní šel. Upadám do komatu. V 5:28 mě budí M: "Maminko! Můžu ipad?!" "Ne!" vydržím odporovat další půl hodinu v naději, že ještě usne a nebude ve tři odpoledne na zabití. Celou dobu si něco šeptá. Je to trochu děsivý a hlavně se u toho nedá spát. V šest rezignuju, dávám jí iPad a jdu spát na gauč. Ten je od večera příjemně rozestlaný, akorát ho mezitím stihnul nepříjemně poblít kocour. Jsem grogy, jenže na spaní v kočičích blitkách jsem bohužel příliš střízlivá. Převlíkám gauč, odháním kocoura a usínám. Protože kočka je zvíře potměšilé, sedá si Prevít na škrábadlo nad mou hlavou a začne chroupat granule. Pak jde na deset minut hrabat do hajzlíku. Cedím skrz zuby cosi o spiknutí a upadám do půl osmý, kdy přichází K. s "Mamííí, mamííííí!!", do blaženého nevědomí. Zdá se mi o zavíraném sportu a výprodeji funkčních tílek s obrázky. Vůbec nejsem postižená.

V devět vyzvedávám v částečném limbu Ritu. Motáme se po okreskách, R. je skvělý navigátor, properem všechnomožný, ale stejně si nestihneme skoro nic říct. Na dálnici se najednou objevuje kolona, blikačky, brzdím a beru sjezd spolu s dalšími desítkami podobně fikaných řidičů. Manželé na telefonu poradí s cestou a nakonec jsme i s objížďkou jen s desetiminutovým zpožděním na místě.

Potkáváme se se všemi možnými známými, kamarády, stejně jako s do té doby pouze virtuálními tvářemi. Počasí je božský. Proti loňský třicítce se teploměr drží cudně pod dvackou, mraky umravňují sluníčko a ve vzduchu smrdí tvrdá práce. Na počasí se dneska fakt nevymluvím.

Vyzvedáváme věci, dáváme malý pivo a pomalu a jistě je čas se šibovat na start.
 Ve všem tom družném rozhovoru pomalu prošvihneme start. Strkám do uší sluchátka a odevzdávám se do vůle běžeckého manitou. Totiž, od Šutru prožívám strašlivou běžeckou kocovinu. Nejsem schopná se restartovat. Nemám chuť běhat, nemám sílu běhat, nemám DŮVOD běhat. A teď musím, protože tohle je závod a ty já si užívat nechodím. Teď je čas na tajemný elixír krve, potu a slz. Takže makám. Nebo se o to aspoň snažím.

Mám pocit, jako bych běžela v nafouklým igeliťáku. Nohy se boří i na asfaltu, blbě se mi dejchá. Snažím si mozkomorsky připomínat ty ještě mnohem bídnější pocity z vyhřátýho loňska, kdy mě předbíhal Pavel jakožto vodič na dvě hodiny a já byla prošitá jako vaťak v sibiřským gulagu už někde na šestým kilometru. Přestože jsem tu potřetí, pamatuju si jen části trasy. Záhy je tu zámek. Málokdy se vám poštěstí, abyste se mohli proběhnout zámeckým nádvořím a zahradou, natož takového skvostu, jako je Sychrov. Je to krásný. Je tu svatba, za běhu gratuluju nevěstě. Jsem sice pomalá, ale je mi dobře a podezřele veselo. Igeliťák se propichuje v prvním kopci, za ním je občerstvovačka (jedna z mnoha, díky za ně!!) a božský seběh lesem. A zase ten pocit. Pro tohle tu jsem, pro tohle to dělám, krok, skok, kořen, ruce, nohy, stromy, vzduch... magická souhra... dýchám... běžím... tedy jsem.

