neděle 22. května 2016

Rock Paper Scissors Lizard Spock

Včerejší výprava do Šárky byla plná poprvé.

Poprvé jsem stála na startu čtyř kol odhodlaná všechny čtyři odběhnout.
Poprvé se o mě v průběhu na občerstvovačce někdo nádherně staral.
Poprvé mi úplně cizí člověk řekl, že mám krásný nohy!
Poprvé jsem běžela úplně sama, po limitu, s vědomím, že všichni ti lidi v zázemí tam čekají jen kvůli mně.
Poprvé o mě bylo královsky postaráno i po doběhu.
A hlavně: poprvé jsem zažila, že hlava opravdu může utáhnout tělo, které už není schopné a ochotné udělat ani krok.

Když jsem se zkraje roku rozhodovala, kam bych letos ráda běžela, ocitl se ŠUTR na vahách proti stovce na Silvě Nortice. Zvažovala jsem to docela dlouho, nakonec dostal přednost Šutr, v klidu se na start dopravím ráno metrem, netřeba hrotit dopravu, časy nebo dokonce přespávání.
Klasicky dva dny před závodem spím na prd. Říkala jsem si, že to sem snad ani nebudu psát, protože tyhle předzávodní výhovorky už nikoho nedojmou. Tak jen telegraficky: noc ze čtvrtka na pátek = čínský vězení (23:00-0:30 Madla ječí co deset minut ze spaní, jakmile začnu usínat nebo usnu, jsem vzhůru. Když už pak spát můžu, jsem z toho tak na nervy, že stejně usnu až po druhý hodině); noc z pátku na sobotu = 3:00 budíček, ječící K., která pročůrala plínu, pyžamo i postýlku a posléze nemůže usnout. Tady už nastupuje hlava rodiny a solidárně mě kormidluje spát k M., ta vstává v 5:50, tak mám aspoň jistotu že nezaspím.
Cestou v metru si říkám, že jestli tam bude Libor z DM, musím ho 100% poznat a hlásit se k němu dřív než on ke mně, abych odčinila ten loňský trapas, kdy jsem spolu šli konec třetího kola a já ho vůbec ale vůbec nepoznala. Na Bořislavce čumím jak husa do flašky na jízdní řády, hlásí se ke mně chlápek v běžeckým. Když vidí, že nechápu, představuje se mi jako... Libor. Sakra. Snažím se něco trapně vyblekotat o nedostatku spánku, ale asi jsem to moc nezachránila.
V zázemí startu to žije. Lidí je tam jak mraků, těch magorů, co se rozhodlo se celou sobotu grilovat v šáreckým údolí, je opravdu požehnaně. Přidávám se k ITB hloučku, zdravím se s TB, který přiběhl jen tak pozdravit a zase běží domů, využívám Renatiny účasti na organizaci a dávám si k ní svačinku (dvě třetinky a housku s vazelínou (na housce je máslo a šunka, vazelína je v kelímku a slouží k předcházení případných sedřenin a následných bojů s Karkulčiným nemesis, její konzumaci s houskou nedoporučuju)). Čas letí jako splašený, pár Satanových hlášek a už je čas seřadit se na start.
V plánu je běžet všechna kola co nejrovnoměrněji, nikam se nehnat, ideálně 2:10, s rezervou na devítihodinový limit. Jeho pokoření a dokončení jsou jediným cílem dneška. Prostě to dojít a dojít to tak, aby mě ještě změřili. První tři kola jsem domluvená s Pavlem, se kterým v září poběžíme B7, poslední jsem odhodlaná dát sama, Pavel se chystá s dcerou za kulturou, tak se musí jet domů ještě zkulturnit.

První kolo 0.-18.km (2:09:41) Pohoda
Pohoda jazz. Takový příjemný, společenský proběhnutí přírodou. Kousek zkraje se mnou běží Pavel Z., záhy ho ale pouštím z vodítka, ať se trochu proskotačí tím jarním lesem, když už se sem táhnul. Pavel F., to aby se to nepletlo, se mnou běží dál. Je sice teplo, ale nikam se neženeme, povídáme si, do kopců chodíme, na občerstvovačce pijeme, něco málo jíme a vesele to celý utíká. Najednou je tu už před jedenáctou dopolední notně vyhřátá Baba, tenhle úsek nemám ráda, ale co, už jen to betonový monstrum a schody a poprvé to máme za sebou. Něco málo pojíst, popít, nabídka jak na snídani v Alcronu, paráda, humoru máme jak v únoru, vyrážíme do druhýho kola.

