úterý 10. května 2016

První služební běhání aneb tak to ste tu blbo!

Všechno, co se do OFICIÁLNÍ ZPRÁVY z akce Zet nevešlo a vejít ani nemělo a nemohlo.

Před pár týdny mi pan Šéf poslal mail, jestli bych si nechtěla udělat s rodinou výlet do Bratislavy. Že se tam běží nějaká charitativní akce sponzorovaná RedBullem, rádi by tam někoho od nás měli a kolega T.N., co měl původně jet, k všeobecnému úžasu a nezměrnému překvapení jede raději se skyrunningovou repre do Francie. Pan manžel prohlásil, že děcka do Asie kvůli mýmu běhání tahat nebude a tak nezbylo, než hledat náhradního parťáka, neb když už si ho s sebou vzít můžu, tak si ho s sebou i vezmu. Výběr byl snadný a jelikož je má kamarádka Rita pro každou špatnost, o složení výpravy bylo záhy rozhodnuto. Stejně jako o tom, že tedy 8.5. poběžíme jakýsi závod Wings for Life
 
O co vlastně jde si můžete sami přečíst v odkazovaným článku, tak to udělejte, já taky musela. A možná i měla dřív, než jsem to nadšeně jak ten lumík odkejvala. Jasně, to víte, že si zaplatíme startovný, vy nám přeci uhradíte cestu a hotel a v den závodu občerstvení, no tak to dá rozum, navíc na charitu, ano ano, dobrou věc je třeba podpořit. Až pak mi R. psala, kolik na tu charitu přispějeme. Nasucho jsem polkla, představila si, co všechno jsem si za danou sumu mohla koupit a rozhodla se konat dobro a spasit svět.
Nezbývalo, než zajistit logistiku, sbalit sebe na velkolepou výpravu do krajiny, kde hromy divobijú, a děti s T. k babi a hlavně si proboha nenechat ujet vlak. Protože R. je ještě větší střelec než já, vzorně se skoro celou cestu chystala na zkoušku, na kterou šla dneska. Neodradila ji ani povídací paní, co seděla s námi na čtyřsedačce a která jela kamsi na Slovensko do lázní a dokonce ani zpívající pán, jenž jel z Kolína do Pardubic a kterému se o zážitek desetiletí postarala dáma ve středních letech, rudých šatech a odvážných podpatcích, ježto se mu cestou na záchod velmi (ne)elegantně skácela do klína. Pán, podotkněme, že už hodně v letech, z toho měl v prvním sledu málem smrt a ve druhém zásek hodný čtyřletého dítěte, když pak zbytek cesty do Pardubic strávil opakování dvou vět - jak se lekl, že on se vůbec neleká a jak ona dupla tím podpatkem a ona se lekl (a to se vůbec neleká!). 
Studujme, ať neumřeme blbý
Hotel jsme našly po čuchu téměř okamžitě, po prvním pivu ve vlaku daly druhý na pokoji a vydaly se hledat obchodní dům Eurovea, kde mělo být zázemí závody a kde nám taky měli dát startovní balíček a R., která to nechala plynout tak dlouho, až jí online registrace uplynula, zapsat. I vypravily jsme se. Já vyzbrojená hodně náznakovou, černobílou mapou z google maps a povědomím, že tam někam, protože tam někde je řeka a u ní ten chrám konzumu, který potřebujeme. Bylo teplo a nikde ani noha. Jen sem tam nějaká v policejních kanadách. Netuším, co se sedmýho v ono hlavním městě, které mi víc než cokoliv jinýho připomínalo zmenšenou Plzeň, odehrávalo, ale lidi to do ulic nenahnalo. Někde za kašnou na hlavním (vylidněném) náměstí jsme blbě zahly a během chvilky se ocitly v ulicích a mezi domy, které mi připadaly pomezí Vinohrad a Vršovic. Jelikož mě příroda vybavila extrémním pochopením pro muže, kteří trvají na tom, že vědí kam j(e)dou a rozhodně se nepotřebují ptát na cestu, byl to Rita, kdo rozhodil korpulentní Sloveně s dospívajícím synem totálně sandál. Položila jí totiž pravděpodobně ten nejpodivnější dotaz, jaký v životě dostala: "Dobrý den, kudy se prosím dostaneme k nákupnímu centru Eurovea?" (slyšíte tu hlubokou ontologicko existenciální rovinu, jež vám prostě musí nutně vyrazit dech?) Slovena poulí oči, jak kdyby na ni spustila plynně mandarínsky a instinktivně tiskne kabelku blíž k tělu. "Tak to neviem! To ste tu blbo!!"
Ještě, že nám to osvětlila, to by nás nenapadlo. My měly za to, že stojíme před tím! Ale vážně, raději nekomunikující místňáci, než arabští bratři, kteří vás kdykoliv ochotně pošlou kamkoliv, přestože absolutně netuší, o čem mluvíte, jen aby vás nezklamali a aby vám dali nějakou odpověď (kolik kilometrů navíc jsem díky tomu v hrozných vedrech a bizarních destinacích nachodila ráda na požádání povyprávím).
Vracíme se zpátky v kruhu. Dál trvám na tom, že vím, kam jdeme a že bychom tam stoprocentně došly. Jsem označena za chlapa. To mě vyburcuje a tentokrát se vrhám do akce já. Odchytávám paní, která vypadá, že v Bratislavě žije posledních dvě stě let. Ta nás posílá tam, kam jsme před chvílí šly a skončily jsme "blbo". Inu, opakování matka moudrosti (nadále tvrdím, že přesně vím, kam jsme šly a že bychom tam i tak došly). Konečně trefujeme správnou ulici a ocitáme se v historických uličkách plných ožratých Anglánů, obchůdků se stejně vkusnými suvenýry (tady se jim ovšem říká suveníry) jaký seženete v Celetný a hospůdek. Předem se snažíme vytipovat, kde se odměníme za vynaloženou turistickou námahu. Obchoďák už nacházíme poté, co objevíme to jejich Labe, bez problémů. Stejně tak bez problémů proběhne i vyzvedávání startovního čísla, Ritina registrace, moje přelepení startovního koridoru z posledního červenýho na druhý oranžový (otázka na to, za kolik mám maraton, na kterou se ve formuláři ptali, ve mně vyvolala podobnou reakci, jakou obvykle v mém věku začíná mít většina žen: co je vám sakra po tom?!). 
Pak už bylo jen potřeba najít stravovací zařízení, kde budeme moct doplnit tekutý palivo, na hotelu si po dlouhý době smíchy pořvat u "Jak jsem jel krále Šumavy", usoudit, že dva a půl nebo tři litry piva nejsou až takovej rozdíl a padnout za vlast. No, tak aspoň v jednom směru jsem náš spolek přátel piva s menší závislostí na běhu zvládla úspěšně reprezentovat.
Pravého parťáka poznáte podle shodného přístupu k pitnému režimu

