středa 29. dubna 2015

Průůša je úúúchyl...

...zpíval zkraje devadesátých let v té době bezmezně populární písni Fanánek.

O třiadvacet let pozdějc (!!) na vás z roští vyběhne spíš běžec, než nějaký ten průša. Ovšem je pravda, že i my máme svoje úchylky. Myslíte, že vás se to netýká? Ale týká, týká! Nevěříte? 
Čtěte DÁL...


pátek 24. dubna 2015

Náš kluk aneb Dobrá rada nad zlato

Hal Koerner
Ultra a dál (Jak se připravit na běhy od 50 km po 100 mil)
(Mladá fronta, Praha, 2015, přel. Anna Kudrnová, 196 str.)

Americký ultramaratonec Hal Koerner sice patří ke světové běžecké špičce, není to však jméno, jež by vám okamžitě vytanulo na mysl, když se řekne ultratrail. Napadne vás možná tak Kilian Jornet, Scott Jurek nebo třeba Anton Krupicka, ale Hal? Pokud se o ultramaratonské distance zvlášť nezajímáte, těžko. Věřte mi, že to se ale brzy změní. A bude na to stačit 196 stran.

Hal Koerner se narodil v roce 1976 v Ashlandu ve státě Oregon. Má za sebou dvacetiletou běžeckou kariéru, během níž si připsal na své konto takové zářezy, jako vítězství na Leadville 100 dva roky po sobě a v roce 2012 si přivezl zlato z Hardrocku, který platí za jeden nejtěžších ultrailových maratonů na světě. Je také jednou z ústřední čtveřice, na níž se zaměřil JB Benna ve svém dokumentu Unbrekable o Western States 100. Má vám tedy tenhle chlápek co radit? To si pište!


Celou recenzi najdete ZDE

A pokud byste si knížku rádi koupili, pokračujte SEM

středa 22. dubna 2015

Pískej si píseň známou...

...hodně lidí obviňuje Dvanáctku z toho, že jít s ním do hospody znamená odcházet přihlášený minimálně na jedno ultra a natěšený aspoň na dva bláznivý oběhy nějakýho toho (velko)města. Všichni, co jsme si to ochotní připustit, ale víme, jak to ve skutečnosti je. A těm z nás, kdo (jako já, přiznávám) viděli romantickou komedii z poloviny devadesátých let Francouzský polibek, možná vytane na mysl jedna z replik, která v souvislosti s odlákaným přítelem pravila, že nemůžeš ukrást něco, co nechce být ukradeno. Platí totiž, že na ultra se nepřihlásí nikdo, kdo už o ultra (alespoň) nesní. To, že do vás někdo dloubne tím bidlem, co vlastnila vousatá plavčice a kterým odstrkovala spolužáky křečovitě svírající okraj lokálního bazénu až jim klouby na šestiletých ručkách bělely, to je vlastně jen taková pomoc na cestě za Phelpsovskými medailemi.
Dvanáctka ale nedloube, jen když dojde na běh. Jeho pomyslné bidlo (Freuda vraťte laskavě zpátky do knihovny!) sahá i do jiných oblastí. To takhle v pátek odpoledne pohodlně zevlujete, co vám desetiměsíční v prostoru si stoupající, separační úzkostí trpící holčička dovolí, když tu vzejde z opačné strany jednoho z otevřených komunikačních kanálů nápad na článek. A pak další. A do třetice všeho dobrého něco naprosto geniálního. Chechtáte se té představě zbytek odpoledne, večer se marně snažíte klepnout děti o hodinu dřív, abyste měli čas na psaní. Natáhnete na své poměry neskutečně večerku a před půlnocí článek odesíláte.

O čem?
O tom, že běh je všude a dobré rady se povalují vážně u skoro každý cesty. Včetně tý, co se vine kolem zahrádky u Hradce nebo přes Beskydy!

pondělí 20. dubna 2015

Kilianovy vrcholky

Existuje tenká hranice mezi genialitou a šílenstvím, mezi odvahou a bláznovstvím, mezi štědrostí a rozmařilostí, mezi zápalem pro věc a posedlostí, mezi životem... a smrtí.


