úterý 17. listopadu 2015

Time to Say Goodbye...

...zpíval v hitu roku 1997 slepý operní pěvec Adrea Bocelli v duetu se Sarah Brightman
U mě nadešel čas rozloučit se s mýma prvníma vyloženě trailovýma botama. Už od Kaiseru stojí alloutpeaky na balkoně a já ještě nenašla sílu je hodit do popelnice. Nejdřív jsem je tam odložila, protože děsně, ale fakt děsně po tý cestě v pytli smrti smrděly. Jsou sešlapaný a děravý a prodřený (byť jsme spolu naběhaly jen 1300 kilometrů a člověk by od bot, co stojí skoro tři a půl tisíce, teda čekal větší výdrž) a já je miluju ještě víc, než když jsme se viděly poprvé.
Začínám sentimentálnět. Ráno jsem propadla hysterii, když jsem nemohla najít buff z WS100, který mi Dvanáctka vloni v létě daroval jako motivační záležitost, abych nezapomínala, proč to všechno dělám. Je to takový můj token, který u sebe nosím, abych opravdu nezapomněla.
Jsou prostě věci, se kterými se mi loučí blbě a pak takové, s nimiž se mi loučit nechce ani náhodou. Na druhou stranu jsem se bez sebemenšího zaváhání rozloučila s některými svými běžeckými sny. Po postupně narůstající intenzitě negativní komentářů na adresu Silvy Norticy, je to tamější stovka. Nepotáhnu se do Novohradských hor, aby mě pak štval přístup organizátorů. Na to je podobných podniků už příliš široký výběr a já těch možností něco podobného ročně absolvovat budu mít minimálně. Zvyšující se masovost a počet bodů nutných k tomu, abyste se mohli vůbec do losování o místo na UTMB vhodit, mi je a priori proti srsti. Už těch 650 lidí, co běželo Kaiser, bylo dost, jak to asi musí vypadat, když na horský stezky vyrazí 4500 (nebo kolik jich je) natěšených nadšenců? Jestli se mi někdy podaří dopracovat se do fáze, kdy bych měla odvahu si na nějakou stomílovku v horách troufnout, tam to nebude. Nebo aspoň hned ne.
V síni ovšem taktéž sráti nehodlám a sny a plány mám nadále dostatečně divoké, aby si mohla široká veřejnost ťukat na čelo.

Třeba tenhle:

