pondělí 7. září 2015

Baroko all inclusive!

Je sobota pátého září a já se za deset minut sedm snažím potichu proplížit chodbou ven z bytu, abych byla před barákem včas a kamarádka Rita, které dělám dneska cestou do Plasů závozníka (ergo je tak hodná, že sveze), na mě nemusela moc dlouho čekat.
Naivně předpokládám, že všichni ostatní členové domácnosti blaženě spí, když se z pokojíčku ozve už notně rozhořčené: "Hotovó!!" V následující pěti minutách trhám rekord ve vylejvání nočníku, chystání oblečení, náhradního oblečení a oblečení na ven, což jsem včera jaksi nestihla a vysvětluju M., že až si nebude chtít hrát, má jít tátu potichoučku vzbudit, aby přitom neprobudila i Kačenku (zlatý voči, který to viděly, ale naděje umírá poslední).
M.: "A maminko, kdy už budu dospělá a budu moct s tebou běhat ty maratony?"
Rozpouštím se v louži růžový vody.
"Brzy, Madlenko, už brzy!"

Baroko maraton jsem běžela poprvé a naposledy předloni. Líbil se mi moc, vedro, který ten den bylo, se mi líbilo už o poznání míň, nicméně jsem si pamatovala krásný úseky podél řeky a taky spoustu občerstvovaček, ukopnutý nehet a šílené obíhání ještě šílenější, po obvodu kilometr měřící louky na začátku a na konci celého podniku. Suma sumárum když jsem se vloni zamýšlela na tím, co bych tak letos chtěla běžet, bylo Baroko spolu s Brdskou na seznamu jako první (asi že jsou oboje tak krásně zkraje abecedy).

Jakmile začnete trochu víc běhat a absolvujete pár delších závodů, snadno se necháte ukolíbat pocitem, že maraton není taková štreka a že ho dáte prostě v pohodě kdykoliv a (skoro) kdekoliv. Omyl! Pokud jste na tom s teplem podobně jako já, čili vás na něj baví v teoretické rovině myslet ve chvíli, kdy je venku aspoň třicet čísel sněhu a na teploměru mínus deset, ale jakmile se rtuť vyšplhá nad pětadvacet, jste zralí na infarkt, je vám jasné, kolik jsem toho v letošním propečeném létě naběhala. A jakou to mělo kvalitu. Jsem totiž jako sněhulák Olaf z - u nás teď tak populárního -Ledového království.
Jen já neměla svůj osobní sněhový mráček a tak jsem musela téměř veškeré síly přes léto soustředit na to, aby ze mě nezbyla jen louže a na běhání už moc sil nezbývalo.
V pátek jsem dostala strach. Co si tam proboha počnu?

