čtvrtek 23. června 2016

"A proč vlastně běháš?"

Ze života hmyzí matky
(Hra o sedmi dějstvích)

Dějství první - čtvrtek
Jela jsem jako obvykle k mamince pracovat. Než jsem ale zasedla ke krásným starým strojům, na hodinku jsem vyběhla. Dorazím zpátky, holky jsou venku, tak šup do sprchy, ať ten vzácný čas neprobendím úplně.Nahatá jdu z koupelny jen se sluchátkama a ipodem v ruce, hadry na doma mám v patře, v baráku nikdo není, tak co. Beru si půllitr s vodou do jedný, už tak plný ruky a druhou si otevírám nealkáče. Do huby jsem si vrazila celou meruňku, co máma koupila. Když míjím jídelní stůl, říkám si, že si rovnou uklidím ty sluchátka s ipodem do pytlíku, ať to zase nehledám. V tu chvíli mi vyklouzává z ruky flaška s pivem, dopadá na stůl a gejzír jako prase (jak je to nealko a ještě nijak studený), chytám flašku, zahazuju sluchátka a instinktivně si vrážím flašku do tlamy. Všechno by klaplo, kdybych v ní ale neměla už narvanou tu meruňku, na kterou jsem zapomněla. Tu si zarážím do krku, úplně cejtím, jak mi přitom vyskakujou oči z důlků jak komiksový postavičce a hrdlo flašky přitisknutý na meruňku narvanou v puse dělá výborný efekt zahradní hadice přiskříplý prstem. Pivo cáká po celý kuchyni a já, protože jsem debil, se ho pokusím do tý pusy narvat znovu! A divím se, že to nejde (znovu!). Nakonec mě teda napadne, že bych to mohla radši odnýst dopěnit do dřezu, pak si z hrtanu vydloubnu meruňku a jdu ten bordel uklízet. Dál třímám ten pitomej půllitr, sluchátka i já jsem po pivní lázni. Aspoň, že jsem se nestihla oblíct.

Dějství druhé - pátek
Dneska ráno jsem nechala Katku bez plíny, zvládá si docela dojít na nočník. Před odjezdem do školky koukám, nic v něm nevidím, dávám jí plínu. Vezeme Madlu do školky, prší, celá Praha jede autem a mi poskakujeme pětadvacet minut v koloně, než se dostaneme aspoň pod kopec (což normálně trvá maximálně pět minut). Ve školce K. scéna, že tam chce zůstat. Seškrabávám dítě ze dveří, rvu ho do auta a odjíždíme. Doma budím T., ten je během pěti minut pryč, v práci to teď má veselý, v podstatě tam kempuje, domů chodí pozdě, servanej a naštvanej. Jdu stáhnout postele, K. se na mě podezřele už pět minut nevěší, i jdu se podívat, co robě robí. To nestojí u lavice ale nad nočníkem, v ruce Madlinu ponožku, dělá bim bam bim bam a namáčí ji do nočníku. Říkám jí, že to nesmí, do nočníku nic… co to ku*va z toho cáká?!… Jo. Těsně před odchodem se vyčůrala, teď v tom vymáchala fusekli a cákala ty chcanky po celým obýváku (gauč, koberec, stůl, ona sama).

