pondělí 28. prosince 2015

Až příliš viditelné hranice

Když si musela před nějakou dobou Anna Frost kvůli zdravotním potížím udělat pauzu od běhání, uvědomila si, že má zásadní problém: je běžkyně a běhání tvoří všechno, čím je. Nemá nic dalšího. Když nebude běhat, nebude nikdo. A tak začala s umem flerovské tvořilky dělat šperky, které si můžete dokonce i koupit.
Fenomenální Kilian Jornet má zjevně podobný problém. Je absolutní špičkou ve svém sportovním odvětví, jeho jméno má prodejní sílu, měl vlastní seriál o běhání, točí dokumenty, nicméně to očividně jeho kreativnímu duchu nestačí. Kdepak. Bohužel se však nevrhl na šperkařství (paličkování, zavařování, pěstování bonsají...), nýbrž na psaní. Pokud by si jeden myslel, že drsné recenze jeho prvotiny ho od dalších literárních počinů odradí, mýlil se. A jestli jste si v nedávné době Neviditelnou hranici, druhé dílko z pera tohoto skialpinisty a ultratrailisty, pořídili, nebo vám je přinesl Ježíšek a doufáte, že se konečně něco dočtete o běhání, mám pro vás hned na úvod nejužitečnější radu, jakou můžete ve spojitosti s tímto titulem dostat: vyhrabejte účtenku a jděte tu věc vrátit dřív, než bude pozdě. Protože tam, kde je Anna prů-měr, je Kilian prů-ser.


(s. 119) Každé odpoledne během dlouhých hodin ticha píšu do sešitu, abych se zaměstnal. Nesouvisle, bez chuti, bez obsahu... a pak to vydám a ti debilové si to koupí!! 
Není nad to, když má autor tak silnou sebereflexi a ještě se s ní pochlubí v díle samotném.

Neviditelná hranice vyšla v originále v listopadu 2013 a o jejích mohutných kvalitách svědčí mimo jiné i to, že se dodnes nedočkala překladu do angličtiny (kdo se trochu na knižním trhu pohybujete, víte, co to znamená). Jestliže jsem o první knize psala, že je to snůška pseudofilosofických, rádoby lyrických žvástů proložených nějakým tím běháním, která nervózně přešlapuje na prahu a není schopná se rozhodnout, čím vlastně chce být, pak vězte, že Neviditelná hranice je esencí všeho špatného z Běhej nebo zemři.
Před tím, co máte v rukou, by vás měl varovat už přebal. Obvykle se na jeho zadní straně objevují krátké výkřiky z pochvalných recenzí z různých periodik. Tady však nic takového nenajdete, kdepak. Pochvaly na zadní straně totiž směřují ke Kilianovi samotnému. Něco tu neštymuje? Tak se chyťte pevněji, protože pojedeme z kopce: KJ se tentokrát pustil do fiktivního žánru. A to, co stvořil, je 183 stran kvalitativně na úrovni patnáctiletého přemýšlivého středoškoláka, který rád čte (jeho oblíbené jsou Čtyři dohody, Jonathan Livingston Racek a všechno od Paola Coelha; taky jednou přečetl Sto roků samoty a pokusil se prokousat se Foucaultovým kyvadlem, takže si je jistý, že ví, jak má kvalitní literatura vypadat), má pocit, že je velký, nepochopený intelektuál a kypí v něm pocit, že až se dostane na jednooborovou filosofii na FF UK, změní chápání světa.

Co vás tedy čeká? Úvodní dvě kapitoly jsou biografické a jsou to jediné, co má z knihy smysl číst. Místy je výpověď natolik autentická a silná, že mu ten balast, v němž se skoro ztrácí, budete ochotni i odpustit. Ve chvíli, kdy se dostane k syrově surovému popisu úmrtí Stéphana Brosse (+ 17. 6. 2012), k pocitům zmaru a zoufalství, které jej od té doby pronásledují, a výčitkám, jež mu nechtějí dát pokoj, zatají se vám dech. Ano! On to dokáže, tentokrát to bude stát za to.
Ale ono ne. I Kilianovi doma nejspíš říkali, že v nejlepším se má přestat a on je vzal při psaní Hranice vážně. Sice mu děsně vadí, že se z něj stal celosvětový fenomén, kterého poznávají, kamkoliv přijde (nějak se mi to nechce věřit, možná u nich na vsi, ale žádný Nadal nebo Messi fakt není), nicméně se mu ani v nejmenším nepříčí, že mu publikují knihy jen kvůli tomu, kdo je (jinak by se tohohle muselo prodat ještě míň než antologie estonské poezie z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století).
Po úvodu začíná fiktivní literární peklo, zbudované na reálných pilířích. Hlubokomyslné pasáže a výkřiky do tmy vyplňují masturbační fantazie o tělech ruských horolezců. Přes všechna univerzální témata (hledání sebe sama a cesty, kterou se má vydat, když si v pětadvaceti ve svém sportu splnil absolutně všechno, co si splnit chtěl a de facto nemá přímou konkurenci) a potenciál, jež skrývají, je výsledek naprosto útrpný mišmaš. Pro koho vlastně píše? Není to o sportu, není to o cestování, nemá to žádný přesah. Je to mlácení prázdné slámy, po tisící omílané vyprázdněné rádoby duchaplné fráze s hlubokým poselstvím. Postupně se vám při čtení vkrade do mysli neodbytná představa Kiliana, kterak se úporně snaží sepsat zeštíhlenou verzi de Saint-Exupéryho Citadely pro sportovce, v níž by si magický realismus podával ruku s postmodernou.

Ha ha.

Jsme odsouzeni k smrti nebo k životu? Až do dnešního dne jsem si tuhle otázku nepoložil, ale teď začíná dávat smysl. Všichni jsme odsouzeni k smrti. Nikdo nemůže smrti uniknout. Můžeš být ten nejbohatší, nejzdravější, nejsilnější, je to jedno. Všichni skončíme stejně: sami v jámě, jenom kůže a kosti. Ale co nám zůstane, bude to, co jsme prožili. Emoce, lidé, to, co jsme se naučili, a to, co jsme dokázali dát jiným. A to je rozsudek života. Žít je tak jednoduché, ale zároveň tak těžké. Existovat, každý umí existovat, ale žít? Je každý schopen žít? (s. 171)

O čem, že to vlastně je? Kilianovo alter ego se stejně jako jako autor sám vypořádá se ztrátou, pije, paří, šuká všechno, co se nechá (béé), snaží se zapomenout a nedaří se mu. Seznamuje se s tajemnou Švédkou, teda pardon, Slovinkou, odjíždí s ní k ní do hor, tam běhají a šoustají a on je děsně oduševnělý a nakonec odjíždí se slzou v srdci a trnem v oku (nebo možná obráceně) do Tibetu, kde se chce pokusit vylézt nalehko s lyžemi na nějakou horu. Pokud nejste horolezci nebo skialpinisti, nic vám to neřekne, takže to není třeba moc řešit. Prostě odjede do hor, které mu slouží jako další platforma dalších děsně hlubokých žvástů. Setkává se s tam s Rusem a (tuším) Amíkem a spolu tedy podniknou výstup na onu horu. Toť vše. Nic dalšího se tam nestane.
Děsivě chytré a objevné myšlenky jsou kromě sáhodlouhých vnitřních monologů a úvah servírované v pocitově ještě delších dialozích, které jsou tuhé jako hovězí plátek doplňující ve školních jídelnách koprovku s vejcem.

"Svoboda je iluze," řekl Alexandr, který si k nám přisedl, aniž bychom si toho všimli. "Svoboda končí v okamžiku, kdy uděláme nějaké rozhodnutí. Do té doby ano, jsme svobodní, máme svobodu volby. Ale jakmile začneme přemýšlet, ztrácíme svobodu, protože děláme rozhodnutí a ta předurčují naše činy. Ale když přemýšlíme, tak taky nejsme svobodní."
"Tomu nerozumím," podotkl jsem (já taky ne). "Když přemýšlíme, nejsme svobodní. A když nepřemýšlíme, tak taky ne? V čem tedy spočívá svoboda?"
"Skutečná svoboda spočívá v nevědomosti. Podívej, nejhorší na vojně není pobyt tam, to je nesmysl. Nejhorší jsou návraty, na konci vojny, po odchodu z armády... Čím lépe něco známe, tím méně jsme svobodní, protože o to víc automatických reakci si vytváříme. Znalostmi si stavíme svou vlastní hradbu návyků."
"Takže myšlením se nedá dojít ke svobodě?"
"Ano, ale je to těžké. Jsme svobodní, když jsme schopni vyhnout se svým automatismům. K tomu je nutné přestat věřit ve věci, které jsme pokládali za dané." (s. 107-108)

Postavy si toporně přihrávají a místy krkolomný překlad a ledabylá redakce jim rozhodně neprospívají. I tentokrát se o překlad z katalánštiny (za což stejně jako u předchozího titulu naprosto upřímně tleskám) postaral Vít Klouček, redakce jde pak na vrub Tomáše Dimtera. V textu zůstalo navíc po hříchu obrovské množství vykřičníků, které však čeština nesnáší zrovna dobře a máte tak permanentní pocit, že na vás někdo křičí.

Jedno prvenství však knize nemůžu upřít: je to suverénně nejhorší kniha, jakou jsem v letošním roce přečetla (a že čtu hodně bizarní věci).

Kilian se rád prezentuje jako milovník přírody, jenž s ní chce žít v co největším souladu, nezatěžovat ji, neškodit. A tak mám pro něj na závěr (opět) jednu radu: Kiliane, buď ekologický a nedopusť, aby kvůli tvým blábolům museli pokácet byť jen jediný další strom. Běhej a proboha, už nic nepiš! Země ti bude vděčná.

sobota 26. prosince 2015

Šťastné a veselé...

...doufám, že jste všichni pod stromečkem nalezli aspoň takovou pěknou vintage carreru 911, jakou velociraptor donesl našemu ježíškosaurovi do (na poslední chvíli, čtyřiadvacátého ráno dělaného) Betléma.
(Protože o dárcích to pochopitelně přeci vůbec není.)

A pokud je toho rodinného štěstí na vás během svátků klidu, míru, chaosu a přemíry vaječňáku trochu moc, chce to něco lehkého na odreagování a třeba i pobavení. My se doma při vymýšlení bavili skvěle, aby se ukázalo, že opět svým čtenářům prostě nerozumím:


Příště to bude zase chtít asi něco lehčího, chápání vkusu mytické bytosti zvané běžný čtenář mi totiž evidentně stále ještě uniká (stejně jako ta carrera pod stromečkem).

neděle 13. prosince 2015

Vánoční příběh o Závisti

Kdo byl někdy na dovolené na jihovýchodě Evropy, případně pokračoval dál do někdejšího Orientu, musel si dříve či později všimnout modrých očiček, o který tam zakopáváte na každým kroku: visí na zpětných zrcátkách v autě, lidi je nosí u sebe a na sobě, jsou zazděný do fasád domů a samozřejmě k dostání v každým stánku a obchůdku.
Jo, přesně o těch mluvím. Jsou to ochranný amulety, který chrání před kletbou hasad, před uhranutím závistivýho pohledu. Závist se těžko přemáhá, kdo ji někdy zažil, ví, že je to pěkný svinstvo, s nímž se jen těžko bojuje. Na druhou stranu my, co více či méně, blíže či dále, běháme, víme, že hromada věcí, se kterou se blbě bojuje, se dá s trochou úsilí většinou docela solidně přeběhat.
Mavi boncuk, nebo-li modré oko, jak těmhle amuletům říkají v Turecku, mám sice v obou autech na zpětných zrcátkách a dokonce i na klíčích od bytu, nicméně sichr je sichr a já se proto rozhodla pojistit proti téhle kletbě (minimálně) pro příští rok tím, že se Závistí prostě a jednoduše vyběhnu. Nebo spíš na ni.