Druhý kolo 18.-36.km (2:23:26) Mračna v ráji
Jsme totálně poslední. Občas dotáhneme takovýho hodně hubenýho, staršího maratonce, co má stehna jako já ruce, když se ale v pralesním seběhu rozhodne Pavel získat nový indiánský jméno (Ten, který kácí hlavou stromy), uteče nám definitivně. To si takhle běžíte hromadama prašný hlíny, do kterýho se vám vaše silničky bořej a kloužou, takže se z jedný z nejoblíbenějších pasáží trasy stává suverénně ta nejvíc o hubu, když tu rána jako z děla a parťák před vámi se kácí, jak kdyby ho ta vystřelená koule trefila. Pavel není zrovna kapesní nicméně v souboji on vs. strom vyhrál strom (ale přišel aspoň o kůru). Pavel má malou díru v hlavě, snažím se mu z toho umýt aspoň bordel, no je to takovej kvalitní běžecký bonding, to si prostě nenaplánujete. Tvrdí, že je ok, přemýšlím, co se mi vesmír snaží naznačit, když mi během týdne padnou k nohám dva chlapi (a oba to dost bolí)... Běžíme dál, Pavel občas zbledne, občas se mu zamotá hlava, já ho varuju, ať se ani neopovažuje omdlívat, zvracet nebo mít otřes mozku, jsem poloviční než on, jak bych ho asi měla odvláčet někam do civilizace? A dávám k dobru historku o našem kamarádovi Petrovi, který kdysi schytal na bowlingu ránu koulí, byl furt v pohodě, pak se doma poblil do vany a byl z toho těžkej otřes mozku... Tím Pavla definitivně uklidním.
Cestou potkáváme Denisu s Tomáškem, fotí, fandí. Jako jediný člověk za celý dlouhý den.
Všechny pasáže mi začínají už teď připadat podezřele delší v porovnání s prvním kolem. Je mi fakt hnusný vedro a nedostává se mi pití. Začínám si lehce nadávat, že jsem si nevzala batoh a obě láhve. Na občerstvovačce tvrdneme výrazně dýl. V druhý polovině si začínám uvědomovat, že mě bolí nohy a jen co se pochválím, že netrpím na puchýře, jasně cítím, jak se mi na prstech levý nohy začínají minimálně dva libový dělat. Panebože, já jsem prostě nepoučitelná!
Z kopce dolů, do kopce nahoru. Na Babu za ty poslední dvě hodiny někdo nalil olej na smažení a škrtl pod ní. Vybíháme z borovýho hájku a já dostávám od vedra přes hubu. Silně mi to připomene ty chvíle, kdy doletíte z normálního podnebí někam do tepla a vystoupíte z klimatizovanýho letadla. Jenže tam se po vás chce, abyste maximálně tak doběhli na záchod nebo ještě líp do prvního baru, tady se zuby nehty snažím zahnat myšlenku na to, že sem budu muset dneska ještě dvakrát.
Schody dolů, betonová zrůdnost nahoru a ty prokletý schody. Myslím na pivo, který mám ve svačinovým balíčku, na housku a na to, že mám hlad jako vlk. To je takový vedlejší produkt soužití s malými dětmi. Úporná snaha o dodržování režimku, díky kterýmu máte během poobědovýho spánku čas pracovat, nevyhnutelně vyústí v to, že onen režimek převezmete i vy. Úderem dvanáctý jsem tudíž dostala hroznej hlad. V jednu, kdy jsme doběhli do zázemí podruhý, už mě hlady píchalo v boku a nutně jsem potřebovala kafe a klid.
O první část problému se mi postarala Renata, která byla naprosto zlatá. Přiskočila, pivo podala (otevřela!), housku rozbalila, slovem přátelským povzbudila. Evžen mi vzal prázdnou flašku a vrátil plnou. "Ty máš krásný nohy! Na těch to musí běžet!" hlásí paní vedle Renaty. Kuckám pivo. Když se vám celý dětství a dospívání kvůli něčemu pošklebují, těžko čekáte, že u někoho jinýho, cizího by to mohlo vzbudit takový zájem, že to až musí pochválit. Poprvý v životě mi někdo složil takový kompliment. Někdo pochválil moje křivý nohy, zdroj celoživotního mindráku. Když už kvůli ničemu jinýmu, tak pro tuhle chvíli stálo za to sem jet.
Dopíjím pivo, sním většinu housky (yes!), děkuju Renatě, protože je to prostě zlatá ženská a jdu hledat Pavla, abychom vyrazili, už tu jsme moc dlouho a mě začínají tuhnout nohy. Vyrážíme. Už teď je jasný, že dneska to zadarmo nebude.

