neděle 13. prosince 2015

Vánoční příběh o Závisti

Kdo byl někdy na dovolené na jihovýchodě Evropy, případně pokračoval dál do někdejšího Orientu, musel si dříve či později všimnout modrých očiček, o který tam zakopáváte na každým kroku: visí na zpětných zrcátkách v autě, lidi je nosí u sebe a na sobě, jsou zazděný do fasád domů a samozřejmě k dostání v každým stánku a obchůdku.
Jo, přesně o těch mluvím. Jsou to ochranný amulety, který chrání před kletbou hasad, před uhranutím závistivýho pohledu. Závist se těžko přemáhá, kdo ji někdy zažil, ví, že je to pěkný svinstvo, s nímž se jen těžko bojuje. Na druhou stranu my, co více či méně, blíže či dále, běháme, víme, že hromada věcí, se kterou se blbě bojuje, se dá s trochou úsilí většinou docela solidně přeběhat.
Mavi boncuk, nebo-li modré oko, jak těmhle amuletům říkají v Turecku, mám sice v obou autech na zpětných zrcátkách a dokonce i na klíčích od bytu, nicméně sichr je sichr a já se proto rozhodla pojistit proti téhle kletbě (minimálně) pro příští rok tím, že se Závistí prostě a jednoduše vyběhnu. Nebo spíš na ni.

Před pár týdny mi Tučňák psala na gtalku, jestlipak taky jedu na Závist, že s I. jsou přihlášené a ať určitě neváhám, že to organizuje Honza Bartas se Zuzkou Urbancovou a že to bude parádní. Chvíli jsem na to koukala, pak jsem si chvíli psala s velícím můstkem, a pak už se jen přihlašovala a začínala se těšit. V rámci těšení jsem podnikla poměrně riskantní krok, kdy jsem vystavila zkoušce nejtvrdší mé přátelství s Madlenkou V., spolužačkou z našeho obskurního oboru, neboť jsem se jala přemlouvat jejího pana manžela, aby běžel taky, že to prostě bude pecka, a když už chce běhat přírodou, tak tohle je ideální začátek (na svou obranu mohu říct, že mi to nedalo vůbec žádnou práci). Svojí Madlence jsem zajistila all inclusive víkend u babičky bez otravných rodičů a ještě otravnější malé sestry za zadkem a T. tak ubyl krk na hlídání. So far, so good.

Kdo má děti školkou, školou či jakýmkoliv jiným kolektivem povinné, ví, jak to doma od září do června vypadá. Obvykle je minimálně jeden člen domácnosti na hromadě, přičemž se bacily vesele předávají a do toho se z onoho kolektivu (a všech ostatních) tahají další, ježto se vesele mísí, mutují a dříve či později prostě postupně skolí všechny. Tentokrát jsem se ocitla na řadě já. Jak jinak. Týden před závodem přestávám decentně posmrkávat a z rýmičky je rázem přes noc rýma jak prase s kašlem, že kdyby měli v plicním sanatoriu poslední místo a někdo odtamtud mě slyšel chrchlat, Dejdar by musel volky nevolky vyklidit skříňku. Zároveň ovšem všichni, kdo mají doma děti školkou, školou či jakýmkoliv jiným kolektivem povinné, ví, že na nějaký marodění nemáte nárok, čímžtopádem prostě nemarodím a stav vesele ignoruju. Dál běhám (pravda pomaleji a čím blíž je neděle, tím i méně, což ovšem dělám před každým závodem), dokonce se i zúčastním předvánoční hospody s kolegy, kamarády a novými spřízněnými dušemi přátel piva s lehkou závislosti na běhání, jinak známými také jako IThinkBeer(.com) nebo-li ITB. Sesypou se tam na mě dárečky, stojím jak solný sloup, neb já přinesla pouze sebe, ale naštěstí se veškerá pozornost záhy přenese na kolegu T-Birda, kterýžto má tu možnost okusit, jak se asi cítí člověk, který naprosto, ale naprosto nečekaně obdrží cenu, v níž si ani neodvažoval doufat (ale o které už dlouho a intenzivní sní a tvrdě maká na tom, aby mu jednou skončila v jeho dychtivých tlapách). Sám se třeba časem pochlubí, já k tomu dodám jen toto:
 :-)
(Tak se proboha hlavně nezraň!)

