neděle 22. května 2016

Rock Paper Scissors Lizard Spock

Včerejší výprava do Šárky byla plná poprvé.

Poprvé jsem stála na startu čtyř kol odhodlaná všechny čtyři odběhnout.
Poprvé se o mě v průběhu na občerstvovačce někdo nádherně staral.
Poprvé mi úplně cizí člověk řekl, že mám krásný nohy!
Poprvé jsem běžela úplně sama, po limitu, s vědomím, že všichni ti lidi v zázemí tam čekají jen kvůli mně.
Poprvé o mě bylo královsky postaráno i po doběhu.
A hlavně: poprvé jsem zažila, že hlava opravdu může utáhnout tělo, které už není schopné a ochotné udělat ani krok.

Když jsem se zkraje roku rozhodovala, kam bych letos ráda běžela, ocitl se ŠUTR na vahách proti stovce na Silvě Nortice. Zvažovala jsem to docela dlouho, nakonec dostal přednost Šutr, v klidu se na start dopravím ráno metrem, netřeba hrotit dopravu, časy nebo dokonce přespávání.
Klasicky dva dny před závodem spím na prd. Říkala jsem si, že to sem snad ani nebudu psát, protože tyhle předzávodní výhovorky už nikoho nedojmou. Tak jen telegraficky: noc ze čtvrtka na pátek = čínský vězení (23:00-0:30 Madla ječí co deset minut ze spaní, jakmile začnu usínat nebo usnu, jsem vzhůru. Když už pak spát můžu, jsem z toho tak na nervy, že stejně usnu až po druhý hodině); noc z pátku na sobotu = 3:00 budíček, ječící K., která pročůrala plínu, pyžamo i postýlku a posléze nemůže usnout. Tady už nastupuje hlava rodiny a solidárně mě kormidluje spát k M., ta vstává v 5:50, tak mám aspoň jistotu že nezaspím.
Cestou v metru si říkám, že jestli tam bude Libor z DM, musím ho 100% poznat a hlásit se k němu dřív než on ke mně, abych odčinila ten loňský trapas, kdy jsem spolu šli konec třetího kola a já ho vůbec ale vůbec nepoznala. Na Bořislavce čumím jak husa do flašky na jízdní řády, hlásí se ke mně chlápek v běžeckým. Když vidí, že nechápu, představuje se mi jako... Libor. Sakra. Snažím se něco trapně vyblekotat o nedostatku spánku, ale asi jsem to moc nezachránila.
V zázemí startu to žije. Lidí je tam jak mraků, těch magorů, co se rozhodlo se celou sobotu grilovat v šáreckým údolí, je opravdu požehnaně. Přidávám se k ITB hloučku, zdravím se s TB, který přiběhl jen tak pozdravit a zase běží domů, využívám Renatiny účasti na organizaci a dávám si k ní svačinku (dvě třetinky a housku s vazelínou (na housce je máslo a šunka, vazelína je v kelímku a slouží k předcházení případných sedřenin a následných bojů s Karkulčiným nemesis, její konzumaci s houskou nedoporučuju)). Čas letí jako splašený, pár Satanových hlášek a už je čas seřadit se na start.
V plánu je běžet všechna kola co nejrovnoměrněji, nikam se nehnat, ideálně 2:10, s rezervou na devítihodinový limit. Jeho pokoření a dokončení jsou jediným cílem dneška. Prostě to dojít a dojít to tak, aby mě ještě změřili. První tři kola jsem domluvená s Pavlem, se kterým v září poběžíme B7, poslední jsem odhodlaná dát sama, Pavel se chystá s dcerou za kulturou, tak se musí jet domů ještě zkulturnit.

