pondělí 20. července 2015

Na hrubý JUTový pytel, hrubá záplata

Je neděle, 19. 7. a já mám celý den co dělat, abych udržela otevřený oči, tak pekelně jsem unavená. A to jsem spala, prosím, jako špalek, byť s větší pauzou před půlnocí, kdy mě vzbudil příšerný hlad (abych se pak málem poblila, když jsem do sebe zkusila dostat polívku) a menší, abych ve tři ráno nakojila K. Vstávaly jsme s M. ve čtvrt na devět, těžkej luxus. Mám všechny nehty na nohou a chodím normálně ze schodů, i když krapet cejtím stehna. Tak jako po nějakým trochu delším běhu (to mě po výpravě na neidernsillskou Lonely Mountain bolely víc). Jak je možný, že jsem před pár hodinama lezla z posledních sil jizerským lesem, nadávala u toho jak špaček, myslela si, že každá chvilka bude moje poslední a měla pocit, že tohle není hrábnutí si na dno, tohle je k**va sakra moc přes závit?!
Čtu si zápisky kamarádů o včerejším závodě na DM, dívám se na záznam trasy, na knížku s kontrolama a teprve tehdy se mi začíná znovu vybavovat trasa nebo aspoň její velká část - někam k 55. kilometru. Ale zpátky na start. Nebo ještě před něj.

PARÁDNÍ VIDEO

JUT nebo-li Jizerský ultratrail se konal letos teprve podruhé a protože ho pořádá Bezďa z DM a vloni, když jsem doma měla ani ne měsíční K., tam byli prostě "všichni", nemohla jsem si ho nechat letos ujít. Stal se pro mě jedním z dvouzubého vrcholku letošního roku. A hned tím delším. Slíbeno jsme měli 68 km s 2650 m převýšení. Garmin mi v cíli tvrdil o bez mála dva kilometry a necelých sto metrů víc. To druhé mi je fuk, to první mi dalo zatraceně zabrat. Víte, jaký to je, když už jste si jistí, že za tímhle bukem musí být konec? Tak ne za tímhle, ok, tak za tamtím, dyť už jsem kilometr přes? A nohy bolí a všechno bolí a chce se vám plakat, protože máte pocit, že prostě další krok už neuděláte? Nakonec se dostanete do fáze, kdy na chudáka pořadatele, který cedil krev, aby tuhle srandu uvedl k životu, vymýšlíte zákeřný pasti a pastičky, abyste mu to šplhání se po čtyřech po sjezdovce a urputnou snahu doplazit se skrz lesem k cíli, co na vás na posledních dvou kilometrech vymyslel, vrátili? Tak víte, jak jsem se cítila, když jsem se konečně po jedenácti hodinách a dvaceti minutách navrch do cíle dostala.

Ale už zase předbíhám. (Aspoň někde)

Na začátku bylo teda rozhodnutí, že letos už určitě musím. A že to přeci zvládnu, když to zvládli "všichni". Zároveň jsem si byla jistá, když jsem se třesoucí se rukou někdy na sklonku zimy přihlašovala, že K. bude tou dobou už dávno odstavená a že moje jednodenní absence chod domácnosti nijak zásadně nevykolejí. Běhala jsem poctivě, v Rakousku jsem supěla do kopečků a v duchu si opakovala mantru "otevři oči a mysli na JUT" a věděla, že na tomhle poli dělám vše, co můžu, byť v teoretický rovině by víc rozhodně neuškodilo.

Co jsem ale nechala tak nějak plynout, byla organizace. Neuváženě jsem zvolila strategii mrtvýho brouka, takže jsem se ocitli pár dní před JUTem bez dopravy na místo, bez dopravy domů, s batoletem, který se vesele kojí podle chuti, takže během 24 hodin minimálně pětkrát, před spaním bez výjimky. Dodávám, že mám zlatý dítě, co do sedmi chrní. Když si dáte dohromady jedna a jedna, čili start v sedm ráno, nemožnost odjet na místo den předem, vyjde vám z toho, že ač se vyřešila logistika (díky Pavle!), čekalo mě vstávání ve 3:35 a nezbytný vnitřní limit deset hodin, abych byla na sedmou v Nbc a mohla uspávat. Ha ha ha. Haha. A teď tu o Karkulce.

