pondělí 28. prosince 2015

Až příliš viditelné hranice

Když si musela před nějakou dobou Anna Frost kvůli zdravotním potížím udělat pauzu od běhání, uvědomila si, že má zásadní problém: je běžkyně a běhání tvoří všechno, čím je. Nemá nic dalšího. Když nebude běhat, nebude nikdo. A tak začala s umem flerovské tvořilky dělat šperky, které si můžete dokonce i koupit.
Fenomenální Kilian Jornet má zjevně podobný problém. Je absolutní špičkou ve svém sportovním odvětví, jeho jméno má prodejní sílu, měl vlastní seriál o běhání, točí dokumenty, nicméně to očividně jeho kreativnímu duchu nestačí. Kdepak. Bohužel se však nevrhl na šperkařství (paličkování, zavařování, pěstování bonsají...), nýbrž na psaní. Pokud by si jeden myslel, že drsné recenze jeho prvotiny ho od dalších literárních počinů odradí, mýlil se. A jestli jste si v nedávné době Neviditelnou hranici, druhé dílko z pera tohoto skialpinisty a ultratrailisty, pořídili, nebo vám je přinesl Ježíšek a doufáte, že se konečně něco dočtete o běhání, mám pro vás hned na úvod nejužitečnější radu, jakou můžete ve spojitosti s tímto titulem dostat: vyhrabejte účtenku a jděte tu věc vrátit dřív, než bude pozdě. Protože tam, kde je Anna prů-měr, je Kilian prů-ser.


(s. 119) Každé odpoledne během dlouhých hodin ticha píšu do sešitu, abych se zaměstnal. Nesouvisle, bez chuti, bez obsahu... a pak to vydám a ti debilové si to koupí!! 
Není nad to, když má autor tak silnou sebereflexi a ještě se s ní pochlubí v díle samotném.

Neviditelná hranice vyšla v originále v listopadu 2013 a o jejích mohutných kvalitách svědčí mimo jiné i to, že se dodnes nedočkala překladu do angličtiny (kdo se trochu na knižním trhu pohybujete, víte, co to znamená). Jestliže jsem o první knize psala, že je to snůška pseudofilosofických, rádoby lyrických žvástů proložených nějakým tím běháním, která nervózně přešlapuje na prahu a není schopná se rozhodnout, čím vlastně chce být, pak vězte, že Neviditelná hranice je esencí všeho špatného z Běhej nebo zemři.
Před tím, co máte v rukou, by vás měl varovat už přebal. Obvykle se na jeho zadní straně objevují krátké výkřiky z pochvalných recenzí z různých periodik. Tady však nic takového nenajdete, kdepak. Pochvaly na zadní straně totiž směřují ke Kilianovi samotnému. Něco tu neštymuje? Tak se chyťte pevněji, protože pojedeme z kopce: KJ se tentokrát pustil do fiktivního žánru. A to, co stvořil, je 183 stran kvalitativně na úrovni patnáctiletého přemýšlivého středoškoláka, který rád čte (jeho oblíbené jsou Čtyři dohody, Jonathan Livingston Racek a všechno od Paola Coelha; taky jednou přečetl Sto roků samoty a pokusil se prokousat se Foucaultovým kyvadlem, takže si je jistý, že ví, jak má kvalitní literatura vypadat), má pocit, že je velký, nepochopený intelektuál a kypí v něm pocit, že až se dostane na jednooborovou filosofii na FF UK, změní chápání světa.