Před pár týdny mi Tučňák psala na gtalku, jestlipak taky jedu na Závist, že s I. jsou přihlášené a ať určitě neváhám, že to organizuje Honza Bartas se Zuzkou Urbancovou a že to bude parádní. Chvíli jsem na to koukala, pak jsem si chvíli psala s velícím můstkem, a pak už se jen přihlašovala a začínala se těšit. V rámci těšení jsem podnikla poměrně riskantní krok, kdy jsem vystavila zkoušce nejtvrdší mé přátelství s Madlenkou V., spolužačkou z našeho obskurního oboru, neboť jsem se jala přemlouvat jejího pana manžela, aby běžel taky, že to prostě bude pecka, a když už chce běhat přírodou, tak tohle je ideální začátek (na svou obranu mohu říct, že mi to nedalo vůbec žádnou práci). Svojí Madlence jsem zajistila all inclusive víkend u babičky bez otravných rodičů a ještě otravnější malé sestry za zadkem a T. tak ubyl krk na hlídání. So far, so good.

Kdo má děti školkou, školou či jakýmkoliv jiným kolektivem povinné, ví, jak to doma od září do června vypadá. Obvykle je minimálně jeden člen domácnosti na hromadě, přičemž se bacily vesele předávají a do toho se z onoho kolektivu (a všech ostatních) tahají další, ježto se vesele mísí, mutují a dříve či později prostě postupně skolí všechny. Tentokrát jsem se ocitla na řadě já. Jak jinak. Týden před závodem přestávám decentně posmrkávat a z rýmičky je rázem přes noc rýma jak prase s kašlem, že kdyby měli v plicním sanatoriu poslední místo a někdo odtamtud mě slyšel chrchlat, Dejdar by musel volky nevolky vyklidit skříňku. Zároveň ovšem všichni, kdo mají doma děti školkou, školou či jakýmkoliv jiným kolektivem povinné, ví, že na nějaký marodění nemáte nárok, čímžtopádem prostě nemarodím a stav vesele ignoruju. Dál běhám (pravda pomaleji a čím blíž je neděle, tím i méně, což ovšem dělám před každým závodem), dokonce se i zúčastním předvánoční hospody s kolegy, kamarády a novými spřízněnými dušemi přátel piva s lehkou závislosti na běhání, jinak známými také jako IThinkBeer(.com) nebo-li ITB. Sesypou se tam na mě dárečky, stojím jak solný sloup, neb já přinesla pouze sebe, ale naštěstí se veškerá pozornost záhy přenese na kolegu T-Birda, kterýžto má tu možnost okusit, jak se asi cítí člověk, který naprosto, ale naprosto nečekaně obdrží cenu, v níž si ani neodvažoval doufat (ale o které už dlouho a intenzivní sní a tvrdě maká na tom, aby mu jednou skončila v jeho dychtivých tlapách). Sám se třeba časem pochlubí, já k tomu dodám jen toto:
 :-)
(Tak se proboha hlavně nezraň!)

V pátek mám krizi, moc práce, moc stresu, málo spánku, málo prostoru na plnění povinností, sliby chyby, prostě je toho moc. V sobotu padnu. Ani nevím po jak dlouhé době si jdu ve chvíli, kdy K. po obědě usne, lehnout. Panikařím a maluju čerty na zeď. To bude zítra utrpění. Jaj, to bude ale bolet. Do večera se jalově motám po bytě, večer balím dárky, piju pivo, poslouchám konec Žítkovských bohyň, nechávám je v sobě rezonovat a jdu brzo spát. Rezignuju na roli workoholický perfekcionistky. Aspoň na jeden víkend. Je to podezřele příjemný. A asi to bude těžce návykový.

Ráno vstává K. brzy a já nuceně s ní. Hudební motiv dne je nastolen záhy. Je jasný, co mi bude hučet celý závod v hlavě. Vrcholem mateřské demence je to, že mi ten výběr nepřijde až tak špatný.

Ehm.

Po osmé balím věci a vyrážím. Jako spořádaná manželka beru oba pytle s odpadky, přičemž mi nezbývá volná ruka na bundu, kterou zapomínám v předsíni. Jak velká sociální pracovnice to je, zjistím, jakmile se podle své gpsky pro chudé promotám do Lhoty, kde po chvilce blondýnovitého kroutění volantem parkuju hezky u startu, strategicky proti toitoikám (ano, VELMI strategicky, když se tam pak chcete po závodě převlíknout...).
Gpska podle Ládi Hrušky
Stoupnu si do dlouhé fronty bičované ledovým větrem na startovní čísla a čipy a zjišťuju, kolik známých tu je - kromě těch, o kterých jsem věděla (promrzlý, propocený T-Bird, který běžel na start z domovských Vinohrad, Iva, Tučňák, Evžen a někde i Michal, kterého objevím až v cíli, i Jirka, Michal ze čtvrteční hospody a dokonce i běžec v sukni, s nímž jsme se hezky tahali na JUTu, a který tam udělal hromadu krásných fotek). Jsou tu i organizátoři, čip mi poté, co zdárně ve frontě neumrznu, jenom promrznu, předá čerstvá vítězka P100 (což se vám jen tak někde nestane), a protože jsme změkčilí floutci, zalezeme si s T-B. a posléze i s Tučňákem a Ivuš do auta, pouštíme na sebe topení a snažíme se přestat klepat a nezmrznout. T-B. v duchu našeho spolku nasává svařáky a čas do startu (na který se nám z toho vyhřátého klobouku ani trochu nechce) příjemně uplyne. Padne pár heretických návrhů, jestli nepojedeme radši někam do hospody, případně se nepodíváme na dvě krabice plné lahví vína, co T. nakoupil den předtím na šťastné, veselé Vánoce plné lihových tradic a zvyků, nicméně navzdory všemu a všem přeci jen ve čtvrt na jedenáct poskakujeme na konci chumlu a čekáme na start.

Proslov byl podle toho, co psali na FB závodu, vtipný, zadní řady (čili my) měly nicméně smůlu a slyšely kulový. Kromě údaje 17,4 km jsem zaregistrovala už jen odpočítávání a pak už hrr na ně, bij, (ne)zabij (se)! Chvíli běžíme s T-B., ten však posléze začne hrozit tím, že mi na záda vymaluje těma vypitýma svařákama pořádnýho thunderbirda a já zbaběle v prvním seběhu prchám.
Trasa je to nádherná. Slabší je, že není moc kudy předbíhat. Je to rozdusaný singletrack (celkem běželo 288 lidí), vlevo stráň nahoru, vpravo dolů, občas se osmělím a předbíhám, ale je to hodně o hubu. Všude hromady listí, pod nima kameny. Zjišťuju, že z kopců mi to běhá furt blbě, makám, snažím se se nevyšťavit úplně, ale rozhodně to není žádný langsam piánko a stejně mě lidi předbíhají. Do kopců to je jiná, to si přijdu jako borec největší, to mi to ale pěkně šlape, to proti ostatním nefuním, to je ale v hajzlu, protože je nemám kudy obejít! Asi jsem měla být průbojnější a nechávat je uhýbat, asi určitě. Jasně, můj boj, na druhou stranu toho remcání kolem, jaký že tam nejsou ale debilní kopce, jak je to ale náročný, jak to snad ne, ještě nahoru?! bylo trochu moc. Jasně, ty kopce byly dlouhý, ale když se podíváte na profil, co jste mohli asi tak čekat? Stromovku? Nejlepší byl borec v modrým kulichu, který na mé nadšené zapřádání hovoru v kopečku, jaká to není paráda, znechuceně prohodil: "No to snad ne!" a pokusil se mi (neúspěšně) utéct. Vzala jsem si jeho hlášku osobně a utekla já jemu. A když už jsem u toho remcání, proboha, co je to za debilní nápad, brát si na takovýhle závod sluchátka, když je tam všude hromada lidí, kterým můžete snadno překážet? Já mám pro běžce s ucpanýma ušima ultimátní pochopení, jsem koneckonců jednou z nich, ale odtud potud.
Míjíme pár hloučků diváků připomínajících postavy z japonskýho hororu. Stojí, čumí, mlčí, ruce hluboko v kapsách. Zjevně jsou toho dne poněkud neklidní. Naštěstí se najde i pár takových, kteří mohutně fandí a těm za to patří veliký dík (obzvlášť červeno-zelené dvojici, která se přesouvala po trati, a dvěma holkám, které halasně fandily po druhém seběhu a přidával se k nim i jejich pes). Seběh, který končí u občerstvovačky, je něco úžasnýho, kameny, serpentýnky, nádhera. tohle se mi ovšem moc líbí. Na občerstvovačce ledová voda. Napiju se, prořízne mi krk, začnu kuckat a radši běžím dál. Nemohla být aspoň zteplalá? Já vím, když je venku kosa, není to jen tak, ale tohle bylo vážně protivný.
Další kopec už klidně šlapu, furt si říkám, že by to mělo jít pod dvě hodiny, to bych byla hodně spokojená. Okolí je nádherný, nikdy jsem v týhle části Prahy nebyla a rozhodně jsem se sem nepodívala naposledy. Těžko uvěřit, že jste v hlavním městě, kopce, les, stráně, kameny... Prostě parádní nedělní program. Pořád jsou kolem mě lidi, celou dobu, co běžíme, nejsem ani chvíli sama. Bahno je v některých pasážích rozdusaný tak, že je potřeba hodně zvolnit, ne-li úplně zastavit. Cestou je pár brodů, hned na tom prvním si naberu do boty, jak zákon káže. Slečna, co se přede mě nacpala těsně před říčkou na poslední chvíli na první kameni zastaví. Jako správný Mirek Dušín do ní nestrčím, ale silou setrvačnosti skáču vedle. Bezva. Nevadí. Je to jenom voda a neteče pod elektrárnou ve Springfieldu. Dva a půl kilometru před cílem nabírám chodce (ne do boty). Mám podezřele humoru na rozdávání, tak se rozšafně ptám jednoho z pořadatelů, který hlídá, aby někdo blbě ve vsi neuhnul, co nás ještě čeká. Prý v zásadě rovinka. Asi jsem byla příliš rozšafná, tak mu to přišlo jako dobrej fór, nebo je prostě zákeřnej, kdo ví. Takže dušu, co to dá, aby mě pak čekal sešup, kopec, sešup jako prase a údolí s říčkou mělčí než bahno na jejím břehu. Je to tam rozdusaný jak po přesunu římský armády, běžet by se to asi s vypětím všech sil, který už nemám, dalo. Přeskakuju potok jak raněná srna a snažím se přinutit popoběhnout, no tak, chceš to pod ty dvě? A víš, že ani nevím? Končíme krpálem zralým na to, abyste ho vzali po čtyřech. Jenže pokud nejste právě Prasátko Pepina a nemilujete "skákání v blátivých kalužích" (a následné válení se v nich), tak to prostě neuděláte. Drápu se nahoru bahnem, snažím se najít pár neumrtvených trsů trávy, abych nesjela po břiše (a hubě) dolů. Prý padesát metrů a dvě stě rovinka do cíle. Poučena z předchozích nezdarů kontruju, že vlk taky sliboval. Ale tentokrát je to pravda. Nahoře je fotograf, nutím se k úsměvu, z koutku mi přitom visí děsně sexy slint a běžím do cíle. Už? Nějak to uteklo. Kdyby nebyla ta zima, kdyby mně nebyla taková zima a tak zoufale se mi nechtělo čůrat, bylo by mi to až líto. Hodinky říkají, že jsem tam za 2:04:48 (oficiálně o 17 vteřin později).
Zdravím Nikie, mizím na záchod, mávám na Michala, který jí guláškovku na lavičce na hřišti s ostatními doběhnuvšími, lezu do auta, kterému se ze sálajícího potu orosí okna jak v památný scéně z Titaniku a vnitřek naplní hutný odér pavilonu opic. Kašlu na dekorum a převlíkám se. Kde mám *sakra* (ne, tohle slovo jsem vážně nepoužila) tu bundu?!? Lezu ven jenom v mikině. Fičí.
Jdu si pro polívku, pak pro čaj. A další. A další. A další. Chvíli kecáme s Jirkou, Michalem, dobíhá T-B., Iva, Tučňák. Po vyhlášení to balím a razím domů.