Kilometry ubíhají tak nějak mimoděk. Celá trasa mi přijde podstatně snazší než vloni. Sluníčko jen sem tam nesměle vykoukne zpoza mraků, aby zase vzápětí bázlivě zalezlo. Hladím trávu u cesty. V sebězích rozpřahuju ruce a nechám endorfiny, aby mě pohltily a zajmuly v sobě. Louky a asfalt. Vyvážená kombinace jak reklamy na jogurt nebo vitaminy v prášku. Na úpatí obávaného Trávničáku mi v playlistu vychází snad až magicky Cloud Cult:
Beru to jako výzvu. Nejdřív skalpuju slečnu v oranžových kraťasech, která mi celý závod utíkala, pak další v červeném, do toho Dušanovy hlášky nastříkané sprejem na silnici... Volím strategii maďarských rychlochodců v důchodu, co si mě mažou na chleba na Brdský a předběhocházím další holku. Konečně jsme nahoře, Lůca a Michal fotí, já jsem mimo a mobilizuju veškerý síly, abych se rozběhla. Všechny rezervy padají, poslední občerstvovačka a dva kilometry. Jedu na vír v nádrži. Každý krok bolí, každý nádech pálí. Tak kdy už tam budeme? Bleskový propočet. Jestli to bude přesně půlmaraton, dám to konečně pod dvě.
Jenže není a nedám. 
Tráva přes pole. Nemůžu. Nohy neposlouchají. Kopeček za statkem se psem na šňůře. No tak, zaber stará, už jsme skoro ve stáji, no tak, za všechny, co už se nikdy neproběhnou... Per to tam! Peru. Peru to tam tak, že sbírám další, tentokrát pánský skalp a pak je tu opravdu konec. Kopeček a seběh do cíle.
Konečně můžu zastavit. Konečně si můžu sednout. Konečně si můžu lehnout.
Letos jsem na to potřebovala dvě hodiny a tři minuty.

Jdeme s Michalem, který to dal excelentně za 1:51, pro pivo. Mezitím dobíhá Rita. Jdeme přát, pijeme, kecáme, je mi krásně.
A protože jsem slíbila, že to bude krátký, Káťa doma čeká jen na maminku, abychom mohli rozjet pořádný mejdan, a Ritě jede z Bolky autobus, který musíme stihnout, nezbývá, než sehnat všechny naše blízké na společnou fotku...
...a vyrazit.

Důšo, Lůco, díky.
                     
                        Tak, jak to děláte, je to výjimečný a báječný.
                                                                                         
                                                                                    Jaký pán, takový krám.

Tak za rok zase.

18 komentářů:

  1. Budu zase za kibice, ale když jdu na závod závodit a produkovat elixír potu, krve a slz, tak si dám pivo před závodem? Jasně, jsou lidi, co na pivo fungují skvěle (třeba zrovna Dušan), ale nám ostatním po něm těžknou nohy. Na ultra ok, ale na půlmaratonu nevím nevím. :) Ale i tak super zlepšení 12 minut! Gratuluju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 1. Kdes byl, žes tam nebyl?
      2. To po deci a pul piva těžkou nohy?! :-) jako vazne?
      3. S loňskem to nelze srovnávat - bylo asi o 15 stupňů min.

      Vymazat
    2. 1. Byl jsem na keškách s Kesino, kterou jsem měl na hlídání. Nějak se mi vůbec nechce běhat. Nejen závodit, ani běhat.
      2. Jo. 1 deci = 5 vteřin ztráta. :D

      Vymazat
  2. Gratuluju! Když těch "výkonově odtrpěných" závodů není moc, tak jsou určitě i přínosem! Přeju Ti, ať se Ti brzo vrátí radost a chuť do běhání. Prožívám teď něco podobného, ne poprvé - a myslím, že to odeznívá ruku v ruce s dlouhodobou únavou a vypětím. tb PS: na rozdíl od Advida pivo beru :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, ja mela za to, ze v cili by člověk neměl mit míč velky rezervy, protože kdyz je ma, znamená to, ze na trati nevysypal z toho pomyslnyho pytliku všechny mince... :-) ta chut určitě přijde. Ty uz zase litas a snad budu poletovat brzy taky...;-)

      Vymazat
  3. Jiťo gratuluji k zlepšení i pěknému výkonu. Počasí sice bylo přívětivé ale bez něčeho v sobě by jsi to tak nedala. Navíc ta "koncentrace" před závodem ve tvém stylu :-) moc to jistě k smíchu není tak se omlouvám a umíš to tak popsat že jsem se při čtení nahlas bavil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, budu tomu věřit! :-) Mně to expost pak už většinou taky přijde vtipný... ;-)

      Vymazat
    2. And that's why your show starts now Your show starts now.