Dějství třetí - stále pátek
Uklidím chcanky, převlíknu postele, přehodím várku holek hader do sušičky, narvu pračku cejchama, zapnu ji. Jdu vyluxovat. K. svačí. Sbalím tříděný odpad, nás obě a jedeme do Svojtky na Želivárně. K. je teď fascinovaná tramvajema, tak nechávám auto na Strašnický, že se ten kousek svezeme tramvají. Už u auta řev, že nechce chodit. Nesu ji. Má skoro třináct kilo. Kupujeme lístek, K. nadšená honí holuby, všem vykládá, že pojede tramvají, prostě super. Jenže pak přijede první z opačnýho směru. Řev. Nedokáže pobrat, že tou nejedeme. Pak přijede další z druhýho směru. Zase řev. Zase vysvětlování. Jako na potvoru přijede ze správnýho směru ta druhá, kterou nemáme jet. K. se sype svět a začíná řvát hystericky. Přistuje k nám takovej plesnivej dědek a začne, že si ji vezme, když bude brečet. V duchu se směju, protože přesně o tomhle fenoménu „odebíračů dětí“ jsem včera četla na jednom mateřským fóru vtipnej článek. A že si ji odvede. S úsměvem mu několikrát opakuju, že to ani náhodou, že ji nikomu dávat nebudu. Dědek je vytrvalej. A jestli chce zmrzlinku? Říkám, že ne, že chce tramvaj, ale my potřebujeme 26 ne 7. Dědek dál vopruzuje. A že jí mám namazat pusu indulonou (má tam zbytek strupu z pátečního skoku plavmo na veselce, kde si udělala píling horního rtu a ještě si ho zvládla na dvou místech prokousnout poté, co jsem ji nenechal hopsnout do jezírka ke zlatým kaprům, a já díky tomu vypadala jak z Carrie a tam, kde jsem normálně hysterická, když holčičky jen fňouknou, jsem jí to zákeřně, naprosto totálně absolutně nesluníčkově, přála). Tak mu říkám, že měla rozbitý ret, že to je z toho. Dědek se ani teď nemá k odchodu. Že jí musím koupit v hračkářství televizku se zvířátky, co hraje. Sděluju mu, že máme doma hraček jak pro děcák a nashledanou a hezký den. Čumí jak vejr. Nadávám si, že jsem ho neposlala do háje hned. V tramvaji K. po zastávce scéna, chce ven, nelíbí se jí to. Ještě že jedeme jen pět minut. Venku nechce chodit. Nesu ji až do Svojtky, tam řve, protože nechce dovnitř. Vevnitř se snaží recepční (mají výdejní místo přímo ve vydavatelství) uchmátnout ze stolu nějaký ostrý papírenský předměty. Platím. K. řve, protože nechce odtamtud. Venku řve, protože nechce ven ze vrat a chce jim tam štrádovat na dvorek. Venku řve, protože chce nosit. Mám papírovou tašku knih za jedenáct stovek, jsou těžký jako prase a do batohu se mi jich vešla sotva polovina. Nesu kachnu, batoh a tašku do kopce na metro. V metru K. záchvat, odmítá stát na schodech. Stojím na jezdících schodech s K. na ruce. Metro = dalších záchvat. na Strašnický jí kupuju řeckou koblihu, dloube ji, hází na zem a ze země pak jí. Nesu ji do auta. Jsem servaná jak pes (vstávala v 5:45). Sedám za volant, než dojedeme k DM (8 minut), spí. Nakoupíme. Jedeme domů. Táhnu krabici plen, dvě tašky, batoh, tašku od tříděnýho a Kateřinu, která odmítá jít domů. Tady si vezme džus, co si vyřvala, uteče s ním do obýváku a když se za ní propracuju, zjistim, že jím polila stůl, koberec, celou podlahu i sebe… ječím...

Dějství čtvrté - sobota
Běžím. Nejde mi to. Nebaví mě to. Na  co si to tu jako hraju? A co to mám ku*a na noze? Ptačí hovno! Obrovský ptačí hovno přes půl lýtka. Výborně. Jak jinak.

