neděle 28. prosince 2014

(Nesvatý) POP druhý

Vloni kluci a holky z našeho běžeckého kroužku přátel piva občas myslících na běh (nebo je to oficiálně opačně?) spustili vlnu "okoloběhů". Běželo se okolo Liberce, Kladna i Berouna, ale hlavně Prahy. Toho první partyzánské oběhu Prahy jsem se zúčastnila na celé dva kilometry podél přehrady. Vlastně zúčastnily jsme se - mateřský plurál je tu na místě, protože jsem byla ve čtvrtém měsíci a táhla tudíž Kačenkou s sebou. Tehdy jsem si říkala: tak za rok celý!
A to jsem nejspíš spadla z višně. Jak mě mohlo něco takovýho napadnout? Když pominu docela zanedbatelný fakt, že ti, kdo běželi celou trasu, natočili třiasedmdesát kilometrů a pár set metrů k tomu, jsem evidentně zapomněla na poměrně podstatnou skutečnost: ač jsou muži evolučně vybaveni trpělivostí, shovívavostí a otcovským géniem, když dojde na kojení jsou platní jako sáňky... 24. prosince v Čechách. A protože Kačenka pořád preferuje tekutou stravu, nemám šanci dostat delší vycházky než na dvě, maximálně dvě a půl hodiny (ale to už chytám nerva, že mi tu chuďátko moje milovaný pláče hlady a já, krkvačí matka, si někde trajdám). Takže když Martin vyhlásil druhý ročník POPu, zasnila jsem se a odložila to ad acta.
Předevčírem jsme ještě obráželi příbuzné (Ježíšek u nás totiž dárky trousí všude možně) a do toho mi přišel mail od Honzy v duchu - tak co, jdeš zítra?
Ono je to už zítra?! Cestou domů Madlenka spala a Kačenka vřeštěla jen trochu, tudíž se mi naskytla jedinečná možnost předestřít onu nabídku, kterou nelze odmítnout. Jako bonus k tomu, že budu přes dvě hodiny pryč, jsem měla ještě tu drzost/odvahu prosit, jestli by mě do Vysočan, kde jsem se plánovala připojit, nehodili autem? Nakonec to ani nebolelo a nevycházet K. zrovna spaní, T. by mě s holkama fakt i odvezl. Takhle jsem jela busem. Přes třicet minut. Sama. SAMA!
To je stav, který oceníte asi až ve chvíli, kdy vám doma konstantně někdo (vy?) ječí. Když jsem se před pár lety poprvé v životě ocitla sama na stáži v Turecku, a aby mi to uteklo, jezdila jsem o víkendech po výletech (což znamenalo 8-10 v autobuse jen na cestě tam), samota mě tížila, byť jsem na sebe samozřejmě byla - právem, jak jinak? - pyšná, že to zvládám. Teď to bylo až surreálný. Kdesi v hloubi se ozývaly starý návyky, který se děsily toho, jak takovou dobu jen tak, bez ničeho, vydržím? Totiž, před holčičkama jsem tyhle ztrátový časy eliminovala téměř na nulu. Málokdy jsem jezdila bez knížky nebo jinýho čtení a sluchátek v uších. Ani vteřinu nazmar! Asi bych i řešila, co si o mně ostatní lidi v autobusu budou myslet - kecky, elasťáky (za normálních okolností potupný toť kus oděvu pro někoho, kdo jako já, má celoživotní mindrák z křivých a ne zrovna hubených nohou), šusťákovka a především nezbytná ledvinka. Do módního policisty mám daleko, ale tohle je faux-pas i pro mě. Tentokrát však žádná knížka, žádná hudba, žádný řešení zkoumavých pohledů. Bylo mi to fuk a bylo mi krásně. Ani se mi ve Vysočanech od toho topení, co mi příjemně hřálo zadek, nechtělo zvedat. Ale co naplat.
Seběhla jsem k cyklostezce, kde jsem měla potkat běžící chumel. Ten nikde. Mezitím mi Martin psal, že tam budou ve dvacet. Bylo 12:10 a mrzlo. Rozhodla jsem se jim běžet naproti. Po chvíli jsem posílala zprávu, abych se ujistila, že běžím správně. Po dalších dvou kilometrech, kdy vymizely i maminky s kočárky a posléze i pejskaři, jsem nevydržela s nervama a jala se Martina otravovat telefonem.
Opět se mi potvrdilo to, že mezi běžci je zvýšená koncentrace fajn lidí. Možná by si měl někdo požádat o nějaký grant na sociologický zkoumání abnormální pohodovosti běhající části populace. Poměrně dlouho jsem řešila, kde jsem a kde jsou oni, kam jsem běžela a jestli jsem blbě nebo ne, načež v okamžiku, kdy jsem zavěsila, se všichni vyloupli zpoza horizontu. Dlouhý barevný běžící had starých i nových tváří. Další z řady nadmíru příjemných setkání s těmi, které jsem už měla tu čest a možnost poznat stejně jako s těmi, s nimiž jsem se viděla poprvé (nebudu vyjmenovávat, protože bych 100% na někoho zapomněla). Pohodovým tempem se pokračovalo dál na Malešice. Po Praze v zásadě neběhám. Křižuju blízké okolí, ale dál jsem se pustila jen jednou s Deni a Michalem a jednou, možná dvakrát jsem běžela do centra do školy. Je zvláštní běžet v místech, kde normálně jezdíte akorát autem. Po obligátní zastávce v Lidlu, kde Honza opět vyžadoval razítko, aby měl potvrzené zdržení od vyšší autority na mě padla tíseň (čti: začala jsem hysterčit), že to ovšem do dvou domů nemůžu stihnout a všem těm chudákům, co měli konečně po pětačtyřiceti kilometrech pauzu, v duchu vyčítala, že se děsně pomalu cpou, zatímco mně stoprocentně doma umírá hlady kojenec (pro OSSZ: neumíral). Po úžasným malešickým industriálu jsem se nechala na Černokostelecký vycukat a rozhodla se vypravit na bus. V tu chvíli celý had překročil Rubikon a já tam zůstala jak voják v poli. Nestihla jsem se ani s nikým, kromě Martina, rozloučit.
Pokusila jsem se na zbytku rodiny vyžebrat odvoz, což mi neprošlo. Chvíli jsem mrzla na zastávce, abych chytla autobus aspoň na Zahraďák. Jak unáhlený bylo moje rozhodnutí, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem ze Švehlovky mířila k nám a na opačný straně křižovatky vidím známý pestrobarevný štrůdl. Stihla bych to. Teda skoro. Ale stejně rychle, ušetřila bych třicet dva korun a nevymrzla na kost. Brod byl daleko, gatě u kotníků. Škoda. Moje.
Doufám, že za rok to zvládnu celý. A třeba i se závěrečnou hospodou. Martine, kluci, holky, díky :-).