Co vás tedy čeká? Úvodní dvě kapitoly jsou biografické a jsou to jediné, co má z knihy smysl číst. Místy je výpověď natolik autentická a silná, že mu ten balast, v němž se skoro ztrácí, budete ochotni i odpustit. Ve chvíli, kdy se dostane k syrově surovému popisu úmrtí Stéphana Brosse (+ 17. 6. 2012), k pocitům zmaru a zoufalství, které jej od té doby pronásledují, a výčitkám, jež mu nechtějí dát pokoj, zatají se vám dech. Ano! On to dokáže, tentokrát to bude stát za to.
Ale ono ne. I Kilianovi doma nejspíš říkali, že v nejlepším se má přestat a on je vzal při psaní Hranice vážně. Sice mu děsně vadí, že se z něj stal celosvětový fenomén, kterého poznávají, kamkoliv přijde (nějak se mi to nechce věřit, možná u nich na vsi, ale žádný Nadal nebo Messi fakt není), nicméně se mu ani v nejmenším nepříčí, že mu publikují knihy jen kvůli tomu, kdo je (jinak by se tohohle muselo prodat ještě míň než antologie estonské poezie z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století).
Po úvodu začíná fiktivní literární peklo, zbudované na reálných pilířích. Hlubokomyslné pasáže a výkřiky do tmy vyplňují masturbační fantazie o tělech ruských horolezců. Přes všechna univerzální témata (hledání sebe sama a cesty, kterou se má vydat, když si v pětadvaceti ve svém sportu splnil absolutně všechno, co si splnit chtěl a de facto nemá přímou konkurenci) a potenciál, jež skrývají, je výsledek naprosto útrpný mišmaš. Pro koho vlastně píše? Není to o sportu, není to o cestování, nemá to žádný přesah. Je to mlácení prázdné slámy, po tisící omílané vyprázdněné rádoby duchaplné fráze s hlubokým poselstvím. Postupně se vám při čtení vkrade do mysli neodbytná představa Kiliana, kterak se úporně snaží sepsat zeštíhlenou verzi de Saint-Exupéryho Citadely pro sportovce, v níž by si magický realismus podával ruku s postmodernou.

Ha ha.

Jsme odsouzeni k smrti nebo k životu? Až do dnešního dne jsem si tuhle otázku nepoložil, ale teď začíná dávat smysl. Všichni jsme odsouzeni k smrti. Nikdo nemůže smrti uniknout. Můžeš být ten nejbohatší, nejzdravější, nejsilnější, je to jedno. Všichni skončíme stejně: sami v jámě, jenom kůže a kosti. Ale co nám zůstane, bude to, co jsme prožili. Emoce, lidé, to, co jsme se naučili, a to, co jsme dokázali dát jiným. A to je rozsudek života. Žít je tak jednoduché, ale zároveň tak těžké. Existovat, každý umí existovat, ale žít? Je každý schopen žít? (s. 171)

O čem, že to vlastně je? Kilianovo alter ego se stejně jako jako autor sám vypořádá se ztrátou, pije, paří, šuká všechno, co se nechá (béé), snaží se zapomenout a nedaří se mu. Seznamuje se s tajemnou Švédkou, teda pardon, Slovinkou, odjíždí s ní k ní do hor, tam běhají a šoustají a on je děsně oduševnělý a nakonec odjíždí se slzou v srdci a trnem v oku (nebo možná obráceně) do Tibetu, kde se chce pokusit vylézt nalehko s lyžemi na nějakou horu. Pokud nejste horolezci nebo skialpinisti, nic vám to neřekne, takže to není třeba moc řešit. Prostě odjede do hor, které mu slouží jako další platforma dalších děsně hlubokých žvástů. Setkává se s tam s Rusem a (tuším) Amíkem a spolu tedy podniknou výstup na onu horu. Toť vše. Nic dalšího se tam nestane.
Děsivě chytré a objevné myšlenky jsou kromě sáhodlouhých vnitřních monologů a úvah servírované v pocitově ještě delších dialozích, které jsou tuhé jako hovězí plátek doplňující ve školních jídelnách koprovku s vejcem.

"Svoboda je iluze," řekl Alexandr, který si k nám přisedl, aniž bychom si toho všimli. "Svoboda končí v okamžiku, kdy uděláme nějaké rozhodnutí. Do té doby ano, jsme svobodní, máme svobodu volby. Ale jakmile začneme přemýšlet, ztrácíme svobodu, protože děláme rozhodnutí a ta předurčují naše činy. Ale když přemýšlíme, tak taky nejsme svobodní."
"Tomu nerozumím," podotkl jsem (já taky ne). "Když přemýšlíme, nejsme svobodní. A když nepřemýšlíme, tak taky ne? V čem tedy spočívá svoboda?"
"Skutečná svoboda spočívá v nevědomosti. Podívej, nejhorší na vojně není pobyt tam, to je nesmysl. Nejhorší jsou návraty, na konci vojny, po odchodu z armády... Čím lépe něco známe, tím méně jsme svobodní, protože o to víc automatických reakci si vytváříme. Znalostmi si stavíme svou vlastní hradbu návyků."
"Takže myšlením se nedá dojít ke svobodě?"
"Ano, ale je to těžké. Jsme svobodní, když jsme schopni vyhnout se svým automatismům. K tomu je nutné přestat věřit ve věci, které jsme pokládali za dané." (s. 107-108)