První kolo 0.-18.km (2:09:41) Pohoda
Pohoda jazz. Takový příjemný, společenský proběhnutí přírodou. Kousek zkraje se mnou běží Pavel Z., záhy ho ale pouštím z vodítka, ať se trochu proskotačí tím jarním lesem, když už se sem táhnul. Pavel F., to aby se to nepletlo, se mnou běží dál. Je sice teplo, ale nikam se neženeme, povídáme si, do kopců chodíme, na občerstvovačce pijeme, něco málo jíme a vesele to celý utíká. Najednou je tu už před jedenáctou dopolední notně vyhřátá Baba, tenhle úsek nemám ráda, ale co, už jen to betonový monstrum a schody a poprvé to máme za sebou. Něco málo pojíst, popít, nabídka jak na snídani v Alcronu, paráda, humoru máme jak v únoru, vyrážíme do druhýho kola.

Druhý kolo 18.-36.km (2:23:26) Mračna v ráji
Jsme totálně poslední. Občas dotáhneme takovýho hodně hubenýho, staršího maratonce, co má stehna jako já ruce, když se ale v pralesním seběhu rozhodne Pavel získat nový indiánský jméno (Ten, který kácí hlavou stromy), uteče nám definitivně. To si takhle běžíte hromadama prašný hlíny, do kterýho se vám vaše silničky bořej a kloužou, takže se z jedný z nejoblíbenějších pasáží trasy stává suverénně ta nejvíc o hubu, když tu rána jako z děla a parťák před vámi se kácí, jak kdyby ho ta vystřelená koule trefila. Pavel není zrovna kapesní nicméně v souboji on vs. strom vyhrál strom (ale přišel aspoň o kůru). Pavel má malou díru v hlavě, snažím se mu z toho umýt aspoň bordel, no je to takovej kvalitní běžecký bonding, to si prostě nenaplánujete. Tvrdí, že je ok, přemýšlím, co se mi vesmír snaží naznačit, když mi během týdne padnou k nohám dva chlapi (a oba to dost bolí)... Běžíme dál, Pavel občas zbledne, občas se mu zamotá hlava, já ho varuju, ať se ani neopovažuje omdlívat, zvracet nebo mít otřes mozku, jsem poloviční než on, jak bych ho asi měla odvláčet někam do civilizace? A dávám k dobru historku o našem kamarádovi Petrovi, který kdysi schytal na bowlingu ránu koulí, byl furt v pohodě, pak se doma poblil do vany a byl z toho těžkej otřes mozku... Tím Pavla definitivně uklidním.
Cestou potkáváme Denisu s Tomáškem, fotí, fandí. Jako jediný člověk za celý dlouhý den.
Všechny pasáže mi začínají už teď připadat podezřele delší v porovnání s prvním kolem. Je mi fakt hnusný vedro a nedostává se mi pití. Začínám si lehce nadávat, že jsem si nevzala batoh a obě láhve. Na občerstvovačce tvrdneme výrazně dýl. V druhý polovině si začínám uvědomovat, že mě bolí nohy a jen co se pochválím, že netrpím na puchýře, jasně cítím, jak se mi na prstech levý nohy začínají minimálně dva libový dělat. Panebože, já jsem prostě nepoučitelná!
Z kopce dolů, do kopce nahoru. Na Babu za ty poslední dvě hodiny někdo nalil olej na smažení a škrtl pod ní. Vybíháme z borovýho hájku a já dostávám od vedra přes hubu. Silně mi to připomene ty chvíle, kdy doletíte z normálního podnebí někam do tepla a vystoupíte z klimatizovanýho letadla. Jenže tam se po vás chce, abyste maximálně tak doběhli na záchod nebo ještě líp do prvního baru, tady se zuby nehty snažím zahnat myšlenku na to, že sem budu muset dneska ještě dvakrát.
Schody dolů, betonová zrůdnost nahoru a ty prokletý schody. Myslím na pivo, který mám ve svačinovým balíčku, na housku a na to, že mám hlad jako vlk. To je takový vedlejší produkt soužití s malými dětmi. Úporná snaha o dodržování režimku, díky kterýmu máte během poobědovýho spánku čas pracovat, nevyhnutelně vyústí v to, že onen režimek převezmete i vy. Úderem dvanáctý jsem tudíž dostala hroznej hlad. V jednu, kdy jsme doběhli do zázemí podruhý, už mě hlady píchalo v boku a nutně jsem potřebovala kafe a klid.
O první část problému se mi postarala Renata, která byla naprosto zlatá. Přiskočila, pivo podala (otevřela!), housku rozbalila, slovem přátelským povzbudila. Evžen mi vzal prázdnou flašku a vrátil plnou. "Ty máš krásný nohy! Na těch to musí běžet!" hlásí paní vedle Renaty. Kuckám pivo. Když se vám celý dětství a dospívání kvůli něčemu pošklebují, těžko čekáte, že u někoho jinýho, cizího by to mohlo vzbudit takový zájem, že to až musí pochválit. Poprvý v životě mi někdo složil takový kompliment. Někdo pochválil moje křivý nohy, zdroj celoživotního mindráku. Když už kvůli ničemu jinýmu, tak pro tuhle chvíli stálo za to sem jet.
Dopíjím pivo, sním většinu housky (yes!), děkuju Renatě, protože je to prostě zlatá ženská a jdu hledat Pavla, abychom vyrazili, už tu jsme moc dlouho a mě začínají tuhnout nohy. Vyrážíme. Už teď je jasný, že dneska to zadarmo nebude.