A jak to viděli ostatní? Honza, Leona, David, Martin 

13 komentářů:

  1. Jitko krásnej článek, je skvělý žes ses tu svou malou skulinu osobního volna rozhodla strávit zrovna na POPu. Na 50km už holt etiketa jde trochu stranou, IQ exponenciálně klesá, běžci už byli na podobné mentální rovině jako Tvá Kačenka a sociálně pochybili :). Běhům zdar, těm delším zvlášť!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za naplánování a všechnu tu bezbřehou trpělivost, kterou jsi se mnou měl :-) Bylo to parádní!!

      Vymazat
  2. Taky díky. Bylo fajně tě zase vidět. Zrzko. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Jen si příště musím dát pozor, když fotíš, abych na jediný fotce, kde jsem, nevypadala jako Honzou zmiňovaná Godzilla :-D

      Vymazat
  3. Jsi dobrá takhle se alespoň na chvilku "urvat" od dětí kvůli běhu s kamarády :-) Škoda, že jsme se neměli šanci alespoň pozdravit :-( Jitko, přeji tobě i tvým blízkým do dalšího roku pohodu a hlavně zdraví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mi povídej! Chtělo by to nějakou odpolední hospodu pro starší a pokročilé... ;-) Do nového roku jen to dobré i tobě a celé tvé rodině!!

      Vymazat
  4. Moc rad jsem te videl, popovidal jsem si jeste radsi.. OVSEM!! To, ze jsem ten darek od Jany tahl uplne zbytecne.. To me dostalo! :)
    At to beha.. priste cely! MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc se omlouvám!! Mě vůbec nenapadlo, že mi tak rychle zmizíte... :-( Po novým roce musím do vzdělávací instituce, tak bych se pro ni mohla u vás stavit třeba na vrátnici nebo tak...?

      Vymazat
  5. Jsi dobra, ja bych mela takovy nervy, ze bych nevybehla ani pred barak... Ale ten pocit byt 30 minut sama, to musi byt nadherny!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že má míra tolerance s každým dnem, týdnem, měsícem, rokem a dítětem roste a bobtná... o třetí dítě by se asi už starali sourozenci ;-)

      Vymazat
    2. Treti dite??????? Blaznis, dedku!?

      Vymazat
  6. Když jsem kdysi dávno dostala vycházku od svých prťat já, najednou jsem nevěděla, co mám dělat s rukama... Většinou mi na každé ruce viselo jedno dítě, nebo jejich svršky, nebo bábovky, nebo tašky atd., a já najednou šla jen tak.. . To byl strašný okamžik! :o))
    Doufejme, že za rok už bude Kačenka jíst kaše.. To bude teprv jízda ;-))

    OdpovědětVymazat
  7. http://zijuzdrave.wordpress.com

    Ahoj,koukni na můj blog, kde je příspěvek o běhání!

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!