Třetí kolo 34.-54.km (2:37:33) Proč tohle dělám?
Po prvním seběhu vede trasa velkou loukou. Ta louka je jako hrnec plný vařících se brambor, ze kterýho někdo v okamžiku, kdy jsme k ní doběhli, sundal pokličku. Zalapám po dechu. V prvním výstupu začínám hlásit, že to asi taky zabalím a přestávám mluvit. Chuť zabalit závod v průběhu, když mě už všechno bolí a chce se mi spát a vlastně vůbec nevím, proč tohle dělám, mívám poměrně často, mlčím málokdy. TB to krásně ironicky v poslední běžecký hospodě glosoval, když prohlásil, že má doma pět ženských a když si potřebuje od toho rambajzu odpočinout, jde běhat se mnou.
Mám problém rozběhnout se i na rovince, všechen asfalt, všechno sluníčko mi bere strašně sil. Z kopců mě bolí kolena, do kopců mě bolí úplně všechno, na rovině se mi blbě dejchá. Piju jak houba, takže mi láhev nestačí ani na půl kola. Pavel cupitá přede mnou. Celý den mě provází neodbytný pocit, že se se mnou musí strašně nudit, že ho to přece nemůže bavit a co tam se mnou v těch Beskydech bude jako dělat?
Na občerstvovačku se sotva dovleču. Cestou nás nad hřbitovem předbíhá první žena na tři okruhy, je proti mně poloviční a má ty krásný běžecký salomoní šatičky od Anny Frost. Je o hodinu před námi, nádherně, lehce a elegantně cupitá. Já mám hlavu rozpařenou jak Pohlreich gril, potím se jako vrata od chlíva, pálí mě chodidla a sunu se vpřed valivým, setrvačným pohybem. U stolku pod stromy si dávám nealko pivo a optimisticky nedopitou polovinu zacvakávám víčkem s tím, že si ho dopiju v dalším kole. Pavel mě povzbuzuje. "Když už muž nejel kvůli tvýmu šutru na hokej, tak to přece musíš dát celý!" a "Na Sedmičku tě beru, protože to máš srovnaný v hlavě!" No tak to je už těžkej kalibr, po tomhle bych to musela dolízt i po čtyřech. Takový důvěry, a zklamat ji?
Plazíme se do kopců, na Babě je takový dusno, že mám pocit, jako by mi někdo napařil na hlavu igeliťák. Být dostatečně hydratovaná, tak na schodech pláču, takhle nemám co.
Někde za námi je Libor, kterýho jsme doběhli před občerstvovačkou. Nejsem poslední. Libor tvrdí, že jestli půjdu do čtvrtýho, půjde taky.
Jsme v zázemí, kde se o mě Renata zase nádherně stará, Evžen doplňuje vodu a Michal položí zásadní otázku: "Jdeš do čtvrtýho?" nezbývá, než říct: "Jdu, ale počkáte tu na mě?" Michal zaúpí, protože moc dobře ví, co to znamená. Limit nemám šanci ani náhodou stihnout. Budou tu kvůli mně muset trčet. Domluva je rychlá a závěr jasný: časomíru v sedm vypnou. Loučím se s Pavlem, Renata se na mě krásně směje, že tu na mě počkají, ať koukám běžet. A tak běžím.