Třetí kolo 34.-54.km (2:37:33) Proč tohle dělám?
Po prvním seběhu vede trasa velkou loukou. Ta louka je jako hrnec plný vařících se brambor, ze kterýho někdo v okamžiku, kdy jsme k ní doběhli, sundal pokličku. Zalapám po dechu. V prvním výstupu začínám hlásit, že to asi taky zabalím a přestávám mluvit. Chuť zabalit závod v průběhu, když mě už všechno bolí a chce se mi spát a vlastně vůbec nevím, proč tohle dělám, mívám poměrně často, mlčím málokdy. TB to krásně ironicky v poslední běžecký hospodě glosoval, když prohlásil, že má doma pět ženských a když si potřebuje od toho rambajzu odpočinout, jde běhat se mnou.
Mám problém rozběhnout se i na rovince, všechen asfalt, všechno sluníčko mi bere strašně sil. Z kopců mě bolí kolena, do kopců mě bolí úplně všechno, na rovině se mi blbě dejchá. Piju jak houba, takže mi láhev nestačí ani na půl kola. Pavel cupitá přede mnou. Celý den mě provází neodbytný pocit, že se se mnou musí strašně nudit, že ho to přece nemůže bavit a co tam se mnou v těch Beskydech bude jako dělat?
Na občerstvovačku se sotva dovleču. Cestou nás nad hřbitovem předbíhá první žena na tři okruhy, je proti mně poloviční a má ty krásný běžecký salomoní šatičky od Anny Frost. Je o hodinu před námi, nádherně, lehce a elegantně cupitá. Já mám hlavu rozpařenou jak Pohlreich gril, potím se jako vrata od chlíva, pálí mě chodidla a sunu se vpřed valivým, setrvačným pohybem. U stolku pod stromy si dávám nealko pivo a optimisticky nedopitou polovinu zacvakávám víčkem s tím, že si ho dopiju v dalším kole. Pavel mě povzbuzuje. "Když už muž nejel kvůli tvýmu šutru na hokej, tak to přece musíš dát celý!" a "Na Sedmičku tě beru, protože to máš srovnaný v hlavě!" No tak to je už těžkej kalibr, po tomhle bych to musela dolízt i po čtyřech. Takový důvěry, a zklamat ji?
Plazíme se do kopců, na Babě je takový dusno, že mám pocit, jako by mi někdo napařil na hlavu igeliťák. Být dostatečně hydratovaná, tak na schodech pláču, takhle nemám co.
Někde za námi je Libor, kterýho jsme doběhli před občerstvovačkou. Nejsem poslední. Libor tvrdí, že jestli půjdu do čtvrtýho, půjde taky.
Jsme v zázemí, kde se o mě Renata zase nádherně stará, Evžen doplňuje vodu a Michal položí zásadní otázku: "Jdeš do čtvrtýho?" nezbývá, než říct: "Jdu, ale počkáte tu na mě?" Michal zaúpí, protože moc dobře ví, co to znamená. Limit nemám šanci ani náhodou stihnout. Budou tu kvůli mně muset trčet. Domluva je rychlá a závěr jasný: časomíru v sedm vypnou. Loučím se s Pavlem, Renata se na mě krásně směje, že tu na mě počkají, ať koukám běžet. A tak běžím.