"Jo, muselo to být krásný, když už to opakuješ po desátý," zvedá muž hlavu od biatlonu o dvě hodiny později.

Bylo. Vážně moc. Tak moc, že si dovolím jedno zásadní prohlášení: trať ŠUTRu je pro mě naprosto zásadní, je to místo, kde jsem zjistila, že existuje něco jako trailový běhání, že se dají běhat kopce nahoru a dolů, že je v Praze příroda a les a osamělá místa a že je to super a že se mi to líbí, i když to není žádná brnkačka. A to dokonce tak, že se mi vlastně ten asfalt asi už ani nijak moc běhat nechce. Tak moc je pro mě ten okruh v Šárce přelomový. Závist je ale, když ne rovnou o třídu, tak alespoň o půl lepší. Nevěříte? Tak tam za rok běžte. Třeba ve startovním (ekologicky papírovým) sáčku najdete taky takovou krásnou odměnu:
Co ještě dodat pro ty, kdo to všechno spískali? Chvály bylo asi už dost. Vážně to byl nádherný závod, na krásném místě, organizačně určitě velice dobře zvládnutý. Pro mě naprosto božský způsob, jak strávit kus neděle. Ale z přílišné porce medu začne nevyhnutelně bolet břicho, tak něco málo z temnější strany:
Větru dešti neporučíte, to je jasný. Netuším, co by stál pronájem nějakého party nebo vojenského stanu do zázemí pro případ, že bude hnusně, ať nemusíte promrzlí, fialoví finisheři jíst (mimochodem naprosto luxusní!! Jak ta bodla!) gulášovku venku, ale bylo by to prima. Stejně tak netuším, jakým způsobem lze nebo nelze skladovat a převážet ve velkém množství nějaký teplý/teplejší nápoj. Na občerstvovačce by udělala hodně dobře. (A to máme, prosím, velmi teplý prosince a mně garmin hlásil pocitově 2,8°C, takže žádná Sibiř.) Na občerstvení byly pro konec druhé třetiny startovního pole kromě vody už "jen" rozinky. Pro ty, co běhají na gely a podobný legrace a počítají s nimi, neb (jsem se nepřeslechla a nebyl to teda podle FB stránky jenom fórek) je deklamujete, to není úplně košer.
Na FB závodu jsem viděla volání po navýšení kapacity. Proboha jen to ne!! Už těch 288 lidí bylo hrozně moc. Motali jsme se tam jak nudle v bandě, na trase nejde v sebězích a v kopcích moc předbíhat, aniž byste riskovali, že se zrakvíte, o což nikdo nestojí.

A když už byla řeč o tom ŠUTRu, co takhle přidat Závisti ještě jedno, dvě kolečka pro nás, co to prostě rychle neumíme, hm? ;-)

úterý 17. listopadu 2015

Time to Say Goodbye...

...zpíval v hitu roku 1997 slepý operní pěvec Adrea Bocelli v duetu se Sarah Brightman
U mě nadešel čas rozloučit se s mýma prvníma vyloženě trailovýma botama. Už od Kaiseru stojí alloutpeaky na balkoně a já ještě nenašla sílu je hodit do popelnice. Nejdřív jsem je tam odložila, protože děsně, ale fakt děsně po tý cestě v pytli smrti smrděly. Jsou sešlapaný a děravý a prodřený (byť jsme spolu naběhaly jen 1300 kilometrů a člověk by od bot, co stojí skoro tři a půl tisíce, teda čekal větší výdrž) a já je miluju ještě víc, než když jsme se viděly poprvé.
Začínám sentimentálnět. Ráno jsem propadla hysterii, když jsem nemohla najít buff z WS100, který mi Dvanáctka vloni v létě daroval jako motivační záležitost, abych nezapomínala, proč to všechno dělám. Je to takový můj token, který u sebe nosím, abych opravdu nezapomněla.
Jsou prostě věci, se kterými se mi loučí blbě a pak takové, s nimiž se mi loučit nechce ani náhodou. Na druhou stranu jsem se bez sebemenšího zaváhání rozloučila s některými svými běžeckými sny. Po postupně narůstající intenzitě negativní komentářů na adresu Silvy Norticy, je to tamější stovka. Nepotáhnu se do Novohradských hor, aby mě pak štval přístup organizátorů. Na to je podobných podniků už příliš široký výběr a já těch možností něco podobného ročně absolvovat budu mít minimálně. Zvyšující se masovost a počet bodů nutných k tomu, abyste se mohli vůbec do losování o místo na UTMB vhodit, mi je a priori proti srsti. Už těch 650 lidí, co běželo Kaiser, bylo dost, jak to asi musí vypadat, když na horský stezky vyrazí 4500 (nebo kolik jich je) natěšených nadšenců? Jestli se mi někdy podaří dopracovat se do fáze, kdy bych měla odvahu si na nějakou stomílovku v horách troufnout, tam to nebude. Nebo aspoň hned ne.
V síni ovšem taktéž sráti nehodlám a sny a plány mám nadále dostatečně divoké, aby si mohla široká veřejnost ťukat na čelo.

Třeba tenhle:

pondělí 2. listopadu 2015

McFarland, USA: Jak Robin Úd k bandě Mexikánců přišel

(USA, 2015, 128 min)
Režie: Niki Caro
Scénář: William Broyles Jr., Christopher Cleveland, Bettina Gilois
Kamera: Adam Arkapaw
Hudba: Antonio Pinto
Hrají: Kevin Costner, Maria Bello, Morgan Saylor, Vincent Martella, Martha Higareda, Daniel Moncada, Carlos Pratts, Chelsea Rendon, Hector Duran, Catherine Toribio, Vanessa Martinez, Carmyn Xoluv, J. Downing, Rigo Sanchez, Diana Maria Riva, Thomas Longo, Elsie Kate Fisher,Ramiro Rodriguez, Rafael Martinez, Sergio Avelar, Johnny Ortiz, Michael Aguero, Connor Weil,Eloy Casados
T: "To je nějaká Pobřežní hlídka, nebo co?" Ehm... no jo.
Filmů s čistě sportovní tematikou moc nevzniká. A když, většinou se nezaobírají něčím tak okrajovým, jako je vytrvalostní běh. McFarland, USA by pro nás měl být tedy manou nebeskou. Film založený na skutečných událostech o středoškolském týmu přespolních běžců. Navíc s Kevinem Costnerem. 
Mám ráda filmy a mám ráda běhání. Filmy o běhání mám obzvlášť ráda. Tedy, dobré filmy o běhání mám obzvlášť ráda, měla bych zdůraznit. Podle hodnocení všude možně má McFarland, USA dobrý film být. No, možná i je, pokud si potrpíte na žánrová klišé, drsného Kevina Costnera, který drží pořád stejnou masku a tón hlasu, aby se v závěru nechal o půl tónu výš dojmout a doplnil to srdečným úsměvem ve stylu Wednesday Adamsové. To vše pod hlavičkou Disneyho. Možná kdyby nebyl film kastrovaný do té míry, aby mohl motivovat děti snad už od plenek, možná kdyby si půjčil trochu té drsnosti ze skutečného místa a lidí, o nichž vypráví, nezanechal by ve mně rozpačitý dojem doprovázený pachutí pouťové klobásy zajedené tureckým medem a zalité pivem. Stejně jako poslední jmenované, ani tenhle počin mi nesedl.
Začíná to slibně. Kevin je středoškolský učitel tělocviku a trenér fotbalového mužstva, jenž neváhá kvůli udržení kázně mrštit po hvězdě týmu kopačkou a trochu mu ten samolibý hezounkovský ksicht poupravit. Na to konto si musí sbalit saky paky, přihodit do auta manželku, dospívající dceru, která vypadá tak na 17+, ale není jí ani 15 (kdo se pak může tomu Polanskému divit) a její malou sestru a spolu s přívěsem už poněkolikáté, neb je to chlapík zásadový s manýry Igora Hnízda, přesídlit za obživou a dalším učitelským postem. Tentokrát míří do žumpy Ameriky, McFarlandu někde na západním pobřeží, kde se pěstují pistácie a žije tam hromada Mexičanů nebo možná jen samí Mexičani, a kde se s rodinou usadí v domku s barevnými zdmi a vyprahlou hlínou na zahrádce.
Nastoupí do tamější školy jako asistent kouče fotbalového mužstva, aby si ho vzápětí znepřátelil. Sleduje děcka při těláku a zjišťuje, že to místním mexickým floutkům sakra slušně běhá. Se zálibou je pozoruje i jeho dcera pod zákonem, které se zamlouvá obzvlášť jedna hrana, která vypadá tak na pětadvacet. Stejně jako je uvěřitelný věk protagonistů, jsou přirozená i moudra, který vypouští z úst.
A tady je ten hlavní kámen úrazu. Příběh je sladký jako malinovka a má k realitě asi tak blízko, jako ona k opravdickým malinám. Místní vřelá komunita milých Hispánců se srdíčky na tom správném místě Kevina a jeho rodinu zbaví předsudků, přijmou je mezi sebe a ukážou jim, zač je toho rodinná pospolitost a jak tvrdě musí makat, aby mohli (bezesporu všichni legálně) dál přebývat v zemi zaslíbené a nechcípnout přitom hladem. Letmo se film dotýká témat jako jsou těhotenství nezletilých, násilí v rodinách (tady však jen v dobrém a kvůli práci, lásce, světovému míru a zákazu vyvražďování velryb) nebo působení latinskoamerických gangů.
Nicméně pamatujte, že je to Disney, takže jsou ty scény asi tak surové, jako štěňátka skotačící na růžových obláčcích s duhou na pozadí (jako za nimi, ne na jejich pozadí... i když u Disneyho jeden nikdy neví). Místo toho tu máme ráznou, ale milující mámu rodu, která uspořádá oslavu pro Kevinovu dceru. Ten ji samozřejmě vysklil, abychom tu mohli mít také téma napraveného otce, jenž pochopí jaká je jeho role (a samozřejmě se do budoucna poučí). Matinka najde v místní pedikérce přítelkyni, přestože si nejdřív myslela, že ji nejspíš napálí kulku mezi voči, aby jí mohla čmajznout tu šunku, co s ní jezdí, a prodat její holky do nějakýho bordelu v Tijuaně. Dcerunka se zamiluje do hrany, která jí samozřejmě náklonnost ve vší počestnosti opětuje (zbouchávaj se totiž jenom mladý Mexičanky, bílý holce maximálně nabídne pod otcovým dozorem rámě) a malá ségra je tam prostě do počtu asi jako jeden povinný černoch.
Tak kde je sakra to běhání? Běhání tam je. A jak jinak než prvoplánovitě šablonovitý a plný klišé. Udělejme si krátký seznam obligátních témat, která se v žánru sportovního dramatu musí vyskytovat: 
1. talentovaný sportovec, jenž se danému sportu ovšem vůbec věnovat nechce nebo nemůže Check mark symbol
2. přísný trenér, které jeho talent vidí a rozhodne se za každou cenu dotlačit svěřence k prvním závodům Check mark symbol
3. sympatický, leč nemotorný a neschopný tlouštík do počtu Check mark symbol
4. tvrdý, efektně sestříhaný trénink Check mark symbol
5. první závody - neúspěšné, přes prsty plácající a burcující Check mark symbol
6. váhání, odchod z týmu, srdceryvná řeč, návrat do týmu, ještě tvrdší trénink Check mark symbol
7. závody, ve kterých jde o všechno, při kterých se prosadí outsider a dopomůže týmu ke slavnému vítězství Check mark symbol
Přepište dějiny, máme tu další klišé nabitý film. Tenhle navíc doplňují scény připomínající křížence mezi Zachraňte Willyho, Pobřežní hlídkou a vlhkými sny E. M. Forstera. 
Celkově to prostě nestojí za moc. Jasně, je to asi jediný celovečerní film o přespolním běhu, sportu, jenžto pravidelně jako jediný zůstával na konci září v nabídce povinné tělesné výchovy na FF UK. Potenciál by tu samozřejmě byl, ale to by se museli tvůrci vydat jinou, méně vymydlenou cestou, protože ty vypulírované mexické fešáky jim nikdo nemůže věřit a snímku podráží nohy jeho vlastní bezzubost.
McFarland, USA si nechte třeba k žehlení. Že nežehlíte? Tak se na něj vykašlete úplně. A radši si znovu pusťte Unbreakable (The Western State 100)