Neděle
Budím se zbytečně brzy, i tak jsem spala o nějaký dvě hodiny víc, než běžně doma. Jdeme snídat, cestou nám dává PR slečna z Redbullu pásky pro vstup do vily vyv/holených. Protože jsme se rozhodly, že zkusíme běžet na Ritin osobák na půlmaratonu, což by nám mělo přesně vyjít na dobu, kdy by nás mělo dohnat catcher car, pečlivě se držíme všech předzávodních zásad. Nepožívaly jsme tudíž alkohol, šly jsme děsně brzy spát a snídáme jen to, co máme ozkoušené.
Nacpaný, s narvanými batohy o váze dobře živeného tříletého dítěte (nechtějte po nás jiná přirovnání, tahle jsou jediná, která máme bravurně v malíčku, rukou, zádech a ramenou) míříme na start. Už v půl desátý ukazuje teploměr 23°C. Dneska teda nejspíš neumrzneme. Provedeme nezbytný předzávodní přípravy, posedíme chvíli na střešní terase, která je součástí oné "friends zóny", kam můžete jen s tím fešným papírovým náramkem, a jde se na start. V koridoru se hromadně pod vedením moderátora lidi rozcvičují, stojím a přemýšlím, kolik z nich si zvládne  pět minut před výběhem něco natáhnout. Pak už si to odpočítáme a vyrážíme. Je teploučko a kolem jsou hrozný davy lidí. Naposledy jsem závod s účastí nad tisíc hlav běžela v květnu 2013. A už to zase dlouho neudělám. Asfalt je rozpálený, město je rozpálený, já jsem rozpálená.
Občerstvovačky jsou místo po pěti po třech kilákách, což je bezva. Už míň bezva je, že se zjevně nikdo těm chudákům dobrovolníkům neobtěžoval sdělit, jak to mají dělat, aby na kelímek s vodou nemuseli běžci čekat jak v klubu na báru. Je to zoufalý. Proč je na pátým kilometru proboha jídlo a na osmým mi musí nalít vodu do dlaní, abych nemusela minuty čekat na kelímek? Držím tempo, hlídám čas, koukám po ideální trase, hezky stínem, když už teda dušeme městem. Baví mě to a baví mě to moc, přijdu si děsně důležitá, až do onoho osmýho kilometru, kde na mě nevyjde pití a Rita dostane od jakýhosi borce do obličeje kelímkem. Dupeme na most a mně je najednou strašná zima, žaludek se mi splete do housky a mně se jasný, že kombinace antibiotikový rýmičky a vedra mi dala žlutou. Můžu být za tvrďačku a koledovat si o červenou, díky který bych nejspíš za dva týdny nenastoupila na Šutru. Anebo se na to vykašlu, nechám Ritu, který to krásně šlape, běžet a zbytek nějak odťapu. A tak dalších pět set metrů práskám ego bičem, než to definitivně vzdá, zaleze do kouta a já sděluji R. své rozhodnutí. Během chvíle mi zmizí z očí a já dalších sedm a půl kilometru cupitám tempem nad šest. Nic mě nebolí, nic mě netrápí, jen si přijdu jako totální loser, ale na to ještě nikdo neumřel. 
Po třinácti kilometrech betonu, asfaltu, nekonečný tříproudý silnice a neskutečně nudný scenérie se dostáváme za město. Je tu řeka, pole, a další nekonečný asfaltový obzory. A chvíli po kilometrovníku s šestnáctkou taky catcher car.
Zastavuju a jsem ráda, že už nikam nemusím. Pomalu šlapu s celým stádem dál, snažím se zjistit, jak je to s těmi autobusy, co nás mají odpravit zpět na start a kterých bylo město plný. Tady ale není ani trabant, natož "luxusní bus" slibovaný v brožurkách. Všichni vědí to samé, co Jon Snow.
Trvá další dva kilometry, než k několika zaparkovaným dojdeme. Mezitím projede náklaďák, ze kterýho nafasujeme igelitku s vodou a sušenkou. Raduju se, parádně bodnou, mám hlad a chce se mi strašně spát. U autobusu najdu R., která zvládla o dva a půl kilometru víc. Honí nás tam z busu do busu, slečny, které to tam mají organizovat, čumí, jak když nadloube, na otázky nereagují, na otázky pokládané nerudně a zvýšeným hlasem reagují úplně stejně. Začínám být nasraná, což v kombinaci s únavou a hladem je u mě hotový molotovův koktejl. Nakonec nás napěchují s razancí japonských nacpávačů metra do autobusu, který zůstává stát na místě. Uvnitř je smrad jak ve vopičárně a dýchatelno asi jako v indonéským pavilonu. Začínám vrčet. Je tu zjevně hromada tolerantních Slováků a jedna nakvašená Češka, protože ostatní mlčí. Vrčím ještě chvíli, nakonec se tiše přidá muž vedle, ať teda jedeme, nebo ať ty pitomý dveře otevře. Řidič argumentuje "puštěnou klímou". Nevím, na koho co pouštěl, ale k nám se nic jako studený vzduch nedostalo. Je sice bezva, že podávají dovnitř vody, ale tu já zatím ještě dýchat neumím.
Nakonec se dáváme do pohybu. Jsem kyselá jak pani na úřadě za přepážkou číslo devět, po který hodinu po začátku úředních hodin něco děsně drze chcete (třeba aby dělala svou práci). Zpátky na startu nám při vystupování z autobusu všichni tleskají, nechápu, ale líbí se mi to. Dostáváme medaile, který jsem vůbec nečekala. Studená sprcha mě lehce dorazí, jsem zralá ulehnout na první volný půl metr čtvereční a usnout. Místo toho dáváme zpátky na střeše pivko a sendvič a bavíme se nechápavými pohledy místních vip, kteří si nás jaksi (to jako proč?) nedokážou zařadit.
Hodiny letí jako splašený, my se na nádraží vlečeme pomalu, je čas vyrazit domů. A protože je všude narváno, tak druhu třidu do Prahy Intercity,v jidelňaku celú cestu valime kyty. Výsadek je o půlnoci zdárně u konce. 
Byl to zajímavý podnik, startovný je na moje poměry teda hodně vysoký (skoro tisícovka), jde sice na dobrou věc, ale mě na tyhle masový věci moc neužije. Trasa je spíš pro rychlíky, který z toho za ty prachy aspoň něco mají, je to placka, samý asfalt. Organizace bezva, akorát teda ten svoz, to byla Achillova pata celýho podniku. S tím by chtělo něco udělat. Jen škoda, že to není doma, jezdit za tím takovou štreku by se mi asi normálně nechtělo. Když ale svoji práci milujete, není prostě co řešit. 