Když jsem psala o Kilianově knížce Běhej nebo zemři, posteskla jsem si, že měl s psaním pamětí navzdory tomu, jak fenomenální je běžec, pár let počkat. Možná by pak z toho nevzešlo takové pseudofilozofickolyrické blábolení o krásách hor, vesmíru a vůbec. Možná, kdyby měl za sebou nějakou ránu, ztrátu, něco, co vás uvnitř zlomí a přes veškeré lepení ta prasklina už nikdy nezmizí nebo vás to alespoň ohne a ten ohyb už bude navždycky patrný, byť dané místo s nezměrným úsilím časem narovnáte - možná by kniha nakonec vypadala jinak. Třeba by nebyla tak k smrti nudná (to je totiž jediná spojitost mezi smrtí v názvu a obsahem).
Jenže to jsem nevěděla, co vím teď. Ta rána tam je. Ta ztráta, ten šok, to utrpení... to všechno si prožil, ale v knize se dočtete maximálně tak o zraněném kotníku.

Nekupujte ji. Vykašlete se na ni. Přečtete si místo ni radši Hala a v mezičase si pusťte první část Killianových "vrcholků", protože ať už hledáte motivaci, odpovědi na otázky, co je tenhle UFO (nebo spíš URO?!) týpek vlastně zač, a jak to sakra dělá, Summits of My Life: A Fine Line vám v prvních deseti minutách zodpoví víc, než celá kniha.
 Ani od dvaapadesáti minutového dokumentu však nečekejte klasický životopis, narodil se, běhal, studoval, zúčastnil se, plánuje. Kdepak. Diváci, kteří se s filmu tak či onak vyjádřili v kybernetickém prostoru, často zmiňují, že je to spíš než dokument o Kilianovi reklama na Alpy. Kamera vám skutečně přinese úžasné, dechberoucí záběry z přeletů alpských vrcholků. Ústřední postavou dokumenty jsou totiž ony, Kilian-skialpinista jim jen zdatně sekunduje.

Kilianova maminka a sestra nám dovolí trochu nakouknout do soukromí prý tak plaché a introvertní hvězdy. Když si dáte dohromady jedna a jedna - to, že se narodil v horské chatě ve dvou tisících metrech a ani ne jako dvouleté děcko vydržel ťapat sedm hodin v kuse (my, co máme nebo jsme měli doma dvouleté děti víme, že tohle je skutečně unikátní záležitost!) v kombinace s přístupem rodičů, je zřejmé, odkud vítr vane. Kilian má nandáno od přírody a v horách je doma. Navíc mu to dynamo, jímž disponují dětičky, zjevně během dospívání nezaniklo, což mu v tvrdém tréninku nahrává.
Na ostatní otázky ale odpověď znovu nepřichází. Naopak se jich objevuje v průběhu dokumentu víc a víc a chaotický výběr mluvících hlav (kdo je ten blogující voyer, co tam dělá ten útrpný Carlos Puyol a co je zač ten skialpinistický týpek, co vypadá, že nemá vychozenou ještě ani základku?!) tomu moc nepomáhá. Salomoní product placement je místy až úsměvný (např: Kilian mluví o svém seškrtaném seznamu závodů v karavanu uprostřed lesů, u toho si chystá výbavu, jež se pochopitelně skládá ze salomoní boty a salomoního ochranného návleku...). S postupující stopáží jsem se nemohla zbavit sílícího pocitu, že tady něco nehraje. Tak jak to tedy je: podle všech chce být Kilian sám v horách, je mu nejlíp, když kolem sebe nemá lidi, když můžu polykat kilometry, jíst bobule a pít z potůčků... Jasně, proč ne. Jak to ale koresponduje s klukem, který má za sebou enormně populární série videí o sobě samém, který o sobě a svých projektech točí další a delší dokumenty a vydává v mnohatisícovém nákladu autobiografickou knihu? Natlačily ho do toho sponzoři? Nebo mu ta popularity zase až tak nevadí?

Nejsilnější okamžik celého dokumentu - smrt kamaráda a parťáka při pokusu o přechod masivu Mt. Blancu na lyžích, naprosto zaniká. Když jsem se dívala poprvé, musela jsem si obraz vrátit, abych se ujistila, že jsem to pochopila správně. První polovina dokumentu je zkrátka vystavěná líp, než ta druhá. Ta se drolí do série akčních záběrů z - nejspíš - tréninků a místy zdlouhavých přeletů nad trojicí překonávající alpské hřebeny v přeskáčích s lyžemi na zádech. Jasně, je to super, je to obdivuhodný, ale jako materiál na desítky minut to prostě nefunguje. Mluvící hlavy téměř vymizí, občas se tam mihne někdo, kdo opět hraje v K. životě nějakou roli, jež ale není blíž specifikovaná (třeba vlasatý horský průvodce) a useknutý konec, kdy najednou běží titulky a vy nevíte, jak se to stalo, už je jenom (červavou) třešničkou na závěr.