neděle 11. října 2015

Jak holčička z Polabí vylezla na kopec a nespadla z něj

Kaisermarathon Söll - 10. 10. 2015 (42,1 km, nastoupáno 2410 m, 6:13:03)

...a jak to bylo dál?

Loučím se s Renatou a vybíháme. V davu si obvykle vyhlídnu jednu až dvě oběti, u kterých si řeknu, že ty si prostě dám, protože jsou buď prostorově výraznější nebo vypadají jako příležitostní běžci nebo mi prostě padnou do oka. Tady jsem v davu, který se přese mě (a to jsme stály dost vzadu) promptně přehrnul, nikoho takovýho nenašla. Většina "soupeřů" (ty uvozovky jsou na místě, protože s tím, co kolem mě pelášilo a mizelo v dáli, jsem skutečně soupeřit nemohla) byla výrazně starší, hubenější, svalnatější a šlachovitější než já. Všichni bez výjimky vypadali, že tohle je pro ně denní chleba, že si prostě jdou o víkendu decánko zaběhat do hor a valná většina dojem podtrhovala finisherskými tričky z vražedných skyrunningových/ironmanských/etapových závodů. A kromě nich tu byly dámy, který byste čekali tak někde v kanclu nebo na poště, a který to valily neskutečným stylem.
Běžíme po asfaltu, je to lehce z kopce, smyčka zpátky do Söllu měří 7,8 km a na jejím konci je první cut - nastavený na 50 minutách. Vůbec mě nenapadlo, cuty nějak dramaticky řešit. Podle profilu to vypadalo, že prvních dvacet se tak nějak hezky proběhneme po lehoučce zvlněný rovince a pak přijde velký kopec, seběh, druhý velký kopec a cíl.
Že to nebude tak docela na pohodu mi dochází, když startovní bránou ten den podruhé probíhám čtyři minuty před limitem a za mnou z těch 658 lidí, co mělo běžet, je jich jenom hrstka. No do háje, dyť to není až tak pomalý? Na kdejaký masovější placatý desítce bych se i s tímhle tempem uvelebila v horším případě v první polovině startovního pole. Jenže tady nejsme na masový desítce. Že bude Tour podnik pro velký kluky a holky mi došlo, když jsem se dívala na ono promo video, o kterým jsem psala posledně. Jak moc velká to bude pravda, jsem se přesvědčila záhy.
A prostoru na útrpné sebetrýznění bylo víc než dost. Protože to nešlo. Nešlo to od samýho začátku. Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Spala jsem na poměry dost, jedla, vzorně pila, nachystala si po sto letech suplementy, běhala jsem tak moc, jak jen to šlo a mnohdy ještě víc, jako ten křeček tu nastavovala jediný prudší kopeček kousek od baráku, nahoru, dolů, nahoru, dolů... a už to jelo: nemám na to, ježiš, co tu dělám, panebože ještě dvaatřicet kilometrů, já jsem zpocená, mně je zima, chce se mi spát, bože, proč nejsem v posteli? V teplý posteli přikrytá po bradu, proč tu brzo ráno straším? Co z toho mám? A do toho kolem vás v tom krpálu, který tam ale vůbec neměl být a který stoprocentně první polovina startovního pole v pohodě vyběhla, šlapou brutálním tempem rakouský důchodci, co mají lejtka jak tři sešitý jitrnice a při každým kroku na vás ty jitrnice vybafnou: a ty čumíš na co, srágorko?!
Na patnáctým je seběh, poodskočím pár dámám, který kolem mě předtím s úsměvem a v družném hovoru prošly (já lapala po dechu a nořila se dál do bažiny běžecký deprese), aby mě hned vzápětí znovu předešly. Na 19,5 kilometru je další cut. Dvě hodiny třicet. Ani náhodou mě nenapadlo, že bych s ním mohla mít problém. Šlapu do kopce, který tu (taktéž) neměl být, předchází mě další a další mamilové, soucitně se mě ptají, jestli jsem ok, asi působím svěže jak sprej na záchod. Chci si někomu postěžovat, ale moje chabá gymnaziální němčina je aktuálně ještě chabější, tak jen kývu, německy se usmívám a jako vrchol občasným povzbuzujícím fanouškům u trati děkuju. Kopec se v serpentinách táhne dál a dál. Kolem projíždí pořadatel na motorce a dodávka. Mamilové zrychlují a dávají se do běhu. Koukám na hodinky a je mi jasný, že tímhle tempem tam za 2:30 nebudu. A je mi to fuk. Ne, není mi to fuk, mám z toho škodolibou radost. No jasně, se*u na to! Beztak tu nemám co dělat. Strčej mě do tý dodávky jako běžence. A T. si pro mě s holkama přijedou, dám si jídlo, kamarádi mě ještě politujou, protože jsou to hodný lidi a já budu mít odškrtnuto. Sem už znovu nechci. Hnus fialovej. Slyšíte, já vám na to SE*U!!
Nakyseleně dupu nahoru. Promotám se staveništěm a nechápu. Hodinky ukazujou na bráně 2:35, ale nikdo mi nic neříká. Jako že mě diskvalifikujou ex post a teď mě nechaj se tu ještě mučit? Nebo co to jako má bejt? Ale lidí je za mnou ještě překvapivě dost a na občerstvovačce u kouzelný chaloupky Rübezahl mají teplou vodu a jonťák. Piju, jím nějakou energetickou tyčku a najednou je mi veseleji. Hodně lidí kolem totiž vypadá zničeněji než já (to jde?) a dlouhý barevný zástup šlapající vzhůru na vrchol Kaiseru mi dodává energii.
Nejsem poslední. Nejsem v tom sama. Jen kdyby mi nebyla taková svinská zima. Šlapu do kopce, který se schovává v mraku. Fouká studený vítr a mně se daří úspěšně zabavit hlavu na dobrou hodinu zvažováním, kdy teda zastavím a vyndám z batohu to triko? Tady? Nebo za další serpentinou?
Chvilku si povídám s paní, která běží už podesátý (ta v bílým triku je ona). Říká, že už si na to přijde stará a že to určitě zvládnu, že já jsem mladá. S tím do toho šlápne a zmizí mi z očí. Výborně! Předcházím prvního prošitýho chlapíka (ten v těch červených podkolenkách), kterej vypadá děsně atleticky a kterýmu je evidentně ouvej.
 Nebe se začíná protrhávat, mně přestává bejt až taková zima a najednou se mi to začíná líbit.
Hodně líbit. Hodně hodně líbit. Je tu krásně. Jen škoda, že není zdaleka vidět všechno. Na vrcholku je další pití a jídlo. Fedruju se, zalejvám to cukrama, poctivě koušu tablety a ujišťuju se, že teď už to bude z kopce. Všichni přikyvují. Asi věděli stejný prd jako já a nechtěli mě zarmoutit. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, kde se po kratším, mírným seběhu mohl zase vzít ten kopec?!
Probíháme horní částí lyžařskýho střediska po štěrkových cestičkách kolem vodních nádrží. Je tam spousta lidí na výletu, rodiny s kočárkama, důchodci s hůlkama, sluníčko se nesměle dere z mraků (aby nakonec usoudilo, že se na to taky může krajcvajc a definitivně zalezlo) a já se výborně bavím. Trasa nás vede menším okruhem na jehož konci se probíhá vnitřkem hospody. Nekecám - vběhnete jedněma francouzskýma dveřma a vyběhnete druhýma. Je tam moderátor s mikrofonem a hospoda praská ve švech a celá fandí. Směju se jako blahoslavená chudá duchem, už když tam vbíhám. Slyším jen fandění a ještě gestikuluju, ať koukaj přidat - hospoda div nespadne, jak se zvýší decibely. Kristepane. Rozesměju se nahlas, je to úžasný. Úžasný! Vybíhám ven jak politá živou vodou. Směju se tomu dalších pět kilometrů a ten pocit mě nese ještě hodně daleko.
Hospoda plná fandících nadšenců je ta hnědá tečka uprostřed naproti