      Vymazat
  4. Jitko promiň po noční jsem to mezvládl vstát snad někdy příště.Zdeněk Strouhal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě! A mně se přeci nemáš za co omlouvat :-) Ať to běhá!

      Vymazat
  5. Zlepšení o 12 min. to je super, obrovská gratulace. Jen tak dál!
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. no jo, ale vloni bylo o dvacet stupňů víc!

      Vymazat
  6. To vypadá, jako bych na té fotce spal! :-D Jíťo, závody na "pohodu" také musí někdy být. Vlast je prostě vždycky užívačka. Jen škoda, že ti už potřetí nevyšlo přespání. Snad za rok. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak víš jak, hlavně že jsem tam krásná já :-D :-D "Na pohodu" nezávodím, proč bych to dělala? Když jdu na závod, jdu závodit. Od užívání si je trénink. Závody jsou od podávání nějakýho výkonu. Proto se stavíme na start s ostatními, abychom poměřili síly. Byť se marketing usilovně snaží o prodávání jiného obrazu, aby přilákal i ty, kteří mají strach být poslední - a daří se mu to velmi dobře. Výkon je i podpora méně zdatných kamarádů. A rozhodně se nevylučuje s tím, že si to člověk užije (byť to místy bolí a na tom, pro nás nemasochisty, není nic bezva). Nikomu svůj názor nenutím, ale co s tím užíváním si pořád všichni máte? Jestli někdo běhá proto, že ho to sere, je debil. Žijeme příliš krátce, než abychom plácali volný čas na něco, co nás nebaví. Zábava je podstatou koníčku, to se přeci rozumí samo sebou, ne? Asi jsem divná, tohle věčný podsouvání, jak se máme pořád bavit, mi přijde ujetý. Ono navíc není nutný bejt pořád šťastný, ono stačí, když člověk není nešťastný... A za rok doufám už s celou skvadrou a stanem :-)

      Vymazat
    2. Oboustranně jsme se nepochopili. To na pohodu bylo míněno tak, že oproti letům předtím jsi to dala fyzicky lépe a navíc se ti vrátila radost z běhu, ne? Navíc jsi sotva doregenerovala po masakroidním Šutru (ještě jedna poklona za tak dlouhé dobrovolné utrpení). Vzpomínáš třeba na první ročník jak ti bylo posledních několik kilometrů? Tam jsi byla fyzicky vyšťavená, teď jsi to dala jako nic. Jinak tvůj názor na závody sdílím. Ale o té zábavě by se dalo polemizovat - pokud má člověk tréninkový plán, tak prostě musí ať ho to ten den baví nebo ne. Po určité době to pak člověka i sere. Pak jde o to jestli u toho zůstane nebo postup upraví jenom na tu zábavu.

      Vymazat
    3. Ámen! (a serou člověka tréninky z bez plánu, nebo aspoň mně. Třeba teď se přemlouvám, abych vyběhla, byť je hezky... :-) Ale jdu, jdu...)

      Vymazat
  7. Ahoj Jitko, dík moc za skvělé počtení a velká gratulace k výkonu. Kromě článku mě zaujalo taky tvoje slušivé tílko. :))). Takové asi taky nutně potřebuju, aby každý viděl, co jsem zač :)). To je objednané z Ameriky, nebo to u nás někdo distribuuje. Dík zuzka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za pochvalu, tričko je objednané ze Států, u nás bohužel nikdo nic podobně vtipnýho a vymazlenýho nedělá :-) O "Another Mother Runner", kteří za nimi stojí, se chystám už strašně dlouho psát, ale nějak ne a ne najít čas...

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!