Škoda té nevyváženosti, škoda té nekonzistence. Originální hudba nádherně podkresluje magické záběry hor, Kilian pobíhající s jistotou kamzíka v místech, kam by mně stačilo podívat se dalekohledem a už bych zvracela, je obdivuhodný, neskutečný a k těm skalám snad přilepený a určitě ve vás vzbudí touhu vyrazit si zaběhat, byť to třeba bude po asfaltu kolem sídliště. Když ale necháte dokument uležet a podíváte se na něj znovu, tentokrát trochu kritičtějšíma očima, zjistíte, že je to další promarněná příležitost. A stejně jako kniha, i Summits of my Life: A Fine Line nakonec nerozhodně balancují na tenké čáře a nejsou schopné se rozhodnout, čím vlastně chtějí být. 

sobota 11. dubna 2015

Brdská stezka

Je sest hodin. Snidam. Klepu se jenom trochu. Vcera jsem usnula brzy - uz s M., cili nekdy o pul devaty, coz je dobry. Cestou ze skolky se mi z novych bot udelal na pravy achillovce puchejr, coz je spatny.
Boli me zaludek. Chci to mit za sebou. Znam ten pocit. Provazi me od prvnich vystoupeni s rytmikou v prvni obecny: trema.


Ještě v půl sedmý, když jsem odcházela, překvapivě všichni spali. Před barákem jsem - protože maminka vždycky říkala, že nesmím nastupovat do auta k cizím lidem - naskočila k Petrovi V., který byl tak hodný, že se mě uvolil vzít s sebou do Mníšku a vyrazili jsme. Jen co jsme vyjeli od nás z ulice, dozvěděla jsem, že Petr neběží, že na něj padla nějaká hnusná rýma a že mě jenom odveze a jede domů. Cože? Panebože, to jako vážně?? Není nad to si v sobotu přivstat, abys mohl odvízt známou na závod... ty bláho. A pak že hodný lidi vymřeli. Díky! Na stokrát - pánbu ti to oplať na dětech!! (Máš to u mě a minimálně jedno pětipivo za ty pohonný hmoty a všechno k tomu!)
Řidič slečny Daisy
V místní škole nafasuju číslo, pozdravím se se známými a kamarády a sleduju, kterak si Dvanáctka připíná fikaně číslo na stehno. Poté, co zjistím, že když si ho připíchnu normálně na břicho, je celý schovaný pod páskem od ledvinky, následuju jeho příkladu. Přijdu si děsně ultra. Na radu zkušenějších si neberu nic s sebou, ani pití, ani jídlo, však je to co sedm kiláků občerstvovačka, půjdu to rychle, tak nač toho nést víc, než je nezbytně nutný, že? (Teď by vám už mělo být naprosto jasný, že to nebyl dobrej nápad.)