Konečně seběh na Hexenwasser, třetí a poslední cut - na 35. kilometru a pěti hodinách. Z kopce se rozbíhám a nechávám hodně lidí za sebou. Proč neběží? To se bojí? Čeho? Cesta je široká, nahoru nespadnou a dole je najdou. Pádím dolů, co stehna dovolí. Trochu se bojím o boty, před startem jsem, decánko pozdě, zaregistrovala, že kromě fešných dír na stranách, o kterých vím, se mi udělaly na obou i méně fešné nad palci a zdálo se, že by se mohly každou chvilkou regulérně prorvat. Skončit kvůli roztržený botě by mě asi krapet nepotěšilo.
Ale boty drží, nohy drží, jde to parádně, už jen deset a jsme doma. Na občerstvovačce mají polívku a mně je krásně. To už dám, to už zvládnu. Výborně sebe samu dojímám skoro až k slzám. S břichem ohřátým bujónem šlapu dál. Přehoupneme se přes kopec a panebože, je to tady. Tady to znám. Tady jsme lyžovali. Támhle jsme kupovali Máše plyšovou vránu, tady jedli řízek přes celej talíř a támhle se T. brutálně vysekal a lyži mu dovezl z půlky svahu, kde ji tak nějak pozapomněl, černej instruktor lyžování... Je to jako vběhnout do vlastního revíru.
Rozverně proskočím časovou bránou s dvaceti minutovým náskokem na cut a je mi jasný, že tím pro dnešek legrace skončila.
Kam že? Nahoru, hezky až nahoru. A kudy že? No rovně! Za nosem!!
Nadechuju se a jde se na to. Posledních šest kilometrů. To už dám i kdybych to měla dolízt po čtyřech. Že na to dojde skoro dřív než pozdějc, si uvědomím, když vidím ploužící se dav stoupající přímo vzhůru po sjezdovce. Šlapu za nima, míjím jednoho odpadlíka za druhým a s každým dalším skalpem se mi jde líp. Plíce pálí, nohy se začínají klepat, ale teď přišla moje chvíle. Nakonec se vydrápeme nahoru na traverz. Sbíháme lehoučce dolů, předposlední občerstvovačka - umřela jsem a jsem v nebi - oni tu mají pivo! Mají tu pivo a nikdo ho nepije?! Jeden kelímek, druhej, místní na mě koukají jako na blázna. Snažím se paní, se kterou jsme kousek šlapaly, přesvědčit, že nejsem alkoholik a že je to fakt super věc, ať to taky zkusí. Směje se, že ne, že by se motala. A kdo se v týhle fázi jako nemotá? Nemůžu stát, berou mě křeče, ale v pohybu je to dobrý. Popobíhám, jdu, popobíhám. Vidíme vrcholek. Jenže my se na něj nebudeme drápat. Ještě ne.
Ještě si to pěkně celý oběhneme dokolečka. Je to z kopečka, běžím, co to jde, dokonce i vzhůru se chvílema snažím. Pět set metrů přes koncem vytahuju turbo snack, blbě ho vdechnu a málem se pobliju. Vyhrknou mi do očí slzy, dusím se, ale to svinstvo fakt funguje. Natřikrát ho do sebe silou vůle natlačím a podaří se mi ho obratem nevyhodit. Šlapu jako na klíček, míjím další lidi, který toho mají plný brejle. To máte za to, jak jste mě předbíhali na začátku! Jo, i vy, paní, a vy pane, vy hned dvakrát! Tak kde je sakra ten finiš?
Tady. Hrazení, lidi, na konci, na vrcholku, brána. A přede mnou v kopci tři potenciální skalpy. Pár metrů nade mnou se potácí kluk, dva kroky nahoru, zastaví se, dva kroky, zastaví se. Pod ním paní s oranžovou bundou, kterou jsem z dálky stíhala od Kaiseru. A pán, tak dvakrát mýho věku, co mi furt zdrhal. Mám vás.
Pak je uvidím. Toma s Kačenkou na ruce a Máďu vystrčenou za hrazením. Nebejt to tak příšerně prudký, snad bych to i vyběhla, kolik bylo najednou sil. Ženu se k nim, snažím se nebrečet. Pěti odumřelýma čabajkovýma klobásama, ve který se mi proměnily prsty, svírám Madlenčinu tlapičku a společně šlapeme vzhůru. M. se rozbíhá: "Běžíme, mamí, běžíme!" A tak tím cílem probíháme spolu. Objímám ji, směju se, trošku si vzlyknu.
Beru si od Toma plačící Kačenku. Ta je chvíli v klidu a pak spouští nanovo, protože je ode mě okamžitě úplně mokrá. Jsem totálně durch, není na mě suchý místečko. Potácím se s nima do hospody. Na záchodech se převlíkám, piju pivo, jdu si pro finišerský triko a panebože. Nemůžu se přestat smát. Já to fakt zvládla. Nechápu to. Ale koneckonců nemusím chápat všechno.
Jedna věc mi ale jasná je. Kdybych je dvě neměla, nezvládla bych to. Protože jen díky nim mám tolik síly, kolik mám - a vím, že ji mám. Protože oni vám ukážou, že rezervy máte bezedný. Že když už už padáte na hubu, nikdy nespadnete, protože si to prostě nesmíte dovolit. "Vzdávám se" vám vymažou ze slovníku. Na to prostě nemáte nárok. Blondýně vlasatici budou za šest dní už neskutečný čtyři roky. Už čtyři roky vím s jistotou, že jsme jedna jednotka, ale že musím být občas jen za sebe, abychom mohli být všichni šťastní. (A taky, že jsem se uměla dobře vdát. Díky, T., moc díky. Bez tebe by mi totiž veškerý odhodlání světa bylo stejně k ničemu.)

Při večerním huntování jater pak padají šílený plány na další akce, tvářím se nezúčastněně, ale... snít je nutný. Bez toho to totiž prostě není ono!

 PS: Největší frajerka je ale Renata, která zvládla s přehledem celou Tour. Takže R., tahle je pro tebe ;-)

sobota 10. října 2015

Jak se běhají sny

pátek 9.10.2015
Před rokem a půl jsem se odvážila formulovat své někdejší běžecké sny a plány. Dostalo se mi povzbuzení i skepse nejspíš v tom správným poměru, protože když jsem to smíchala s jistou zarputilostí a dostatečně tolerantním zázemím, vyšel mi z toho rok, kdy jsem zvládla splnit první položku ze seznamu spolu s dalšími - menšími - sny, jež tak nějak postupně vykrystalizovaly cestou (ŠUTR54, JUT), abych se ocitla ani ne dvacet čtyři hodin od startu vrcholu letošního roku, který se tyčí do 1829 metrů. Za všechno může tahle fotka:
Vznikla 1.3.2013 na dovolený v Brixen im Thale. Měli jsme tehdy jen Madlenku a s sebou babičku, a zároveň byla M. už tak velká, že se nekojila a my tak mohli jako "za mlada" chodit po odpoledních lyžovat sami. A já ho objevila - cílový prostor Kaisermarathonu, nahoře na vrcholku Hohe Salve, kousek od úžasný hospody s vyhlídkou na tyrolský panoramata a s doběhem do kopce za T. zády:
"Tohle chci jednou běžet!" "Seš blázen..." T. si myslel, že tím je to smeteno ze stolu. Pro mě byly karty loženy. Na podzim 2013 jsem běhala akorát tak na záchod, kdy mě pouze mohutná praxe z očekávání Máši, během něhož jsem měla kvantum příležitostí a času brilantně potrénovat skluzy k míse, zachránila před dennodenním vytírání použitého obsahu žaludku a bylo jasné, že ani ten, ani následující rok plnění tohohle běžeckého snu nebudou přát.
Na Vánoce 2014 se ale Ježíšek blejsknul a přinesl mi startovný. Někdy v té době jsem teprve zjistila, co je to vlastně za závod - že je to druhý den třídenního seriálu Tour de Tirol, během něhož se běží celkem 75 kilometrů a nastoupá se 3500 metrů. Že se první den běží vcelku nenáročná desítka, druhý den maraton a poslední půlmaraton s hodně drsným profilem po sakra technické trati místy, kam normální smrtelník může vkročit jen jednou v roce a to pouze jako účastník Pölven Trailu v rámci TdT. Měla jsem radost, postupem času se mi podařilo se i zaregistrovat a v létě jsem zjistila, že na celou TdT se chystá i Tučňák, bylo jasný, že se nám na obzoru rýsuje prima akce. Nicméně bylo třeba ještě přežít JUT a srpnová parna, se ctí odběhnout Baroko, vypravit M. po prázdninách znovu do školky, odevzdat nějakou tu práci a celkově jsem nějak událost roku nechala běžet na pozadí s tím, že "je to ještě daleko". Jenže je pátek odpoledne a daleko to vážně není.

Od pondělí jsme opět, letos už potřetí, v Niedernsillu. Počasí si ze mě dělalo celý čtyři dny šoufky - pršelo, mžilo, mraky visely nízko, nebylo vidět nic, byla zima a v noci snad pomalu i mrzlo. Výborně! Uvidím prd a trailový pasáže budou rozdupaný nohama masokrózního počtu 657 ostatních běživších a změní se v blátivou arénu jako z Pevnosti Boyard přesně jako na prvním ročníku Valašskýho Hrbu.
Kudlu nebo spíš hůlku do zad mi vráží Renata zkraje týdne, když mi píše, že podle propozic nesmí být hůlky, jestli to jako vím a chápu stejně? Udělá se mi mdlo, to, čeho jsem se v duchu chytala jako tonoucí pověstného stébla, mi jako vezmou? Respektive mi nedovolí nést s sebou? (Nebo nést ano, ale použít ne?!) Aby toho nebylo málo, pouštím si (konečně?) promo video z loňského ročníku.
Dvanáctka mě uklidňuje svým stoickým: "Klid! Nezapomínej, že nejhorší je smrt z rozděšení!"
Tak se uklidňuju.
Dneska svítilo sluníčko. Udělali jsme si krásný rodinný výlet do hodinu a pět minut vzdáleného Söllu. Cesta hezky ubíhá, M. usíná, K. vřeští, budí M., tak kňourá, idylka jako bič. Konečně parkujeme na kraji vesnice. Dávám K. na záda a jdeme. K. se mele, M. kňourá. Místo plánované pohody, kdy jsem si chtěla obhlídnout stánky, třeba si něčím malým udělat i radost, že, není nad suvenýr, jsme vběhli do stanu s výdejem čísel. Multikulti se tu nepěstuje, všechno jen německy, nakonec odhaduju stolek, kde mi hoch vydá můj pytlík a my prcháme po báječném rodinném focení zpátky na parkoviště.
Jé, mají tu českou vlajku! Vyfoť mě s ní a s holkama - Madlenko, Kačenko, koukejte se na tatínka!
Má naivní představa, že si tam někde sedneme a dáme si pivo a holky štrúdl nebo tak, vzala za své jako loňský sníh. Je fascinující, že bez týdne jsem matkou čtyři roky a furt jsem se nepoučila. Nakonec do sebe tlačíme nějakou housku v pekařství na parkovišti, T. nahání K., která nahání všechny místní čuby, abychom vítězoslavně za mohutného řevu obou dvou odjeli domů.
Tam jako poběžím? Jakože vážně? (ten kopec vzadu je Hohe Salve a na Hohe Salve stojí cílová brána)
Rakušáci jsou se startovními balíčky skrovní, kromě čísla už jen brožurka k závodu, reklama na nealko bíra a záhadný pytlíček müsli a stejně malý pytlíček těstovin.
Ty nakonec v rámci předzávodní přípravy cpu večer do hlavy a v deset padám do postele. Blažená, protože poprvé od druhýho porodu spím bez dětí. T. si je obě nasadil do ložnice, asi má fakt strach, že mu tam někde chcípnu a když nebudu aspoň trochu vyspalá, pravděpodobnost, že se tak stane, se sakra zvýší. Nebo mě má prostě rád. Anebo oboje.