Čtvrtý kolo 54.-72.km (2:39:53) Ultra se běhá hlavou
Tahle hláška, na kterou dřív či později narazíte v jakýmkoliv vyprávění o ultra, mě vždycky fascinovala a tak trochu vytáčela. Protože u mě prostě neplatila. Buď to v nohách bylo nebo nebylo a kde nic není, tam ani smrt nebere. Tentokrát je to ale všechno jinak. V prvním stoupání píšu T., že teda čtvrtý kolo ano a ať dorazí spíš na půl sedmou (kdybych se obtěžovala podívat, kolik je hodin, nikdy bych takovou hloupost nemohla napsat), píšu i Michalovi, který sliboval, že přijde zafandit do cíle. Píšu Ritě, která mě povzbuzuje. Zapínám hudbu a vypínám sebe.
Po čtvrtý ten den kloužu z prašnýho svahu, vyhýbám se Pavlovu stromu, dušu štěrkovou cestičku a těším se na každý kopec, kdy budu moct jít. Snažím se nevypít si všechnu vodu a i když se příjemně ochladilo, mám pořád strašnou žízeň a je mi horko. Tělo samovolně přechází do chůze, pohled na mě, jak ho rozbíhám, musí být neuvěřitelně komický. Zuřivě rozpohybuju lokty tak, aby nohy prostě chca nechca musely následovat. Cupitám, ťap ťap, ťapity ťap, levá před pravou, pravá před levou, vražedný tempo sedm minut na kilometr. Utěšuju se Pavlovým: "Když se dostaneš na občerstvovačku, tak už to pak třeba i dojdeš." A je tady. Michalův brácha, který celý den s úsměvem dolejval pití, mě s tím stejným úsměvem vítá, i když jsem zoufale poslední na trati a on tu tvrdne jenom kvůli mně. Piju, něco málo jím, beru vodu, děkuju, loučím se a znovu divoce komíhám lokty. Dávám se do pohybu. Každý odběhnutý kus v duchu oslavuju. Celý mi to přijde nějaký dlouhý, jak se i na běhacích pasážích ploužím. I můj oblíbený seběh je nějaký delší. Za ním naskočí na hodinkách devět hodin od startu. Limit.
Tak to jsem nezvládla.
Opět.
Další plán a cíl, který jsem si stanovila neúměrně optimisticky vzhledem ke svým schopnostem.
Už i na Babě začíná být snesitelně. Představuju si pivo v cíli. A zmrzlinu. Hromadu zmrzliny. Tolik zmrzliny, že bych se do ní mohla zahrabat. A vanu. Ne, bazén! Hektolitry chladivý vody. Schody do lesa a seběh bolí jako prase. Jak jsem se sem vlastně dostala? Nevím. Tohle kolo je celý jako v mlze. Betonová příšera, přitahuju se za zábradlí a jsem nahoře ten den snad nejrychleji. Chce se mi řvát. Ale nemám sílu, nejsem schopná pořádně ani pozdravit kluka od časomíry, který se mi vypravil naproti a kterýho potkávám kousek od schodů. Šlapeme je spolu. Nahoře dopíjím vodu a pak hurá do cíle, už je to vážně kousek. V lese najednou proti mně běží Michal. Snaží se mě vyhecovat, ale mávám na něj, ať je zticha. Mám totálně dost, bolí mě hlava, bolí mě tělo, bolí mě úplně naprosto totálně všechno. Nemůžu mluvit. Chci se ho zeptat, jak se mu vedlo, chci mu poděkovat, protože je to od něj krásný, že se sem z domova ještě jednou vypravil jen kvůli mně, chci se tím dojmout, ale jsem totálně vyschlá, kdyby mě někdo poskládal, budu šustit jak pečicí papír. Michal hlásí, že T. je s dětmi v cíli a že ho to vedro taky zmohlo. A pak je to tady. Madlenka, Káťa, Tom a všichni ostatní. Madlenka fandí, běží se mnou, Káťa za námi. Potlesk, pípnutí.