Pavla jsme tak dlouho pošťuchovali, až tričko půlM převlikl a vzal si reprezentační barvy :-)
Už se srocujeme
Odevzdat batoh, dojít si na záchod, zdokumentovat účast a hurá na start. 
Intermezzo
Měla bych se předem přiznat, že jsem si brousila zuby na dobrý čas. Na (mě) hodně dobrý čas. Chtěla jsem běžet na pět hodin, ideálně třeba i rychleji. Není to až takový šílenství, ono mi to teď totiž z pekla běhá, jako nikdy předtím a usoudila jsem, že by byla blbost nezkusit to vytěžit. Že to tak lehce a krásně nešlo je taky jasný. Ono to bylo jasný už když rosničkáři přišli s tím, že bude "nádherná jarní sobota s teplotami až 22°C". Nesnáším teplo. Strašně nerada běhám v teple. Ještě víc nesnáším, když se udělá teplo těsně před závodem. Jako třeba před PIMem před dvěma lety, kdy mi počasí totálně zlomilo vaz. Do Brd jsem se děsně těšila, pak přišla předpověď a začala jsem se stejně děsně bát.
Zpátky do Mníšku
Než vyhodím bordel, jsou všichni srocení, nikoho z kamarádů nevidím, tak se zařadím po vzoru 12 a BS na úplný chvost a čekám. Výstřel a jde se na věc. Jedno kolečko po oválu a už nás metou ze vrat. 
Jde to dobře, jde to krásně, běžíme po Strakonický, auta to kolem nás švihaj, čelo štrůdlu zmizelo z dohledu, já se postupně propracovávám výš a výš. Po třech kilometrech je jasný, že je to definitivně v Řitce, za ní už ohrada s koňmi a pak nevím. Musím se sama sobě smát. Nevyhnutelně se mi na posledním pětikilometru vybavuje zápisek Honzy Bartase z Chamonix, ve kterém popisoval, jak jim Sam, jakožto vedoucí výpravy, s otcovskou péčí před startem sdělil, že kdo si bude z trati něco pamatovat, nesmí večer na chatu. Já bych na ni teda mohla. Protože si pamatuju jen to, že to bylo nahoru a dolů, že občerstvovačka číslo jedna byla až na desátým kilometru a že jsem v tu dobu měla už sakra žízeň. Že to do kopců šlo výrazně líp než z kopců, s čímžto musím něco udělat. Cestou nahoru jsem totiž pár lidí vždycky stáhla, a ty mě pak v seběhu zase dali. Prvních třicet šlo parádně, šlapalo to, jak jsem si představovala s průměrným tempem 5:47 - to je bezva, to je ono, tak to chci, jen tak dál, to bude dobrý, to dáš, to dáš, to dáš...
Na konci sedmikilometrovýho seběhu skončila obora a já dostala pěstí od sluníčka, a jak když mě vypnou. Nohy gumový a bolavý, žaludek jakbysmet, dva kilometry se potácím jak bezďák, co propil kárku a nemá se o co opřít. Zamotá se mi hlava a začínám se bát, že jsem doběhla. Zároveň začínám doufat, že jsem doběhla. Tohle totiž bolí. A bolí to tak, že do kopců začínám chodit. Pomalu a jistě se vysněný čas začíná vzdalovat. Ťapu, ale je to teda utrpění. Do 40. kilometru se trápím. Myslím na všechno možné - na to, kde už asi tak je Honza, na Romanu, na Ritu, na Renatu a její skvělý hudební typy (běžím nakonec skoro celou dobu se sluchátkama a je to fajn) a hodně na taťku. Na to, jak to běžím s ním, protože tu se mnou pořád je, každý den, každou hodinu, minutu i vteřinu a pro něj, protože přesně vím, co by mi řekl a jakým tónem - že jsem dobrá; tak abych dobrá taky byla, musím to dotáhnout do konce. Protože vím, že i když by mi nic moc víc neřekl, byl by na mě sakra pyšnej. A tak šlapu, snažím se nutit do běhu, i když je to často spíš parodie. Na občerstvovačkách se dožaduju piva, což pány dobrovolníky baví. 
To teplo... 
...je...
...hrozný!
Asi se mi roztaví mozek. A nohy. Proč to proboha dělám?
Pobaveně sleduju, že i přes to šílený utrpení jsem na maratonský metě za 4 hodiny a 24 minut, jen o sedm minut později, než jsem před dvěma lety probíhala cílovou bránou na Staromáku. 
No tak šlapej, stará, už seš skoro doma. 
Šest kilometrů před cílem sbírám chlapíka, co se v předklonu vydejchává u cesty. Nedá mu to a přidává se ke mně (přeci ho nepředběhne holka, že ano). Sundávám sluchátka a příjemně proklábosíme až někam na 48., kdy mi cukne. Jsme v Mníšku, nutím nohy k běhu, celkem se to daří. Poslední kilometr znovu podél Strakonický. A hurá, autobusová zastávka a myší díra na hřiště. Na pravoboku chlápek, co vypadá jako Pavel F., ale Pavel to přeci být nemůže, navíc má strniště... Předbíhám ho a v euforii z toho, že jsme v cíli na něj volám, ať kouká makat, že ho přeci nedá holka! Co holka, kojící matka! On mi na to sděluje, že na mě od třicátýho čekal. Tak mu pěkně děkuju a teprve v tu chvíli mi dochází, kdo to je! :-)
A je to tady, po sto pětatřiceti minutách utrpení, který odskáčou tři nehty na nohou, je tu ovál, brána a konec. Vidím mamku s Kačenkou, Toma a Madlenku. Máša mi skáče do náruče, takže si převezmeme medaili společně, není nad to si ve stavu, kdy vidíte všechny svatý, chovat 16 kilo :-). 
Jsou tam všichni kamarádi, gratulují mi, mám radost, že jsem to zlomila a nezlomila přitom sebe. Byť je čas mnohem horší, než jsem plánovala, jsem na sebe pyšná. Počasí si pohrálo s mnohem většími borci, spousta chlapů dobíhá za mnou, takže není důvod věšet hlavu. 
Potácím se po chvíli do sprch. Tam je Jana a další holky, zjišťuju, jak moc dobitý mám nohy a že teplá voda teče čůrkem. Prý mám modrý rty. Je mi kosa. Snažím se nějak opláchnout a oblíct. Jako někdo, komu pár hodin usilovně bušili bambusovýma tyčema do stehen a pak ho vypustili mezi lidi, se potácím k dětem. Uprostřed trávníku u oválu konečně cpu Kačence prso. Desetihodinový půst je u konce (pro mě, K. samozřejmě mezitím něco jedla). Ta úleva! 
A pak už jen socializace, pošťourat se v obědu, znovu nakrmit (deficit bude K dohánět - k mé radosti - celý zbytek odpoledne), dojít si pro normální pivo, Zkouším zjistit, kolikátá jsem doběhla. Nikdo nic neví, tak spíš z legrace, než čehokoliv jinýho, prosíme s Honzou Buba, aby nám vzal diplomy a když vyhrajeme, tak vyzvedl ceny.
Odjíždíme. Chvíli poté, co dorazíme domů, mi přijde od Dvanáctky smska, že jsme oba na bedně, nic víc neví a Bubo mu to veze! Nemám ty zkratky ráda... ale LOL!! 
Nechápu, proč někdo bere drogy. Já se rochním v totálním endorfinovým rauši už skoro osm hodin, a je to super! I když chodím po schodech pozpátku, bolí mě všechno včetně rukou, nejsem schopná se najíst a nejspíš jsem si přivezla nějaký ten úpal smíchaný se svalovou horečkou... Je mi skvěle! 
Běhejte!
Bude vám taky skvěle!
(A za rok (snad znovu) na Brdský - tentokrát třeba i v lepším čase!)

