sobota 26. března 2016

Kde je naše místo?

Před časem jsem narazila na malý dokument, v němž zazněly velké myšlenky.
Jedna z matadorek ultra, Nikki Kimball (* 1971; jediná trojnásobná vítězka WS 100 (2004, 2006, 2007), vítězka UTMB (2007), Marathonu des Sables (2014) a to je jen náhodný výběr) se v něm pokouší překonat mužský rekord na americkém Long Trailu. Ten měří 438 kilometrů a patří mezi americké stezky, které vedou divočinou a jsou dlouhé jak týden před výplatou (jejich seznam najdete třeba TADY).

Na Nikkin pokus se můžete podívat tady:
http://topdocumentaryfilms.com/finding-traction/

A protože to všichni dozajista uděláte, nebudu se tu rozepisovat o tom, co v dokumentu uvidíte a co se dozvíte. Prozradím, že vás čekají krásné záběry úžasné přírody, obdivuhodný souboj těla a ducha, zajímavé poznámky podpůrného týmu i Nikki samotné.Ta otevřeně hovoří o svých problémech s depresí a má tolik odvahy, že se nebojí celému světu ukázat, jak vypadá naprosté dno, na které si během své snahy o překonání rekordu hrábne. Když ji tam uvidíte sedět uprostřed lesů na kameni, dvaačtyřicetiletou ženu, která zoufale pláče, že už nechce, že si chce na pět minut zdřímnout, že chce umřít, aby se pak zvedla a pokračovala dál, je vám jasný, že když o ní její táta v úvodu prohlašuje, že: "Je tvrdá... Je neskutečně odhodlaná," ví sakra dobře, proč to říká.
Film se vám časem určitě vytratí z paměti, protože na něm není nic zásadního, je to v podstatě reportáž, která v subtilní formě nadhazuje pár zásadních témat: vedle depresí a pocitů stárnoucího sportovce, jehož tělo už nedokáže podávat takové výkony jako dřív, obezity u dětí a snahy o propagaci lepšího životního stylu (tady trochu jako ďáblův advokát zapracoval střih - není úplně moudré kousek od sebe střihnout Nikkino vyznání, kterak chce hlavně lidem ukázat, jak je prima být venku a jakou radost v nich pohyb v přírodě vyvolá, s fází běhu, kdy jí strhávají tejpy i s masem a ona pláče, že chce raději umřít, než jít dál), je tu nakousnutá zásadní otázka postavení žen ve sportu a ve vytrvalostním běhu.

Kde je tedy naše místo?

Nikki velice trefně konstatuje, že ženy při závodech nikdo nesleduje. Když vyhrála UTMB, druhý den vyšla v novinách dvoustrana, kde byly rozhovory, články a fotky snad prvních šesti nebo osmi doběhnuvších mužů a o ní tam byla jedna noticka pod čarou. Jako kdyby její výkon byl o něco horší, než výkon mužů. Proč vlastně ženy při sportu nikdo nesleduje? Protože jsou pomalejší? Protože pořád převládá pocit, že sport je vlastně doménou mužů a nás do něj pustily, protože koneckonců, proč ne, stejně na ně nemáme?
Málokterý výsledkový server, zpravodajství nebo dokument zmiňuje ženy. V titulcích figurují téměř výhradně muži, mnohdy o ženách, ani těch prvních nebo dokonce ani té první, nepadne ani zmínka.
Tak například B7. Když padlo definitivní rozhodnutí, že vrcholkem letošního roku bude právě ona masová beskydská procházka po lese, nakoukala jsem postupně při uspávání všechny dokumenty a reportáže, které o tomhle závodu na internetu jsou. S výjimkou filmu, který byl natočený o ročníku 2012, žádná z reportáží ČT nezmiňuje ženy nebo smíšené dvojice! Na záběrech ze závodu byste vedoucí ženy hledali úplně stejně marně. Poselství? Ženské výkony jsou irelevantní a netřeba o nich referovat, neb nejsou stejně kvalitní jako ty mužské a nikoho vlastně nezajímají.

Můj muž by k tomu řekl, že je to přece jasný, jsou pomalejší, tak co se kdo diví? Že je v pořádku, že sportovkyně mají nižší finanční ohodnocení, že dostávají nižší prize money, protože ve spoustě sportů (třeba v tenisu) je koukat na ženské utrpení, takže všichni sledují hlavně chlapy (s výjimkou biatlonu, pochopitelně). Ne, není misogyn ani sexista, je jen upřímný.