Vstávám v 5:20, vyspalá dorůžova. Pochramstám věci, udělám snídaně a přesně v 6:15 se obouvám přede dveřma. Renata s Leonou jsou tak hodný, že mě odváží na start. Tam zjišťujeme, že jsou dva záchody na všechny ženské účastnice a navíc z nich (těch záchodů, nikoliv účastnit, díky, Náčelníku ;-)) aktuálně vytéká hnědá stružka a tři borci leží pod maringotkou, v ruce koleno a snaží se to opravit ("Kdybys nebyl blbej a učil ses, nemusels jen podávat!").
Kaká stopa aneb důkaz místo slibů
Všude je děsná zima, sedáme si do stanu, obdivujeme z povzdálí Míšu Mertovou a všechny ty děsivý chrty a chrtice, rychle to uteče a je čas postavit se na start.
Vesely netruchlivy
Je mi zima. Nikam se mi nechce. Leda tak do postele.

Ale to tak. nic takovýho. Za chvíli je tu odpočet, výstřel z děla a dost bylo planých úvah...

pátek 25. září 2015

Oh, happy days

Začala nám školka a se školkou nám začaly radosti v podobě volnějších dní a školkových bacilů. Školkový bacil je pěknej prevít a každý, kdo s ním přišel do styku, mi to potvrdí. Objevuje se podobně zvaně jako strýček Pepin a zůstává taktéž obdobně dlouho. Ten, kdo ho dotáhne, se z toho (alespoň u nás) vylíže nejrychleji a zbytek tlupy si ho pak vesele předává.

Ráno před Barokem bylo jasný, že je to tady: sezóna babího léta a školkových bacilů začala. Další týden jsem bruslila na hraně, abych se v sobotu dorazila a další čtyři (čtyři!!!) dny nevyběhla, protože jsem prostě nebyla absolutně schopná. V zásadě ničeho. Natož běhu. Měla jsem pocit, že mi v hlavě roste druhá hlava, podstatně větší, než ta první a usilovně si snaží prorazit cestu ven. Ve čtvrtek ráno nula naběhaných kilometrů, T. služebně v Irsku a já s deadlinem na odevzdání čehosi, co zdaleka nemá podobu, v níž bych byla ochotná pustit to z ruky. Přijela babička. A já místo, abych zasedla ke klávesnici, jsem obula kecky a jala se molitanovou hlavu venčit.

Znáte ty pohádky, ve kterých se vše zlé nakonec v dobré obrátí? Kdy všechno vypadá černě a ve finále je to maximálně bledě šedé? Tak víte, o čem budu psát.

Mně bílou do černé zaručeně dokážou přidat:
1. Běžecký kamarádi, za kterými se vypravím přes půl Prahy, který vždycky ráda vidím, který jsou tak hodný, že mi půjčí svoje hole, abych si je kvůli jednomu závodu nemusela kupovat a který mají tak fantastický dveře, že okamžitě lituju volby oboru, protože přesně u takových pánů profesorů bych chtěla ten svůj opus magnum psát.
Domů jsem poprvý v životě běžela s hůlkama na batohu. Přišla jsem si docela jako Xavier Thévenard (kdybych ho nesla na zádech místo těch holí, nemohli by na mě lidi koukat vyjevenějc). Pak jsem sice z fotek konstatovala, že jsem si je dala úplně blbě a není tudíž divu, že mám otlačenou pravou část zad, ale nevadí, to se doladí! Ještě je čas. Moc ho není, ale ještě je.

2. Nedělní dlouhý, na který vám jiný kamarád bez otálení kývne a vy najednou běžíte s bronzovým medailistou z dánské stomílovky, s někým, kdo dostal za to, že běžel děsně daleko fakt rychle dokonce i peníze a dvě a půl hodiny uběhnou, ani nevíte jak. Poslouchání úžasnýho povídání o stomílovce a probíhání pražskými favelas. Parádní exkurze po odvrácené tváři stověžaté matičky pod heslem: už vím, kam se přestěhoval Karlín, co měl temnou duši.

Kdybyste si chtěli přečíst, jak takový běh Dánskem vypadá, můžete v medailistově podání TADY, a od dalších účastníků zájezdu TADY a TADY. A protože jeden pohled může říct víc než sto slov, dodávám video kamaráda Pavla (toho, co mi dělal garde na konci JUTu):

3. Hodinový výběh s Radkem Brunnerem - že je to blbost? Ale kdeže. Navíc ho můžete absolvovat taky - stačí, když si rozhovor s ním stáhnete (TADY) a pustíte do sluchátek. Věřte mi, stojí za to. Je to veliká dávka pohody a běžeckýho optimismu, kdy jsem až po hodině zpátky u auta zjistila, že se rozpršelo.
Objemově ten týden rozhodně zázračný nebyl, ale tak jako v pohádkách, i mně ty moje tři sudičky nakonec ke štěstí (aspoň malýmu, běžeckýmu) nakonec pomohly. Díky vám za to! (Psi štěkají, ale karavana jde dál...)

A protože jsem konečně po 15 měsících K. odstavila, můžu začít znovu holdovat truňku, což se je projevuje všelijak, třeba tak, že po večerech místo práce píšu básně (a kdybyste si je chtěli přečíst, můžete TADY).

pondělí 7. září 2015

Baroko all inclusive!

Je sobota pátého září a já se za deset minut sedm snažím potichu proplížit chodbou ven z bytu, abych byla před barákem včas a kamarádka Rita, které dělám dneska cestou do Plasů závozníka (ergo je tak hodná, že sveze), na mě nemusela moc dlouho čekat.
Naivně předpokládám, že všichni ostatní členové domácnosti blaženě spí, když se z pokojíčku ozve už notně rozhořčené: "Hotovó!!" V následující pěti minutách trhám rekord ve vylejvání nočníku, chystání oblečení, náhradního oblečení a oblečení na ven, což jsem včera jaksi nestihla a vysvětluju M., že až si nebude chtít hrát, má jít tátu potichoučku vzbudit, aby přitom neprobudila i Kačenku (zlatý voči, který to viděly, ale naděje umírá poslední).
M.: "A maminko, kdy už budu dospělá a budu moct s tebou běhat ty maratony?"
Rozpouštím se v louži růžový vody.
"Brzy, Madlenko, už brzy!"

Baroko maraton jsem běžela poprvé a naposledy předloni. Líbil se mi moc, vedro, který ten den bylo, se mi líbilo už o poznání míň, nicméně jsem si pamatovala krásný úseky podél řeky a taky spoustu občerstvovaček, ukopnutý nehet a šílené obíhání ještě šílenější, po obvodu kilometr měřící louky na začátku a na konci celého podniku. Suma sumárum když jsem se vloni zamýšlela na tím, co bych tak letos chtěla běžet, bylo Baroko spolu s Brdskou na seznamu jako první (asi že jsou oboje tak krásně zkraje abecedy).

Jakmile začnete trochu víc běhat a absolvujete pár delších závodů, snadno se necháte ukolíbat pocitem, že maraton není taková štreka a že ho dáte prostě v pohodě kdykoliv a (skoro) kdekoliv. Omyl! Pokud jste na tom s teplem podobně jako já, čili vás na něj baví v teoretické rovině myslet ve chvíli, kdy je venku aspoň třicet čísel sněhu a na teploměru mínus deset, ale jakmile se rtuť vyšplhá nad pětadvacet, jste zralí na infarkt, je vám jasné, kolik jsem toho v letošním propečeném létě naběhala. A jakou to mělo kvalitu. Jsem totiž jako sněhulák Olaf z - u nás teď tak populárního -Ledového království.
Jen já neměla svůj osobní sněhový mráček a tak jsem musela téměř veškeré síly přes léto soustředit na to, aby ze mě nezbyla jen louže a na běhání už moc sil nezbývalo.
V pátek jsem dostala strach. Co si tam proboha počnu?

Když ale přijde T. s tím, že pro mě s holkama přijedou, hážu černý scénáře za hlavu a ráno vysmátá s vidinou mnohahodinového opušťáku, kdy nebudu muset nikoho hlídat, kam zas leze, jak se snaží připravit se o život a mě o zbytky nervů, jestli (ne)jedl a co to proboha zase žere, jestli nemá načůráno v gatích a jestli dost pije, aby měl co čůrat, vplula k Rituš do auta a mohla po Napoleonsku zavelet: Na Plzeň, Vávro! Na Plzeň! Cestou jsem opět mlčela, jak zařezaná - tak moc, že jsme kvůli tomu tichu skoro neslyšely navigaci a málem přejely sjezd. Dobrá věc se nakonec ale podařila a po oslavném vůbec-se-mi-nechce-děsně-chcát tanečku na parkovišti jsme se mohly odebrat do prostoru startu. Vyzvednout číslo, čip, na záchod, pozdravit Soňu, znovu na záchod (a to ještě třikrát), odložit věci, pozdravit Pavla, nezmrznout na startu a běžíme!
Jestli váháte, kdy a kde si odběhnout první trailový maraton, vyrazte do Plasů. Vážně. Startovné za hubičku, servis perfektní, organizace skvělá, jen ty kilometrovníky, to je prostě místní bolest - ty je potřeba ignorovat. Nejdřív jsou děsně daleko od sebe, pak jsou najednou nasilážovaný jeden na druhým, abyste nakonec doběhli do cíle o něco dřív, než byste podle většina gps měřičů vzdáleností měli. Pokud se na to, kde jste a jak rychle běžíte, upínáte tak jako já, věřte prostě svým orlojům a plaské kilometrovníky berte pouze orientačně.
Jinak je to paráda. Je krásně, chladno, prvních pár kilometrů běžíme s Rituš spolu, ubíhá to, ani nevím jak. Míjíme Renatu a v prvním delším stoupání pokračuju sama. Pozůstatky rakouskýho soustřední (pardon, rodinné dovolené) se projevují a jde to lehce. Jelikož startuje maraton zároveň s půlkou, na níž je přihlášeno skoro třikrát víc lidí než na maraton, mám koho předbíhat a to mě baví. Naprosto sadisticky si užívám, jak ostatní kolem mě do kopce funí, jak nemůžou a jak já můžu (však na mě taky dojde). Po kopečku občerstvovačka, po ní silnice, a pak už se odbíhá do zlatých lánů polí, kolem se otvírá krajina, sluníčko svítí, ale ne moc, vítr zafukuje, ale příjemně a je to prostě nádhera. Na dvacátým kilometru se ke mně připojuje zrzavá holčina, ze které se vyklube ultračka a pětinásobná maminka k tomu. Sbírám čelist ze země a vracím se zpátky na stromy.
žrací z občerstvovačky na 25.km - snad se nebude kolegyně zlobit, že ji tu takhle vystavuju, ale vážení, tahle slečna má pět děti - jojo, takhle se na lopatu sedá! (anebo nemožné neexistuje, je to jen v hlavě - alespoň když dojde na běh a rodinu)
Později se odpojuju, protože mám zjevně stejnou "diagnózu" jako Dvanáctka a prostě potřebuju být sama. Je pravda, že nejlíp mi je, když kolem mě nikdo není. Od dvanáctýho kilometru mám na dohled dvojici holek, kterou neúspěšně stíhám až do cíle, jinak většinu času nikoho nepotkám. Tak se mi to líbí. Takový krásný, dlouhý sobotní běh v přírodě s občerstvením na každým rohu a po každým kopci a výsledkovou listinou v cíli.
Všechno jde dobře až do nějakýho třicátýho kilometru. Už zkraje jsem poprvý v životě pozorovala, že mě nějak divně bolí nohy, že se tváří, že by si rády trochu křečly a to já neznám. To neumím. Respektive znám. Znám to velmi dobře s finálních fází obou těhotenství, kdy mě chytaly tak strašný křeče do lejtek, že jsem kvičela bolestí jak kuchaný podsvinče a mlátila sebou jak vyvrženej vorvaň (když máte pupek, že přes něj nedosáhnete na volant, je to to jediný, co můžete dělat), ale ne z běhání a při běhání. Po tom třicátým se mi začne navíc z banánů obalovaných v soli zvedat brutálně žaludek, a aby toho nebylo málo a já byla správně vyvážená (jako strava z reklamy), přidají se i kolena. Obě. Poslední deset trpím. S každým dalším kilometrem o něco víc. Snažím se makat, chtěla jsem to letos stihnout pod čtyři třicet a je jasný, že to nebude zadarmo. Na občerstvovačkách tvrdí, že už jen šest do cíle, už jen z kopce (což teď bolí pomalu víc než nahoru), už jen dva, už jen... jenže ono je to o pár set metrů víc, který se ale umí neskutečně natáhnout. Nezastavit se na poslední občerstvovačce (nebo na tý první), byla bych si ten svůj cíl splnila. Jenže taky bych se možná zblila, protože mi ten slanej banán šel fest nahoru. Po čtyřech hodinách a pětadvaceti minutách je tu znovu louka a mně je jasný, že pod čtyři třicet to nebude, protože to tam prostě nejni. Snažím se běžet, co to dá, ale moc to nedá. Takže nakonec čas o třináct minut lepší než předloni, což je ovšem taky hezká cifra.