pátek 10. dubna 2015

Na plný Brdy

Zítra. Se. Ukáže.

Uf.

Jojo, před víc jak rokem jsem se nechala slyšet, že Brdská stezka 2015 je moje, že to prostě dám a bastafidli. Jedna věc je něco takovýho vykřikovat s pětiměsíčním břichem a druhá si pakovat den předtím a necelých deset měsíců po akci Rozdvojení batůžek směr Mníšek pod Brdy. On to totiž není ledajaký závod. První poporodní vůbec a druhé ultra. Ach já bláznivá! Já se na to totiž strašně těším. A taky se hrozně bojím.
Protože má být teplo... protože vím, že jsem dala přípravě vše a možná ještě něco navíc, co v daný situaci můžu... protože si věřím... protože se předem bojím, že budu zklamaná... že začne bolet kyčel... koleno... cokoliv. Že že že...

Ideální situace zabavit se vytvářením playlistu. Už před časem jsem slibovala, že dodám ten aktuální. Takže tady je: zbrusu nový, brdský playlist. Vřelé díky patří běhací kamarádce, babické Renatě, na kterou jsem se - ostatně jako vždycky předtím - mohla obrátit o radu. Její tipy jsou skvělý!
Zbytek je zrecyklovaná, často tucavá a popová průměrnost, ze který se fajnšmekrovi zvedne kýbl. Mně se na to dobře běhá. To jen, že jste byli varováni! A protože doma už hudbu, která by se líbila mně, nemám nárok pouštět, a protože jsem se dostala už do stejnýho stádia, jako chudák Marge Simpsonová (určitě si na ten díl vzpomínáte: Homer s Bartem odletí na údajné předávání Nobelovy ceny Šášovi Krustymu do Evropy. Líza je zdrcená, protože to ona má přeci letět do Švédska, ne dutohlav Bart, a tak ji Marge odveze na umělecký tábor. Po týdnu pro ni přijede a Líza je zoufalá. Na odjezdu říká Marge: "Na táboře jsme dělaly tolik úžasných a stimulujících věcí! Hráli jsme divadlo, četli poezii, poslouchali hudbu!" Marge: "V autě máme spoustu cédéček s hudbou! Tohle nazpíval Maggiin oblíbený zpěvák Roofie!" zastrčí cédéčko do přehrávače: Chceš-li mít zdravý chrup jabko chroupej chrupy-chrup... a nadšeně se s Maggie pohupují do rytmu...), kdy jsem se dneska přistihla, jak si při ranním poklízení nadšeně prozpěvuju jeden z Madlenčiných nesmrtelných šlágrů,
nemůže se nikdo divit, že se těším i na to, že si pár hodin poslechnu hudbu, která mě tak či onak baví. Jako bonus u toho na mě nebude nikdo ječet, že se mu to nelíbí, ať to vypnu a pustím Jóžina z bážin. Hurá!