Poprvé mě to trklo, když jsem nějakým omylem osudu vyhrála před pár lety Běh Milíčovským lesem. Pořadatelé vyhlásili asi osm prvních mužů a pak jen mě. Jedinou ženu. Pomyslné stříbro a bronz mělo smolíčka pacholíčka, protože mají vaječníky a ty jejich výkony devalvují. Samozřejmě jsme běžely pomalejc než vítězní muži, ale představte si situaci, kdyby to tak nebylo. Kdyby se na podobným lokálním závodu pro pár nadšenců čirou náhodou sešlo pár hodně rychlých holek, který by podaly stejný výkon, jako první kluci. Co pak? Dostala by diplom úplně stejně jenom ta první, byť by druhá, třetí, čtvrtá... nechaly za sebou chlapskou bednu?

Nebo je zakopaný pes v počtu účastnic proti účastníkům? Ale to, že na závod přijde míň holek přeci taky nemůžu nijak snížit nebo znehodnotit podaný výkon? To znamená, že v tréninku míň makaly?

Jsou tedy ženy v zásadě tolerovaný? Neměly by přeci jen radši sedět na občerstvovačce, v zázemí, dělat chlapovi servis, podat ponožky, vazelínu nebo polívku? Pamatuju si, jak L. vyprávěla, jak na velkých ultra kolem chlapů skákaly na life basech ženský a pomáhaly jim. Kolem holek neskákal nikdo. Čím to asi tak může být... Hm?

A co potom běžecký blogy? Co se vlastně čeká od takový běhající bloggerky, co vás napadne jako první atributy? Růžová, selfíčka vymakanýho břicha nebo aspoň hadříků, fotky jídel, recepty, nějaký ten report ze závodu, prostě "takový ty holčičí věci"? 

Možná to celý vnímám úplně špatně. Možná se hrozně pletu a byla bych za to ráda. Nejde o to být jako muži, to v žádným případě - kdyby příroda chtěla, abychom byly jako muži, stvořila by nás oboupohlavní. Jde o to nebýt vnímané jako doplněk, jak něco navíc, jako něco, co není ve chvíli, kdy dojde na výkon, tak zajímavý. Dokud budou ale oslavovaní za své výkony primárně muži a něco takového, jako byl po loňské P100 rozhovor s vítěznou Zuzkou, bude naprosto výjimečné a utopené v podřadném plátku, nezmění se nic. Neříkám, že máme pálit běžecké podprsenky (jen to ne!) a zahazovat žiletky. Něco se ale změnit musí. Protože vítězství je vítězství. A nemělo by hrát roli, co mají jejich držitelé pod elasťáky.

15 komentářů:

  1. Krásně a úderně napsaný, úplně mě to jako otce 4 dcer zvedlo ze židle! Já si ale myslím, že to obecně tak zlý nebude, když se podívám na závody MK Kladno (a je jich přes 30 za rok), jsou tam vyhlašovány VŽDY i ženy, samozřejmě taky ve všech kategoriích jako muži. Je to ale opravdu výraz "rovnosti" přístupu? V mým milým Dánsku jsou si genderově tak rovný, že na Ostrově matek vyhlašovali a odměnili prostě první tři bez ohledu na pohlaví (tedy bez ohledu na to, co mají pod elasťáky). Nikdo se tomu kromě nás nepodivoval. Samozřejmě jsou sporty (vím, že si to od Tebe slíznu, ale řadí se k nim i šachy!), kde si lze představit soupeření žen a mužů jen výjimečně ... :-) zdravím a přeju krásné Velikonoce! tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bez mučení přiznávám, že na ženský hokej nebo fotbal taky nevydržím koukat. Dánové jsou prostě zase o krok napřed :-D Krásný Velikonoce vám všem :-)

      Vymazat
  2. :) Naopak, já, "duší žena" :).. sleduji výsledky ženské kategorie s napětím a vždy si říkám, kolikátý bych byl mezi ženami.. tedy kdyby mi pořadatelé uznali ten duševní status..:)..
    Já moc jiných sportů nesleduji, ale například v mém oblíbeném ultra, famózní Michaela D. dosahovala takových výkonů, že si chlapci ze současné špičky o tom mohou jen nechat zdát:).. a že byly to byly hodně divoké sny:)..Skvělými výkony Anky S., ať už v maratonu nebo do vrchu a v horách by se většina české mužské běžecké špičky ráda pochlubila sama:), atd..
    Na ultra je krásné to, že spousta holek, žen i mamin od plotny:) dosahuje takových výkonů, že většina chlapů jen tak tiše a závistivě zírá.. A zatímco já často dobíhám "na hadry":), tak ony vypadají, jako by si běžely do Lídlu pro strouhanku..:).
    Seš sice bojovnice kalibru Martina Luthera, ale v té části běhů, kde se vyskytuju já nám holky hodně často natrhnou tričko i s trenýrkama..:).
    Ať nám to běhá! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě! Tak proč ženský výkony opomíjený? Proč nejsou v reportážích, proč se o tom nemluví? Třeba úžasný loňský výkon Kristýny Hájkový v rámci kategorie na UTMB nestál reporétům při dokumentaci ani za zmínku. Proč dostávají nižší prize money a proč se dozvíš v lepším případě jméno vítězky, ale druhý a třetí v pořadí už většinou ne? Sám potvrzuješ, že jejich sportovní výkon si pozornost bezesporu zaslouží...

