neděle 24. dubna 2016

Setkání anonymních běžců

Ahoj, jmenuju se Jitka, už týden neběhám a stojí to pěkně za ho*no!

Takhle nějak by to vypadalo, kdybych žila v americkým filmu. Sešli bychom se někde ve sklepní místnosti lokálního kostela nebo komunitního centra. K pití by byl tematicky zteplalej jonťák a k zakousnutí nějaký ten gel nebo flapjack. Na nohou prošoupaný kecky, na sobě funkční hadry, slzu v oku, berle nebo kapesník na dosah.

Protože tohle ale americký film není, můžu svůj smutek a stížnosti směřovat maximálně tak na kamarády, lampárnu nebo blog. První jsem zkusila, druhé v duchu dělám už těch víc jak 168 hodin a na třetí došlo teď.

Já totiž neběhám. Už týden. (A mám pocit, jako kdyby to byl rok... nebo možná deset... a jsem přesvědčená, že už nikdy ani běhat nebudu...)

Protože jsem nemocná.

Nemocná do tý míry, že jsem v pátek naklusala po čtyřdenním nátlaku ze strany pana manžela a dvou krátkých voicemailech od TB k panu doktorovi. Svého obvoďáka jsem tak za posledních pět let viděla potřetí. Poprvé, když jsem tam byla těhotná s Madlenkou a potřebovala jsem razítko do těhotenský průkazky. Podruhý, když jsem byla těhotná s Kačenkou a potřebovala jsem razítko do těhotenský průkazky. A potřetí předevčírem. Pan doktor mě poslechl, suše konstatoval, že závod z virózy učinil cosi "bronchitického", napsal atb a s úsměvem mě poslal do řitě, pardon do lékárny.

A zápisek to zasluhuje proto, že já nemoci prostě nedělám. Proč? Protože když přiznám, že jsem nemocná a je mi zle, nemůžu běhat. A já běhat co? Já běhat potřebuju. Když neběhám, jsem protivná. Naprosto objektivně. (Subjektivně to o mně tvrdí hodně lidí, i když běhám, ale těm, prosím, z principu nevěřte.) Taky mám samozřejmě pocit, že okamžitě začínám tloustnout a po těch 10 080 minutách bez běhu vypadám už minimálně jako aktuálně velmi slavná gorila Shinda. O tom, že kraj dubna měl přinýst na počítadle první letošní tisícovku a že za necelý měsíc je ŠUTR, na který se těším jak malej Jarda a kde jsem si napsala čtyři kola, a ježto (spolu se zářijovou B7 a prosincovou P100) tvoří jeden z hrotů letošního trojzubce, ani nemluvím.

Svírala jsem ten recept se stejnou naléhavostí, s jakou mi on svíral srdce. Chtělo se mi plakat. Chtělo se mi křičet. Místo toho jsem se rozkašlala a usoudila, že tohle bych fakt asi nepřeběhala.

Doma jsem se utěšovala čtením jednoho z mých oblíbených zápisků, toho o ATB od VP. Že ho neznáte? To ovšem musíte napravit (snadno a rychle tak učiníte ZDE). A psala jsem kamarádům. Musím říct, že jak je normálně běžecká komunita neskutečně silný support system, jak dojde na nemoci má ta záchranná síť nějak moc velká oka.
Bagatelizování strašlivýho trápení je totiž hrozná věc. Vždycky. Nebagatelizujme rýmičky a vynucené běžecké pauzy. Kamarádům to láme srdce! (A škube úpony.)
Já se navíc dozvěděla, že:
- bych měla využít čas, který nemocí získám, abych se věnovala víc rodině. To mi přišlo jako vtip dne. Abych to rozvinula: matka na mateřské dovolené s rodinou tráví obvykle 24/7. Já to mám díky běhání zkrouhnutý na nějakých 22/7, a i tak opravdu netuším, jak bych s nimi mohla toho času trávit více.
- bych měla něco napracovat do zásoby: to je taky zábavná poznámka - na práci mám denně cca tři hodiny. Hodinu, když K. spí po obědě a dvě večer, když jsem na sebe enormně tvrdá a harpyje usnou relativně rozumně. Když nemůžu běhat, měla by přibýt hodina navíc ráno, nějak jsem ji ovšem nezpozorovala, protože v době, kdy běhávám, se rozmělnila v hromadu nepodstatných, neustále se opakujících úkonů (uklidit po snídani, poklidit běžný bordel, ustlat, nacpat pračku, vyklidit myčku, uklidit sušičku, třikrát uklidit bordel kolem K. židličky, která ráno s ležérností Francouze snídá klidně hodinu a prasí jak při hostinách na středověkým hradě...)
- měla bych odpočívat - tak tenhle bod je vůbec vtipný. Totiž,  když marodíte a je vám fakt blbě, stojí to za prd. Nemůžete číst, protože vám třeští hlava a bolí vás oči, nemůžete na nic koukat, můžete akorát tak spát. Když marodíte a máte malý děti, který neovládají ani vlastní svěrače a samy se najedí jen za cenu toho, že pětimetrový perimetr, v jehož středu sedí, je pak zralý na to vzít ho wapkou, stojí to za pořádnou hromadu hoven, protože si nemůžete lehnout, nicméně blbě je vám jak psovi. To ovšem potomka/y nezajímá.
- na ŠUTRu bych si to měla přehodit na jedno až dvě kola a hezky piánko - z týhle rady mi slejzá sklovina. Chápu, že je ta rada dobře míněná, ale je to jako naházet hračky děcku před očima do kanálu a spláchnout je valníkem močky. To se prostě nedělá!
- si o to moje tělo říkalo - to už mi přijde snad až škodolibý.