Konec. 9:50:39
Máďa chce na hřiště. Káťa se ode mě nechce hnout. Obě si stihly během chvilky naházet do hlavy prach a listí. Snažím se vstřebat dojmy a informace. Neprochází ani jedno. Potácím se k lavičce. Michal mi gratuluje a dává mi cenu pro druhou ženu. Bedna mimo limit. Na to už musíte být fakt machr.
Renata kolem mě zase skáče. Proč to dělá? Vždyť nemusí, proč se na mě nevykašle? Dyť může jít domů nebo do hospody nebo kamkoliv jinam? Jsem jí tak vděčná. Tomáš bere Madlu na hřiště. Renata mi dává pomeranče, pivo, jídlo, pomáhá mi mejt nohy, abych se mohla převlíct. Neustále mě někdo chválí. Za co? Že tu kvůli mně byli o hodinu dýl? Pocit vítězství a úspěchu se nějak ne a ne dostavit. Dokončila jsem. Ale je to fakt výhra?

Den poté...
V noci jsem spala jako špalek. Mám hlad jako vlk a smedná som ako ťava. Ráno jsem se snažila sebe samu přesvědčit, že jsem děsně v pohodě. K. mi nastavila budíček na 6:10. Ranní rutina, snídaně, úklid, vyluxovat, vyprat. Odpadnout. Jsem ráda, že máme na záchodě futra. Vstávání je totiž nejhorší. Marně čekám, kdy přijde ten pozávodní rauš, soudruzi z NDR někde museli udělat chybu, protože ta nejsladší odměna v podobě přírodního heroinu tentokrát nenaskočila.

Ale zvládla jsem to. Další položka z dlouhého seznamu To Run je odškrnuta.
Myslela jsem, že tam zdechnu... bylo to ale krásný umírání.

(Za fotky moc děkuji Digimu, Deni a T.)

středa 18. května 2016

Padá hvězda - něco si přej!

K nohám mi vesmírná tělesa nepadají každý den. A protože tahle hvězda se sama zvedla (a dál běžela), tak jsem to bez skrupulí udělala...
...a víte, co se říká - když si něco opravdu moc přejete, celý svět se spojí, abyste toho mohli dosáhnout.

Tak mně se to splnilo.
Pavel sehnal startovný.
Zbytek už bude je na mně.


(Čirou náhodou jsem zjistila, že jsem se ocitla v nominaci na Mama blog roku - tak kdyby se vám třeba chtělo hlasovat - mrk mrk - tak můžete tady: http://www.mamablogroku.cz/nominovane/)

úterý 10. května 2016

První služební běhání aneb tak to ste tu blbo!

Všechno, co se do OFICIÁLNÍ ZPRÁVY z akce Zet nevešlo a vejít ani nemělo a nemohlo.

Před pár týdny mi pan Šéf poslal mail, jestli bych si nechtěla udělat s rodinou výlet do Bratislavy. Že se tam běží nějaká charitativní akce sponzorovaná RedBullem, rádi by tam někoho od nás měli a kolega T.N., co měl původně jet, k všeobecnému úžasu a nezměrnému překvapení jede raději se skyrunningovou repre do Francie. Pan manžel prohlásil, že děcka do Asie kvůli mýmu běhání tahat nebude a tak nezbylo, než hledat náhradního parťáka, neb když už si ho s sebou vzít můžu, tak si ho s sebou i vezmu. Výběr byl snadný a jelikož je má kamarádka Rita pro každou špatnost, o složení výpravy bylo záhy rozhodnuto. Stejně jako o tom, že tedy 8.5. poběžíme jakýsi závod Wings for Life
 