V úterý přijíždíme z Rakouska. Pondělky neběhám, v úterý se to prostě fyzicky nedá. Ve středu něco málo odklušu. Čtvrtek, pátek volno. Venku strašlivý vedro, změny tlaku, já jsem jak praštěná palicí, sotva lezu. Práce mi láme hřbet, protože neubývá, jen přibývá, M. není přes léto ve školce a mně jde hlava kolem. Hasím nejjasněji plápolající ohně a místy mám pocit, že to, co hoří, je elektrický vedení pod proudem a já na něj leju v lepším případě vodu. V pátek bych se měla balit. Nechce se mi. Nechce se mi nikam jezdit, nechce se mi přemejšlet, co si mám vzít s sebou, nechce se mi přemejšlet, co musím sbalit T. a holčičkám, který budou trávit sobotu a neděli u babi a chce se mi akorát zalízt někam hluboko a spát. Na to mám tak nárok. Večer mažu housku, zjišťuju, že je v jedenáct v noci pozdě řešit, že nemám jedinou solnou tabletu, žádný magnesium, o gelech ani nemluvě. Pakuju batůžek věcma, který nakonec vůbec nevyndám. Lama zůstane lamou.

Ve 3:35 vibruje mobil. Trvá mi dost dlouho, než jsem schopná ten zvuk zařadit. To, že se mi podaří vydrápat se na nohy a nachystat se, takže jsem opravdu pár minut po čtvrtý před barákem, považuju za malý zázrak. Cestou nabíráme ještě Katku, zkušenou ultračku, a já celou cestu do Josefova dolů mlčím jako zařezaná (a každý, kdo tomu věří, zvedne ruku). Překvapivě se mi nepodaří potenciální konkurenci zlikvidovat vykecáním díry do hlavy, asi byla cesta ještě krátká, a tak krátce po šestý parkujeme nad Hájenkou, odkud se startuje a jdeme se chystat na hodinu H.

Potkávám spoustu známých a kamarádů, odkládám věci, osobně se seznamuju s Bartasovými, takže konečně uvěřím v jejich reálnou existenci a během chvíle se šibujeme na start. Závod začíná dlouhým seběhem, kdy si chvíli povídám s Katkou než ji nechám běžet. Rakousko mě naučilo, že když nechám nohy, ať si dělají, co chtějí, jsem nejpozději po pěti kilometrech zralá na ručník do ringu a ač mi je z předpovědi počasí, která slibovala 30°C, jasný, že to bude dlouhý den, zas až tak dlouhý být teda nemusí. Po seběhu začínáme stoupat a takhle nějak to pak bude celý den.

Do kopečka pomalu běžím a i tím v zásadě nastavuju program následujících hodin: v kopci předcházím a předbíhám, z kopce jsem předcházena a předbíhána. Čestnou výjimkou budiž borec s hůlkama v samotným závěru, který nás na Luciferu předešel tempem, za který by se nestyděli ani Apriliny nordicwalkeři. Místní "nordicwalkeři" mě po pár kilometrech začínají krapet štvát, o něco později se písmenka ve slovese ještě trochu přeskupí a jedno úplně vypadne, to když mi jeden z borců ve chvíli, kdy ho i s varování předcházím, s omluvou hůlku zabodne do kotníku. Chápu, že to pomohlo, taky jsem o nich ke konci snila, ale je normální s nima běhat a chodit tak, že vás není možný předejít ani předběhnout a že suverénně blokujete prostor o poloměru metru padesát? Jsem lama začátečník, tohle netuším a těšit mě to netěšilo.

V dalším seběhu kloužu ze srázu, usedám na pozadí a zjevně si hodlám trochu jizerské půdy odnést domů i na jiných místech, než jen na nohách. Naštěstí to zbrzdím, opocený dlaně umeju v brodu za rohem (ten byl bezva, naštěstí jsem po vzoru ostatních zula boty a probrodila se bokem, kde jsem se sice namočila do pasu, ale ono to až tak nevadilo, beztak jsem v tu dobu už byla komplet durch) a hurá na Špičák. Ujídám borůvky a jsem za to ztrestaná pár kolegy, co mě předchází. Nahoře teče sprcha, meju si zpocený obličej a sbíháme do údolí. Pořád čekám avizovaný Mariánský schody, který mají být nepříjemný a místo nich je první občerstvovačka.