7 komentářů:

  1. no prostě fajné to bolo, aj ked sma boli blbo :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak třeba nás příště pošlou dobro :-D (A bolo, bolo ;-)

      Vymazat
  2. "Čo bolo, to bolo, těrazky si majorom!" (lebo magorom?)
    No řikal jsem si, když jsi psala o pivech před během, že reprezentuješ oddíl velmi dobře.. a to jsem ještě nevěděl o parťačce.:)
    Hezká akce, ale nech se příště radši služebně poslat na Peruna, je to ve stejnou dobu, startovný poloviční na celej maraton, žádnej svoz autobusem nehrozí.. od cíle si sejdeš sjezdovkou dolů sama..
    A jazykově se také obohatíš..:).
    Všemu zdar, obzvlášť tomu, co se "nevejde" do oficiálních reportů..MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Kéž by! Jéje, to by bylo krásný... :-) A pořádná parťačka je základ, pochlástavat celej den sama, to už bych byla na diagnózu! ;-)

      Vymazat
  3. Tak na takovém závodu bych tě fakt nečekala :-D Placka a samý asfalt to je pro mě :-) Nechceš se nechat pracovně poslat do Ostravy, že bychom zašly na pivko i spolu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na pivko s tebou klidně na Marsu! Jen se obávám, že Ovu má obšancovanou pan šéf osobně...

      Vymazat
  4. Hodně zajímavá akce, ale proč vás tahali po 4proudé dálnici Petržalkou, to nechápu. mohli jste běžet rovnou přes Lamač na Brno! Mimochodem, Petržalkou se běhávaly 2 okruhy bratislavského maratonu. Jinak se samozřejmě těším na pikantní informace, které se sem "nevešly" :-))) tb

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!