O co vlastně jde si můžete sami přečíst v odkazovaným článku, tak to udělejte, já taky musela. A možná i měla dřív, než jsem to nadšeně jak ten lumík odkejvala. Jasně, to víte, že si zaplatíme startovný, vy nám přeci uhradíte cestu a hotel a v den závodu občerstvení, no tak to dá rozum, navíc na charitu, ano ano, dobrou věc je třeba podpořit. Až pak mi R. psala, kolik na tu charitu přispějeme. Nasucho jsem polkla, představila si, co všechno jsem si za danou sumu mohla koupit a rozhodla se konat dobro a spasit svět.
Nezbývalo, než zajistit logistiku, sbalit sebe na velkolepou výpravu do krajiny, kde hromy divobijú, a děti s T. k babi a hlavně si proboha nenechat ujet vlak. Protože R. je ještě větší střelec než já, vzorně se skoro celou cestu chystala na zkoušku, na kterou šla dneska. Neodradila ji ani povídací paní, co seděla s námi na čtyřsedačce a která jela kamsi na Slovensko do lázní a dokonce ani zpívající pán, jenž jel z Kolína do Pardubic a kterému se o zážitek desetiletí postarala dáma ve středních letech, rudých šatech a odvážných podpatcích, ježto se mu cestou na záchod velmi (ne)elegantně skácela do klína. Pán, podotkněme, že už hodně v letech, z toho měl v prvním sledu málem smrt a ve druhém zásek hodný čtyřletého dítěte, když pak zbytek cesty do Pardubic strávil opakování dvou vět - jak se lekl, že on se vůbec neleká a jak ona dupla tím podpatkem a ona se lekl (a to se vůbec neleká!). 
Studujme, ať neumřeme blbý
Hotel jsme našly po čuchu téměř okamžitě, po prvním pivu ve vlaku daly druhý na pokoji a vydaly se hledat obchodní dům Eurovea, kde mělo být zázemí závody a kde nám taky měli dát startovní balíček a R., která to nechala plynout tak dlouho, až jí online registrace uplynula, zapsat. I vypravily jsme se. Já vyzbrojená hodně náznakovou, černobílou mapou z google maps a povědomím, že tam někam, protože tam někde je řeka a u ní ten chrám konzumu, který potřebujeme. Bylo teplo a nikde ani noha. Jen sem tam nějaká v policejních kanadách. Netuším, co se sedmýho v ono hlavním městě, které mi víc než cokoliv jinýho připomínalo zmenšenou Plzeň, odehrávalo, ale lidi to do ulic nenahnalo. Někde za kašnou na hlavním (vylidněném) náměstí jsme blbě zahly a během chvilky se ocitly v ulicích a mezi domy, které mi připadaly pomezí Vinohrad a Vršovic. Jelikož mě příroda vybavila extrémním pochopením pro muže, kteří trvají na tom, že vědí kam j(e)dou a rozhodně se nepotřebují ptát na cestu, byl to Rita, kdo rozhodil korpulentní Sloveně s dospívajícím synem totálně sandál. Položila jí totiž pravděpodobně ten nejpodivnější dotaz, jaký v životě dostala: "Dobrý den, kudy se prosím dostaneme k nákupnímu centru Eurovea?" (slyšíte tu hlubokou ontologicko existenciální rovinu, jež vám prostě musí nutně vyrazit dech?) Slovena poulí oči, jak kdyby na ni spustila plynně mandarínsky a instinktivně tiskne kabelku blíž k tělu. "Tak to neviem! To ste tu blbo!!"
Ještě, že nám to osvětlila, to by nás nenapadlo. My měly za to, že stojíme před tím! Ale vážně, raději nekomunikující místňáci, než arabští bratři, kteří vás kdykoliv ochotně pošlou kamkoliv, přestože absolutně netuší, o čem mluvíte, jen aby vás nezklamali a aby vám dali nějakou odpověď (kolik kilometrů navíc jsem díky tomu v hrozných vedrech a bizarních destinacích nachodila ráda na požádání povyprávím).
Vracíme se zpátky v kruhu. Dál trvám na tom, že vím, kam jdeme a že bychom tam stoprocentně došly. Jsem označena za chlapa. To mě vyburcuje a tentokrát se vrhám do akce já. Odchytávám paní, která vypadá, že v Bratislavě žije posledních dvě stě let. Ta nás posílá tam, kam jsme před chvílí šly a skončily jsme "blbo". Inu, opakování matka moudrosti (nadále tvrdím, že přesně vím, kam jsme šly a že bychom tam i tak došly). Konečně trefujeme správnou ulici a ocitáme se v historických uličkách plných ožratých Anglánů, obchůdků se stejně vkusnými suvenýry (tady se jim ovšem říká suveníry) jaký seženete v Celetný a hospůdek. Předem se snažíme vytipovat, kde se odměníme za vynaloženou turistickou námahu. Obchoďák už nacházíme poté, co objevíme to jejich Labe, bez problémů. Stejně tak bez problémů proběhne i vyzvedávání startovního čísla, Ritina registrace, moje přelepení startovního koridoru z posledního červenýho na druhý oranžový (otázka na to, za kolik mám maraton, na kterou se ve formuláři ptali, ve mně vyvolala podobnou reakci, jakou obvykle v mém věku začíná mít většina žen: co je vám sakra po tom?!). 
Pak už bylo jen potřeba najít stravovací zařízení, kde budeme moct doplnit tekutý palivo, na hotelu si po dlouhý době smíchy pořvat u "Jak jsem jel krále Šumavy", usoudit, že dva a půl nebo tři litry piva nejsou až takovej rozdíl a padnout za vlast. No, tak aspoň v jednom směru jsem náš spolek přátel piva s menší závislostí na běhu zvládla úspěšně reprezentovat.
Pravého parťáka poznáte podle shodného přístupu k pitnému režimu

