pondělí 9. února 2015

Vzhůru do hor! (část I.)

(když může P.J. rozdělit Hobita na tři díly, já můžu na dva naši šestidenní dovolenou)
aneb Velký holky neblijou + Zkouším se prokopat ven (v přezkáčích) + Do hlavy ne! = první polovina vysokohorské rodinné kroniky

Letní dovolená se u nás nekonala. Jednak proto, že Kačenka první tři měsíce prořvala a Madlenka řvala solidárně s ní, což dostávalo apokalyptický rozměry obzvlášť při jakékoliv snaze o transport kamkoliv (každá výprava ven končila v slzách pro všechny zúčastněné) a druhak kvůli tomu, že na chleba je třeba vydělávat.
Když se vydělalo na chleba, ukázalo se, že děvčata nadále drží řvací basu a Kačenka nám klidný přemísťování rozhodně nehodlá dát zadarmo.
V listopadu koupila kamarádka April s rodinou penzion ve vesničce Niedernsill kousek od Zell am See. No tak sakra, kdy jindy už bychom měli někam vyrazit? A co víc si normální smrtelník může tak přát, než mít kamarády, co mají penzion v Alpách? No jasně, to, že bude vaše hlídací babička souhlasit s tím, že s vámi pojede a sejme vám tak z beder tu náročnější z ratolestí.
A protože se štěstí občas unaví a sedne na prvního vola po ruce, měla jsem tu kliku, že všichni kolem souhlasili, Kačenka přestala ječet v autě a my se mohli poslední týden v lednu nalodit a vyrazit na Budějice, Vávro, na Budějice!

Sobota - na palubu!
Sranda začala už před odjezdem. V pohodě dorazíme k mamce, T. namontuje rakev na střechu a já začnu cpát nekonečnou řadu tašek s jídlem do auta. Když teď napíšu, že ve chvíli, kdy je rakev na střeše, nejdou zadní dveře oktávky kombíka tak docela zvednout, bude asi jasný, co následovalo. Nejdřív jsem se knockautovala o zamykání uprostřed. Odvrávorala jsem na plot a sesula se k zemi. Muž mě litoval. Podruhé jsem to vzala o hranu, to už mě litoval méně a když jsem se do třetice nabodla o roh, prohlásil cosi o tom, jestli není na čase to buď udělat pořádně nebo vůbec.
Porušili jsme všechny fyzikální zákony a narvaly do přeplněného japonského metra dalších šest tašek. Mít auto zástěrky, dřeme je stoprocentně o zem. Nechala jsem se zapresovat mezi autosedačky dětí, nohy si ležérna hodila na středovou opěrku (obě podlážky pod dětma byly zarovnaný v tu dobu ještě úhledně naskládanýma taškama, krabicema s jídlem a pytlema s hračkama) a naivně počítala s tím, že nejdýl za dvě hodiny mě z týhle pozice maminka vysvobodí a prostřídáme se.
Když jsem psala, že nám K. nedala to ježdění autem zadarmo, mám tu dovětek: děti jsou prohnaný
bestie a když už máte pocit, že máte vyhráno, přijdou s něčím, čím vám ten samolibej škleb setřou z ksichtu jak zpocený okno. K. se jala při pohledu na vedle sedící babičku ječet jak siréna, do pěti vteřin se přidala Madla, která předtím ječela, že nechce sedět vedle mě, ale vedle babí a mně nezbylo, než se na první možný zastávce vpresnout zpátky.
Po sedmi hodinách týhle taškařice jsme přistáli u Aprilovic na parkovišti. Vypotácela jsem se ven. Posledních pět hodin jsem přemítala, jestli pobliju děti nebo ty dva šťastlivce, co seděli v první třídě. Bylo mi zle. Bylo mi fakt hrozně zle. V hlavě mi armáda permoníků těžila šedé buňky mozkové a žaludek stávkoval natolik, že jsem od jedenácti nic nejedla a to ve mně běžně samohyby všeho druhy probouzí Pavlovův reflex vypěstovaný na školních výletech, jejichž nejlepší součástí bývala svačina. Jakmile se se mnou dá něco do pohybu (vyjma kolotoče), dostanu hlad. Většinou si první polovinu svačiny sežeru na prvních dvaceti kilometrech libovolně dlouhé cesty. Druhou do hodiny, a pak něco k zakousnutí somruju co druhou benzínku. (Ano, je mě podstatně snazší šatit než živit.) Tentokrát to bylo všechno jinak.
Navíc místo, abych se věnovala oblíbený části dovolený: zabydlujeme se a zkoumáme, kde jsme se to ocitli, jsem se motala jak vítr v bedně a snažila se nějak udržovat děti v neřvacím módu a sebe ve vertikální poloze. Ani jedno se mi moc nedařilo. K. jsem ještě jakš takš zvládla připravit na spaní. Pak se do mě dala taková zima, že jsem si v mikině natažené přes pyžamo a s kapucí na hlavě a v tlustých fuseklích zalezla pod dvě peřiny a zbaběle usnula dřív, než mi T. šoupl do pelechu Madlu.
O tři hodiny pozdějc jsem se vzbudila zpocená jako prase v přetopeným pokoji. Měla jsem hlad jako vlk. Svět byl hned růžovější. Za oknem měsíc osvětloval sněhem zapadaný hory tyčící se na opačný straně údolí. Kousek od nás zářil kostel a vánoční strom. Optimisticky jsem zhluboka vydechla. To nejhorší máme pro tuhle dovolenou za sebou.
A pak mi došlo, že se nějak musíme dostat domů.