V pátek mám krizi, moc práce, moc stresu, málo spánku, málo prostoru na plnění povinností, sliby chyby, prostě je toho moc. V sobotu padnu. Ani nevím po jak dlouhé době si jdu ve chvíli, kdy K. po obědě usne, lehnout. Panikařím a maluju čerty na zeď. To bude zítra utrpění. Jaj, to bude ale bolet. Do večera se jalově motám po bytě, večer balím dárky, piju pivo, poslouchám konec Žítkovských bohyň, nechávám je v sobě rezonovat a jdu brzo spát. Rezignuju na roli workoholický perfekcionistky. Aspoň na jeden víkend. Je to podezřele příjemný. A asi to bude těžce návykový.

Ráno vstává K. brzy a já nuceně s ní. Hudební motiv dne je nastolen záhy. Je jasný, co mi bude hučet celý závod v hlavě. Vrcholem mateřské demence je to, že mi ten výběr nepřijde až tak špatný.

Ehm.

Po osmé balím věci a vyrážím. Jako spořádaná manželka beru oba pytle s odpadky, přičemž mi nezbývá volná ruka na bundu, kterou zapomínám v předsíni. Jak velká sociální pracovnice to je, zjistím, jakmile se podle své gpsky pro chudé promotám do Lhoty, kde po chvilce blondýnovitého kroutění volantem parkuju hezky u startu, strategicky proti toitoikám (ano, VELMI strategicky, když se tam pak chcete po závodě převlíknout...).
Gpska podle Ládi Hrušky
Stoupnu si do dlouhé fronty bičované ledovým větrem na startovní čísla a čipy a zjišťuju, kolik známých tu je - kromě těch, o kterých jsem věděla (promrzlý, propocený T-Bird, který běžel na start z domovských Vinohrad, Iva, Tučňák, Evžen a někde i Michal, kterého objevím až v cíli, i Jirka, Michal ze čtvrteční hospody a dokonce i běžec v sukni, s nímž jsme se hezky tahali na JUTu, a který tam udělal hromadu krásných fotek). Jsou tu i organizátoři, čip mi poté, co zdárně ve frontě neumrznu, jenom promrznu, předá čerstvá vítězka P100 (což se vám jen tak někde nestane), a protože jsme změkčilí floutci, zalezeme si s T-B. a posléze i s Tučňákem a Ivuš do auta, pouštíme na sebe topení a snažíme se přestat klepat a nezmrznout. T-B. v duchu našeho spolku nasává svařáky a čas do startu (na který se nám z toho vyhřátého klobouku ani trochu nechce) příjemně uplyne. Padne pár heretických návrhů, jestli nepojedeme radši někam do hospody, případně se nepodíváme na dvě krabice plné lahví vína, co T. nakoupil den předtím na šťastné, veselé Vánoce plné lihových tradic a zvyků, nicméně navzdory všemu a všem přeci jen ve čtvrt na jedenáct poskakujeme na konci chumlu a čekáme na start.