Neděle
Budím se zbytečně brzy, i tak jsem spala o nějaký dvě hodiny víc, než běžně doma. Jdeme snídat, cestou nám dává PR slečna z Redbullu pásky pro vstup do vily vyv/holených. Protože jsme se rozhodly, že zkusíme běžet na Ritin osobák na půlmaratonu, což by nám mělo přesně vyjít na dobu, kdy by nás mělo dohnat catcher car, pečlivě se držíme všech předzávodních zásad. Nepožívaly jsme tudíž alkohol, šly jsme děsně brzy spát a snídáme jen to, co máme ozkoušené.
Nacpaný, s narvanými batohy o váze dobře živeného tříletého dítěte (nechtějte po nás jiná přirovnání, tahle jsou jediná, která máme bravurně v malíčku, rukou, zádech a ramenou) míříme na start. Už v půl desátý ukazuje teploměr 23°C. Dneska teda nejspíš neumrzneme. Provedeme nezbytný předzávodní přípravy, posedíme chvíli na střešní terase, která je součástí oné "friends zóny", kam můžete jen s tím fešným papírovým náramkem, a jde se na start. V koridoru se hromadně pod vedením moderátora lidi rozcvičují, stojím a přemýšlím, kolik z nich si zvládne  pět minut před výběhem něco natáhnout. Pak už si to odpočítáme a vyrážíme. Je teploučko a kolem jsou hrozný davy lidí. Naposledy jsem závod s účastí nad tisíc hlav běžela v květnu 2013. A už to zase dlouho neudělám. Asfalt je rozpálený, město je rozpálený, já jsem rozpálená.
Občerstvovačky jsou místo po pěti po třech kilákách, což je bezva. Už míň bezva je, že se zjevně nikdo těm chudákům dobrovolníkům neobtěžoval sdělit, jak to mají dělat, aby na kelímek s vodou nemuseli běžci čekat jak v klubu na báru. Je to zoufalý. Proč je na pátým kilometru proboha jídlo a na osmým mi musí nalít vodu do dlaní, abych nemusela minuty čekat na kelímek? Držím tempo, hlídám čas, koukám po ideální trase, hezky stínem, když už teda dušeme městem. Baví mě to a baví mě to moc, přijdu si děsně důležitá, až do onoho osmýho kilometru, kde na mě nevyjde pití a Rita dostane od jakýhosi borce do obličeje kelímkem. Dupeme na most a mně je najednou strašná zima, žaludek se mi splete do housky a mně se jasný, že kombinace antibiotikový rýmičky a vedra mi dala žlutou. Můžu být za tvrďačku a koledovat si o červenou, díky který bych nejspíš za dva týdny nenastoupila na Šutru. Anebo se na to vykašlu, nechám Ritu, který to krásně šlape, běžet a zbytek nějak odťapu. A tak dalších pět set metrů práskám ego bičem, než to definitivně vzdá, zaleze do kouta a já sděluji R. své rozhodnutí. Během chvíle mi zmizí z očí a já dalších sedm a půl kilometru cupitám tempem nad šest. Nic mě nebolí, nic mě netrápí, jen si přijdu jako totální loser, ale na to ještě nikdo neumřel. 
Po třinácti kilometrech betonu, asfaltu, nekonečný tříproudý silnice a neskutečně nudný scenérie se dostáváme za město. Je tu řeka, pole, a další nekonečný asfaltový obzory. A chvíli po kilometrovníku s šestnáctkou taky catcher car.