V cíli medaile, pomeranč, mé nesouvislé blábolení a snaha dovolat se T., kterýho s holčičkama marně vyhlížím. Když mi konečně telefon zvedne, dozvím se, že jsou ještě v Praze, protože K. dlouho usnula, teď ji vzbudil a za chvíli můžou vyjet. Spadne mi čelist. Je mi zima, strašlivě mě všechno bolí, kyčel, kotník, kolena, jak Frankensteinovo monstrum se sunu do stanu s batohama, kde se jich válí už jen poskrovnu (měla jsem pocit, že za mnou je ještě spousta lidí, zas tak moc jich ovšem nebylo) a motám se k lavičkám, kde sedí tvrdé jádro ITB. Kluci a Petra jsou zlatí, dostávám magnesium na nohy, pivo a párek mi je donesen až pod noc, a když mi je nabídnut i odvoz do Prahy, neváhám a vyžírkovsky se nechávám od Pavla odvézt až před barák. Zatleskáme ještě Renatě, která si po doběhu přebírá zaslouženou stříbrnou medaili a vyrážíme. Cesta domů je parádní, jestli jsem kecala nesmysly, připočti to, Pavle, prosím, celkovému vyčerpání organismu :-).
Jelikož jsem holka šikovná a domů si vezu kromě igelitky se slevama i všechny nehty na nohou, je potřeba si poté, co bosá vypadnu z auta, zkopnout prsty o místní vystouplý kanál. Kdo umí, umí.

Až se budu v prosinci rozhodovat, kam v dalším roce, tak nějak tuším, že září je jasné.

Uvidíme se v Plasích.

čtvrtek 3. září 2015

Kilianův druhý vrcholek

Před časem jsem psala o první části Summits of My Life Kiliana Jorneta. Z dokumentu jsem nebyla dvakrát nadšená, ale filmů o běhání je jak šafránu, a když už vás Ohnivé vozy po stopadesáté druhé nebaví a Unbreakable znáte líp, než kde je který výmol a kořen na pravidelném běžeckém okruhu (případně Dvanáctka skládání stanu), nezbývá vám příliš možností, po čem sáhnout. Pokud zvolíte Déjame vivir, připravte se na podstatně lépe poskládaný, solidně šlapající hodinový dokument zakončený desetiminutovými záběry, které vám stoprocentně vyrazí dech (pokud se tak nestane a vy se budete následujícími řádky cítit poškozeni a obráni o slibovaný zážitek, stavte se, zdarma onen dojem úderem tupým předmětem ráda dodatečně navodím).
Na rozdíl od první části Summits of My Life, se tentokrát dočkáme alespoň zběžného představení účinkujících - rychlý titulek na úvod, aby bylo všem jasné, o koho se vlastně jedná, v zásadě stačí. Pořád chybí jakékoliv uvedení závodů a rekordů, které Kilian v Dejamé vivir absolvuje, což je škoda, protože místy se jednotlivé závody a podniky přelévají jeden v druhý tak, že má divák problém se orientovat. A že nás tentokrát s sebou vezmu za skutečnými perlami: snaha o překonání rekordu ve výstupu a sestupu na Mt. Blanc, běh na horu Elbrus uprostřed Ruska, kam jede Kilian autem (!) a neskutečný, absolutně dechberoucí výstup a sestup Matterhornu, kdy K. překonává dosavadní rekord Itala Bruna Bruniho.

Kiliana v dokumentu doprovází přítelkyně Emelie Forsbergová a kamarád Mathéo Jacquemoud, francouzský skialpinista, který ač už čtvrt století na světě, vypadá jako kapánek odrostlý Budulínek. Možná si, tak jako já, budete muset pořád připomínat, že tenhle věčně usměvavý klouček není žádný pojídač hrášku, jenž ve volných chvíli tře liščí ocasy ebenovými tyčemi, nýbrž další terminátor upravený pro sakra rychlý pohyb ve vysokých horách. Nejkouzelnější postavou pro mě ale byla jednoznačně Mathéova babička, taková ta správná bábinka, se kterou má rekordman evidentně kouzelný vztah, a která prožila život vysoko v horách a to, co vnouček dělá, ji nechává naprosto chladnou - asi že si vůbec neuvědomuje, komu vaří večeře a s kým po odpoledních mastí karty a kouká na telku (v jedné krásné scéně poté, poté co se Mathéo pokusí s Kilianem překonat rekord ve výstupu a sestupu na Mt. Blanc, v němž nemůže kvůli zraněnému kolenu nakonec pokračovat, v cíli říká: "Babi se mě ptala: 'Tak co, prošel ses včera hezky?'... Říkám jí, že budu muset ráno brzy vstávat, abych znovu vyrazil na Mt. Blanc. 'Aha, znovu na Mt. Blanc? Tak se hezky projdi. A budeš večer zpátky?' říkám, ne v poledne, tak na mě čeká, že si spolu dáme oběd.").

Tentokrát jsme ušetřeni dojímavých řečí o přírodním založení Kiliana, místo toho jsou nám naservírovaní kouzelní Rusáci se zlatými zuby žijící v plechových boudách na úbočí skalnaté hory a nějaké ty historické záběry z počátků skyrunningu. To vše podbarvené skvěle vybranou hudbou.

Jestli vás prvních padesát minut Kilian nijak zásadně nepřekvapí, věřte, že posledních deset vám dokáže, proč jsou (skoro) všichni z toho drobnýho kluka auf. To, co na Matterhornu předvedl, v mých očích naprosto popírá fyzikální zákony. Jak tam jako může běžet a nespadnout?! To má na nohou přísavky jako žába nebo ho v mládí kousl pavouk?!
Absolut vodka by si ho mohla dát do reklamy - Absolut Run. Anebo možná až a absurd?
Jestli čekáte, že se dozvíte něco víc o Kilianovi a jeho (osobním) životě, tréninku, stravování, plánech, snech, obavách atd., opět se nedočkáte. Není to dokument o něm samém, ale o jeho běžeckých podnicích a ty jsou tentokrát naservírované se vší parádou.

Nechte si chutnat! 

pondělí 10. srpna 2015

Běžecké EURO

Dneska vyšlo dvojčíslo Eura s hlavním tématem o běhání a o tom, jaký business z něj módní vlna udělala. Jsou tam i nějaký ty rozhovory, článek o běžecký literatuře, a protože jde většina z toho na mé triko, musím vás všechny navnadit, abyste se po časopisu zítra v trafice popídili a dokázali tak šéfům, že jsem měla pravdu, když jsem tvrdila, že to je téma, který táhne a že se to prostě bude prodávat! Jako teaser naznačím, že jsou tam citované samé známé firmy.. ;-)

Soustředěná dovolenka - II. část

Středa 8. 7.
Zbytek dne dělám hrdinu. Dokonce navrhuju, že pojedeme do Zellu na výlet a myslím to vážně. Počasí nakonec usoudí, že už se na to moje šílenství nemůže dívat a začne pršet. Pak lejt. A leje až do večera. Holky už nám skáčou po hlavách, tak jdeme na chvíli otravovat do přízemí. Tam z nás mají E. s S. trochu traumátko, přeci jen se jim v revíru najednou prohání jedna příliš velká a druhá příliš malá. Účelu (alespoň našemu) to však poslouží a konečně jsme vysvobozeni z rodičovských povinností (ergo je čas jít koupat a uspávat).
Večer si babička vyslouží další pásek v prarodičovském umění. Hlídá totiž obě děti a my jdeme s T. do nedaleké restaurace v hotelu Kröll na večeři. Vyfiknu se, vezmu si boty na podpatku a hopsáním mezi slimáky se vypravíme do hospody. Je to tam hezký, Speisekarte je vcelku srozumitelný, pivo mají i točený a hlavně nemusím nikoho krmit, nikoho napomínat, nikoho hlídat a jediný, co mám na starost, je pokud možno se neuprasit. Krásný pocit. Super večeře. Doma spící děti. Co víc si přát?

Čtvrtek 9. 7.
Dnešní den ve znamená Akce Čouda. T. ráno spakuju Mášu a vyrazí na parní vlak, který jezdí dvakrát týdně do Krimmlu na vodopády. Jedou přes hodinu, baví ji to přesně třicet minut. Rakouští důchodci jsou stejně vytrvalí jako ti čeští, celou dobu se snaží s Mášou bavit, ta jim nerozumí ani slovo, nicméně od úspěšné kulturní výměny to neodradí ani jednu stranu. V Mittersillu vlak dlouho stojí, M. se začíná nudit a já někdy v tu dobu pakuju K. a vyrážíme autem stejným směrem. Kačenka, asi zpruzená z toho, že nemůže vyřvávat ve vlaku a pokoušet se empiricky ověřit, za jak dlouho člověku při takovým řevu pukne hlava jako přezrálá dýně, přidává na decibelech a řve aspoň celou cestu v autě. Do toho divně hučí rakev na střeše, děsně nahlas a já mám co dělat, abych se nepokusila opakovanými údery hlavou o volant všechen ten hluk (alespoň dočasně) vypnout.
Na místě kufruju, parkuju ve vesnici, ale vodopády jsou až za ní. Když to zjistím, k velkému nadšení všech přítomných (mě a K.) znovu pakuju kočár a všechny (ne)zbytné věci do auta a přejíždím na jedno ze čtyř parkovišť. Nejbližší je beznadějně plný, po vzoru ostatních drzých čel, nechávám auto nakonec v dlouhém pruhu vyhrazeném pro autobusy.