Neděle - Wonnovou doma nemáme
Ráno mi bylo tak dobře (čti neumírala jsem jako o pár hodin dřív), že jsem se sbalila, nechala si od R. poradit kudytudy a vyrazila se proběhnout. První vesnice se ukázala být i na další dny prokletou, protože v ní prostě nejsem schopná najít tu správnou odbočku, resp. vždycky uhnu někam jinam a tudíž mi během prvního pobytu zjevně místní rybník zůstane utajen. Nedotčený sníh nemá chybu. Pobíhám jenom chvilku, žaludek po včerejšku zjevně ještě neopustil veškerý revoluční elán a nakonec se stočím brzo zpátky k provizornímu domovu. Cestou ještě okouknu místní kravín, který vypadá jak náš skanzen a zjistím, že jsem nastoupala metry jak u maminky v Polabí. Herdek, tak kudy do těch kopců?
Odpoledne sbalíme holky, lyže a vyrazíme pěšmo na místní dětský vlek, kde se má odehrát Madlenčina lyžařská premiéra. Už cestou tam protestuje, protože není dost sněhu, aby ji mohl T. táhnout na bobech. Nechce šlapat, je to docela daleko a do kopce a já už vidím, jak celá lyžařská odysea dopadne. Obouvám ji do malinkých roztomilých přezkáčů.
Naše sny o budoucí světový šampionce vzaly záhy za své. Třicet vteřin to vypadalo nadějně, pak se jí sjely lyže a bylo vymalováno. Řev, slzy stříkaly skoro až na náves, a když kolem sebe začala při zvedání zběsile kopat lyžičkama s proklatě nabroušenýma hranama, došla mému - jinak poměrně klidnému a flegmatickému - muži trpělivost. Máša ječela, že chce dolů z lyží, Tomáš ji přesvědčoval, že to musí zkoušet, načež se M. zabejčila zabejčením velikým (jak by napsal pan prof. Tauer) a to už s ní nikdo nehne. Místo, aby trénovala Máša lyžování, trénovali jsme my bicáky, tricáky a záda na Golema taháním bobů do svahu. Tak že bychom změnili disciplínu?
Ale abychom nebyli tak docela zklamaní rodiče, Kačenka odpoledne zvedla ruce a sedla si bez držení.