Dějství páté - stále sobota
Jedeme do ZOO. Půjčujeme u vchodu dřevěný vozíček, protože ten Madlenku vždycky hrozně bavil a určitě bude tím pádem bavit i Kačenku, dyť který dítě by se nechtělo vozit ve vozíčku. Tak třeba to naše. Po dvaceti minutách, kdy taháme tu krávu naprosto zbytečně, je jasný, že jsme opět zvolili přesně špatně - jako vždycky, když vezmu kočár a pak je jasný, že jsem měla mít nosítko a naopak. Dneska by se šikl kočár nebo nosítko, jen ne ten pitomej stokilovej nebrzdící vozík, který s sebou celý den jalově vláčíme. Ale je krásně, jedeme vláčkem ke Gastonovi. Jsme rodičce dbající na zdravou výživu a tak holkám kupujeme nejdřív nanuka a pak párek v rohlíku, to aby nebyly hladový a protivný.  Je to prima. Je to prima přesně tak dlouho, dokud neřeknu, jak je to prima. Samozřejmě s sebou pokaždý vláčím naprosto zbytečně tři až čtyři svačiny, který nikdy nikdo nejí a doma jsem pak nucená je půl tejdne večeřet. Tentokrát na to ostentativně prdím. Tentokrát by je Katka snědla nejspíš všechny. Má hlad a je protivná... Konečně přesvědčujeme Madlu, aby si sedla do vozíku a vzala Katku k sobě. Jedině tak tam vydrží a já ji nemusím nosit (u tatínka totiž zrovna vůbec nechce bejt). Dělá se vedro. Sedáme si do hospody u žiraf. Tom krajně asertivně žádá ženu, co sedí sama u jedinýho relativně volnýho stolu pro čtyři, jestli by nebyla tak hodná a nepřesedla si k jednomu z mnoha prázdných dvoumístných stolků. Je zarputilý a žena to nakonec vzdává. Katka brutálně prasí jídlo. Odmítá jíst svoje těstoviny, odmítá sedět sama na židli. Odmítá sedět v židličce. Sedí u mě, jí moje indický jídlo a já cejtím, jak se mi hlava mění v přetlakovaný papiňák. Můj citlivý a vnímavý muž vyndává telefon a fotí mě, protože mu to přijde krajně vtipný. "Usměj se! Teď je to hrozný, ale pak ti to bude připadat legrační!" Mám chuť je všechny předhodit lvům.

Dějství šesté - neděle
Jedeme na výstavu kreativního hraní na Střeláku. Je to prima. Jen by mě zajímalo, jak se na Kateřinině domovský planetě řekne "ne", protože "ne" to rozhodně není. Jinak si neumím vysvětlit, které části toho slova nerozumí. Opět se ukáže, že s trochou cukru a alkoholu je svět hned veselejší.

Dějství sedmé
...než jsem to napsala, nalila Katka kakao do polívky a celý to rozlila po stolečku, sobě a podlaze. K Vánocům si budu přát wapku.

Ještě nějaký blbý otázky? 

středa 15. června 2016

Milá Kačenko...

...před dvěma lety touhle dobou jsme se kodrcali z Neratovic do Prahy, protože mi pan děsně zkušený doktor MuškaJenomZlatá sdělil, že v žádným případě nerodím a co dělám za scény. Za hodinu padesát to bude přesně 730 dní od chvíle, kdy jsi nakonec vykoukla na svět v nymburský porodnici.
Tvůj akční příchod nám měl dát jasně na srozuměnou, že nudit se s tebou v žádným případě nebudeme. Jsi to nejšťastnější a nejuječenější dítě, který znám. Jsi úžasná a znám přesně tvý rozměry a často se uklidňuju vědomím, že bych tě do toho babyboxu pořád ještě nějak nacpala. Je s tebou neskutečná sranda a dokážeš mě vytočit do tak bílýho žáru, že to odporuje fyzikální zákonům. Jsi svá, jsi paličatá, nebojácná a odvážná.
Kačenko, k tvým druhým narozeninám ti se srdce přeju, abys taková zůstala navždy.
Protože svět potřebuje akční ženský.

neděle 12. června 2016

Potřetí v ráji

Protože jsem Jirkovi V. dneska slíbila, že report bude tentokrát krátký, tak to bude krátký (a všichni, kdo tomu věří, zvednou ruku.)

Všichni je máme, naše miluš. Pro někoho je to turecký med z pouti, pro jiné ponožky v sandálech, jiní nebudou váhat a utratí pětinu platu za exkluzivní whisku nebo super lítsky na fotbal. V mém běžeckém diáři stejně tak nebude (doufám) nikdy chybět Okolo Vlasti.