Sia - Elastic Heart
Edwar Sharpe & The Magnetic Zeros - 40 Day Dream
Airplanes - I Want You Back
George Ezra - Budapest
Years & Years - King
George Ezra - Blame It on Me
Years & Years - Take Shelter
Loch Lomond - Wax and Wire
MFÖ - Milli Park
Awolnation - Sail
Glend Hansard a Markéta Irglová - When Your Mind's Made Up
The Jezabels - Easy to Love
The Jezabels - A Little PieceToba - 4 Trails
Shpat Kasapi - Valle kosovare
Kodaline – Honest
Of Monsters and Man - Crystals
Of Monsters and Man - King and Lionheart
Of Monsters and Man - Little Talks
Snow Patrol - In The End
Awolnation - Not Your Fault
Antonio Banderas & Los Lobos - El Mariachi
Taha, Khaled, Faudel - Abdel Kader
Tarkan - Sevdanin Son Vurusu
Tarkan - Adimi Kalbine Yaz
Woodkid - Run Boy Run
Avicii - The Night
Avicii - Hey Brother
Avicii feat. Aloe Blacc - Wake Me Up
Rise and Shine
Loreen - Euphoria
Avicii - The Days
Anna K - Noc na zemi
David Guetta - Titanium
Example - Midnight Run
Fun - Tonight We Are Young
David Guetta - Lovers On The Sun
Gnarls Barkley - Crazy
Gotye - Somebody That I Used To Know
GusGus - Over
Lana Del Rey - Video Games
Nelly Furtado - Forca
Nightwish - Bye Bye Beautiful
Nightwish - Amaranth
Nightwish - Last of the Wilds
P.O.D. - Alive
Robyn - With Every Heartbeat
Ruslana - Wild Dance
Sunshine - Vicitm Is Another Name For Lover
Sunshine - Lower Than Low
Edward Maya & Vika Jigulina - Stereo Love
Amazing Race Theme
Shakira - Waka Waka
Eiger Ultra Trail Anthem
A na závěr dvě, který jsou horší než hrozný, ale vždycky mě 100% rozesmějou a to se počítá
LMFAO - Sexy And You Know It 
Gunther Pleasure Man - Ding Dong Song

neděle 5. dubna 2015

Dvanáctero krkavců...

...mělo jednu maminku

A o té si, milé děti, dneska něco povíme.