      Vymazat
  3. Zrovna v tenise je to otázka aktuální éry. Dneska je mužský tenis mnohem dramatičtější a zajímavější než ženský, ale v dobách rivalit Navrátilová-Evertová nebo Grafová-Selešová byl ten ženský mimořádně sledovaný. A rozhodně nebylo utrpení se na tyhle dámy dívat.

    Co se týče sportů založených na síle a rychlosti, tam je to jasné. Fanoušci (a fanynky) chtějí vidět toho, kdo je rychlejší a silnější, což jsou logicky muži. Víc lidí se bude dívat na 100 m za 9,5 vteřiny než na 100 m za skoro 11 vteřin. Podobně každý radši uvidí boxery než boxerky, protože chlapi mají větší svaly a dávají si do hlavy větší rány. Skoro nikdo nerozlišuje relativní hodnotu výkonů, ale jenom absolutní. Když žena skočí na lyžích 60 m, je to kvalitnější výkon, než když chlap skočí 90 m, ale na toho chlapa je zvědavých víc diváků (a divaček), protože prostě skočil o polovinu dál.

    A tohle je asi i důvod, proč se víc píše o vítězích běžeckých závodů než o vítězkách. Všichni umí ocenit výkon nejlepšího muže, všichni ví, že maraton za 2:04-2:05 je super, skoro světový rekord, blízko u hranice lidských možností. Mnohem míň lidí dokáže zhodnotit, co je vlastně ženský maraton za 2:21.

    Luboš

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tomu není v zásadě co dodat :-).
      Ta zmínka o tenise je, stejně jako zbytek onoho odstavce, mého muže. Já se k zábavnosti sledování většiny sportů v televizi nemůžu moc vyjadřovat, protože to dělám jenom tehdy, když mám vůbec nějaký čas na televizi koukat a ten nějak v posledních letech prostě nemám (resp. nejsem schopná a hlavně ochotná si ho udělat)... S těmi skoky na lyžích je to ovšem trefný, tam je krajně nudný sledovat i sdruženáře, natož baby. Když ale zůstaneme u vytrvalostního běhu a půjdeme dál za hranici maratonu, kde ještě o ženské vítězce padne aspoň zmínka, dostaneme se do vod, kde jsou výkony holek prostě ignorovaný - kdo třeba v ženách vloni vyhrál Sparthatlon?... Je to samozřejmě věc nabídky a poptávky, ale kdyby nabídka začala nabízet kromě mužských výkonů i ty ženské, nezbylo by poptávce, než je prostě časem přijmout jako něco samozřejmého?

      Vymazat
    2. Myslím, že ultra je na tom ještě relativně dobře, protože ženy se prosazují vysoko v absolutním pořadí. Zrovna loňská vítězka Spartathlonu se docela těšila publicitě, protože skončila tuším celkově čtvrtá. Nebo příklady, které výše uvádí Honza. Nebo Pam Reedová, když vyhrála Badwater, Lizzy Hawkerová byla třetí na Spartathlonu atd. Ale jasně: kdyby doběhly čtyřicáté (a stále první v kategorii), bude to určitě jinak.

      Problém je samozřejmě v tradici a starých šablonách. Například ve všech novinách na světě se ve výsledcích tenisu udávají nejdřív muži, pak ženy. Žádný racionální důvod typu nabídka-poptávka to nemá, prostě se to tak dělá sto let. Fotbal se v psané formě dělí na fotbal a ženský fotbal, jako by to byly dva jiné sporty (u basketu nebo házené to tak není). Podobné věci se dají najít vlastně v každém sportu.

      Ale co se běhání týče, blýská se na lepší časy. Za poslední tři roky u nás vyšlo asi osm běžeckých knížek o ženách nebo pro ženy, to je pokrok, ne? :-)

      Luboš

      Vymazat
    3. Myslíš jako dnešní tenisový online: "Vítáme všechny příznivce ženského tenisu"? :-D A jestlipak někdy vyjde kniha o běhání pro muže - i když to asi není korektní, stejně jako mužský běh, kam by ženy nesměli, to by byl průůůser... ;-)

      Vymazat
    4. Ale běžecké knihy pro ženy jsou opravdu zajímavý fenomén. Myslím, že neexistují publikace Cyklistika pro ženy, Florbal pro ženy, Tenis pro ženy, Plavání pro ženy, Strečink pro ženy... Evidentně mezera na trhu a velká příležitost :-)

      L.