Byla jsem tam POPRVÉ 
Podruhé jsem měla neprůstřelnou VÝMLUVU
Potřetí jsem si myslela kdovíco, ale upekla jsem se jak dobře naložený BABUČ

To všechno se muselo stát, aby to dneska sedlo jako ta prdel na hrnec (a stejně to nedopadlo tak, jak jsem chtěla - nejsou ta má očekávání už trapná?)

Dvě noci před oslavuji, že jsem přežila další týden à la svobodná matka tak vehementně, že když v jednu ráno přijíždí konečně živitel z práce, mám v sobě skoro celou láhev červeného, culím se jak Rákosníček, mám za sebou tři hodiny hraní Candy Crash Sagy a sjíždění Best of Britain's Got Talent (vůbec nejsem přepracovaná a nepotřebuju aspoň týden někde na Maledivách... ani trochu!). Spím necelých pět hodin. V 5:48 je Máša vzhůru a já s ní. Pracovním pátkem proklopýtám. O půl jedenáctý večer mám zabalený dárky ke Kátiným druhým narozeninám, které budeme po závodu slavit, hotový (téměř) dort a jdu s pompou (anebo spíš bez ní) spát. M. okamžitě spouští svou oblíbenou fňukací etudu = co dvě minuty zaúpí ze spaní. Nemá cenu ji litovat, tím ji totiž rozstřelíte a hysteráček je na světě. V kombinaci s tím, že jsem strašně unavená a zítra mě čeká závod, jsem obzvláště sluníčková a chápavá maminečka. V jedenáct T. jemně, leč rázně raději směřuje vedle. Ve dvě rozehrává v postýlce divadlo hodné scény v Národním K. Vydržím to půl hodiny. S hubou plnou keců o sabotáži budím ve 2:30 T., aby k ní šel. Upadám do komatu. V 5:28 mě budí M: "Maminko! Můžu ipad?!" "Ne!" vydržím odporovat další půl hodinu v naději, že ještě usne a nebude ve tři odpoledne na zabití. Celou dobu si něco šeptá. Je to trochu děsivý a hlavně se u toho nedá spát. V šest rezignuju, dávám jí iPad a jdu spát na gauč. Ten je od večera příjemně rozestlaný, akorát ho mezitím stihnul nepříjemně poblít kocour. Jsem grogy, jenže na spaní v kočičích blitkách jsem bohužel příliš střízlivá. Převlíkám gauč, odháním kocoura a usínám. Protože kočka je zvíře potměšilé, sedá si Prevít na škrábadlo nad mou hlavou a začne chroupat granule. Pak jde na deset minut hrabat do hajzlíku. Cedím skrz zuby cosi o spiknutí a upadám do půl osmý, kdy přichází K. s "Mamííí, mamííííí!!", do blaženého nevědomí. Zdá se mi o zavíraném sportu a výprodeji funkčních tílek s obrázky. Vůbec nejsem postižená.

V devět vyzvedávám v částečném limbu Ritu. Motáme se po okreskách, R. je skvělý navigátor, properem všechnomožný, ale stejně si nestihneme skoro nic říct. Na dálnici se najednou objevuje kolona, blikačky, brzdím a beru sjezd spolu s dalšími desítkami podobně fikaných řidičů. Manželé na telefonu poradí s cestou a nakonec jsme i s objížďkou jen s desetiminutovým zpožděním na místě.

Potkáváme se se všemi možnými známými, kamarády, stejně jako s do té doby pouze virtuálními tvářemi. Počasí je božský. Proti loňský třicítce se teploměr drží cudně pod dvackou, mraky umravňují sluníčko a ve vzduchu smrdí tvrdá práce. Na počasí se dneska fakt nevymluvím.

Vyzvedáváme věci, dáváme malý pivo a pomalu a jistě je čas se šibovat na start.
 Ve všem tom družném rozhovoru pomalu prošvihneme start. Strkám do uší sluchátka a odevzdávám se do vůle běžeckého manitou. Totiž, od Šutru prožívám strašlivou běžeckou kocovinu. Nejsem schopná se restartovat. Nemám chuť běhat, nemám sílu běhat, nemám DŮVOD běhat. A teď musím, protože tohle je závod a ty já si užívat nechodím. Teď je čas na tajemný elixír krve, potu a slz. Takže makám. Nebo se o to aspoň snažím.