15. km Mariánské schody
A první kontrola. Na ní Renča, Jonny, Jitka... a taky pití a jídlo. Meloun nikdy nechutnal líp. Doplňuju vodu, které navzdory dobrým radám a přesvědčení piju víc než dost a chvátám dál. Schody jsou nepříjemný, ale nic tak hroznýho. Tahle pasáž byla fajn. Do kopečka, lesem, podél vodopádů. Pak ještě víc lesem, už bez řeky. Snažím se bavit s okolojdoucími, aby mi to líp ubíhalo, ale nikdo se nechce kamarádit, tak mám smůlu a jsem za otravu. Nevadí. Šlapu dál a překvapivě brzy se vydrápeme na hřeben, cedule Jizerka, u druhé boudy Zdeněk s Birellem. Solidárně nabízí, napiju se, děkuju, nesolidárně běžím dál na občerstvovačku.

25,5. km Jizerka
Pivo. Jsem v nebi. Mají tu palačinky a studený pivo. Piju kozla, jím, piju kolu, jím. Přemýšlím, že bych se měla krotit, abych se nepoblila. Obdivuju všechny, co si tu sedli na trávu. Sednout si, nevstanu. To brzy. Takže doplnit vodu a hurá dál. V duchu se pohybuju od občerstvovačky k občerstvovačce. Je to snazší, než se vypořádávat s představou dalších 43 kilometrů, který mě ještě čekají. Vyndávám sluchátka, jde to snáz. Míjím lidi, předbíhám, spousta jich jde, hodně křečuje, někoho zlobí žaludek. Představuju si, jak dlouhý závod je ještě čeká a snažím se nezastavovat. Panely střídají asfalt a myslím, že i nějakou zpevněnou lesní cestu. Tahle pasáž překvapivě rychle utekla. Zabavuju hlavu počty všeho možnýho, od tempa po měsíce a dny, který už je Madlenka na světě, myslím na kamarády, na rodinu. Jsem v půlce. 4:50. Posílám domů smsku. Začínají mě pobolívat nohy, ale nic dramatickýho, jen nesmím moc zastavovat. Potkávám Renču na kole
a najednou je tu Knejpa a občerstvovačka.

37,4. km Na Knejpě
Zalapu po dechu, když před sebou uvidím Pavla i Petra. Co tu dělají? To jsem tak rychlá nebo oni tak pomalí? Chci věřit první možnosti. Piju, jím, nechávám si od ochotnýho osazenstva stanice doplnit vodu a rychle vyrážím dál. Na další občerstvovačku je to jen sedm kilometrů, v zásadě jen z kopce, navíc je tu vložená rychlostní "prémie". Co je to za srandu zjišťuju záhy. Přeběhnu přes koberec, čip pípne a začíná legrace. Kopce se sklání a přechází v šutry. Ve chvíli, kdy přes ně přeskakuju a snažím se nezvrtnout si nohu pochopím, proč si lidi kupujou Hoky a strašlivě po nich zatoužím.