Když se narodíte jako holka, existuje poměrně slušná pravděpodobnost, že v určité fázi života se z vás stane maminka. Když se narodíte jako holka, je už míň pravděpodobný, že až se z vás stane maminka, budete chtít mezi všemi těmi činnostmi, jež najednou a naprosto nečekaně (navzdory měsícům pečlivé přípravy) ovládnou váš život a slovník, navíc ještě běhat.Většinu bdělého času (a že ho najednou bude víc než je vám milé) totiž budete trávit v potravinovém trojúhelníku dovnitř-ven-doba_mezi_tím (známé též jako: "Proč proboha nespíš? Spi! Nespí už moc dlouho? Je v pořádku? Neměla bych se na něj/ji jít podívat?" a "Nebreč! Prosím tě, nebreč!!"). Jestliže spadáte do téhle množiny, gratuluji! Věřte mi, že navzdory pocitu, že jste se ocitly jakožto představitelky mimozemského druhu na planetě obydlené nechápavými stvořeními, v tom nejste samy. Je nás víc. Je nás mnohem víc. A víte, co je na tom nejlepší? Naše řady se statečně rozrůstají!
Čemu neutečete? Skepsi a odrazování. Řečem o tom, že jste špatná matka, když si nedokážete odpustit takovou zbytečnou aktivitu, jako je běh. Zděšeným řečem o tom, že doktor(ka), fyzioterapeut(ka), soused(ka), popelář(ka)... někoho jiného běhání po porodu, nota bene s kočárem, těžce nedoporučuje, protože a)... b)... c)... (v téhle chvíli už stejně nebudete poslouchat, ale většinou jsou to řeči o povoleném pánevním dnu, inkontinenci, povolených břišních svalech, relaxinu vířícím vaším krevním řečištěm atd. atd. Nic, co by se nedalo s trpělivostí a cvičením překonat).
Co vás bude vytáčet? Další hromady řečí o tom, že byste se měla soustředit na děti a ne na závodění, protože děti rychle rostou a že byste měla radši odpočívat, když máte tu možnost a ne se ještě ničit běháním (a na co si potom stěžujete, když máte sílu chodit běhat?), že to pro dítě při běhu v kočáru je přinejmenším smrtonosné, že jste prostě egomaniakální ješitná ženská a Barnevernet na vás.

Co s tím budete dělat? Nic. Necháte okolí, ať si říká, co chce a věří, čemu chce. Neplýtvejte energií na ty, kteří nikdy s dětmi neběhali, ať už proto, že to bylo mimo jejich schopnosti nebo priority. Nemá cenu se ospravedlňovat, protože neděláte nic špatného. Naopak. Jsem přesvědčená, že vyběhaná máma, je lepší máma, jelikož když už máte tu potřebu mezi plínama, krkancema a spánkovým deficitem ještě běhat, pak vám bude stoprocentně líp po doběhu, než před ním. Posilování středu těla je sice vopruz, ale je vážně rozdíl mezi tím, když sebou na koberci plácáte jako vyvrženej vorvaň a když to neděláte (jak ráda bych byla, kdyby nebyl!). O posilování pánevního dna co nejdřív po porodu jsem už psala, to víme, to děláme, protože počůrávat se ve třiceti nikdo nechce (nebo snad jo?). Pokud nemůžete chodit běhat sami, určitě investujte do běžeckýho kočárku. Jasně, dá se běhat s čímkoliv, ale ten běžecký vám umožní normální krok, na který jste zvyklá, šestnáctipalcový kola uberou na síle, kterou musíte vynaložit, abyste ho před sebou strkaly a samozřejmě jsou koncipovaný tak, že jsou výrazně bezpečnější pro dítě. Stojí to za to. A dělají se i pro dvojčata (*mrk, mrk*)!

Ve chvílích, kdy budete mít pocit, že přes to všechno jste v tom sami, sáhněte po knize. Jak známo, kniha je nejlepší přítel člověka a tahle kniha zase všech "dalších uběhaných maminek":
 Narazila jsem na ni náhodou a je vtipná, čtivá, plná obecně platných pravd, zkušeností, rad a každé jedné z nás (a ještě vám o ní a jejich merchandisu něco víc napíšu).

Věřte si. Věřte svému tělu a nezapomínejte, že ten superstroj dokázal vypěstovat během pár měsíců novou, naprosto dokonalou lidskou bytost. Dokázal ji přivést na svět a velmi často ji dokáže i několik dalších měsíců saturovat jídlem i pitím. Je to perfektně fungující soukolí, tak jak by mohlo nezvládnout něco tak banálně přirozenýho, jako je běh?
Jde to. Jen to prostě není tak snadný, jako to bylo před dětmi. Zároveň je pravda, že kdy jindy, když ne teď? Jste paní vašeho času, vy – alespoň do určité míry – určujete, jak budete trávit čas. A já razím heslo, že je jedno, jestli s kočárkem venku jdu nebo běžím. Protože bezcílný procházení se považuju za jednu z nejstupidnějších činností, nikdy jsem se s kočárem sama procházet nebyla.

Nenechte se otrávit, nenechte se odradit. Nerezignujte. Není to nutné. Navzdory všem kolem, kdo vás o tom budou přesvědčovat. Vy to víte nejlíp. Jděte si za tím. Věřte mi, že když vytrváte, brzy za tím i poběžíte. A vaše děti vám budou fandit.