      Vymazat
    5. On samotný fenomén běžecký literatury je zajímavý, silně pochybuju, že by o jakýmkoliv jiným sportu u nás vyšlo víc (zbytečný) titulů, než o běhání ;-) A co pak třeba taková lukostřelba pro ženy? Obzvlášť taková kapitola: Amazonkou DIY by byla hodně zajímavá :-) Zvaž to, zvaž ;-)

      Vymazat
  4. Já jsem feministka (a nestydim se za to) a přesně TOHLE mě pěkně štve. A taky mě štvou běžecký příručky pro ženský (který - mimochodem - stojí většinou za prd a jsou plný hodně obecných keců).

    Nedávno jsem byla na přednášce s Lizzi Hawker (která je úžasná) a souhlasim s Lubošem, ze ultra na tom není až zas tak špatně, protože ženský mají prostě výdrž.
    Nevím, jak je to statisticky v Čechách, ale třeba v Anglii je teď už běžný, že na ultra je zapsaných 40% žen - to je, oproti pár rokům zpátky - obří krok kupředu. A mimochodem je to víc, než třeba "obyč" půl nebo maraton.

    Jo a úplně NEJVÍC mě vytáčí ty hromady "pouze ženských" běhů, který se právě teď pořádají...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chachá, ty jsi můj člověk - představa reakce na zavedení výhradně mužských závodů mě pokaždý pobaví. Jak by to asi vypadalo? :-) Setkání s Lizzi naprosto upřímně závidím!

      Vymazat
    2. Hahaha! Ted' jsem se tady hlasitě zasmála... pouze mužský běh. Už vidim ty titulky: Feministky zorganizovaly běh pro muže. Nevídané.

      I když... možná bychom měli něco vymyslet :)))))))

      Vymazat
  5. Ahoj, musím se drobet ohradit. Loni jsem Zuzce rád pomáhal na 3 závodech a hezky si to užil. ;) A s tenisem se bojím, že tam berou holky stejně a jelikož hrají o pár setů kratší západy, tak vlastně jsou lépe placené bez ohledu na předváděnou hru.
    Ale musím uznat, že jsem se nad tím často zamýšlel. Jestli to není v prohlášeních samotných žen a dívek před závodem. Chlap, pokud je chlapem, řekne: Chci Tondovi vrátit porážku ze Senohrab! Radši zemřu, než doběhnout po 3 hodinách! Jestli mě porazí první žena končím s běháním! A s takto jasně definovaným cílem zápasí. U dívek spíše čteme: Užiji si závod. Snad jej dokončím. Proběhnu se s Lenkou, pokecáme. Možná tedy samotná tato prohlášení a to, jak holky berou závody, ničí radost a zájem o sledování dívčích výsledků - když vám o ně tolik vlastně nejde.
    V Bedřichově, na občerstvení na JUT, jsem křičel na Zuzku, že má první holku 7 minut před sebou, ať nežere a maká, že jí stáhne. Prostě, jak bych křičel na Zdendu. A osazenstvo občerstvení se na mě dívalo jak na vraha, že co blbnu, vždyť pěkně běží. Že druhá je taky dobrá...
    Však počkej na Ještěd - Míša Mertová, Anka nebo Zuzka nás tak proženou, že si budeme sypat popel na hlavu ještě dlouho... pokud rovnou nezahodíme boty na běhání.
    Honza Bartas

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Troufám si tvrdit, že u vás je to hodně daný tím, že běháte oba a ještě jste výkonnostně velmi vysoko. Kdybys neběhal, možná - nejspíš - asi bys to vnímal jinak. Do tenisu se montovat nebudu, to tvrdí můj muž, mně je ten sport v zásadě fuk, našim zafandím, pinknout do toho mizerně umím a tím končím :-). Co si myslím o "užívání si" a "pokecání s Lenkou", víš, tím já se netajím. Na závody se má podle mě chodit závodit, ne kecat s Lenkou. Neříkám s prvním nebo druhým, ale aspoň sám ze sebou, jinak to ztrácí základní smysl. Já třeba jedu na Brdskou sfouknout jak svíčku Michala V. ;-) Měl by se bát, protože si zuby brousím denně před spaním a jestli navíc letos těch pět nepadne, možná ty boty i vzteky i sežeru.
      Ten gendrovej pytel je prostě na pytel - protože máš spoustu kluků, co si jdou některý akce taky "jen užít", zachlastaj cestou s kamarádama, proběhnout se přírodou, v klídku a neschvácení se dostanou do cíle v čase o několik hodin horším, než kdyby makali - ale není to premisa. A když to udělaj, tak fajn. Když se porvou o vítězství nebo třeba i o třicátý místo, tak je to mužská bojovnost, jinak prostě pohoda jazz kámoši.

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!