Postavy si toporně přihrávají a místy krkolomný překlad a ledabylá redakce jim rozhodně neprospívají. I tentokrát se o překlad z katalánštiny (za což stejně jako u předchozího titulu naprosto upřímně tleskám) postaral Vít Klouček, redakce jde pak na vrub Tomáše Dimtera. V textu zůstalo navíc po hříchu obrovské množství vykřičníků, které však čeština nesnáší zrovna dobře a máte tak permanentní pocit, že na vás někdo křičí.

Jedno prvenství však knize nemůžu upřít: je to suverénně nejhorší kniha, jakou jsem v letošním roce přečetla (a že čtu hodně bizarní věci).

Kilian se rád prezentuje jako milovník přírody, jenž s ní chce žít v co největším souladu, nezatěžovat ji, neškodit. A tak mám pro něj na závěr (opět) jednu radu: Kiliane, buď ekologický a nedopusť, aby kvůli tvým blábolům museli pokácet byť jen jediný další strom. Běhej a proboha, už nic nepiš! Země ti bude vděčná.

25 komentářů:

  1. Jjo, ja mel problemy cist i tu prvni cast/knihu.
    Chapu, ze je neskutecny a fenomenalni bezec, ale slyset ty jeho udesny kecy, pseudouvahy o behani v horach.. jako o chramu a bohosluzbe:)... No jsem starsi clovek a ctu jen to, co me bavi/zivi:). Priznam se, ze tuhle knizku jsem nemel chut/silu/odvahu ani otevrit. Proste jsem kolem ni jen v knihkupectvi prosel.
    Dik za detailni recenzi, jako bych to cetl..12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co bych pro vás neudělala, abyste ty případný sra*ky nemuseli číst - takhle obětavá já jsem! :-) :-) Jojo, nejvíc mě ovšem dojala "recenze" na Běhej (mají výpadek, tak nemůžu dát odkaz, ale snadno to dohledáš), kdy jsem jen nechápavě kroutila hlavou - četli jsme vůbec stejnou knihu? :-) Takže třeba to fakt není tak blbý, jen jsem ještě neprohlédla! ;-)

      Vymazat
    2. Ha, tak už to běží, zmiňovaný článeček zde: http://www.behej.com/clanek/11773-neviditelna-hranice-je-vyjimecne-otevrenym-vyznanim-kiliana-jorneta

      Vymazat
  2. Chudak Kilian, tys mu to nandala :-) prvni knizku jsem nebyla schopna docist a o tuhle bych se uz ani nepokusila, takze dik, ze vim o cem to je :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každému po zásluhách! :-) Musím přiznat, že mě po přečtení první knihy zarazily nadšené reakce v diskusi na Běhej. I tahle kniha má překvapivě dobré ohlasy, což mi hlava nebere...

      Vymazat
  3. Měla jsi to číst až v novém roce, abys měla nízkou laťku. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naopak - laťka je tak nízko, že se musel borec potopit, aby se pod ni vůbec dostal - a jak hravě to dokázal! (nicméně tu mám ještě recenzní výtisk Jemenských povídek, které vypadají na první pokuk ještě hůř, tak když se vybičuju a stihnu je do do zítřek přelouskat, můžou Kiliana hladce sesadit ;-)

      Vymazat
  4. tak já nevím ...kde je hranice mezi opravdovým filozofováním a pseudofilozofováním ?
    To je jako s během, běžím když už je to pod 5 minut/km nebo pod 4 min/km ?
    Knihu jsem nečetl a nehájím jí....a mít čas možná by mne vyprovokovala tahle recenze k tomu si jí přečíst.
    Každopádně myšlenka se dá shodit snadno i tam sebehlubší..když se na ní podíváme ze správného úhlu tak se bude jevit jako pitomost .-)