Proslov byl podle toho, co psali na FB závodu, vtipný, zadní řady (čili my) měly nicméně smůlu a slyšely kulový. Kromě údaje 17,4 km jsem zaregistrovala už jen odpočítávání a pak už hrr na ně, bij, (ne)zabij (se)! Chvíli běžíme s T-B., ten však posléze začne hrozit tím, že mi na záda vymaluje těma vypitýma svařákama pořádnýho thunderbirda a já zbaběle v prvním seběhu prchám.
Trasa je to nádherná. Slabší je, že není moc kudy předbíhat. Je to rozdusaný singletrack (celkem běželo 288 lidí), vlevo stráň nahoru, vpravo dolů, občas se osmělím a předbíhám, ale je to hodně o hubu. Všude hromady listí, pod nima kameny. Zjišťuju, že z kopců mi to běhá furt blbě, makám, snažím se se nevyšťavit úplně, ale rozhodně to není žádný langsam piánko a stejně mě lidi předbíhají. Do kopců to je jiná, to si přijdu jako borec největší, to mi to ale pěkně šlape, to proti ostatním nefuním, to je ale v hajzlu, protože je nemám kudy obejít! Asi jsem měla být průbojnější a nechávat je uhýbat, asi určitě. Jasně, můj boj, na druhou stranu toho remcání kolem, jaký že tam nejsou ale debilní kopce, jak je to ale náročný, jak to snad ne, ještě nahoru?! bylo trochu moc. Jasně, ty kopce byly dlouhý, ale když se podíváte na profil, co jste mohli asi tak čekat? Stromovku? Nejlepší byl borec v modrým kulichu, který na mé nadšené zapřádání hovoru v kopečku, jaká to není paráda, znechuceně prohodil: "No to snad ne!" a pokusil se mi (neúspěšně) utéct. Vzala jsem si jeho hlášku osobně a utekla já jemu. A když už jsem u toho remcání, proboha, co je to za debilní nápad, brát si na takovýhle závod sluchátka, když je tam všude hromada lidí, kterým můžete snadno překážet? Já mám pro běžce s ucpanýma ušima ultimátní pochopení, jsem koneckonců jednou z nich, ale odtud potud.
Míjíme pár hloučků diváků připomínajících postavy z japonskýho hororu. Stojí, čumí, mlčí, ruce hluboko v kapsách. Zjevně jsou toho dne poněkud neklidní. Naštěstí se najde i pár takových, kteří mohutně fandí a těm za to patří veliký dík (obzvlášť červeno-zelené dvojici, která se přesouvala po trati, a dvěma holkám, které halasně fandily po druhém seběhu a přidával se k nim i jejich pes). Seběh, který končí u občerstvovačky, je něco úžasnýho, kameny, serpentýnky, nádhera. tohle se mi ovšem moc líbí. Na občerstvovačce ledová voda. Napiju se, prořízne mi krk, začnu kuckat a radši běžím dál. Nemohla být aspoň zteplalá? Já vím, když je venku kosa, není to jen tak, ale tohle bylo vážně protivný.
Další kopec už klidně šlapu, furt si říkám, že by to mělo jít pod dvě hodiny, to bych byla hodně spokojená. Okolí je nádherný, nikdy jsem v týhle části Prahy nebyla a rozhodně jsem se sem nepodívala naposledy. Těžko uvěřit, že jste v hlavním městě, kopce, les, stráně, kameny... Prostě parádní nedělní program. Pořád jsou kolem mě lidi, celou dobu, co běžíme, nejsem ani chvíli sama. Bahno je v některých pasážích rozdusaný tak, že je potřeba hodně zvolnit, ne-li úplně zastavit. Cestou je pár brodů, hned na tom prvním si naberu do boty, jak zákon káže. Slečna, co se přede mě nacpala těsně před říčkou na poslední chvíli na první kameni zastaví. Jako správný Mirek Dušín do ní nestrčím, ale silou setrvačnosti skáču vedle. Bezva. Nevadí. Je to jenom voda a neteče pod elektrárnou ve Springfieldu. Dva a půl kilometru před cílem nabírám chodce (ne do boty). Mám podezřele humoru na rozdávání, tak se rozšafně ptám jednoho z pořadatelů, který hlídá, aby někdo blbě ve vsi neuhnul, co nás ještě čeká. Prý v zásadě rovinka. Asi jsem byla příliš rozšafná, tak mu to přišlo jako dobrej fór, nebo je prostě zákeřnej, kdo ví. Takže dušu, co to dá, aby mě pak čekal sešup, kopec, sešup jako prase a údolí s říčkou mělčí než bahno na jejím břehu. Je to tam rozdusaný jak po přesunu římský armády, běžet by se to asi s vypětím všech sil, který už nemám, dalo. Přeskakuju potok jak raněná srna a snažím se přinutit popoběhnout, no tak, chceš to pod ty dvě? A víš, že ani nevím? Končíme krpálem zralým na to, abyste ho vzali po čtyřech. Jenže pokud nejste právě Prasátko Pepina a nemilujete "skákání v blátivých kalužích" (a následné válení se v nich), tak to prostě neuděláte. Drápu se nahoru bahnem, snažím se najít pár neumrtvených trsů trávy, abych nesjela po břiše (a hubě) dolů. Prý padesát metrů a dvě stě rovinka do cíle. Poučena z předchozích nezdarů kontruju, že vlk taky sliboval. Ale tentokrát je to pravda. Nahoře je fotograf, nutím se k úsměvu, z koutku mi přitom visí děsně sexy slint a běžím do cíle. Už? Nějak to uteklo. Kdyby nebyla ta zima, kdyby mně nebyla taková zima a tak zoufale se mi nechtělo čůrat, bylo by mi to až líto. Hodinky říkají, že jsem tam za 2:04:48 (oficiálně o 17 vteřin později).
Zdravím Nikie, mizím na záchod, mávám na Michala, který jí guláškovku na lavičce na hřišti s ostatními doběhnuvšími, lezu do auta, kterému se ze sálajícího potu orosí okna jak v památný scéně z Titaniku a vnitřek naplní hutný odér pavilonu opic. Kašlu na dekorum a převlíkám se. Kde mám *sakra* (ne, tohle slovo jsem vážně nepoužila) tu bundu?!? Lezu ven jenom v mikině. Fičí.
Jdu si pro polívku, pak pro čaj. A další. A další. A další. Chvíli kecáme s Jirkou, Michalem, dobíhá T-B., Iva, Tučňák. Po vyhlášení to balím a razím domů.