Zastavuju a jsem ráda, že už nikam nemusím. Pomalu šlapu s celým stádem dál, snažím se zjistit, jak je to s těmi autobusy, co nás mají odpravit zpět na start a kterých bylo město plný. Tady ale není ani trabant, natož "luxusní bus" slibovaný v brožurkách. Všichni vědí to samé, co Jon Snow.
Trvá další dva kilometry, než k několika zaparkovaným dojdeme. Mezitím projede náklaďák, ze kterýho nafasujeme igelitku s vodou a sušenkou. Raduju se, parádně bodnou, mám hlad a chce se mi strašně spát. U autobusu najdu R., která zvládla o dva a půl kilometru víc. Honí nás tam z busu do busu, slečny, které to tam mají organizovat, čumí, jak když nadloube, na otázky nereagují, na otázky pokládané nerudně a zvýšeným hlasem reagují úplně stejně. Začínám být nasraná, což v kombinaci s únavou a hladem je u mě hotový molotovův koktejl. Nakonec nás napěchují s razancí japonských nacpávačů metra do autobusu, který zůstává stát na místě. Uvnitř je smrad jak ve vopičárně a dýchatelno asi jako v indonéským pavilonu. Začínám vrčet. Je tu zjevně hromada tolerantních Slováků a jedna nakvašená Češka, protože ostatní mlčí. Vrčím ještě chvíli, nakonec se tiše přidá muž vedle, ať teda jedeme, nebo ať ty pitomý dveře otevře. Řidič argumentuje "puštěnou klímou". Nevím, na koho co pouštěl, ale k nám se nic jako studený vzduch nedostalo. Je sice bezva, že podávají dovnitř vody, ale tu já zatím ještě dýchat neumím.
Nakonec se dáváme do pohybu. Jsem kyselá jak pani na úřadě za přepážkou číslo devět, po který hodinu po začátku úředních hodin něco děsně drze chcete (třeba aby dělala svou práci). Zpátky na startu nám při vystupování z autobusu všichni tleskají, nechápu, ale líbí se mi to. Dostáváme medaile, který jsem vůbec nečekala. Studená sprcha mě lehce dorazí, jsem zralá ulehnout na první volný půl metr čtvereční a usnout. Místo toho dáváme zpátky na střeše pivko a sendvič a bavíme se nechápavými pohledy místních vip, kteří si nás jaksi (to jako proč?) nedokážou zařadit.
Hodiny letí jako splašený, my se na nádraží vlečeme pomalu, je čas vyrazit domů. A protože je všude narváno, tak druhu třidu do Prahy Intercity,v jidelňaku celú cestu valime kyty. Výsadek je o půlnoci zdárně u konce. 
Byl to zajímavý podnik, startovný je na moje poměry teda hodně vysoký (skoro tisícovka), jde sice na dobrou věc, ale mě na tyhle masový věci moc neužije. Trasa je spíš pro rychlíky, který z toho za ty prachy aspoň něco mají, je to placka, samý asfalt. Organizace bezva, akorát teda ten svoz, to byla Achillova pata celýho podniku. S tím by chtělo něco udělat. Jen škoda, že to není doma, jezdit za tím takovou štreku by se mi asi normálně nechtělo. Když ale svoji práci milujete, není prostě co řešit.