Čtvrtý kolo 54.-72.km (2:39:53) Ultra se běhá hlavou
Tahle hláška, na kterou dřív či později narazíte v jakýmkoliv vyprávění o ultra, mě vždycky fascinovala a tak trochu vytáčela. Protože u mě prostě neplatila. Buď to v nohách bylo nebo nebylo a kde nic není, tam ani smrt nebere. Tentokrát je to ale všechno jinak. V prvním stoupání píšu T., že teda čtvrtý kolo ano a ať dorazí spíš na půl sedmou (kdybych se obtěžovala podívat, kolik je hodin, nikdy bych takovou hloupost nemohla napsat), píšu i Michalovi, který sliboval, že přijde zafandit do cíle. Píšu Ritě, která mě povzbuzuje. Zapínám hudbu a vypínám sebe.
Po čtvrtý ten den kloužu z prašnýho svahu, vyhýbám se Pavlovu stromu, dušu štěrkovou cestičku a těším se na každý kopec, kdy budu moct jít. Snažím se nevypít si všechnu vodu a i když se příjemně ochladilo, mám pořád strašnou žízeň a je mi horko. Tělo samovolně přechází do chůze, pohled na mě, jak ho rozbíhám, musí být neuvěřitelně komický. Zuřivě rozpohybuju lokty tak, aby nohy prostě chca nechca musely následovat. Cupitám, ťap ťap, ťapity ťap, levá před pravou, pravá před levou, vražedný tempo sedm minut na kilometr. Utěšuju se Pavlovým: "Když se dostaneš na občerstvovačku, tak už to pak třeba i dojdeš." A je tady. Michalův brácha, který celý den s úsměvem dolejval pití, mě s tím stejným úsměvem vítá, i když jsem zoufale poslední na trati a on tu tvrdne jenom kvůli mně. Piju, něco málo jím, beru vodu, děkuju, loučím se a znovu divoce komíhám lokty. Dávám se do pohybu. Každý odběhnutý kus v duchu oslavuju. Celý mi to přijde nějaký dlouhý, jak se i na běhacích pasážích ploužím. I můj oblíbený seběh je nějaký delší. Za ním naskočí na hodinkách devět hodin od startu. Limit.
Tak to jsem nezvládla.
Opět.
Další plán a cíl, který jsem si stanovila neúměrně optimisticky vzhledem ke svým schopnostem.
Už i na Babě začíná být snesitelně. Představuju si pivo v cíli. A zmrzlinu. Hromadu zmrzliny. Tolik zmrzliny, že bych se do ní mohla zahrabat. A vanu. Ne, bazén! Hektolitry chladivý vody. Schody do lesa a seběh bolí jako prase. Jak jsem se sem vlastně dostala? Nevím. Tohle kolo je celý jako v mlze. Betonová příšera, přitahuju se za zábradlí a jsem nahoře ten den snad nejrychleji. Chce se mi řvát. Ale nemám sílu, nejsem schopná pořádně ani pozdravit kluka od časomíry, který se mi vypravil naproti a kterýho potkávám kousek od schodů. Šlapeme je spolu. Nahoře dopíjím vodu a pak hurá do cíle, už je to vážně kousek. V lese najednou proti mně běží Michal. Snaží se mě vyhecovat, ale mávám na něj, ať je zticha. Mám totálně dost, bolí mě hlava, bolí mě tělo, bolí mě úplně naprosto totálně všechno. Nemůžu mluvit. Chci se ho zeptat, jak se mu vedlo, chci mu poděkovat, protože je to od něj krásný, že se sem z domova ještě jednou vypravil jen kvůli mně, chci se tím dojmout, ale jsem totálně vyschlá, kdyby mě někdo poskládal, budu šustit jak pečicí papír. Michal hlásí, že T. je s dětmi v cíli a že ho to vedro taky zmohlo. A pak je to tady. Madlenka, Káťa, Tom a všichni ostatní. Madlenka fandí, běží se mnou, Káťa za námi. Potlesk, pípnutí.


Konec. 9:50:39
Máďa chce na hřiště. Káťa se ode mě nechce hnout. Obě si stihly během chvilky naházet do hlavy prach a listí. Snažím se vstřebat dojmy a informace. Neprochází ani jedno. Potácím se k lavičce. Michal mi gratuluje a dává mi cenu pro druhou ženu. Bedna mimo limit. Na to už musíte být fakt machr.
Renata kolem mě zase skáče. Proč to dělá? Vždyť nemusí, proč se na mě nevykašle? Dyť může jít domů nebo do hospody nebo kamkoliv jinam? Jsem jí tak vděčná. Tomáš bere Madlu na hřiště. Renata mi dává pomeranče, pivo, jídlo, pomáhá mi mejt nohy, abych se mohla převlíct. Neustále mě někdo chválí. Za co? Že tu kvůli mně byli o hodinu dýl? Pocit vítězství a úspěchu se nějak ne a ne dostavit. Dokončila jsem. Ale je to fakt výhra?