    Ať Ti to píše i běhá v tom sudém roce opice

    MichalF

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nesouhlasím. Jsou vyprázdněné fráze, která na oko působí hluboce, ale jsou mělčí než dětský nafukovací bazének. Ta hranice je poměrně evidentní - o Kantovi nebo Lacanovi bys nikdy "pseudo" použít nemohl, Džibrán Chalíl Džibrán brousí hranu hloubky a kýče, Kilian prostě jen plácá pátý přes devátý v naději, že to bude oduševnělý. Literatura je samozřejmě individuální záležitost. Tam, kde je pro mě osobně třeba Pamukova Černá kniha autorovým absolutním vrcholem a v letošním roce největším čtenářským zážitkem, tam může (a dozajista je) pro mnohé nudná a nestravitelná. Nicméně opakuji základní fakt, na který lidé s oblibou zapomínají, případně si jej vůbec neuvědomují: recenze je SUBJEKTIVNÍ žánr. Vyjadřuje NÁZOR autora na recenzovanou věc (a ten je, jak známo, jako díra do prdele, každý máme ňákou). Takže to, že mně kniha přijde jako shit, je jen můj názor. Můžeš se s ním ztotožnit, můžeš mu oponovat, může ti být jedno. Ale snažit se recenzenta nutit k tomu, aby byl neutrální a nedej bože objektivní, je naprosté nepochopení jeho úlohy. I proto je dobré mít "svého" recenzenta, o němž víš, že máte podobný vkus. Já má takhle třeba moc ráda recenze Borise Hokra, protože se prostě shodneme. Například.

      Do nového roku všechno dobré i tobě!

      Vymazat
    2. Ale jinak samozřejmě zakup - snadno rovnou tady přes sekci recenze ;-) Pak napiš, jak se ti to líbilo (ale pamatuj, že jsem tě varovala)

      Vymazat
  5. To je opravdu na úrovni páté třídy ZŠ :-))) Zajímavé, že nejlepší ultraběžec na světě nemá kolem sebe jediného člověka, který by mu poradil, že se na podobné psaní má vykašlat ... napadá mě, co všechno to může znamenat, ale rozhodně to není nic dobrého :-( tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Znamená to, že vědí, že se to prostě prodá, protože je úplně fuk, co je vevnitř, hlavně, že na přebalu je jeho jméno...

      Vymazat
  6. Tak já bych spíš ocenil MF, že si pro jednou vybrala k překladu knihu, která neatakuje přední příčky na (americkém) Amazonu :-)

    Ale soudit nemohu. Nedočetl jsem ani tu první věc. Asi nejvíc mi vadila silácká nabubřelost typu "Vítězství je život, všechno ostatní je smrt". Tohle poselství mě nějak míjelo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ony ty příčky na amazonu (goodreads, knižní databázi, atd.) ale o mnohém vypovídají - koneckonců je vytváří sami čtenáři. A u oddechové literatury, jako je tohle, dvojnásob.

      Silácká nabubřelost - to je krásný a velice, velice výstižný spojení, škoda, že mě tady nenapadlo, hodilo by se ;-)

      Vymazat
  7. Hele, mě ta kniha taky extra neoslovila a vzhledem k tvému vkusu celkem chápu, že tebe oslovila ještě mnohem míň. Proti názoru teda nic, ale skoro mi připadá, že se recenze maličko nechává unést sama sebou a vlastním ostrovtipem. Blábol neblábol, proč ovečky, masturbační fantazie a proč by mělo čtenáře automaticky zajímat víc běhání než skialpinismus? Jen moje osobní a velmi subjektivní hledisko, samozřejmě, čímž doufám správně chápu a naplňuji úlohu blogového komentáře :-)
    A pěkný nový rok! A.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč? Protože přesně tyhle dojmy ve mně kniha zanechala.
      Hezký nový rok i tobě, ať jsi kdokoliv.

