pondělí 22. února 2016

Černé ovce sem tam... nutrend

Na první pohled to vypadá jako kondom, nenechte se však zmýlit. Je to tableta carbonexu nebo aspoň měla být.

To si takhle balíte sváču na delší víkendový běh a zjistíte, že nutrend už zjevně pokročil tak daleko, že prodává výživný vzduch. (Kdyby to nebylo zřejmé - balíček je zavřený a úplně a dočista prázdný.)

Chybička se holt vloudí. (A jsem vážně zvědavá, co mi na to řeknou na prodejně...)

PS: Slečna na prodejně nestačila zírat. Po chvíli telefonování se mi dostalo omluvy a poloviny balíčku Carbonexu náhradou. To by šlo :-) Díky!

středa 17. února 2016

Zaokrouhleno

V sobotu jsem usoudila, že je dobrý den na to zaběhnout si maratonek (on TB říkal, že mám aspoň jeden měsíčně dát a takové perzóny jako je TB je radno poslouchat). Nakonec z toho bylo jen dvaatřicet, protože mě bolely nožičky a protože jsem pitomec, co se nechal opít rohlíkem a tempem, které slibovalo, že by z toho mohl být krásný osobáček. Byla z toho akorát decentní svalová horečka a slezlý nehet na levém prostředníčku.

Zvolená trasa (podél Labe do Poděbrad a dál na soutok Labe s Cidlinou, do Libice a kousek za ni) ve mně nicméně vyvolala vzpomínky na jeden jarní víkend před čtyřmi lety, kdy jsem se rozhodla zkušebně (a poprvé v životě) absolvovat tutéž vzdálenost. Madlence bylo tehdy něco přes půl roku, já běhala vlastně chvíli, ale cosi mě jako tu nebohou blbaňu z Vodníka pohánělo, abych zkusila PIM, na nějž hromadně na Běhej prodávali bebíčkáři startovní čísla. Byla jsem (ach, má ty naivito!) přesvědčená, že to přece MUSÍM uběhnout, dyť běhám už několik měsíců (hahaha) a docela daleko (HAHAHA) a to přeci zvládnu. Kdepak. Nezvládla jsem. Běželo to tehdy docela hezky, na poměry překvapivě hezky. Jenže někde na dvacátým pátým kilometru mi někdo přetáhl setrvačník a já doběhla. Další tři kilometry jsem pajdala, pak už jen šla a na třicátý pro mě musel T. dojet autem. Jako dneska vidím, jak zastavujeme před barákem, já otvírám dveře od auta a ven z něj padám na hubu, protože mně nohy prostě a jednoduše vypověděly službu.

Ne, nejsem běžecký talent. Nemám sportovní minulost a rozhodně nemám dáno od běžeckýho Manitou do foroty. Těžko bych mohla, jak bylo nedávno podsouváno Alžbětě, zklamat své čtenáře, kteří (nebo spíš které) by tu mohli hledat inspiraci a motivaci. Všechny sporty jsem dělala rekreačně - v lepším případě a od jistého telecího věku jsem nejvíc trénovala zvedání půllitrů a očí v sloup. Před pár dny jsem objevila svůj první tréninkový deníček. Psala jsem si ho ještě dřív, než jsem zjistila, že existuje nějaký behej.com, kam jsem si začala odběhaný čísla zapisovat posléze, mnohem dřív, než jsem objevila existenci hodinek s gps, v době, kdy byl internet v mobilu děsně drahej a nic jako chytrý telefony s aplikacema ještě neexistovaly. Trasy jsem si klikala v googlemaps a přestože je vzdálenost orientační, nebude daleko od pravdy.
Co je PZ, FZ a HZ absolutně netuším... 
A tak vy všichni, kdo máte pocit, že běháte málo a pomalu, nezoufejte. Začátky jsou těžký pro všechny nesportovce. Ono je koneckonců na pytel začínat od nuly téměř cokoliv. 