Mám pocit, jako bych běžela v nafouklým igeliťáku. Nohy se boří i na asfaltu, blbě se mi dejchá. Snažím si mozkomorsky připomínat ty ještě mnohem bídnější pocity z vyhřátýho loňska, kdy mě předbíhal Pavel jakožto vodič na dvě hodiny a já byla prošitá jako vaťak v sibiřským gulagu už někde na šestým kilometru. Přestože jsem tu potřetí, pamatuju si jen části trasy. Záhy je tu zámek. Málokdy se vám poštěstí, abyste se mohli proběhnout zámeckým nádvořím a zahradou, natož takového skvostu, jako je Sychrov. Je to krásný. Je tu svatba, za běhu gratuluju nevěstě. Jsem sice pomalá, ale je mi dobře a podezřele veselo. Igeliťák se propichuje v prvním kopci, za ním je občerstvovačka (jedna z mnoha, díky za ně!!) a božský seběh lesem. A zase ten pocit. Pro tohle tu jsem, pro tohle to dělám, krok, skok, kořen, ruce, nohy, stromy, vzduch... magická souhra... dýchám... běžím... tedy jsem.

Kilometry ubíhají tak nějak mimoděk. Celá trasa mi přijde podstatně snazší než vloni. Sluníčko jen sem tam nesměle vykoukne zpoza mraků, aby zase vzápětí bázlivě zalezlo. Hladím trávu u cesty. V sebězích rozpřahuju ruce a nechám endorfiny, aby mě pohltily a zajmuly v sobě. Louky a asfalt. Vyvážená kombinace jak reklamy na jogurt nebo vitaminy v prášku. Na úpatí obávaného Trávničáku mi v playlistu vychází snad až magicky Cloud Cult:
Beru to jako výzvu. Nejdřív skalpuju slečnu v oranžových kraťasech, která mi celý závod utíkala, pak další v červeném, do toho Dušanovy hlášky nastříkané sprejem na silnici... Volím strategii maďarských rychlochodců v důchodu, co si mě mažou na chleba na Brdský a předběhocházím další holku. Konečně jsme nahoře, Lůca a Michal fotí, já jsem mimo a mobilizuju veškerý síly, abych se rozběhla. Všechny rezervy padají, poslední občerstvovačka a dva kilometry. Jedu na vír v nádrži. Každý krok bolí, každý nádech pálí. Tak kdy už tam budeme? Bleskový propočet. Jestli to bude přesně půlmaraton, dám to konečně pod dvě.
Jenže není a nedám. 
Tráva přes pole. Nemůžu. Nohy neposlouchají. Kopeček za statkem se psem na šňůře. No tak, zaber stará, už jsme skoro ve stáji, no tak, za všechny, co už se nikdy neproběhnou... Per to tam! Peru. Peru to tam tak, že sbírám další, tentokrát pánský skalp a pak je tu opravdu konec. Kopeček a seběh do cíle.
Konečně můžu zastavit. Konečně si můžu sednout. Konečně si můžu lehnout.
Letos jsem na to potřebovala dvě hodiny a tři minuty.

Jdeme s Michalem, který to dal excelentně za 1:51, pro pivo. Mezitím dobíhá Rita. Jdeme přát, pijeme, kecáme, je mi krásně.
A protože jsem slíbila, že to bude krátký, Káťa doma čeká jen na maminku, abychom mohli rozjet pořádný mejdan, a Ritě jede z Bolky autobus, který musíme stihnout, nezbývá, než sehnat všechny naše blízké na společnou fotku...
...a vyrazit.

Důšo, Lůco, díky.
                     
                        Tak, jak to děláte, je to výjimečný a báječný.
                                                                                         
                                                                                    Jaký pán, takový krám.

Tak za rok zase.