44,3. km Ferdinandov
Dole znovu pípne bota. Jím, piju, vodu na hlavu, vodu do lahví a hurá dál. Měla jsem si pročíst itinerář. Kdybych to byla bývala udělala, věděla bych, co mě čeká a taky bych věděla, že to s litrem vody prostě nedám. Stoupám lesem. Začínám zvažovat, že bych si odskočila, ale prostě není kam. Kameny, stráně. A krpál. Krpál, ve kterým potkávám kluka, co šlape velmi, velmi pomalu a nevypadá vůbec dobře. Jde s ním jiný, tak je neřeším. Pak nad sebou uvidím Petra s kámošem, jak tam v hloučku něco řeší. Jeden z borců se oddělí a vrací se vrávoravým krokem mým směrem. Vypadá, jako by nikdo nebyl doma, tak se ptám, jestli nemám na tu občerstvovačku jít s ním, čert sper nějaký závod, vypadá fakt mimo. Ujišťuje mě, že ne, že to zvládne. Kousek dál se kluci máchají v potoce, opláchnu si obličej, doleju vodu a šlapu vzhůru. Dát si koupačku, sluním se tam na šutru doteď. Výš a výš v kopci potkávám borce usazenýho pod šutrem. I on tvrdí, že je v pohodě, trochu ho prý zlobí žaludek a mám pokračovat. Tak pokračuju. Další pití bude až na 56. km podle itineráře, podle mých hodinek to mělo být o kilometr dál a o kilometr blíž k cíli. Většina nad tím mávne rukou, já na vidině cíle visela jak tonoucí na stéblu. V týhle fázi se všechno podělalo. Potkávám Pavla, koupe se v potoce, peče se ve vlastní šťávě. Další borci v dalších strouhách dělají to samý. Mně dochází voda a nohy začínají stávkovat. Po seběhu k přehradě, který měl být krásný a ze kterýho si nic moc nepamatuju, mám krizi. Podívat se itineráře, neměla bych ji, neb bych věděla, kam mám do háje jít - rovně, doleva, doprava? Nikde fáborek, nikde šipka, zmlsaná perfektně značenou tratí se motám jak vítr v bedně, takže mě doběhne Pavel a další dva borci a navedou mě na cestu. Od teď začíná pravý HC. Vody málo, vedra moc. Nohy bolí, nechce se jim. Hlavě se chce ještě míň. Když na 55. kilometru minu odbočku, nezavolat na mě P., běžela bych jak lumík furt do pryč, je hotovo. Tady se zlomila hůl a s ní i já. Zbytek už je jen čirá imprese, rozmazaný okamžiky, snaha dokončit. Cestou nás předchází a pak nám i utíká další babický borec. Na moje stížnosti, že nemám, co pít, reaguje promptně a nabízí mi hadičku svýho camelbeku. Piju z něj poprvý, táhnu jak nešťastný novorozenec a řvát se mi chce stejně, protože nic neteče. Tak blízko zdroji a nic z toho! Táhnu ještě víc, přidusím se jonťákem, oči mi lezou z důlků, chudák Kačenka, se nedivím, že je při pití tak opocená! To je teda hukot, ovšem díky bohu a babickému za něj!