Den poté...
V noci jsem spala jako špalek. Mám hlad jako vlk a smedná som ako ťava. Ráno jsem se snažila sebe samu přesvědčit, že jsem děsně v pohodě. K. mi nastavila budíček na 6:10. Ranní rutina, snídaně, úklid, vyluxovat, vyprat. Odpadnout. Jsem ráda, že máme na záchodě futra. Vstávání je totiž nejhorší. Marně čekám, kdy přijde ten pozávodní rauš, soudruzi z NDR někde museli udělat chybu, protože ta nejsladší odměna v podobě přírodního heroinu tentokrát nenaskočila.

Ale zvládla jsem to. Další položka z dlouhého seznamu To Run je odškrnuta.
Myslela jsem, že tam zdechnu... bylo to ale krásný umírání.

(Za fotky moc děkuji Digimu, Deni a T.)

43 komentářů:

  1. zase jsem cetla jednim dechem, umirala vedrem s tebou, i bolest nohou mi nrvyla cizi. jsi uzasna, zes to dala. a organizace je neuveritelna, tenhle zavod proste priroste k srdci!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Tys to dala taky mazácky!! Jen škoda, že jsme se na trati nepotkaly... moc jsi hnala ;-)

      Vymazat
    2. při tvém slově "hnala" jsem si vybavila, jak jsem tam visela na zábradlí a přemlouvala se k dalším krokům :-D

      Vymazat
    3. Pssst, nebo to bude vypadat, že jsem to celý šla :-D :-D

      Vymazat
  2. Gratuluju! Jsi proste dobra, ze jsi to dokoncila. A tim jak Ti to trvalo, o to vetsi to byl vykon! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nevím, no, myslím, že to, že někdo tvrdne na trati výrazně dýl, jeho výkon nijak nezlepšuje. Ale díky.

      Vymazat
  3. :)..super!
    Presne jak jsi rekla.. Bedna a cas mimo limit? To se nestava kazdy den. Skvely boj a velka gratulace! Tak hrrn na dalsi polozky na seznamu!
    At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo, nestává. Na to si už sakra musíš umět vybrat závod. (A sport a pohlaví ;-). Díky!

      Vymazat
    2. :) .. Tak jako tak jsi dobra.. Ovsem rozhodovat se podle BBT? :).. Ja bych volil lizard!
      MSF! Jeste jednou uzivej si toho plnymi dousky.. 12:)

      Vymazat
  4. Skvěle zvládnutý Šutr a moc pěkný zápisek, tvé vyprávění mi ožívá přímo před očima. Tak jen tak dál a delší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Co zásah medvědí tlapou na hlavě? Už to bledne? Dál a delší za čtvrt roku, snad to všechno klapne.

      Vymazat
  5. no jasně, že je to výhra! jsi fakt dobrá! smekám! čtyři kola Šutru, to chce fakt všechno - v nohách a hlavě! ještě jednou moc gratuluju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi moc hodná - a včera jsem byla úplně nejúžasnější na celým světě!! Možná i v celým vesmíru - moc děkuju.

      Vymazat
  6. Neuvěřitelná nálož! Velká poklona!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Ta tvoje bedna je ovšem teprve něco - v takový konkurenci!

      Vymazat
  7. Máš můj obrovskej obdiv, vždyť je to mega úspěch, je to sice ultra v Praze ale 4 kola nejsou vůbec žádná sranda - navíc jsi ještě před týdnem smrkala a kašlala. Hlavu máš fakt silnou a to ostatní přijde. A brzo ;-) ... tak se koukej radovat! tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, to si fakt ani nezasloužím :-) Příští týden budu držet všechny palce, který mám!!

      Vymazat
  8. Jitu, moc velká gratulace a další parádní report od Tebe! Zase jsem se alespoň virtuálně podívala do ultra světa a cítila všechen ten pot a síli co jsi do toho závodu vložila. držím palce ať se Ti i další sny plní a ať to běhá!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Krááá.

    Hele krákoro, Evžena nechval, von na tebe kašlal a ty flašky jsem nalejvala jáááá. Ale má fotky z doběhu, krákni mu na mejl a von je třeba pošle (pokud nemáš adresu tak ta krákora Renata ji má).