      Vymazat
  8. Díky Jitko za super recenzi. Perfektně jsem se nasmál. Tuhle knížku jsem si koupil před vánocemi a od té doby jsem nebyl schopen se k ní vrátit a dočíst ji. Prostě se mi do toho nechce... :-D. Dával jsem ji ze začátku šanci, říkal jsem si, že více oduševnělo-změkčené než první to být nemůže. U pasáže: "Proč existuje jen jedno slovo pro lásku, avšak existuje puška, flinta,... (dalších 20 výrazů)... pro palnou zbraň...." jsem zjistil, že může, a řekl si, že jde do tuhého a že ty dvě stovky jsem mohl raději prochlastat.... :-).
    Tak šťastný nový rok ve společnosti záživnějších knih "o něčem" :-)
    Michal (BK Kubánkov)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Tím koncem jsi mě nadobro zabil!! :-D :-D ANO, soudruhu, přesně to jsme měli radši udělat! (A na to se napijeme!! :-D :-D) Šťastný rok (bez zranění) i tobě!

      Vymazat
  9. Asi si budu muset prvního Kiliana přečíst ještě jednou, mě to tenkrát docela bavilo, rozhodně víc než třeba Keňani nebo Jurek, ale dneska už nedokážu říct proč. Možná právě proto, že to bylo takový osobnější než klasický autobiografie všech ostatních sportovců. Co jsem naopak nedávno odmítnul dočíst bylo Halovo Ultra a dál (tobě zmiňovaný v jinym článku "přečtěte si radši Hala..."), což mi naopak přišlo jako suchá nezáživná snůška rad, který už každej četl milionkrát a je jich plnej Internet. Novýho Kiliana jsem nečet, ale "Proč existuje jen jedno slovo pro lásku, avšak existuje puška, flinta,... (dalších 20 výrazů)... pro palnou zbraň...." je teda dost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, to nejsi první, kdo mi říká, že Hala nedočetl, že ho nebavil. Mně se líbil moc, jasně, nebylo tam nic objevnýho, ale opakování matka moudrosti a ta kombinace teoretických rad s osobními zkušenostmi mi sedla, stejně jako jeho styl. Ono to bude asi tím, že mě zajímá, co si tihle slavní myslí a co a jak prožívají v tréninku, při závodech, při (ne)úspěchu - ale v souvislosti s běháním, ne s puškou :-) (Tahle pasáž je snad ještě vypečenější než ty citovaný, to Michal vytáhl parádně) Scott mě na první dobrou moc nevzal, je teda fakt, že jsem ho četla před třemi lety v době, kdy jsem ani nevěděla, že nějaký WS100 existuje, Keňani jsou pro mě na úrovni Kiliana, byť jiným způsobem. Každopádně díky za komentář, koukám, že musím zkouknout tvůj blog :-)

      Vymazat
  10. Tak jsem si ji tedy taky precetla a v zapeti ulozila do erarni knihovnicky - Renato, ceka tu na tebe :-). Nastesti jsem od ni, Jitko, po tvoji recenzi nic necekala a presne to se splnilo. Holt kazdej nemuzeme mit vsechno a co neni v hlave, musi byt v nohou. P.S. To opravdu nikdo nedokazal prelozit slovo lodge?

    OdpovědětVymazat
  11. Chtěl jsem ti tu napsat, že se opět naše názory na knihu rozešly. To víš, už se párkrát stalo (například první kniha od Kiliána), ale důvod je jediný, každý máme jinou náročnost a v knihách hledáme něco jiného.

    Při čtení tvého článku jsem byl někde za první třetinou. Do té mi kniha přišla ještě zajímavá, měla celkem i spád a hlavu s patou. Přišlo mi, že jsi opět přehnaně kritická. Jenže pak odjel do Himalájí a vše šlo do kytek. Trápení až do konce divně seskládaného textu. Bludišťák pro tebe. ;)

    Kde dostanu bobříka za přečtení šíleně se vlekoucí knihy o ničem?

    OdpovědětVymazat
  12. Druhou knížku od Kiliana jsem už nečetl, ta první stačila. Útlý svazeček jsem po večerech louskal asi měsíc a to jsem
    přeskakoval některé "srdcervoucí" pasáže. Knihu jsem pak dále věnoval s varováním, jak dopadne člověk, který něčemu zcela propadne, s Tvou recenzí se Jitko plně ztotožńuji, nenapsal bych to lépe :o) Bohouš Paleček

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!