56. km Bedřichov
Nevěřila bych, že sem dolezu. Bolí mě všechno. Klepou se mi nohy. Naštěstí není Pavlovi dobře od vedra a jdeme spolu. Tady něco sním, vypiju a chci už jen jediný - mít těch 12 kiláků za sebou. Že budou zatraceně dlouhý, že nemám těch deset hodin nejmenší šanci stihnout a že to bude ještě hodně bolet, je teď naprosto jasný. Pokračujeme ale dál. Šlapeme sjezdovku, Pavel popisuje, jak úplně vidí ten sníh kolem, jak slyší, jak mu sviští pod lyžema a jak mu vůbec není vedro. Oddávám se tý představě. Sbíháme dolů. Poslouchám vyprávění o všem možným. Suneme se dál a dál. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Běhatelný pasáže, krásný pohodlný pasáže jdeme, protože prostě nemůžu běžet. Pak přijde hospoda a pán s hadicí, který polejvá na přání běžce a doplňuje láhve, milý osazenstvo venkovních stolků, který mohutně povzbuzuje a já si konečně dojdu na ten záchod, protože to už nejde. Pavel na mě čeká. Jsem mu za to strašlivě vděčná, protože někde v tý době se začínám motat. Posledních osm kilometrů vydá za předchozích šedesát. Na šedesátým čtvrtým nás čeká seběh svahem dolů. Krpál jako kráva, borůvčí, Pavel vypráví, jak Olaf podobný pasáže na svých akcích značí sedmi vykřičníky, což by jinde vydalo za sedm lebek, jen tu k tomu, abych to byla pravá olafovina, chybí ještě aspoň půl metru sněhu. Chce se mi smát, ale moc to nejde. Klepou se mi nohy a mám strach, protože jim prostě nevěřím. Ale nakonec jsme dole, u řeky. Tam je to tak krásný, že mě to donutí se rozběhnout a po dlouhý době míjíme pár lidí my. Moc si z tý, podle všeho a všech, nejkrásnější pasáže nepamatuju, jen tu nezkrotnou touhu mít to už za sebou. Tak na tohle fakt ještě nemám, na tohle nejsem připravená, tohle je moc dlouhý a těžký a mám bejt doma u dětí a ne v lese a ach bože, kdy-už-bude-konec!?! Přecházíme řeku po kládě a potkáváme osprchovaný kluky v žabkách. Tak vzadu jsme. Varují nás před koncem, cesta lesem, fáborky, pečlivě sledovat, spousta kufrů, spousta ztracených. Vědět, co mě čeká, sednu si tam do hospody a ostudo, sežer mě. Takhle jsem se skoro po čtyřech začala drápat na sjezdovku Lucifer. Ještě krok a ulehnu tváří k zemi a zdechnu. Tak při tom příštím. Ještě ne? Tak co teď. Nic. Jsme nahoře, ale tím to nekončí. odbočujeme na lesní cestu. Předchází nás další a další lidi. Tady už není do zpěvu ani Pavlovi. Šlapeme furt dál a výš. Jak Oslík ve Shrekovi se co chvíli dožaduju vzdálenosti do cíle. Pavel mapu v hodinkách na rozdíl ode mě měl (Garmin se prostě rozhodl, že když punk, tak punk a tu mapu jsem do něj prostě nedostala) a tak věděl, jak daleko/blízko vysněnému cíli jsme. Cesta skutečně odhýbá do lesa. Ti borci, co vytyčují "turistické" trasy v Rakousku, by se za Bezďovo finále nestyděli. Nicméně musím říct, že fáborky byly krásně vidět, a když měl člověk sílu zaostřit, zabloudit prostě nemohl. O tom, že ten terén byl o zlomhnátu i na druhým, natož na 68. kiláku, o tom prostě žádná. Suma sumárum, na cestu a finální krátký seběh, jsem vylezla naprosto znechucená. Pokoušíme se popoběhnout, Pavlovi se bouří žaludek, tak volně jdeme, o poblitý fotky z cíle nikdo nestojí. Jakmile jsme na dohled, rozbíháme se. Vidím Toma s Madlenkou, ta mi fandí a podává mi kytičku, co mi natrhala. Beru ji za ruku a běžíme do cíle za rohem společně. Doják jako kráva.
Jsem tu. Dostávám od Renči medaili. Objímám se s Pavlem. Obrovská radost, že už nikam nemusím. Sedám si na trávu. Zouvám boty a dává se do mě pekelná zima. Postupně se mi podaří dostat finisherský balíček (proti sešitku s kontrolama, číslu a nejspíš i třem formulářům podepsaným vlastní krví... nechce se mi věřit, že by i na takovýhle akci lidi podváděli, ale asi to bylo nutný). Je tam Deni, bere mě do sprchy. Pro jednou jsem prominentní spratek a tak se můžu studenou vodou umýt u nich na pokoji. Tam dostanu poprvý v životě křeč do stehna, kvílím a směju se zároveň, protože mi ve stejný okamžik zkroutí křeč levý chodidlo a prsty a já absolutně netuším, co mám dělat, protože nemůžu stát a nemůžu se vlastně ani svobodně skácet. Deni mi pomáhá s věcma. Ještě jednou děkuju.
Vyzvedávám si těstoviny, který mi sní Máša a pivo, který nikomu nedám. Zatleskám vítězům, pozdravím se s Petrem a jeho kámošem, pogratuluju známým a kamarádům, prohodím pár slov s Dušanem a Katkou. Mám dost. Je mi strašná zima. Je hrozně hodin. Kačenka by měla jít touhle dobou spát a my se teprve vydáváme na cestu domů. Když na parkovišti potkám znovu Bartasovi a můžu Zuzce pogratulovat k druhýmu místu a má pečlivě nanášená fialová rtěnka sklidí poklonu, můžeme s klidným srdcem vyrazit.

Post-certamen
Můžeme, ale nejedeme. Protože já nemůžu nastoupit. Kdykoliv se o to pokusím, zkroutí mi prsty na noze a chodidlo brutální křeč. Visím na dveřích a hraju si na baletku. Druhý pokus, třetí, čtvrtý. Konečně vyrážíme. Doma je K. v devět hodin vzhůru. Napije se a během chvilky spí. Já usínám o něco málo později s M.
Cukr času funguje na tomhle poli obzvlášť účinně. Nevím, kolikrát jsem během těch dvaceti kilometrů řekla, že už tohle nikdy neabsolvuju, pokud nebudu opravdu připravená. Že je to hrozný, že nemůžu, že nechci, že ne ne ne. Dneska už spřádám plány, co a kam dál. Trasa byla skvěle značená, blbě mohl uhnout jenom ten, kdo se nedíval (jako já). Dobrovolníci na občerstvovačkách, na startu, v cíli a podél trati byli skvělí. Usměvaví, ochotní, veselí. Byl to krásný den. Nakonec mi ale stejně nezbývá než konstatovat, že v týhle životní etapě to celý bylo přes závit. Ten můj i těch nejbližších.