    Krá. Sára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že já to vždycky popletu! :-) Můj mail je buď v hospodským mailing listu nebo mamavbehu@gmail.com :-) A děkuju!!! (přede za fotky i za všechnu pomoc a podporu během závodu ;-)

      Vymazat
  10. Moc velká gratulace!! Jsi dobrá!!!
    Mm

    OdpovědětVymazat
  11. TWL. Chtela jsem rict, ze tomu nemuzu uverit. Ale kdyz jsem Te videla po tretim kole, tak mi bylo jasny, ze to das, i kdyby co bylo. Jsi neuveritelna. Smekam a klanim se! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si nejdřív myslela, že máš na ikonce vystrčenej zadek! :-D To by bylo hodně cool aneb víte co mi můžete! ;-) A teď vážně: moc děkuju, já ani nevím, jestli jsem po třetím kolem byla schopná na někoho zaostřit :-D Ale po druhým jsem tě viděla, bylas tam, že jo? Nebo se mi všechno matlá v hlavě? (Žádný div)

      Vymazat
    2. Byla byla. Kdyz jsi pribihala po tretim, byla jsem zrovna na odchodu, tudiz to byla pro me takova tresinka na dortu: Husty. Jitka de do posledniho kola. Jsem rada, zes to takhle zmakla!!!

      Vymazat
  12. Gratuluju! Jsi vážně úžasná, neskutečná vůle...
    A moc pěkně napsané, lepší report ze Šutru určitě nikdo nemá :)
    ...to betonové monstrum jsem také proklínal :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravil ten, co to má o dvě (nebo dokonce tři?) hodiny rychlejc :-) Ty jsi ten skutečný borec a já gratuluju tobě!!

      Vymazat
  13. Jitko, gratuluji k dokončení závodu. Chce to opravdu silnou hlavu a to ty jak je vidět máš! 4kola v tom horku, klobouk dolu! Přeji ti rychlou regeneraci a pak hurá na B7 :-) 1bubo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :-) Chyběli jste tam! (Regenerace je zatím pekelná, mám pocit, že už do smrti budu chodit na dvou bambusových tyčích :-D)

      Vymazat
  14. Blahoprani jako krava! Hele, kdybys tam fakt byla zdechla, tak by se skoro chtelo rict: 'What a way to go!'

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neblázni! Kdyby mě mely zabít šárecký kopečky, co bych se pak měla drápat do opravdových hor? :-) :-) Moc děkuju, bylo to... vypečený ;-)

      Vymazat
  15. Kdyby sis měla znovu vybrat název svého blogu, byla by to "Masochistická matka". :-D Jsi dobrá, že jsi to nezabalila. Budu se inspirovat. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale kdepak, já trpím hrozně nerada ;-) (Navíc tohle by sem přilákalo zájemce o důtky a takový ty červený koule s řemenem, co se dávaj do pusy a tak podobně ;-) Inspiruj, já budu držet palce!!!

      Vymazat
  16. Poslyš Jitko, jestli se nás nesnažíš oklamat photoshopem, tak já teda nikde žádné nohy, ze kterých bys měla mít komplex nevidím, ba naopak ;) A jinak, on ten limit 9hod je hodně přísný a nastavený na podávání sportovních výkonů (pokud se dobře dívám, tak i Aneta měla co dělat, aby to stihla). Takže moc gratuluju a na B7 budu držet palce a těšit se na report ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Děkuju od někoho, jako jsi ty, si toho cením mnohonásobně (no tak víš jak - nad fotkama samozřejmě probíhá nějaká autocenzura ;-) A ač to tak nevypadá, sportovní výkon jsem se snažila podat zuby nehty taky! :-D S B7 děkuju, jsem na sebe zvědavá. Snad tam někde nezhebnu.

      Vymazat
  17. Já tak ráda čtu Tvoje články ze závodů. Mám u nich pocit jako bych tam byla s Tebou :-) Běhej a piš dál, prosím :-) Veronika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za krásný slova chvály :-) A obojí je v plánu ;-)

      Vymazat
  18. Ty jsi prostě hustááá! A nohy máš dobrý!! Klidně bych takový brala!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Děkuju! A nohy - no, až se někdy uvidíme face2face, tak si povíme, jo?

      Vymazat
  19. Jelikož jsem Šutr zkusil 3x a vždy na 3 kola a dokončil jenom jednou, tak se klaním až k zemi. Parádní výkon.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, ale tys to chtěl v určitým čase :-) To je pak o něčem jiným... Ale děkuju moc za pochvalu, těší!

      Vymazat
  20. Jsi skvělá, úžasná, nejlepší! Moc gratuluju a obdivuju tvou vůli :-)
    A s těma nohama to mám úplně stejně - od malička se mi moje nohy nelíbí a teď na skupinovce mi jedna slečna řekla, že by chtěla takový nohy jako mám já. Hleděla jsem s otevřenou pusou, jestli jako mluví fakt se mnou.

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!