"Jo, muselo to být krásný, když už to opakuješ po desátý," zvedá muž hlavu od biatlonu o dvě hodiny později.

Bylo. Vážně moc. Tak moc, že si dovolím jedno zásadní prohlášení: trať ŠUTRu je pro mě naprosto zásadní, je to místo, kde jsem zjistila, že existuje něco jako trailový běhání, že se dají běhat kopce nahoru a dolů, že je v Praze příroda a les a osamělá místa a že je to super a že se mi to líbí, i když to není žádná brnkačka. A to dokonce tak, že se mi vlastně ten asfalt asi už ani nijak moc běhat nechce. Tak moc je pro mě ten okruh v Šárce přelomový. Závist je ale, když ne rovnou o třídu, tak alespoň o půl lepší. Nevěříte? Tak tam za rok běžte. Třeba ve startovním (ekologicky papírovým) sáčku najdete taky takovou krásnou odměnu:
Co ještě dodat pro ty, kdo to všechno spískali? Chvály bylo asi už dost. Vážně to byl nádherný závod, na krásném místě, organizačně určitě velice dobře zvládnutý. Pro mě naprosto božský způsob, jak strávit kus neděle. Ale z přílišné porce medu začne nevyhnutelně bolet břicho, tak něco málo z temnější strany:
Větru dešti neporučíte, to je jasný. Netuším, co by stál pronájem nějakého party nebo vojenského stanu do zázemí pro případ, že bude hnusně, ať nemusíte promrzlí, fialoví finisheři jíst (mimochodem naprosto luxusní!! Jak ta bodla!) gulášovku venku, ale bylo by to prima. Stejně tak netuším, jakým způsobem lze nebo nelze skladovat a převážet ve velkém množství nějaký teplý/teplejší nápoj. Na občerstvovačce by udělala hodně dobře. (A to máme, prosím, velmi teplý prosince a mně garmin hlásil pocitově 2,8°C, takže žádná Sibiř.) Na občerstvení byly pro konec druhé třetiny startovního pole kromě vody už "jen" rozinky. Pro ty, co běhají na gely a podobný legrace a počítají s nimi, neb (jsem se nepřeslechla a nebyl to teda podle FB stránky jenom fórek) je deklamujete, to není úplně košer.
Na FB závodu jsem viděla volání po navýšení kapacity. Proboha jen to ne!! Už těch 288 lidí bylo hrozně moc. Motali jsme se tam jak nudle v bandě, na trase nejde v sebězích a v kopcích moc předbíhat, aniž byste riskovali, že se zrakvíte, o což nikdo nestojí.

A když už byla řeč o tom ŠUTRu, co takhle přidat Závisti ještě jedno, dvě kolečka pro nás, co to prostě rychle neumíme, hm? ;-)

15 komentářů:

  1. ta navigace nemá chybu, dojela bych leda za roh :-) bylo to fakt prima, zvlast v autosedacce :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. málem bych zapomněla - běželas neuvěřitelně, takže ještě jednou gratulace veliká (jako celá Afrika)!

      Vymazat
    2. Ale houby, moje navigace je dokonalá! :-D Běžela jsem velmi, velmi uvěřitelně, jsi hodná, děkuju ;-)

      Vymazat
  2. A kdo tam nebyl, ten o hodně přišel... Mě se nechtělo kvůli 18 km zase táhnout na Prahu, ale vlastně jsem od začátku tušil, že je to chyba :)
    A jinak - ty tvoje zápisky by si zasloužily nominovat na Magnesii Literu, fakt :) Když už to loni vyhrála nějaká herečka, tak proč by příště nemohla běžkyně? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Téda, ten med je ale sláádkej :-) Díky, tohle podrbání za ušima je opravdu silnej kalibr ;-) (a bylo to krásný, příští rok to spoj třeba s nákupem vánočních dárků nebo tak něčím, byl bys nadšenej!)