(podle garmina 69,74 km, 2723 m, 11:20:15; 135. místo z 236, 11. v kategorii z 28)

33 komentářů:

  1. Ty jsi neskutečná!!! Moc gratuluju k takovému závodu, jsi fakt dobrá. Navíc tohle zvládnout v takovém vedru a s malými dětmi, fakt klobouk dolů před tebou (i tvým mužem) :-) Děti jsou super a člověk se na ně celý závod těší, ale to všechno kolem je tak vyčerpávající. A ta borůvková rtěnka :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju!! Jo jo, vypadala jsem jako čelný představitel House of Undying :-) Muž byl skvělej, holčičky statečný ;-) ve středu se těším!

      Vymazat
  2. Nějak mi tam chybí, že sis to tam jela hlavně užít :-)
    ...podle hesla, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně musí být intenzívní
    MichalF
    PS: tohle každého jedince strašně moc posune..klobouk dolů

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejela, já jela vyhrát! :-D :-D :-D :-D
      ...přesně tak, žijem si jak na zámku ;-) A ano ano, tohle nám nikdo nevezme.
      Díky!

      Vymazat
  3. Ty jsi hroznej kaskadér :)) obdivuju, ze to takhle zvladas s detma...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! A nejsem, oproti mnohým jiným jsem slabej odvar ;-) Přeju krásný porod! ;-)

      Vymazat
  4. A ja si v cili furt rikala, kde ses tak cpala tema boruvkama... Toz, JSI DOST DOBRA, mlada matko! :D Gratuluju a smekam!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Speciální, mražený borůvky zevnitř :-D Musíš se dostatečně vyrychtovat a pak budeš mít taky tak krásnou pusu ;-) ;-) ;-) Děkuju - a nápodobně, nápodobně!! Moc ráda jsem tě viděla - dotáhly jste to s holkama do cíle společně? Byla jsem tak mimo, že ani nevím, jestli jsi tam už byla nebo jestli jsi dorazila až po nás?

      Vymazat
  5. Výborný! Nejen to jak jsi vše zvládla, ale i jak vtipně jsi to popsala :-) Jitko, gratuluji ti k vítězství (sama sobě vítězem!) a k neskutečným zážitkům.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky!! :-) Stálo to rozhodně za to, byť bych tomu, kdo by mi to v sobotu tak kolem pátý tvrdil, asi vydrápala oči, kdybych zvládla teda zvednout ruce... Musím dopsat ještě hory, nikdy bych nevěřila, že tě potkám v ZOO pod Grossglocknerem :-P ;-) ;-) (mám na to dokonce důkazní materiál!)

      Vymazat
  6. No Jitko, to máš za tu pěknou diskuzi o závodění. Ne, jsem škodolibý Veverka, muselo to být strašidelný v tom horku, strašná dálka, strašný kopce, prostě šťavnatý ultrasousto sis dopřála. Ale nohy přebolí, příští rok zas budou děti o něco větší a já myslím že už se teď těšíš na další ročník. Takže velká gratulace a poklona, duch nezlomen a o to jde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale kdeže, já stále potvrzuju svoje přesvědčení! Nechala jsem tam fakt všechno, připravovala se a rozhodně si to nešla "hlavně užít". Já čekala, že to bude bolet, co jsem ale nečekala, je to, že když to dneska půjdu vyklusat, nebude mě NIC bolet (ok, tak trochu to pravý stehno, co chytlo ve sprše křeč a trochu puchejř na patě na stejný noze, ale to je VŠECHNO!) - vůbec to nechápu a jsem z toho nadšená!! Po Šutru jsem byla jak mumie týden... Jen ta únava, ta je teda drtící... nesnáším teplo, nesnáším léto, jsem zimní tvor, budu muset překopat plány a vysnít si studenější závody... ;-) Každopádně děkuju za pochvalu, doufám, že se vám bude v N. líbit a že se uvidíme v nějaký hospodě :-)

      Vymazat
  7. Veverka pravdu di: Lonely Mountain se zatrasla a kravy za barakem strachy pokadily celou louku! Ja bych zdechla uz na tom druhym kilaku. Chapeau!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju ;-) Tvá klidná slova mi v pátek večer dodaly odvahu ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že mi zrovna docvaklo, že to světlo na konci tunelu je lokomotiva. A nezdechla, druhej kilák byl naprosto v pohodě, jsem si na tý hřebenovce říkala, že tobě by se to obzvlášť líbilo a že bych tě měla nějak přesvědčit, abys to někdy zkusila, jenže ty má ultra denně, takže mi to asi nevyjde... Ale třeba časem?