Když ale přijde T. s tím, že pro mě s holkama přijedou, hážu černý scénáře za hlavu a ráno vysmátá s vidinou mnohahodinového opušťáku, kdy nebudu muset nikoho hlídat, kam zas leze, jak se snaží připravit se o život a mě o zbytky nervů, jestli (ne)jedl a co to proboha zase žere, jestli nemá načůráno v gatích a jestli dost pije, aby měl co čůrat, vplula k Rituš do auta a mohla po Napoleonsku zavelet: Na Plzeň, Vávro! Na Plzeň! Cestou jsem opět mlčela, jak zařezaná - tak moc, že jsme kvůli tomu tichu skoro neslyšely navigaci a málem přejely sjezd. Dobrá věc se nakonec ale podařila a po oslavném vůbec-se-mi-nechce-děsně-chcát tanečku na parkovišti jsme se mohly odebrat do prostoru startu. Vyzvednout číslo, čip, na záchod, pozdravit Soňu, znovu na záchod (a to ještě třikrát), odložit věci, pozdravit Pavla, nezmrznout na startu a běžíme!
Jestli váháte, kdy a kde si odběhnout první trailový maraton, vyrazte do Plasů. Vážně. Startovné za hubičku, servis perfektní, organizace skvělá, jen ty kilometrovníky, to je prostě místní bolest - ty je potřeba ignorovat. Nejdřív jsou děsně daleko od sebe, pak jsou najednou nasilážovaný jeden na druhým, abyste nakonec doběhli do cíle o něco dřív, než byste podle většina gps měřičů vzdáleností měli. Pokud se na to, kde jste a jak rychle běžíte, upínáte tak jako já, věřte prostě svým orlojům a plaské kilometrovníky berte pouze orientačně.
Jinak je to paráda. Je krásně, chladno, prvních pár kilometrů běžíme s Rituš spolu, ubíhá to, ani nevím jak. Míjíme Renatu a v prvním delším stoupání pokračuju sama. Pozůstatky rakouskýho soustřední (pardon, rodinné dovolené) se projevují a jde to lehce. Jelikož startuje maraton zároveň s půlkou, na níž je přihlášeno skoro třikrát víc lidí než na maraton, mám koho předbíhat a to mě baví. Naprosto sadisticky si užívám, jak ostatní kolem mě do kopce funí, jak nemůžou a jak já můžu (však na mě taky dojde). Po kopečku občerstvovačka, po ní silnice, a pak už se odbíhá do zlatých lánů polí, kolem se otvírá krajina, sluníčko svítí, ale ne moc, vítr zafukuje, ale příjemně a je to prostě nádhera. Na dvacátým kilometru se ke mně připojuje zrzavá holčina, ze které se vyklube ultračka a pětinásobná maminka k tomu. Sbírám čelist ze země a vracím se zpátky na stromy.
žrací z občerstvovačky na 25.km - snad se nebude kolegyně zlobit, že ji tu takhle vystavuju, ale vážení, tahle slečna má pět děti - jojo, takhle se na lopatu sedá! (anebo nemožné neexistuje, je to jen v hlavě - alespoň když dojde na běh a rodinu)
Později se odpojuju, protože mám zjevně stejnou "diagnózu" jako Dvanáctka a prostě potřebuju být sama. Je pravda, že nejlíp mi je, když kolem mě nikdo není. Od dvanáctýho kilometru mám na dohled dvojici holek, kterou neúspěšně stíhám až do cíle, jinak většinu času nikoho nepotkám. Tak se mi to líbí. Takový krásný, dlouhý sobotní běh v přírodě s občerstvením na každým rohu a po každým kopci a výsledkovou listinou v cíli.
Všechno jde dobře až do nějakýho třicátýho kilometru. Už zkraje jsem poprvý v životě pozorovala, že mě nějak divně bolí nohy, že se tváří, že by si rády trochu křečly a to já neznám. To neumím. Respektive znám. Znám to velmi dobře s finálních fází obou těhotenství, kdy mě chytaly tak strašný křeče do lejtek, že jsem kvičela bolestí jak kuchaný podsvinče a mlátila sebou jak vyvrženej vorvaň (když máte pupek, že přes něj nedosáhnete na volant, je to to jediný, co můžete dělat), ale ne z běhání a při běhání. Po tom třicátým se mi začne navíc z banánů obalovaných v soli zvedat brutálně žaludek, a aby toho nebylo málo a já byla správně vyvážená (jako strava z reklamy), přidají se i kolena. Obě. Poslední deset trpím. S každým dalším kilometrem o něco víc. Snažím se makat, chtěla jsem to letos stihnout pod čtyři třicet a je jasný, že to nebude zadarmo. Na občerstvovačkách tvrdí, že už jen šest do cíle, už jen z kopce (což teď bolí pomalu víc než nahoru), už jen dva, už jen... jenže ono je to o pár set metrů víc, který se ale umí neskutečně natáhnout. Nezastavit se na poslední občerstvovačce (nebo na tý první), byla bych si ten svůj cíl splnila. Jenže taky bych se možná zblila, protože mi ten slanej banán šel fest nahoru. Po čtyřech hodinách a pětadvaceti minutách je tu znovu louka a mně je jasný, že pod čtyři třicet to nebude, protože to tam prostě nejni. Snažím se běžet, co to dá, ale moc to nedá. Takže nakonec čas o třináct minut lepší než předloni, což je ovšem taky hezká cifra.