      Vymazat
  3. Ahoj,
    Moc děkujeme, že jste dorazili. Bylo fajn vidět tam tolik známých tváří. Kritika je oprávněná a uznáváme, že na příští rok je mnoho co zlepšovat. I když třeba gely nám zbyly a do cíle jsme jich dovezli ještě 50, na občerstvení horký čaj byl – ale pravda jen jeden barel. Stany byly připraveny, ale ranní vítr nám zkomplikoval jejich stavbu, přímotopy jsme však zrušili, neboť nám přišlo, že taková zima není. :) Jídla bylo málo, tedy, hodně, akorát jsme ho vyložili všechno najednou a ti první byli holt nenažraní. :) Příště tedy lépe, ve více lidech a dřív dopředu. Zuzka a Honza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My děkujeme, že jste se do podobnýho podniku ve volným čase (který je, jak známo, peníze) pustili a investovali energii a vůli a sílu do organizace. Gely jsem na mou věru neviděla (asi, že jsem je nehledala), jíst jsem nechtěla (hladovět při mým tempu na devátým kilometru, je někde něco špatně) a čaj jsem si koneckonců mohla nést s sebou, když už ho musím mít. Zima fakt nebyla, jen ten vítr byl protivnej a když člověk dorazí propocenej... co vám budu povídat. Velikou pochvalu ještě pánovi ve výdejním okýnku, celý den byl neskutečný milý, usměvavý a ochotný, to už je minimálně na kulatou sušenku!

      Vymazat
  4. :), ses jak Hrabal zkrizenej s Bozenou Nemcovou..
    Je v tom i ten Vasik Havlu, jak ta pravda a laska..:)
    Ale my co te zname doopravdz, tak vime, ze te urcite nevic potesilo to, o cem nepises.. ses zavodak, takze skalpy souperu a souperek,..:)
    Gratuluju a zavidim vsem. Mel jsem dlouhou dobu plan, jak tam bud dobehnu, nebo pobezim tam odsud:).. Ale nakonec bzlo vse jinak, takze trocha te trailove zavisti ve mne zustala -- asi do dalsiho roku! Slava poradatelum a nadsencum, gratulace vsem bezcum..
    At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda, to se dělá, vytahovat něčího dark passengera na přímé světlo? :-D Jasně, ale ještě víc mě žerou ty skalpy, který jsem prostě MĚLA ukořistit. Jsem se málo hecla, no... :-D
      Nápodobně, nápodobně - tak za rok, jo?

      Vymazat
  5. Škoda, že je to jenom blog, Ty máš tak nosný témata, že do knihy už tam chybí jenom vražda, morální poučení a polibek, a Rowlingová by bledla (trailovou) závistí :-) Jsem rád, že jsem některý ty popsaný blbinky mohl s Tebou vidět a zažít, tímto potvrzuju, že nekecáš. tb PS: zaběhla jsi skvěle, ten čas je hodně dobrej!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako pánové, kamarádi, soudruzi, si ze mě klidně dělejte prdelky, ale všeho s mírou, jo? :-D Magnesie litery, Božky Němců, prezidenti a teď už i dokonce tvůrkyně jednoho z nejlepších knižních hrdinů?! :-D Díky, jsem ráda, že jsme se viděli, bylo mi ctí dělat ti nosiče a řidiče ;-) (ten čas je, jakej je... chtěla jsem líp, v tradici letošního roku, kdy si vždycky plánuju časy, který pak nedosáhnu ani omylem, jsem se ovšem držela zjevně ještě při zemi :-D)

      Vymazat
    2. takže to byl vlastně takovej ízy rán :-)

      Vymazat
    3. Vzhledem k tomu, že mi v tý rokli už brnkaly nohy tak, že jsem si několikrát v lepším případě málem vyvrtla kotník, jako very ízy bych to teda neoznačila :-) (ale byly pasáže, kde rezervy byly a kde by se bývalo bylo dalo ještě o něco malinko zrychlit)

      Vymazat
  6. Já tě tak ráááda čtu! Normálně mě to vždycky nakopne jít tady pobíhat do lesíku! Cha!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Ty jo, díky! A v tom případě: jen vzhůru, hrdobče! V lese je krásně (obzvlášť dneska, teplo, bahno... ;-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!