pondělí 2. listopadu 2015

McFarland, USA: Jak Robin Úd k bandě Mexikánců přišel

(USA, 2015, 128 min)
Režie: Niki Caro
Scénář: William Broyles Jr., Christopher Cleveland, Bettina Gilois
Kamera: Adam Arkapaw
Hudba: Antonio Pinto
Hrají: Kevin Costner, Maria Bello, Morgan Saylor, Vincent Martella, Martha Higareda, Daniel Moncada, Carlos Pratts, Chelsea Rendon, Hector Duran, Catherine Toribio, Vanessa Martinez, Carmyn Xoluv, J. Downing, Rigo Sanchez, Diana Maria Riva, Thomas Longo, Elsie Kate Fisher,Ramiro Rodriguez, Rafael Martinez, Sergio Avelar, Johnny Ortiz, Michael Aguero, Connor Weil,Eloy Casados
T: "To je nějaká Pobřežní hlídka, nebo co?" Ehm... no jo.
Filmů s čistě sportovní tematikou moc nevzniká. A když, většinou se nezaobírají něčím tak okrajovým, jako je vytrvalostní běh. McFarland, USA by pro nás měl být tedy manou nebeskou. Film založený na skutečných událostech o středoškolském týmu přespolních běžců. Navíc s Kevinem Costnerem. 
Mám ráda filmy a mám ráda běhání. Filmy o běhání mám obzvlášť ráda. Tedy, dobré filmy o běhání mám obzvlášť ráda, měla bych zdůraznit. Podle hodnocení všude možně má McFarland, USA dobrý film být. No, možná i je, pokud si potrpíte na žánrová klišé, drsného Kevina Costnera, který drží pořád stejnou masku a tón hlasu, aby se v závěru nechal o půl tónu výš dojmout a doplnil to srdečným úsměvem ve stylu Wednesday Adamsové. To vše pod hlavičkou Disneyho. Možná kdyby nebyl film kastrovaný do té míry, aby mohl motivovat děti snad už od plenek, možná kdyby si půjčil trochu té drsnosti ze skutečného místa a lidí, o nichž vypráví, nezanechal by ve mně rozpačitý dojem doprovázený pachutí pouťové klobásy zajedené tureckým medem a zalité pivem. Stejně jako poslední jmenované, ani tenhle počin mi nesedl.
Začíná to slibně. Kevin je středoškolský učitel tělocviku a trenér fotbalového mužstva, jenž neváhá kvůli udržení kázně mrštit po hvězdě týmu kopačkou a trochu mu ten samolibý hezounkovský ksicht poupravit. Na to konto si musí sbalit saky paky, přihodit do auta manželku, dospívající dceru, která vypadá tak na 17+, ale není jí ani 15 (kdo se pak může tomu Polanskému divit) a její malou sestru a spolu s přívěsem už poněkolikáté, neb je to chlapík zásadový s manýry Igora Hnízda, přesídlit za obživou a dalším učitelským postem. Tentokrát míří do žumpy Ameriky, McFarlandu někde na západním pobřeží, kde se pěstují pistácie a žije tam hromada Mexičanů nebo možná jen samí Mexičani, a kde se s rodinou usadí v domku s barevnými zdmi a vyprahlou hlínou na zahrádce.
Nastoupí do tamější školy jako asistent kouče fotbalového mužstva, aby si ho vzápětí znepřátelil. Sleduje děcka při těláku a zjišťuje, že to místním mexickým floutkům sakra slušně běhá. Se zálibou je pozoruje i jeho dcera pod zákonem, které se zamlouvá obzvlášť jedna hrana, která vypadá tak na pětadvacet. Stejně jako je uvěřitelný věk protagonistů, jsou přirozená i moudra, který vypouští z úst.
A tady je ten hlavní kámen úrazu. Příběh je sladký jako malinovka a má k realitě asi tak blízko, jako ona k opravdickým malinám. Místní vřelá komunita milých Hispánců se srdíčky na tom správném místě Kevina a jeho rodinu zbaví předsudků, přijmou je mezi sebe a ukážou jim, zač je toho rodinná pospolitost a jak tvrdě musí makat, aby mohli (bezesporu všichni legálně) dál přebývat v zemi zaslíbené a nechcípnout přitom hladem. Letmo se film dotýká témat jako jsou těhotenství nezletilých, násilí v rodinách (tady však jen v dobrém a kvůli práci, lásce, světovému míru a zákazu vyvražďování velryb) nebo působení latinskoamerických gangů.
Nicméně pamatujte, že je to Disney, takže jsou ty scény asi tak surové, jako štěňátka skotačící na růžových obláčcích s duhou na pozadí (jako za nimi, ne na jejich pozadí... i když u Disneyho jeden nikdy neví). Místo toho tu máme ráznou, ale milující mámu rodu, která uspořádá oslavu pro Kevinovu dceru. Ten ji samozřejmě vysklil, abychom tu mohli mít také téma napraveného otce, jenž pochopí jaká je jeho role (a samozřejmě se do budoucna poučí). Matinka najde v místní pedikérce přítelkyni, přestože si nejdřív myslela, že ji nejspíš napálí kulku mezi voči, aby jí mohla čmajznout tu šunku, co s ní jezdí, a prodat její holky do nějakýho bordelu v Tijuaně. Dcerunka se zamiluje do hrany, která jí samozřejmě náklonnost ve vší počestnosti opětuje (zbouchávaj se totiž jenom mladý Mexičanky, bílý holce maximálně nabídne pod otcovým dozorem rámě) a malá ségra je tam prostě do počtu asi jako jeden povinný černoch.
Tak kde je sakra to běhání? Běhání tam je. A jak jinak než prvoplánovitě šablonovitý a plný klišé. Udělejme si krátký seznam obligátních témat, která se v žánru sportovního dramatu musí vyskytovat: 
1. talentovaný sportovec, jenž se danému sportu ovšem vůbec věnovat nechce nebo nemůže Check mark symbol
2. přísný trenér, které jeho talent vidí a rozhodne se za každou cenu dotlačit svěřence k prvním závodům Check mark symbol
3. sympatický, leč nemotorný a neschopný tlouštík do počtu Check mark symbol
4. tvrdý, efektně sestříhaný trénink Check mark symbol
5. první závody - neúspěšné, přes prsty plácající a burcující Check mark symbol
6. váhání, odchod z týmu, srdceryvná řeč, návrat do týmu, ještě tvrdší trénink Check mark symbol
7. závody, ve kterých jde o všechno, při kterých se prosadí outsider a dopomůže týmu ke slavnému vítězství Check mark symbol
Přepište dějiny, máme tu další klišé nabitý film. Tenhle navíc doplňují scény připomínající křížence mezi Zachraňte Willyho, Pobřežní hlídkou a vlhkými sny E. M. Forstera. 
Celkově to prostě nestojí za moc. Jasně, je to asi jediný celovečerní film o přespolním běhu, sportu, jenžto pravidelně jako jediný zůstával na konci září v nabídce povinné tělesné výchovy na FF UK. Potenciál by tu samozřejmě byl, ale to by se museli tvůrci vydat jinou, méně vymydlenou cestou, protože ty vypulírované mexické fešáky jim nikdo nemůže věřit a snímku podráží nohy jeho vlastní bezzubost.
McFarland, USA si nechte třeba k žehlení. Že nežehlíte? Tak se na něj vykašlete úplně. A radši si znovu pusťte Unbreakable (The Western State 100)