Pondělí - Vnitřní haranti
Když máte dvě malý děti a jen jednu hlídací babičku, nezbývá vám, než se na sjezdovce prostřídat. Na doporučení R. s V., kterého se nám dostalo předchozího večera při popíjení v jejich úžasném obýváku s úžasnými trámy a pecí, jsme vyrazili na kopec do vedlejší vsi. Je tam dvoukotva, horní část sjezdovky vypadá docela dobře, druhá polovina, která bývá tři dny v týdnu osvětlená pro noční lyžování, je nefalšovaný kriplplácek. Babička odešla s Mášou a bobama napřed, my nejdřív vyndali sáňky, pak kočár, když jsem se s ním zasekla na půli cesty a vrátila se k autu (pro velký úspěch) znovu pro sáňky, kurvovala tam má drahá polovička a marně se snažila narvat se do přezkáčů. Nakonec to (vesele a zcela bez vulgarit! haha) vzdala a dalších dvacet minut jsme se přeli o to, kdo tebe bude jezdit, jestli vůbec někdo. Nedokázali jsme se dohodnout, tak jsme šli na pivo.
Po obědový pauze jsme si vyjeli oba kopeček s Mášou na pneumatice. Tý se víc líbila pomalá cesta nahoru, než sešup dolů, tak jsme ji do třetice nenutili (byť by se můj vnitřní harant ještě rád povozil). Vnitřní harant se zjevně probudil i v mém muži, pročež jsem při původně z legrace zamýšlený koulovačce - aby teda Madlenka viděla, jaká legrace ten sníh je -, schytala pár dobře mířených ran sněhem mezi oči. Tak to ovšem, pane, ne! Hážu vám rukavici a taste!! Z velký legrace byla bitka na život a na sníh a plačící M., který mydlící se rodiče nepřišli dvakrát vtipní.
Kačenka spokojeně spala v sáních a po obligátním sněhulákovi jsme se vypravili zpátky na ubikace.
Večer jsem měla premiéru s čelovkou. R. mi půjčila relikvii V. z Afriky, bohužel mi nedovolila blikat červenozelenou variantou neplašící zvířata na řidiče, ale i tak to bylo parádní. Tma, zima, zníh. Světla vesnice jsme nechaly brzy za sebou a i když z toho bylo jen pár minut a pár kilometrů, vrátila jsem nadšená. Neměla jsem daleko k tomu, abych poskakovala jako štěně bígla. Chodit večer běhat, možná bych byla po nocích produktivnější. A co teprve, kdybych si mohla svobodně zelenorudě zablikat na řidiče?

12 komentářů:

  1. Pěkný antikoncepční článek. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cha cha, clanek, clanek: Objednas-li si pusteni nasich deti 'na volno', muzes mit i antikoncepcni dovolenou :-).

      Vymazat
    2. Advide, vážně? :-) A to jsem ještě vynechala to, že poslední půl hodinu cesty tam ječely obě a cestou domů spustily 60 km před Prahou... ;-) Ale jinak jsou naprosto zlatý a bez nich by to byla úděsná nuda!

      April: cheche :-D :-D :-D Výborná představa! Mohly byste to nabízet jako balíček!

      Vymazat
    3. Hele, vy dvě..nestrašte nebo se ještě leknu a nepřijedu :) Jinak dobrý, těším se na pokračování :D

      Vymazat
  2. .. ano ... po nocích běhat..:).. A co teprve, kdybych si mohla svobodně zelenorudě zablikat na řidiče?..:).. [to mě dostalo]
    Je vidět, že jste si to opravdu užili.. My se k April chystáme až po aprílu.. někdy začátkem května..Naštěstí nácviky lyží, bobů, sáněk.. mám za sebou.. Ovšem, jako potenciálně budoucí děda:) vzpomínám.. a učím se, kde se dá...
    Ať to běhá! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby sis chtěl někdy potrénovat, oprášit dovednosti a tak, víš, kde moje děti najdeš :-D Tak to se hezky po ročních dobách prostřídáme, my už hledáme nějaký pěkný letní termit ;-)

      Vymazat
  3. takový krásný mimčo přeci nemůže ječet :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přijeď! Půjčím! Přesvědčíš se! ;-)

      Vymazat
  4. Paráda, krásná dovolená, ale ještě že už nemám malé děti :-))) Na to bych už asi neměl nervy :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale měl :-D Ony se pak na tebe začnou zuby, pusinkovat tě a vykládat ti ty jejich dokonalý nesmysly a tobě je naprosto jasný, že bys za nic na světě neměnil ;-)

      Vymazat
  5. Neboj Jitko, nadšení a výdrž budou odměněny, tato negativa dětského věku budou cca za 20 let zapomenuta a na horách si už jen nostalgicky povzdechneš, že je škoda že už s tebou děti na hory nejezdí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jen doufám, že i za dvacet let s náma budou holčičky na ty hory (už zase) chtít jezdit :-) (Hlavně ať tu za těch dvacet let všichni zdraví jsme)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!