Přestože jsem v terminologii předváděcích vozů pořád ještě v záběhu, dovolím si jednu radu. Bude od té, co běžela první desítku v závodě (červen 2010) na absolutní rovině za hodinu dvanáct minut a třicet vteřin s maximální tepovkou 194 a průměrnou 177. 

vytrvejte

nedejte se

protože

(a to mi můžete věřit)

STOJÍ TO ZA TO!
sobota 13.2.2016 (první záznam je z 27.4.2010 - 2 km)

čtvrtek 11. února 2016

Obrazem: Nové bo-py!

(jak by řekla K.)


Doufám, že vydrží aspoň o něco málo dýl než ty poslední kupovaný v říjnu...

pátek 5. února 2016

Měl by mít jméno, Stile

Stilgar přikývl, probíral se vousy. "Vidím, že je v tobě síla..."
Julie se v nesmrtelné balkonové scéně táže, co je po jméně a dospívá k závěru, že i kdyby Romeovi říkali Semen Zezdisral, nemilovala by ho ani o chlup míň.

U mě je geneze přesně opačná. Po jméně je mi totiž hodně. A teď nemám na mysli to, který mi dali rodiče, ani to, který jsem blahý paměti převzala kdesi na pražském úřadě, ale o jméně indiánském, jméně mocném, plném síly kmene, který ho svému členu přidělí. Ne, nedělám si srandu, takové jméno, které vám dají kamarádi, funguje totiž jako kouzlo. Nevěříte? I nevěřte. Já mám kolem sebe pár živoucích, pobíhajících důkazů. Takže když to začalo v kotli bublat a vřít příslibem, že by mohl jedno vyplivnout i pro mě, začala jsem se těšit (a doufat). Trochu/víc/obří spoustu magie totiž moje běhání rozhodně potřebuje.
A tak ho mám. 

Jméno

Ukutý brtnickými ledy. 

A včera jsme ho byli s klukama poprvé rituálně proběhnout.
Když mi v týdnu psal TB na gtalku, co že dělám ve čtvrtek, první myšlenka byla: hurá, jdeme do hospody! Realita byla ale ještě lepší. ("Můžu jít ve čtvrtek večer s klukama běhat?" "A to je jako tvoje představa příjemně strávenýho večera?" "Jo!" "No tak jdi.") V osm večer mě TB s Dvanáctkou vyzvedli a vyrazili jsme.
Pánové byli poněkud zádumčivější, prý to ta zdravá, lehká večeře, kterou předtím zbodli. Dokonce i HH v tichosti mlel břehy a trvalo zhruba do prvního  (a nutno říct, že i posledního) piva, než se mu mluvidla trochu rozhýbala. Sváděl to na jakýsi tatarák, který si s sebou táhnul v botách, ale Wolverinům něco takovýho věřte. 
Kozel, kůzle, plzeňské... debata o perlivosti nabízené vody a bravurní mixování coly s vodou samotným barmanem.
Protože jsem děsně zkušený běžec, nechala jsem doma čelovku. Místy to bylo o tlamu, ale kluci dělali vzorně světlušky a celý to neskutečně uteklo. Krátce po jedenáctý mě TB odkládal doma ("Já si to ještě trošku natáhnu přes Průmyslovou..." Na garminu má nakonec naměřených nějakých padesát kilometrů - holt jiná liga). Zmrzlá, fialová, nadšená. 

A tak se zrodil
Dune Runner. D-Runner. The Runner.

Hloučkem proběhlo polohlasné: "Je to dobře vybrané... silné... přines nám štěstí."

(díky, hoši, díky)

čtvrtek 4. února 2016

Rok 2016 v luftu aneb nikdy neříkej nikdy

Ještě před půl rokem jsem tvrdila, že JÁ bych holkám Bárbínu nikdy nekoupila. Kazí to sebeobraz, sebevědomí, je to strašlivě sexistická hračka a veškerý merchandise holčičky přesvědčuje o tom, že když budete růžová pipina s blonďatým mozkem, co si najde zazobanýho nabíječe, budete se mít žůžově.
A proto je od úterka doma.
Madlence totiž v pondělí píchali ucho a bolestný prostě bylo třeba. Tuhle si vybrala sama a aby toho nebylo málo, dneska ji na ORL čeká kontrola a když to zvládne, i druhá... Bárbína.