      Vymazat
  8. Gratulace z Niedernsillu! Ses dobra, ovsem.. a to rikam naprosto otevrene a verejne.. Tvuj manzel je vyrazne lepsi.. Ten zaslouzi prave ovace a gratulace!:)
    Tohle bych ja na jeho strane asi tezko daval...
    Vsemu zdar! 12:)

    OdpovědětVymazat
  9. Tak Jitko gratuluju jseš fakt dobrá,já skončil v nemocnici na kapačkách ale co to se srovná vše je jednou poprvé.Ani ten Birel na Jizerce mě nepomohl! Zdeněk Strouhal

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježišmarjá, hned dvakrát - nejdřív a mnohem větší na ty kapačky a špitál, proboha živýho, je ti už líp? Fuj. Teda, vypadal jsi v pohodě, když jsme se loučili! A podruhý, menší, vy Strouhalové mi dáváte zabrat, znám vás všehovšudy dva a hned vám měním jména, omlouvám se!!!

      Vymazat
  10. Moc gratuluji! Já jsem byla o hodinku pomalejší, ale i tak jsem si JUT užila na 1000% :) A celý den jsem žila jen z těch jejich výborných palačinek :D
    Pokud budeš chtít, můžeš si u mě přečíst můj report:))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Gratuluju :-) Viděla jsem vás dobíhat, vysloužily jste si pořádný potlest - zaslouženě! Parádní výkon!!

      Vymazat
  11. Jitu, opět parádně napsaný a parádní výkon! Smekám hluboko a jsem ráda, že jsem si zase mohla chvilku s Tebou virtuálně popoběhnout. Musel to být opravdový masakr, ale vím, že půjdeš do dalšího ještě šílenějšího a v tom Ti moc fandím a jsi pro mě moc velká inspirace. Gratuluju a děkuju.......

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) A neboj, brzy si to zaběhneš taky ;-)

      Vymazat
  12. Jitko skvělý závod a tvůj velký výkon, četl jsem jedním dechem a až si to budu číst znovu v tom důchoďáku, budeš jistě již známá ultra celebrita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) To asi ne - leda tak dole v jídelně, když mi vydrží vypravěčský dech! ;-) ;-)

      Vymazat
  13. Měníš status z Miss.Adventure na Miss.Unbreakable :-) Ještě jednou gratulace! Skvěle popsáno! Proč ty si nedáš celý TDT? Po JUTu to bude malina.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D :-D Tohle bych si nechala líbit, ego vrní blahem, ale fakt ne - doběhla jsem jako 19. žena, co potom těch 18 přede mnou? ;-) A celý TDT - už takhle T. skřípe zuby, že bude mít celý den holčičky na krku, na tři dny mimo kvůli běhání fakt nemám nárok ;-)

      Vymazat
  14. jsem ráda, že jsme se potkaly a poznaly, jak tak čtu, ráno jsme na tom byly dost podobně :) gratuluji ke skvělému výkonu, snad sis to i přes to peklo užila, tvoje super rtenka hovořila za vše! však zážitky nemusí být pozitivní, ale silné ;) zuza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Užívala jsem si to do padesátýho kilometru těžce, dalších pět lehce a pak už vůbec ne ;-) Skvělý výkon jsi podala ty, já možná tak výkon, ale děkuju ;-) Silný zážitek vpravdě mám, předem se děsím, co na sebe budu muset vymyslet, abych to překonala, ale víš jak, žijem si jak na zámku... :-D

      Vymazat
  15. Máš můj obdiv :) a obrovská gratulka ke skvělému výkonu :) Jo a opět super čtení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju :-) Co ty, jak to jde? Co je novýho ;-)?

      Vymazat
    2. No u mne po dokoupení "nové běžecké kolekce" větší velikosti, lze konečně také mluvit o "souvislém" běhu :))) 6.9. první závod od porodu, sic na koloběžce, ale po zjištění "jak jsem na tom" na rozjezd stačí :)))) Dík za optáni :))))

      Vymazat
  16. Ses skvela, tohle je fakt obdivuhodny a pro me nepredstavitelny! Gratuluju a smekam:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc díky :-) Koukala jsem na tvůj blog, až jednou budeš chtít, zvládneš to s prstem v nose, uvidíš!

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!