 Vodopád je nedaleko, K. se nelíbí v kočáru, M. chce něco koupit v každém z desítek stánků, jejichž nabídka silně připomíná polistopadové burzy, které lemují chodník vedoucí k 380 metrů vysokému sloupu padající vody.
Většího ohlasu než krásy přírody se dočkají lívance s borůvkama, který nám babička zabalila s sebou a který ztrestáme na nejbližším kameni.
V informačním centru jsem Máďou zvolená jako čestný doprovod do Světa vody, interaktivní výstavy, kde si názorně vyzkoušíte, co všechno voda dovede a že toho dovede hodně.
Suvenýry pokoupeny, nějaká ta kravina navíc vykňučena, můžeme jet. Na podobný výlet by bylo určitě lepší nosítko a čoudou, pokud doma nemáte vyloženě nadšeného šotouše, by to bohatě stačilo do Mittersillu.
Večer se po nebi valí černý mraky, trochu se ochladí nebo mi je možná zima z toho, jak jsem unavená. Jdu jen na chvilku vyklepat nohy po včerejšku, stehnům se to dvakrát nelíbí. Mám z toho podobný pocit.

Pátek 10.7.
Naše křehká blondýnka už dobrý rok prohlašuje, že až vyroste, bude paleontoložka. Máme doma úctyhodnou sbírku plastových dinosaurů, knížek o pravěku, pohádek a tematických společenských her. Díky Madlenčině koníčku jsem se mnohé přiučila, vím už mnohem víc, než jen to, že dinosauři žili a pak vymřeli a poznám jich podstatně více, než jen brontosaura (kterýžto se má správně nazývat apatosaurus!), tyranosaura rexe a stegosaura. R. s V. o její mánii vědí a tak jsme hned první večer po příjezdu dostali stránku z místního plátku, kde inzerovali nedaleký Triassic Park. Po chvíli gůglení, zjišťujeme, kde to je - místní novináři totiž dosahují takřka kvalit pracovníku Nymburského deníku a tudíž ctí zásadu, že když píšeme o podobné lokalitě, je potřeba především a) neuvést, kde se nachází a b) neuvést webové stránky, aby si to náhodou nemohl někdo najít a jet se tam podívat.
Dnešní odpoledne je tedy zasvěceno výletu na sever, kdy po necelý hodině jízdy parkujeme pod lanovkou, která v zimě vozí lyžaře na náhorní planinu, odkud pokračují další vleky a v létě vás vyplivne na rozcestí turistických tras, u hospody s výhledem a kousek od vstupu do dinosauřího světa.
 Ti z vás, kdo jsou odsouzeni k neustálým výpravám do Dinoparku na Harfě, budou nadšeni. Tady se totiž rozhodně nikdo nudit nebude. Vstup přes expozici je jen pro silné nervy, které Kačenka ještě nemá, a tak s ní chvátám skrz. Dneska jsme pro změnu vzali jen nosítko a pro změnu to byla blbá volba, kočár by se sem hodil víc. Za expozicí je fikaně krám se suvenýry, kde jako správný právník přesvědčím M., že svítící nalepovací dinosauři za tři a půl eura jsou mnohem ale mnohem lepší než ti plyšoví za patnáct, a kde se, jak posléze zjistíme, půjčuje náčiní na hledání fosílií (kladivo, ochranné brýle a majzlík) a na rýžování (rýžovací miska, pytlíček se zipem a klíček od skříňky, ve které najdete vlastní kýbl s pískem a v něm poschovávané "drahokamy"). Zaplatíme, zapůjčíme a jde se na věc. Areál je obrovský, výhledy nádherný, počasí příjemný, jen M. to všechno vesele bojokotuje. Nechce se vozit na voru, nechce roztloukat fosílie, nechce si na hrát ani na jednou z milionu hřišť.


Rýžování baví mě výrazně víc než ji, ale statečně to vydrží. Na dinosauří klouzačce se sveze dvakrát, na vyhlídku se odváží jen tatínek, aspoň že se nám ji podaří přesvědčit, že se půjdeme podívat po stezce s modely dinoušů . Začíná se připozdívat, tak ještě rychle k nádrži, kde je schovaný zástupce těch "plavacích" a pak už se spící K., která to na zádech nakonec na chvíli zalomila, dolů a domů.
Dalo by se tam z fleku vydržet celý den, neviděli jsme všechno, nevyzkoušeli všechno. Domů dojedeme v šest, jsem vyšťavenější než děti. Pátek prohlašuju za čestný pondělí a běhat nejdu.

Sobota 11.7.
Na dnešek byl naplánovaný výlet do Zellu, hezky k jezeru, podívat se na hotel Hercula Poirota v létě, dát si pohár tam, co jsme ho jedli v zimě a tentokrát vzít babi s sebou, aby to taky viděla. Víte, co se říká o plánech, viďte? Já to taky vím, a proto mě to vždycky znovu překvapí.
Chytli jsme totiž nějaký Zell-am-See-ský slavnosti. Což bylo hezký, ale znamenalo to taky uzavření nábřeží u jezera a vstup za osm nebo deset euro, což krát tři děleno K. v kočárku, která měla usnout a vyhrávající rakouská dechovka jí k tomu zrovna nepomáhala, rovná se pěkně šukran, nemusíme mít všechno. Tak aspoň ten pohár, nakonec v centru ve stínu na chodníku. Dobrý byl, jen co je pravda.
Nejvíc mě pobavilo, že jsem zjevně studovala arabštinu, abych si přečetla, co nabízí restaurace a obchody v Rakousku, tomu říkám prozíravost. Ať žije globalizace.
Večer pak vyrazit na "večeři v kuchařce na straně 38" do vedlejšího Walchenu přes Nagelköpfl a domů. Cestou jsem fotila, abych mohla doma ukázat, kde že jsem potkala ty krávy, kvůli kterým mám nohy jak Angelika, který místo zad zbičovali stehno, a jak to vypadá nahoře na kopci, na který jsme byli v zimě v noci lyžovat. Akorát jsem netrefila Kulturlandschaftsweg, zato jsem běžela někomu přes dvorek a pomalu skrz stodolu - ideální kulisy pro nějakou hororovou scénu, za Walchenem jsem se ne a ne dostat přes bránu na jednu z pastvin. Nakonec se to povedlo, a jak jsem tamtudy probíhala (maximálně padesát metrů, víc to nebylo), zahlídla jsem koutkem oka v přístřešku velkou krávu a malou krávu. Přinutila jsem mozek ten obraz vymazat a doufala, že ony mě taky vůbec neviděly nebo aspoň ta velká ne. Pak už se jen promotat přes další dvorky a předzahrádky, něco nafotit a domů.
Tady byly! Krávy jedny...

Neděle 12.7.
Bylo teplo, takže ještě jednou naposledy na koupák. Fakt to tu mají pěkný, ještě kdyby se Kačenka tak nesnažila sežrat všechny kamínky, kterými je tu vysypaný dno a zároveň u toho podle Stanislavského nenacvičovala Ofélii. Máša se naopak do vody hlubší než po kolena nechce vůbec, zato se už nechce stát paleontoložkou, ale zlatokopkou (asi podle hesla: "radši smutná v BMW než veselá v MHD"), která se bude živit výhradně nanuky s frekvencí jedna špejle na hodinu minimálně.
Večer pak poslední výběh. Volba padla na stejný okruh jako včera, tak akorát dlouhý, tak akorát kopcovitý, mínus ten kufr ze včera, chci se podívat, kudy to má vést dolů a tak večer vyrážím. Mám to spočítaný, že budu do tmy tak akorát doma, když trochu natáhnu nohy. Čelovku totiž pořád ještě nevlastním a potmě mám zakázáno běhat.
Všechno jde parádně, krávy žádný, cestičku se schody z pražců nakonec najdu bez problémů, včera jsem na ni dokonce koukala, jak ji tak krásně značí ta žlutá cedulka, že. Pak už to mělo být domů jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, jenže to by na dvouproudým kousku cesty hned za Walchenem, kde se to prostě nedá nikudy obejít nesměla stát na bráně nalepená kráva a na krávě tele. A Jonny jasně řekl, že nebezpečná je buďto úplně blbá kráva nebo kráva s teletem. A protože na spoustu pokynů, tleskání a houkání nijak nereagovala a já se s ní nehodlala přetahovat a zjišťovat, jestli to náhodou není úplně blbá kráva s teletem, otočila jsem to a jala se vracet po vlastních stopách. Naivně jsem si myslela, že to vezmu prostě kolem, jenže - ono není jen tak se vůbec dostat na hlavní silnici. Rakouská krajina je totálně neprostupná, všude ploty z ostnatýho drátu, na konci jednoho pole koleje a řeka, domů jsem se nemohla dovolat, aby pro mě T. ten kousek po státovce dojel, takže jsem po ní kus musela běho-jít, což je teda zkurv. nápad a fakt to vřele nedoporučuju. Kvůli svýmu strachu a blbým padesáti metrům jsem jako trotl naběhala další tři kilometry, který byly navíc úplně debilní a o ničem. Pak už jsem se napojila na Rundweg a během chvíle byla doma. Najednou mi to přebíhání cizích dvorků a hororový kulisy nepřišly tak děsivý. Pche. To auta valící to kolem vás jsou výrazně strašidelnější. Doma se o mě všichni báli, ale nikoho nenapadlo podívat se na telefon.

Pondělí 13.7.
Poslední den dovolený si zasluhuje déšť. Spoustu deště. A taky výlet do místní ZOO pod Grossglocknerem. Cestou tam začíná déšť s narůstající intenzitou bušit do čelního skla a já si drbu hlavu, že jsem nesbalila holkám pláštěnky. Protože mám letos fakticky šťastnou ruku při výběru nosítko/kočár, i tentokrát zvolím naprosto brilantně to druhý, než co by se hodilo. K. v kočáru řve a chce ven, venku prší a ona na to nemá ani boty ani oblečení. ZOO neboli Wild und Freizeitpark Ferleiten je moc hezký. Nakonec jsme rádi, že je takový hnusný počasí, aspoň nám Máša sežere, že atrakce nejezdí. Jako správní krkavčí rodiče totiž nemáme ani v nejmenším chuť absolvovat atrakce ve stylu venkovské pouti, které jsou k zoo přidružený. Samotný zvířata jsou parádní. Mají krásný zelený výběhy, část z nich si můžete nakrmit, když si koupíte na pokladně granule (případně jsou cestou pak automaty na krmení), zadní část je hotový safari, a když přestane pršet a mraky se rozptýlí a konečně jsou vidět okolní hory, je to krása.
Už máte svého sviště?
Karkulka červená, že jsem takhle zbarvená...
 Dokonce zjistím, že tu má letní byt náš kamarád BuboBubo!
Pak už jen v hospodě pod slunečníky lapající další příval deště polívku a štrúdl s vanilkovým přelivem a domů.
Večer dobalit a posedět s holkama. Krásný to bylo, ale zase nějak proklatě krátký.

Úterý 13.7. 
Ráno vyrážíme. Loučíme se, tentokrát jen na pár týdnů. Desátýho října se totiž budu pár kilometrů odtud pokoušet odškrtnout si jeden z běžeckých cílů.
Už teď se těším!