Aby toho nebylo málo, K. začala dneska v noci znovu kašlat a M. už v pátek. Hádám, že tímhle kolečkem nekončíme. Jo jo, psi štěkají, karavana kráčí dál!
No, aspoň mám tu Brdskou na co svést.

pátek 22. dubna 2016

Zátopek ...když nemůžeš, tak přidej!

Emil prý jednou řekl, že vítězství je skvělá věc, ale přátelství je ještě lepší.

O vítězství a přátelstvích, o tom, co člověka jejich dosažení a udržení stojí, může stát a občas stát musí, je nový grafický román, který si konečně po dlouhém a netrpělivém čekání můžeme koupit, přečíst a prožít.
Minulý týden vydala vydavatelství Paseka a Argo ve spolupráci s Českým olympijským výborem unikátní grafický román o největším československém běžci, Emilu Zátopkovi (1922–2000) pod názvem Zátopek… když nemůžeš, tak přidej.
Ze spolupráce jednoho z nejvýraznějších současných kreslířů, Jaromíra 99, jenž dal vzniknout například trilogii o Aloisi Nebelovi, a spisovatele Jana Nováka, mimo jiné držitele literární ceny Magnesia litera z roku 2005, vzešel příběh o jiné době, který má v té současné hodně co vyprávět. Pokud budete chtít poslouchat... 

neděle 17. dubna 2016

Brdská 2016 aneb jděte mi k šípku s užíváním!

My ze čtvté bé na Bvdské stezce podvuhé!

Je šest ráno. Stojím před barákem a čekám na letošního řidiče slečny Daisy. Stává se mi hezkým zvykem, že mě do Mníšku vozí ultramaratonská elita. Letos cestuju s Pavlem M., co si týdně naběhá dvě stě kilometrů a když na to přijde, za čtyřiadvacet hodin jich zvládne natočit ještě o osm víc.

Letos tam bude náš spolek přátel piva s menším běžeckým problémem zastoupen jen velmi, velmi skromně (nicméně výkony, jak se později ukáže, podá 75% jeho účastníků elitní!). Většina kamarádů je na Ještědu, crème de la crème se jel minuly týden pod záminkou běhání po tankodromu cpát švýcarskou čokoládou a sýry, a tak tam budu skoro jako ten příslovečný voják v poli.

I letos jsem se chystala velmi poctivě. I letos věřím a doufám v čas pod pět. Horko by mi podle předpovědi být nemělo, a tak jsem si jako handikep a případné alibi pořídila aspoň luxusní rýmičku, která mě na dva týdny na konci března vyřadila z provozu, abych ji pro velký úspěch chytla od K. znovu. Včera. Chrchlám a kašlu a ještě ráno přemýšlím, jestli bych neměla být děsně dospělá, rozumná a zodpovědná a skrečovat to. Dyť o co jde? Původně jsem chtěla Brdskou běžet jako test na Silvu. Když ji dám v relativní pohodě pod pět, do Novohradských hor pojedu. Když ne, tak ne. Jenže pak padlo finální rozhodnuti ve prospěch Šutru a Brdská se změnila v další závod, na němž nic nestojí a nepadá.

To by tu ovšem nesměl být Michal. Michal je manžel moji kamarádky Magdy. Michal začal nedávno běhat a běhá mu to hezky, pročež si věří. Nicméně neběhá až tak často až tak daleko. Pročež cílem dneška je kromě času i Michalův skalp.