V cíli medaile, pomeranč, mé nesouvislé blábolení a snaha dovolat se T., kterýho s holčičkama marně vyhlížím. Když mi konečně telefon zvedne, dozvím se, že jsou ještě v Praze, protože K. dlouho usnula, teď ji vzbudil a za chvíli můžou vyjet. Spadne mi čelist. Je mi zima, strašlivě mě všechno bolí, kyčel, kotník, kolena, jak Frankensteinovo monstrum se sunu do stanu s batohama, kde se jich válí už jen poskrovnu (měla jsem pocit, že za mnou je ještě spousta lidí, zas tak moc jich ovšem nebylo) a motám se k lavičkám, kde sedí tvrdé jádro ITB. Kluci a Petra jsou zlatí, dostávám magnesium na nohy, pivo a párek mi je donesen až pod noc, a když mi je nabídnut i odvoz do Prahy, neváhám a vyžírkovsky se nechávám od Pavla odvézt až před barák. Zatleskáme ještě Renatě, která si po doběhu přebírá zaslouženou stříbrnou medaili a vyrážíme. Cesta domů je parádní, jestli jsem kecala nesmysly, připočti to, Pavle, prosím, celkovému vyčerpání organismu :-).
Jelikož jsem holka šikovná a domů si vezu kromě igelitky se slevama i všechny nehty na nohou, je potřeba si poté, co bosá vypadnu z auta, zkopnout prsty o místní vystouplý kanál. Kdo umí, umí.

Až se budu v prosinci rozhodovat, kam v dalším roce, tak nějak tuším, že září je jasné.

Uvidíme se v Plasích.

28 komentářů:

  1. bravo!!! řidič slečny daisy bledne závistí! :-) tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak, Pavel promine, ale tvůj rytířský, heroický a nezapomenutelný čin z Brdský, ten jen tak někdo netrumfne!

      Vymazat
  2. :) ty to proste s tema chlapama umis:)..
    i kdyz Peta a Pavel jsou nejhodnejsi na svete.. ja bych te vysadil na smichaci.. s tim, ze si domu dobehnes:)..
    vsemu zdar! at ziji Plasy! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale houby :-) A kdybys mě viděl, taky bys mě na Smícháči nevykopl (protože by ses otcovsky bál, že spadnu pod metro, jak jsem byla grogy :-) A děkuju!

      Vymazat
  3. Super zápisek! Jsem se pobavila :-) tak zas za rok!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, tak teď ty, jo? A co za rok, za měsíc!! :-)

      Vymazat
  4. To čůrání před závodem máme společné. Byl jsem čtyřikrát. :) Koukám na výsledky a té slečně s pěti dětmi jsi pěkně utekla. To bys neukecala. :-D Jsi dobrá!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hrozný, co? Ještěže tam ty fronty docela ubíhaly... Moc jsem jí neutekla, čtyři minuty. Děkuju, od tebe to obzvlášť těší! ;-)

      Vymazat
    2. UZ křoví fronty nebyly. :) Jo, jednou jsem byl na záchodě. :)

      Vymazat
    3. No jo, to je ta diskriminace! :-)

      Vymazat
  5. A předběhla jsi Dana - běhajícího podpantoflového manžela. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To abych vytáhla pažbu a rybičku... ;-)

      Vymazat
  6. Počkej, ono bylo chladno? Já byl zpocenej už na startu:) Ale asi to bylo tím, že jsme parkovali sedm minut před desátou a z šatny jsem na start musel popoběhnout :) Příště si asi nepojedu pro číslo den předem, aby mě to donutilo dorazit včas...
    Tím "oslavným vůbec-se-mi-nechce-děsně-chcát tanečkem" si mě normálně zabila :-)
    Tak za rok, soustředím se na to, abych se se všemi viděl a ne jako letos... no... jak se mě po doběhu chytnou děti, soustředím se maximálně na to, aby nezahučely do Střely - letos se vykoupal naštěstí jen ten starší :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uááá, děti jsou radost, děti jsou radost... :-D :-D Chladno bylo, dokonce mi bylo ve stínu místy zima! A to je co říct, mám po holkách totálně rozhašenou termoregulaci a většinu času se potím jako vrata od chlíva (jsem si naivně myslela, že když zhubnu, bude to lepší... není). Kluci říkali, že už jsi pryč, běháš moc rychle! :-)