A tak nějak podobně je to s mými běžeckými plány na letošní rok. Všichni kamarádi už ty své zveřejnili a já začínám vypadat jako tajemnej hrad v Karpatech, kterej si pronajala Hanička Zagorová. Jenže tak to vůbec není. A proč to tak není, hned vysvětlím. Ono se totiž blbě hlásí, kam se chystáte, když to sami pořádně nevíte.
Pokud si matně vybavuje, v gymnaziální matematice se bralo cosi, co se jmenovalo výroková logika. Bylo to takový to: když toto, pak toto; toto a zároveň tamto; toto anebo toto... už si vzpomínáte? Tak. A téměř celý můj letošní rok vypadá jako vystřižený z hodiny výrokový logiky.
Jistá je zatím jen Brdská. Letos jsou ambice a plány v zásadě stejný jako vloni - pod pět hodin, a tentokrát přidám anebo alespoň zlepšit čas z loňska a hlavně se poučit z vlastní blbosti.
A pak už je to všechno v luftu.

V květnu je ŠUTR. 
Když bych šla na Šutr, řešila bych, jestli tři nebo čtyři kola. Tři jsem si ověřila, že jsou v mých silách, čtyři by byly výzva. Ale čtyřikrát dokola? není to už trochu křečkoidní? Navíc v limitu, který bych nejspíš nemusela stihnout?

Protože jsem před časem psala, že na Silvu nechci, přihlásila jsem se na Silvu.

Ta je v červnu. Když pojedu na Silvu, nepůjdu na Šutr. Když půjdu na Šutr, nepojedu na Silvu.

Někdy v téhle době bude taky Okolo vlasti. Dušanův půlmaraton, společenská akce, setkání s kamarády. 

Snad se to nebude překrývat.

K narozeninám jsem dostala bianco šek na běžecký víkend, kdy se T. postará o děti a já si můžu běžet kam chci. Myslela jsem, že ho využiju na výlet do Novohradských hor, to by ale kamarád Pavel nesměl přijít s Duškovskou nabídkou kvalitního sexu.
A jsou prostě nabídky, které nelze odmítnout (přestože jsem se nechala několikrát slyšet, že o tuhle masovku fakt nestojím a nemám ji v plánu). Jenže zájem o Sedmičku je tak velký, že tři dny po spuštění registrací, kdy návrh padl, byla všechna startovní čísla pryč. Takže pokud bude startovní číslo, budou Beskydy a tím pádem nebude Silva a bude Šutr.

Pokud budou Beskydy, nebude Baroko.
Což mě mrzí, protože je to v zásadě jediný referenční závod, který mám, kde se nemění trať, a kde jsem už víc než jednou byla. A hlavně se mi tam opravdu moc líbí. Když ale nebudou Beskydy, bude Baroko.

Zbytek roku už záleží na silách fyzických a psychických, mých i mých nejbližších.
Lákal by mě Pražský maraton a samozřejmě Strom ultra, protože by byla věčná škoda, kdyby se tak krásná akce neujala.

No a na konci roku číhá Čihák.
Proč zrovna tenhle podnik? Kromě toho, že je to logisticky nejsnáze dostupná stovka, je to i kvalifikační závod na další závody, na který bych se ráda v roce, který bude zakončený pro mě magickou sedmičkou podívala. Tak proto. I když už teď se mi posvátnou bázní třesou kolena.

Suma sumárum je toho poměrně málo, nic není vyloženě šílený, nic není nijak daleko a všechno to vyžaduje akorát to, abych běhala o trochu dál a o trochu výš. Tak snad to se mnou a tím mým časově a finančně nenáročným koníčkem doma další rok vydrží.