Celou cestu do Mníšku prší. Zpovídám Pavla, sosám zkušenosti, poslouchám zážitky, cesta uteče jako nic. Na místě určení nemělo podle předpovědi pršet a mělo být teplo. První je a druhé není. V jídelně zjišťuji, že je ze mě zase představitelka čeledi jelenovitých. Tyhle tradiční, oldschoolový podniky mají nezaměnitelný kouzlo. Na PIMu by vám totiž Capalbo automaticky netykal. Tady na mě paní organizátorka poté, co se domáhám přepsání svého příjmení ("Co kdybych vyhrála, že jo?") volá: "Jitko! Vezmi si tužku a oprav si to támhle na tabuli!" Musím se smát. Směju se ještě víc, když zjistím, že je tu i Bubo, Jana a Roman, pozdravím se s Michalem a jeho tatínkem, který mu dělá support a pár desítek minut do startu uteče jako voda. Zvládnu ještě přesvědčit Romana, že bude děsný teplo, tričko bohatě stačí. Já si srabácky nakonec beru větrovku, jsem označená za zrádce, a když pak další dvě hodiny prší a fičí studenej vítr, říkám si, jak moc mě R. asi nenávidí? :-) Cílová brána je postavená na opačné straně oválu než vloni, protože tam probíhají nějaké stavební práce. Nicméně start je tam, co byl: "Od těch dvou bílých klacků!" (Ne, ani tohle na Runczech nezažijete). A pak už jen výstřel, kolečko po tartanu, ven ze vrat a hrr na ně, bij, zabij!

Vloni to běželo krásně to třicátého kilometru, a pak jsem zdechla. Letos to má být lepší. Mnohem lepší. Ale není. Kašlu, smrkám, do kopců, který bych měla v pohodě vybíhat, musím chodit. Chce se mi spát. Vláčím své mohutné já, které váží snad tunu. Na desátým jsem o minutu později než minule, kdy jsem měla devět měsíců po porodu a kojila jsem. Jak to, sakra? Cyklím se v tom, vyndávám sluchátka, že si aspoň zvednu náladu. A dobře dělám. Na patnáctým, v takovým nádherným seběhu s výhledem do krajiny, nemoudře předbíhám Hekala Frkaloviče ve slovinském dresu, který se mě bude držet dalších patnáct kilometrů. Proboha, lidi, snažně vás prosím, když musíte krkat, frkat, hekat a prdět, tak to klidně dělejte, ale zkuste si nechat aspoň trochu větší odstup, než je krok! I přes puštěnou hudbu slyším, jak Hekal co třicet vteřin cosi vypustí z těla. Víte, já mám dvě malý děcka, už skoro pět let někomu meju pokaděný zadky, utírám nudle, uklízím blitky a nic lidskýho mi už prostě není cizí. Tohle je ovšem silný kafe i na mě. Musím říct, že podobný zvuky by se mi eklovaly i u vlastního chlapa, natož u cizího. Jenže já mu prostě nemůžu cuknout, protože to kurvadrátpesnatosral nejde! Mám strašnou cukaturu zastavit, dát mu kapesník a dohlídnout, aby se pořádně vysmrkal!

Dvacátý až třicátý kilometr je čirý peklo. Koupu se ve frustraci. Nejde mi to. Nebaví mě to. Proč to sakra dělám? Ti, co mě předbíhají mě demotivují. Ti, co přede mnou jdou, mě demotivují ještě víc. Jak někoho takovýho stáhnu, jako osel mám tendenci přejít taky do chůze. Co to se mnou sakra je? Zdeptaně sleduju, jak průměrný tempo přelejzá přes magickou šestkovou hranici. Dokonáno jest.

Nemám žízeň, nemám hlad, nic mě nebolí. Přestalo pršet, udělalo se docela hezky. Pak mě předběhne pani. Pani! Doprčice. Už chybí jen šedivák, kterýmu musí být snad sto let a kterýho jsem na startu určila jako Toho, který mě dneska nepředběhne.

Od třicátýho to jde kupodivu v pohodě dál. Už nějakou dobu se tahám s klukem v zelený bundě. V duchu se začínám smát, jde, jde, a jak vidí, že se začínám blížit, rozběhne se a uteče mi. Mám chuť ho dohnat a zeptat se, jestli na mě vždycky čeká, či co? Od chuti k činu je však dlouhá cesta. Na šestatřicátým kilometru se rozestoupí nebe, zazní andělský chór a paprsek světla mi ozáří cestu. Dobře, ne tak doslova, ale najednou je to všechno naprosto úžasný. Najednou se můžu nadechnout a běžet. A tak běžím. Nevím, proč to trvalo tři hodiny a čtyřiačtyřicet minut, netuším, co se zlomilo, ale konečně je to tady. Euforie.