      Vymazat
  7. Je to trochu hnusny, ale fakt jsem se zasmala, kdyz jsem docetla, ze jsi se kopla do kanalu. Au!
    Ja jsem takhle loni po jedny pulce sundala v cili boty, byla rada, ze prsty jsou v poho a pak mi na levou nohu slapl pan v tretrach... a nehet pak (zase) zlezl.. jojo, kdo umi, ten umi :)

    A doufam, ze se pristi rok v Plasich uvidime, kdyz je to idealni trat pro ty, co by chteli prvni ultra (ja :)!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Však já se taky smála, trochu hystericky, pravda, ale smála... A pozor - na Baroku se běží 4,2 km, desítka, půlka a maraton, ultra ne, na to je třeba vyrazit někam jinam (třeba takový Strom, který pořádá Dušan Koutník a bývá v říjnu/listopadu by se ti mohl líbit - krásná trasa, skvělí lidi, vloni byl nultý ročník, první navostro se běží letos, takže žádný davy... ;-)

      Vymazat
    2. Ahaaa!!! Takze pristi rok budou Plasi a Strom a urcite jeste neco dalsiho..
      Jestli teda preziju sobotni maraton :) Cha!

      Vymazat
    3. Co běžíš? Budu držet palce! Určitě to bude fajn :-)

      Vymazat
    4. Medoc Marathon, Francie... takze s ochutnavkama vina a oysters, a taky s moji bloklou krcni pateri, tak uvidime, uvidime... Jak rika moje mama, pri nejhorsim se na to vyseru a pujdu :)))

      Vymazat
  8. Super výkon a ještě lepší čtení :-D Nekolikrát jsem se smála nahlas :-D Mlčela jsem tak, že jsme skoro neslyšely navigaci :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D No jo, znáš mě, takový tichá, zakřiknutá... ;-) ;-) a děkuju!

      Vymazat
    2. no ještě, že už jsem na Jítinu tichou povahu zvyklá :-D

      Vymazat
  9. Skvelej clanek!:) to ranni (nepovedene) plizeni z bytu znam moc dobre, akorat u nas to pred poslednim zavodem skoncilo na pohotovosti, protoze sotva jsem se obula, oba kluci se zblili. No a pristi nedeli mam dalsi zavod, tak jsem zvedava, jak to dopadne, snad tam aspon dojedu:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, tak to má taky svou kvalitu! :-) Držím palce na neděli!

      Vymazat
  10. Já tě prostě žeru :-) fakt mě baví, jak píšeš a o čem. Před pětinásobnou maminkou klobouk dolu, před tebou ale taky, panč někteří z nás nejdřív 7 měsíců skučeli, jak nemůžou běhat kvůli pupku, pak vrhli nemluvně a od tý doby vyběhli 3x (ano, třikrát)....a to už nemluvně má čtyři měsíce. Nějak jsem si to s těma sportovníma výkonama (běhacíma i jezdeckýma) a dítětem malovala krapet víc na růžovo, když jsem byla ještě 2v1. Každopádně tvoje články jsou velice inspirativní takže vyčkám, až se mládě prospí a vyrazím oprášit (no, vlastně spíš asi zaprášit) svý růžový Asicsy :-) těším se na další články! Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Se tu normálně červenám! ;-) Díky. A co, vyrazilas, vyrazilas? ;-)

      Vymazat
    2. Ach Baroko, to je prostě srdeční (a jak tak čtu i močopudná) záležitost. moc rád jsem si aspoň početl, když už mám letos to DNS. Co máš v deníčku dalšího?

      Vymazat
    3. Vyhlíželi jsme tě a nejen my - v cíli za námi přišel nějaký pán, ježto identifikoval tvou příslušnosti k pivnímu spolku podle hrdě nošených trik a sháněl se po tobě ;-) V deníčku letos ještě druhý vrcholek - 10.10. Kaisermarathon v rámci Tour de Tirol. Bojím bojím, těším těším :-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!