středa 2. dubna 2014

J'accuse!

Žaluji celému světu na strašnou nespravedlnost, na to, že mi předevčírem ráno vzal mého milovaného tatínka a nikdo a nic mi ho už nevrátí.

Žaluji na tu strašnou bolest, kterou teď cítím. Na tu strašnou paniku, která přichází ve vlnách. Na králičí noru, do který jsem v pondělí před polednem, kdy jsme s M. přijely od doktorky a zjistili, že je T. doma, abych se tu hroznou zprávu dozvěděla, spadla a tenhle svět, ten, co je teď kolem... vypadá stejně, jako ten, v němž se v pondělí ráno nejvíc řešila, kdy si teda vyžehlím, když musíme pro jistotu kvůli jejímu tuberáckýmu kašli k doktorce, ale je jiný. Ten můj stál na dvou pevných, bytelných pilířích, na dvou zásadních mužích mého života. A jeden z nich je teď pryč? Žaluji.

Žaluji a viním všechny, co si stěžují a kňourají, všechny, co mají furt málo, co nadávají na poměry, co pomlouvají, lžou, ubližujou. Žaluji a viním všechny, co si neváží toho, že jejich blízcí jsou s nimi. Co se hádají o majetek a o to, co kdo komu kdy řekl. Žaluji a viním vás, vy tu jste a on ne. On, který celý život makal, nikdy, nikdy, nikdy si na nic nestěžoval, všechno bral, jak to šlo. Vždycky tu pro nás byl. Rovný, čestný, morální chlap. Táta. Se sakra velkým T. A děda. Ten nejlepší na celým světě. Ten, kdo mě naučil plavat a lyžovat a jezdit na kole a běhat. Ten, kdo nám před spaním četl a kdo mi jako jediný mohl stříhat nehty, než jsem se to naučila. Ten, pro jehož uznání bych běžela na konec světa.

Sportovec, tělem i duší.

Je pryč.

A já tomu nechci věřit.

Nemůžu.

Měli jsme tolik plánů, on měl tolik plánů... Jak to, že už ho nikdy neuvidím? Jak to, že si tu naši druhou holčičku nikdy ani nepochová?

V neděli při lehkým klusu zkolaboval. Odvezla ho sanitka. Podle všech vyšetření byl v pořádku. V pondělí ho měli pustit. Těšil se domů, až si dá konečně kafe, cigáro a dojde si na vlastní záchod a taky dětem na zahradě sestaví domeček, který na zimu uklidili. V pondělí ráno, když ho doktorka viděla naposledy, byl v pohodě, hrál na ipadu a za deset minut mu selhalo srdce. Čtyřicet minut ho neúspěšně oživovali. Je pryč. Na furt. V červenci by mu bylo padesát osm let.

Tak kde je kurva nějaká spravedlnost?!




PS: Prosím, jen mi nepište, že je vám to líto, nevyjadřujte soustrast - zanadávejte si se mnou, dejte si panáka za mě a za něj, protože já nemůžu a vy co běháte, dojděte si na pořádný vyšetření, to normální žádný problém neodhalilo... prý nejspíš vrozená vada... A vy "moji", vy mi slibte, že na sebe budete dávat obrovský pozor. Slibujete?

PPS: Romčo, děkuju za všechno, pomáháš mně i nám všem. Tvůj mail koluje v rodině. Krok za krokem. Nádech, výdech...

2 komentáře:

  1. svět není spravedlivej......
    M.

    OdpovědětVymazat
  2. Úplně náhodou jsem narazil na tak silné žaluji které musí být slyšet až někam kam lidské oko nedohlédne a ucho neuslyší.

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!