Tu ukončují moderní technologie, když musím na 40. podle domluvy poslat domů zprávu. Od potu mokrý dotykový telefon totiž zpoceným prstem ani neodemknete, natož abyste na něm něco napsali. Když jste navíc durch, nemáte ho ani čím otřít. Kurvuju. Musím zastavit a vyhrabat papírový kapesníky, jde to blbě, protože v zipu mám zaseknutý obal od carbonexu. Proč mě běžečtí bohové tak nenávidí? Předbíhá mě kluk v zelený bundě, kterýho jsem konečně dostala. Snažím se znovu naskočit na tu radostnou vlnu, ale moc to nejde. Na občerstvovačce jsem samá legrace, ale v následujícím kopečku už mi do smíchu není. Tak kdy už sakra budeme na tom maratonu? 4 hodiny, 22 minut. O dvě minuty rychleji než vloni, o pět pomaleji než před třemi lety na PIMu. Vím, že teď už to bude v pohodě. Bude ještě jedno delší stoupání, ale pak už jen Strakonická, a protože jsem akorát uchrchlaná a utahaná, z kopce to jde samospádem. A tak padám do vsi pod námi a drápu se z ní nahoru. V kopci vidím dalšího chlapíka v zelený bundě, s červeným batůžkem, který zjevně usoudil, že i kdyby měl chcípnout, ta holka za ním ho prostě nepředběhne. A tak srdnatě šlape a popobíhá a usilovně se mi snaží vzít dráhu. Poslední občerstvovačka, poslední malý pivo před velkým v cíli. No tak, stará, už jsme skoro doma.

Běžím. Konečně taky někoho nechávám za sebou, všechno jde dobře, jen mi je zima. Strakonická. Borec s batůžkem zastavuje. Při posledním společným výběhu mi kamarádka Denisa vyprávěla o pořadu na Déčku, kde byla reportáž o malý triatlonistce. Holčině je tak deset, dvanáct a je sakra dobrá. Popisovala tam prý, jak vždycky když během závodu nemůže, představí si, že sahá do pytlíčku s mincemi a z toho stavu se vyplácí, aby mohla makat dál. Když v cíli v pytlíčku nějaký mince zůstanou, ví, že do toho mohla dát víc. Funím do kopce, začínám hekat a dusit se. Mince jsou v tahu všechny, a tak žeru i ten pytlíček. Míjím borce s batůžkem. Tunel, kopeček, tartan. Jeden cizí kočár, druhý... kde jsou?

Tady.

Madlenka mi běží naproti. Probíháme spolu cílem.
Těsně za mnou je Ten, co se mi marně snažil utéct. Díky, krásný boj! 
Je tu Tom s Káťou, je tu Michal. Kácím se k zemi. "Jak dlouho tu je Michal?!" "Tak minutu." Krapet hystericky se rozesměju, Kačenka se o poznání hysteričtěji rozbrečí. Sbírám se ze země a beru ji do náruče. Bubo nás fotí.
Jsem tu nakonec o šest minut rychleji než vloni. Potřebovala jsem na to pět hodin a šestnáct minut.
Dostávám dvě medaile od Madlenky (prý byly původně tři, ale jednu ztratila, což mi vůbec nepřipomíná ten vtip o tom, jak Čech, Němec a Rus ztroskotají na ostrově. kde je zajmou lidojedi. Šaman říká: "Dám každýmu z vás 2 skleněný koule a zavřu vás na týden do chatrče. Když mi s těma koulema ukážete něco, co jsem ještě neviděl, tak vás nesežereme.” Po týdnu přijde k Rusovi, ten sedí uprostřed chatrče a koule se mu vznášejí nad hlavou. Šaman řekne: "To už jsem viděl – sežereme tě.” Pak jde k Němci, tomu lítají koule po celé chatrči. Šaman řekne: "To už jsem viděl – sežereme tě.” Nakonec jde k Čechovi, za chvilku vyleze z chatrče ven, kroutí nevěřícně hlavou a říká: "Už jsem zažil kdeco, ale aby někdo jednu kouli rozbil a druhou ztratil, to jsem ještě neviděl!") a jednu od paní organizátorky.

Pajdám do sprch. Ty jsou taková zábavná tečka na závěr. Letos totiž nejen, že teče opět jen studená, ale jsou odemčený jen dámský! Takže kdo se stydí, ten se nemeje. Ukáže se, že běžci stydlíni nejsou, Slovinci se tomu smějou: "Well, I like it!" komentuje to jeden z nich, když na ně při oblíkání, poté, co nakouknou dovnitř, mávám, ať jdou dál, že tady je to pro kluky i holky.

Zjišťuju, že jsem v kategorii bramborová, tak není nač čekat. Jídlo do sebe stejně nedostanu, tak jen pivo, holkám sušenky a můžeme jet.
Je mi kosa, jsem utahaná. Endorfiny jsou hrozná věc, máte dost a furt se musíme smát jako ten debil! A to i při představě, že se tam budete muset stůj co stůj vrátit. Protože i když zní na mou výkonnost cíle snad až nemravně (ne, jen těžko si můžete užívat, když vám to neběží tak, jak by mělo, přestože jste měsíce šidili kvůli tréninku rodinu a práci), těch pět prostě padne. Proč? Protože chci. Tak za rok v Brdech na viděnou.

(Všechny fotky jsou od Buba a já za ně moc děkuji.)